dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K obecné problematice jazykového stylu (Příspěvek do diskuse)

Lubomír Doležel

[Články]

(pdf)

-

Aktuálnost obecných otázek jazykové stylistiky je nepochybná. Dosavadní stylistické bádání nedovedlo jednoznačně vymezit a ohraničit základní stylistické pojmy; nedovedlo dát obecně přijatelnou odpověď na takové otázky jako: co je to styl, jaký je poměr stylistiky a gramatiky, jaký je vztah mezi stylem a expresivitou a pod. Právem se proto současná sovětská diskuse o stylu[1] soustřeďuje na tyto obecné otázky, jejichž řešení je předpokladem praktické slohové analysy. Dosavadní průběh této diskuse ukazuje, že i složité otázky obecné stylistiky možno postupně řešit, jestliže vycházíme z ověřených principů marxistické jazykovědy, ze stalinského pojetí jazyka.

Naše starší stylistická literatura, která je poměrně bohatá, se nemohla přirozeně opřít o marxistickou teorii jazyka; přesto dospěla k určitým kladným výsledkům, které je třeba respektovat a které mohou být východiskem při postupném zpřesňování základních pojmů stylistiky. Tato stať, která vznikla na okraji sovětské diskuse a při přehodnocování naší dosavadní stylistické literatury, je pokusem o nárys základních pojmů obecné stylistiky a má diskusní charakter.

Zásluhu o první aplikaci stalinského pojetí jazyka na oblast stylu má u nás akad. Fr. Trávníček.[2] Avšak akad. Trávníček se ve svém spisku nepokusil o řešení základní těžkosti obecné stylistiky, o odstranění mnohoznačnosti termínu sloh. Termínem sloh akad. Trávníček rozumí:

[98]1. samo slohotvorné dění, pod něž zahrnuje „výběr hotových prostředků, tvoření nových a jejich mluvnické zpracování“;

2. soubor slohových prostředků v konkrétních projevech konkrétního mluvčího (pisatele) — sloh Nerudův, Olbrachtův, Gottwaldův;

3. soubor slohových prostředků v různých oblastech užívání spisovného jazyka: sloh odborný, novinářský, řečnický, úřední, společenský, umělecký;

4. „povahu jazykových prostředků, kterých se užívá při různém slohovém dění“ — sloh živý, knižní a klasický.[3]

Při řešení nejožehavějších otázek stylistiky je však třeba nejen přesně vymezit a rozhraničit různé, třebas blízké a souvztažné jevy, nýbrž také „odlehčit“ termínu sloh, který je významově příliš zatížen. V tomto směru zasluhují zvláštní pozornosti stylistické práce akad. B. Havránka. Je známo, že akad. Havránek byl u nás průkopníkem t. zv. funkčního rozvrstvení spisovného jazyka. Své pojetí „funkčních jazyků“ vyložil soustavně ve stati „Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura“; rozlišuje tu mezi t. zv. funkčním jazykem, „který je určen obecným účelem normovaného souboru jazykových prostředků“, a t. zv. funkčním stylem, který „je určen konkrétním cílem každého jazykového projevu.“[4]

Akad. Havránek byl si však vědom toho, že strukturalistická teorie funkčních jazyků odporuje faktu jednotného jazyka; proto již v OSNND (heslo Stylistika[5]) opouští termín funkční jazyky a ve své neprávem zapomínané stati K funkčnímu rozvrstvení spisovného jazyka dospívá k daleko přesnějšímu vymezení základních pojmů stylistiky. Akad. Havránek zde ukazuje, že funkční rozvrstvení spisovného jazyka sice zasahuje samu strukturu jazyka, „jsou to tedy rozdíly v soustavě, ale ne takové, aby vytvářely samostatné struktury, jaké by bylo možno klásti vedle sebe“. Neexistují tedy samostatné „funkční jazyky“, nýbrž pouze „funkční dialekty“ nebo „funkční vrstvy“. I v této stati vede akad. Havránek jasnou hranici mezi funkčními vrstvami a jazykovým slohem. Rozlišuje na jedné straně rozvrstvení jazykové struktury samé, normy, t. j. funkční vrstvy celonárodního jazyka, na druhé straně pak „singularisační organisaci jazykového projevu (promluvy) jakožto celistvosti“,[6] t. j. jazykový sloh.

