Živá lidová píseň

Zdenka Horálková

[Rozhledy]

(pdf)

-

V životním díle Vladimíra Úlehly, profesora biologie na přírodovědecké fakultě Masarykovy university, zaujímají práce z oboru českého národopisu významné místo. Obsáhlou knihou „Živá píseň“ (Praha 1949, naklad. F. Borový, 835 str.), jejíhož vydání se již autor nedočkal, pracovní úsilí Úlehlovo na tomto poli vyvrcholilo. Je to významná práce nadšeného obdivovatele i znalce české a slovenské lidové písně, který se nespokojuje pouhou registrací a popisem bezprostředně přístupného lidového podání, ale snaží se je vysvětlit s hlediska společenského uplatnění i s hlediska vývojového na široké srovnávací základně. Odborníci v otázkách ústní slovesnosti nebudou souhlasit se vším, co Úlehla o lidové písni ve své knize vykládá — přes široký rozhled jak po písňové tradici, tak po odborné literatuře jde přece jen o dílo spíše diletantské —, ale naleznou v ní hodně podnětů theoretických i cenný sběratelský materiál.

Odborné výklady a zápisy lidových písní spolu se srovnávacími tabulkami jsou v Úlehlově knize od sebe odděleny, při čemž se obě části podílejí na celkovém rozsahu zhruba stejným dílem. Písňový materiál má sloužit především jako ilustrační doprovod k theoretickým výkladům, ale má velký význam i sám pro sebe jak pro pečlivost zápisů, tak pro soustředěný výběr z určité oblasti. Škoda, že nám nepodal Úlehla obraz strážnické lidové písně v celém jeho rozsahu a že soustředil svou pozornost převážně na písně archaického typu. I tak jde však o významnou sbírku, již lze řadit hned vedle klasických sbírek Sušilových a Bartošových.

Svými theoretickými výklady o lidové písni navazuje Živá píseň na starší autorovy práce, hlavně časopisecké, někdy je také prostě reprodukuje. Výklady jsou poněkud nesouvislé i roztříštěné, ale zůstávají přitom po všech stránkách četbou zajímavou. Poučují o autorových sběratelských zkušenostech, informují dobře o lidových zpěvácích, kreslí pestře obraz strážnického života v době starší i novější atd. Úlehla chtěl národopisné bohatství svého kraje nejen konservovat, a to pomocí všech novodobých vymožeností (filmem, fonografem, v musejních sbírkách), ale věnoval hodně pozornosti také propagaci. Lidová hudba, píseň a tanec těšily se jeho hlavní pozornosti a každá kapitola posmrtné Úlehlovy knihy ukazuje, že tu byl netoliko milovníkem a obdivovatelem, ale také zasvěceným znalcem.

Několik kapitol Úlehlovy knihy tvoří speciální studie o jednotlivých písních, hlavně o jejich starobylosti a původu. Úlehla je přesvědčen, že archaický typ strážnické písně má kořeny v hlubokém dávnověku. Na základě slovenských i jiných paralel a na základě motivických zvláštností hledá původ některých písní až v době předkřesťanské. Zde může být nejblíže pravdě tam, kde se opírá o větší srovnávací materiál, jako je tomu na př. u svatební písně Zazpívaj slavíčku. V některých případech však zůstává na půdě pouhých dohadů, i když jeho vývodům nelze nepřiznat důmyslnost a široký rozhled. Sotva lze na př. u písně o chmelu hledat ohlas satyrských průvodů nebo v písni Letěl sokol staré reminiscence na báji o hoře Venušině (se zmínkou o milém, který po sedmi letech opustil dívku), nebo posléze v písni Letěl, letěl roj staré lidové zpracování příběhu o Tristanovi a Isoldě. Nehledíc k tomu, že motivická příbuznost je zde málo zřetelná, nebylo třeba k jejímu výkladu hledat přímou souvislost lidového podání slovanského s mythickým dávnověkem, protože tu není vyloučena sekundární souvislost s podáním literárním.

