Práce o vývoji dolských nářečí na Moravě

Arnošt Lamprecht

[Discussion]

(pdf)

-

Práce Jaromíra Běliče Dolská nářečí na Moravě, vyšlá nedávno v Nakladatelství Československé akademie věd (Praha 1954, 377 s.) má velký význam pro naši dialektologii, a to jak svým předmětem studia — zpracovává totiž důležitý přechodný pás mezi nářečími hanáckými a moravskoslovenskými —, tak i některými v naší dialektologii novými metodickými postupy, zejména marxistickým sepětím studia změn ve stavu osídlení, tedy hospodářskopolitických podmínek, s výklady jazykového vývoje.

Publikace obsahuje úvod (s. 7—21), hláskosloví (s. 23—113), tvarosloví (s. 115—172), kapitolu o slovníku (s. 173—187), kapitolu o vzniku dolských nářečí (s. 189—212), o dnešním stavu dolských nářečí (s. 213—228), nářeční ukázky (s. 229—259) a rejstřík (s. 267—319), který do jisté míry nahrazuje slovník, a 18 mapek.

V úvodu autor popisuje dolskou oblast, její rozsah, osvětluje i sám název „dolský“, který nepovažuje za zcela vhodný — vhodnější by byl podle jeho názoru název nářečí „chřibská“ —, zůstává však při názvu „dolský“, protože se v dialektologii již obecně vžil.

Potíže jsou s vymezením hranic dolské oblasti. Od hanáčtiny ji dobře odděluje hanácká isoglossa é, ó. Za hlavní dělící čáru mezi nářečími dolskými a moravskou slovenštinou pak autor pokládá isoglossu dej (po příp. dí) // daj. Tato čára odděluje dolštinu od okrajových nářečí moravskoslovenských, tvořících jistý přechod k slovenštině, stejně jako západoslovenské dialekty tvoří přechod k češtině. Poznamenali bychom tu, že přechodnost moravskoslovenských dialektů tkví v jejich archaičnosti, kdežto v novotách, pokud zde jsou, je shoda s češtinou (ie > í, uó > ú, přehláska v slabikách dlouhých), přechodnost západoslovenských dialektů je pak nejen v jejich archaičnosti, nýbrž i v tom, že do jejich západní části pronikly vedle novot slovenských (typ ňesem, ŕ > r) i novoty české (ie > í, uó > ú, přehlásky v dlouhých slabikách). Vzhledem k tomu, že do nářečí moravskoslovenských slovenské novoty celkem nepronikly, lze je považovat za typicky okrajové dialekty českého celku.

Ze stručné charakteristiky dolských nářečí vyplývá, že dolská nářečí nemají žádné charakteristické znaky, které by je dohromady spojovaly a oddělovaly jak od nářečí moravskoslovenských, tak od nářečí hanáckých. Spojuje je jen to, že mají charakter přechodného pásu mezi hanáckými a moravskoslovenskými dialekty.

Vnitřně je dolská oblast rozčleněna na čtyři nářeční typy, a to typ I s „nadměrnými“ dvojhláskami ej (mlejn, dobrej, cejtit i řejkat, pršej, dej) a ou (louka, berou, za ů z ó: rouže, doule), táhnoucí se v úzkém pruhu podél řeky Moravy západně od Uherského Hradiště na panství velehradském, typ II bez difthongů, s í (a to i za pův. aj — lízat, mlín, dobrí, dí) a ú (lúka, berú), rozkládající se jihozápadně od typu I na panství buchlovickém a v malém ostrůvku i severně od typu I, dále typ III s í (lízat, mlín, dobrí) a ú (lúka, berú) a s ej za pův. aj a v omezeném rozsahu i za ý (dej, dobrej), [183]vyskytující se ve dvou ostrovech, jednom na jihu dolských nářečí u hranic hanáckých a druhém západně od typu II, a konečně typ IV s í (lízat, mlín, dobrí) a ú (lúka, berú) a s ej za aj v ostatních částech dolských nářečí, t. j. na severu a v mezerách mezi ostatními typy.

Běličova práce navazuje na dosavadní dialektologické práce, vyplynula však hlavně z nového, samostatného průzkumu celé dolské oblasti i úseků sousedních, je založena na novém bohatém materiálu a dospívá k novým výsledkům, zejména k novým průkopnickým i přesvědčivým výkladům celkového vývoje této nářeční oblasti. — Autor sám pracoval na tomto thematu již za okupace a dílčí výsledky uveřejnil v l. 1946—48 (v. seznam literatury, nevhodně a nezvykle uveřejněný před rejstříkem, s. 261 n.); souborná práce ovšem i tyto dílčí výsledky přehodnotila a doplnila, třebas ve svém jádru byla hotova již roku 1946.