Problém stylu je tedy těsně spjat s rozlišením systému (normy) jazyka a jazykového projevu, které byly v strukturalistickém pojetí označovány jako langue a parole.[7] Nebylo, bohužel, dosud podáno důkladné a definitivní zhodnocení těchto pojmů s hlediska marxistické jazykovědy. Saussurovské pojetí podrobil kritice jen A. S. Čikobava.[8] Nelze však, tuším, souhlasit s tím, že prof. Čikobava považuje vůbec rozlišování jazykového systému a jazykového projevu za zbytečné. I když nepřijmeme saussurovské pojetí, neznamená to, že se tím [99]ruší vztah jazykového systému a konkrétního jazykového projevu. Pojmy jazykový systém a jazykový projev jsou zcela nezbytné pro vědeckou linguistickou analysu, i když jejich podstatu a vzájemný vztah je třeba nově osvětlit.[9] Jejich rozlišení se ukazuje zvláště v oblasti stylistiky jako plodné a zcela nezbytné.

Je příznačné, že k rozlišení dvou základních pojmů stylistiky dochází i sovětská jazykověda. Přitom je mezi pojetím akad. Havránka a pojetím současné sovětské stylistiky podstatná shoda. Mám tu na mysli především poznámky V. V. Vinogradova, který sice svůj postoj k obecným poznámkám stylistiky formuloval zatím jen v obecných rysech, nicméně naprosto jasně.[10] Akad. Vinogradov píše: „Spisovný jazyk, který dosáhl vysokého stupně rozvoje, je rozvětveným systémem navzájem spjatých a souvztažných stylů. Ne všechny tyto styly jsou rovnocenné. Rozlišují se podle oblastí užívání, podle významového rozsahu, podle souboru slov a konstrukcí. Nemotivované přenášení výrazu z jednoho stylu jazyka do druhého, funkčně vzdáleného, se pociťuje jako ostrá disonance nebo jako prostředek komický.“[11]

Takto vymezuje akad. Vinogradov pojem »styl jazyka«; obsah tohoto pojmu osvětlil akad. Vinogradov již dříve takto: „Styl jazyka je sémanticky uzavřený, expresivně ohraničený a účelně organisovaný systém výrazových prostředků odpovídajících tomu nebo onomu literárnímu žánru, té nebo oné oblasti společenské činnosti (na př. styl oficiálně pracovní, styl kancelářský, telegrafický a pod.), té nebo oné sociální situaci (na př. styl slavnostní, vybraně zdvořilý a pod.), té nebo oné povaze jazykových vztahů mezi různými členy nebo vrstvami společnosti.“[12] Na této Vinogradovově definici je třeba si především všimnout toho, že Vinogradov vymezuje styl jazyka jako určitý systém výrazových prostředků, různý podle různých oblastí užívání jazyka.

Pojem »styl jazyka« se v sovětské stylistice přesně odlišuje od slohu konkrétních jazykových projevů. Tak v programové stati Zadači sovetskogo jazykoznanija v svete trudov I. V. Stalina i žurnal Voprosy jazykoznanija vytyčuje se jako základní úkol stylistiky jednak studium „systému stylů celonárodního, národního jazyka“, jednak studium „individuálně uměleckého stylu spisovatele“.[13] Přesný řez mezi konkrétním a obecným v oblasti stylistiky vede R. G. Piotrovskij ve zmíněné již stati (v pozn. 1); kritisuje rovněž tradiční spojování stylů jazyka s literárními žánry. Od romantismu a realismu existuje v umělecké literatuře [100]svobodná kombinace různých stylů jazyka v rámci jednoho díla, jedné kapitoly, odstavce, ba i věty.[14]

