Dva roky po Stalinově geniálním zásahu do vývoje jazykovědy

Bohuslav Havránek

[Články]

(pdf)

-

Den 20. června 1950 stal se důležitým mezníkem ve vývoji vědy o jazyce, je však historickým datem i pro vývoj společenských věd vůbec a rovněž i pro vývoj marxismu-leninismu. V ten den — jak je známo — přinesla před dvěma lety moskevská Pravda geniální stať samého Stalina o marxismu v jazykovědě.

Tehdy probíhala v moskevské Pravdě již šest týdnů po útercích diskuse o neuspokojivém stavu v sovětské jazykovědě, jejímž jádrem byla jak kritika, tak obhajoba jednotlivých thesí Marrova učení o jazyce, které se do té doby prohlašovalo honosně za jedině marxistické chápání jazyka. Již diskuse sama názorně nás poučovala o tom, jak jinak chápe poměr vědy a života společnost socialistická než společnost kapitalistická; společnost socialistická potřebuje vědu, která usilovně hledá a nalézá pravdu, neboť na takové vědě staví, jí užívá k prospěchu a rozvoji společnosti. A tento hluboký zájem nové společnosti o pravdivou vědu příkladně, dokumentárně potvrdil Stalin sám.

Stalinova stať, doplněná ještě dvěma dalšími příspěvky, rozhodujícím způsobem zasáhla do diskuse o jazykovědě. Odhalila průkazně, že učení Marrovo se klamně vydává za marxistické, odsoudila jeho praktické důsledky i povýšenecký postoj k ostatním jazykovědcům sovětským a položila jasné základy k rozvoji jazykovědy opravdu marxistické. S nadšením byla uvítána v Sovětském svazu, v zemích lidově demokratických i u všech pokrokových vědců celého světa; dala signál k nástupu nové práce jazykovědné.

 

Dvouleté výročí epochální práce Stalinovy dává nám dobrou příležitost znovu se zamyslit nad významem jeho zásahu a změřit odraz jeho průkopnického činu ve vědeckém vývoji jak v Sovětském svazu, tak u nás.

Na rozdíl od diskuse v Pravdě, která sice také v několika příspěvcích kritisovala Marrovo učení, ale jen v dílčích úsecích anebo jen v jednotlivých závěrech a nezasáhla jeho jádro, Stalin zřetelně ukázal, že samy základy, z nichž jakoby marxistických Marrovo učení snažilo se vycházet, jsou nemarxistické, protimarxistické, jsou mylné a zvracené. První jeho chyba, podle Stalinova odhalení, záleží v tom, že směšovalo jazyk s nadstavbou a z toho mylně uzavíralo, že má-li nadstavba charakter třídní, musí být i jazyk třídní, čili že se změnou hospodářské základny a vznikem nové nadstavby musí dojít i ke vzniku jazyka v podstatě nového. Stalin velmi názorně na příkladě jasného vývoje ruského jazyka ukázal, jak tento mylný názor odporuje celému chodu dějin národa a jazyka; dokázal, že „jazyk není tvořen tou nebo onou základnou, starou nebo novou, uvnitř dané společnosti, nýbrž celým chodem dějin společnosti a dějin základen po staletí“, že „jazyk není vytvořen [110]nějakou jednou třídou, nýbrž celou společností, všemi společenskými třídami, úsilím mnoha set pokolení; je vytvořen k uspokojení potřeb nikoli nějaké jedné třídy, nýbrž celé společnosti, všech tříd společnosti; právě proto je vytvořen jako celonárodní jazyk, jednotný pro společnost a společný všem členům společnosti“. Prokázal, že jazyk je „spjat s výrobní činností člověka bezprostředně, a nejen s výrobní činností, ale i s každou jinou činností člověka ve všech oblastech jeho práce, od výroby k základně, od základny k nadstavbě. Proto obráží jazyk změny ve výrobě ihned a bezprostředně a nečeká na změny v základně.“

Stalin nepřestal na kritice, ale jde dál a odhaluje přesnou dialektickou metodou zákonitost stavby jazyka v rozlišení mluvnické jeho stavby a slovní zásoby i zákonitosti jazykového vývoje, který se děje „rozvíjením a zdokonalováním prvků jazyka“, a to „postupným a dlouhotrvajícím hromaděním prvků nové kvality“ a „postupným odumíráním prvků staré kvality“. Opřel se při tom o základní učení klasiků marxismu o dialektickém vztahu jazyka a myšlení a poměru jazyka a společnosti, ale jejich poznání podstatně prohloubil i rozšířil.

