Etymologický slovník jazyka českého

Vladimír Šmilauer

[Rozhledy]

(pdf)

-

Josef Holub—Frant. Kopečný: Etymologický slovník jazyka českého. Praha 1952. Státní nakladatelství učebnic. 576 stran, 330 Kčs, váz. 360 Kčs.

 

Zpracování českého etymologického slovníku jakožto jedné ze základních pomůcek jazykovědných ohlásil v Časopise pro moderní filologii 5 (1916) 99 Josef Janko: „Jest nyní také již čas, aby jedna ruka nebo dvé svorně pracujících rukou sebralo a sestavilo vše, co dosud vykonáno, aby jedna neb i dvé hlav přemyslilo výklady podnes podané a tam, kde zejí mezery, pokusilo se o výklady nové.“ A v 7. až 14. ročníku téhož časopisu podal hned také ukázky z písmen f a a. Bohužel k uskutečnění této široce založené práce nedošlo; v témž časopisu 27 (1940) 30 vysvětlil to Janko mezerami a nedostatky v dosavadní práci, které nutily vzdáti se velkého plánu a spokojiti se prací drobnou.

Ale potřeba etymologického slovníku se cítila velmi naléhavě hlavně ve školní praxi: vždyť výklady slov jsou oborem jazykovědy, pro nějž se nejsnáze získá zájem nefilologů, a dobrý etymologický slovník umožňuje kulturně historické prohloubení názoru na jazyk.

Potřebu takového slovníčku správně rozpoznal Dr Josef Holub, tehdy ředitel učitelského ústavu v Kutné Hoře, a vydal ve Státním nakladatelství r. 1933 sbírku etymologických výkladů, kterou připravil pro své žáky. Skromná tehdy ještě práce Holubova (294 stran menšího formátu a řídkého tisku) vzbudila živý ohlas kritický: akademická Bibliografie uvádí v letech 1933 a 1934 celkem deset posudků, napořád odmítavých. — A nedostalo se příznivějšího přijetí ani druhému, značně rozmnoženému vydání z r. 1937 (364 stran), třeba v něm autor pečlivě respektoval všechny výtky mu činěné.

Filologovi, který byl svou prací veden k častému užívání tohoto slovníku, ujasnilo se už tenkráte, že k řádnému etymologickému slovníku nedospějeme pouhým vylepšováním díla Holubova. Nešlo v něm totiž jen o jednotlivé omyly, jak je to údělem všech etymologických slovníků, nýbrž o zatížení dvěma základními nedostatky: nespolehlivostí údajů a sklonem k lehkovážnému etymologisování, které se uplatňovalo i tam, kde pravý původ slova byl bezpečně znám.

Ambrosie se vykládala (361) z ř. brosis „jídlo“, třeba i prastaré školní slovníky řecké ji správně spojují s ambrotos „nesmrtelný“.

Cintorín je prý z lat. cinctus (69), ačkoliv ostatní slovenské podoby (cimiter) jasně ukazují k latinskému cimiterium (z řeckého koimétérion) a správný výklad lze nalézti u Brücknera i Bernekra (129).

U hesla kaliko se mate indický Calicut (lépe Kalikat) a Kalkuta, města vzdálená od sebe jako Bratislava a Madrid.

Oblast se spojuje s ‚oblý‘, ač je z ob-vlastь.

Zvláště poučný je případ ošlejchu. Je prý „z něm. Aschlauch = struska; Asche = popel, v hutnictví“. Ale ošlejch je šalotka, druh česneku, a základem je německé Aschlouch téhož významu, pocházející z latinského ascalonia (s přikloněním k louch = Lauch). To všechno lze zjistit nahlédnutím do slovníku Jungmannova. U tohoto slova můžeme poznati i pramen omylu: v Gebauerově Historické mluvnici se na dvou místech (I. 139, 256) probírá ‚ošlejch‘ hned za ‚utrejch‘ (jde o poměr ej : ý) a o tom se správně říká, že je to slovo vzniklé v hutnictví. Při zběžném čtení byl tento výklad přenesen na ‚ošlejch‘ a etymologie se přidělala; o to, co by bylo „lauch“, se autor již nestaral.

Pandur je prý ze slovanského puditi, ačkoliv srbochorvátské slovo, které je základem maďarského, má původ italský (bandiore).

