Marxistická jazykověda a jazyk nové české literatury

Bohuslav Havránek

[Articles]

(pdf)

-

 (Z přednášky na školení mladých autorů na Dobříši, uspořádaném Svazem československých spisovatelů; předneseno dne 1. srpna 1951.)[1]

 

Mým thematem je osvětlit s hlediska theorie některé aktuální otázky jazyka literatury, ovšem s hlediska theorie, která nechce být a není odtržena od praxe. Víme, že není příliš daleko od nás doba, kdy věda u nás pracovala kabinetním způsobem a o praxi se velmi málo starala, ať se to týká umění, ať jiných úseků našeho praktického života. Rovněž dobře víte, že není vzdálena doba, kdy spisovatelé a umělci se pokládali za příliš povýšené nad to, aby je kdokoli mohl o něčem poučiti. Byly-li přesto na jedné i na druhé straně výjimky, již právě to, že takové případy byly zřetelně výjimkami, samo jen potvrzuje obecnou platnost odtržení theorie a praxe.

Dnes skvělá výstavba socialistické společnosti v Sovětském svazu, která již připravuje komunismus, nás velmi dobře poučila reálnou skutečností o tom, co to znamená, uplatní-li se leninská směrnice „theorie a praxe“. Abychom si vzali jeden malý příklad z mého oboru, z jazykovědy. Celou naši kulturní veřejnost v červnu r. 1950 značnou měrou překvapily Stalinovy stati o jazykovědě, totiž překvapil ten fakt, že sám Stalin mluví o čistě theoretických, linguistických otázkách. Proč? Protože stále ještě nechápeme plně novou sovětskou skutečnost. Vidíme sice v s. Stalinovi geniálního státníka, geniálního vojenského vůdce a ochránce světového míru, ale neuvědomujeme si dostatečně, jak hluboce jeho práce na nové výstavbě je založena na theoretickém poznání, jak chce mít a má skutečně vědecký podklad. Na theorii je postavena praxe i u Lenina, i u Stalina a celé budování úžasné dnešní skutečnosti Sovětského svazu. Díváme-li se na věc s tohoto hlediska, pak nás nepřekvapí, že Stalin zasahuje do vědeckých otázek marxismu vůbec, a nejen do otázek jazykovědných. Víte, že už ve svém malém kursu o dialektickém a historickém materialismu velmi hluboce zasáhl i do theoretických otázek marxismu samého.

Máme v Sovětském svazu neustále před sebou dobře realisované spojení theorie a praxe. V Sovětském svazu ani v oblasti umění není nikdy theorie odtržena od praxe. Není tam theorie bez praxe, ale není také praxe, která by nevyvěrala z určitého školení a poučení. Nechci opakovat to, o čem se zde — na školení — již jistě několikrát mluvilo, o existenci Gorkého institutu v Moskvě jako vysoké školy litera[58]tury. Víte, že mezi předměty, kterým se tam vyučuje, má své místo i nauka o jazyce, poznání ruského jazyka. Víte rovněž, že to byl Gorkij sám, který velmi zdůrazňoval potřebu důkladného poznání ruského jazyka pro každého spisovatele. Konečně vezmeme-li si prostou skutečnost tohoto školení, jistě je to úplný opak toho, co si v době formalismu představovali spisovatelé pod klamným heslem absolutní „svobody“ umění. Jistě toto školení samo je důkazem toho, jak se u nás názory na toto spojení theorie a praxe změnily, jak u nás i každý tvůrčí umělec je přesvědčen anebo nabývá přesvědčení o tom, že je mu třeba všímat si theorie, všímat si zákonitostí života a vývoje společnosti a všímat si ovšem také zákonitostí základního materiálu, s nímž pracuje, totiž jazyka.

 

Zamyslíme-li se nad dnešním poměrem jazyka a literatury, vidíme, že jsou tu v zásadě dvě základní směrnice — které se na první pohled zdají protichůdné. Další náš výklad chce právě tento jejich protiklad vysvětlit; je velmi důležitý pro jejich dialektický poměr. Na jedné straně jazyk literatury musí být odrazem výstavby nové společnosti. Znáte jistě jednu ze základních pouček Stalinových z krátkého kursu Dějin VKS(b): „Pro dialektickou metodu je důležité především nikoli to, co se zdá v dané chvíli pevným, ale začíná již odumírat, nýbrž to, co vzniká a vyvíjí se, i když to v dané chvíli vypadá nepevné, neboť podle dialektické metody je nezdolné jedině to, co vzniká a vyvíjí se.“ Na druhé straně velmi důležitou stránkou jazyka literatury je jeho poměr k jazyku celonárodnímu a k jazykovému dědictví, tedy k minulosti jazyka. Jazyk literatury na jedné straně tím, že literatura chce a musí být součástí výstavby nové společnosti, je zaměřen do budoucnosti. Na druhé straně — a po pracích Stalinových to jistě budeme tím více zdůrazňovat — jazyk je sám o sobě národním dědictvím, je reálnou tradicí a majetkem celého národa, dnes národa socialistického; tento celonárodní charakter jazyka je důležitou složkou i jazyka literatury. V poměru těchto dvou směrnic je jádro konkretního řešení úkolů jazyka literatury v každém jednotlivém případě.

Ovšem musíme si přitom být vědomi toho, že i otázky současné literární skutečnosti nemůžeme posuzovat a správně vidět bez perspektivy nedávné minulosti; musíme proto přihlížet k tomu, že problematika poměru jazyka a literatury byla do nedávna zatemňována, a to ze dvou příčin.

Jednou příčinou bylo to, že jsme v době první republiky byli umělecky orientováni převážnou měrou na západ a že všechny dekadentní názory (v širokém smyslu slova) skreslovaly názor na úlohu umění a tím i na jazyk literární. Vedly nakonec také k úplnému přecenění formy, ke směru, který tvrdil, že forma v literatuře a v umění rozhoduje a že obsah je úplně podřízen formě, a rovněž k zásadě o svéprávnosti básnického jazyka v českém strukturalismu. — Po roce 1945 se v naší literatuře všechno rázem nezměnilo a také nevyjasnilo. Směry, které ovládaly před fašistickou okupací, před naším osvobozením, velmi silně dožívaly a mnoho našich spisovatelů vlastně jen navazovalo na minulost a na tuto tradici formalistickou. Jistě všichni bychom dovedli uvést celou řadu děl tohoto typu vyšlých po r. 1945.

Druhou příčinou bylo to, že když některý spisovatel byl i přesvědčen o tom, že jeho úkolem je změnit tento falešný poměr formy a obsahu, velmi často se dostával do druhé krajnosti, k názoru, že obsah rozhoduje sám a že forma je věcí zcela [59]vedlejší. —Všimnete-li si však loňských diskusí v Sovětském svazu, vidíte, že právě vyústily v to, že je nutno uvědomit si hluboký dialektický vztah mezi formou a obsahem, že se literatura naprosto nemůže vzdát dokonalosti formy, toho, co se dnes v Sovětském svazu i u nás nazývá literárním mistrovstvím.

