Ze slovenské jazykovědy

Lubomír Doležel, Slavomír Utěšený

[Discussion]

(pdf)

-

Musíme s politováním konstatovat, že naše recense Jazykovedného časopisu je zároveň rozloučením. Časopis přestává vycházet a slučuje se se Slovenskou rečí. Slovenské jazykovědě tím vzniká značná ztráta, vždyť Jazykovedný časopis znamenal významnou etapu ve vývoji slovenské jazykovědy k jazykovědě marxistické.

Jazykovedný časopis (1.—6. ročník pod názvem Jazykovedný sborník) nebyl jediným orgánem slovenské jazykovědy; přesto ukazuje probírka jeho staršími ročníky, jakou cestu urazila slovenská jazykověda od r. 1946, kdy časopis začal vycházet pod redakcí Jána Stanislava (od 5. roč. přejal hlavní redakci Štefan Peciar). Jazykovedný sborník byl původně (ročník 1—3, 1946—1948) časopiseckým orgánem jazykovědného odboru Matice slovenské jako nástupce jazykovědné části Sborníku Matice slovenskej, který přestal vycházet r. 1942. V tomto období uveřejňoval časopis studie ze slovenské a slovanské jazykovědy, texty dialektologické i listinné, posudky a zprávy. Z tradičních oblastí filologie připomínáme obsáhlou studii A. V. Isačenka Začiatky vzdelanosti vo Veľkomoravskej ríši. Príspevok k dejinám západoslovanského písomníctva predcyrilometodejského, JS 1—2, 1946—1947, s. 137—178, 265—317, která je věnována otázce předcyrilometodějského kulturního západoslovanského jazyka, a příspěvek J. Stanislava Znova o účinkování Cyrila a Methoda na Slovensku, JS 1—2, 1946—47, s. 178—193 a dialektologii — J. Štolc, Slabičné ṛ ḷ na pomedzí stredoslovensko-východoslovenskom, JS 1—2, 1946—1947, s. 317—389, A. Habovštiak, Stredoslovenské ä, a̋ na rozhraní dolnej a strednej Oravy, JS 3, 1948, s. 17—23). Značnou měrou se v těchto ročnících projevuje snaha o aplikaci teorie a metody strukturalistické, a to nejen v stylistice (F. Miko, Vedecký štýl Jaroslava Vlčka. Pokus o štrukturálne-historický rozbor, JS 1—2, 1946—47, s. 38—61), v lexikologii (J. Horecký, Morfematický sklad slovenského lexika, JS 1—2, 1946—47, s. 447—460), ale i v dialektologii (P. Ondrus, K otázke kombinácie foném v korennej morféme slov novohradského nárečia v Maďarsku, JS 1—2, 1946—47, s. 132—447).

Rozhodný obrat se ohlásil ve 4. ročníku Jazykovedného sborníku, který vyšel s jednoročním zpožděním r. 1950 (již jako orgán Slovenské akadémie vied a umení). Ročník je uveden příspěvky J. V. Stalina Marxismus a otázky jazykovědy, které umožnily i slovenské jazykovědě zbavit se starých omylů a nalézt bezpečnou teoretickou i metodickou základnu další práce. K marxistické jazykovědě se přihlašuje řada starších i mladších pracovníků již v Diskusi slovenských jazykovedcov o budování marxistickej jazykovedy (JS 5, 1950, s. 31—69). Diskuse nemá jen ráz deklarativní, nýbrž usiluje zároveň o formulaci základních problémů a úkolů v jednotlivých oblastech slovenské jazykovědy. Přispěli do ní: Š. Peciar, J. Ružička, E. Pauliny, J. Stanislav, J. Štolc, E. Jóna, A. V. Isačenko, Ľ. Ďurovič, J. Horecký, M. Marsinová a J. Šimko. Ve vlastním obsahu tohoto ročníku se projevuje zvýšený zájem o otázky gramatické stavby jazyka (studie V. Blanára Kategória množného čísla, s. 89—99 a J. Ružičky Rozbor a triedenie gramatických tvarov, s. 100—112; k této thematice možno přiřadit i článek Ľ. Ďuroviče K otázke neohybných čiastok reči v slovenčine, s. 113—140).

