Kniha o ruském lidovém verši

Josef Hrabák

[Rozhledy]

(pdf)

-

Stalinovy práce o jazyku mají základní význam pro veškerou marxistickou jazykovědu, neboť zlikvidovaly vulgarisátorské a pseudomarxistické tendence ve filologii a tím umožňují její další úspěšný rozvoj. Proto otvírají nové perspektivy i pro studium verše. Bez nadsázky lze říci, že teprve domyšlení Stalinových thesí skýtá bezpečný podklad pro vytvoření metriky opravdu vědecké. Úspěšný pokus těžit z poznatků formulovaných J. V. Stalinem pro teorii verše představuje rozsáhlá práce M. P. Štokmara Issledovanija v oblasti russkogo narodnogo stichosloženija, která vyšla loni v Moskvě ve vydavatelství Akademie věd (str. 422).

Práce Štokmarova je věnována otázce verše lidového; podle toho by se mohlo zdát, že patří vlastně do oboru folkloristiky; ve skutečnosti však práce rámec folkloristiky daleko přesahuje, neboť řeší mnoho otázek obecných. Proto je podnětná pro každého, kdo se zabývá otázkami verše, stejně lidového jako „literárního“.

Kniha má tři oddíly: v prvním (str. 17—135) sleduje autor teorie ruského lidového verše od 18. stol. až do současnosti a kriticky se s nimi vyrovnává, v druhém (str. 139—224) řeší zásadní otázku o poměru textu a nápěvu v ruské lidové poesii a ve třetím (str. 225—406) se zabývá otázkou zvukového systému lidového jazyka jakožto osnovy ruské lidové rytmiky. Těžisko práce je pro českého čtenáře v oddíle druhém a zejména třetím, neboť tam autor řeší otázky, které svým významem a meto[86]dickou podnětností daleko přesahují rámec jen ruského verše. Naznačím dále základní these, které jsou pro našeho čtenáře podnětné.

Ústřední bod úvah tvoří problém jazyka veršovaných textů (ve Štokmarově terminologii „mluvy veršové“ — stichotvornaja reč) v poměru k jazyku celonárodnímu (ve Štokmarově terminologii prostě jazyk). Štokmar přesvědčivě ukazuje, že veršová mluva ve srovnání s celonárodním jazykem nemá žádných nových prvků a příznaků. Podléhá týmž zákonům jako každá jiná mluva a nepřekračuje rámec jazyka dané epochy. Rozdíl mezi řečí vázanou a nevázanou, t. j. mezi veršem a prózou, je dán tím, že ve verši jsou jednotlivé charakteristické prvky (priznak) fonetického ústroje jazyka systemisovány, kdežto v próze nikoli. Toto systemisování některých zvukových prvků ve verši naprosto však není v protikladu k jazykovým vlastnostem, a tím méně může stát mimo jazykové vlastnosti daného jazyka, naopak závisí úplně na jeho fonetických vlastnostech. Systém verše tedy závisí bezprostředně na jazyku, jak i česká teorie verše častěji hlásala.

Tato these o přímé závislosti veršovaného systému na fonetickém charakteru jazyka potírá mylné učení normativních teoretiků, kteří by chtěli budovat „metriku o sobě“ bez ohledu na fonetické vlastnosti jazyka. Štokmar ukazuje nevědeckost antifilologických teorií, které pouštějí se zřetele, že veršovaná mluva je především řeč, t. j. ne pouze skupina zvuků bez významu. Svým pojetím se Štokmar zároveň vypořádává se základní chybou strukturalismu (i když o strukturalismu přímo nemluví), který se snažil stavět do ostrého protikladu jazyk básnický a jazyk sdělovací. To je ovšem důležité právě pro naši vědu, která se musí se zbytky strukturalistického názoru na jazyk radikálně vypořádat.

Tuto základní thesi vyvozuje Štokmar ze studia dynamické struktury lidového jazyka ve srovnání s jazykem literárním. Na přízvukové zvláštnosti lidového jazyka ukazuje zejména na základě studia enklise, proklise a suffixů. Dále vyvozuje na základě hojného materiálu, že pramenem svérázné dynamické struktury lidové písně byla živá jazyková praxe jisté epochy ve vývoji jazyka, t. zv. předhistorické doby (doba před 10. stol.). Na základě toho sleduje pak problém lidového verše vývojově a dochází asi k takovémuto obrazu: Nejstarší stadium lidové rytmiky je charakterisováno jednotou textu a nápěvu, při čemž převládají rytmy asymetrické, jejichž jednotka je dlouhá. Zájem pěvce i posluchače byl v této první epoše soustředěn na obsah textu, nikoli na nápěv. V ruské lidové písni není objektivně dáno rozlišení hudby a poesie na dvě samostatná umění (str. 215). V dalším rozvoji lidové písně však pozorujeme, že změna fonetické struktury jazyka má za následek změnu rytmu lidového verše. Rytmické možnosti se stávají omezenějšími, typy rytmu se začínají stabilisovat, rytmická jednotka se zkracuje, a tím se lidový verš přibližuje verši „literárnímu“. Teprve v této vývojové fázi dochází k vlivům literárního verše na folklor. V posledním stadiu konečně rytmika nápěvů ztrácí jednotu s textem, postupně se osamostatňuje a podřizuje text svým požadavkům: priorita se přesunuje s textu na nápěv. Nervem ruského folkloru je však stále pevnost tradice.