[125]Ale neúnavný a nesmírně pilný Jos. Holub se nedal odstrašiti nepříznivými kritikami a svůj slovník horlivě rozmnožoval dále. Pro 3. jeho vydání získal si přispění docenta Palackého university Fr. Kopečného a pro některé práce závěrečné i Dr V. Poláka.

Podíl obou těchto autorů není sice v knize přímo vymezen (hlavně ne Fr. Kopečného), ale zajisté jim je třeba přičísti bohaté přídavky k vlastnímu etymologickému slovníku. Kopečný — kromě podílu na vlastním slovníku — podal důležitý a velmi přehledný úvod do historické mluvnice (9—51), který bude velmi vítán universitním posluchačům; Dr Polák se hlavně zasloužil o užitečný a pěkně udělaný „Etymologický přehled přípon a koncovek“ (449—479). Od téhož autora pochází i „Přehled odborné etymologické literatury“ (571—575), hodně úplný, třeba se soudy někdy subjektivními. Po vzoru pak velkých slovníků cizích byly připojeny rozsáhlé indexy slov (481 až 561), rozdělené podle jazyků a šťastně odkazující ne ke stránkám, nýbrž k heslům. Obsah však chybí.

Ale i vlastní etymologický slovník byl značně rozmnožen a v mnohých partiích přepracován. Týká se to hlavně petitové, výkladové části jednotlivých hesel. Srovnáme-li na př. heslo „krk“ v obou vydáních, zjistíme, že byla sice škrtnuta podoba slovenská (protože se ničím neodlišuje od české) a vypuštěny jasné odvozeniny (krček a krční), že však mnohem více přibylo: podoba církevněslovanská, srbocharvátská, ruské synonymum; staročeské krkavicě (jež je ovšem i v novočeském odborném usu); datování slova nákrčník odkazem na slovník Jungmannův (není však náhradou za „krejzlík“; krejzlík byl límec, nákrčník pak šátek na krk, Halstuch); poukaz na kalkový vznik slova „krkolomný“; odkaz na „cirka“; příbuznost německého Rücken (ze starého hrukki); poznámka o možné příbuznosti s kořeny gṷer- (žráti, hrdlo) a gṷel-, gel- (hltati, něm. Kehle, „jícen“). — Sám tento příklad ukazuje jasně hlavní směrnice přepracování: méně podob slovenských, více podob staročeských a slovanských, hodně paralel indoevropských a odkazy na příbuznosti hodně vzdálené.

Tímto mnohostranným rozšířením vzniklo dílo obsahově tak bohaté, jak bychom to našli sotva u jiného podobného slovníku. Je ovšem jisté, že snaha zároveň sloužiti potřebám popularisačním i vědeckým („má nyní sloužiti za příručku vysokoškolskou“, 6) přináší mnohé potíže. Laikovi budou vadit příliš četné a málo přehledné paralely z jazyků indoevropských, leckdy i jiných, i příliš lakonický způsob výkladu. Vědecké použitelnosti zase vadí omezení jenom na hlavní jazyky slovanské, neoznačování přízvuků (hlavně v litevštině a řečtině), zvláště však neudávání literatury. Nelze zajisté žádat od slovníku tohoto druhu, aby uváděl literaturu všechnu, ale stačilo by říci, kde lze získat bližší poučení (odkaz na nejnovější příspěvky časopisecké, na velká díla etymologická); čtenář má mít možnost rozeznat, co je výklad odjinud převzatý (a odkud) a co je teorií autorů.

Byly však mnohé okolnosti, které stály v cestě dokonalému zpracování: místní odloučenost autorů, vzdálenost vědeckého spolupracovníka od velkého centra vědeckého, spěch, když se pojednou ukázala možnost knihu vydat, a patrně i ne dost sladěná spolupráce autorů.

A tak se stalo, že sice ze starých chyb bylo mnoho opraveno (ambrosie, cintorín z našich příkladů), že jich však mnoho zůstalo (Kalkuta, oblast, ošlejch, pandur) a že přibyly chyby další. Zvláště nápadné jsou ve výkladech jmen místních a cizích:

Z „mísiti, míchati“ je prý asi i místní jméno Smíchov (pův. „směs, míchanice“ menších obcí, usedlostí i různých nastěhovalců) (225) — původ jména je jasně dán analogií: Zlech — Zlíchov.