Tato situace, jaká zůstala v naší literatuře i po r. 1945, opírala se na jedné straně o zděděnou tradici západnické orientace naší kultury, na druhé straně o chyby linguistické theorie zdánlivě marxistické, o nichž budeme dnes ještě podrobněji mluvit. Tato theorie totiž tvrdila, že nástup nového společenského řádu, konkretně socialistické společnosti, má být spojen také s nástupem nového jazyka, že socialistická společnost má mít jazyk, který není společný s jazykem kapitalistické minulosti. Je sice jasné, že kdyby si byla jazykověda uvědomila zásadní linii leninsko-stalinského názoru na jazyk a národ, že by sotva byla dospěla k tomuto omylu anebo aspoň by nebyla upadla do něho v takové šíři. Základní leninsko-stalinskou linii jazykové politiky bychom mohli shrnout do známé věty, že jde o budování kultury socialistické obsahem a národní formou, že jde tedy o literaturu, která se neodcizí žádným způsobem celku národnímu. To je základní linie široce uplatňované jazykové politiky Sovětského svazu, která ovšem velmi hlubokým způsobem přispěla přímo k výstavbě této národní formy. Jistě je vám známo — a připomínám to jen proto, abychom si dobře uvědomili celou souvislost —, jaké množství jazyků v Sovětském svazu se teprve v období sovětském stalo literárními jazyky, jak malý počet jazyků kromě ruštiny samé a ukrajinštiny měl literární tradici starší. A i když některý jazyk, na př. gruzínský, měl starou literární tradici, byla to tradice úplně vzdálená dnešku. Je však mnohem více těch jazyků, které se staly spisovnými teprve za sovětské epochy. Přitom šlo této nové jazykové politice sovětské o to, aby jazyk zůstal svým, aby zůstal „národní formou“, neboť jedině tak je možno novou myšlenku propagovat u všech národů a národností v SSSR.

Kdyby si byla linguistická theorie jak v Sovětském svazu, tak i u nás uvědomila důsledně tuto skutečnost, nebyl by se mohl tak rozrůst zásadní omyl o třídnosti jazyka, který v Sovětském svazu tak značným způsobem rozšířila pseudomarxistická linguistika, marrovské „nové učení o jazyce“, a jenž měl své důsledky i u nás. Tato marrovská jazykověda nepřímo zasahovala i do jazyka literatury svou thesí, o které jsem se již právě zmínil, jako by jazyk sloužil jen jedné vrstvě společnosti, třídní společnosti, a že následkem toho musí nástup nové společnosti znamenat tvoření nového jazyka. Na to Stalin velmi jasně říká (nebudu zde jinak ze Stalinových thesí mnoho citovat — kromě dvou míst —, protože práce O marxismu v jazykovědě je jistě každému dobře známa): „Jazyk není vytvořen tou nebo onou základnou, starou nebo novou, uvnitř dané společnosti, nýbrž celým chodem dějin společnosti a dějin základen po staletí. Jazyk není vytvořen nějakou jednou třídou, nýbrž celou společností, všemi společenskými třídami, úsilím mnoha set pokolení. Je vytvořen k uspokojení potřeb nikoli nějaké jedné třídy, nýbrž celé společnosti, všech tříd společnosti. Právě proto je vytvořen jako celonárodní jazyk, jednotný pro společnost a společný všem členům společnosti. Proto tento úkol jazyka sloužit jakožto prostředek styku lidí nespočívá v tom, aby sloužil jedné třídě na úkor jiných tříd, nýbrž v tom, aby stejně sloužil celé společnosti, všem společenským třídám. Tím se vlastně vysvětluje, že jazyk může stejně sloužit jak starému, umírajícímu řádu, [60]tak i novému, nastupujícímu řádu, jak staré základně, tak i nové, jak vykořisťovatelům, tak i vykořisťovaným“ (str. 7)[2].

Mylný názor o zásadně třídním charakteru jazyka vyplýval ovšem z jiného omylu theoretického, z předpokladu, že jazyk je nadstavbou, že jazyk je nejjednodušší formou ideologie. Tyto dva omyly nebyly pak omezeny jen na tzv. Marrovu školu sovětské linguistiky, ale daleko překročily její hranice; sebekriticky uznávají i dnešní sovětští linguisté, kteří vedou nástup marxistické linguistiky, že i oni podléhali těmto mylným názorům. Také my musíme právem přiznat, že jsme byli těmto názorům značně poplatni[3]. Třebaže se Marrova škola u nás šířila jen asi dvě nebo tři léta, její omyly se zakořenily hluboce. Proč? Protože splývaly vlastně s naší tradicí, opřenou o západnickou orientaci. Ta vedla totiž autory k experimentování s jazykem, zejména k argotisování jazyka, a autoři chtěli vidět v tomto experimentování po osvobození obratem ruky něco marxistického, neuvědomujíce si ani plně, jak vlastně jen pokračují v dědictví oné západnické orientace umělecké.

Musíme si totiž být vědomi toho, že obecná problematika jazyka literatury stejně jako obecná problematika kultury, vývoje společnosti a pod. neexistuje in abstracto, nýbrž že musíme vidět danou situaci v určité perspektivě předcházející doby. Není nic, co by bylo platné provždy, nelze nic soukat pouhou dedukcí z obecných pouček. Takovýto postup prosté dedukce z pouček úplně popírá správný postup, o kterém nás poučuje dialektický a historický materialismus: všechno se vyvíjí a vše musíme proto vidět v dějinné souvislosti a v konkretní reálné situaci dané doby. Proto si také musíme všímat problematiky, která je dnes u nás aktuální, v celé vývojové souvislosti.

Jednou takovou otázkou do nedávna aktuální bylo mylné chápání jazyka jako třídního znaku společnosti. O této věci jsme již obecně mluvili a všimneme si zde jen, jaké jsou důsledky obecného řešení pro jazyk literatury. Stalin na známém místě velmi jasně říká, že neexistuje jazyk třídní společnosti, ovšem že třídní společnost má snahu se odlišovat i jistými znaky jazykovými. Vzniká tak „třídní dialekt“ a Stalin jej přímo nazývá „třídním žargonem“. Správně ukazuje, že když se tento žargon odtrhne od celonárodního jazyka a snaží se stát samostatným jazykem, je odsouzen k odumírání, mění se v mrtvý jazyk. Historickými příklady na to je na př. latina nebo sanskrt.