I v dalších ročnících Jazykovedného sborníku a pak Jazykovedného časopisu se rozvíjí linguistická práce do hloubky i do šířky, zahrnujíc vždy četnější odvětví slovenistiky. Základem zůstává pečlivý rozbor bohatého materiálu, jemuž však často chybí širší zobecnění, které by přispělo i k zpřesnění teoretických základů marxistické jazykovědy. Cenných výsledků bylo dosaženo hlavně v oblasti teorie slovníku a v některých otázkách gramatiky, jak konstatoval již Š. Peciar při hodnocení celé slovenské jazykovědy (Rozvoj jazykovedy — zásluha J. V. Stalina, JS 6, 1952, s. 5—14).

[223]K takovým obecně důsažným statím patří Blanárův kritický rozbor oddílu Skladba v Letzově Gramatice slovenského jazyka (K otázkam slovenskej skladby, JS 6, 1952, s. 43—58). Blanár nejen definitivně skoncoval s „gramatikářstvím“ a nevědeckým purismem, ale vytyčil také některé obecné otázky slovenské skladby. A. V. Isačenko uvažuje O vzájomných vzťahoch medzi morfológiou a deriváciou (JČ 7, 1953, s. 35—49) a dospívá k názoru, že derivace (kmenosloví) patří do nauky o slovní zásobě. Sem náleží i začátek diskuse o třídění slovenských sloves (Š. Peciar, J. Ružička), o jejímž pokračování viz dále s. 225. Lexikografie, které byl věnován celý Lexikografický sborník (1953) s materiály bratislavské lexikografické konference r. 1952, je dále zastoupena článkem J. Horeckého Z problematiky dvojjazyčných terminologických slovníkov (JČ 7, 1953, s. 87—96).

Tři stylistické studie jsou zajímavé svým materiálem. G. Horák rozebírá stylisticky nářeční projevy (Pokus o štylistický rozbor nárečového prehovoru, JS 5, 1951, s. 128—134, Reprodukcia v nárečových prehovoroch, JS 6, 1952, s. 95—121), J. Horecký styl latinských listin (Jazykovoštýlová charakteristika latinských listín z archívu zemianského rodu z Okoličného, JS 5, 1951, s. 167—186). Právě těmto studiím se závažnou thematikou však chybí obecnější závěry.

Úkolem zatím nesplněným zůstává širší rozvinutí studia historického vývoje slovenštiny, jehož obecnou problematiku nastínil V. Blanár v článku Dejiny jazyka a periodizácia dejín slovenčiny, JS 5, 1951, s. 10—22. Z tohoto úseku jsou tu vlastně jen Štolcovy rozbory drobnějších písemných památek (Jazyk levočských slovenských prísah zo XVI.—XIX. storočia, JS 5, 1951, s. 197—247 a Spišský list z roku 1782, JČ 7, 1953, s. 97—104) a toponomastická studie J. Stanislava Zo slovenského sociálneho miestopisu. Odraz rozkladu rodového zriadenia v miestnych menách na Slovensku, JS 5, 1951, s. 58—96.

Úspěšně pokračuje výzkum slovenských nářečí, a to i mimo hranice Slovenska. Jsou mu věnovány tyto studie: V. Blanár, Vplyv bulharčiny na jazyk Slovákov a Čechov v Bulharsku, JS 5, 1951, s. 97—122, E. Pauliny, Vývin skupin ď, ť, ň, ľ + e, i v slovenčine, JS 5, 1951, s. 140—151, týž, Stredoslovenský tvar nom. - akuz. sing. typu znamenia, JČ 7, 1953, s. 51—62 a G. Horák, Poznámky o nárečí Liptovskej Tepličky, JČ 7, 1953, s. 105—124. Historickodialektologická studie R. Krajčoviče Boleraz či Boleradz (JČ 7, 1953, s. 63—86) je důležitá jak svou metodou, tak obecnými závěry o starých hranicích mezi kmeny moravskými a západoslovenskými.

