K problému slova a pojmu

Vladimír Hrabě

[Articles]

(pdf)

-

V našem odborném linguistickém tisku bylo uveřejněno několik teoretických příspěvků o problému vztahu slova a pojmu.[1] P. Trost (v cit. čl., s. 412) řešil otázku poměru zvukové stránky slova a pojmu takto: „Slovo je znak svého druhu, označující skrze pojem.“ Slovo však nemá jen zvukovou stránku, nýbrž také význam. To dokázal přesvědčivě A. J. Smirnickij.[2] Jazyk existuje nejen v řeči, v konkrétních promluvách, nýbrž také ve vědomí příslušníků daného jazykového kolektivu ve formě znalosti jazyka jakožto systému výrazových prostředků. Také každé jednotlivé slovo existuje jako spojení své zvukové stránky, ať již byla vyslovena nebo jen myšlena, a významu slova ve vědomí mluvčího i posluchače, má-li jazyk plnit svou komunikativní funkci. Je-li spojení zvuku a významu porušeno, pak zvuková stránka nic neoznačuje a slovo přestává existovat. Vzniká tedy otázka, jaký je vztah významu slova a pojmu v lidském vědomí.

Akademik Trávníček ve svém článku Slovo a věta ve světle Stalinova učení o jazyce ztotožnil význam slova s obsahem pojmu: „… věta se ostře odlišuje od slova, které vyjadřuje pojem, t. j. výsledek myšlení, týkající se jednotlivých předmětů. Pojem předpokládá myšlenky, ale není s myšlenkou totožný. Teplov to dobře vystihuje takto: »Obsah trojúhelníku může být pochopen pouze ve formě soudu: Trojúhelník je plošný obrazec, ohraničený třemi přímkami … Člověk, který o daném předmětu nemůže říci ani jeden věcný soud, nemá ani pojem tohoto předmětu.« Je tedy třeba rozlišovat pojem, jako hotový útvar myšlení, a myšlenky, kterými se k němu dochází a kterými se vyjadřuje jeho obsah.“ (S. 45.)

Tato definice pojmu jako celého soudu o skutečnosti je v sovětské logice běžná. Na př. N. I. Kondakov ve své Logice (Moskva, Učpedgiz, 1954, s. 274) definuje pojem jako „nejvyšší formu myšlenky …, která odráží předmět s hlediska jeho podstatných příznaků“. Je však význam slova nutně totožný s takto chápaným pojmem? Teplov vybral pro svůj příklad trojúhelník, tedy pojem [214]velmi jednoduchý, v němž nemůže být žádný rozdíl mezi obsahem, rozsahem pojmu a významem slova. Velká většina pojmů však představuje obsah mnohem bohatší. Tento obsah se stále prohlubuje podle toho, jak postupuje vědecké poznání předmětů a jevů objektivní reality. Tak na př. do pojmu »voda« patří nesporně její chemické složení, základní vlastnosti fysikální atd. Řada příslušníků jazykového kolektivu tento obsah pojmu »voda« nezná, zná však význam slova voda a je schopna rozlišit vodu od ostatních předmětů; význam slov je celonárodní, kdežto stupeň znalosti obsahu pojmu záleží na věku, vzdělání a sociálním postavení mluvčího.