Poněkud romantický postoj Úlehlův k lidové písni je patrný i v hodnocení podle starobylosti. Ve vědomé oposici proti novějšímu bádání, které přestává ostře odli[185]šovat písně lidové a zlidovělé a klade důraz spíše na problematiku funkční než genetickou, vylučuje Úlehla z okruhu lidové písně nejen píseň kramářskou (neboli špalíčkovou vůbec), ale také písně studentské, vojenské, městské a pod. Nevěnoval jim proto ani pozornost sběratelskou a jeho obraz strážnické písně zůstává proto kusý, i když si na druhé straně všímá příležitostných improvisací nebo mechanických montáží, jejichž podřadné ceny a prchavosti je si sám vědom.[*] Zájem Úlehlův nevzbudily ani legendy, třebaže se mezi nimi najdou čísla úctyhodného stáří, stejně jako písně duchovní vůbec, i když mu je zpěváci sami nabízeli. Je to jistě škoda, protože Úlehla je jinak sběratel velmi obratný a mohl nám v duchovních i jiných písních doplnit novými variantami sbírky starší.

Navazuje na výklady Sušilovy, věnoval Úlehla přednostní pozornost t. zv. písním táhlým a upozorňuje přitom na obdobný ráz východních písní stepních a také příbuzných písní balkánských. V tom spatřuje zase svědectví starobylosti tohoto typu. Jinak klade důraz na souvislost hudební stránky táhlých písní s nástrojovou technikou, rozeznává tu typ píšťalový, gajdový a houslový. Z těchto výkladů vyplývají korektury pro tradiční dělení československé písně lidové na typ vokální a instrumentální. U vokálního typu jde spíše o souvislosti s jinými hudebními nástroji. Na základě těchto zjištění řeší pak Úlehla i otázku vzniku lidových písní. Odmítá theorii, jež podceňuje lidovou tvořivost, a obrací se zvlášť ostře proti Helfertovi, který hledal prameny české lidové písně v zámecké hudbě barokní. Podle Úlehly mají na tvorbě lidových písní hlavní podíl nadaní jednotlivci, zpěváci i hudci. Ti se někdy stávají v tomto oboru i výdělečně činní a mají pak možnost vypěstovat svou dovednost k řemeslné pohotovosti. A platí to nejen o hudebnících (zde je individuální nadání a potřeba odborného školení věcí do značné míry samozřejmou), ale také o zpěvácích, jimž bývá určena zvláštní úloha při různých obřadech, na př. při svatbách a pod.

Při zapisování lidových písní dbal Úlehla také na přednes a snažil se přitom o zdokonalení zápisové techniky. Zdůrazňuje u táhlých písní neurčité nasazování (v jeho nápěvech je nápadně častá pausa na počátku písně) a za dědictví starých dob považuje t. zv. obalování (tónové rozšiřování některých not). Je přesvědčen o souvislosti této přednesové techniky se starou hudební kulturou řecko-byzantskou, ale to je spíše jen domněnka. Na rozdíl od svého dřívějšího postupu, jak se s ním setkáváme na př. ve sbírce 50 písní moravských (1940), přepisuje táhlé písně většinou v běžných taktových rozměrech (na př. ⁴/₄, ³/₄, ³/₂ atd., nikoli tedy na př. ¹³/₈, ⁹/₈, jak uváděl dříve na základě proměřování metronomem). Zvláštnosti přednesu táhlých písní odvozuje Úlehla také z pomalé chůze nebo z jízdy na koni.

K filologicko-dialektologickému exkursu Úlehlovu (str. 326 n.), v němž se opírá o rozhovory s prof. Běličem, bylo by možno poznamenat, že se tu nerozlišuje jazyk písní od jazyka mluveného. Že se v lidových písních vyskytuje hodně odchylek od místního nářečí, je fakt dávno známý.