 

Obraťme se nyní k podrobnějšímu rozboru posledního ročníku Jazykovedného časopisu, který je v mnohém charakteristický pro současný stav slovenské jazykovědy. Tento ročník je obsahově zaměřen na tři okruhy otázek: současné spisovné slovenštiny, historického vývoje slovenského jazyka a slovenské dialektologie.

K prvnímu okruhu patří především studie L. Dvonče Písmená v, u v Štúrovej norme a v dnešnej spisovnej slovenčine (117—122), která se kriticky vypořádává s nesprávnými názory na psaní písmen u a v v pravopisné soustavě Štúrově. Dnešnímu slovenskému pravopisu Dvonč vytýká nedůslednost; navrhuje, aby se psaní -ou, obvyklé v instr. sg. fem. (ženou), zavedlo i do gen. a ak. pl. mask. (bratou). Tento návrh však je sotva lepší než starší opačný návrh Peciarův (psát v instr. sg. fem. -ov). Třebaže obě koncovky „stejně znějí“, jsou vývojově i funkčně zcela rozdílné.

Širší dosah má další Dvončova práce Skracovanie dĺžok pred dlhými sufixami a rytmický zákon v slovenčine (234—243). Dvonč oprávněně odmítá zahrnovat do oblasti rytmického zákona i případy regresivního krácení, které nastává při derivaci, zvláště před příponami -ár, -iar, -ák/-iak (múr - murár, múdry - mudrák). Již Damborský tu mluvil o krácení kmenoslovném. Krácení kmenové délky nastává i v mnoha jiných [224]případech, a to i před krátkými sufixy (sádzať - sadzač). (Tu by jistě nebylo na škodu opřít se o existenci podobného derivačního krácení v češtině.) Pojem rytmického zákona pak Dvonč přesněji vymezuje jako neutralisaci kvantity dlouhých samohlásek po předcházející délce. (Ve svém referátě na liblické konferenci o fonologii v červnu 1954 mluvil L. Dvonč o „morfologisaci“ rytmického zákona — viz zprávu v Sovětské jazykovědě 4, 1954, s. 386.)

J. Ružička uveřejňuje dvě ze svých záslužných studií syntaktických. První z nich, Činnostné a stavové slovesá (5—17), je vlastně rozborem složených přísudků toho typu, který bývá v sovětských učebnicích nazýván složeným přísudkem slovesným. Ružička se zabývá spojením „vidových (fázových) sloves“ (začať, začínať, prestať, prestávať a pod.) s infinitivem: začal písať. Považuje tato spojení za syntagmaticky nerozložitelná. Hlavním argumentem je mu „rozložení vidů“, spočívající v tom, že „dokončenost anebo nedokončenost děje se vyjadřuje na pomocném slovese“. Tato argumentace po našem soudu nerespektuje přesné rozlišení fázovosti děje a vidu. I ve spojení s dokonavým „fázovým“ slovesem (začne) zůstává děj významového slovesa nedokonavý (ještě markantněji to vyplyne ze srovnání: zostává ležať / zostane ležať). „Fázové“ sloveso tedy vyjadřuje jen fázi děje plnovýznamného slovesa, které je vždy nedokonavé. Konečným cílem Ružičkovy studie je pokus o nalezení gramatického kriteria, které by podepřelo rozlišení lexikálně sémantických kategorií sloves akčních a stavových. Je s podivem, že se tu Ružička vůbec nezmiňuje o tom kriteriu, které uvádí akad. Havránek již v Genera verbi (I, 12 n.). Havránek ukázal, jaké důsledky má existence (u sloves akčních) nebo neexistence (u sloves stavových) agentu pro vyjadřování slovesného rodu. Naproti tomu kriterium Ružičkovo (nepřerušené trvání děje se u činnostních sloves vyjadřuje „vidovým slovesem“ neprestať, neprestávať, u sloves stavových slovesy ostať, ostávať, zostať, zostávať) je příliš úzké a může dokonce vzniknout pochybnost, zda jde o kriterium vskutku gramatické.

