Časopis Slovo a slovesnost
en cz

O smysl „rodových jazyků“ v práci Stalinově

Miroslav Roudný

[Rozhledy]

(pdf)

-

Ve své odpovědi na druhou otázku mladých soudruhů v diskusi o jazykovědě hovoří soudruh Stalin o jednotnosti jazyka na všech stupních vývoje lidstva bez ohledu na společenské třídy. Při tom se zmiňuje též o „rodových jazycích“ („Čto kasajetsja daľnejšego razvitija ot jazykov rodovych k jazykam plemennym, …“, J. Stalin: Marksizm i voprosy jazykoznanija, Gospolizdat 1951, str. 12).

U tohoto místa Stalinových statí vznikají často rozpaky a pochybnosti o tom, co si máme konkretně představit pod pojmem „rodový jazyk“. Soudruh Stalin označuje jazyky prvobytné společnosti v tomto případě jako jazyky rodové a kmenové. Z Engelsova „Původu rodiny“ pak víme (podle materiálu Morganovy „Pravěké společnosti“), že základem prvobytně pospolné společnosti je kmen, a to od počátku vývoje lidské společnosti až do nástupu období civilisace. Rod vzniká dosti pozdě jako organisační jednotka uvnitř kmene. To je jeden z nejdůležitějších objevů Lewise Morgana, kterým dokázal vývojovou souvislost různých typů společenského zřízení u všech národů světa. Také Engelsova definice rodu ukazuje, že rod vzniká uvnitř kmene jako organisační jednotka, tedy vlastně značně později než kmen, který existoval už před rodovým zřízením, kdy funkce rodu byly plněny primitivními formami skupinového manželství. V druhé kapitole „Původu rodiny“ definuje Engels původní rod „jako pevný kruh pokrevních příbuzných po přeslici, kteří nesmějí mezi sebou vstupovat v manželství …“ (Marx-Engels, Sebrané spisy II, Svoboda 1950, str. 210); dále dokazuje, jak se rod vyvinul z primitivnějších společenských forem uvnitř kmene, jako bylo na př. skupinové manželství „punaluánské“ na Havajských ostrovech. Rod byl především jednotkou organisační a právní, která upravovala a určovala pokrevní a manželské vztahy, jakož i dědické právo.

Hospodářskou jednotkou rod jako celek vlastně nebyl. Každý rod měl sice svou vlastní domácnost, ale členové této společné domácnosti náleželi téměř z padesáti procent jiným rodům téhož kmene, takže tato domácnost byla neoddělitelnou součástí kmenového celku; vždyť také téměř polovina příslušníků domácího rodu (dospělí muži téměř všichni) žila mimo svou rodovou domácnost ve společných domácnostech jiných rodů, k nimž se jaksi „přiženili“. Engels o tom říká: „Komunistická domácnost, v níž ženy většinou nebo vesměs náležejí témuž rodu, kdežto muži patří k různým rodům, je věcným základem nadvlády žen, která byla v pravěku obecně rozšířena“ (Marx-Engels, Sebrané spisy II, Svoboda 1950, str. 216). Z toho je patrno, že členové rodu nežili pohromadě, nýbrž že téměř polovina členů žila mimo domácnost vlastního rodu v domácnostech různých rodů téhož kmene. Uvědomíme-li si fakt, který soudruh Stalin ve svých statích dokazuje, totiž že jazyk je vždy společný pro celou společnost, která tvoří hospodářský a výrobní celek, pak nemůžeme přiznat samostatný jazyk takovému rodu, jehož členové nežijí pohromadě a jehož domácnost má téměř polovinu členů jiných rodů téhož kmene; kmen tedy je vlastně skutečnou samostatnou jednotkou hospodářskou, a nikoli rod. Takové rody by nemohly vytvořit základní slovní fondy a gramatické systémy ani v tom smyslu, jako je tomu u dialektů. Vždyť členové těchto rodů nejsou spojeni ani společným hospodářstvím, ani společnou výrobou, nýbrž pouze pokrevním příbuzenstvím a společným majetkem, od něhož však jsou téměř všichni dospělí muži rodu fysicky odloučeni.

Jak si tedy vysvětlíme termín „rodové jazyky“, kterého užil soudruh Stalin ve svých statích?