Tyto výsledky sovětské stylistiky, konfrontované se staršími myšlenkami akad. Havránka, nás vedou k rozlišení dvou základních otázek stylistiky: otázky stylového zvrstvení jazykového systému (spisovné normy) a otázky stylu konkrétních jazykových projevů. Odtud vyplývá, že je třeba zásadně rozlišit dva pojmy obecné stylistiky: 1. soubor jazykových prostředků, které mají ve spisovné normě svou stylovou specifičnost — stylová vrstva[15], 2. „singularisační organisaci“ konkrétního jazykového projevu — jazykový sloh, styl.

Přesné vymezení pojmu »stylová vrstva spisovného jazyka« vyžaduje ještě přihlédnout k další důležité okolnosti, o níž jsme se dosud nezmínili. Jde o rozlišení jazykových prostředků stylově neutrálních a stylově zabarvených (příznakových).

První kořeny této myšlenky nalézáme ve stati akad. L. V. Ščerby Sovremennyj russkij jazyk. Ščerba píše: „Vyvinutý spisovný jazyk je velmi složitá soustava více méně synonymických výrazových prostředků, které spolu tak či onak souvisí … Ruský spisovný jazyk si musíme představit jako soustředné kruhy, jeden základní a mnoho vedlejších, z nichž každý musí zahrnovat významy (pokud existují) týchž pojmů, které jsou v základním kruhu, jen ještě s nějakým doplňujícím odstínem.“[16] Na základě této Ščerbovy myšlenky mluví V. D. Levin o „neutrálním stylu“, který tvoří jádro spisovného jazyka. Spolu s tímto neutrálním stylem „žijí ve spisovném jazyce i jiné, poměrně uzavřené jazykové soustavy, styly řeči, které zahrnují soubor jazykových prvků s týmž stylistickým odstínem“.[17]

Podrobněji se zabývá touto otázkou A. D. Grigorjevová, která sice rozebírá jen slovní zásobu spisovného jazyka, avšak výsledky její analysy je možno aplikovat na normu spisovného jazyka vůbec. „Je známo,“ píše Grigorjevová, „že slova, kromě toho, že vyjadřují pojmy, mohou mít ještě i doplňkové funkce, určované podmínkami užívání toho nebo onoho slova. Proto můžeme celou slovní zásobu jazyka rozdělit na slova neutrální a slova stylově zabarvená.“[18]

[101]Rozlišení prostředků stylově neutrálních a stylově zabarvených oprošťuje pojem stylové vrstvy od residua chápání strukturalistického, které roztřišťovalo celonárodní jazyk na autonomní funkční jazyky, jež se realisují v určitých promluvových oblastech.[19] Stylové rozvrstvení však nezasahuje jádro spisovné normy, které je stylově neutrální a vytváří reálnou jednotu spisovného jazyka. Neutrální jádro spisovné normy je soubor jazykových prostředků, které jsou společné všem oblastem užívání spisovného jazyka a nejsou nositeli stylového zabarvení. Vedle stylově neutrálního jádra existují ve spisovné normě stylové vrstvy, t. j. soubory jazykových prostředků, které jsou specifické pro určitou oblast užívání jazyka a které mají určité stylové zabarvení. Stylové zabarvení jazykového prostředku je reflexem jeho stylového omezení, totiž toho, že se jazykový prostředek obvykle užívá v určité funkční oblasti jazyka.

