Přednášky v Praž. ling. kroužku od ledna do června 1935

[Kronika]

(pdf)

Conférences faites au Cercle linguistique de Prague depuis le mois de janvier jusqu’au mois de juin 1935

4. ledna. St. Petřík: K intonaci otázky. V první části přednášky byl podán přehled typů, které se v odborné literatuře nejvíce uvádějí, totiž typ se stoupáním na konci věty tázací, neuvedené slovy tázacími a typ s klesavým pohybem intonace v otázce, uvedené slovy tázacími. Pak bylo ukázáno na typ s pohybem klesavým — stoupavým — klesavým — stoupavým (na př. Co je to tam?) a na stoupání tónu uvnitř otázky, neuvedené slovy tázacími (Je to Vašata?), o nichž někdy nalézáme zmínku v odborných pracích. Dále se pokusil P. stanoviti intonační typy otázkové, a to jednak v otázce neuvedené slovy tázacími, jednak v otázce uvedené slovy tázacími. Otázka neuvedená slovy tázacími má dva intonační tvary, tvar se stoupáním na poslední slabice věty, jenž bývá bez estetického zabarvení, tvar všední a zejména v lidu nejčastější, a tvar se stoupáním uvnitř věty (nejčastěji na předposlední slabice), jenž má jisté zabarvení citové nebo estetické. Otázka uvedená slovy tázacími má tyto tvary: 1. klesavý pohyb intonace od slova tázacího, 2. je-li přízvuk větný na posledním slově věty, bývá na slabice následující za přízvučnou stoupnutí tónu: Kdo to udělal? Kde je tetička? Otázka tohoto typu s vysokým rovným tónem má platnost jen formální, obyčejně je to otázka lehká. V případech dosud uvedených měla otázka intonaci klesavou nebo aspoň nestoupavou. Avšak i v otázce částečné bývá ke konci stoupnutí noty, a to jednak tehdy, když otázka má melodii „varovací“ s rozmanitými funkcemi aktuálními, jako přeptávací, obavnou, zvídavou a j. (Kdy jede náš vlak?); jednak má tato otázka tvar shodný s otázkou neuvedenou slovy tázacími, t. j. stoupání až na poslední slabice. Toto stoupání má dvojí funkci, buď zdvořilostní (od číšníků slýcháme Kde máte kabát?) nebo se tím vyzývá mluvící, aby opakoval svou výpověď (Kolik si toho přejete? řekne obchodník neporozuměv zákazníkově žádosti). — Ke konci byla sledována paralela mezi intonačním tvarem neposledního taktu a tvarem otázky neuvedené slovy tázacími.

14. ledna. G. Becking: Hudební dílo jako znak. Zařadil hudbu do obecné problematiky nauky o znacích a probral základní rozdíly hudby od jiných znakových soustav a poměr konvence a tvůrčí složky v hudbě.

4. února. V. Skalička: K otázkám fonologických protikladů. Navrhoval nové distinkce; pro gramatiku: morfém (element časový) a séma (element funkční), — podobně pro fonologii: foném a fonologický element (foném, archifoném, korrelační příznak). Místo disjunkce se navrhuje vedle korrelace relace (na př. vztahy pádů, vztahy jako a : e, p : t) a diferenciace (vztahy skupin, na př. sémantémů a formálních složek, souhlásek a samohlásek).

25. února. Ľ. Novák: Z dějin střední slovenštiny. V světle dnešních method linguistických podal kritiku starších thesí o střední slovenštině. Pokusil se o strukturální rozbor jejího vývoje a o zjištění relativní chronologie. Střední slovenština se prvá ve skupině západoslovanské evropeisovala tím, že ztratila měkkostní korrelaci sylabickou o několik století dříve než ostatní dialekty československé, které po zániku jerů udržovaly měkkostní korrelaci souhlásek. Dalším vývojem se pak většina československých nářečí svou strukturou v tomto významném bodě přiblížila k střední slovenštině. Přes částečné přeměny stará čeština zachovala mnohem déle svůj původní archaický ráz než střední slovenština, k níž se přiblížila teprve později (zhruba od XV. stol.) dalším konvergentním vývojem. Řečník seskupil změny střední slovenštiny v chronologické řady, čímž docházejí vysvětlení některé dialektické zvláštnosti, které dřív nebylo lze uspokojivě vyložit. Zvláštní pozornost věnoval dvěma okrajovým oblastem středoslovenským — nářečím gemerským a novohradským, částečně v souvislosti s dějinami maďarštiny, a zmínil se o poměru střední slovenštiny k ostatním nářečím slovenským a o dějinách kolonisace středního Slovenska v světle údajů jazykových.