Musíme si však uvědomit, co to znamenalo, když se některé znaky třídnosti v jazyce začaly považovat za podstatu jazyka i v literatuře, která chtěla zrcadlit nástup nové společnosti; těmito znaky byly argotismy. Víme, že v úpadkové literatuře západní vystupoval argot velmi silně do popředí, a je zřejmé, že argotisování tam bylo známkou úpadku. Na to bychom mohli ze západních literatur uvést velmi mnoho příkladů. — Ale jestliže v té literatuře, která chce být odrazem nástupu společnosti socialistické, snaží se některý autor tuto novou společnost charakterisovat znaky třídními, a to právě takovými exklusivními znaky třídními, jako je argotiso[61]vání, tedy jevem charakteristickým pro úpadkovou literaturu, je to veliký omyl. Kdybychom chtěli ironisovat, mohli bychom říci, že autor chce zobrazit tuto nastupující třídu, která je nositelem vývoje, tedy dělnictvo, jako společenský celek odumírající. Ovšem bylo by to nespravedlivé; takový autor nám jistě nechtěl představit dělnickou třídu jako třídu úpadkovou, která je určena k odumírání, nýbrž chtěl ji postavit jako nositele něčeho nového, ale znaky, kterými její jazyk charakterisuje, vyvěraly z buržoasního názoru na lidovost, že totiž lidové je něco, co je nižší kvality, odložené od panstva. Lidovost viděl tedy v tom, na čem utkvěla poslední vývojová etapa západnického národopisu, když vykládala jevy lidové kultury jako „pokleslý kulturní majetek“ panské vrstvy. A takovéto pokleslé znaky panské třídy se braly za znak lidovosti — úplně v kontextu buržoasního chápání lidu; předpokládalo se, že lidová hudba musí být velmi nekultivovaná, že to musí být šlágr, a z umění malířského že jen pustý kýč je to, co může být lidu přístupné, a pod. Obdobně tedy v literatuře se „lidovost“ představovala po stránce jazykové právě tím, co je úpadkové, odložené od zlaté mládeže, od třídní společnosti buržoasní, jestliže se argotisováním a vulgarisováním vyznačoval jazyk nastupující dělnické třídy.

Abychom si vzali konkretní příklad: V Káňově Partě brusiče Karhana vystupuje figurka rozhodně úpadková, kterou na jednom místě nazývají „potápkou“. Tato figurka je výrazně charakterisována argotisováním. K hodnocení Káňova jazyka se ještě vrátím (v. str. 66); zde však, když tento jev, který je špatným dědictvím minulosti, charakterisuje autor vypjatým argotisováním, jistě je zcela v právu.

Naprosto nelze ovšem argotisováním tzv. zlaté mládeže a flinků charakterisovat vůbec dělnickou třídu. Proč? Protože nástup dělnické třídy jako třídy, která buduje novou společnost, a literatura, která ukazuje tuto dělnickou třídu v její budovatelské úloze, musí mít a má charakter celonárodní. Nejde již jenom o nějakou, ať již tak nebo onak komicky viděnou figurku, která má svou platnost v určité omezené lokalitě, nýbrž musí zde jít o literaturu, která má celonárodní význam a proto respektuje společný národní jazyk. Musíme si být vědomi toho, že pražský ohlas jistých jazykových výrazů a tvarů je jiný, než je na př. ohlas týchž výrazů v prostředí mimopražském, na př. moravském. To ovšem platí nejen o argotu, nýbrž také o znacích obecné češtiny nebo o dialektismech.

 

Ovšem neznamená to, že lidovost jazyka budeme v literatuře stírat. Literatura, která má odrážet nástup nové společnosti, dělnické třídy, nemůže se jistě vzdalovat od znaků, které bychom nazvali obecně lidovostí jazyka. Ale musíme si být dobře vědomi toho, v čem máme vidět lidovost jazyka. Abychom si vzali z naší literatury skutečně dobrý klasický příklad, tedy si vezměme Boženu Němcovou. Její řeč velmi hluboce pramení v lidovém jazyce a v jeho vynikajícím zvládnutí. Vyskytaly se sice dokonce hlasy dosti tzv. znalců, že prý Němcová neuměla česky. Nebylo hloupější pomluvy v naší buržoasní literární vědě, než je tato. Kdo se trochu zamyslí nad jazykem Němcové a sleduje jej od jejích prvních povídek, které posílala z Domažlicka do České včely, až do posledních, vidí takovou jasnou kontinuitu jazyka, který je zakořeněn hluboko v bezprostředním poznání lidového jazyka, že nemůže to nazvat než literární pomluvou. Ale Němcová nevyrostla v tradici jazyka spisovného. Do něho se postupně zapracovává; v některých speciál[62]ních spisovných znacích češtiny byla poměrně nepevná, dělala chyby, ale to neznamená, že neuměla dobře česky. Naopak, mohli bychom si skutečně v pravém slova smyslu jen přát, aby všichni naši autoři uměli česky tak jako Božena Němcová. Ale co je znakem lidovosti na jazyku Boženy Němcové? Neužívá jazyka lidového jako jazyka výlučného, exklusivního, nýbrž užívá ho jako součásti národního jazyka. Tedy v tom smyslu, jakým se na život dívá socialistický realismus, který nechce fotografii naturalistickou, nýbrž brát z něho to, co je určitým způsobem typické. Stejným způsobem bere Němcová z lidového jazyka to, co spojuje celonárodní jazyk. Lidový jazyk je pro ni nedělitelnou součástí národního celku. Proto u ní nejsou žádné exklusivnosti, žádné zvláštnosti, kterými by se snažila vyšperkovat jazyk jako ozdůbkami. I dnešní čtenář si vlastně není vědom, kolik je to prvků, které bychom mohli nazvat nespisovnými, a to proto, že nejsou vyhledávány jako znaky exklusivní. Uvedu malé srovnání. S. Drda zde již uvedl příklad s takovým hledaným názvem „taluta“ pro příkop; anebo díval jsem se poslední dobou na jazyk nových autorů a shledal jsem, že na př. próza Bohumila Říhy Dvě jara, která vycházela v Novém životě, má jazyk celkem nivelisovaný a jen místy se v ní užije dost překvapujícího obratu lidového. Je tam na př. takovýto obrat: „však ona se mu pánvička propeče“; nehledíme-li ani na to, že je to rčení, které kdysi brusiči vnucovali spisovnému jazyku, a že je to právě to rčení, které si vzal Svatopluk Čech ve své protibrusičské satirické stati na mušku, překvapí tento obrat každého, kdo toto rčení náhodou nezná jako lidové, jako obrat, který je tam náhle neorganicky vsazen do nivelisovaného žurnalistického jazyka. U Němcové v její Babičce máme lidových obratů nesčetné množství, ale čtenář přes žádný z nich neklopýtne, připadají mu samozřejmé. Je to vlastně dědictví formalismu, chceme-li lidových obratů užívat tak, aby byla na ně markantním způsobem upoutána pozornost. Avšak v jazyce našich klasiků, ať je to Němcová, Neruda a později Majerová nebo Olbracht, je lidovost nenápadná, samozřejmá. Je tomu tak i v ruské literatuře; i Puškinův jazyk byl opřen o jazyk lidový. Jistě i jazyk literatury dnešní musí se opírat o lidovost, ale v tom smyslu, že bere z lidového jazyka to, co je součástí jednotného národního jazyka, a ne to, co je výlučné, místní a čeho pak se užije jako laciné ozdůbky.

Při tomto nástupu literárního jazyka zaměřeného na lidovost bude se jazyk spisovný vzdávat také určitých třídních výlučností, exklusivností. Není pochyby o tom, že jazyk spisovný má určité znaky třídnosti, byť i nečetné a nehluboké. Není ovšem proto třídním jazykem ať nové, nebo staré společnosti. Znaky třídní exklusivnosti má z minulosti, kdy skoro výhradním nositelem spisovného jazyka byla jedna třída společnosti, kdy tato třída ho využívala pro své zájmy; byly to některé zastaralé dubletní knižní tvary a především zvláštní slova. Těchto svých třídních znaků se bude spisovný jazyk dnes zbavovat, ale neznamená to ovšem, že by se měl proto měnit v celé své struktuře.