Autor sám je rodák z dolského území a za svého působení na gymnasiu v Kyjově měl příležitost k pozorování jazyka i k okamžité kontrole. Při sbírání materiálu užíval metody dotazníkové, dotazníky rozesílal po celé oblasti a zejména se obracel na místní učitele. Sebraný materiál kontroloval a doplňoval na vlastních cestách v terénu. Zvláštní pozornost autor zcela správně věnoval nejstarší vrstvě, aby tak získal vhodný základ k dalším výkladům historickým i k pozorování novějšího vývojového procesu.

V úvodních kapitolách autor určuje cíl své práce: zdůraznit spojitost vývoje jazyka a dějin společnosti a pojednat o dvojích faktorech, přírodních i sociálních, které mohou mít vliv na vývoj nářečí; ukazuje přitom na zásadní rozdíl mezi nimi: hospodářskospolečenské faktory (autor je nazývá ne nejvhodněji „civilisační“) jsou vlastními činiteli tvůrčími, dynamickými.

Vysvětluje rovněž, proč s hlediska jejich vývoje a rozlišení se omezil na hláskosloví a tvarosloví a pominul tvoření slov a syntax. Při velké blízkosti dialektů našeho jazyka jsou totiž hláskoslovné diference pro historické výklady nejvhodnějším materiálem. Skladba takových možností poskytuje nejméně. Skladba má však ohromný význam pro vývoj myšlení a každý drobný postřeh z nářeční skladby nám může pomoci lépe osvětlit vývoj skladby v národním jazyce. Některé typy tvoření slov pak mohou mít pro diferenciaci nářečí stejný význam jako zachycení lexikálního stavu. Je proto žádoucí, aby se autor k těmto složkám, důležitým pro poznání vývoje národního jazyka, vrátil v práci další. Bude ovšem třeba způsob jejich dosavadních podání v nářečních monografiích poněkud zdokonalit, zejména to platí o skladbě (srovn. o tom článek J. Bauera ve sborníku Adolfu Kellnerovi, s. 154 n.).

V hláskosloví autor nejdříve podává dnešní systém hlásek. Podrobně si všímá zejména dvojhlásek ej a ou, hodnotí je fonologicky, popisuje přechod klesavých difthongů v stoupavé (eⁱ, o^u v ^ei, ^ou) a ukazuje tak na jev velmi důležitý pro pochopení vzniku dolského typu II z typu I, jak to můžeme pozorovat dosud na severním úseku. Z výkladů zároveň nepřímo vyplývá, jak je velmi nesnadno posoudit, zda jde o skutečný difthong nebo jen o dvojhlásku kombinační. S hlediska historického ovšem jde u ej i ou, ať vznikly jakkoliv, o skutečné dvojhlásky, jak na to ukazuje vývoj v hanáčtině i v některých částech dolské oblasti samé.

V dalším oddíle hláskosloví autor srovnává dolské hlásky s hláskami spisovnými. Tento způsob má sice tu výhodu, že z něho hned vyplývají shody a rozdíly mezi dialektem a spisovným jazykem, nesnáze však vznikají při srovnávání těch slov, které ve spisovném jazyce nejsou, na př. na s. 41 se srovnává prlivá kopřiva s pálivá, v poznámce je však tento výklad vlastně popřen a je uvedeno spojení se základem pъrg-. Při uvádění střídnic v cizích slovech by pak stačilo uvést, že se hláska vyskytuje ještě v některých slovech cizích a upustit od dosavadní praxe, při níž se uvádí, kterou cizí hlásku nářeční hláska vystřídává. Odpadla by tím i poznámka na s. 32. Jen jako drob[184]nost bych poznamenal, že slovo ťihla (s. 4u) nelze, soudím, hláskoslovně přímo odvozovat z latinského tegula.