Nebozízek se jmenuje podle točivých cest (241); Římov (269) je z Pelhřimov (správně ze Hřímov).

[126]Amrhele (220) z téhož základu co marhuľa: je z něm. Amarelle, lat. amarellum k amarus.

Haléř (119) podle Halle v Sasku: je Schwäbisch-Hall ve Württembergu.

Hambalky (120) z Hang-balken: už Dobrovský vyvodil z hanenbalke (nejvyšší příčný trám).

Korteš (112) z italského corteggiano „dvořan“: původ tohoto maďarského slova je zcela bezpečně znám; proniklo za španělské revoluce 1814—1820 z cortes „stavy“ atd.

Bylo by však sotva účelné, abychom hromadili nesprávné etymologie a hrubší omyly (mnohé z nich jsou už napraveny v dvojích dodatcích a ve zvláštním seznamu o 275 heslech, který dal rozmnožit Fr. Kopečný). — Jde nám spíše o to, abychom se seznámili s celou stavbou slovníku a zjistili, v kterých směrech je etymologovi třeba opatrnosti. Vždyť se ze slovníku dovídáme, že Dr Polák chystá podobné dílo pro slovenštinu, víme, že se pracuje o velkém etymologickém slovníku slovanském, a etymologie je třeba uvádět i ve větších slovnících obecných. A tu všude je nutno se učit z nedostatků předchůdců.

Bude nejlépe, když si podrobně rozebereme malý úsek slovníku. Vybírám si k tomu jedenáct stran z písmena z (str. 430—440; označuji je, kde nejde o slovo heslové, prostě jen 0—9 a 40; a a b jsou sloupce).

Je tu 210 hesel, z nichž ovšem mnoho odkazových. Rozbor nám ukáže toto:

1. Slovník je úplný; žádné významné heslo není vypuštěno.

2. Velkou předností Holubova slovníku je od počátku přehledné uspořádání slovních čeledí (oč je lepší než na př. u Brücknera!). V tomto vydání byly proškrtány odvozeniny zcela běžné.

3. Hojné jsou v tomto vydání doklady staročeské. Bylo by je možno místy ještě rozhojniti: u záti dodat pozinúti; u zcepenět staročeský význam (údové potratí citedlnost i hýbanie, t. zcepenějí Sal.); u zmek podobu zmek, zemka, jasně svědčící o základu zъm-; u zníti, zvuk i zvěktati. — Na str. 9b, 17 ř. zd. má být žřiedlo.

4. Slovanský materiál je v podstatě omezen na hlavní jazyky, ruštinu, srbocharvátštinu, polštinu a slovenštinu, a je dvojího druhu; uvádějí se jednak paralely formální (zjeviti: r. izjaví „projeviti co“, s. izjaviti „prohlásiti“), jednak významové (závdavek: r. zadátok, p. zťadatek; s. kapara (z it.)). — Tím ovšem vzniká značná komplikace a tak se někdy zapomene na udání významu nebo zase podoby: u znoj bylo třeba udat význam staročeský (žár) i polský (úpal, těžká práce, pot). — Nedůsledností je, když se sice dovídáme slovanské výrazy pro termíny zájmeno (mimo s. zamjenica) a sloveso, ne však pro ostatní druhy slov. — Ani v uvádění tvarů není vždy dost souměrnosti; u zváti se uvádí příslušný présens staroslověnský, ruský a slovenský, ne však polský, u zapírati je příslušné perfektivum v č. a p., ne v r. a s.

Z detailů pro jednotlivé jazyky připomínáme:

psl. a stsl.: není zel-ěnъ, nýbrž zel-enъ; zvěrъ není psl. výraz pro šelmu, nýbrž pro divoce žijící zvířata vůbec (na rozdíl od domácích); zrak není jen č. a pol., nýbrž i stsl.; stsl. je smykati sę (1b, 23 ř. zd.); žerav, ne žeravъ (8b);