Stalinovy vývody nemají význam jen pro jediný vědní úsek, pro jazykovědu samu, nýbrž mají dosah mnohem širší, pro všechny vědy společenské i pro samu theorii dialektického a historického materialismu; tuto theorii jednak prohlubují, jednak odstraňují některé vulgarisující postupy jejích povrchních vykladačů. Je to především zjištění, že nadstavba není „passivní, neutrální, lhostejná k osudu své základny“, třebaže je základnou vytvářena; „naopak nově zrozená nadstavba se stává obrovskou aktivní silou, aktivně pomáhá své základně, aby se zformovala a upevnila“. — Za druhé odhaluje podstatnou chybu Marrova učení o jazyce, která má však širší dosah, že se totiž mylně chápe „protikladnost zájmů buržoasie a proletariátu, jejich urputný třídní boj jako rozpad společnosti, jako přerušení veškeré spojitosti mezi nepřátelskými třídami“; „není ovšem pravda, že v důsledku urputného třídního boje se prý společnost rozpadla na třídy, které nejsou navzájem spjaty hospodářsky v jedné společnosti“.

Obecnou platnost má také důkaz Stalinův, jakou škodu mohou napáchat talmudisté a školometi, kteří vycházejí z formulek bez zřetele k podstatě věci, bez zřetele k historickému vývoji a k jeho podmínkám. Odhalil zhoubnost každého dogmatismu a idealismu vulgarisátorsky přebarveného na zdánlivý marxismus, který je pak skoro nutně spojen jak s povýšeneckým pohrdáním vším, co dříve ve vědě bylo, tak s arakčejevským, diktátorským postupem, potlačujícím diskusi i rozvoj vědeckého bádání. — Naopak Stalin jasně ukázal, že pravá věda marxistická znamená usilovné svobodné hledání pravdy.

Osvoboditelský zásah Stalinův naráz prolomil hráze, které se stavěly v cestu rozvoji sovětské jazykovědy, pokud nepočetná skupina žáků a stoupenců Marrových se mohla zmocnit organisace vědecké práce jazykovědné a prohlašovat — naprosto neprávem — jedině své vlastní práce za správné a marxistické, ač samy základy Marrova „nového učení o jazyce“ byly protimarxistické a zvrácené a tím pochybené byly i tyto jejich práce; tato skupina marrovců svým diktátorským postupem nadto potlačovala veškeru diskusi a rozvoj jazykovědeckého bádání.

S nadšením a přímo slavnostně uvítala čin Stalinův široká obec sovětských jazykovědných pracovníků, a to jak vědci starší, prošlí ještě předmarrovským [111]studiem historicko-srovnávacím a jemu stále ještě věrní, tak i vědečtí pracovníci mladého sovětské pokolení, pro které se stal historický a dialektický materialismus již samozřejmou metodou jejich práce, a které proto nejsnáze pochopilo Stalinovo pronikavé odhalení scestného idealismu a vulgarisátorství v učení Marrově. Rovněž linguisté dotud bloudící a chybující, svedení povrchními domněle marxistickými thesemi marrovskými, byli pádností důvodů Stalinových přesvědčeni o nutnosti zrevidovat své dosavadní názory, ale sovětská veřejnost žádala na nich poctivé promyšlení celé problematiky, nikoli laciný okamžitý obrat.

