Přednášky v Pražském linguistickém kroužku v době od května 1947 do prosince 1948

[Chronicles]

(pdf)

-

19. května 1947. Louis Hjelmslev: Langues de différents degrés. Přednášející vyšel z pojetí jazyka jako formálního systému znaků, který je nezávislý na realisaci materiálem. Podstata jazykového znaku spočívá v protikladu obsah, (contenu) a výraz (expression). Protiklad výraz a obsah nemusí být dvojčlenný, může tvořit řetězovité stupně. Tak na př. v linguistice mají účast na tomto protikladu obsahy, jež jsou v jazyce samotném výrazy. Linguistika je pak podle tohoto pojetí jazykem druhého stupně. Prof. Hjelmslev psal o těchto věcech také ve své knize Omkring sprogteoriens grundlaegelse (Kodaň 1943).

23. června 1947. E. J. Simmons (Columbia University): Studium moderních jazyků v Spojených státech. Přednášející, ředitel slavistických studií na Columbijské universitě v New Yorku, popsal metody, jichž se dnes na velkém počtu severoamerických universit užívá při praktickém vyučování cizím jazykům, hlavně ruštině. Částečně se zakládají na thesích školy známého linguisty Leonarda Bloomfielda, zdůrazňujících odposlouchávání a napodobení jazyka podle domorodých učitelů, ale hledí se vyhnout vadám, jež z těchto thesí vyplývají (hlavně nedostatečnému zřeteli k psané stránce jazyka a k skutečnosti, že dospělý člověk při odposlouchávání jazyka nemá takové napodobovací schopnosti jako dítě). — Podle nové metody americké (zvané „intensive method“) učí se posluchači jazyku po dva semestry, a to v 10 hodinách týdně (semestr má asi 15 týdnů). Žáků je v oddělení 20, ale pohromadě jsou jen v 5 týdenních hodinách, v nichž se probere přehled gramatiky; na zbývajících 5 hodin, jež jsou věnovány mluvním cvičením, oddělení se dělí ve skupiny po 4 žácích. V druhém semestru se již mluvnice soustavně neprobírá, zato se přihlíží též k stránce písemné, která v prvém běhu zůstává stranou. V mluvních cvičeních se mluví od počátku cizím jazykem a vedou je zpravidla domorodí učitelé. Zájem žáků se udržuje a rozněcuje novými typy cvičení pro domácí práci. Tak na př. žák vždy jednou za dva týdny napíše svůj mluvní projev na zvukový pás, který si pak doma přehrává a zjišťuje v něm své chyby; jindy dostane za úkol přehrát a s porozuměním přeložit zvukový pás, na nějž je zachycena ruská rozhlasová relace atd. — Prvé zkušenosti s testy, jimiž byly zkoumány výsledky nové metody, svědčí o tom, že výsledky získané novou metodou za rok jsou mnohem lepší než výsledky získané starými metodami (hlavně gramaticko-čtecí metodou) za celé čtyři roky. Přitom náklady, jichž tento způsob vyučování vyžaduje, nejsou větší, než byly náklady vynaložené na metody starší, uváží-li se časová úspora získaná novou metodou.

6. října 1947. Ant. Sychra: Materiál hudby s hlediska fonologického. Autor připravil přednášku pro tisk.

20. října 1947. Vl. Skalička: Kodaňský strukturalismus. Vyšlo v Slově a slovesnosti 10, 1948, str. 135n.

27. října 1947. Giacomo Devoto: Příspěvek k problematice pádů (z podnětu thesí pařížského sjezdu linguistů). Přednášející po kritickém přehledu, v kterém se dotkl prací Hjelmslevových a Jakobsonových, se pokusil nastínit vlastní svou soustavu pádovou, a to hlavně na podkladu jazykového materiálu z jazyků románských. Pro svou definici pádu vychází z pojetí funkce, kterou pád vykonává [54]ve větě. Se zřetelem na tuto okolnost jeví se na př. nominativ především pádem podmětu, akusativ pádem přímého předmětu, dativ pádem předmětu nepřímého. Genitiv označuje vztahy týkající se vztahů dvou jmen. Vztahy adverbiálních funkcí klade přednášející do roviny jiné než dotčené vztahy. Vzhledem k tomu lze mluvit o vyvinutém pojetí pádovém také v jazycích románských, což se obyčejně popírá, neboť se hovoří o zániku pádů.