Týká se toto odstranění zastaralých jevů vůbec, i archaismů a celého poměru k minulosti? Jistě po pracích Stalinových vidíme naopak v jazyce hodnotné dědictví minulosti, a díváme-li se na češtinu, je to dědictví minulosti opravdu hodnotné. Nemáme ani se stanoviska socialistické společnosti důvody, aby tento jazyk, který byl tolikrát v minulosti nositelem pokrokové propagace, byl odhozen. Na druhé straně při vší úctě k dědictví minulosti našeho jazyka nelze nijak tvrdit, [63]že by každý minulý tvar byl lepší než tvar nový. Musíme si být vědomi toho, že i pro jazyk minulost je minulostí a že nemůžeme při vší úctě k dědictví v jazyce dávat přednost minulým formám, minulým prostředkům. Ovšem musíme rozeznávat mezi zastaralými prostředky a archaismy. Jistě spisovatel dnešní může užívat archaismů jako jednoho z prostředků literárního jazyka. Kdybychom chtěli škrtat z jazyka archaismy, rázem bychom udělali škrt na př. přes jazyk Jiráskův a jistě nikdo nebude popírat, že Jiráskův jazyk, který má hodně archaismů, je jazykem dobrým. Ale musíme si být vědomi toho, že archaismy nemohou být samoúčelné, nemohou se stát formalistickou hříčkou, nýbrž že musí sledovat určitý konkretní cíl a být skutečně prostředkem a nikoli cílem. Musíme také rozeznávat vhodné a nevhodné typy archaismů. Abych uvedl konkretní příklady. Postavme proti sobě jazyk Jiráskův, který jistě zhruba znáte, a jazyk nové husitské trilogie Miloše V. Kratochvíla. V druhém díle této trilogie nenajdeme mnoho archaismů Jiráskova typu; najde se tam nějaká ta „celta“, „šenk“ a pod. nebo „jejich je vpravdě místo“, ale srovnáváme-li to s Jiráskem, je jich tam značně méně. Ale u Kratochvíla setkáváme se na př. s takovýmito větami: „Podpáží tiskl jehňátko, jehož nožky byly spoutány, a rysy zmučené tváře vyděšeného a žíznivého zvířete opakovaly znaky děsu v obličeji venkovana, kde ústa povolila a oči vystoupily ze sítě stařeckých vrásek“ nebo „Jak mnich šermuje rukama, zmítá tělem, vymršťuje se a zase se krčí ovinut řetězem, připomíná jarmarečního kramáře, který předstírá nadšení nad svým zbožím, kde jedině pravdivé zůstávají jeho oči, studeně pátrající po kupci, kterého by obloudily“. Takovéto věty chtějí svou strukturou být archaisačním prostředkem, dodávat podle úmyslu autorova románu patinu starého prostředí. Ale podíváme-li se na takovéto věty přesně, nijak necharakterisují husitské období. Jsou stavěny typicky barokním způsobem; nejsou stavěny logicky, nýbrž přilepují se zde dodatky jako ozdůbky na uzavřenou stavbu věty, až ji přeplní, jako je tomu na př. obdobně u Karla Schulze. Není jistě většího omylu nežli husitské období charakterisovat prostředky barokními. Takovéto archaismy bychom právem mohli nazvat pseudoarchaismy, protože jsou v určitém smyslu falešným prostředkem, jak navodit zdánlivě určitou minulou dobu postupem, který je pseudoromantický. Přitom autor dovede užít obratu jako „ostatní se překotně účastní parcelace masa“. „Parcelace“ je jistě termín dosti moderní, ale chce zde vystupovat jako prostředek archaický. Srovnáme-li s tímto jazykem jazyk Jiráskův, musíme uzavříti, že archaismy jsou důležitým prostředkem literárního jazyka, ale nesmí být pseudoarchaické a nesmí se jich užívat formalisticky.

Druhá věc: archaismy, jako všechny prostředky literárního jazyka, mají svou míru. Žádný náš spisovatel historických románů a povídek neužíval všech jevů jazyka 14. nebo 15. století. I když máme u nás autory historické prózy, kteří mají i přemíru archaismů, nikdo z nich neužil tvarů aoristu nebo imperfekta, jednoduchých tvarů slovesných pro minulost. Takových mluvnických prostředků nebude nikdo užívat, protože dnešnímu čtenáři by byly nesrozumitelné. Ale i pokud jde o zásobu slovní, musí si být každý autor vědom hranic srozumitelnosti. Neznamená to, že se musí vyhýbat archaismům; doslova vzato každý archaismus je dnešnímu čtenáři cizí, ale přesto správně užité archaismy nepřekážejí čtenáři v porozumění. Jiráska čtla mládež, nestarala se o nějaké komentáře, také žádné nebyly, a přece nikomu ne[64]dělalo potíže Jiráskovu textu rozumět, protože celková situace to určitým způsobem vyložila sama a protože Jirásek vždy dovedl vhodně vybírat a zachovávat jistou míru.

 

Totéž do značné míry platí i o dialektismech v literární češtině. Dialektismy mají také své hranice. Je jasné, že užívání dialektických prvků v naší literatuře má velmi dlouhou tradici, která není špatná. Vzpomeňme opět alespoň na Němcovou. Němcová vnáší do svých spisů velmi mnoho nářečních prvků, východočeských, chodských, slovenských. V pozdější době mají dialektismy v naší literatuře znaky naturalismu, i když ne plně vyzrálého. Víte, že český naturalismus vlastně nikdy nebyl v plném smyslu slova vyvinut, ale přece určité znaky naturalisující, snahu o fotografii skutečnosti, v naší literatuře máme. K tomuto naturalistickému užívání dialektů se sotva budeme chtít vracet. Jak tedy hodnotit dialektismy? Většinou když se kritisovalo užití dialektu v literatuře, šlo o to, zda je dialekt v díle literárním skutečně věrný. Je ovšem nemožné, aby autor na př. v prostředí jihočeském užíval prostředků — dejme tomu — moravskoslovenských nebo lašských; tím by věcný obsah značně skreslil. Ale musíme si být vědomi toho, že v literatuře naprosto nejde o odbornou dokumentárnost jevů dialektických, dokonce máme některé omyly i u velkých klasiků a čtenář si je ani neuvědomuje. Jiráskovi Chodové v Psohlavcích užívají některých prvků východočeských. Rovněž Boženě Němcové se do nářečí chodského dostaly některé znaky východočeské a v „Babičce“ máme opět několik jevů chodských a slovenských. Nejde tedy o to, zda každý jednotlivý jev je vystižen s odbornou přesností. Jde však o to, aby to byly v zásadě takové znaky, které souvisí s umístěním thematu, s prostředím, ale které zároveň mohou být součástí jazyka celého národa. Jestliže však autor vybírá dialektismy proto, aby se pochlubil znalostí dialektu anebo aby utvářel zvláštní exklusivní jazykové prostředí, aby si s ním zahrával, není to jistě správné. Anebo jestliže v prostředí zcela cizím užívá jazykových prostředků lidových, které však v dané souvislosti způsobují, že čtenář přes ně klopýtá, není to rovněž správné. Také žádná klasická literatura neužívá dialektismů s přemírou. Víte, že sovětská loňská diskuse vytýkala i Šolochovovi přemíru dialektismů a jistě oprávněně. U Šolochova je velmi mnoho dialektických prvků, které nejen nám, ale i Rusům jsou nesrozumitelné. Jakmile se dojde k tomu, že čtenář potřebuje komentář, aby rozuměl, anebo jakmile dialektismy chtějí být jen fotografií konkretního dialektu, přesahují správnou míru. Literatura nemá být jen fotografií skutečnosti. Buď dialekt jen naznačí, a jde pak o to, aby autor dovedl vhodně nalézti náznaky určitého dialektu, anebo ho sice poměrně přesně vystihne a jasně odliší, ale přitom nevzdálí celkový kontext čtenáři. V zásadě vždycky dialekt v literárním díle je určitým způsobem kompromis mezi konkretním dialektem a spisovným jazykem. V tom je konečně umění spisovatele najít vhodné náznakové užití dialektu jak prostředky lexikálními a syntaktickými, tak i slabými náznaky hláskoslovnými a tvaroslovnými. Zde jsme u značně rozšířené slabiny; spisovatel velmi často, užívá-li dialektu, prostě převádí takřka spisovný jazyk, zjednodušený, do nářečí pomocí jistých nápadných znaků, hlavně hláskoslovných. Místo toho, aby postupoval obráceně, aby zachovávaje charakter větné výstavby lidového nářečí i určitou jeho zásobu slovní, transponoval to ve vnější podobě hláskové a tvarové a přiblížil spi[65]sovnému jazyku, čteme zdánlivý dialekt, který je prostě jen převedením spisovného jazyka do určitého dialektu. A to je ještě větší chyba než onen naturalistický přesný zápis dialektu.

