Monografie o středoopavském nářečí

Zdeňka Sochová

[Discussion]

(pdf)

-

Soustavnému prozkoumávání lašské nářeční oblasti se u nás v poslední době věnuje zvýšená pozornost zásluhou vynikajícího znalce lašských nářečí zemřelého prof. Adolfa Kellnera. Z jeho pracovních podnětů vzešla i nová práce z této oblasti, Středoopavské nářečí od jeho žáka Dr. Arnošta Lamprechta.[1]

Autor podává poměrně stručný, ale spolehlivý popis hláskosloví, tvoření slov, tvarosloví a skladby středoopavského nářečí a sleduje i zeměpisné rozložení popisovaných nářečních jevů. Na přiložené mapce jsou vyznačeny hranice hlavních nářečních znaků, vymezující středoopavský nářeční typ od ostatních typů opavského nářečí. Cenným přínosem je souhrnná charakteristika, umožňující pohled na popisované nářečí jako celek. Přehledně je charakterisován i důležitý přechodný okrajový úsek na severovýchodě při státních hranicích, je učiněna zmínka i o nářečí obce Šilheřovic, které se většinou svých znaků hlásí k bohumínskému nářečnímu typu. Studii doplňují nářeční ukázky. Nedostatkem práce je, že chybí rejstřík.

V úvodu zdůrazňuje Lamprecht důležitost nářečního bádání zejména na takovém území, jako je Slezsko, kde se do nedávna stýkaly tři jazykové oblasti, a hodnotí předešlé práce vztahující se k zkoumané oblasti. Konstatuje rychlý ústup specifických nářečních prvků, rozrušující dosavadní nářeční jednotnost, a vznik „nové hovorové formy spisovného jazyka s četnými lašskými prvky, po stránce hláskoslovné však přesto bližší jazyku psanému než hovorová forma na základě obecně českém“. Dále seznamuje se způsobem své práce v terénu a odůvodňuje své pracovní východisko z pračeštiny i historické uspořádání hláskoslovných výkladů. Za cíl práce si klade především zachycení dosavadní tradiční mluvy lidu na základě nového materiálu. Přestává tedy v podstatě na popise současného hláskového a mluvnického systému s promítnutím hlavních diferenčních znaků do zeměpisné šířky a celé hláskové soustavy do historické hloubky, ale nepokouší se — protože k tomu zatím nevidí potřebné předpoklady — o výklad složitého nářečního vývoje na pozadí politickohospodářských vývojových podmínek společnosti. Nedotýká se blíže ani generačních a sociálních rozdílů v nářečí a neprobírá podrobněji, které jevy zasahuje postupující nivelisační proces.

V Lamprechtově monografii je popsáno nářečí asi dvaceti obcí jihovýchodně a východně od Opavy (proč nebyly přibrány obce stejného typu V. Hoštice a Lhota?), které tvoří poměrně homogenní jazykovou oblast uvnitř opavského nářečního území [187](na mapce není zakreslena obec Kajlovec v centrální oblasti a též obec Jilešovice, které leží na důležitém nářečním rozmezí, jímž prochází svazek isogloss).

Tuto jazykově jednolitou centrální oblast, kterou Lamprecht v pozdější své práci Z jazykového zeměpisu lašského (Adolfu Kellnerovi, srov. zde s. 179.) hodnotí jako přechodnou oblast mezi typem západoopavským a východoopavským, nevyznačuje ani jediný znak výlučně středoopavský, nýbrž soubor hláskoslovných a tvaroslovných jevů — společný jinak celé skupině západolašské (opavské) — v charakteristickém seskupení.

Ve vokalickém systému středoopavského nářečí jsou rozdíly jen ve frekvenčním zatížení jednotlivých samohlásek. Na př. úžení ’é > í (i) nezasáhlo centrum opavského nářečí, takže je tu typ (jako na celém západě) chlev, polefka, zele, mojeho, lepš’eho proti východoopavskému (a ostravskému) chliv, polifka, zeli, mojiho, lepšiho. Větší území zabírá typ uč’yk, přyňis, který zasahuje i na sever od středoopavského nářečního typu. Na celém Opavsku je úžení v slovech obid - objeda, pohřyb - pohřeba, vřyd - vředu a spoviǯ’ - spovjeǯ’i. I za ’á je v typech smił se, ož’ybač’ (podobně v moravské laštině), kdežto na východním Opavsku (a na Ostravsku) je typ smjał se, oz’abac’. Bylo třeba blíže vymezit zeměpisný rozsah složeného adjektiva měkkého skloňování ženského rodu typu ňeskajša, letňa. Podle B. Havránka (Česká nářečí, 1934 s. 194,) jsou tvary na -i jen v jihozápadním cípu; dodáváme, že tvary na -i jsou i na nejjihovýchodnějším okraji, ve Studénce.