ruština: „dosud tať“ (7a) — je zastaralé; zapláta (2a) znamená jen „záplata“; zaporotok a zaportok (2a) uvádí Daľ s otazníkem, jiné slovníky ani nemají; zrelišče (ne: zrelište) není „hlediště“, nýbrž „představení“ (40a); transkribovat nutno ruštinu podle dnes již přesně stanoveného způsobu, a ten žádá psát mestoiménije, nikoli mestoiménie (a tak podobně vždy); přízvuk se v ruských slovech na rozdíl od 2. vydání označuje, není-li na první slabice nebo jinak jasný; správně je však stená 5a, iščú 6a, izýskivať 6a, besprizórnyj 40a, izvéstije 40b, nikoli: stena, išču, izyskivať, bezprizornyj, izvestie; dále je v ruštině sentjábr’ 2b, žurčáť 40a, nikoli sen’tjábr, zurčať;

polština: záškrt není polsky dławica 2b; neužívají-li Poláci slova dyfteryt, říkají błonica; dławiec (zastarale dławica) je krup, nikoli záškrt sám; polsky je źrenica 8b, zwierciadło 9b, [127]tracić 40a, nikoli: źrzenica, zwierzciadlo, tratić; při sazbě polských slov je třeba dbáti na to, aby se spřežky nerozdělovaly: psát jar-zyna 5b, zawad-zić 3a je totéž jako psát mouc-ha; stříbrohlav je už v češtině, ne až v polštině 6b;

srbocharvátština: je zlatan 6b, ištem 6a, zaimati 0b, nikoli zlat, iščem, zajimati.

Slovenská slova byla značně omezena, a to leckdy i tam, kde je jejich podoba odchylná; tak by bylo dobře uvést u záře i žiara, u zřídlo i žriedlo; zato není nutné uvádět spúdzať 9a, protože není spisovné. Ke slovenštině, třeba je nám tak blízká a známá, nepřihlíží se dost; tak se na př. říká, že stč. znamenalo zlý též „špatný“ a že se tento význam uchoval v polštině (7a), ale nepřipomíná se, že je to běžné v slovenštině. A nerespektuje se slovenština ještě v jednom důležitém směru, totiž při vymezování okruhu slova. O některých slovech se říká, že jsou jenom česká (zázrak, zevrubný) nebo jenom č. a pol. (zástup, závěj, zbroj, zdobit, zdráhat se, zrada, zrak), ačkoliv jsou to slova také slovenská. Správné je záhaľka 0a, zápäť 2a, zbožie 4a, zverina 40b, nikoli: zaháľka, zapäť, sbožie, zvierina. Azda 4a je „asi“, ne „aspoň“.

Ostatní slovanské jazyky se citují jenom výjimečně: bulharština podle rejstříku v celé knize 26krát (zde u zmije a zníti), lužická srbština 17krát.

5. Zato indoevropské doklady byly neobyčejně rozhojněny, a to i doklady z jazyků málo známých (iránských je 163, staropruských 105, litevských 1358, albánských stejně jako bulharských, armenských třikrát více než lužickosrbských). Jistě třeba velmi souhlasiti s tím, že se hojně uvádějí podoby anglické (nikoli anglosaské); jenom 9b u zrno bylo třeba uvésti angl. corn, nikoli grain a „podloudnictví“ je smuggling, ne smuggle 1b. — Doklady indoevropské se podávají v české transkripci a bez přízvuků i různých diakritických značek (pro staroindické hlásky retroflexní). — Přiznám se, že mi účelnost takové záplavy paralel (u znáti 23) pro laika (a ani pro vysokoškolského posluchače) není dost jasná. Co to řekne čtenáři, doví-li se, že armenským korelátem k zima je džiun? Omezení na jazyky nejdůležitější a na rovnice zcela nepochybné by bylo i pedagogicky výhodnější.

Při uvádění základu způsobí pozornému čtenáři zbytečné rozpaky nejednotné typografické označování palatálního g. Místo g s nadepsaným obloučkem dolů otevřeným (Brugmann, Vondrák) se odedávna píše g s označením palatálnosti (g’). Tohoto způsobu, známého z Gebauera, Hirta atd., se užívá i v naší knize; ale vedle toho ve stejné platnosti i přetrženého g se značkou palatálnosti (záti, zeď, zlý, znáti, zrno, zváti) a jindy zase g obyčejného i přetrženého beze značky palatálnosti (záti, znáti, zvěř). Tedy čtverý druh značek pro touž věc.