Stylové zabarvení mají tyto jazykové prostředky samy o sobě, bez zřetele na konkrétní užití v konkrétním kontextu. Pokud je těchto specifických prostředků užito v hranici jejich stylové oblasti, stylové zabarvení se neprojevuje, splývá se stylovým zabarvením celého kontextu. Jakmile je však přeneseme za hranice jejich slohové oblasti, jakmile jich užijeme v „cizí“ jazykové situaci, vystupuje jejich stylové zabarvení, a tak dochází v kontextu k stylovému posunu.[20]

Chápeme-li stylovou vrstvu jako soubor stylově zabarvených jazykových prostředků, pak ji nesmíme ztotožňovat s tím, co lze nazvat obecnými normami určitého slohového typu. Domnívám se, že pojem slohového typu a jeho norem je třetím základním pojmem stylistiky, který je třeba přesně odlišit významově i terminologicky od pojmů »sloh« a »slohová vrstva«. Abstrakce z konkrétních slohově zformovaných jazykových projevů vede k určitým slohovým zákonitostem, normám a tendencím. Tyto obecné normy a tendence tvoří podstatu slohového typu, který je určitou oblastí užívání spisovného jazyka vymezenou funkčně. Právě v tomto smyslu mluvíme o slohu hovorovém, odborném, uměleckém, novinářském, řečnickém atd. (přesněji: o slohovém typu hovorovém, odborném, uměleckém atd.).

Slohové normy jsou určovány z valné části tím, co se v stylistických příručkách a učebnicích nazývá objektivními činiteli slohu. V některých typech slohu určují tyto normy výběr a organisaci jazykových prostředků velmi přísně (objektivní typy slohu — kancelářský, obchodní a pod.), jinde jde jen o nejobecnější zákonitosti, umožňující v konkrétních projevech značný podíl individuálního slohového tvoření (styl umělecký).

[102]Obecné slohové normy nelze ztotožňovat se stylovým rozvrstvením spisovného jazyka.[21] Jsou to právě normy slohové, t. j. určují výběr, využití a organisaci jazykových prostředků v určitém slohovém typu. Netýkají se však stylového charakteru jazykových prostředků samých, který je určován příslušností jazykového prostředku k určité stylové vrstvě a je konstantním atributem jazykového prostředku. Jeden příklad: ani konstrukce souvětí souřadného, ani konstrukce souvětí podřadného není stylově zabarvena; jsou to syntaktické jazykové prostředky stylově neutrální. Avšak charakteristickou normou, či spíše tendencí hovorového stylu je tendence k souřadnému přiřazování, zatím co obecnou tendencí stylu odborného je tendence k přesnému propracování složitých hypotaktických vztahů. Naproti tomu osamostatněné větné části typu „Český člověk, ten se nedal zlomit ani zběsilým nacistickým terorem“ mají výrazné stylové zabarvení hovorové, jsou součástí hovorové stylové vrstvy.

Náš rozbor tedy rozlišuje tři základní pojmy stylistiky:

1. styl (sloh) konkrétního jazykového projevu, pod nímž s Havránkem rozumíme „singularisační organisaci“ jazykového projevu; 2. slohový typ jako vymezenou oblast užívání spisovného jazyka, v níž platí určité slohové normy a tendence, které určují výběr a využití jazykových prostředků; 3. stylovou vrstvu jako soubor stylově zabarvených jazykových prostředků ve spisovné normě.

I když jsme přesně rozlišili pojem jazykového slohu, slohového typu a slohové vrstvy jazyka, neznamená to, že mezi těmito pojmy není těsný vztah. Vztah mezi stylovou vrstvou a slohovým typem je dán tím, že stylová vrstva je spjata se svým stylovým typem geneticky; stylová vrstva je vytvářena právě jako soubor jazykových prostředků specifických pro ten nebo onen slohový typ. Proto je také otázka klasifikace stylových vrstev jazyka spjata s otázkou klasifikace slohových typů.