 

Nyní otázka argotisování a otázka užívání obecné češtiny. Značně rozšířený omyl u nás je, nejen snad v oblasti literatury, ale i u některých linguistů, že se nečiní dost rozdílu mezi argotem, vulgarisací jazyka a obecnou češtinou. Argot je v základě něco zcela jiného než obecná čeština, je to jazyk určité omezené vyřazené společnosti, kterého se také zmocnila zlatá mládež v první republice v úmyslu odlišovat se; zasáhl i do mluvy studentské a ovšem určitými svými složkami zasahoval i do třídy dělnické. Blízko k argotismu mají vulgarismy. Ovšem vulgarismus není vždy prvek argotický. Určitých prostředků vulgárních užije více méně každý v příslušné situaci, i když argotu neužívá. Jistě — promiňte triviálnost — nějaké to „hovno“ může se podle situace vyskytnout v běžném jazyce příslušníka každé třídy, ale není to slovo argotické, ani neznamená to, že bychom tímto výrazem chtěli jistou třídu charakterisovat. Užijeme-li však argotismů a takovýchto vulgarismů s tím cílem, abychom charakterisovali určitou třídu, dopouštíme se vážné chyby. — Máme ovšem v naší literatuře Jaroslava Haška a jeho Švejka, a kdybychom, mluvíce o argotisování v jazyce, nemluvili o Haškovi, hráli bychom si na schovávanou. Hašek užíval argotu v širokém rozsahu, o tom není pochyby, ale užíval ho proto, aby kladně charakterisoval nějakou třídu? Ne, užíval ho proto, aby satirou stíhal určitou společnost, prostředí a její vztahy a argotickými prostředky ji obnažil. U Haška není užívání argotu samoúčelné, ani ho autor neužívá s cílem charakterisovat positivně určitou třídu, nýbrž s cílem charakterisovat přímo rozkladný stav společnosti. Vždyť u Haška je skutečně Rakousko zobrazeno ve svém rozkladu a argotické prostředky k tomuto obrazu značně přispívají.

 

Aktuálněji vystupuje dnes před námi problém užívání prvků obecné češtiny v literárním jazyce. Obecná čeština není argot, není to také lokální nářečí, nýbrž určitá složka jazyka národního, běžně mluvená jeho složka, byť ještě se značnými krajovými variantami, provincialismy (obecná čeština má určité znaky odlišné v Brně, na Hané, na Ostravsku). Není tedy obecná čeština zcela jednotná, ale spěje k jednotě. Nemůžeme proto obecnou češtinu vyřazovat z jazyka národního. Tím se již přibližujeme k otázce, jakým způsobem prvky obecné češtiny mají nebo nemají do jazyka literatury zasahovat. Není o tom pochyby, že lidovost, o které jsem mluvil u Němcové, velmi těsně souvisí s otázkou užívání obecné češtiny, ale takové, která je prosta lokálního zabarvení. Ale postavme se do situace dnešní, do situace dnešního jazyka a dnešní literatury. Má být charakteristickým znakem dělnické třídy, nového nástupu zemědělského dělnictva v literatuře přesná obecná čeština anebo nikoli?

Abychom věc viděli co nejkonkretněji, uvádím dva příklady: drama Káňovo Parta brusiče Karhana, o kterém jsem již mluvil, a Řezáčův Nástup. Míra znaků obecné češtiny a drobných jevů argotických je v nich podstatně rozdílná. Tato různost je dána také růzností útvarů literárních; něco jiného je drama, které musí mít jazyk zahrocený na podobu mluvenou, a něco jiného je román, který čtenář čte. [66]Ale i když si odmyslíme tento rozdíl, jsou tu přesto rozdíly značné. Káňovi byla vytýkána značná míra obhroublostí v jazyce, to, že představuje dělnictvo vulgárně, a právě mezi dělnictvem na Moravě byly tyto jevy kritisovány. V prostředí pražském a vůbec českém tytéž jevy celkem nezarážejí. Všimneme-li si do podrobností jazyka u Káni, musíme přiznat, že — přes všechny dobré klady práce Káňovy — ne po všech stránkách se jazyk autorovi povedl. Charakterisuje-li na př. značnou měrou argotických jevů figurku úpadkovou, jak jsme se o tom již zmínili, je to jistě správný a účinný postřeh. Ale Káňa se snaží uvésti do jazyka kladných osob znaky obecné češtiny všechny, hláskoslovné i tvaroslovné, a to s poměrnou důsledností. Užívá tak příliš často jevů jako tejden, plnoletej, po celý dýlce, dobrý věci, von, eště nejni nebo píše jseš, bysme, viděj, zdržej, říct a pod., třebaže ne s důsledností (s takovejma, takovejmhle, ale takovýchhle a pod.). Má také velmi markantní lexikální prostředky a úsloví (noc vám leze na mozek, ba i na př. jdi do prčic). Ale na druhé straně je jeho dialog často stavěn strukturou spisovné věty psané a tento rozdíl mezi psanou mluvnickou strukturou vět a mluvenou lidovou podobou hláskovou, myslím, nejvíce některé kritiky zarážel, i když si toho snad ani sami nebyli plně vědomi. Proto bychom skoro mohli říci, že jeho prostředky co do lidovosti jazyka jsou „laciné“, ale to by nebylo správné, protože Káňa dělá svou práci poctivě a nechce užívat laciných prostředků. Není to však postup, jakého užila na př. Božena Němcová, totiž v pravém smyslu slova se sžít s obecným jazykem a dovést z něho vybrat to, co je nebo může být celonárodní. Tak se autorovi stalo, že přese všechno úsilí o lidovost jazyka má ve svých dialozích literárně papírové věty. Na př. začíná dialog slovy „Mám naléhavou práci“, jinde „naučil jsem se je nenávidět, když jsem se sotva po učení dostal za trest na práci do rajchu“, a pod., a to u týchž osob, jejichž mluva jinak pokračuje obecnou češtinou. Nebo najdeme u něho intonační formy, které zanedbávají intonační schema mluveného jazyka, na př. „Tak proč nám tu mašinu ještě nedodali“ (důraz je na „nedodali“). V mluveném projevu by však pravděpodobně toto „nedodali“ nebylo na konci. Ne snad proto, že nemá být na konci sloveso — to je brusičská pověra —, ale literárně stavěná věta, tedy psaná, která počítá se čtením, má zpravidla důraz na konci věty. Věta mluvená neklade jej však tak pravidelně na konec, nýbrž častěji do čela věty, protože v mluveném projevu můžeme důraz vyslovit, kdežto v psaném jej jen pořádkem slov naznačujeme. Kdybychom takto podrobně rozbírali dialogy — a to zdaleka nejen u Káni —, přišli bychom častěji k závěru, že jsou značnou měrou stavěny strukturou psaného projevu. A do takovéto výstavby větné se podle mého názoru dostala u Káni přemíra znaků obecné češtiny mluvené, doplněné nadto i znaky spíše mluveného žargonu intelektuálského než řeči prostředí dělnického (jako náš elán, plus vaše umění). Tedy přes všechno poctivé úsilí, které Káňa ve své průkopnické práci má, je třeba, aby jazykovou situaci zvládl ještě lépe.