17. listopadu 1947. K. Horálek: K sporným otázkám praslovanské fonologie. Rekonstrukce společného východiska slovanských jazyků se v slovanské srovnávací jazykovědě těšila velmi dlouho hlavní pozornosti. Nejvíce se pracovalo v otázkách praslovanského hláskosloví. V době, kdy se začíná i v slavistice uplatňovat Marrova kritika prajazykových koncepcí, je třeba položit si otázku, co lze z dosavadních prací o praslovanštině podržet. S hlediska nových poznatků o t. zv. slovanské etnogenesi mění se v základě i sama koncepce společného základu jednotlivých slovanských jazyků. Dnes je již jasné, že v kritice rodokmenové theorie je třeba jíti mnohem dál, než to na př. udělal Schuchardt nebo Baudouin de Courtenay. Z marxistického hlediska je naprosto nemožné vykládat vznik jednotlivých slovanských jazyků prostým štěpením prajazyka. I v případě, kdybychom zde chtěli počítat se společným základem, musíme hodnotit jednotlivé slovanské jazyky jako vyšší vývojové útvary, jimž posloužil slovanský jazykový systém starší formace právě jen za východisko. Základní různotvary slovanského jazykového typu se formují v době, kdy se od základu mění u Slovanů sociální základna, s ní pak také ideologická nadstavba včetně jazyka.

Toto pojetí se zatím nejjasněji rýsuje v plánu lexikálním, který vůbec nejcitlivěji obráží sociální vývoj. Není však pochyby o tom, že také v plánu fonologickém a gramatickém probíhal proces vzniku slovanských jazyků jinak, než jak bylo dosud vykládáno. Hledání nových cest je tu tím naléhavější, že dosavadní výklady ani s hlediska vlastních metodických předpokladů nevyhovovaly a byly plné vnitřních rozporů. Přednášející se pokusil upozornit na některé tyto rozpory a také naznačil, jakým způsobem by bylo možno připravit na základě revise dosavadních výkladů cestu dalšímu bádání. Hlavní pozornost věnoval kritice theorie, která počítá v slovanských jazycích v době před zánikem t. zv. slabých jerů se slabičnou měkkostní korelací. Tato theorie, třebaže jí není možno upřít důmyslnost i různé výhody ve srovnání s výklady staršími, má svou slabinu hlavně v tom, že se s ní dobře nesrovnává staroslověnský hláskový systém. Také se jí nedostalo ujasnění s hlediska obecné fonologie (nejasný zůstal na př. pojem korelativních kombinatorních variant). Rozšířené znění této přednášky připravuje autor do tisku.

1. prosince 1947. M. R. Mayenowa: Pokus o vymezení jazyka básnického z jiných typů jazyka. Vycházejíc z výsledků Pražského linguistického kroužku tak, jak byly formulovány v příslušných svazcích TCLP a v pozdějších pracích prof. J. Mukařovského, referentka navrhuje jisté korektury jak metodologické, tak i v meritu problému.

1. Srovnávání jazyka básnického (za jazyk básnický považuje se jazyk děl básnických) s jazykem t. zv. praktickým, běžným, sdělovacím není metodologicky zcela náležité. Běžný jazyk sdělovací (hovorový) je totiž velmi složitý útvar jak co do množství funkcí, jež plní, tak i co do bohatství logických možností.

2. Nesprávným se zdá také časté pojímání jazyka naukového jako krajní formy jazyka sdělovacího, hovorového. Je totiž ve vztahu k jazyku hovorovému rovněž výtvorem umělým, „deformovaným“ stejně jako jazyk básnický.