Sovětská jazykověda nejen však nadšeně uvítala Stalinovy these, ale dala se také s příkladnou horlivostí a rychlostí i hloubkou do nové práce, jak ve vědeckých ústavech akademických, tak na katedrách vysokých škol. Rychle se přeorganisovávají jazykovědné ústavy akademické a vzniká společný Institut jazykoznanija (Jazykovědný ústav) s odděleními podle příbuzenských skupin jazykových — pod vedením akademika V. V. Vinogradova, který s tbiliským profesorem A. S. Čikobavou nejvíce odolával náporu stoupenců Marrova učení a ukazoval na jeho nedostatky. — Nelze zde vypočítávat všechny porady a akce zahájené hned v létě r. 1950 jak na úseku jazykovědy samé, tak v ostatních vědách společenských. Jen příkladem uvádím, že již v srpnu r. 1950 se scházejí jazykovědečtí pracovníci vysokých škol na všesvazové poradě jazykovědné, organisované moskevskou universitou, aby probrali zásadní otázky nové jazykovědné problematiky marxistické jazykovědy a zrevidovali studijní programy vysokých škol. Z této porady vzešel základní sborník této nové problematiky, zvaný Voprosy jazykoznanija v svete trudov J. V. Stalina („Otázky jazykovědy ve světle prací J. V. Stalina“), který již ve svém prvním vydání se stal východiskem další práce jak uvádějící správně marxistickou metodu do jazykovědného bádání, tak revidující práci dosavadní; v druhém pak vydání, nedávno vyšlém a doplněném statěmi novými, základní vysokoškolskou příručkou jazykovědy.[1]

Jednou frontou této nové rozsáhlé činnosti sovětské jazykovědy je neúprosný boj za odhalování a vymycování všech scestných důsledků pseudomarxistického učení o jazyce na nejrůznějších úsecích jazykovědného bádání. Tento boj byl soustředěn a rozvinut především v obsáhlém, skoro tisícistránkovém, dvousvazkovém sborníku Protiv vuľgarizacii i izvraščenije marksizma v jazykoznanii („Proti vulgarisaci a překrucování marxismu v jazykovědě“), jehož první svazek vyšel r. 1951 a druhý nedávno; kritiku Marrova učení vhodně a přístupně shrnuje také brožura armenského linguisty G. A. Kapancjana Osnovy genealogičeskoj klassifikacii jazykov i kritika vzgljadov N. Marra na stadiaľnosť razvitija jazyka (1951 — „Základy genealogické klasifikace jazyků a kritika názorů N. Marra na stadiálnost ve vývoji jazyků“), která by si zasloužila překladu do češtiny. — Podrobný rozbor a kritiku knihy významného představitele Marrova učení I. I. Meščaninova „Členy predloženija i časti reči“ přináší první svazek sborníku Doklady i soobščenija Instituta jazykoznanija (1952).

[112]Druhou frontou této činnosti je rozsáhlá tvůrčí práce v linguistice opravdu marxistické, jak theoretická, tak materiálová, na všech úsecích jazykovědných, zejména v oblasti historického zkoumání jednotlivých jazyků a studia historicko-srovnávacího, kteréžto oblasti byly režimem stoupenců Marrových skoro úplně udušeny — neprávem a nesprávně, jak výslovně připomíná sám Stalin.

Za tím účelem se prohlubují všechny základní obecné problémy jazyka vycházející z podnětů Stalinovy práce, zvláště je podrobován zkoumání poměr základního slovního fondu k ostatní zásobě slovní a odhalovány vnitřní zákonitosti jazykového vývoje; kromě statí uvedeného již sborníku Voprosy jazykoznanija (Otázky jazykovědy), zejména v druhém jeho vydání, děje se tak v odborných časopisech jazykovědných.[2] Obrací se dále rozsáhlá pozornost ke studiu jednotlivých jazyků a k jejich dějinám, na prvním místě k dějinám jazyka ruského i k jeho mluvnické stavbě a zásobě slovní. Právě bádání o ruském jazyce bylo v období marrovském naprosto zanedbáváno, protože mylné předpoklady a scestné základy Marrova učení v konfrontaci s bohatou skutečností živého a bohatě historicky dokumentovaného jazyka, jako je jazyk ruský, selhávaly, a proto se tato oblast naprosto netěšila zájmu marrovců. Nyní nastal úplný obrat a ještě v r. 1950 vyšel hluboce promyšlený sborník o základních otázkách ruské skladby Voprosy sintaksisa sovremennogo russkogo jazyka (Otázky skladby současného ruského jazyka). Přikročilo se záhy k důkladné revisi rozvinuté práce o zkoumání nářečí ruských i nářečí ukrajinských a běloruských; odhaleny a napraveny byly chyby práce dosavadní a nastoupena v širokém měřítku nová cesta, dobře podložená theoreticky i technicky k urychlenému výzkumu mizejících nářečí a k vydání jazykového nářečního atlasu; tak zejména byl rychle připraven a zčásti již dán do sazby atlas ruských nářečí centrálních oblastí moskevských, pracuje se na jazykovém zeměpise ruských nářečí severozápadních a zejména nářečí kursko-orelských, která jsou podle soudruha Stalina podkladem spisovné ruštiny.