Časté je u za starší ó, a to jak v typech hrub, zahun, tak i v gen. pl. f. a n. (nuh, słuv), v imperativu (zatup, połuž) a v participiu l-ovém (pomuh, vyrust). Rozložení tohoto jevu se nekryje ani po typech ani po slovech. Proto nebylo asi možno zakreslit isoglossy.

Charakteristická je i změna i v y i po š’ ž’ č’ ǯ’. U tohoto jevu, který je jedním z hlavních dělítek mezi skupinou opavskou a ostravskou a vyskytuje se i v okrajových oblastech opavských nářečí, bychom si byli přáli přesnější zeměpisné vymezení, než je na s. 91. Kryje se hranice tohoto jevu s hranicí splynutí obou sykavkových řad v řadu jednu? A. Kellner (K opavskému jazykovému zeměpisu, Slezský sborník 1952, s. 109) dokládá š’i, ž’i, … pro Borovou a Bohuslavice, které leží na vnitřní hranici tohoto jevu. Také Lamprechtovo konstatování na s. 92 nasvědčuje tomu, že i je po š’, ž’, č’, ǯ’ také v některých obcích u hranic oblasti jedné sykavkové řady.

Z jevů charakterisujících konsonantický systém je nejtypičtější splynutí původních sykavkových řad s’, z’, c’, ʒ’ a š, ž, č, ǯ v řadu jedinou š’, ž’, č’, ǯ’. Tento jev přesahuje centrální oblast na západ až za Opavu, daleko na sever a jihovýchod, a je stále na postupu. Fonetická realisace nově vzniklé sykavkové řady není všude stejná. V středoopavském nářečí má tvrdší odstín, zejména před samohláskami zadní řady je skoro nebo úplně stejná jako obecně české š, ž, č, ǯ. Kellner (K opavskému jazykovému zeměpisu, s. 109) konstatuje, že toto š’, ž’, č’, ǯ’ je aspoň tak tvrdé jako obecně české š, ž, č, ǯ, ne-li tvrdší. Podobná zjištění časté normální české výslovnosti uvádí i A. Satke pro Štěpánkovice (Slezský sborník 1950, s. 472) a pro Zlatníky (tamtéž 1951, s. 201), u poslední obce si však není zcela jist. Nevidíme důvodu, proč setrvávat na transkripci palatalisované (š’, ž’, č’, ǯ’) pro středoopavské území a pro všechna území, kde tato sykavková řada je přibližně stejné fonetické povahy jako v obecně české výslovnosti. Normální transkripce bude v nejhorším případě stejně aproximativní jako transkripce předopatrového širokého opavského ï jako y a důvody praktické (grafické) jsou tu ještě víc na místě (větší frekvence).

Slabikotvorné ṛ je ve středoopavské oblasti bez průvodního vokálu (stejně jako v moravské laštině a na rozdíl od typu ostravského). I zde bylo vhodné určit hranice tohoto jevu. V okrajových pásech ṛ s průvodním redukovaným y nebo s vkladným e je zachováno.

[188]Tvarosloví je charakterisováno — podobně jako v jiných nářečích — unifikací flexivních koncovek. V skloňování substantiv jsou v dat. pl. koncovky -am, řidčeji -um, v lok. pl. -ach i -och bez rozdílů rodových, v instr. pl. jediná koncovka -oma. Důsledněji byla unifikace provedena v sousedních nářečních typech. Sjednocující tendence se projevují i ve splynutí deklinace adjektiv pro měkké i tvrdé vzory a zájmen rodových u feminin (tej dobrej, lepš’ej), v rozšíření koncovky -um v instr. sg. ženských substantiv (a zájmen rodových), typ tum cestum, a ve sblížení středních tvrdých a měkkých vzorů, a to nejen v typu vajco, nýbrž i našo polo. Na celém Opavsku rozšířený typ tej dobrej neomezuje Lamprecht jen na dat. a lok., uvádí ho jako jediný tvar také pro gen. (Havránek má v gen. vedle toho dubletní tvar te dobre). V časování je jednotné zakončení v 3. os. pl., kde je -u u všech typů sloves (tedy i młuvju, lež’u). Na jihu a jihovýchodě je starší koncovka -’á, na jihozápadě -i (y), v přechodném okrajovém úseku zevšeobecněla koncovka -um.

Zajímavý je Lamprechtův údaj o veliké životnosti koncovky -i v gen. pl. měkkých mužských vzorů (haleřy, nož’y). Havránek naopak uvádí, že tento tvar ustupuje, zvláště na Opavsku a na Hlučínsku. Dodáváme, že ve Studénce (na jižním okraji) je tento tvar silně na ústupu, zejm. u životných osobních (pekařy, roǯiči).

