K šedesátinám českého fonetika prof. Bohuslava Hály

Milan Romportl

[Articles]

(pdf)

-

Naše dnešní vzpomínka není, ani nechce být hodnocením již uzavřeného vědeckého životního díla. Vždyť šedesátiny zastihují dr. Bohuslava Hálu, profesora fonetiky na filologické fakultě Karlovy university a nyní jejího proděkana, uprostřed mnohostranné tvůrčí práce. Naše vzpomínka je daleko spíše pouhým zastavením nad dosavadní úspěšnou prací českého vědce, která ho zařadila mezi přední pracovníky jeho vědního oboru a v některých úsecích získala naší vědě prioritu v měřítku světovém.

Prof. Hála se narodil v Praze 12. ledna 1894, v Praze vyrůstal, na filosofické fakultě pražské university studoval od r. 1913, z počátku filologii románskou a klasickou, vbrzku však pouze moderní filologii (slavistiku a romanistiku). Pro jeho další vědecké zaměření i vývoj mělo rozhodující význam setkání s prvým docentem a později profesorem fonetiky na Karlově universitě, Josefem Chlumským; stává se jedním z prvých jeho posluchačů. Jeho universitní studia byla sice na plná čtyři léta přerušena první světovou válkou, avšak koncem roku osmnáctého se vrací opět do universitních poslucháren, zejména do laboratoře prof. Chlumského a tam se r. 1920 stává asistentem. Bývalý dlouholetý asistent a spolupracovník Rousselotův uvádí ho do problematiky oboru a odevzdává mu své bohaté znalosti klasické rousselotovské fonetické metodologie, jejíž zvládnutí osvědčuje mladý badatel již svou prvou publikovanou vědeckou prací, podávající rozbor pražské výslovnosti. Avšak brzy se nespokojuje s repertoárem tradičních metod, nýbrž pokouší se využít možností nových metod užívaných dosud sice jinými obory, kterých však fonetika nepoužila buď vůbec, nebo jen v omezené míře. Již prvé práce ukazují, že zvolil správnou cestu svého dalšího vědeckého vývoje. Jeho roentgenografie artikulace českých hlásek, provedené s doc. Pollandem, předčily jak technickou dokonalostí, tak cennými výsledky jiné práce zpracované do té doby podobnou metodou.[1] Je tu možno bez nadsázky prohlásit, že zásluhou především této práce si od dvacátých let vydobyla roentgenografická metoda pevné místo mezi hlavními fonetickými metodami. [2]Tak na př. působila přímo na směr prací odborníků francouzských (Veau a Borel-Maisonny). Nemenší význam má pak aplikace metody kinematografické na účely fonetické, a to zvláště s využitím zvýšené rychlosti, po případě i v kombinaci s metodou stroboskopickou, umožňující zachytit ve zpomalení kmitavé pohyby pouhým zrakem nezachytitelné. Ve spolupráci s dr. Hontym přistupuje nejprve k záznamu a analyse činnosti hlasivek při tvoření hlasu. Výsledky této práce byly předneseny a předvedeny na IV. mezinárodním sjezdu foniatrickém a logopedickém r. 1930 a o jejich významu svědčí výmluvně důraz, který je na ně kladen v referátech o sjezdu (srov. Logopaedie en Phoniatrie 2, 1930, č. 12). Touto prací se mu podařilo řešit složité a do oné doby ne zcela vyjasněné problémy, jakými je na př. otázka tvoření českého h. V použití kinematografické metody se zvýšenou rychlostí i v kombinaci se stroboskopií k řešení podobných problémů je mu přiznáváno světové prvenství.[2]

Ve svých dalších pracích pak usiluje prof. Hála o kombinaci metod nových s metodami klasickými a jejich výsledky konfrontuje s výsledky pozorování přímých, aby se tak dobral co možná objektivních výsledků. Tak postupuje jak v drobnějších studiích, tak zejména ve svých základních dílech, ať jsou již věnována rozboru fonetického systému slovenštiny, fonetickému rozboru jevů české prosodie, nebo — a především — řešení otázek hláskové akustiky. V tomto oboru předkládá svým spisem o akustické podstatě vokálů dílo souměřitelné jak co do bohatého a mnohostranného materiálu, tak svými závěry s nejvýznamnějšími pracemi světové fonetické literatury; pouze ta okolnost, že bylo publikováno česky, zabránila mu v mezinárodním ohlasu ve větší míře. Mimo jiné se tu pokouší i o formulaci vlastní vokalické teorie; uznává platnost obou nejdůležitějších vokalických principů, a to jak Helmholtzova (resonančního), tak i Hermannova (intermitenčního, pulsačního), a soudí o nich, že prvý se uplatňuje spíše při utváření osobní barvy hlasové, druhý pak při tvoření vlastního vokalického zabarvení (timbru).

Zásadu kombinace metod, a to jak objektivních, tak i subjektivních, která jedině může zaručit spolehlivé a obecně přijatelné výsledky, uplatňuje prof. Hála důsledně i při dalších pracích, ať již věnovaných problematice jevů souhláskových, z nichž referoval dosud o svých výzkumech o podstatě afrikát (c, č …), nebo též při své práci na řešení problému slabiky, připravené k publikaci.