Zkoumají se zásadní i praktické otázky ruské lexikografie v speciálních statích jako pomoc pro rozpracované velké slovníky, zejména akademický slovník spisovného jazyka ruského, jehož druhý díl již vyšel, ale též pro četné střední slovníky dvoujazyčné ostatních jazyků Sovětského svazu. Vycházejí sborníky monografických příspěvků k vývoji ruštiny, a zejména k vývoji spisovného jazyka ruského.[3] Rychle postupuje kupředu kolektivní práce o velké normativní mluvnici spisovné ruštiny a její první díl již právě vyšel (hláskosloví a tvarosloví[4]). — Kriticky se oceňuje a hodnotí velká práce rusistická, vykonaná v minulosti dávné i nedávné, zvláště práce Šachmatovova; vyšel sborník věnovaný památce L. V. Ščerby, jednoho [113]z předních pokrokových linguistů staršího pokolení, vynikajícího jazykovědného theoretika i fonetika.[5]

Obnoveno je v rozsáhlém měřítku historicko-srovnávací studium jazyků, takřka úplně potlačené Marrovou školou; jednak se revidují zásady i práce staršího období tohoto směru, jednak se hledají cesty nové. Zejména je věnována pozornost srovnávacímu studiu jazyků slovanských, na jehož prospěšnost upozornil sám soudruh Stalin ve své stati. Nové práce z tohoto úseku, týkající se zatím jednotlivých otázek, jak hláskoslovných, tak mluvnických, se objevily ve sbornících akademického Ústavu slovanských studií (Učenyje zapiski Instituta slavjanovedenija 3—5) a ve sborníku Slavjanskaja filologija (Slovanská filologie), vydaném katedrou slovanských jazyků a literatur moskevské university; v obou sbornících se uplatňuje zasloužený zájem i o mluvnici a slovní zásobu jazyka staroslověnského. Vyšlo také — dříve zadržované jako nemarrovské — dvousvazkové dílo zemřelého prof. A. M. Seliščeva o jazyce staroslověnském (Staroslavjanskij jazyk), které je dnes nejobsáhlejší mluvnicí tohoto jazyka, bohužel nedokončenou.

Zahájen byl boj za vysokou kulturu ruského jazyka, spojený s prohloubeným studiem jeho stylistiky, i za kulturu a správně chápanou normu všech jazyků Sovětského svazu, které namnoze teprve v nově budované skutečnosti sovětské se staly jazyky psanými, jazyky literatury.

Na všech úsecích jazykovědy je nebývalý ruch, hledání nových cest, kvas nové tvůrčí práce; obráží se to ve všech dosavadních jazykovědných časopisech theoretických i školsky zaměřených, zejména jsou to Izvestija otdelenija jazyka i literatury, Russkij jazyk v škole a Inostrannyje jazyki v škole, obráží se značnou měrou i v ostatních časopisech obecně kulturních. Akademie věd SSSR, zdůrazňujíc tento nástup, podporuje jej v nejširším měřítku také tím, že od počátku letošního roku vydává rozsáhlý dvouměsíčník Voprosy jazykoznanija (Otázky jazykovědy).