Vztah mezi stylovými vrstvami a slohem jazykového projevu je dán především dvěma hledisky:

1. Soustava stylových vrstev spisovného jazyka společně s neutrálním jádrem spisovného jazyka vytvářejí bohatou stylovou synonymitu. Stylovými synonymy rozumíme takové jazykové prostředky, které mají stejný lexikální význam, ale patří k různým stylovým vrstvám spisovného jazyka a k jeho neutrálnímu jádru. Dostáváme tak dvojice stylových synonym, někdy dokonce celé synonymické řady. Tak na příklad existují dvojice synonym stylově neutrálních a knižních (tvář líce), dvojice synonym stylově neutrálních a hovorových (děvče holka), dvojice synonym stylově neutrálních a básnických (podzim jeseň), dvojice synonym knižních a hovorových (hřmot rámus) atd. I když tu uvádím příklady jen z oblasti lexikální, existuje podobná stylová synonymita [103]do jisté míry i v oblasti gramatické, pokud stylové vrstvy zahrnují i prostředky gramatické. Stylová synonymita tvoří podklad slohového výběru, a má proto zvláštní význam pro jazykový sloh.

2. Mezi stylovými vrstvami a slohem jazykového projevu existuje ještě druhý styčný bod: základní ráz, základní charakter slohu je určován stylovým zabarvením jazykových prostředků. Ukážeme to na malém příkladu jedné věty z Pohádky tulácké Karla Čapka. Tato věta zní: „Jak tedy je už zřejmo, řečený František Král se netěšil nejlepší pověsti, a opravdu nebyl nic jiného než tulák, který jen ukrádal pánubohu čas a neuměl nic než pískat kudlu.“[22] V této větě se uskutečňuje prolnutí dvou stylových rovin, knižní a hovorové. Je umožněno právě tím, že v první části souvětí je užito prostředků stylové vrstvy knižní (je zřejmo, řečený, netěšil se nejlepší pověsti), v druhé části pak prostředků stylové vrstvy hovorové (ukrádat pánubohu čas, pískat kudlu).

Uvedený příklad názorně ukazuje, že základní ráz slohu je dán stylově zabarvenými jazykovými prostředky. Ukazuje také, že současný spisovný jazyk, zvláště umělecký, může využívat prostředků různých stylových vrstev, že tedy skutečně neexistuje absolutní vázanost stylových vrstev na určitý stylový typ.[23]

 

Přesné vymezení obecných pojmů stylistiky vyžaduje ještě zmínku o poměru mezi stylovou vrstvou a expresivitou, citovým zabarvením jazykových prostředků. V mnohých stylistických pracích se stylové zabarvení jazykového prostředku a „citový přízvuk“ směšuje. Pod pojem »styl jazyka« zahrnuje expresivitu A. M. Gvozděv, který s tohoto hlediska rozlišuje styl slavnostní (rétorický), oficiální (chladný), intimní, žertovný a výsměšný.[24] Rovněž J. V. Bečka směšuje obě roviny a pojetí citového zabarvení rozšiřuje i na t. zv. citové zabarvení funkční. Tím rozumí „zabarvení toho prostředí, v němž (slovo) vzniklo … a v kterém se ho zpravidla a nejčastěji užívá“, tedy zabarvení stylové.“[25]

Již V. Mathesius ve stati Řeč a sloh[26] rozlišil u jazykového pojmenování »domovskou příchuť« a »citový přízvuk«. Proti zahrnování expresivity do pojmu »styl jazyka« protestoval několikrát akad. Vinogradov.[27] V souvislosti s otázkou synonym Vinogradov píše: „Je možno pochybovat o oprávněnosti rozšiřovat termín »styl řeči« na různá expresivní zabarvení slov (srov. odstíny expresivních vlastností slov: slavnostní, žertovný, ironický atd.). Při rozhraničování synonym se expresivní zabarvení jakoby navrstvuje na stylové odlišnosti slov spjaté s jejich [104]příslušností k tomu nebo onomu žánru nebo stylu řeči, k tomu nebo onomu funkčně stylovému druhu jazyka.“