Výrazným rysem činnosti prof. Hály je jeho snaha po těsném sepětí vědecké práce s praxí. Toto úsilí se projevuje již v řadě publikací určených širokým kruhům zájemců o problémy mluvené řeči a zpěvu, z nichž zejména kniha Hlas, řeč, sluch, vydaná společně s prof. Sovákem, jejíž třetí vydání se připravuje, stala se u nás základním zdrojem poučení o otázkách fonetiky a logopedie. Nemenší význam však mají i práce věnované mluvě jevištní, průkopnické zejména tam, kde řeší otázky, s nimiž se setkává herec ve filmu, a pochopitelně i práce věnované [3]fonetickým problémům cizích jazyků, zvláště pak jeho Fonetika polštiny, která vyjde v nejbližší době. Zde všude má prof. Hála na mysli cíle praktické, aniž však v nejmenším slevuje s vědecké úrovně práce. Avšak nejen ve svých publikacích, k nimž je třeba přičíst i vydané vysokoškolské přednášky, jasně a názorně uvádějící do Hálova vědního oboru, ale i v dlouhé řadě mimofakultních přednášek a kursů, věnovaných různým thematům, osvědčil se jako vynikající popularisátor. Tak přednášel nejen ve vědeckých spolcích, kde odborníci zpravidla přednášejí, ale i v pražském Radioklubu, v kursu pro středoškolské učitele zpěvu, na sjezdu pro středoškolskou pedagogiku a didaktiku, na školách vysokých studií pedagogických, v rozhlase, pro učitele hluchoněmých, učitelstvu pomocných škol, v kursech při stát. pedagogických akademiích, na konservatoři, akademii musických umění, v různých kursech pro nápravu vadné výslovnosti, ve Sdružení pro divadelní tvorbu při Umělecké besedě, v ochotnickém spolku Klicpera v Hradci Králové, pro učitelstvo okresu vysokomýtského, v Čs. filmovém ústavě, v logopedickém sboru pražském, pro herce olomouckých divadel, pro učitelstvo mateřských škol, v kursech pro filmové režiséry, pro školitele telefonních manipulantů při ministerstvu spojů atd. atd.

Od prof. Hály vyšel také podnět k vytvoření orthoepické komise při býv. České akademii věd a umění, jakožto ústředního orgánu, který má za úkol vypracovat normu české spisovné výslovnosti. Jako jednatel této komise účastnil se pak veškeré její práce, blížící se nyní již svému zakončení, a to ať šlo o stanovení základních principů české spisovné výslovnosti, nebo o zpracování a redakci pravidel této výslovnosti, nebo konečně o ustálení výslovnosti slov přejatých. Na půdě bývalé České akademie věd a umění, jejímž mimořádným členem byl od r. 1940, účastnil se ovšem i práce jiných komisí, tak fonografické, jejímž byl předsedou, dialektologické, pro niž zpracoval s prof. Vážným zásady fonetické transkripce dialektologických textů, a komise pravopisné. V nové Československé akademii věd bylo mu svěřeno vedení Kabinetu fonetického při Ústavu pro jazyk český a jako člen vědecké rady Ústavu účastní se aktivně práce v jejích pracovních komisích.

Ocenění díla prof. Hály by nebylo úplné, kdybychom se nezmínili o jeho práci pedagogické na universitě, kde vychoval řadu žáků, domácích i zahraničních, z nichž mnozí sami již působí na evropských universitách, a o jeho schopnostech organisátorských, jež měl možnost uplatnit zvláště při přetváření pražské fonetické laboratoře ve Fonetický ústav, v prvé naše moderní fonetické pracoviště, dále při vybudování fonetické laboratoře na olomoucké universitě, ale i nyní při vedení Kabinetu fonetického Československé akademie věd.

Vědecký význam prof. Hály byl zhodnocen jak doma, volbou za člena dřívějších našich vědeckých institucí (kromě České akademie věd a umění též Královské české společnosti nauk a Národní rady badatelské) i nyní na půdě nové Československé akademie věd jmenováním členem vědecké rady Ústavu pro jazyk český, tak vícekrát v odborných kruzích v cizině, jež se projevilo zvláště [4]udělením čestného členství v předsednictvu Association française pour l’étude de la Phonation et du Language a členství v Société française de Phoniatrie.

Pro historii moderní české fonetiky znamená již dnes dílo prof. Hály celou vývojovou etapu. Po zakladateli pražské laboratoře, prof. Chlumském, úzkostlivém strážci rousselotovské metodologické tradice, badateli analytického zaměření, soustředěném mnohdy k drobnohlednému rozboru fonetických jevů, přichází prof. Hála jako metodologický novátor, jehož práce sice vyrůstá ze základů položených Chlumským, který však neutkvívá na pouhém rozboru materiálu, nýbrž usiluje o dovršení práce synthesou. Přitom si vždy jasně uvědomuje nutnost aplikace výsledků výzkumu na praxi. A v této práci badatelské i popularisační čeká prof. Hálu ještě mnoho úkolů, které si nejen umí klást, ale také plnit a splnit.

Slovo a slovesnost, volume 15 (1954), number 1, pp. 1-4

Previous Opravy

Next Miloš Sovák: Fonetika v logopedické praxi (K šedesátinám prof. dr. B. Hály)