[123]Soudruh Stalin jistě nechtěl jednou větou opravit jednu z hlavních myšlenek tak důležitého díla, jako je Engelsův „Původ rodiny“. Je zbytečné hledat nějaký konkretní příklad na „rodový jazyk“, jako se to někdy děje (srov. O. Nahodil, J. Kramařík, J. V. Stalin a národopisná věda, Čs.-sov. institut 1952, str. 34—40). Není a nikdy nebyl jazyk, který bychom mohli nazvat „rodovým jazykem“, máme-li na mysli rod, jak jej definuje Morgan i Engels. Je však třeba podívat se blíže na text soudruha Stalina a uvážit jeho smysl v celé souvislosti; jen tak porozumíme termínu „rodové jazyky“.

Před místem, kde se soudruh Stalin zmiňuje o rodových jazycích, hovoří o rodovém řádu. Ze souvislosti je pak jasno, že rodovými jazyky myslí jazyky právě tohoto řádu a kmenovými jazyky pak jazyky další etapy, t.j. kmenového řádu (J. V. Stalin, Marksizm i voprosy jazykoznanija, Gospolitizdat 1951, str. 12). Tedy rodové jazyky jsou jazyky rodového řádu, t. j. jeho vývojového období a nikoliv jazyky jednotlivých rodů. Rodové zřízení předpokládá existenci kmene; uvedeným výkladem tento fakt nevyvracíme, kdežto výkladem, že „rodové jazyky“ jsou jazyky jednotlivých rodů, bychom tento fakt vyvraceli a dostávali bychom se tak do slepé uličky a do rozporu s Engelsovými a Morganovými objevy.

Kmenové zřízení předpokládá sice též existenci rodového zřízení uvnitř kmenů, ale je organisačním útvarem, který vzniká později, když kmenový celek nabývá organisační převahy nad organisační funkcí rodového zřízení, které za kmenového zřízení ztrácí svou původní organisační sílu a ustupuje postupně na druhé místo. Z dokladů u Morgana i u Engelse vidíme, že organisační síla kmene jako celku nabývá převahy na středním stupni barbarství. Za rodového řádu je kmen řízen radou stařešin a vojevůdců jednotlivých rodů; i kmenové svazy tohoto období jsou řízeny radou představitelů rodů. Kmenové zřízení však předpokládalo daleko soustředěnější organisaci. Předpokladem je poměrně usedlejší život obyvatelstva a větší hospodářská i vojenská síla; na tomto stupni už neřídí kmen jen rada zástupců rodů, jako je tomu v rodovém řádu v užším slova smyslu, nýbrž vedle této rady řídí kmen ve vojenských věcech též nejvyšší kmenový vojevůdce. Nejvyšší kmenoví vojevůdci jednotlivých kmenů mohou vytvořit společně nejvyšší orgán kmenových svazů tohoto vyššího vývojového stadia. Zde tedy už organisace kmenů nabývá převahy nad organisací rodů, a proto je možno mluvit odděleně o jazycích rodových (t. j. o jazycích z období, kdy rodové zřízení je v plné organisační síle a kmenové se teprve rodí) a o jazycích kmenových (t. j. o jazycích z toho období prvotně pospolného řádu, kdy se kmen stává rovnocennou, nebo i silnější organisační silou než rodové zřízení a kdy se začíná měnit z kmene pokrevního v kmen místní; na tomto vývojovém stupni vcházejí do historie na př. Slované).

Pro historii dnešních jazyků (též na př. pro studium původu příbuznosti jazyků slovanských) má řešení otázek jazyků prvobytně pospolného řádu veliký význam. Zkoumání vývoje jazyků této epochy je neobyčejně obtížné, protože prvobytně pospolný řád zaujímá epochu mnoha desetitisíců let. Uvnitř této epochy pak pozorujeme velmi složitý vývoj a mnoho důležitých změn ve vývoji lidstva a tím i ve vývoji jazyků. Je to období nesrovnatelně delší a jeho jednotlivá období se od sebe odlišují často výrazněji než jednotlivá období dějin civilisace.

Největší obtíž je v tom, že shromažďování materiálu a nových poznatků o jazycích prvobytně pospolného řádu bylo značně zdrženo nesprávným učením Marrovým. Díky zásahu soudruha Stalina bude však možno jistě i zde obohatit lidské poznání o další pravdivá zjištění a objevy z historie jazyků.

Slovo a slovesnost, ročník 14 (1953), číslo 3, s. 122-123

Předchozí František Kopečný: Kvantitativní přívlastek a určení míry

Následující Vladimír Šmilauer: Etymologický slovník jazyka českého