V souvislosti s těmito úvahami klade si Štokmar otázku o podmínkách, které způsobují vývoj verše. Ukazuje, že sbližování lidového verše s veršem literárním a přesouvání těžiska s textu na nápěv souvisí se změnou životních podmínek lidu (růst gramotnosti, častější styky venkova s městy v důsledku zlepšení komunikace a pod.). Vývoj verše se nedá vyložit nějakým mechanickým samopohybem formy, ale změna verše je důsledkem změny obsahu textu. Změna rytmu a intonace naprosto není samoúčelná a mechanická: nedochází k ní proto, že se stará forma „obehrála“, jak tvrdili formalisté, ale změna rytmu je jedním z důsledků nového obsahu, který si hledá nové výrazové prostředky.

[87]Tento výklad vývoje verše má důsledky stejně pro metodiku rozboru básnického díla, jako pro metriku. Při analyse básnického díla nelze oddělovat ideovou stránku od stránky umělecké (tedy i stránky rytmické) a od otázky, jaká je významová hodnota umělecké stránky. Studium verše nesmí být proto isolováno od hlediska obsahového, verš nesmí být studován jako jev o sobě, ale se stálým zřetelem k idei, námětu a komposici daného díla. To platí i pro metriku historickou, která zkoumá vývoj verše v jistém časovém údobí: ani zde nesmí být vývoj verše odtrhován od vývoje literatury jako celku.

Tím, že Štokmar postavil své úvahy důsledně na jazykový základ a že vyvozuje charakteristické vlastnosti verše ze zvukových vlastností jazyka, ukázal, že není nějaký abstraktní „verš vůbec“, mimo prostor a čas, nezávislý na konkretní basi jazyka, k němuž patří, a doby, v níž vznikl. Využívaje podnětů prací J. V. Stalina o jazyku, postavil se proti beznárodnímu vykládání ruského folklorního verše jako výsledku cizích vlivů. Odhalil nevědeckost takového postupu, ignorujícího domácí kořeny a specifické podmínky zkoumaného jevu, a svým pečlivým a podrobným rozborem ukázal, že ruský lid se neučil svému verši od cizozemců, avšak trpělivě vypracovával svůj verš z domácího jazykového materiálu a z jeho nejvlastnějších pramenů — ze zvukových vlastností svého jazyka.

Tím se ocitá Štokmar vlastně již v oblasti metriky srovnávací. Zájem o srovnávací metriku není u Štokmara náhodný. Jeho práce vznikala (podle slov samého autora — str. 413) souběžně s prací o úvodu do srovnávací metriky evropských jazyků, a proto obsahuje i podnětné these pro metriku srovnávací. Štokmar konstatuje, že mezinárodní (a do nedávna i ruská) věda o verši se dopouštěla řady chyb, které přímo vylučovaly možnost vědecké srovnávací metriky, a odhaluje jako hlavní z těchto chyb odtrhování teorie od praxe, snahu isolovat teorii verše jako samostatnou disciplinu nezávislou na filologii a estetice. Takovéto atomisování je ovšem pramenem mnoha chyb dalších a vlastní problematiku jen zatemňuje.

Dotkneme se aspoň jedné otázky, totiž chybného názoru, že jsou metrické systémy lepší a horší, dokonalejší a méně dokonalé, bohatší a chudší. Štokmar správně zdůrazňuje, že veršové systémy jsou principiálně rovnocenné (str. 415) a že s estetického hlediska jejich dělení na vyšší a nižší nebo horší a lepší je naprosto pochybené a neodůvodněné. Tím zasazuje ránu kosmopolitickým teoriím, které vedou k žárlivému poměřování domácího veršového systému veršovými systémy cizími, zdánlivě dokonalejšími.

Toto stálé poměřování domácí tvorby zdánlivě dokonalejší tvorbou cizí je velmi škodlivé, neboť vede k podceňování lidu jako tvůrčího činitele a k podceňování národní kultury, čímž nahání vodu na mlýn beznárodnímu kosmopolitismu. Štokmar tomuto omylu čelí celým pojetím své práce. Hned v úvodě výstižně napsal, že národní svéráz umění daného národa má své kořeny v tvorbě lidové a že „příslušnost k té či oné národní kultuře není dána formálními vlastnostmi, nýbrž schopností umělce přimknout se k lidovému umění a tvůrčím způsobem ztělesnit ty jeho národní rysy, které představují výsledek dlouhého shromažďování uměleckého sebepoznání (nakoplenija v chudožestvennom samosoznanii) daného národa (naroda)“ (str. 3).

Štokmarova kniha nás neobohacuje jen po stránce materiálové, ale především metodicky, neboť ukazuje, jak přistupovat k problematice a jak hodnotit a interpretovat materiál. Tím vytváří vzor i pro bádání o verši českém.

V české literatuře nemáme sice lidové tvorby, která by se mohla stářím a významem rovnat ruským bylinám, ale důležitý problém, který bude třeba řešit v souvislosti s tvorbou lidovou, je veršová forma staročeské poesie. Bude třeba vyzkoumat, do jaké míry je staročeský „literární“ verš převzat z cizích vzorů, a do jaké míry se v něm [88]odrážejí rysy soudobé tvorby lidové. To platí především pro t. zv. verš bezrozměrný (Dalimilova kronika, žertovné promluvy v Mastičkáři). Otázka je ovšem komplikována tím, že z doby 14. stol., o niž nám jde, nemáme z lidové tvorby dochováno skoro nic. Přesto však otázka není neřešitelná. Právě zde nám může Štokmarova práce být po nejedné stránce vzorem: ukazuje, že bude třeba znova důkladně prozkoumat dynamický charakter staré češtiny a pak stanovit specifické rysy staročeského verše ve srovnání se soudobým veršem latinským a německým. Jen touto cestou bude možno dobrat se řešení tak důležité naší otázky.

Slovo a slovesnost, ročník 14 (1953), číslo 2, s. 85-88

Předchozí Milada Nedvědová: Staročeské drama

Následující Vladimír Justl: B. Němcová polsky