Vycházíme-li z Mathesiova rozlišení slov citově neutrálních (teplý) a citově příznakových (teploučký) a z rozlišení prostředků stylově neutrálních a stylově zabarvených, jasně vidíme různou povahu této dvojí charakteristiky slova. Citový přízvuk slova vyjadřuje citové hodnocení označované skutečnosti, kdežto stylové zabarvení je reflexem příslušnosti slova k určité stylové vrstvě jazyka. Citový přízvuk je součástí lexikálního významu slova; naproti tomu stylové zabarvení je atributem slova, který se nedotýká jeho lexikálního významu.[28]

 

Nakonec je třeba se dotknout velmi ožehavé otázky klasifikace stylových vrstev. Tato otázka bude vyžadovat zvláštní úvahy; zde můžeme podat jen předběžný nárys, který má spíše účel ilustrační. Definitivní klasifikace stylových vrstev může vyplynout teprve z důkladné stylistické analysy spisovné normy a z rozřešení otázky klasifikace slohových typů. Domnívám se, že klasifikace stylových vrstev spisovného jazyka bude hierarchická. Stylové vrstvy nejsou rovnocenné, neboť nezasahují spisovnou normu stejně hluboko. Lexikální i gramatický systém spisovného jazyka zasahuje stylová vrstva hovorová a knižní. Tyto dvě protikladné stylové vrstvy, které odpovídají dvěma základním oblastem užívání spisovného jazyka, zahrnují jak prostředky lexikální, tak i prostředky gramatické (třebas v omezené míře). V druhém pořadí stylových vrstev jde pouze o stylové vrstvy lexikální; sem patří stylová vrstva odborná, publicistická a umělecká.

Název stylové vrstvy nelze tuším přisuzovat určitým lexikálním skupinám, které jsou charakteristické pro úzce omezenou oblast užívání spisovného jazyka (na př. slova familiární, slova kancelářská, slova lidových pohádek a pod.). Piotrovskij tu mluví o doplňkových stylových odstínech, které „odrážejí asociativní nebo funkční spojitost jazykové jednotky s určitou tematikou nebo situacemi“.[29] Tyto doplňkové stylové odstíny se navrstvují na základní stylové zabarvení slova, které je dáno příslušností slova k stylové vrstvě jazyka.

V této souvislosti připojuji ještě malou poznámku. Slovníky současných spisovných jazyků se snaží postihnout stylové zabarvení slov, i když nejsou v této věci zcela důsledné a jejich klasifikace není přesně propracována. Naproti tomu normativní mluvnice současného spisovného jazyka přihlížely k stylové příslušnosti gramatických prostředků zatím jen sporadicky. Tak na př. mluvnice Havránkova-Jedličkova charakterisuje určité slovesné tvary (tluču, tlučou, tluč, tlučte a pod.) jako hovorové. Chybí v ní však na př. určení takových stylově zabarvených prostředků, jako je infinitiv na -ti nebo přechodníky. Trávníčkova Mluvnice spisovné češtiny uvádí rovněž vedle sebe oba infinitivní tvary bez sty[105]lového rozlišení. U přechodníků je však ve zvláštním odstavci vyložena jejich knižní povaha a různá míra užívání ve spisovném, event. lidovém jazyce.[30]

Touto poznámkou nechci nijak předcházet řešení otázky vztahu mezi stylistikou spisovného jazyka na jedné straně a gramatikou a slovníkem na straně druhé. Pokud se stylové vrstvy týkají normy spisovného jazyka, je zřejmé, že do normativní mluvnice a do normativního slovníku patří důsledná charakteristika stylového zabarvení jazykových prostředků. To však neznamená, že by nemohla a neměla být samostatně vybudována stylistika spisovného jazyka, která by podala soustavný výklad o stylových typech spisovného jazyka a jejich specifických prostředcích.