18. března. D. Čyževśkij: O symbolice barokní poesie. Při výkladu české poesie barokní se má přihlížet k její starší tradici. Téměř všechny české [255]prvky barokní symboliky lze najíti již v českém středověku, ale v baroku dostávají novou funkci. Symboly gotické poesie jsou „masivní“ a pojímají se jako souvisící ontologicky, reálně se symbolisovanými předměty. V baroku vystupují symboly jako náležící zvláštní oblasti: obrazy stojí mezi předměty a člověkem básnícím nebo báseň vnímajícím, v obrazu se oba tyto světy objektivně stýkají. Symboly poesie romantické ztrácejí i tuto objektivitu a pojímají se jako tvůrčí čin lidského ducha. Tento přechod od bytí k pouhému zdání, naznačený již v tvorbě některých barokních básníků, vyvrcholuje v „symbolismu“ XIX.—XX. stol. Druhý podstatný rozdíl barokní symboliky od středověké: ve středověku má každý symbol samostatnou platnost, kdežto baroko hledá vnitřně podmíněný systém symbolů a opírá řád tohoto systému o základy svého světového názoru: na př. antithetika, která se jeví baroku v celém světě a je podstatným rysem barokní poetiky, spojuje symboly ve vyšší celek. Uplatňuje se tu učení o trojsvazku: svět, lidské vědomí, Písmo (makrokosmos, mikrokosmos a „mesokosmos“). Bylo naznačeno již u Filona a otců církevních a rozvinuto v mystické literatuře barokní (srov. na př. polského mystika B. Skleusa, výklady „rosenkrajcerů“, Komenského a vlastně skoro všechna „pansofická“ učení oné doby). Emblematika barokní poesie a mystiky těsně souvisí s těmito názory a je jedním z naléhavých úkolů bádání o baroku. S tímto učením souvisí těsné sepětí jazykové filosofie s poetikou; básnický jazyk i ve svých zvukových prvcích se pojímá jako celistvost, která odpovídá svou strukturou ostatním „světům“. Tak nabývá poetika filosofického rázu a uznává se, že poesie je s to vyjádřit svou symbolistickou podstatu skutečnosti.

25. března. S. Hessen: Úkoly jazykové pedagogiky. Nastiňuje celkový program jazykové pedagogiky na zakladě thesí o jazykovém vyučování předložených Praž. lingu. kroužkem I. mezinárodnímu sjezdu slavistickému. Dnešní filosofická pedagogika a strukturální linguistika mají mnoho styčných bodů, zejména obě odmítají atomistický výklad faktů a snaží se stanoviti funkce jednotlivých jevů vzhledem k celistvosti. Řečník rozlišuje trojí aspekt jazyka — projev objektivního ducha (langue), subjektivní osobní realisace tohoto projevu (parole) a „objektivovaný duch“ čili souhrn „jazykových hodnot“. Mezi těmito třemi aspekty je dialektický poměr stálého vzájemného napětí, což je vůbec podstatou konkretní celistvosti. Chce-li jazykové vyučování přihlížeti k této celistvosti, je třeba, aby se dbalo těchto požadavků: jednoty formy a materie (jazyk není samoúčelný); vzájemných vztahů jazyka a všech ostatních předmětů vyučování; problematiky, prožité v živé zkušenosti a předcházející soustavnému vyučování mluvnice a poznání vztahů řeči psané a mluvené, stálého vzájemného napětí mezi jednotlivými jazykovými vrstvami. Na řadě konkretních příkladů ukázal řečník, jak se má zásada celistvosti uskutečňovati na různých stupních školního vyučování — čím dál, tím složitěji a diferencovaněji.

30. března. Fr. Wollman: Věda o slovesnosti a její poměr k vědám sousedním (zkráceně uveřejněno v Slovu a slovesnosti I, 193 n.).

8. dubna. J. Mukařovský: Vítězslav Hálek (uveřejněno v Slovu a Slovesnosti I, 73 n.).

15. dubna. V. Brøndal: Etymologie a otázka neúchylnosti hláskoslovných zákonů. Positivistická etymologie se plně opírala o historické hláskosloví, jehož zákony považovala za platné pro celou slovní zásobu. Mohla však vyložiti uspokojivě jen poměrně omezený okruh slov. Pronikavý vliv na hláskové složení slova má jeho expressivita a jeho intelektuální úroveň. Lze pozorovati jistou souměrnost mezi hláskoslovným a intelektuálním rozsahem slova. Přeměna jednoho podněcuje souběžnou přeměnu druhého. Zvýšení anebo zmenšení intelektuální pozornosti mění rovnoměrně rozsah pozornosti artikulační. Vedle dokladů morfologických (na př. redukce komposit) jsou zejména příznačné hojné případy hláskoslovné redukce sloves při ochuzení jejich konkretního významu. Srov. na př. osudy takových sloves jako sapio, debeo, vado, ambulo (toto sloveso zachovalo své původní hláskové složení a význam jedině v rumunštině, jinak bylo ve všech románských jazycích redukováno jak významově, tak hláskově: and-, amm-, all-). Historická linguistika musí přihlížeti k mnohovrstevnatosti jazyka. Jsou případy, kdy neplatí these o čiré konvenčnosti jazykových znaků a kdy formu nelze vysvětliti bez zřetele k významu.