V detailech jsou tyto nepřesnosti: ide. seng^ṷh-, ne sengṷh- 8a, sti. kavis, spr. kaviš 6b; stirán. gen. zemō, podle Brugmanna a Meilleta zimō 6a; řecké dz se přepisuje dz v dzōnē 8b, ale z v zefyros 5a; řecky je fōnē 8a, chion 6a, ne fōne, chiōn; gomfos 40a je „kolík“, nikoli, jak by se zdálo ze souvislosti, „zub“; latinsky je nōscō 7b, ne nosco; sthn. goumo, ne giumo 6b, staroseversky smjūga, vikva, ne smugja 1b, vikra 5a; lot. zāle, ne žāle 5b. V litevštině se označují délky, nikoli přízvuk: je tedy třeba psát žvēris, žvēriena 40b, ale ne žiemà 6a. — Připojuji, že v maďarštině je gyömbér 3b, ne gyömber,

6. Při indoevropských etymologiích projevuje slovník výraznou zálibu v překračování hranic obvyklých základů a v hledání prapříbuznosti kořenů (na př. se střídáním znělých a neznělých, nasalisací). Nespokojí se tedy na př. zjištěním souvislosti slov zelený, zlato, žluč, ba ani připojením vzdálenějšího „hleděti“, nýbrž nadhodí i spojení se „zlý“ (7a); u zamykati uvádí nejenom „smýkati“, nýbrž i skupinu latinského mucus „hlen“ (ačkoliv v češtině není zastoupena). — Na toto hledání dalších a starších souvislostí indoevropských základů má zajisté věda plné právo, ale mám vážné pochyby, hodí-li se v dnešním svém stavu do knihy populární (nebo i učebnicové). Je to půda nesmírně nejistá, pohybujeme se tu v obdobích s psychologií nám už velmi vzdálenou [128]a těžko rozlišujeme skutečnou příbuznost od pouhé homonymity. Máme dobré zkušenosti s využitím souvislostí jasných a blízkých. V citované skupině se dá pěkně ukázat, jak pravěký člověk nerozlišoval barvu zelenou a žlutou, jak je to podporováno žlutozelenou barvou mladého osení i zelenavými odstíny roztepaného zlata (nestačí tedy jenom říci: „názvy pro žlutou a zelenou barvu bývají často stejného kořene“ 6b); od představy lesku zlata (i slunce) se dostaneme přes německé Glanz k našemu hleděti, t. j. „míti lesk, světélko v očích“. Tento vývoj významový lze doložit analogickým postupem od „záře, zora“ ke „zříti, zrak“ (a to mělo být 40a poznamenáno). Ale není dobře před laiky operovati se souvislostmi, jako jsou „zamykati — mucus, t. j. hlen“ (třeba se to pokládá za možné) nebo „zelený — zlý“ (což je nepravděpodobné; staroslověnské zlьčь a zlъčь má z jistě sekundární). Takové souvislosti dají se těžko pochopiti a lehko mohou uvést komparatistiku do nevážnosti.

I jinak je třeba při uvádění paralel postupovat velmi opatrně a nepopularisovat pouhé domněnky ani netrvat na výkladech již odmítnutých.

Smělé je spojování slova zrěnica s ide. g’lēnā (ř. glēnē 8b); původní slovanská podoba je přece zěnica. — Ave už dlouho nepokládáme s Osthoffem za příbuzné se zváti (40b), nýbrž s Thurneysenem za slovo punské; a i souvislost slova Gott se zváti je jenom hypothetická. — Spojování slova augur se zříti (40a) je tak nepravděpodobné, že nemělo být ani zaznamenáno. — Také souvislost fallo se zlý (7a) byla už dávno zavržena. — Laetus nepatří k základu lē-(záletný 1a), nýbrž ke skupině hleděti (Walde—Pokorny I, 626). — K témuž základu lē-připojuje náš slovník i řecké leiturgia, ačkoliv toto pochází z řeckého leitos „lidový“ a znamená „službu lidu, veřejnou funkci“ (Boisacq). — Neoprávněné je spojování lat. nŏtāre s nōtus (7b). — A konečně případ nejkřiklavější: při známé nám už skupině lē- se uvádí gotské un-lēds „chudý“, t. j. nemající majetku (stsev. lādh „statek“) a k tomu se v závorkách uvádí: (něm. ledig „svobodný od ženy“); spojení zhola nemožné jak z důvodů hláskových, tak významových.

