Havránkův sborník

Jaroslav Bauer

[Chronicles]

(pdf)

-

Šedesáté narozeniny akad. B. Havránka uctili naši jazykovědci obsáhlým sborníkem, který vyšel poněkud opožděně jako první svazek Studií a prací linguistických.[1] Sešlo se tolik statí, že je redakce (J. Bělič, M. Dokulil, K. Horálek a A. Jedlička) nemohla ani všechny do sborníku pojmout; i tak stála před těžkým úkolem, jak seřadit na 40 statí obsahem a formou značně různorodých. Přece však mají všecky společného jmenovatele: týkají se oborů, jimiž se akad. Havránek ve svém bohatém díle zabýval, a mnohé přímo z jeho podnětů vycházejí nebo navazují na jeho práce. Už to svědčí o mimořádném významu Havránkova díla a jeho osobnosti. Dostalo se mu uznání i s nejvyšších míst, jak ukazuje blahopřání presidenta Klementa Gottwalda a srdečné osobní dopisy ministrů akad. Zd. Nejedlého, V. Kopeckého a L. Štolla. Jubilejní projev akad. J. Mukařovského (Bohuslav Havránek a Karlova universita, s. 36—39), který má ráz vřelé osobní vzpomínky, i stať Kv. Hodury Bohuslav Havránek a Příruční slovník jazyka českého (s. 40—42) naznačují, z čeho vyvěrá Ha[250]vránkův význam pro tato pracoviště i pro celou naši jazykovědu.[2]

Ale plně to ukazuje až Přehled Havránkovy vědecké činnosti (s. 11—35) od K. Horálka. Po stručných datech životopisných osvětluje vědecký růst Havránkův na pozadí světové i naší jazykovědy a probírá jednotlivé oblasti jeho vědecké práce. V popředí stojí bohemistika v širokém smyslu (zvl. otázky spisovného jazyka a dialektů) a slavistika, ale významné jsou i práce z dějin jazykovědy, z obecného jazykozpytu a z rusistiky. Havránek se nikdy nespokojoval tradičními metodami nebo positivistickým hromaděním faktů, ale vyrovnával se vždy s novými směry. I když se neubránil chybám, je jeho vývojová linie jasně kladná, pokroková; vždy „zůstával věren zásadám filologicky přesné, promyšlené a podrobně dokumentované jazykovědné práce“ (s. 17) a jeho práce jsou proto trvale cenným přínosem pro naši jazykovědu jak po stránce věcné, tak i metodicky. Veliký význam má i Havránkovo působení učitelské a redaktorské, neboť při něm nešetří časem a pomáhá zvláště mladým autorům kritickými zásahy i podněty. — Bohatství jeho díla dokresluje chronologická bibliografie od K. Horálka a Zd. Tyla (s. 529—551), zachycující i Havránkovu činnost redakční a ediční až do r. 1952.

Dalších 37 statí je do značné míry přehlídkou stavu naší jazykovědy, jejích pracovních metod i zájmů. Skoro každý obor, jehož se dotýkají, je zastoupen teoretickými úvahami obecně jazykovědnými nebo programovými i pracemi materiálovými, z nichž některé přinášejí skutečně nové a velmi cenné výsledky badatelské práce. Ale jsou zde i stati, na nichž je vidět jistý pracovní chvat — jak to již v jubilejních sbornících bývá. Je však nutno vyzvednout, že takových statí je menšina. Jednotícím pojítkem celého sborníku je i snaha autorů vycházet z marxistické teorie jazyka a využívat při svých pracovních postupech metody dialektického materialismu. Přece však tu a tam proniknou přežitky starších názorů autorů: nedostatek pravé historičnosti, přetížení obtížnou terminologií, skoro positivistický výčet faktů bez hlubšího rozboru, nedostatek zřetele ke spojitosti jazyka s vývojem myšlení a společnosti a n. j. Pokud jde o thematiku, převažují stati bohemistické, ale za těmi nezůstávají příliš pozadu ani stati slavistické (ať už srovnávací nebo týkající se jednotlivých slovanských jazyků) a obecně jazykovědné; jen ojediněle se setkáme se statí jiného zaměření (anglistickou). Protože se však téměř všichni autoři pokoušejí vyvodit ze svého materiálu nebo na něm ilustrovat obecnější zásady a jazykové zákonitosti, je výhodnější všimnout si statí podle toho, které části jazykové stavby se týkají. Velká část má tu za předmět mluvnickou stavbu, a to hláskosloví, morfologii i syntax; pozornosti se však dostalo i tvoření slov a slovní zásobě. Významné místo mají stati zabývající se problémy dialektologickými a vývojem spisovného jazyka. Dobře jsou zastoupeny i studie stylistické a najdeme tu dokonce i tři články literární.