Ve své sbírce oddělil Úlehla část textovou od nápěvů a ve zvláštním oddíle pak podává přehled variant a údaje o jednotlivých zpěvácích. Nápěvovou část je třeba považovati za hlavní přínos Úlehlovy sbírky. Téměř polovinu zde tvoří nápěvy úplně nové, z jiných sbírek dosud nedoložené. To ovšem vyplývá, jak Úlehla sám upozorňuje, mimo jiné také z okolnosti, že některé starší důležité sbírky, na prvním místě Kollárovy Zpievanky, nápěvy vůbec neuvádějí. U textové části odhaduje Úlehla podíl nových písní na ¹/₄, z toho však značnou část tvoří příležitostní improvisace úplně [186]individuálního nebo lokálního rázu. K některým písním, jež považuje Úlehla za sběratelská nova, lze najít přece jen tištěné varianty. To platí na př. o písni č. 111, jež mívá počátek Takú sem si …, č. 246 se jen vstupním veršem liší od známé písně Stavěli tesaři zedníkům lešení, č. 247 je jen příležitostná obměna písně Už sa ta lavečka, už sa polámala. Také č. 334 zůstalo bez odkazu na paralely, ačkoli jde o běžnou českou píseň Zdálo se mně, má panenko, dnes v noci o tobě. Podobně není na př. u č. 183 (Není lepší jak v nedělu) upozorněno, že jde o píseň zachycenou i jinými sběrateli (srov. u Sušila ve vyd. z r. 1941 č. 723). Podobných případů je tu ještě celá řada.

Zatím co při odposlouchávání zvláštností přednesu důvěřoval Úlehla zpěvákům, v otázkách textových stavěl se k jejich paměti dosti kriticky. Zazpíval-li mu zpěvák několik textů na společný nápěv jako písňový celek (takové sdružování je charakteristické hlavně pro písně taneční a také pro zpěvní doprovod hudců), Úlehla se snažil rozdělit píseň v původní jednotky. Písňové slepence vytýkal Moravě již Kollár a lze připustit, že s hlediska genetického má Úlehlův rekonstrukční postup leckdy své oprávnění. S hlediska funkčního popisu by však bylo správnější zachovat reprodukované celky a upozornit na písňové švy jen v poznámkách. V některých případech se však Úlehla při rekonstrukci původních celků dopustil i nepřesností a omylů. Tak na př. u písně Smutno, teskno (var. těžko) na vše strany (běžné na př. též v Javorníku) odděluje první strofu jako samostatnou píseň (č. 241), ačkoli zcela vhodně motivem rozloučení milenců zapadá do celku stejně jako sloka druhá, kterou Úlehla rovněž osamostatnil (č 315; jde však zároveň o jinou variantu). Okolnost, že se snad tyto sloky zpívají někdy také samostatně, nemůže být rozhodující, a ani kdyby se podařilo dokázat, že zde o původně samostatné celky šlo, nemohli bychom celou píseň považovat prostě za nějaký slepenec. Javornická verse má 6 slok, z nichž první 3 znějí:

1.  Smutno, těžko na vše strany, zbavena jsem potěšení,
     ej, zbavena jsem potěšení, vypovědět možno není.

2.  Uletěl mně pták ze kletky, mal on peří nade všetky,
     ej, letěl k horám, smutno zpíval, přežalostným hlasem volal.

3.  Vrať sa, milý, vrať sa ke mně, horí láska, horí ve mně,
     ej, keď ťa vidím kolem jíti, nesmím já ti otevříti.

K těmto třem slokám je varianta ve sbírce Bartoše-Janáčka (1901) pod č. 360.

Podobně roztrhl Úlehla známou českou píseň V zahradě stojí kalina, jež byla zachycena na různých místech (na Moravě již Sušilem), vždy jako celek. V Úlehlově sbírce je rozdělena na číslo 81 a 18. Stejně je tomu u č. 29 a 178, jež mu zpěvačka rovněž zpívala jako jednu píseň (zač. Červenú sem sela).

I v těchto věcech, třebaže jsou spíše podřadného rázu, můžeme spatřovat svědectví toho, že si Úlehla problematiku lidové písně neujasnil. Celkem by bylo jeho práci prospělo, kdyby se více opíral o pokrokové tradice české folkloristiky, hlavně o práce Václavkovy. I tak však vykonal kus poctivé sběratelské, propagační i badatelské práce, na níž bude možno dále stavět.

Slovo a slovesnost, ročník 12 (1950), číslo 3-4, s. 184-186

Předchozí Josef Hrabák: Pocta Fr. Trávníčkovi a F. Wollmanovi

Následující Rd (= Redakce): Jazykovědné oddělení Československo-sovětského institutu