7. Rovněž v etymologiích slovanských a českých najdeme věci nejisté, ba i nesprávné. Je zajisté vtipnou a pozoruhodnou myšlenkou spojit slovo znoj („úpal“) se „zníti“ odkazem na možnou souvislost německého sengen a singen a na lidové uhli zni (žhne); ale je to přece jen hypothetické a hodilo by se spíše k obšírnějšímu rozboru v odborném časopise. Dobrých etymologických nápadů je vůbec v knize roztroušeno dost; měly by být vybrány a důkladněji vyloženy; zde se ztratí.

Některé výklady narážejí na vážné potíže:

hláskové: zuna z původního zvъna (se zcela lichým odkazem na „prázdný sud nejvíce zvučí“; zde jde o prázdné klasy, ne sud) nerespektuje slovinské zona a sch. zonljiv, ani staré zůna;

ztepilý nemůže patřit k toporný, neboť toto pochází od topor a topor je slovo převzaté z iránských jazyků (ne z perštiny, jak se říká s. v. topor); patří spíše ve významu „vznosný“ ke staročeskému tiepiti, tiepati „nositi“ se ztvrdnutím jako v táhnouti;

významové: záhon prý „podle toho, že se na něj určitý díl lidí honil do práce“; ale záhon je část honu (6 noh záhon zšíři, těch 60 záhonův zdáli jsou jedny hony; Brandl Glossarium 153) a ukrajinské hony „kus pole zoraný bez obracení“ ukazuje, že je správný starý výklad Jirečkův, že jde o kus pole zoraný spřežením na jedno popohnání;

zásep „nízká podezdívka podél chalup, kde se zasypává drůbeži“, ale už Jungmann věděl, že je to „(der) aufgeschüttete (Gang um das Gebäude)“;

zdráhati se snad prý „jít proti dráze, proti proudu“; ale to by byla činnost aktivní (a tvoření zvláštní), kdežto zdráhati se je pasivní; patří ke kořeni dregh- „neochotný, mrzutý“.

Někde by pomohla pronikavější znalost literatury: umýcet si (šaty) se 1b spojuje stále ještě s mykati, třeba Zubatý ve Sborníku filolog. IV, 238 (viz Studie a články I, 212) správně rozlišil stč. mycěti „potulovati se“ a umícet (to náleží k metu, mésti);

[129]zavilý se vykládá jako „zatočený“; ale již J. Pelikán v Listech filologických 56, 241, spojil toto slovo lépe s vila;

u hesla zerav se nerespektuje obšírný výklad podaný v Naší řeči 25, 277;

jindy přesnější datování: o ferina se 40b říká, že proniklo do lidové češtiny v expresivním významu „chytrák“ podle bajek o lišákovi; poměr je však obrácený: ferina zaznamenává pod heslem Schalk už Dobrovský, kdežto spojení s lišákem je teprve od Klácelova překladu Goethovy básně z r. 1845 (Ferina Lišák z Kuliferdy a na Klukově);

mezi staré složeniny slova země se 5b zařazují zemědým (plaz, žluč) (tak místo: (-plaz, -žluč)); ale právě zemědým je mladé; u Matthioliho se ona rostlina jmenuje rutka, u Presla routička; název zemědým nacházíme jako vedlejší nejprve u Slobody 1852, jako oficiální název Fumarie teprve u Čelakovského 1887. — Hrubé datování (aspoň Jungmannem) bylo v slovníku provedeno, ale jsou nedopatření (zornice je prý u Jg. nedoloženo, je tam však zornička). Bylo by zajímavé uvádět původce slov, pokud je známe (správně se tak děje s Kollárovou znělkou), na př. že zednář pochází od Franty Šumavského a záložna od J. Durdíka.