Druhým Ružičkovým článkem je Neurčitok v prívlastku (205—215). Autor podrobně analysuje okruh podstatných jmen abstraktních, u nichž může být infinitivní přívlastek. Spojení některých (blíže nevymezených) abstraktních substantiv se slovesem mať (mať chuť, povinnosť a pod.) jsou ekvivalenty modálních sloves, a proto infinitiv při nich Ružička nepovažuje za přívlastek, nýbrž za součást složeného přísudku. Tu se může namítnout, že synonymická vyjádření nemusí nezbytně mít i stejné konstrukce syntaktické. Poněvadž není okruh spojení tohoto typu zřetelně vymezen, nejsou hranice infinitivního přívlastku v tomto směru přesně určeny, zvláště když mezi příklady infinitivního přívlastku uvádí Ružička i takové, kde lze infinitiv (podle jeho pojetí) interpretovat jako součást složeného přísudku: … veď sám mal úmysel prísť ta zavčasu … (jako ekvivalent modálního slovesa uvedeno mať v úmysle). Všetki tieto práce mali poslanie pomáhať umelcovi (spojení mať poslanie uvedeno přímo jako ekvivalent modálního slovesa).

Sémantická studie J. Oravce Používanie slova „čo“ v spisovnej slovenčine (216—233) podrobně popisuje významy a funkce slova čo. K Oravcově klasifikaci máme některé připomínky: V popisu první funkce zájmena čo Oravec odděluje řečnické otázky (A na čo mi je sloboda?) od jiných vět tázacích (Čo vám je, mamko?). Avšak zájmeno čo tu má v obou případech zcela stejnou funkci, takže nemá smyslu tyto případy oddělovat. Věty typu Čo tvoj brat? vykládá autor tak, že tu zájmeno čo je v platnosti přísudku. Domníváme se však, že tu je třeba mluvit o elipse přísudku; zájmeno tu má stejnou funkci jako ve větě se slovesem. Zajímavé v ohledu stylistickém je užívání zájmena čo náhradou za zájmeno ktorý a aký. Oravec dokazuje, že se tu čo cítí jako hovorové jen v některých spojeních; v jiných případech se však „zájmena čo používá ve všech stylech jazyka“. Toto tvrzení by však bylo třeba doložit právě [225]ze všech stylů spisovného jazyka. Doklady ze stylu uměleckého, které autor výhradně uvádí, nemohou přirozeně svědčit za styl odborný, publicistický a pod.

K okruhu článků o současné spisovné slovenštině se přimyká příspěvek Š. Peciara O morfologickom členění slovesných tvarov (K diskusii o triedení slovenských slovies) (248—266). Je to pokračování poněkud nervosní diskuse, která se snaží nalézt kriterium pro třídění slovenských sloves (viz o ní kritickou připomínku K. Horálka v Slově a slovesnosti 14, 1953, s. 48). Peciar znovu kritisuje stanovisko J. Ružičky, vyslovené naposled v článku Ešte raz o triedení slovenských slovies (Jazykovedný časopis SAV, 1953), k němuž Peciar ještě nemohl přihlédnout ve svém referátě na slavistické konferenci v Olomouci 1953 (referát Problematika morfologického členenia slovesných tvarov v slovanských jazykoch otištěn ve Slavii 22, 1953). Podle Peciarova názoru nemůže být základem pro třídění sloves kmenotvorná přípona, neboť ta není záležitostí vlastního gramatického (morfologického) skladu slova. Je možno očekávat, že v dalším průběhu přejde diskuse ke klidnějšímu tónu a dospěje ke konkrétním výsledkům.

