Nepodařené učební texty pro češtinu

Miloš Helcl

[Kronika]

(pdf)

-

Vyučovati českému jazyku na státních kursech pro přípravu pracujících na vysoké školy a na školách důstojnického dorostu je pro nás úkol tak závažný, odpovědný a důležitý, že naprosto nelze souhlasit s tím, aby se toto vyučování opíralo o pomůcky tak nedokonalé, jako jsou Učební texty pro jazyk český, část gramaticko-stilistická, které zvlášť pro tyto kursy vydalo Státní nakladatelství v rozsahu 95 str. bez vročení a dokonce bez uvedení autora nebo autorů, kteří by byli za knihu odpovědni. Pro zdárné splnění úkolu, tak závažného ideologicky i metodicky, je ovšem třeba látku účelně vybírat a zhušťovat, ale neznamená to, že by při takovém postupu smělo dojít ke zřejmým nedostatkům, ba nesprávnostem, anebo že by příručka tohoto určení měla podávat ne dnešní stav vědění, ale stav zastaralý. Oběma těmito směry naše knížka vážně chybuje.

Jednak se v ní projevují vlivy a zbytky starého, vědecky i ideologicky dnes nemožného jazykovéno purismu: opakují se v ní dávno již odmítnuté a vyvrácené brusičské zákazy, na př. se zamítá okamžitě a žádá se za ně „v tuto chvíli“ (!), zamítá se nejen spolupracovati, ale i spolu pracovati, dále v prvé řadě, pár korun (na str. 5), zboží všeho druhu (na str. 90), požaduje se vazba pracovati o něčem (str. 62) a mn. pod. Jednak příručka obsahuje nepřesné a nevyhovující, ba i zmatené formulace pouček, vyplývajících z novějšího bádání, prozrazující, že autorovi zůstává jejich smysl cizí. Máme tu na mysli hlavně úvodní [50]lekci o normě spisovného jazyka: naprosto svérázně, ale nejasně vykládá autor pojem „hovorový jazyk“. Vrcholu zde dostupuje kniha tvrzením, že spisovný jazyk má „pevný základ, t. j. normu pravidel“. Co si pod spojením „norma pravidel“ máme představit, knížka nepraví, zato však hned vysvětluje: „Pravidla jsou dána (!) mluvnicí, t. j. naukou o řeči a jejích částech“. Při tomto názoru o poslání mluvnice si ovšem snadno vysvětlíme puristické zaměření příručky. Také úkol Pravidel českého pravopisu je velmi nevhodně rozšířen tvrzením: „Kde jste na rozpacích o správnosti jazykové, podívejte se do Pravidel.“ je velmi mnoho jevů t. zv. jazykové správnosti, o kterých přece Pravidla českého pravopisu nepoučí a poučit podle svého rozsahu ani nemohou.

Obdobně v kapitole nadepsané „Projev mluvený a psaný“ se nedovíme o rozdílech mezi oběma druhy projevů, které by právě byly závažné pro účel příručky, nic — kromě toho, že pokyn, abychom raději tvořili kratší věty a spojovali je spíše v souvětí souřadné než podřadné, vztahuje se především — ale jen v závorce — na projevy mluvené (str. 6).

S nepřesnostmi a nejasnostmi se setkáváme ve výkladech a poučkách příručky na mnoha místech. Na př. na str. 12 čteme po výkladu o tvarech přítomného času: „Ze sloves snadno vytvoříme podstatné jméno slovesné (-í)“ — nejde přece o příponu -í, nýbrž -ní, -ení, -tí, anebo musíme mluvit o tvoření těchto jmen od příčestí trpného, pomíjíme-li již nevhodné „vytvoříme“ místo „tvoříme“ (ta podstatná jména slovesná jsou už dávno vytvořena v jazyce). Na str. 14 u výkladu o příčestí trpném vypadla přípona -en (nošen atd.), nehledíme-li ani na to, že se zde mluví o „koncovce“ místo o „příponě“. Na str. 19 zase čteme „Slovní útvar, v kterém se podává zpráva …“ místo „slohový“ nebo „slovesný“, ve výkladě o vidu na str. 14, učí knížka o ději „trvalém“ místo trvajícím (nesu nevyjadřuje děj trvalý, jen výsledek děje anebo stav je trvalý). Na str. 17 se dovídáme, že jen slovesa s předmětem ve 4. pádě mohou utvořit trpný rod, ač právě bylo spíše nutné vyložit, jaký je trpný rod u sloves, která se nepojí se čtvrtým pádem (na př. užívá se, bylo užito);  tento nedostatek se v knize opakuje často, že se mluví o věcech, které jsou samozřejmé pro toho, kdo česky mluví, ale o jevech důležitých právě pro zvládnutí spisovného jazyka se žák nedoví nic. Přímo nesprávností je také více než dost, na př. tvary nohy, ramena, kolena nejsou vůbec zbytky duálu, jak tvrdí kniha (str. 27 a 29) — jsou to přece zcela normální tvary množ. čísla. Mužská substantiva na -a a na -e (sluha, soudce) tvoří již samostatný typ skloňování, a nelze proto tvrdit, že patří ke vzoru žena, resp. nůše (str. 27). Není dále ani vhodné, ani správné, mluví-li se po výkladu o užívání jmenných tvarů adjektiv v postavení doplňkovém, že „sem patří také přídavná jména přivlastňovací“ (str. 34); vůbec neuvádí se v paradigmatu plurál ke všechen (str. 60); budí se zdání, jako by rozdělovací znaménko znamenalo totéž co interpunkce (str. 73); uniklo takové nedopatření jako poučka „slovesa vidu nedokonavého v tvarech přítomného času mají význam času budoucího“, a mn. pod.