Třetí část hláskosloví pojednává o dřívějším vývoji hlásek a nahrazuje tak obvyklou kapitolu o pračeských hláskách a jejich střídnicích. Autor tu vykládá o přehláskách, úžení, difthongisacích atd. Tento způsob výkladu má své přednosti, je při něm vidět, v čem se vývoj nářečí shodoval s celonárodním jazykem a v čem se od něho lišil, celkový postup by však potřeboval jisté úpravy a zejména jasnější jednotné východisko. Staré ’a a předhistorické ę nejsou totiž v jedné rovině, nadto ještě výklady o ’a předcházejí výkladům o předhistorickém ę, za nimi potom následuje přehláska aj > ej a teprve po ní ’u v i. Ve výkladech o střídnicích za nosovky by bylo nejlépe se vrátit k pračeskému širokému ä, za jeho předpokladu totiž můžeme lépe pochopit vývoj ve východnějších dialektech i ve spisovném jazyce samém (srov. měkký, pěkný).[1] Při výkladech hláskového vývoje by se v dialektologických pracích mělo vycházet z pračeského, v nezbytných případech i z praslovanského stavu — strach z pračeštiny nebo praslovanštiny není totiž odůvodněný, když si ujasníme přesný obsah těchto pojmů — a výklady by měly být chronologicky uspořádány tak, aby byla zřejmá postupná přestavba celého hláskového systému, a to jak samohláskového, tak i souhláskového, a názorně tak vyniklo, jak se v kterém údobí dialekt shodoval s vývojem celonárodního jazyka nebo se od něho lišil. Jinak by bylo snad lépe se vrátit k staršímu východisku z pračeských střídnic, výhodnému pro srovnávací slovanská studia.

 

Tvarosloví je celkem velmi vhodně uspořádáno (substantiva podle rodu, maskulina podle životnosti a neživotnosti, slovesa podle infinitivního kmene) a umožňuje dobré srovnávání se spisovným jazykem i s jednotlivými dialekty. Mohlo být však leckde uvedeno více dokladů, a to jak u substantiv, tak zejména u sloves, na př. u typu ďełat a mazat bychom vzhledem k vzájemnému působení obou těchto typů očekávali mnohem podrobnější výčet jednotlivých sloves. Pokud jde o koncovku -í v 3. os. plur. sloves typu trpěti a prositi, tedy trpí, nosí, mohlo by tu jít stejně o archaismus jako o vliv spisovného jazyka, vyskytuje-li se ovšem tato koncovka i u nejstarší generace (srov. týž archaismus v lašském oňi robi na jihozápadním Opavsku a konečně podobný archaismus ďelají, shodný se spisovným jazykem, na dolské oblasti samé).

V kapitole o slovníku podává autor lexikální rozbor 72 ukázek souvislých textů obsahujících celkem 2153 slov. I když to zdaleka není vyčerpávající počet, přece na jeho základě může autor docházet a dochází k celkem správným názorům o vzájemných vztazích celonárodní slovní zásoby a slovní zásoby dolských nářečí. V procentech se ovšem celkový poměr nedá vždy dobře vyjádřit, na př. hned se nám z číselného vyjádření budou vymykat slova tvořená ze stejných základů podobnou, ale ne zcela shodnou příponou. Je škoda, že se autor při výkladech slovníkových opíral jen o excerpta svých textů, nikoliv o slovníkový sběr. Nevynikla tak dosti důležitá terminologie zemědělská (názvy součástek pluhu, vozu, cepu, koňského postroje, názvosloví spojené s polními pracemi), která je s hlediska historického zkoumání mnohem důležitější než uváděná terminologie mlynářská, obuvnická a p. Terminologie zemědělská spolu s ostatními názvy (zejména z přírody) nám může být vydatným pomocníkem při zjišťování vzájemných vztahů jednotlivých oblastí. Autor sám uvádí pěkný pří[185]klad toho na slovech žito, réž a pšenica. A právě o tuto diferenciaci uvnitř dolských nářečí právem autorovi především jde.

Nejzávažnější částí práce, průbojnou svou metodou a pozoruhodnou svými přesvědčivými výsledky, jsou výklady o vzniku dolských nářečí. Autoru se podařilo na základě historických pramenů přesvědčivým způsobem dokázat, že oblast I (s dvojhláskami) a II (se sekundárním í a ú) jsou původní a že typ III a IV vznikl většinou pozdější kolonisací z východu během 17. století. Touto kolonisací byla přervána souvislost území I s hanáčtinou a hanácké změny se tam tedy nemohly šířit. Vysvětluje se tím i zdánlivá anomalie, že typ s dvojhláskami je nejvýchodnější. Bylo by dobré, kdyby byl autor na některé z přiložených 18 mapek označil zvlášť ty obce, které byly po zpustošení za třicetileté války a za nájezdů uherských kuruců nově osídleny nebo dokonce zcela nově založeny. Vynikly by tím lépe souvislosti typu I a II s hanáčtinou, přervané právě touto pozdější kolonisací, a svědomitý čtenář by měl ušetřenu práci se zaškrtáváním těchto obcí. — Příliv nového obyvatelstva z východu po třicetileté válce přivodil také částečnou slovakisaci této oblasti v různém rozsahu a vedl k její diferenciaci. Rozštěpení nářečí a vytváření několika dolských typů bylo nesporně podporováno i uzavřenými dominii 17. století. — Přitom autor nadhazuje možnost, že základní rozdíly těchto typů, nadměrné diftongy ej, ou (třejska, rouže) typu I a sekundární í, ú typu II mohly vzniknout jako „výsledek boje dvou různých nářečních systémů hláskových, západního a východního“ (s. 147), ale připouští i možnost staršího výkladu, Havránkova, že jde — o zpožděný vývoj difthongisace a pak o monofthongisaci obdobnou procesu hanáckému.