Podíváme-li se na Řezáčův Nástup, jistě nemůžeme říci, že by byl prost prostředků nespisovných. Na př. textilák tam říká: „My, konkretně, jsme bajchli prase na černo ještě za Němců. Stačí? Tak si nedělej rozpaky a bašti“. Jistě nemůžeme tvrdit, že by se byl s. Řezáč vyhýbal prostředkům obecné češtiny. Ale všimneme-li si hláskoslovných a tvaroslovných znaků obecné češtiny u něho, vidíme, že i v dialozích užívá jich autor umírněně. Tak jeho deputátník Postava říká sice „to je možný, … že i každej ceckař si bude dlouho pamatovat“, ale znaky ty se střídají s formou spisov[67]nou, srov. na př. „Věci se mají totiž tak, že bych chtěl tady požádat o nějaké hospodářství. Vy se mě asi zeptáte, proč nežádám o půdu tam, kde jsem pracoval. To je správný. Pracoval jsem na velkostatku u Kralup. Napřed patřil nějakému Dubskému … říkali o něm, že je slušný člověk … na tom [správci] byly slušný jenom plíce … Pak dostal statek esesák Gottschalk, takovej jejich menší hlaváč, nějakej taky führer.“ Dále mluví o svých dětech, „jednomu je deset, druhýmu osm“. Kdyby to dostal k posouzení filolog starého ražení, vytkl by autorovi velkou nedůslednost. V témže dialogu užije u jedněch jevů podoby spisovné, u jiných obecné, ba u téhož jevu užije jednou formy obecné češtiny a po druhé spisovné (srov. výše: to je správný — ale o nějaké hospodářství; takovej, nějakej, — ale slušný člověk a pod.). I když netvrdím, že se to autorovi podařilo všude a dokonale, v zásadě vystihl rozdílnou nosnost jednotlivých jevů obecné češtiny a i těch protředků obecné češtiny, kterých užívá s jistou záměrnou úsporností; jen tam, kde jde o ustálenou formulku, užije podoby obecné. Kdyby autor napsal „to je správné“, má toto spojení význam značně rozdílný od užitého „to je správný“. Jestliže však řekne „Dubskému“ nebo „Dubskýmu“, není v tom rozdíl, nechce-li nějak výslovně toho Dubského snížit. Ale o esesákovi řekne, že to byl „takovej hlaváč“, „nějakej führer“.

Tedy v prvcích obecné češtiny má autor prostředek, kterým zasahuje do charakteristiky osob i odstiňuje podrobnosti obsahu. Takové využití prvků obecné češtiny je možné jen proto, že v zásadě nejsou dialogy psány obecnou češtinou, nýbrž co se týče podoby hláskové a tvarové, jsou spisovné. Také na př. Postava sice říká: „Po každý jsem si říkal, že tady bych chtěl jednou hospodařit“. Bagár, představitel národního výboru, mu odpovídá: „Po každé jste si myslíval“, tedy užije formy spisovné. Vidíme, že prostředků obecné češtiny je zde sice užito, ale nikoli tak, aby se do obecné češtiny převáděly důsledně celé dialogy; ve formě obecné češtiny zůstává jen to, co má být zdůrazněno věcně nebo formálně jako lidové. Autor se nevyhnul v jazyce Postavy výrazům jako chcípali, mluví o náklaďáku, nikoli o „nákladním autu“, ale přece jen ani řeč tohoto Postavy není věrnou fotografií řeči takového deputátníka. Ten by mnoha spisovných forem vůbec neužil, užil by obecné češtiny s mnohem větší důsledností a patrně by v jeho jazyce byly také jisté prvky lokální; takto je jich v jeho jazyce pouze několik, lexikálních.

Byli bychom nekritičtí a schematičtí, kdybychom chtěli prostě tvrdit, že se s. Káňovi jazyk nepodařil, kdežto s. Řezáčovi že se absolutně podařil, ale vidíme zde značně rozličné zásadní zaměření. Je spravedlivé také připomenout, že Parta Káňova byla psána před statěmi Stalinovými a diskusemi o literárním jazyce k nim připojenými, kdežto Řezáčův Nástup byl vydán až po těchto diskusích. Dále jistě by i s. Řezáč musel uznat, že jsou i u něho ještě také jazykově skřípající místa. Na př. v dialogu dělníka Dejmka: „Dají mi národní správu na domek, tak budu [národním správcem]. Ale domkem nebudu nikoho vydírat, nanejvýš on, potvora, bude vydírat mě.“ Je to celkem dobře stylisováno, ale vazba instrumentálu („domkem“) je tu jako pěst na oko; to by sotva kdo řekl. Takovýchto míst se najde několik, ale přece jen v podstatě tu vidíme v dialogu správné celkové zaměření na mluvený projev i po stránce výstavby vět.

Dnes bychom nepokládali za správné napsat realistický román z nástupu k budování našeho pohraničí, budování nové práce tak, aby dialogy v něm byly stavěny [68]absolutně spisovným jazykem bez určitého náznaku obecně mluvené češtiny. A přece se i takové případy vyskytají. Nejde mi o to, abych úsilí o novou literaturu kteréhokoli autora snižoval, ale přece jako konkretní příklad uvádím jazyk Bohumila Říhy v próze Dvě jara, jednou již připomenutý. Tam opravdu máme jazyk, v němž by učitel českého jazyka takřka nic nemohl opravit. Jsou tam jen maličkosti, na př. „komunisti se hádají“, tam, kde naprosto nebylo možné v jízlivém výroku užít přesně spisovné formy „komunisté“. Takovýchto míst je v této poměrně rozsáhlé práci celkem nepatrně. Jazyk její je neobyčejně nivelisován. Jazyk Řezáčův má mnohem větší rejstřík. A každý jazyk uměleckého díla musí mít bohatý rejstřík, jinak přestává být dobrým jazykem literárním.