Jindy by zase byla žádoucí lepší znalost věcná: ze zimozelen 5b prý vzniklo lidovým přesmyknutím zimolez; ale zimozelen a zimolez jsou dvě zcela rozdílné rostliny: zimozelen (Chimaphyla, rus. zimoljubka, ukr. vsezelen, pol. zimoziól) je polokeřík, kdežto zimolez (Lonicera) je rostlina popínavá; slovanské názvy zimolezu (r. žimolost, pod. ukrajinsky, sch. zimolez(ina), p. zimołza) ukazují, že je tu l-z původní; podle Rostafiňského Symbola I, 313 je to původně „zemolez“. — Věcné znalosti vůbec někdy selhávají, ač nikde není polyhistorství tak nutné jako u etymologa: 7a se říká, že zlato s příměsí mědi bylo načervenalé; ale právě zlato bez příměsi je načervenalé (odtud „ryzí“). — U zmíněného už hesla zima, zimozelen se odkazuje na heslo „barvínek“ (65b) a tam se vykládá: „Patří ke skupině rostlin, jako brčál, brslen, břečťan, zimostráz, zimolez, které podržují svěží zeleň „po celý rok“ (lat. „per annum“, odtud „perenny“)“. — Ale: a) Brslen a zimolez nejsou rostliny vždy zelené — b) pereny jsou něco jiného než rostliny vždy zelené, jsou to rostliny vytrvalé (trvalky) na rozdíl od jednoletých a dvouletých; sedmikrásky, jaterník, pomněnky, pivoňky, hledíky, orlíčky, konvalinky atd., to jsou pereny.

8. A konečně jsou zde slova přejatá. Slovník udělal velmi dobře, že je pojal ve značné míře. Přejatá slova jsou velmi významnou složkou slovní zásoby, kulturně zajímavější než slova domácí, a patří do slovníku dnešního jazyka naprosto nepochybně. Ale ve výkladech bývá hodně chyb, třeba je zpravidla možno v přístupných cizích slovnících najíti správnou etymologii. Snad není v našem úseku takových nehorázností, jako je spojení slova obscenní se scéna (352a), ale menších nedostatků je dost:

Zaháleti je prý snad z it. gallare „těkati“ a s tím se srovnává galán „hejsek“; dále pak sem patří r. guljať. — S it. gallare ,,jásati, plesati“ spojoval (opatrně) Miklosich slovo galiti, galěti „křičeti, hřmotiti, zpívati“, ale odmítl to Berneker správným poukazem, že se ono sloveso objevuje už ve střední bulharštině a tam bychom italský vliv těžko předpokládali. Sám je pokládá za původní a příbuzné s něm. (Nachti)gall. — S tímto galěti ovšem naše zaháleti může souviseti; vývoj od „plesati“ k „zaháleti“ máme i v německém feiern. — Slovo galán nepatří však sem, nýbrž je to španělské galano „oděný v gala“, slovo podle svého zeměpisného rozšíření proniklé ze španělštícího dvora vídeňského. — A ruské guljať je zase něco jiného.

S. framazon 5a je z it. frammassone, ne kontaminací něm. a fr. —

Gáz 3a „vzniklo z chaos v porýnské průmyslové oblasti tamní lidovou výslovností cház, v lidové grafické podobě gas“; slovo Gas vytvořil J. B. v. Helmont († 1644) v Bruselu, tedy místně i časově daleko od porýnské průmyslové oblasti; souvisí to ovšem s dolnofranskou výslovností, ale tak, že v. Helmont vyslovoval „chás“ toto své slovo, které je pouhou obměnou [130]slova chaos, užívaného od dob Paracelsových ve významu „vzduch“ (říká: in nominis egestate, halitum illum Gas vocavi, non longe a Chao veterum secretum; H. Schulz, Deutsches Fremdwörterbuch I, 238). —

Inkognito 8a není latinské, nýbrž italské incognito, all’incognito, vyslovované ovšem po latinsku.

Lidové kunčoft (7b) je prý z Kundschafter „zpravodaj“, též „zákazník“; v němčině je však Kundschafter „zvěd, špeh“, kdežto „zákazník, zákaznictvo“ je Kundschaft; a z toho je české slovo.

Plozor (9b) je disimilací z prozor „kukátko“; srovnává se s. prozor „okno“. — Plozor je však podle PS „hračka v podobě trubičky na střílení fouknutím“ a pochází tedy z německého Blashorn (Kott X, 263 z Jiráska, Domů a jiné obrázky). — Prozor ostatně nikdy neexistovalo.

Zákristie není z latinského sacrarium, nýbrž z lat. sacristia.

Zatušovati z něm. vertuschen, a to z fr. (retoucher „opravovat“, odstraňovat chyby na obraze n. fotografii); vadí chronologie: vertuschen je slovo už středohornoněmecké, kdežto francouzské retoucher proniklo do němčiny až počátkem XIX. století.

