K premiéře Vančurovy Josefiny

Jan Mukařovský

[Articles]

(pdf)

-

Vladislav Vančura vstoupil do literatury poměrně pozdě: první jeho kniha „Amazonský proud“, vyšla r. 1923; autorovi bylo tehdy dvaatřicet let. Hned rok na to vyšla ovšem kniha, která jej rázem postavila do přední řady českých prozaiků, „Pekař Jan Marhoul“. To všechno nebyla pouhá hra náhod. Generace opravdových Vančurových vrstevníků, která svou literární činnost začala vlastně již před první světovou válkou — byla to generace, které se říkává čapkovská nebo pragmatistická — setrvala po celou dobu svého působení při světovém názoru liberalistickém, i když se sám K. Čapek a také jiní její členové opětovně zajímali o „drobného člověka“. Vančura se však od svého vystoupení zařadil do generace věkově zhruba o deset let mladší (přihlížíme-li k věku většiny jejích vynikajících členů), s níž jej pojilo pouto silnější než věk, světový názor marxistický. Hned první román Vančurův, citovaný již „Pekař Jan Marhoul“, nesl zřetelné stopy autorova příklonu k programu proletářské poesie, jak byl tehdy hlásán i uskutečňován zejména v knihách lyriků Jiřího Wolkera, Jos. Hory a jiných.

Tyto okolnosti jsou obecně známy, přesto však bylo třeba je připomenout právě proto, že nám jde o smysl a význam posledního Vančurova literárního činu, divadelní hry „Josefiny“: vnitřní souvislost celé básnické činnosti Vančurovy je tak silná, že nelze plně porozumět smyslu jejího ukončení, neuvědomíme-li si dříve aspoň letmo celkové směřování Vančury-básníka. Vždyť Vančurova tvorba byla přetržena násilně; kromě toho její poslední slovo, Josefina, bylo vyřčeno ve chvíli, kdy se pod [118]vlivem velkého dějinného převratu rýsovala i přeměna a nová tvářnost Vančurovy tvorby.

„Josefina“, jak uvidíme, tuto přeměnu naznačuje, ale zároveň souvisí silnými pouty i se vším, co předcházelo. Již svým „Pekařem Janem Marhoulem“ počal Vladislav Vančura kritiku buržoasní společnosti, kritiku, která se stala předznamenáním celé jeho další tvorby. Každý jeho spis v této kritice pokračuje: některé z nich obracejí se spíše proti životním formám měšťanské společnosti, jiné persiflují a uvádějí ad absurdum její světový názor, kritikou však jsou všechny. V pozadí kteréhokoli Vančurova spisu se rýsuje stín českého měšťáka, proti kterému básník vede boj. I na př. dílo tak zdánlivě vzdálené současnosti, jako je historická rapsodie o Markétě Lazarové, je cosi jako Čechův Brouček naruby: u Čecha dopadá světlo především na smutnou postavičku novočeského měšťáka, kdežto obří siluety Husitů jsou v pozadí: u Vančury se naopak mohutné postavy minulosti pohybují na scéně samy, ale také i u něho je slabost a nejistota soudobého měšťáka, i když setrvává za scénou měřítkem, které dává vyniknout elementární mohutnosti lidí dávných. Z tohoto kritického záměru lze vysvětlit i hyperboličnost Vančurových charakteristik a líčení — zveličení je velmi účinný prostředek kritiky.

Kritika měšťanské společnosti tvoří v tvorbě Vančurově krystalisační osu, kolem které se kupí výzvy k odboji, revoluční naděje i zájem o dělníka. Proč však je Vančura na kritiku měšťáka tolik soustředěn? Vysvětlení je, tuším v tom, že Vančura měl právě ve chvíli svých literárních začátků před očima českou měšťanskou společnost, která po státním převratu z r. 1918 byla náhlým skokem ze stupně téměř jen živnostenského a malorolnického přenesena na stupeň průmyslových kapitánů, majitelů panství a přisluhující jim vysoké byrokracie. V té chvíli se velmi ostře, protože na materiálu dosud neohlazeném, projevily na českém měšťáku všechny nedostatky buržoasie již upadající: nejistota o tom, co každá skutečnost je ve vztahu k ostatním, jaká je její objektivní — ne peněžní — hodnota a dosah. Lidem, kteří nepředvídaně mají plné hrsti peněz, zdají se peníze všemocným fetišem a jejich chamtivost nezná mezí. Chvíle zrodu velkého českého kapitálu, který ovládl první republiku na celou dobu jejího trvání, stala se základním, ovšem negativním zážitkem Vančury-básníka.