[1] O průběhu této diskuse a o nových sovětských stylistických pracích vůbec informuje stať A. Jedličky Nové sovětské práce o otázkách stylu a stylistiky (Slovo a slovesnost 15, 1954, s. 66—72). Po otištění Jedličkovy stati vyšly tyto další diskusní příspěvky: R. G. Piotrovskij, O nekotorych stilističeskich kategorijach, Voprosy jazykoznanija 1954, 1, s. 55—68, J. S. Sorokin, K voprosu ob osnovnych ponjatijach stilistika, Voprosy jazykoznanija 1954, 2, s. 68—82 a R. A. Budagov, K voprosu o jazykovych stil’ach, Voprosy jazykoznanija 1954, 3, s. 54—67.

[2] F. Trávníček, O jazykovém slohu, Praha 1953 (v. o ní zde, str. 118); (srov. též jeho zásadní referát na konferenci srov. slovan. jazykovědy, otištěný v Slavii 22, 1953, s. 231—234). Již dříve byly publikovány dvě závažné práce akad. B. Havránka, které se rovněž dotýkají některých obecných otázek stylu v souvislosti s otázkami uměleckého jazyka. Jde o spisek Stalinovy práce o jazyce a jazyk literárního díla a překladu, Praha 1951, a stať Marxistická jazykověda a jazyk nové české literatury, Slovo a slovesnost 13, 1952, s. 57—71. Obě Havránkovy práce jsou však především zaměřeny k jazykové kritice a tam mají hodnotu průkopnickou.

[3] Fr. Trávníček, O jazykovém slohu, s. 23, 27, 46 a 55.

[4] Sborník Spisovná čeština a jazyková kultura, Praha 1932, s. 69.

[5] Ottův slovník naučný nové doby, Dodatky VI, 1a.

[6] Čas. pro mod. filol. 28, 1942, s. 411 a 413.

[7] Viz též nedokončenou diskusi o slohu ve Slově a slovesnosti 7, 1941.

[8] A. S. Čikobava, K voprosu ob istorizme v jazykoznanii, ve sb. Protiv vulgarizacii i izvraščenija marksizma v jazykoznanii, II, 1952, s. 7—44.

[9] Pozornosti zasluhuje v této souvislosti pokus R. G. Piotrovského, který se snaží v diskusní stati připomenuté již v pozn. 1 objasnit vztah mezi obecným (systémem) a konkrétním (projevem) v jazyce na základě Leninova pojetí vztahu mezi obecným a konkrétním, jak je Lenin naznačil ve Filosofických sešitech.

[10] Po publikování Stalinových statí o jazykovědě se akad. Vinogradov zmiňuje o obecných otázkách stylistiky zvláště v pracích Trud I. V. Stalina „Marksizm i voprosy jazykoznanija“ i razvitije sovetskoj nauki o jazyke (český překlad v brožuře O Stalinově přínosu jazykovědě, Praha 1953) a Značenije rabot I. V. Stalina dl’a razvitija sovetskogo jazykoznanija (ve sborníku Voprosy jazykoznanija v svete trudov I. V. Stalina, 2. vyd. 1953).

[11] Voprosy jazykoznanija v svete trudov J. V. Stalina, 2. vyd., s. 26.

[12] V. V. Vinogradov, O zadačach istorii russkogo literaturnogo jazyka preimuščestvenno XVII—XIX vv., Izvestija AN SSSR, otd. lit. i jaz., Moskva 1946, sv. 3, s. 225.

[13] Voprosy jazykoznanija 1952, 1, s. 29, 30.

[14] A. I. Jefimov se pokouší podepřít toto rozlišení i terminologicky. Navrhuje rozlišovat stil’ jako „žánrový druh spis. jazyka“ a slog jako „individuální systém stavby jazykových prostředků“ (O zadačach izučenija jazyka i sloga chudožestvennych proizvedenij, Russkij jazyk v škole 1951, 5, s. 12—22, slovenský překlad v časopise Sovětská věda-jazykověda 1952, s. 172—184). Tato terminologie je málo výhodná i pro ruštinu, tím méně pro češtinu, kde termíny sloh a styl jsou souznačné. — Relativní nevázanost „stylů jazyka“ si neuvědomuje J. S. Sorokin v uvedeném již diskusním příspěvku do sovětské stylistické diskuse. Vycházeje z chybné premisy předpokládané vázanosti „stylů jazyka“, dospívá Sorokin k popření existence stylového rozlišení jazykových prostředků vůbec.