Jsou také v té knížce, kde jde přece o zápas s časem, výklady zcela zbytečné, které nemají nejmenší význam pro jazyk nebo styl, na př. na str. 63 se spojky rozdělují na „jednoduché“ (a, že a pod.) a na „složené“ (anebo, protože …). Na str. 58 se zbytečně ve výkladu o přizpůsobení přídavných jmen a zájmen k 7. pádu „duálovému“ dodávají i číslovky; pro číslovky to platí jen v poměrně řídkých případech u číslovky čtyři, ale nikoli u číslovky dva, která jedině se v příkladech dvakrát uvádí (těma dvěma tvrdýma rukama) — není přece vedle dvěma tvar dvěmi.

Nevhodně jsou uvedeny jako vzor na přechodníky minulé (na str. 72) tvary nes, nesši, vez, vezši, v jazyce spisovném dnes neexistující (přechodníky ty jsou zpravidla jen u sloves dokonavých). Zato kniha mlčí o významu přechodníku přítomného sloves dokonavých (přijda a pod.).

Metodicky nevhodně spojuje kniha na str. 5 bez rozdílu psaní di, ti, ni v cizích slovech, jako divise, titul, kde jde také o výslovnost, s psaním hi, chi, ki a pod. Anebo na str. 7 nečiní rozdílu mezi výslovností c, č v slovech jako dětský, větší, vypouštěním j- v tvaru jsem … a zřejmě nespisovnou výslovností „praský, nepudu“ a pod.

O povrchnosti práce, sestavené z pomůcek pro elementární vyučování v dětském věku, svědčí i vnějšně příliš mnoho příkladů, vyplývajících z dětské situace, kde je řeč o maminkách, tatíncích, dětech; na př. na str. 17 čteme takovéto věty: Kočka mňouká. Dítě volá. Babička povídala dětem pohádku a pod.

To vše dokazuje, že si autor této pomůcky dost [51]neuvědomil odpovědnost, kterou na sebe vzal, uvoliv se tyto učební texty sestavit, že se při práci opíral o příručky duchem i názorem zastaralé a že jeho práce byla kvapná. Doklady nepřesností a nesprávností bylo by možno zmnohonásobit.

Netvrdíme, že je v knize všechno špatné. Jsou v ní i místa, která překvapí znalostí nového pojetí některých jevů, na př. už jen název děj násobený (str. 15), ale takových míst je málo.

Jediné, co je možno opravdu na příručce pochválit, je poměrný dostatek testů a příkladů vhodně ideologicky vybraných a souvisících s potřebami nové, dnešní společnosti. Jsou v ní také vhodné citáty z Lenina a Stalina, ale názoru na jazyk, vyplývajícího z marxismu-leninismu, dbáno není, rovněž ne odpovědnosti k práci. Základní názor autorův na jazyk je zastaralý a odpovídá spíše takovým příkladům staroučebnicovým jako „Krtek nežere kořínky, nýbrž se živí hmyzem“, jakých je v knize ještě dost. Svému poslání tato učební pomůcka nevyhovuje.

Slovo a slovesnost, ročník 12 (1950), číslo 1, s. 49-51

Předchozí Karel Horálek: Murkovy Paměti

Následující František Daneš: Studie o větné intonaci