Historická jazykověda je v časopise zastoupena především dvěma rozsáhlými ukázkami z chystané historické mluvnice slovenské od Jána Stanislava Z dejín slovenského jazyka (17—50), Z dejín slovenského hláskoslovia (141—167). Obě otištěné kapitoly se týkají ústřední problematiky vývoje střídnic za ’a, ę, ě. Autor detailně sleduje vývoj těchto hlásek na celém slovenském jazykovém území a snaží se na základě starých zápisů vystopovat pravděpodobný stav mluveného jazyka na území, k němuž se zápisy vztahují. Přitom se zvláště kapitola o změnách a, ä vyznačuje tím, že tu autor někdy snad až příliš přímočaře promítá dnešní nářeční stav do minulosti, nepřihlížeje vždy při výkladu dostatečně k nejnovější tradici srovnávací jazykovědy slovanské a opíraje se především o starší výklady slovenské. Není snad také dosti zdůrazněna problematičnost velmi bohatého materiálu, s kterým se tu pracuje (jde převážně o vlastní jména v latinských zápisech, často z maďarského nebo německého prostředí, později pak zase o zápisy psané úřední češtinou). Rozhodně se nám pak nezdá, že by podané výklady (zvláště o povaze a vývoji střídnic za staré ’a, ’á, ę) potřebovaly doplnění a zpřesnění už jen v detailech, jak se domnívá autor. Pominuta je tu především otázka poměru „slovenského“ ä k podmínkám české „přehlásky“ a > ě a obdobná situace českého i slovenského jazykového území při postupném procesu depalatalisace posičně měkkých souhlásek. Na závadu úplnosti a přesvědčivosti autorových výkladů tu však není jen to, že nerespektuje dostatečně obdobná fakta na českém jazykovém území, nýbrž i to, že tu někdy reklamuje pro vlastní slovenskou historickou mluvnici vedle dokladů z Kijevských listů i zápisy týkající se zřejmě jihozápadní Moravy (na př. na s. 24 se uvádějí staré záznamy týkající se obcí v okresu Znojmo a Moravský Krumlov). Ve druhé kapitole o osudech starého ě vykládá autor vlastní slovenský vývoj už přesvědčivěji; především pak je třeba kladně hodnotit i jeho kritiku dosavadního tradičního výkladu o vývoji ě ve staré češtině. Škoda, že tu nemohlo být ještě přihlédnuto k výkladům, které této otázce nedávno věnoval M. Komárek, jehož názory jsou v lecčems velmi blízké závěrům Stanislavovým. Obě ukázky připravované Stanislavovy historické mluvnice jsou však přes všechny uvedené výhrady opravdu cenným přínosem a zároveň velkým příslibem nejen pro slovenistiku, ale i pro slavistiku vůbec.

Stať K. Habovštiakové Dva príspevky z morfológie Žilinskej knihy (168 až 190) svědomitě popisuje a vykládá vyjadřování dvou gramatických kategorií v této významné jazykové památce — kategorie duálu a kategorie minulého času. Vcelku zkoumání Habovštiakové potvrzuje očekávaný stav, na př. konstatováním, že oba složené tvary minulého času, perfektum i plusquamperfektum, „vyjadřují děj v minulosti trvající nebo dokončený bez zřetele k následnosti jednotlivých minulých dějů“.

[226]V celém ročníku Jazykovedného časopisu je bohatě zastoupena i slovenská dialektologie, především několika původními i recensními příspěvky A. Habovštiaka. Nejvýznamnější z nich je jistě jeho zevrubný přehled Slovenská dialektológia v rokoch 1938—1953 (69—107), který navazuje na Paulinyho Prehľad prác o slovenských nárečiach za uplynulých dvacať rokov (Carpatica I A, sv. 2, Praha 1940). Nejzajímavějším oddílem tohoto mnohostranného přehledu (řadí se sem na př. i práce toponomastické a onomastické) je nesporně shrnutí dosavadní práce na slovenském jazykovém atlase, která byla v l. 1947—1951 pod vedením E. Paulinyho a J. Štolce aspoň v materiálu zhruba dokončena. Svůj přehled uzavírá autor stručným zhodnocením dosavadních pracovních výsledků, které však je bohužel jen zcela povšechné a nekonkrétní. Tak zde nenajdeme ani slovo o nepříznivém vlivu luďácké ideologie na některé slovenské dialektologické práce z válečného období a naprosto zde na př. chybí odsudek nevědeckých thesí Bartkových v otázce moravské slovenštiny. — Habovštiakův soupis je nám však také připomínkou toho, že slovenská dialektologie, která předešla českou už po tolika stránkách, je na tom lépe i v tomto směru; ačkoliv by i pro českou dialektologii bylo nezbytně zapotřebí podobné shrnutí i zhodnocení dosavadní práce, pořád ještě od dob Národopisné výstavy českoslovanské nic podobného nemáme.