Poslední kapitola pojednává o dnešním stavu v dolských nářečích, o šíření dolského interdialektu za hranice dolské oblasti, o vlivu krajových center a o vývojových tendencích v době přítomné ve vztahu k celonárodnímu jazyku.

Hojné nářeční ukázky pěkně dokumentují vlastní výklady jazykovědné. Jedna věc však v těchto ukázkách překvapuje, totiž přílišná přesnost v zápisech pořízených lidmi, u nichž bychom takové fonetické podrobnosti nečekali. Přesně zaznamenané nosové samohlásky kombinační, retozubné m (µ), znělé γ, mezislovná asimilace, to vše vyžaduje zvláštní pozornosti i od školeného fonetika, zvlášť je-li nutno se soustřeďovat zároveň i na obsah i na fonetickou stránku. Byl-li pak text na základě autorova vlastního průzkumu dodatečně foneticky upraven i v těchto podrobnostech, nejde pak o přesný zápis, neboť ani běžný jev se nemusí vždy realisovat. Jako příklad bych mohl uvést mezislovnou asimilaci v laštině, jejíž realisace záleží na tempu řeči, na pauzách atd., a to vše je těžko vnášet do textu pořízeného autorem.

K práci je připojen cenný rejstřík. Je to podle autora samého vhodná náhrada za slovník. Škoda jen, že tu nejsou obsaženy v hojnější míře zemědělské názvy.

Rejstřík podává „úplný inventář lexikálního materiálu, jehož je v práci použito jako dokladů“ a tím vhodně překračuje rozsah slovníku pouze diferenčního; je škoda, že tato zásada nebyla udržena i při excerpci ukázek, z nichž jsou pojata jen slova „neobjevující se ve spisovném jazyce“.

K práci je připojeno 18 mapek, zachycujících hranice jednotlivých typů a jevů; mapky jsou vhodně skromných rozměrů a nepřeplněné podrobnostmi, jen někde je kumulováno jevů mnoho, zvl. na mapce č. 6, a mapka vyznačující feudální dominia (č. 18) měla mít podrobnou vysvětlující legendu.

Závěrem je možno říci, že Běličova práce významně obohatila naši dialektologickou literaturu a přinesla nejen cenné přesné poznání dolské nářeční oblasti, ale i nové metodické postupy, zvláště v historických výkladech, založené na marxistickém pohledu.

Bohužel neúměrně vysoká cena 120 Kčs (při špatném papíře) — obvyklá na neštěstí pro naši vědu do nedávna u našich akademických publikací — činí ji těžko dostupnou [186]jak dialektologickým pracovníkům samým, tak zejména vlastivědným pracovníkům na venkově.

Prací Běličovou byla velmi slibně a šťastně zahájena nová sbírka dialektologických prací „Česká nářečí“, vydávaná Ústavem pro jazyk český v Nakladatelství ČSAV jako pokračování starší sbírky „Moravská a slezská nářečí“, kterou za vedení Fr. Trávníčka a B. Havránka vydávala dialektologická komise Matice moravské od roku 1939 (vyšly v ní Kellnerovo Štramberské nářečí, Svěrákovo Boskovické nářečí a oba svazky Kellnerových Vychodolašských nářečí).[2] Přejeme nové sbírce mnoho úspěchu a zdaru i rychlé vycházení a s tím větší radostí konstatujeme, že vyšel již i 2. sv., Voráčova Česká nářečí jihozápadní, a v sazbě je sv. 3, Kopečného monografie o nářečí středohanáckém.

Slovo a slovesnost, volume 16 (1955), number 3, pp. 182-186

Previous Jaroslav Voráč: Sborník dialektologických studií věnovaný Ad. Kellnerovi

Next Zdeňka Sochová: Monografie o středoopavském nářečí