3. Nejplodnější a metodologicky nejsprávnější a to se zřetelem na současný stav nauky o funkčních typech jazyka, zdá se proto srovnávání jazyka básnického s jazykem naukovým.

4. Častěji zdůrazňovaná formulace, jako by různost mezi jazykem naukovým a jazykem básnickým tkvěla v bezprostřednosti vztahu mezi jazykovým znakem a skutečností v případě prvém a oslabením tohoto vztahu na věc zdůrazňováním svazku mezi funkčním znakem a kontextem v případě druhém, nezdá se dostatečně podložena.

Při analyse těchto nově přijatých thesí o jazyku naukovém stejně jako smyslu tvrzení o vzájemné nepřeložitelnosti některých typů naukového jazyka snažila se přednášející ukázat na to, že i v jazyku odborném je možná oslabená bezprostřednost znakového vztahu se skutečností ve prospěch svazku znaku s kontextem.

5. Rozdíl mezi jazykem odborným a básnickým je možno spatřovat shodně s thesemi pražské školy linguistické v různosti jejích funkcí. Funkce jazyka odborného je schematicko-klasifikující pojímání da[55]ného výseku skutečnosti. Funkcí jazyka básnického je představení vise reality. V případě prvním zůstává netknuta neopakovatelnost a individuálnost ukazované reality, v případě druhém existuje jistá snaha pojetí reality současně s její individuálností.

6. Různost funkcí daných jazyků stanoví se růzností jejich charakteru. Jazyk odborný je jazyk vlastních znaků vyjádření, jazyk básnický v nejširším smyslu toho slova zase jazykem metaforickým. Metaforičnost toho jazyka se pojímá shodně s myšlenkami prof. Mukařovského jako vyjádření toho jazyka, pokud není zaměřena k intelektuální schematisaci získávání „věcného vztahu“ v poměru ke skutečnosti, která se vyskytuje na úzké cestě daného významového svazku.

8. prosince 1947. A. Isačenko: Obsah a hranice synchronickej jazykovedy. Vyšlo v Slově a slovesnosti roč. 10, 1948, str. 201 n.

19. ledna 1948. L. Cejp: Cambridgeská škola. Vyšlo v Časopise pro mod. filologii roč. 31, 1948, str. 197, 278.

27. února 1948. Al. Belić: O principech studia spisovných jazyků. Spisovný jazyk se nerodí z lidového jazyka spontánně. Předpokladem je tu kulturní myšlení. To také dává spisovnému jazyku vlastní zákonitost. Spisovný jazyk se rodí, když kulturně myslící lidé přizpůsobují lidový jazyk novým potřebám. Tak se rodila nejen na př. staroslověnština, ale také moderní spisovná srbocharvátština.

Velký význam má pro vznik spisovného jazyka překlad. Spisovný jazyk se tak z cizích vzorů obohacuje, aniž při tom nutně ztrácí svou autonomnost. Kulturní myšlení jazyky vzájemně připodobňuje, zvláště v syntaxi.

27. února 1948. Iv. Lekov: Zákonitost ve vývoji slovanských jazyků. Vývoj jazyků je v složitých a dialektických vztazích k celkové kulturní situaci, jež roste z hospodářsko-politické base. Jak působí sociální podmínky na jazykové sbližování (konvergenci) a vzdalování (divergenci) příbuzných jazyků, je možno sledovat dobře na dějinách slovanských jazyků. S přechodem od otrokářské společnosti k feudalismu je spojen zánik slovanského jazykového typu, který se vyznačoval specifickými rysy hlavně po stránce hláskové stavby (otevřené slabiky), jinak však byl odrazem komplexní rozdrobenosti rodové společnosti. V době rozmachu feudalismu (11.—14. stol.) převládají ve vývoji slovanských jazyků tendence divergentní. V následujícím období složitější kulturně politické podmínky mění také celkový ráz vývoje slovanských jazyků, nastává nové sbližování. Jde však o složitý dialektický proces, který není možno vystihnout jednoduchým schematem. Specifické oblastní podmínky působí i divergentní komplikace.