Jasné a plodné spojování theorie a praxe přenáší ovšem ihned veškeren tento kvas i do oblasti metodicko-didaktických otázek jazykového vyučovaní; práce stále se prohlubující byly zde zahájeny již společnou konferencí sekce jazyka a literatury Akademie věd SSSR a Akademie pedagogických věd RSFSR, konanou v listopadu r. 1950 (její Materialy ob’edinennoj naučnoj sessii, posvjaščennoj trudam J. V. Stalina po jazykoznaniju ihned také r. 1951 vyšly).

Pronikavě zasáhly důsledky ze Stalinovy objevné práce o jazyku do vědy o literatuře, do všech otázek týkajících se hodnocení jazyka literatury a uměleckého mistrovství. Stalinovo odhalení celonárodního charakteru jazyka celým dějinným vývojem národní společnosti poučilo znovu důrazně o potřebě opravdové úcty k tradici spisovného jazyka a o pochybenosti jakékoli snahy vnášet do něho prvky zdánlivě třídní jako znak třídní socialistické kultury, o správnosti cesty hlásané již Maximem Gorkým. Znovu v důsledcích thesí Stalinových je třeba odsuzovat přemíru archaismů nebo dialektismů, a zejména jakékoliv samoúčelné experimentování v jazyce literatury na jedné straně, ale na straně druhé je nutno bránit jej před zplošťující nivelisací a vyhlásit boj za umělecké mistrovství.

V Sovětském svazu nezůstal žádný úsek vědecký, který by nebyl čerpal hluboké poučení jak z theoretických zásad geniální práce Stalinovy, tak z jeho jasného [114]osvětlení nedostatků v postupu vědecké práce vůbec. Příkladem nám to může dokumentovat zasedání sekcí společenských věd, konané o prvním výročí slavné stati Stalinovy, jehož referáty vyšly v sborníku; ukazuje se pronikavý význam pro tvůrčí rozvoj marxismu, pro historii, pro ekonomiku i právo a pro ostatní společenské vědy, prokazuje se zde význam pro všechna oblastní střediska kultury a vědy všech národů Sovětského svazu.[6] Pronikavě se také reviduje dosavadní práce a nastupuje se k nové na mnoha úsecích, jako příklad uvádím alespoň revisi otázek ethnogenese v národopisu.

 

Geniální práce Stalinova a příklad sovětské vědy strhuje jazykovědu samu i vůbec společenské vědy ke kritické revisi a k nové práci ve všech lidově demokratických státech a ovšem i naši vědu českou a slovenskou.

Rychle a radostně uvítala česká a slovenská jazykověda i ostatní složky naší vědy osvoboditelský a průkopnický čin Stalinův již osm dní po vyjití jeho článku, 29. června, na zasedání konaném na filosofické fakultě Karlovy university. Pohotově vyšly stati Stalinovy v našem denním tisku, v odborných časopisech i v samostatné brožurce, třebaže překlad rychle pořízený není zcela bezvadný; na jeho odborné revisi se nyní usilovně pracuje. Československo-sovětský institut ve svém časopise „Sovětská věda — jazykověda“ přináší od počátku r. 1951 překlady celkem dobře vybíraných podstatných příspěvků sovětských s dokumentací prací nepřeložených.

Ale již soubor prvních podnětných reakcí na geniální čin Stalinův, které přednesli čeští a slovenští vědečtí pracovníci na uvedeném zasedání 29. června 1950, vyšel — nákladem Rovnosti — s takovým zpožděním, koncem r. 1951, že i náš pomalý vývoj jej předstihl.[7] Rovněž český překlad celé diskuse v Pravdě z května a června 1950, vydaný rovněž Rovností, opozdil se značně za překladem slovenským.[8] Konečně pak teprve letos v létě vyšel v českém překladu zásadní sborník sovětský Otázky jazykovědy s hlediska prací J. V. Stalina, ale podle prvního vydání z r. 1951, zatím co již při jeho vyjití došly nás první výtisky druhého vydání tohoto sborníku, podstatně opraveného a rozšířeného, takže teprve toto vydání má ráz shrnující příručky; je tedy třeba co nejrychleji vydat k němu doplněk, aby se u nás mohl sborník stát — stejně jako je tomu v SSSR — vysokoškolskou příručkou jazykovědy. Konečně záhy vyjde soubor přeložených zásadních sovětských statí o jazyce literatury, rovněž již dlouho připravovaný. — Přece se však postupně může každý i z českých překladů seznámit s nejzákladnější problematikou sovětské jazykovědy.