Jaká je však positivní stránka Vančurova pojímání společnosti? Jaký je jeho vztah k dělníkovi? Byl mu jasný kladný význam dělníkův pro budoucí vývoj? Nebylo by nic snazšího, než odpovědět na tuto otázku známými větami ze závěru „Polí orných a válečných“: „Čas panování je rozbit a počínají se časy dělníků … Staré pokolení dělníků a noví příchozí vzbouří se pod ranami a šviháním, měděné mračno klidu se otevře bleskem. Závora chudáctví je zlomena a těsné místo se šíří v prostor.“ To však byl tehdy jen pohled do budoucnosti, o kterou bylo třeba bojovat; přítomnost dělníkova se Vančurovi jevila — ve světle jeho kritiky buržoasie — jako utrpení a útisk. Kniha o „Pekaři Janu Marhoulovi“ je kniha tragická: ne život dělníkův, ale jeho pozvolné odumírání je předmětem jejího vyprávění. I v „Polích orných a válečných“ se dělník ještě jeví jen jako oběť sociálního útisku. Teprve ve „Třech řekách“ je tomu jinak — tam lze zahlédnout při boji i při práci dělníka-tvůrce budoucnosti. Jde však o ruskou revoluci a sovětského dělníka. Jindy, když šlo o dělníky naše, byli positivními typy Vančurových románů i povídek zpravidla lidé [119]nikoli společensky vázaní, charakterisovaní svou třídní příslušností, ale naopak jedinci společensky vykloubení, stojící mimo společnost a hledající svou jistotu právě jen v tomto svém odboji i ve svém fysickém a duševním zdraví. Stopa romantického individualismu je tu zřejmá, byla však — v různých podobách — stejně patrná i u jiných, ba u všech ostatních tehdejších socialistických básníků. Individualistické odbojnictví, a to ve formě velmi výrazné, účastnilo se na př. samého zrodu socialismu S. K. Neumanna atd.

Šlo ovšem o to, přemoci tyto zbytky individualistického pojímání, poznat, že ne individuální vzpoura proti nespravedlnostem kapitalistického řádu, ale třídní boj může přinést konečné řešení. Dnes je v této věci vidět jasně, zásluhou všeho, co se od dob první republiky stalo. Jsme za rozmezím dialektického zvratu, který dodal věcem definitivní hodnotu a odhalil jejich objektivní smysl. První náraz, kterým se nástup dialektického zvratu zřetelně ohlásil, byly u nás události předmnichovské. Vančura tehdy bez odkládání vyvodil z nich důsledky. Plodem jeho odhodlání byly „Obrazy z dějin národa českého“, kniha, jejímž účelem bylo promluvit k současnému stavu politickému (válečné nebezpečí nejdříve, okupace po něm) a hledat posilu v národní minulosti: ve chvíli, kdy Němci zničili československý stát, vylíčil básník jeho založení a začáteční růst, ale zároveň vylíčil i zrod a růst českého národa, ukázal, že národ jako celek byl v minulosti tvůrcem svých dějin a dovede jím být i v budoucnosti. Básníkovu pohledu zjevil se pojednou národ jako společenství všech svých členů: není mu tvůrcem dějin jen král, když chystá a provádí své výboje, ale stejně jako on, ba účinněji než on i horník, jenž připravuje hospodářský rozkvět země, žebravý mnich stejně jako kapitulní kanovník Kosmas, dávný kronikář. Velké osobnosti jeví se básníku jen jako exponenty společenských sil. Dílo, které takto ve chvíli krajního národního nebezpečí vyrostlo básníku pod rukama, odpovídalo dialektickému pojetí dějin, ovšem v osvětlení dané chvíle. Byl jím překonán romantický individualismus, jedinec pochopen jako exponent společnosti, ale nedoceněna závažnost třídních rozporů: národní jednota proti zevnímu nepříteli postavena do popředí vlivem aktuální tendence knihy.

A nyní docházíme konečně k „Josefině“, poslednímu autorovu spisu, jehož konečný a plný smysl by mohl zůstat — jak již řečeno — v nejistotě, protože měl být pouhou zastávkou uprostřed cesty, ubíhající rychleji ve chvíli velkých proměn než za dob klidných. Proto měly naše předchozí výklady za úkol vysvětlit jeho předpoklady, i když se snad bezděky rozrostly nad míru nejnutnější. Postavili jsme Josefinu do řady prozaického díla Vančurova, zanedbavše její vztahy ke starším Vančurovým dramatům; dramata netvoří totiž u Vančury linii tak souvislou, aby z ní bylo vidět právě to, oč nám šlo: vývoj Vančury, básníka socialistického. Josefina ostatně vznikla v těsném sousedství „Obrazů z dějin národa českého“, hlavního Vančurova díla prozaického, jako jeho kontrast, jako oddech při práci, ale také, jak uvidíme, jako překonání jisté jednostrannosti obrazů, jako ukazovatel zaměřený k dalšímu básníkovu vývoji.

