Engelsův „Francký dialekt“

Pavel Trost

[Články]

(pdf)

-

Bedřich Engels zanechal jazykovědnou práci — nedokončené pojednání o franckém dialektu. Práce je z let 1880—81 a vznikla na okraji Engelsových studií o počátcích německých dějin. Rukopis Franckého dialektu byl uveřejněn r. 1933 v Moskvě. Jeho český překlad mohl vyjít až nedávno (spolu s německým originálem péčí J. Šedivého, Praha 1951).

Engelsova práce dokazuje jednotu franckého kmene a jeho kmenového nářečí. Francký dialekt byl „už v VI. a VII. stol. zvláštním dialektem, tvořícím přechod mezi horní němčinou, tedy především alemanštinou, a ingaevonštinou, tedy především saštinou a fríštinou“. Francký dialekt se však už dávno dělil na dvě nářečí, na salické a ripuárské, a „mnohé odlišné zvláštnosti starých nářečí žijí ještě v dnešní lidové mluvě“.

Engelsova studie je detailní zkoumání. Zjištuje hláskoslovné a tvaroslovné znaky franckého dialektu a jeho podřečí. Srovnává staré památky jazykové se soudobými dialekty. Soudobá nářečí francká dělí v salická a rýnskofrancká, neboli ripuárská v širším smyslu, zahrnující jednak ripuárská nářečí v užším smyslu, jednak nářečí středofrancká i hornofrancká. Rozlišením ripuárského nářečí v užším a širším smyslu se „také jazykově ohraničuje ryze ripuárské území proti územím obsazeným pravými ripuárskými Franky po jiných německých kmenech nebo současně s nimi“. Engels vysvětluje nářeční vztahy historií osídlení. Na př. starý západosaský dialekt má několik podstatných odchylek od obecně ingaevonských a ryze starosaských tvarů a má naopak pozoruhodné shody s franckým dialektem a starou horní němčinou; to Engels vysvětluje tím, že západní Sasko bylo dříve francké území a bylo obsazeno Sasy až po odchodu hlavního jádra Franků.

Engels se staví proti obvyklému rozdělení německých dialektů, jehož hlavním dělítkem je stupeň provedení t. zv. hornoněmeckého posouvání neznělých souhlásek. Na pronikání hornoněmeckého posouvání se zakládá obvyklé rozdělení franckého dialektu na střední a dolní; „tím se však roztrhává libovolně a podle zcela náhodného znaku skupina nářečí, jež patří k sobě vzhledem k určitým hláskovým poměrům a jež se jako k sobě patřící uznávají ještě i v lidovém povědomí“. Engels polemisuje s Braunem, že pokládá bergské nářečí (Engelsův rodný [146]dialekt) za saské; Engels je pokládá za bezpečně francké. Hranice mezi franckým nářečím ripuárským a nářečím dolnosaským se kryje s hranicí mezi bývalým vévodstvím Berg (Rýnská provincie) a bývalým hrabstvím Mark (Westfálsko); to tedy je stará kmenová hranice francko-saská. Engels se staví proti ztotožnění dolní frančtiny s nizozemštinou; považuje nizozemštinu za pokračování salické frančtiny, jež se lišila odedávna od ripuárské. Engels vylučuje z franckého dialektu nářečí Hessenska a mohanských Franků. Engels vyvrací tvrzení Arnoldovo, že podle svědectví místních jmen se ripuárští Frankové usadili jen na sever od rozvodí Ahry a Mosely; připouští jen, že se vedle Franků i Chattové a Alemani podíleli na osídlení středofranckého a hornofranckého území.

 

V čem je význam Engelsovy práce o franckém dialektu? Poukazuje se zpravidla na to, co řekl nedávno významný soudobý germanista Theodor Frings: „Co jsme shledali v namáhavé detailní práci v Porýní, to viděl Engels již před čtyřiceti lety.“ Avšak na jedné straně nelze význam Engelsovy práce omezit jen na otázky franckého dialektu. Na druhé straně některá Engelsova detailní tvrzení o franckém dialektu přece jen zcela nesouhlasí s fakty, která dnes známe.

Engelsova studie, jak bylo řečeno, je detailní zkoumání. Nejsou tu přímo vyloženy žádné metodické zásady. Ani polemika s linguistickými odborníky od Grimma po Brauna není patrně zásadní. Engels kritisuje Arnoldovy závěry, ne jeho metodu, nýbrž sám jí používá (stěhování a usazení kmenů se určuje podle specifických místních jmen). A přece nelze nevidět hluboký metodický dosah Engelsovy práce.

 

Engels ve své práci o franckém dialektu překonal simplismus v dialektologii. Obvyklé rozdělení německých dialektů vyzdvihuje jeden hláskoslovný znak, provedení hornoněmeckého posouvání; Engels však ukazuje, že se tím „libovolně a podle zcela náhodného znaku“ odtrhují od sebe nářečí, jež tvoří historickou jednotu i jednotu v povědomí mluvících. Engels přihlíží ne k jednomu, nýbrž k množství znaků, k souboru znaků; jimi, vzatými vcelku, dosvědčuje jednotu franckého dialektu.