V syntaxi není charakteristických znaků vlastních jen nářečnímu typu středoopavskému. Za nejvýraznější je snad možno považovat typ naš’y stařenka byli. Jak je tomu u přívlastkového adjektiva (na př. naš’y dobřy stařenka už umřeli)? Nebo je v pl. jen doplňkové adjektivum?

Lexikální rozdíly uvnitř středoopavského nářečí a mezi ním a ostatními nářečími opavskými jsou nepatrné.

Lamprechtova studie zachovává metodický postup a rozvržení látky stejné, jako mají všechny předcházející práce, které vyšly péčí dialektologické komise při Matici moravské (Kellnerovy a Svěrákova). Odůvodněním tohoto pracovního postupu je, že se dá takto rozvrženého materiálu větší měrou užít při srovnávacím studiu slovanských jazyků. Je ovšem otázkou, zda je tato metoda nejšťastnější. Popis hláskového a mluvnického systému jednotlivého nářečí má především směřovat k tomu, aby vyzvedl hlavní systémové jevy, jimiž se nářečí odlišuje od svého nářečního sousedství a od systému spisovného jazyka, a to jak v zachycení současného stavu, tak v postižení jejich historického vývoje. Paralelní probírání celé hláskové soustavy v historické perspektivě, tedy i jevů shodných s jevy spisovného jazyka, nepřispívá k plastickému zobrazení nářečí jako celku. Zvolený postup je ostatně důsledně uplatněn jen v hláskosloví a nikoli už v tvarosloví. Málo instruktivní jsou na př. formulace jako „zřídka je po retnicích e: veverka, kupele, peňize …“ (s. 21). Očekávali bychom spíše formulace jako: e je po retnicích všude tam, kde je ve spisovné češtině a pod. Také pokud se týče cizích slov, která jsou často názorným ukazatelem hláskových změn, by bylo správnější registrovat změny, které opravdu vznikly v prostředí nářečním, a nikoli staré změny u slov dávno zdomácnělých (na př. š’ jako střídnici za cizí s ve slově koš’ula nebo ł jako střídnici za cizí l ve slově stodoła).

Nesprávné je myslím směšování hlediska hláskového vývoje s hlediskem fonetickým. Na př. v kap. »Pračeské hlásky a jejich střídnice ve středoopavském nářečí« v § 59 na s. 26 se praví: „Pč. g se ve středoopavském nářečí … změnilo … b) v ch: ruch - roha, lechky - lehutky (§ 65)“. V závorce se správně odkazuje na kapitolu o kombinačních změnách hláskových, kam probíraný jev jedině patří (u ruch - roha měl být ještě odkaz na § 62). Jde o neznělou výslovnost znělé souhlásky na konci slova a o zpětnou spodobu ve výslovnosti souhláskové skupiny hk > chk. V § 59 měla být uvedena jen historická změna g > h.

Z drobnějších nedopatření se v § 66 na s. 28 mezi případy asimilace artikulačního [189]místa uvádí łt > łk: ž’ułknuč’. Lašské ł je hláska dentální, t hláska alveodentální (v laštině spíše čistě dentální); obě se tedy artikulují na stejném místě. V slově ž’ułknuč’ nemohlo dojít k asimilaci artikulačního místa mezi dentálním ł a velární oklusivou k. Tento případ svědčí naopak o disimilaci místa artikulace.

Při transkripci splývavé výslovnosti stejných nebo rozdílných souhlásek na rozhraní slov bylo asi z technických důvodů upuštěno od jejího označování obloučkem dole. Ten by však byl srozumitelněji vyjádřil splynutí ve výslovnosti než psaní obou slov jako slova jediného (uzas místo už‿zas).

Neobyčejná důkladnost a solidnost dokladového materiálu a všech zjištění jsou svědectvím Lamprechtovy vědecké poctivosti. Jeho práce splnila velmi dobře úkol, který si dala: všestranný popis zkoumaného nářečí na základě spolehlivého materiálu. Tím pak, že si autor vzal za předmět svého studia větší nářeční oblast a vymezil i územní rozsah jednotlivých systémových jevů, přispěl k lepšímu poznání dosud málo známého velkého úseku lašské nářeční oblasti. Jeho práce v mnohém doplnila méně úplné nebo ne dost přesné údaje prací předchozích.

Doufáme, že tato práce bude autorovi dobrým materiálovým základem pro další studium vývojových zákonitostí jeho rodného nářečí ve spojitosti s hospodářskými a společenskými podmínkami lidu, který tímto nářečím mluvil a mluví.

Slovo a slovesnost, volume 16 (1955), number 3, pp. 186-189

Previous Arnošt Lamprecht: Práce o vývoji dolských nářečí na Moravě

Next Pavel Jančák: Práce o zvukové stránce těšínských nářečí