29. dubna. R. Jakobson: Básnictví doby husitské (výtah bude uveřejněn v II. roč. Slova a slovesnosti).

6. května. E. Utitz: Jazyk jako kultura. Vychází z vlastních prací o filosofii kultury a klade otázku, jak se obecná kulturní zákonitost jeví ve formách jazyka, při čemž zdůrazňuje, že ani není každý jazyk jazykem kulturním, ani nelze aplikovati tuto otázku na všechny složky jazykové. Řečník zdůraz[256]ňuje celostní ráz kultury, probírá její jednotlivé strukturní vlastnosti a klade otázku, jak se uplatňují v jazyce. Podrobně se zastavuje u jazyka oznamujícího. Protože právě tento jazyk se jeví zřejmě kulturním faktem, hrozí nebezpečí, aby se jazyk nehodnotil jen pod tímto zorným úhlem a aby se čistá výpověď, potlačující ostatní jazykové funkce, nepovažovala za optimum. Proti tomu musí se zdůrazňovati, že takto vzniká pouhá „specialita“, právě s hlediska kulturního neupotřebitelná, neboť je třeba přihlížeti k celkovému souboru jazykových úkolů, nemá-li plný význam jazyka být zneuznán a zkreslen.

13. května. Fr. Trávníček: Otázky vzorné české výslovnosti (viz Slovo a Slovesnost I, 182 n.).

20. května. R. Carnap: O logické syntaxi. Shrnul základní myšlenky své knihy „Logische Syntax der Sprache“, podal definici „věty“ a zastavil se u těch znakových soustav, které operují větami a které lze proto definovati jako „jazyk“. Do okruhu takových jazyků patří vedle „slovních jazyků“ jazyky formulí a p. Probral zákony, podle nichž se musí spojovati znaky, aby daly větu, mající význam, a zákony, podle kterých se z jedné věty mohou tvořit věty jiné. Speciálně se zastavil u zvláštní třídy znaků — u logických znaků spojovacích, jejichž význam může býti zjištěn bezprostředním rozborem formy jejich spojování a transformací.

3. června. Methodologická diskuse o Grundově „Erbenovi“. (Přednáška R. Jakobsona je uveřejněna v Slovu a slovesnosti I, 152 n. a 218 n.; přednáška J. Mukařovského vyjde v II. roč. Slova a slovesnosti).

4. června. J. Arnaudiès: O vyjádření kausality ve francouzštině. A. podrobil rozboru frc. souvětí typu „Paul est alité parce qu’il est malade“ (věta — příčina a věta — následek). Souvětí tohoto typu vyjadřují buď dedukci (Paul est alité, puisqu’il est malade), nebo indukci (Paul est malade, puisqu’il est alité). V obou případech se skoro vždy, jde-li o souvětí podřadné, vyjadřuje předpoklad větou vedlejší a závěr větou hlavní. V souvětí uvedeného typu zůstává při záměně spojky smysl nezměněn, ale každé spojce odpovídá určitý odstín. Změna odstínu vyplývá ze změny pořádku vět. Obojím způsobem lze vyjádřiti rozličné odstíny, na př. různý poměr mluvčího neb posluchače k sdělení. Mění se „perspektiva“ souvětí. Tak jedno souvětí stačí vyjádřiti odstíny, které by si vyžadovaly několik vět, kdyby měly se vyložiti postupem čistě logickým.

P. Trost: Problémy jazykového tabu. Vztahují-li se magicko-náboženské zákazy na projevy jazykové, patří tato fakta do okruhu magicko-náboženských představ dané kultury; vznikají přitom však i specifické problémy jazykové. Převaha tabuových metonymií nad tabuovými metaforami ukazuje na závažnou rozdílnost metonymie a metafory. Tabuový plurál se zakládá na oslabení významu slova v plurále proti singuláru (v korrelaci singulár-plurál je potenciálně obsažena korrelace „idealis-realis“). Je nepochybné, že užívání jistých impersonalií s instrumentálem podmětu má původ v tabu; ale tabu neřeší libovolně jazykové problémy, nýbrž jazyková podstata forem je předpokladem jejich tabuové funkce. Víra v magickou sílu slova netkví v ztotožňování slova a označeného předmětu, nýbrž opírá se o jisté aspekty jazykové reality, prodchnuté a řízené zvláštní logikou. Východiskem je pojetí jazyka jako duchovní moci vládnoucí nad jednotlivcem i nad společností. Jazykové tabu je základem esoterických jazyků.

Slovo a slovesnost, ročník 1 (1935), číslo 4, s. 254-256

Předchozí Dmytro Čyževśkyj: Některé čs. rukopisy v německých knihovnách

Následující rd. (= Redakce): Práce o československém jazyce