Řešení tohoto problému navrhl sovětský logik D. P. Gorskij ve stati O roli jazyka v poznanii (Voprosy filosofii, 1953, 2, s. 75—92). Ukazuje zde, že pojem odráží celý souhrn charakteristických podstatných příznaků skupiny předmětů, kdežto význam slova stanoví jen nejobecnější charakteristické příznaky, které odlišují skupinu předmětů od druhých. Do významu slova patří taková skupina příznaků, která stačí na to, aby určila rozsah pojmu. Jistěže děti chápou význam slova jinak než vzdělaní dospělí. Zatím co poznání dává možnost vydělit člověka z ostatního živočišného světa na základě takových nejpodstatnějších příznaků, jako je výroba výrobních nástrojů a myšlení spojené s řečí, děti rozlišují člověka od ostatních tvorů jen na základě vnější podoby. Význam slova je tedy vázán na rozsah pojmu, který stačí k vymezení příslušného předmětu každému členu jazykového kolektivu. Avšak i v případě, že mluvčí zná celý obsah pojmu, nemusí se slovo nutně spojovat s celým obsahem pojmu. Na př. při uslyšení slova voda ve větě „Tady je voda“ (mokro) není se slovem voda spjata představa o jejím chemickém složení, ale jen o některých vlastnostech, třeba i náhodných, nepodstatných (je mokrá, studená, špinavá, nepříjemná). Tyto vlastnosti jsou potenciálně obsaženy ve slově voda, význam slova je elementárnější, ale současně potencionálně širší než obsah pojmu. Slovo se může také pojit nikoli s pojmem, nýbrž s názornou představou. V jiné situaci, kdy záleží na pojmové přesnosti, spojuje se s celým obsahem pojmu. Právě dík této pružnosti významu slova a jeho schopnosti spojovat se s nejrůznějšími stránkami daného předmětu či jevu si můžeme vysvětlit velkou bohatost metaforického či metonymického použití slov, z nichž se pak vyvinuly často nové významy, vznikla polysémantičnost slova, jeho schopnost označovat více pojmů. Charakteristickým znakem pro vznik mnohovýznamnosti slova je právě to, že k němu dochází na základě náhodného použití slova, že vlastně každé nové použití slova je potencionálně novým významem, který se z něho může vyvinout, jakmile se „ujme“ v jazykovém kolektivu. Kdyby slova byla vázána stroze na obsah pojmů a bylo tomu tak již od pradávna, těžko bychom si vznik polysémie vysvětlovali.

P. Trost se blíží pojetí P. D. Gorského, když zdůrazňuje, že je třeba lišit pojmy odborníků a pojmy laiků, a že se slova váží na pojmy elementární. Tím však, že řadí i pojem odborný i elementární do oblasti pojmu, není jasné, co pokládá za význam slova. Je snad význam slova pouhým vztahem, jak jej definuje J. M. [215]Galkinová-Fedoruková? „Význam slova je jeho vztah, spojení se světem jevů, věcí, předmětů, procesů atd. Lexikální stránkou slova se nazývá vztah slova k nějakému jevu, který, odraziv se v našem vědomí, zformoval se jako pojem a získal určitý zvukový obal“ (Sovremennyj russkij jazyk, Leksika, s. 45). Nedostatkem tohoto názoru je, že popírá jakoukoli samostatnost slova vůči pojmu.

Na druhé straně D. P. Gorskij a A. I. Smirnickij zastávají názor, že význam slova je kopií určité řady předmětů či jevů v našem vědomí, který obráží jejich nejobecnější vlastnosti a tvoří tedy jakousi druhou pojmovou soustavu v lidském vědomí. To je logický závěr, kterému se nevyhneme, i když Smirnickij přímo tuto otázku neřeší a upozorňuje, že to, „zda významem slova bude pojem či představa, není zatím rozhodující“ (O značenii slova, s. 83).

„Význam slova“ nelze zanášet do logiky, podobně jako nelze směšovat v linguistice „význam slova“ s pojmem. Je otázka, zda se logický pojem a linguistický význam slova beze zbytku kryjí, či zda má význam slova určitou samostatnost vůči pojmu. Význam slova je skutečně do určité míry na pojmu nezávislý, a to tím, že má některé vlastní specifické rysy, které bychom v pojmu marně hledali. Jinými slovy: význam slova nelze převést beze zbytku na pojem. Takovými specifickými rysy významu slova, jak ukazují K. M. Timofejev a A. M. Babkin v recensi učebnice J. M. Galkinové-Fedorukové, Leksika (Voprosy jazykoznanija, 1955, 2, s. 128), jsou především expresivní stránka slova a vnitřní forma. Slovo koníček může označovat pojmy buď »mladý kůň« nebo »malý kůň«. Tím se však exprese tohoto slova nevyčerpává. Je ho možno použít i o koni velkém ve smyslu mazlivém, pochvalném (můj koníček) nebo pro vyjádření soucitu (Prší. Koníčci zmoknou). Jiný doklad pro nemožnost ztotožnění významu slova s pojmem z důvodů expresivních můžeme najít ve srovnávacím plánu rusko-českém. V češtině máme dvě slova vyjadřující dobré vztahy mezi lidmi, a to shoda a svornost. Obě vyjadřují týž pojem. To je patrno z toho, že ruština má pro ně jediný ekvivalent: согласие. Přesto však nemůžeme říci, že shoda je totéž co svornost. Svornost znamená vyšší stupeň soudržnosti mezi lidmi, a to právě proto, že je emociálnější.