Naznačil jsem již, že zůstane-li základní jazykovou formou dialogů po stránce hláskové a tvarové spisovný jazyk i v realistické próze, máme v jevech obecné češtiny dobrý a účinný tvárný prostředek literárního jazyka. Neztrácíme možnost využít významově rozdílu spisovné a obecné češtiny — zhruba lze říci asi tak, jako je jich využito vůbec i v běžně mluvené řeči, která zcela jasně významově rozlišuje pozdrav dobrý den od obratu dobrej den a zpravidla nemůže tuto dvojí podobu libovolně zaměňovat.

Výstižný příklad toho, jak lze literárně dobře využívat rozdílů spisovné a obecné češtiny, máme v kronice Vstanou noví bojovníci Ant. Zápotockého, vyšlé r. 1948. Tam osoby starého světa mluví řečí zabarvenou jevy obecné češtiny; tak zejména mlékař Juránek („Nemůžu, pospíchám. Počkej si na jinýho“, „ … seš celej urousanej“ atd.), handlíř Málek („vono tě neubyde“ atp.), hajný Materna, obecní chudý Kolmistr a bez rozdílů tříd i statkář Tmel („Krucilaudon, dyť to je vyloženej socialismus!“, „ … na vyloučení toho kluka krejčovskýho vod hasičů …“). Avšak i Juránek, když se obrací k ženě Ladislava Budečského, říká maličké, přikrýt, je to protivné, jen o syrečkách necejtíte je, a teprve v rozhorlení „Můžu já vědět“ a „Čert se v ženskejch vyzná!“, „ … to příde na to, … co je v tom zlýho“, i ve výkladu o životě v ratejně, silně zabarveném obecnou češtinou, zůstává panský koňák nebo voják, který … a pod.

Dále je dosti znaků obecné češtiny v nepřímé reprodukci řečí venkovských tetek, ale přesto i zde je také prý, ono by vlastně ani neškodilo, a zejména ej/ý je užito s výstižným odstíněním: v hanlivých výrocích o kolečském faráři ej (novopečenej farář, ten kolečskej pořád rejpá), ale tamže ve výrocích příznivých o faráři kovárském důsledně ý (kovárský děkan je starý pán, důstojný pán).

Zato na druhé straně v dialozích a projevech bojovníků za novou společnost, redaktora a krejčího Budečského, zedníka Vosmíka, obuvníka Lanského a zemědělského dělníka Eflera jen málokdy se ozve nespisovná podoba, nejvíce ještě právě u horkokrevného Vosmíka v afektu (já můžu vodejít, že jo; na tý schůzi; pár tejdnů; starej vachmajstr; čestný slovo; vochodil); i zde s dobrým a účinným odstíněním, na př. v řeči Eflera: „A jaké rudé vázanky měli! Takovýhle …“

Ani běžní havíři nemají ve svých rozhorlených řečech důsledně podobu obecné češtiny (ať jsem černej — ale takových mizerných pár zlaťáků, pořádný a poctivý havíř), ba i děda Himmel, jehož řeč je nejsilněji lidově zabarvena, přesto říká z české mámy, osladit a v rozčilení mizera, mrva nemravný, lakotář starý.

Není jistě nahodilé, že v této kronice Zápotockého právě představitelé nového, budoucího života mluví skoro spisovně a nejvíc obecnou češtinou je zabarvena řeč [69]představitelů starého světa. I zde právě tímto rozpětím je dosaženo bohatého rejstříku a vhodného charakterisačního prostředku. — Neznamená to ovšem, že by tato stylová diferenciace musela nebo mohla být důsledná. Sám Zápotocký neuplatňuje ji mechanicky: v dalších pracích nechává svého dělnického hrdinu Frantu Habána mluvit řečí s markantními znaky obecné češtiny, zhruba stejnou, jakou charakterisuje buržoasní paničky onoho žižkovského činžáku, ale právě jen Habána, který je označen jako „nevymáchaná huba“ a končí jako anarchista.

Vracím se nyní ještě k tomu, co jsem již řekl: že při mluvnosti jazyka dialogů jde především o strukturu větnou v její výstavbě významové i mluvnické, nikoli o vnější formální znaky jazyka, hláskové a tvarové. Všimneme-li si dialogů Boženy Němcové nebo jiných klasiků, vidíme na př., že dialog podruhyň v klasické povídce B. Němcové „V zámku a podzámčí“ je takto stavěn. Srov. „Já bych mu byla s chutí do té jeho pazdrny vjela. Povídám, že to nemáme my na starosti, že o něm nevíme … Tu on začne klít, a že máme každý půl kopy dětí, že se beztoho jen pelešíme — a pak, že nemáme tomu co dát, že krademe, a oni aby nás živili …“ Po stránce formální, hláskové je zde podoba spisovného jazyka až na dialektismus pazdrna (místo pazderna). A přece nikdo nepopře, že jsou to dialogy stavěné opravdu na podkladě lidového mluveného jazyka; ale není to převedeno jenom vnějším naočkováním formálních znaků na jazyk literární, které by rozkolísávalo jednotu spisovného jazyka. Takových příkladů je u Němcové mnoho. Na př. „I což myslíte, že štěká pes pro ves, i ne — to pro sebe.“ Taková rčení, lidové obrazy a podobné obraty bychom mohli najít také u Řezáče, na př. „Vždyť je to tráva, že by ji člověk polykal sám“. A nyní si srovnejte s těmito příklady malý doklad výše uvedený z Říhy o té pánvičce (v. str. 62). To, že „pes štěká na ves“ nebo „tráva, že by ji člověk polykal sám“ jsou rčení lidová, ale taková, že čtenář sebemenším způsobem o ně neklopýtne, není to nějaká pouhá ozdůbka zasazená uměle do kontextu. Naopak takový obrat z kontextu přirozeně vyplývá a okamžitě se může stát součástí jazyka celého národa, i kdyby byl původu úzce lokálního. Zde jsem u toho, co jsem chtěl zdůraznit, že si musíme být stále vědomi celonárodního významu jazyka literatury. Zdůrazňujeme-li tento celonárodní význam jazyka v díle literárním, přispíváme tím k novému vypětí literárního jazyka, zvyšujeme jeho rozpětí; můžeme tak úspěšně pokračovat v té linii, kterou nám dala nejlepší tradice českého realismu.

Musíme se však vrátit ještě k jedné věci: že otázka jazyka dělnického prostředí vystupujícího v literárním díle je stále složitá a nesnadná. Užil jsem jako kladného příkladu jazyka Postavy u Řezáče; to je však deputátník, zemědělský dělník, není to dělník z továrny. Máme tam také textilní dělníky, uvedl jsem příklad z jazyka textiláka Dejmka, ale musíme říci kriticky, že jazyk Postavy je mnohem lépe vyprofilován po stránce skladby větné i ostatních prostředků než jazyk textiláků. Jsem zde u jisté naší slabiny, že celá naše literatura pro jazyk prostředí zemědělského má mnohem větší tradici než pro jazyk továrního dělnictva. Čili že taková úloha Káňova byla mnohem těžší než zobrazit jazyk deputátníka.