Je třeba také připomenout, že z podnětu Stalinova upozornění na práce klasiků marxismu vyšel u nás Engelsův Francký dialekt s německým textem i českým překladem J. Šedivého.

Naproti tomu se nástup nové, opravdu marxistické jazykovědy české a slovenské rozvíjí pomalu, ba ještě pomaleji. Dlouho setrvávali naši jazykovědci na projevech [115]a statích rázu deklarativního a místo kritiky a vlastní tvůrčí práce převážně jen citují. Jsou zde sice jisté příčiny objektivní: početně naprosto nepostačující vědecké kádry na našich vysokých školách i vědeckých institucích a z toho plynoucí přetíženost, nedostatek jednotné organisace vědecké práce, který odstraní teprve nyní nově budovaná jednotná pracovní Československá akademie věd. Ale je také třeba přiznat zcela otevřeně, že u nás není ještě dosti uvědomělé marxistické kritiky a sebekritiky, která by dovedla jasně a spravedlivě zhodnotit v naší dosavadní práci jevy negativní i kladné. Proto jsme se ještě stále správně nevyrovnali jak s idealistickým a agnostickým českým strukturalismem, v němž jsme chybovali zejména isolováním jazyka od myšlení a od vývoje společnosti, tak s mechanistickým materialismem doznívajícího positivismu, stejně v jádře nihilistickým k zákonitosti společenského vývoje. Začatá diskuse o českém strukturalismu v Tvorbě, které se zúčastnila řada českých linguistů (Trávníček, Skalička, Bělič, Mukařovský, z mladých P. Sgall a V. Barnet), ukázala právem nedostatek historického chápání jazyka, zejména ve vztahu k vývoji společnosti — ve smyslu zásady immanentního vývoje jazykového —, zanedbávání jednotnosti jazyka národního, zejména hlásáním naprosté autonomnosti jazyka básnického — v souvislosti s formalistickými směry literárními —, lpění na dialektice hegelovské, ale zůstala nedokončena; chybějí zvláště na př. příspěvek můj vlastní, s. prof. K. Horálka a j. K diskusi se ještě připojuje rozšířený její úvodní příspěvek Sgallův, otištěný zde (str. 1—11) a samostatná brožura Trávníčkova.[9] Diskuse o strukturalismu se však nedobrala vždy k jádru věci, zejména neobjasnila souvislost českého strukturalismu také s českým vývojem jazykovědným, s charakteristickým pro něj agnosticismem, neodhalila podstatu jeho idealismu, prohlašujíc jej za idealistický více jen deklarativně, a zanedbala rozbor celé jazykovědné situace; nebyla prosta ani vulgarisujícího zplošťování celé problematiky jazykovědné, např. v otázce znakovosti jazyka,[10] v přehlížení významu celkové stavby jazyka, v pohodlném odsuzování thesí, které si někteří kritikové sami přizpůsobili k své kritice. Úkol kriticky zrevidovat naši dosavadní práci, a to jak historicko-srovnávací, tak mechanisticky positivistickou i strukturalistickou, stojí ještě z valné části před námi. Je třeba sebekriticky přiznat, že ani náš časopis zde nesplnil ještě svou úlohu.

Také nová tvůrčí práce se rozvíjí značně pomalu. Nepronikla do naší práce ještě dosti hluboko opravdová dialektická metoda, která by účinně a bezpečně pomáhala — jak veliký náskok v této věci má před námi věda sovětská! Ale přesto již dnes jasně vidíme, že zásah Stalinův do jazykovědy pomáhá i nám překonávat stagnaci v naší práci, která byla v naší linguistice před vystoupením Stalinovým, kdy rozpaky nad rozpory mezi pseudomarxistickou theorií, podávanou nám jako jedině marxistické pojetí jazyka, a empirickou skutečností fakt, marné snahy o kompromisní převádění starších názorů našich, zejména strukturalistických do chápání zdánlivě marxistického, brzdily veškerou naši práci.