Engels nepřiznává stejnou závažnost všem nářečním hranicím. Engels píše: „Ripuárská nářečí tvořila kompaktní skupinu dávno před tím, než jedna jejich část se naučila provádět posouvání t a uprostřed a na konci slov p a k. Jak daleko mohla proniknout tato změna uvnitř skupiny, bylo a zůstane pro ni čistě náhodné. Dialekt města Neuss je totožný s dialektem měst Krefeldu a München-Gladbachu až na drobnosti, které cizinec ani nepostřehne. Přesto je prý jeden tento dialekt středofrancký, druhý dolnofrancký. Nářečí průmyslového kraje bergského přechází v nepozorovaných stupních do nářečí jihozápadní porýnské roviny. Přesto prý obě tato nářečí patří k naprosto odlišným skupinám. Každému, kdo je v tomto kraji doma, je zřejmé, že tu od života odtržená učenost natahuje na [147]Prokrustova lože a priori vykonstruovaných příznaků živá lidová nářečí, jež jí jsou málo známá nebo vůbec neznámá.“ Engels zdůrazňuje, že jazykovým předělem není pronikání posouvání ražených neznělých, nýbrž počínající posouvání ražených znělých: „Charakteristickým rysem středofranckých nářečí je především pronikání hornoněmeckého posouvání. Je to nejen posouvání několika neznělých ražených souhlásek v souhlásky třené, které se vztahuje na poměrně málo slov a nedotýká se podstaty nářečí, nýbrž počínající posouvání znělých ražených souhlásek, medií, které působí to zvláštní středoněmecké a horskoněmecké smíšení b a p, g a k, d a t. Teprve tam, kde se objeví nemožnost rozlišit na počátku slova b a p, d a t, g a k, tedy to, co Francouzi hlavně myslí pod accent allemand, teprve tam se stává Dolnoněmcům patrný velký předěl, který vytvořilo v německém jazyce druhé posouvání.“ Engels hodnotí oba jevy posouvání různě — to se potvrzuje s hlediska vývoje hláskové soustavy. Posouváním neznělých ražených v třené se v daném dialektu nemění hlásková soustava, nýbrž jen distribuce fonémů; posouváním znělých ražených v příslušné neznělé se však hlásková soustava mění (protože zaniká rozdíl mezi raženými znělými a neznělými); to, co vyzvedl, jsou znaky systémové.

 

Engels se ve své práci o franckém dialektu vyslovil proti rozdělení nářečí podle isolovaných a disparátních znaků.

Bylo dříve obecným přesvědčením, že v soudobých nářečích přežívají dialekty kmenové, v původních hranicích kmenového osídlení. To bylo jednostranné, nehistorické stanovisko. Později se však soudilo, že dialekty přítomnosti jsou produktem feudálního středověku a vůbec nesouvisí s kmenovými dialekty. I to bylo jednostranné stanovisko. Engels vychází sice z kmenového pojetí, ale fakticky odhaluje jeho jednostrannost.[*] Ukazuje na rozpor mezi kmenovým pojetím německých nářečí a jejich rozdělením podle hornoněmeckého posouvání, jehož hranice, t. zv. benrathská a ürdinská čára, jak bylo Engelsovi jasno, nemůže být ztotožněna s původní hranicí kmenovou. Někteří germanisté se sice o to pokoušeli a vysvětlovali ürdinskou čáru jako hranici salicko-ripuárskou. To však bylo konečně vyvráceno důkazem, že benrathská a ürdinská čára se ustálily až v pozdním středověku a odpovídají v západním (porýnském) úseku starší a mladší hranici kurfiřtského kolínského teritoria (důkaz ten provedl Theodor Frings).

 

Engels ve své práci o franckém dialektu potřel „kabinetní učenost“, jednostrannou a neznalou celé skutečnosti.

S hlediska německé dialektologie je tu nejvýznamnější důraz kladený na posouvání znělých proti posouvání neznělých. Engelsovo pojednání obsahuje ještě mnoho cenných podnětů. Při tom však nelze zamlčet, že některá detailní [148]tvrzení, jak už bylo řečeno, se nesrovnávají s fakty, která jsou známa dnešní dialektologii (na př. že jednotná koncovka v plurálu v ind. prés. se prý nevyskytuje v soudobých dolnosaských nářečích kromě vestfálského). Je pak dosud sporné, za jakých okolností fakta míšení dialektů nelze vykládat jinak než ethnickým míšením.

 

Engelsovo pojednání o franckém dialektu musí být posouzeno historicky, dává nám však i dnes mnohonásobné podněty; je to studie klasická.

Slovo a slovesnost, ročník 14 (1953), číslo 4, s. 145-148

Předchozí Jitka Štindlová: Připravuje se slovník současné spisovné češtiny

Následující Milan Jelínek: Stylistické mistrovství Julia Fučíka