Zinek není z latinského zincum (což je jen umělé slovo chemiků), nýbrž z něm. Zink.

Zora „asi ze s(rbocharvátštiny)“; jen tisková chyba místo sl(ovenštiny). Slovo je totiž slovenské; u nás bylo rozšířeno Rukopisy.

O zázvoru se prostě praví, že je to z it. zenzovero, a uvádějí se potom pestré podoby jednotlivých slovanských jazyků. Bylo by však třeba jednak poznamenat, že zenzovero je dialektické slovo italské (spisovně je gengero, dříve zenzero), jednak ukázat na to, že je to slovo indické, znamenající „rohovitý“, a že různé podoby byly způsobeny různými cestami, jimiž slovo šlo. Z řeckého dzingiberis vzniklo starofrancouzské gingebre a z toho německé gingebere, gingeber, disimilací pak ingeber a Ingwer. Z německé podoby gingebere vzniklo maďarské gengber a dále gyömbér (z toho je s. dumbir a sl. djumbier — podle toho i jméno hory, vrcholek se totiž podobá zázvoru); z německé podoby ingeber vyšlo polské ingbier a dále imbier; odtud je převzala ruština (imbir’, inbir’). Takovým doplněním se teprve stane výklad poučným, pouhé nahromadění jmen neřekne nic.

Vůbec je třeba pamatovati na to, aby byl výklad zaokrouhlený a beze skoků.

Zebra „z portug., vl. „divoký osel“, žijící kdysi v Pyrenejích“; přidávají se zcela neužitečně podoby německé, italské a francouzské. Myslivý čtenář se zajisté bude ptáti, proč zvíře žijící v Pyrenejích, tedy na hranicích španělsko-francouzských, má jméno portugalské. V Naší řeči 25, 245, odkud je výklad převzat, se ovšem mluví o Pyrenejském poloostrově. Ale bylo by třeba ještě doplniti, že toto jméno přenesli portugalští plavci koncem XV. století na podobné zvíře africké.

9. Velmi užitečným přídavkem je v populárním slovníku uvádění kulturních slov, která vznikla z citovaných slov cizích, zvláště latinských a řeckých: na př. chlōros (chlór), figere (figura), notare (nota, notář). Při dnešních malých znalostech cizích jazyků je to dobrá cesta, jak usnadnit obtížný problém cizích slov.

10. Zmíníme se nakonec ještě o některých nedostatcích čistě formálních. Typografická úroveň knihy není uspokojující (množství vynechaných písmen i mnoho tiskových chyb: z omylů námi vytčených jde jistě mnoho na jejich vrub). Mohli bychom uvést ještě vypuštěné čárky (4a, 3b i v heslovém slově zázrak); zvláště nepříjemné je to na str. 7a, ř. 23 zdola, kde se tím úplně komolí smysl; je vytištěno: lat. fallo „klamu“ (z lat. falsus „klamný“, něm. falsch, …), ačkoliv se chce říci, že z latinského falsus vzniklo něm. falsch. Dále jsou vypuštěny závorky (3a, 3b), tečky za zkratkami (4a, 8b); 1a, ř. 10 je tožť, ne tož. — Některé formální nedostatky jsou však zaviněny autory. Pravidla píší franský, nikoli francký 3a; spropitné, nikoli zpropitné.

 

To je tedy výsledek rozboru oněch jedenácti stránek. Není utěšený: Holubovu slovníku zůstaly i v novém vydání jeho charakteristické rysy, sklon k fantastickým [131]dohadům a nespolehlivost ve faktech. Vyžádaná pomoc odborníka, třeba dobře kvalifikovaného, se plně neosvědčila, protože ten viděl svůj úkol spíše v rozšiřování slovníku než v pedantsky důkladném ověřování každého jednotlivého detailu.

Množstvím chyb je pro neodborníka znehodnoceno mnoho z vynikajících vlastností tohoto velkého díla, bohatého poučením jazykovým i historickým, šťastně zpracovávajícího jednotlivá hesla a plného zajímavých postřehů.

Slovo a slovesnost, ročník 14 (1953), číslo 3, s. 124-131

Předchozí Miroslav Roudný: O smysl „rodových jazyků“ v práci Stalinově

Následující Jaroslav Kuchař: Cenný příspěvek k teorii i praxi překladu