Předně nový zájem o jazykovědu usnadnil a urychlil vydání prací s marrovským dogmatismem nesouhlasných, ať jde o nové vydání veliké Mluvnice spisovné češtiny s. prof. Fr. Trávníčka, která sama dotvrzuje důležitost mluvnické stavby v jazyce, anebo o popularisační Etymologický slovník jazyka českého od Holuba [116]a Kopečného, založený na starém historicko-srovnávacím pojetí jazyka, anebo o Skaličkův Typ češtiny, vycházející sice ještě z posic strukturalistických a chybující s ním hlavně ahistoričností, ale zdůrazňující význam mluvnické stavby češtiny, anebo o populární příručku mou a Jedličkovu „Česká mluvnice“, která se již snaží v některých kapitolách rozvíjet marxisticky novou problematiku, zejména vývoje českého jazyka, byť pouze ve formě populární.

Jinak se nástup a příslib nové práce dosud odrazil jen v statích odborných časopisů, zvláště Naší řeči a Slova a slovesnosti, a to v statích Běličových, Horálkových, Trávníčkových a mých, snažících se revidovat základní pojetí vývoje českého jazyka, otázku vytváření národního jazyka, základní problematiku indoevropského prajazyka a pod.

Důsledky vyvěrající z thesí Stalinových se odrazily jasněji v několika drobných pracích a statích o jazyku nové literatury české a o jazyce překladu (mohu uvést svou brožurku z Knihovničky Varu Stalinovy práce o jazyce a jazyk literárního díla a překladu a článek v předešlém čísle Slova a slovesnosti o jazyce nové české literatury), v dobrých diskusích o těchto otázkách literárního jazyka, zejména na stránkách Nového života a Literárních novin (Fr. Trávníček), a v prohloubeném zájmu o theoretické školení překladatelů (záhy vyjde sborník statí o otázkách překladatelských).

Na úseku metodicko-didaktickém přispěly stati Stalinovy podstatně k nutné revisi pochybeného prakticismu, značnou měrou původu amerického, který u nás ještě v řešení otázek jazykového vyučování dozníval, ať ve formě globální metody při učení čtení nebo v podceňování mluvnické složky při jazykovém vyučování, ať v různých podobách mechanismu založeného na frekvenční statistice a pod.; ukázaly na tomto úseku jasné cesty pro řešení otázek vyučování jak jazyku mateřskému, tak pro učení jazykům jiným, zejména jazyku ruskému, řešení založené na správném ocenění důležitosti mluvnické složky při jazykovém učení a na uznání potřeby vycházet vždy při jazykovém vyučování z jazyka mateřského. Nově zpracovávané učebnice jazyka českého a ruského se snaží plně nastoupit tuto novou cestu, ale nelze tvrdit, že by v našich pedagogických kruzích důsledky starších omylů byly zcela překonány.