A. Habovštiak má tu také několik drobných poznámek K etymológii názvov Čierťaž, Črchľa, Čremoš (244—247). Nejzávažnější z nich je to, že se mu podařilo i pro název Črchľa, pokládaný někdy za převzetí z rumunského cerc, najít slovanskou etymologii.

Stať E. Paulinyho Zmeny č > š a ť, ď > č, ž v gemerských nárečiach (108—117) popisuje a vykládá na základě starších i novějších prací rozšíření a postup gemerských změn čo > šo, ďeťi > deči, bolesť > bolešč, plece > pleco a j. v jejich vzájemném systémovém vztahu a vývojové souvislosti. K podrobnější analyse různého přehodnocování sykavkových řad v jednotlivých gemerských nářečích přistupuje autor teprve tehdy, když tento proces uvedl ve vztah s vývojem ostatního slovenského území. Autor se nespokojuje stanovením relativní chronologie těchto změn a aspoň pro typ deči hledá historické vysvětlení ve vlivu středoslovenské německé kolonisace, která od 13. stol. spoluvytvářela oblast t. zv. „tvrdého“ Gemeru. Možná, že by v této souvislosti bylo zajímavé probrat znovu i otázku některých jiných zvláštních gemerských změn jako na př. y > ej. Autorovo organické spojení analysy vnitřních zákonů vývoje jazyka s rozborem historické situace mimojazykové je v tomto článku po našem soudu provedeno metodicky vzorně.

V oddílu „Posudky, referáty, zprávy“ zaujme zvlášť Peciarova kritická (i sebekritická) recense nových Pravidel slovenského pravopisu. Z české jazykovědy je posouzen časopis Slovo a slovesnost 13, 1951—1952 J. Horeckým. Je zásluhou Jazykovedného časopisu, že vedle recensí významných prací sovětských upozorňoval pohotově i na některé jazykovědné práce u nás ne obecně známé (v tomto ročníku píše J. Hušková o rumunské linguistice, V. Budovičová o romanistické práci R. Hakamiese, A. Habovštiak o Cimochovského zpracování severoalbánských nárečí, K. Habovštiaková o slovenistické práci P. Királyho).

Nemůžeme bohužel na závěr přát Jazykovědnému časopisu mnoho dalších úspěchů. Můžeme však na prahu druhého desítiletí naší republiky adresovat celé slovenské jazykovědě přání, aby dosáhla brzy rozhodujících vítězství na cestě k vědě opravdu pokrokové, k vědě marxistické. Předpokladem k dosažení tohoto cíle je rozvinutí práce teoretické a kritické osvojení tradic slovenské i české jazykovědy. Vývojová i strukturní blízkost češtiny a slovenštiny vyžaduje stálé konfrontace výsledků bohemistických a slovenistických. To je závazek vzájemný. Doufáme že v budoucnosti i stránky našeho časopisu umožní těsnější spolupráci a častější výměnu názorů.

Slovo a slovesnost, volume 16 (1955), number 4, pp. 222-226

Previous Milan Romportl, Jan Wodarz: Dvě německé učebnice obecné fonetiky

Next Zdeněk Tyl: Česká jazykověda v letech 1953—1954 (Část závěrečná)