Není pochyby o tom, že theoretické zásady, které platí pro jazyk deputátníka, v zásadě platí rovněž pro jazyk továrního dělníka, ale protože nemáme zde dostatečnou tradici, je tato věc pro nás těžší. Nemůžeme si ji však ulehčovat tím, že vezmeme pouze vnější znaky, nebo tím, že uvedeme některé obhroublosti, které se sice v řeči [70]dělníka vyskytnou, ale nejsou tím, co by ho typisovalo jako představitele nástupu nové společnosti. Vždyť vysokoškolák nebo příslušník zlaté mládeže užívá také obhroublostí, a někdy mnohem sprostších. Na to musíme dávat pozor. Netvrdím proto, že by se takové slovo nemohlo vyskytnout. Jistě, literární jazyk je velmi široký, ale musíme si být vědomi míry a vhodnosti dané obsahem a nemůžeme se uchylovat k laciným prostředkům, kterými bychom chtěli charakterisovat nastupující třídu a dělali takovýmto způsobem literaturu pouze pro úzký okruh lidí. Užíváme-li, dejme tomu, jistých jazykových prostředků, které jsou omezeny na Prahu a její okolí, nemohou mít hodnotu národního jazyka patřícího celému národu a literatura taková nemůže mít celonárodní dosah.

Důležité přitom je, že musíme s nástupem nové společnosti žít a že se musí autoři sžít s prostředím dělnickým, aby poznali jeho práci, aby se jim jeho slova a termíny staly samozřejmými. S. Drda ve své přednášce na témže školení mladých autorů správně říkal, že rozdíl mezi soustruhem a frézou není leckterému našemu spisovateli jasný, a přece těch slov užívá. Má-li se autor vyjadřovat konkretně, musí tyto skutečnosti poznat. Autoři musí ovšem nejen poznat práci dělníků, ale musí se sžít i s jejich názory, s jejich jazykem. Musí si dále uvědomovat, že — jak jsme již z počátku řekli — to, co vzniká a jde dopředu, je pro nás důležité, nikoli to, co odumírá. Již proto nebudeme kopírovat mechanicky po stránce jazykové prostředí a tím méně se budeme snad upínat na to, co je vlastně přežitkem minulé doby. Na př. takové „flinkání“ a všechny jevy jazykové, které souvisí s minulým poměrem k práci za kapitalistického řádu.

Teprve když se budou spisovatelé snažit zmocnit se celého nástupu nových zkušeností i v širokém kontextu jazykovém, mohou tvořit díla, která budou opravdově odrážet skutečnost i podporovat její růst.

Nesmějí přitom naši autoři nijak zapomínat na to, osvojit si dobře i jazyk naší literární tradice. Jistě je pro každého autora velmi prospěšné, aby znal jazyk naší pokrokové realistické literatury 19. a 20. století, ba nikdy mu neuškodí, když si přečte i jazyk starší. Dává mu to pevnou půdu a jen tak dovede rozřešit v praxi protiklad, který se musí v jazyce literárním obrážet, totiž fakt, že jazyk je i dědictvím minulosti, i příslibem budoucnosti.

 

Na konec bych řekl, že se nesmějí autoři smiřovat s nivelisací jazyka a že ani literární kritika nesmí s ní souhlasit. I když budeme dnes bojovat proti argotismům, proti přemíře dialektismů, proti přemíře jevů obecné češtiny a zejména proti jejich zneužívání, neznamená to, že bychom směli dojít k nivelisovanému jazyku. To by byl pohřeb literárního jazyka, nikoli jeho obroda. Literární jazyk a každý, kdo jím píše, musí být odvážný a smělý, jak bylo již řečeno také v sovětské diskusi o jazyce literatury. Odvahu a smělost musí autor mít, ale ne k tomu, aby s jazykem experimentoval, aby přehlížel zákonitosti jazyka a jeho celonárodní charakter. To je stejné, jako by byl někdo odvážný a smělý v budování nové společnosti tím způsobem, že by do ní vnášel anarchistické prvky; jak bychom při budování nové výroby a nové společnosti velmi ostře hnali každého, kdo by do něho vnášel staré prvky anarchismu! Tím neodsuzujeme minulé anarchisty, v minulé společnosti měli jinou úlohu. Dnes odstraňovat stejně jakýkoli anarchismus v jazyce [71]neznamená nemít odvahu a smělost, nýbrž znamená to vyřešit odvážně všechny úkoly, které před dnešní literaturou a jejím jazykem stojí. Autor se jim nemůže vyhnout tím, že vezme do rukou Pravidla pravopisu a nikdy je nepřekročí. Ale zase na druhé straně je třeba, aby si byl spisovatel plně vědom toho, že by mu někdy neškodilo, aby se s mluvnickou stavbou svého mateřského jazyka i s jeho slovní zásobou lépe seznámil.

A. Zweig mluvě jednou o situaci v Německé demokratické republice řekl, že na jazyce německém je ještě patrno období nacistické, kdy bylo hanbou starat se o kulturu, kdy kulturní dědictví bylo šlapáno a odhazováno. Nesmíme přehlížet fakt, že přes všechen odpor, který jsme měli za okupace k nacismu, určité stopy nacistického, fašistického pohrdání vší kulturou a vší kulturní minulostí také u nás zůstaly, ba že to těsně souvisí i s dědictvím naší dřívější západnické orientace, s takovým Célinem a pod., kteří také žádnou kulturu a tradici nechtěli znát. Nacistickofašistické pohrdání všemi kulturními hodnotami vedlo k tomu, že nová němčina se musela znovu školit a vracet ke své tradici, aby se zbavila barbarského způsobu vyjadřování, určité anarchie v mluvnické stavbě. Jistě u nás situace ani zdaleka nebyla taková jako v němčině a také jistě od r. 1945 jsme tyto stopy v zásadě již odstranili, ale přece je správné nezapomínat na ně ani dnes.

Proto říkám-li, že autor musí být odvážný a smělý, odvaha a smělost neznamená přehlížet zákonitosti jazyka. Naopak na takovéto individualistické stanovisko se autor nesmí dostat. Řekne-li autor „budu psát, jak mi zobák narost“ — a bylo to řečeno ještě v diskusi o významu Stalinových prací pro jazyk literatury u nás —, je to ta nejhorší direktiva, kterou znám. Znamená to: „já jsem měřítkem všeho“. Přeložte si to do politického jazyka a uvidíte jasně, co to znamená. Souvislosti s celonárodní společností si musí být autor plně vědom a ta mu musí dávat odvahu a smělost, ne k osobnímu experimentování, nýbrž k tomu, aby odrážel ve svém díle i po stránce jazykové celou novou skutečnost a dnešní výstavbu nové společnosti.

Slovo a slovesnost, volume 13 (1952), number 2, pp. 57-71

Previous Karel Dvořák: Lidová poesie hornická

Next Jaromír Bělič: K otázce češtiny jako národního jazyka