1. března 1948. Vl. Skalička: O pádech. Vyjde v připravovaném svazku TCLP.

26. dubna 1948. J. Nováková: Problém stříbrné latiny. Latina t. zv. stříbrná je jazyk římské slovesnosti v jejím „stříbrném“ věku, t. j. zhruba v I. století císařství (od smrti Augustovy 14 poKr. do smrti Trajanovy 117). Její předchůdkyní byla latina doby „zlaté“ (Cicero, Vergilius), její nástupkyní latina „úpadková“ (na př. v literatuře křesťanské). Latina „stříbrná“ i „úpadková“ stála v protikladu k latině vulgární, kterou mluvil lid. Literárnost a do značné míry umělost „stříbrné“ latiny byla jen důsledkem předpokladů, obsažených v latině „zlaté“. Výklad navazuje na přednášku Skaličkovu z 25. XI. 1946 o analogii a anomalii. Římští analogisté (Cicero) vymýtili z literárního jazyka co možná všecka slova, která se nezdála dosti kultivovaná, t. j. slova cizí, slova odborná, slova příliš výrazná a slova „nízká“, mezi která počítali na př. i názvy nástrojů. Tím byl silně zredukován spisovný slovník. Na jedné straně to přispělo k vybudování klasické periody, stavěné skoro výhradně ze slov, která na sebe po stránce významové příliš neupozorňovala, a lahodící uchu svou pečlivou eurytmií. Na druhé straně se však tato slovní zásoba rychle opotřebovala. Nicméně k lexikálnímu novatérství nebylo odvahy; tradice doby „zlaté“ byly příliš silné; proto se literární experimenty doby nejblíže následující pohybovaly více méně v uzavřeném kruhu slov, posvěcených slovesností klasickou. Věc měla svůj doprovod a do jisté míry i důvod politicko-sociální. Římská slovesnost v době republiky byla převážně produktem třídním, tendenční nebo luxusní literaturou aristokracie a jejích chráněnců. Tato stará aristokracie vymírala už koncem republiky, jednak dík své exklusivnosti, jednak občanskými válkami. Císařství, které se opíralo vcelku o lid, její zánik několika persekucemi dokonalo. Nová aristokracie, jež nastoupila koncem I. stol., se však od staré šlechty podstatně nelišila: nové hospodářsko-politické skutečnosti nechávala co možná jít kolem, a na slovesnost doby klasické navazovala ještě těsněji (klasicismus za Flaviovců). Propast mezi lite[56]raturou a lidem se stala nepřeklenutelnou také proto, že autochthonní římský a italský lid tou dobou už také neexistoval: na jeho místo nastoupily masy bývalých otroků, propuštěnci, hlavně z Orientu, které už zbytky starých kultivovaných vrstev neměly sil asimilovat. Staletí trvalo, než tyto masy srostly v nový národní celek o společných tradicích, aby vytvořily s novým jazykem i novou kulturu (italskou). Ve „stříbrném“ věku trávila proto slovesnost ze starých literárních odkazů, jsouc věcí kruhu poměrně úzkého, do něhož se zařazovali z nového lidu jen jednotlivci; nakonec musila jen živořit. (Výjimkou byla literatura křesťanská, v níž byl s antickou kulturou sloučen v synthesu myšlenkový svět orientální.) Za těchto poměrů, přese všecko staromilství literátů, nemohlo ovšem nedojít k jisté přestavbě jazyka i slovesného díla. V literárním jazyce byla především opuštěna složitější větná architektonika, perioda; významové těžiště bylo tak z věty jako celku přesunuto na jednotlivé výrazy, a protože nová slova ve šlépějích analogistů se nepřipouštěla, byla funkčnost jednotlivých výrazů zesilována jednak vypouštěním všeho ne nutného („temnost“ Persia a jiných; Tacitova mistrná brevitas), jednak neobvyklým spojováním slov (Senecovy paradoxy a oxymora). Obdobná přestavba celého slovesného díla byla jen načata, ne už dokonána: klasické spojování motivů, totiž rozvíjení děje (v epose a v tragedii) na podkladě logickém, kausálním, realistickém, je oslabeno ve prospěch komposice zvláštního druhu, kterou badatelé charakterisují jednomyslně jako „špatnou“ a která je rudimentem jakési juxtaposice motivů. Tyto motivy, episody, odstavce jsou často pracovány tak, aby se daly předčítat samostatně, po př. jsou vyhnány za mez pravděpodobnosti (děsivé scény na př. u Lucana), takže kausální spojovací nit je tu méně aktuální. Ústup od architektoniky větné i komposiční, označovaný literárními historiky jako úpadek, špatný vkus, nedbalost, romantismus, barok a pod., byl v rámci immanentního vývoje nutným protikladem k literatuře doby „zlaté“. V rámci vývoje historického je však obdobou a zčásti snad i důsledkem současné přestavby společenské: stará sociální architektonika, v podstatě otrokářská, se v hellenistických monarchiích i v monarchii římské rozpadá, aby učinila místo systému novému, starověkému quasi feudalismu, v němž urozený i chudák budou stejně nevolníky státní moci a císaře (Diokleciána). Byl tedy „úpadek“ latinské slovesnosti historicky nutný. Že to byl úpadek skutečný, a to už v době „stříbrné“, plyne jednak z řečeného (šlo o skleníkovou slovesnost vymírající třídy), jednak z thematické ztrnulosti a bezradnosti, která je pro příslušná literární díla příznačná (jsou ovšem i výjimky). Ale to jsou věci známé.

