Murkovy Paměti

Karel Horálek

[Kronika]

(pdf)

-

Dnes již devětaosmdesátiletý prof. Matyáš Murko (* 1861), Slovinec původem a skutečný Všeslovan svým životním dílem, dovedl si udržet pracovní svěžest i za velmi těžkých zdravotních podmínek. Když mu zrakové i jiné obtíže znemožnily vlastní psaní, začal své práce diktovat a tak vznik za doby okupace pomocí dr. St. Petíry svazek jeho Pamětí,[1] které svěže a někdy i s humorem informují o bohatém životě tohoto slavisty světového jména. Na pozadí jeho osobních osudů rýsují se tu barvité výseky z kulturních a politických dějin Slovanstva v rozmezí téměř stoletém. Najdou se tu [49]zajímavé informace o poměrech v starém Rakousku i v předrevolučním Rusku, o překážkách kulturního rozvoje Slovanů v absolutistických státech, o kulturních poměrech u nás v době mezi světovými válkami i zajímavé podrobnosti z dob německé okupace. Velmi poutavě dovede vypravovat Murko o rakouských poměrech v sedmdesátých a osmdesátých letech, o kulturním obrození Slovinců a j. Živě zachycuje také poměry v carském Rusku, kam se dostal ještě jako universitní student. Uvádí zajímavé podrobnosti o životě na tehdejších ruských universitách, o pronásledování pokrokových profesorů i o životě studentském. V době pobytu v Rusku zajímal se Murko o ruskou společnost (nejen s hlediska etnografického) v hlavních městech i v provincii a jeho paměti jsou po této stránce skutečně bohatou studnicí nejrůznějších dojmů a postřehů.

Hlavní je ovšem v Pamětech postava samého autora. Murko mluví o svém bohatém životě i o největších úspěších skromně a takovým způsobem, že může zaujmout i čtenáře z řad neodborníků. Vzpomíná bez hořkosti na těžká léta chudého studenta, který se probíjel většinou jen vlastní pílí a energií. Na universitě kolísal Murko nejdříve mezi germanistikou a slavistikou; to je patrno ještě na jeho habilitační práci o německých vlivech na českou romantiku. Jako slavista se školil Murko ještě u Miklosiche, ale převládly u něho zájmy literárně historické. V literární historii začal prací o legendě o sedmi mudrcích, jež je cenným příspěvkem k problematice překladu v staroruské literatuře i k otázkám poměru knižní literatury ke slovesnosti lidové. Zde se projevil již celý vědecký charakter prof. Murka, který patří k hlavním představitelům starého literárně vědného positivismu z řad slovanských. Jeho práce se vyznačují důkladnou znalostí pramenů a střízlivou opatrností v závěrech. S dnešního hlediska by bylo možno jim činit výtky, ale po stránce materiálové spolehlivosti jsou stále ještě pomůckami důležitými. Velmi hledanou příručkou jsou na př. jeho Geschichte der älteren südslavischen Literatur (1908).

Na Karlovu universitu byl Murko povolán roku 1920; před tím působil ve Štýrském Hradci a od r. 1916 v Lipsku. V Praze stal se profesorem jihoslovanských jazyků a literatur a vyvinul tu také bohatou činnost organisační a redaktorskou. Badatelský zájem soustřeďoval v této době hlavně na jihoslovanskou lidovou epiku. Uplatnil svůj široký rozhled při reorganisaci slovanského semináře Karlovy university i jako zakladatel časopisu Slavia. Účastnil se také velmi platně při budování Slovanského ústavu a stal se po Niederlovi jeho předsedou. Za německé okupace odmítl spolupracovat s Němci jak na půdě Slovanského ústavu, tak jako redaktor Slavie. Oslava jeho 80. narozenin 1941 vyzněla ještě jako národní česká demonstrace. Po skončení druhé světové války a po našem osvobození nedovolilo mu již jeho stáří a zdravotní stav, aby přispěl k obnově české slavistiky jinak než vydáváním svých dříve již sepsaných knih.

Svými Pamětmi získá si Murko pozornost a živé sympatie i v kruzích, které nemají možnost seznámit se blíže s jeho pracemi vědeckými.

Slovo a slovesnost, ročník 12 (1950), číslo 1, s. 48-49

Předchozí Jiří Hrubeš: Sovětská literární věda

Následující Miloš Helcl: Nepodařené učební texty pro češtinu