Hra o Josefině má hrdinkou mladou dívku, neteř pouličního hudebníka, samu zpěvačku, která bezděky, následkem nepatrné příhody, vnikne do konservatoře hudby a stane se její žákyní. Prostřednictvím konservatoře dostane se do styku s prostředím buržoasním, ale tu také začne napětí a je dán počátek dramatického [120]sporu, který je v podstatě rozporem třídním. Josefina se však už nestává obětí, jak tomu bývalo u Vančury kdysi. Je sice velmi zřetelně vylíčena jako příslušnice své třídy (hlásí se k ní nejen pasivními příznaky, ale i svým aktivním postojem k lidem a věcem), ale právě z tohoto příslušenství čerpá svou jistotu, odvahu i povahovou ryzost. Buržoasní prvek se ve hře objevuje jen v defensivě, ne pro nedostatek vůle uškodit, ale pro nedostatek síly. Josefina není sama: stojí vedle ní nejen strýc a teta, ale také profesoři a žactvo konservatoře, tedy ono prostředí, jež vlastně vytváří atmosféru hry. Tvořivá inteligence je tu vylíčena jako naprosto solidární s lidem. Otázka její skutečné třídní příslušnosti, která pro Vančuru samého byla již dávno jasná, stala se jedním z velmi důležitých motivů společenské přestavby teprve po ukončení války. Vančura rozvržením společenských sil ve své hře anticipoval toto budoucí dění.

Přesto přese všechno nelze říci, že by otázka třídního napětí a zápasu byla ve hře postavena již zcela tak, jak ji chápeme dnes, v době definitivního zúčtování s kapitalismem. V podstatě není třídní rozpor ani v popředí scény: to zaujímají dvě skupiny hudebníků, z nichž jedna patří k umění oficiálnímu, druhá má ráz lidový, ale obě jsou navzájem solidární; tato jejich solidarita pak předem znemožňuje bouřlivý průběh dramatického sporu. Komedie o Josefině je proto spíše osnována na dialogu než na událostech: jednotlivé akty jsou v podstatě mistrně vypracované dialogické konstrukce, jejichž vnitřní pohyb závisí daleko víc na drobných, vždy znovu proskakujících napětích mezi osobami navzájem nebo mezi osobami a situací, než na jednotném, neustále stupňovaném dramatickém sporu. I protiklad mezi dvojím způsobem vyjadřování, spisovným u osob z měšťáckého prostředí a u osob z ovzduší konservatoře, lidovým, ba téměř argotickým u Josefiny a její rodiny, přispívá svým podílem k dynamice dialogu. Nestane se ovšem nic světoborného, když na konci hry strhne k sobě bezprostřední a uvážlivě sebejistá Josefina mladého konservatoristu, ale je jasné, že tento happy-end je přesto na míle vzdálen happy-endu komedií buržoasních, jež si vyvrcholení podobných zápletek nedovedly představit jinak než jako „povýšení“ člověka z lidu do třídy vládnoucí.

Komedie o Josefině překvapuje svým jasem, pohodou, která z ní vyzařuje. Nesmíme zapomenout, ač dílo samo k tomu svádí, že bylo koncipováno v nejhorších chvílích války, kdy dokonce autor obávaje se o osud rukopisu v případě, kdyby byl zatčen, rozdal oklepy svým přátelům a podepsal, proti svému zvyku, hru pseudonymem František Kozdera. Jak silná byla víra Vančurova v budoucnost, jak bezmezný jeho socialistický optimismus, když za okolností subjektivně tak beznadějných promluvil slovem zcela přezírajícím osobní nebezpečí! Kdysi za války řekl ve společnosti přátel: „Až bude po válce, půjdu v řadách strany bez výhrad, jako prostý řadový voják.“ Cítil velké osvobození, které přicházelo. Nedožil se ho, položil za ně život, ale aspoň mu svým posledním dílem radostně zavolal na uvítanou.

Slovo a slovesnost, volume 11 (1949), number 3, pp. 117-120

Previous Boris Mejlach: Filosofická diskuse a některé otázky studia estetiky

Next Ivan Poldauf: Atemporálnost jako gramatická kategorie českého slovesa? (Diskusní poznámky ke Kopečného Příspěvku k vidu a času v češtině)