[15] Užívám termínu „stylová vrstva“, poněvadž ruský termín „styl jazyka“ nevyhovuje, nehledě na to, že oba pojmy nejsou totožné, jak vyplyne z dalšího.

[16] Russkij jazyk v škole 1939, č. 4. Citováno ze stati V. D. Levina O jazyce uměleckých děl (česky ve sborníku O jazyce uměleckých děl, Praha 1952, s. 185).

[17] O jazyce uměleckých děl, s. 185. - Akad. Trávníček vyděluje jako jádro spis. jazyka „jazyk vlastně spisovný“ (Úvod do českého jazyka, 1952, s. 56).

[18] A. D. Grigorjevová, Ob osnovnom slovarnom fonde i slovarnom sostave russkogo jazyka, Učpedgiz 1953, 23.

[19] Tento strukturalistický názor formuloval nejvýrazněji J. M. Kořínek ve svém příspěvku do stylistické diskuse ve Slově a slovesnosti: „Rozmanitost cíle jazykových projevů způsobuje, že se nástroj jazykové činnosti, jazyk ve smyslu určitého znakového systému, rozrůzňuje více nebo méně pronikavě podle povahy cíle … Jazykový styl není pouhá suma vnějších jazykových zvláštností, ale všechen jazyk v určitém záměrném používání.“ (Slovo a slovesnost 7, 1941 s. 31.)

[20] Je to v podstatě totéž, co akad. Havránek ve stati Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura nazval „přenášením automatisací“.

[21] Sovětská stylistika dosud nediferencovala pojmy »stylová vrstva« a »obecná stylová norma«, zahrnujíc obojí do pojmu »styl jazyka«. Odtud pramení většina nedorozumění, k nimž dochází v sovětské stylistické diskusi.

[22] Pohádky K. Čapka, SNDK 1954, s. 54.

[23] Nevázanost stylových vrstev je ovšem jen relativní. Každé užití stylově zabarveného jazykového prostředku v „cizím“ prostředí vede k stylovým posunům. Toho bohatě využívá umělecký styl, jehož specifickou normou je možnost využití všech stylových vrstev spisovného jazyka. V některých typech slohu však pociťujeme stylový posun jako stylistickou chybu (na př. užití hovorového jazykového prostředku v odborném stylu vědeckém).

[24] Očerki po stilistike russkogo jazyka, Moskva 1952, s. 15.

[25] Úvod do české stylistiky, Praha 1948, s. 42.

[26] Čtení o jazyce a poesii, Praha 1942, s. 13—102.

[27] Na př. v recensi knihy Gvozděvovy (Voprosy jazykoznanija 1952, s. 144) nebo ve stati O nekotorych voprosach russkoj istoričeskoj leksikologii (Izvestija AN SSSR, otd. lit. i jaz., sv. 12, č. 3); citát z Izv. …, s. 208.

[28] Nesouhlasím proto s Mathesiovým zahrnutím »domovské příchuti« do významu slova.

[29] Voprosy jazykoznanija 1954, 1, s. 63.

[30] Fr. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny, Praha 1949, sv. II, s. 802; srov. o stylistickém hodnocení mluvnických jevů v jeho referátu uvedeném zde — pozn. 2, s. 232.

Slovo a slovesnost, ročník 15 (1954), číslo 3, s. 97-105

Předchozí Poznámka redakce

Následující Miroslav Komárek: K palatalisaci souhlásek v staré češtině