Vydavatelův doslov k novému vydání Mrštíkova Roku na vsi

Alois Jedlička

[Chronicles]

(pdf)

-

Nebývá zvykem referovat o vydavatelských poznámkách. Ale doslov vydavatele Mrštíkova Roku na vsi, Karla Dvořáka, je tak hutný a bystře nadhazuje tolik otázek literárně historických i jazykových z okruhu dnes dosti zapomínaného díla bratří Mrštíků, že by bylo nespravedlivé pominout jej mlčením. Zatím co týž autor musil jako vydavatel Pohádky máje řešit ve vztahu k dílu důležité otázky literárně historické, narážel při vydání Roku na vsi hlavně na soubor otázek a problémů jazykových. Co všechno přináší v plodné zkratce a náznaku vydavatelův doslov? Opravuje — zdá se, že definitivně — datování 2. vydání Roku na vsi poukazem na dodatek o zásahu censury, který by nebyl možný v době vlády censury; reviduje — zatím jen předběžně — rozšířený názor o podílu obou bratří na definitivní redakci Roku na vsi a upozorňuje, že vedle svědectví jiných, na př. podle korespondence, bude třeba vycházet z podrobného strukturálního rozboru textu, a to — dodejme — rozboru srovnávacího (vhodně upozorňuje na svérázný rytmický a intonační charakter díla).

Je-li už řešení této otázky literárně historické v podstatě opřeno o studium jevů jazykových, jsou další problémy cele jazykové. Autor je veden k jejich náznakovému řešení svými potřebami vydavatelskými — potřebami kritiky textové. Jsou to v podstatě dva okruhy: jde jednak o rozbor dialektu, jak jej [187]Mrštík zaznamenává v hovoru svých postav, a jednak o určení poměru dialektu a spisovného jazyka jako důležité dílčí otázky pro zkoumání problematiky básnického jazyka. Dvořákova pozorování ukazují jemné pochopení pro strukturální zkoumání básnického jazyka. Zvlášť si ceníme těchto vlastností u vydavatele; je to zárukou, že nepřistoupí k dílu s měřítky mechanicky uplatňovanými, nýbrž přihlíží k souvislostem strukturálním a zhodnotí záměr autorův. To vše skutečně prokazuje vydavatelova charakteristika dialektických rozhovorů jako samostatného, svébytného útvaru odlišného od skutečného dialektu, dále zvláštní upozornění na záměrné funkční odlišení projevů (obřadní projev a prosté sdělení) a na stírání nářečních znaků v projevech některých postav. Dodal bych k tomu ještě výstižnou funkci charakterisační, na kterou Dvořák upozorňuje jen při odlišnosti mluveného dialektu.

Rovněž poměr obou útvarů, nářečí a jazyka spisovného (vlastně přesněji partií nedialogických založených na jazyce spisovném), Dvořák dobře charakterisuje. Jde vskutku o složitý plán, který je osnován na proměnlivém vztahu obou jazykových vrstev. Podrobnější rozbor tohoto poměru ukáže,[1] jak dialekt zasahuje do kontextu spisovného, jak jej prolíná, ale jak se na druhé straně v jiném plánu právě partie nedialogické od dialektu záměrně vzdalují.

Můžeme-li tak téměř bez výhrad přijmout Dvořákovo rámcové určení a můžeme-li rovněž souhlasit se zásadami, které mu ze studia Mrštíkova díla a jazyka pro jeho vydání vyplynuly (s kladným vytčením zvláště těch, k nimž ho „přivedlo právě pochopení pro celistvost studovaného díla, na př. opatrnost při zasahování do interpunkce pro zvláštní rytmický a intonační charakter Mrštíkovy věty), máme přece jen jisté námitky proti některým jeho rozhodnutím v jednotlivostech. Je sice správné, když v jednom uzavřeném nářečním projevu, který vylučuje jakoukoli diferenciační záměrnost, normalisuje rozdílné podoby budu, bodo — žalovat, žaluvat na častější a dialekticky věrnější bodo, žaluvat, ale myslím, že to není možno provádět důsledně, protože jisté kolísání je možno předpokládat i v skutečném dialektě. A skutečně kolísání nakonec zůstává i po normalisačních zásazích Dvořákových (vekládá — vykládat (13), budó — bode (15), nemožu — mužó, rekvirovat (18) a j.). Rovněž nesouhlasím s některými retušemi, které Dvořák jednotlivě uvádí: není myslím na př. vhodné na třech místech normalisovat instr. pl. koni, dokonce i Pravidly připouštěný, na koňmi, který je podle zjištění Dvořákova častější. Záměrnost, i když snad ne esteticky účinnou, je třeba předpokládat u slovosledné inverse „jako když řeky přetrhnou se hráze“, kterou Dvořák normalisuje na běžný typ „jako když se přetrhnou hráze řeky“. Z drobností bych vytkl nepřesnou stylisaci na str. 532: spisovné z něho má dial. podobu z ňé; z ňé odpovídá ovšem tvaru z něj, spisovně ovšem nepřipouštěnému.

Dvořakův doslov ukazuje, jak kritické zamyšlení nad textem literárního díla vyvolané potřebou vydavatelskou, může přinést plodné postřehy a ukázat cesty k dalším řešením v závažných otázkách literárně historických i linguistických.

Slovo a slovesnost, volume 11 (1949), number 4, pp. 186-187

Previous Felix Vodička: Fučíkovo pojetí tradice

Next Ctirad Bosák: Příklad špatné popularisace