Kladným přínosem v positivní naší práci byly v l. 1950—1952 zejména dvě jazykovědné konference, svolané jazykovědným oddělením Československo-sovětského institutu: česká porada o srovnávacím studiu slovanských jazyků, konaná v listopadu minulého roku v Brně a celostátní lexikologická a lexikografická konference akademických jazykovědných ústavů, Ústavu pro jazyk český a slovenského Ústavu slovenského jazyka, i všech pracovních středisek slovníků ruských, svolaná počátkem června tohoto roku do Bratislavy. — První z nich vytyčila nový program naší práci v srovnávací slovanské jazykovědě a rozvrhla úkoly; ukázala jasně, jak a v čem je překonávat falešné marrovské pojetí vývoje jazyka i ahistorismus posledního období našeho, ale také že v novém studiu historicko-srovnávacím postupujícím marxisticky nejde o prostý návrat k minulosti; jde o nově vybudované srovnávací studium dějin jazyků slovanských založené na vztahu jazyka k vývoji společnosti. Konference přinesla již hrubé náznaky možných nových řešení. Těží z ní již anketa o srovnávací slovanské jazykovědě, probí[117]hající v nových svazcích letošního ročníku časopisu Slavia za spoluúčasti jazykovědců sovětských i linguistů z lidových demokracií; v ní budou brněnské referáty skoro všechny otištěny. Z vytyčených úkolů jde pak jednak o revisi zásad historicko-srovnávacího studia indoevropských jazyků, vztahů jazyků baltských a slovanských, srovnávací studium slovanské mluvnické stavby i zásoby slovní (zde se konkretně již rýsuje kolektivní práce na etymologickém slovníku slovanském) se speciálním úkolem studia jazyka staroslověnského, jednak o potřebu nových řešení otázek jazykové kultury a jazykového vyučování. (Srov. o této konferenci referát v minulém čísle našeho časopisu, str. 101—104.)

Druhá konference, bratislavská, kriticky probrala dosavadní českou i slovenskou práci na slovnících jazyka českého a slovenského i na dvoujazyčných slovnících ruských, zejména na velkém slovníku rusko-českém, jehož první díl vyšel nyní na podzim, a na Isačenkově středním překladovém slovníku slovensko-ruském, jehož první díl již vyšel r. 1950. Zdůraznila ideologický význam slovnikářské práce i nutnost theoretického a technického prohloubení celé práce. Výsledky konference zřejmě přispějí k zlepšení této práce; všechny referáty vyjdou v nejbližším svazku Jazykovědného sborníku Slovenské akademie. (Srov. podrobný referát o této konferenci zde na str. 179—191.)

V obou letech probíhaly na všech filologických katedrách našich universit a rovněž ve vědeckých ústavech podrobné diskuse o důsledcích Stalinových prací pro jednotlivé vědní úseky a ujasnily nám perspektivy práce.

Máme dnes dále před sebou jasné perspektivy pro práci o poznání a upevnění normy spisovné češtiny i slovenštiny pod zorným úhlem dialektického sepětí nových naléhavých úkolů spisovného jazyka, a zejména i odborného názvosloví při velkolepé výstavbě nové socialistické společnosti se zachováním minulé jeho tradice.

Máme také jasný výhled pro prohloubené studium celé skvělé minulosti jazyka českého.

Dostalo se nám skvělé podpory pro intensivní a urychlený průzkum mizejících českých nářečí a všeho odrazu přeměny společenského řádu v nich.

Takto epochální práce Stalinovy osvětlily nám nově všechny úkoly plynoucí ze spojení theorie a praxe na poli jazykovědném a daly nejlepší program práce akademickým ústavům jazyka českého i jazyka slovenského do nové práce v nové Československé akademii věd. Je tedy jasné, že i v české a slovenské jazykovědě se nová práce rozběhla; i když zdaleka ne takovým tempem a s takovou prohloubeností jako v jazykovědě sovětské, přece jen slibuje dobré úspěchy.

 

Zároveň nás geniální vývody Stalinovy a celý příklad sovětské vědy hluboce a názorně poučily o úloze vědy a o jejím sepětí s životem, výstižně nám ukázaly neplodnost pouhého školometského soukání formulek a následkem toho přešlapování na místě; ukázaly naopak potřebu a užitečnost usilovného hledání pravdy poctivou odbornou prací. Poznali jsme, jak hluboce pravdivá jsou slova s. presidenta Gottwalda o tom, že „zásadovost nesmí být zaměňována toporností a dogmatismem“.

Naším kompasem se stala slova Stalinova, že „theorie, je-li skutečně pravou theorií, umožňuje orientaci pro praxi, dává jasnou perspektivu, sílu přesvědčenosti v práci a důvěru ve vítězství našeho díla“.

Slovo a slovesnost, ročník 13 (1952), číslo 3-4, s. 109-117

Předchozí Rudolf Havel: Co se literárnímu historikovi nemá stát

Následující Felix Vodička: Úkoly literární historie při studiu otázek uměleckého mistrovství