(„Problém stříbrné latiny“ je připraven pro knižní vydání ve Studiích PLK pod názvem „T. zv. stříbrný věk římské slovesnosti. Pokus o třídní výklad“.)

24. května 1948. I. Poldauf: Atemporálnost jako gramatická kategorie českého slovesa. Vyšlo v Slově a slovesnosti roč. 11, 1949, str. 121 n.

11. října 1948. Referáty o 6. Mezinárodním sjezdu linguistickém v Paříži. Referát Jos. Vachka vyšel v Časopise pro mod. filol. roč. 32, 1948/49 str. 1n., referát K. Horálka vyšel v Slově a slovesnosti XI, 1949, str, 91n.

6. prosince 1948. A. Isačenko: Morfologie, syntax a fraseologie. Vychádzajúc z kritiky formalizmu v jazykovede, poukazal prednašajúci na pokusy niektorých západoeurop. lingvistov zavrhnúť morfologiu preto, že sa paradigmatické zmeny slov prejavujú v niektorých záp.-eur. jazykoch dosť slabo.

Morfologia splýva so syntaxou z dôvodov čiste lingvistických. Na druhej strane ale prechádza časť tradičnej syntaxe do oblasti lexiky. Ide o otázky rekcie, o problematiku viazaného používania predložiek.

Syntax sa zaoberá podľa prednášateľa len produktívnymi typami viet. Popri frazeologickým súsloviam, ktoré figurujú ako súčiastky viet, zisťuje prednáš. aj také frazeol. jednotky, ktoré nie sú equivalentami slov, ale equivalentami viet a ktoré sa obyčajne skúmajú v rámci syntaxe. Ide o neproduktívne typy viet (verbum sat sapienti), ktoré prednáš. nazýva „vety-klišé“. V dialog. reči zisťuje ďalší typ neproduktivných vetných typov, tzv. „repliky-klišé“.

Syntax a lexika, syntax a frazeologia sa preplietajú. Konzekventné prihľadnutie k semantike umožňuje adekvátnejšie chápanie lingvistických zjavov.

13. prosince 1948. Jar. Průšek: O vidu čínského slovesa. Vyjde v Archivu orientálním (v třetím díle sborníku Hrozného).

Slovo a slovesnost, volume 12 (1950), number 1, pp. 53-56

Previous Karel Horálek: Z lidových koled

Next Josif V. Stalin: O marxismu v jazykovědě (Článek J. V. Stalina v moskevské Pravdě 20. VI. 1950)