Podobně u slov s vnitřní formou struktura slova vzbuzuje určité představy, které nejsou na pojem redukovatelné. Na př. lamželezo není totéž co »silný člověk«; podobně lze uvést slova hromotluk, budižkničemu a mnohá další.

Snaha redukovat významy slov na pojmy je vlastně logisováním jazyka, které v oblasti věty bylo již přesvědčivě vyvráceno. Lidské myšlení je pojmové v tom smyslu, že se opírá o pojmy a vychází z nich. Pro přesné určení pojmu je možno vybavit si celý jeho obsah. Při běžné hovorové praxi však lidé myslí v pojmech elementárních a vyjadřují je slovy, která mají svůj vlastní význam. Tento význam může do určité míry pozměnit celý myšlenkový obsah projevu. Z praxe jsou známy četné případy, kdy mluvčí zdůrazňuje, že věc nemyslil tak, jak zapůsobila, když byla vyřčena. Posluchač, slyší-li slovo, spojuje jeho zvukovou stránku nikoli přímo s pojmem, nýbrž s významem slova. Jde-li o slovo mnoho[216]významové, může je spojovat s celou sémantickou strukturou, se všemi významy daného slova, z nichž pak eliminuje význam, který slovo má v daném kontextu, ještě dalším domyšlením smyslu celého sdělení. Je tedy třeba se k pojmu, který slovo představuje, dostat přes význam slova dalším myšlenkovým pochodem.

I když ponecháme stranou otázku, zda význam slova je kopií předmětu existující v našem vědomí, jak je tomu podle názoru D. P. Gorského a A. I. Smirnického, je jasné, že význam slova má své specifické rysy a že není pouhým vztahem k pojmu. Protože slovo existuje jako nutné spojení zvuku s významem a význam sám není znakem, zůstává znakovost slova jako celku věcí spornou. Zvuková stránka slova je však znakem vždy.

Tato otázka byla poněkud zatemněna v učebnici Galkinové-Fedorukové Sovremennyj russkij jazyk, Leksika, kde jsou „slova citoslovce, slova výzvová a vlastní jména“ označována jako „slova-signály nebo slova-znaky“, protože „nemají předmětně logický význam a logické pojmy nezahrnují“ (s. 44). Termín „slovo-znak“ v tomto smyslu rozhodně není šťastný, a to proto, že se kříží s faktem, že zvuková stránka všech slov je znakem. Přitom i slova, která logické pojmy nezahrnují, mají svůj význam, takže není důvodu, aby se v tom smyslu nějak ostře terminologicky od ostatních slov odlišovala.

P. Trost se v uvedeném článku Slovo a pojem táže: „Existuje … jednotlivý předmět nebo jev nebo hotový jeho obraz »že« …? Neznamená jinou podřadnost než právě syntaktickou, je právě jen návěštím podřadné věty …. Význam slova že je kategoriálně jiný než na př. slova stůl (s. 411)“. Tato argumentace není zcela přesvědčivá. Spojka je abstrakce určitého logického vztahu mezi jevy objektivní reality. Jiná gramatická slova, na př. předložky, jsou abstrakcí dokonce zcela konkrétního, vnímatelného a představitelného vztahu mezi předměty. To, že spojky neexistují jako „jednotlivý předmět nebo hotový jeho obraz“ není též jedině jejich vlastností. Také zájmena jsou abstrakcí kategoriálně jinou než podstatná jména, lze však říci, že »já« není pojem? Proto zavedení názvu „slova-znaky“ pro slova, která neoznačují pojmy s věcným obsahem, může jedině zatemnit otázku znakovosti slova vůbec.

Zvláštní postavení zaujímají citoslovce. Ovšem, i citoslovce mají určitý ustálený význam. Citoslovce nemusí vznikat jako bezprostřední reakce na skutečnost, nýbrž může ho být použito zcela záměrně a motivovaně pro vyjádření určitého myšlenkového obsahu. Některá citoslovce mohou dokonce figurovat ve větě jako její členy v platnosti přísudku a pod. Ovšem, význam citoslovcí, jakkoli ustálený, je emociálně expresivní. Tím se citoslovce podstatně liší od ostatních kategorií slov.

Slovo a slovesnost, volume 16 (1955), number 4, pp. 213-216

Previous Bohuslav Havránek: 1945—1955 v české bohemistice

Next Milan Romportl, Jan Wodarz: Dvě německé učebnice obecné fonetiky