Obecné problematiky rozsahu a obsahu mluvnice jako jazykovědné discipliny se dotýká akad. Fr. Trávníček v článku Slovo a věta ve světle Stalinova učení o jazyce (s. 43—54). Na podkladě sovětské psychologie dochází k závěru, že obě uvedené jazykové jednotky mají svůj protějšek v útvarech myšlenkových: slovu odpovídá pojem jako výsledek myšlení a větě myšlenka jako proces myšlení. Tento důležitý postřeh jistě pomůže při definici věty; bude však nutno zpřesnit i definici myšlenky a pojímat ji jako jednotku myšlenkového procesu, podobně jako věta je jednotkou jazykového sdělení. Dále řeší Trávníček otázku, velmi aktuální po Stalinových statích, patří-li do mluvnice hláskosloví a nauka o tvoření slov. Protože i hláskové a slovotvorné změny mají povahu abstraktní a zákonitou, patří do mluvnice, a to do morfologie v širším smyslu, neboť slouží k měnění slov. Sovětská mluvnická praxe dala mu v tom za pravdu: akademická mluvnice o hláskosloví i tvoření slov pojednává.

I ve sborníku je obojí problematika zastoupena. Obecná stať P. Trosta O významu hlásek (s. 67—72) charakterisuje hlásky jako jednotky zvukové (na rozdíl od [251]slov, jednotek zvukově významových), které nemají vlastní význam. Tomu neodporuje ani zvukomalba ani t. zv. symbolika hlásek, neboť se projevuje jen náznakově uprostřed konvence a slouží převážně citové expresi. Naproti tomu nositeli významů slov jsou hláskové řady svými abstraktními distinktivními vlastnostmi. To platí i pro období vzniku lidské řeči: „Proces vytváření slovníku je zároveň i procesem vytváření hláskové soustavy. Hlásky nevznikly dříve než slova, naopak, slova se postupně rozčleňují v hlásky. Vývoj je nesen hledáním účelnějšího systému zvukových rozdílů“ (s. 72). Trost správně zdůrazňuje, že pojetí slova jako zvukového obrazu věci je nemarxistické; bylo by však třeba opatrněji formulovat tvrzení, že slova jsou „zvukové znaky pojmů“ (s. 67 a j.), neboť tak zúžíme pojem slovo jen na zvukový útvar a vyloučíme z něho významovou složku, tvořící s hláskovou podobou sice konvenční, ale společensky a historicky pevně spjatou jednotku. — Dvě stati mladých autorů jsou zaměřeny historicky a pěkně dokazují, že fonetika nemusí přestávat jen na synchronním popisu jazykových jevů. M. Komárek přispěl úvahou K fonetické povaze stč. ě (s. 90—98), v níž rozborem staročeské grafiky a s přihlédnutím k dalšímu vývoji dokazuje, že to byl t. zv. pohybový difthong (samohláska s proměnlivým průběhem); proto bylo ě možné i po j. Podrobnějšího zdůvodnění by si vyžádal názor, že širokou výslovnost (ä) nelze předpokládat ani pro časnou dobu (X. stol.). — K otázce ustálení západoslovanského přízvuku (s. 73—80) přináší významný příspěvek M. Romportl. Pozoroval stopy přízvuku na penultimě v chodských nářečích a soudí, že jeho reliktem je i hojnější zvýšení melodické linie na této slabice, jak upozornil už B. Havránek. V jablunkovském nářečí lze zase postřehnout přecházení přízvuku na slabiku první. To sice ještě nestačí k vyvrácení teorie o postupu od přízvuku na první slabice k přízvuku na předposlední, formulované Lehrem-Spławińským hlavně na základě stavu nářečí kašubských, ale rozhodně to významně podpírá Havránkův názor na možnost opačného postupu. Stálo by za to, prozkoumat s tohoto hlediska i zbytky přízvuku na předposlední slabice v severní části Valašska, neboť v tom se nemusí odrážet jen poslovenštění nářečí původně lašského. — B. Hála pojednává O t. zv. „švábské melodii“ v češtině (s. 81 až 89) a ukazuje, že tento termín Chlumského je i věcně nesprávný, neboť obdoba našeho snížení tónu přízvučné slabiky při důrazu se západoněmeckou nižší výslovností přízvučné slabiky je jen vzdálená. Český jev osvětluje autor se stránky fonetické na základě kimografických zápisů.

Mezi statěmi zaměřenými k problematice morfologické je jediná neslavistická stať ve sborníku — K vývoji deklinace substantiv v angličtině (s. 162—170) od J. Sgalla. Nepřináší nový materiál, takže je spíše kritickým přehledem dosavadních názorů na příčiny přechodu angličtiny k analyse. Autor je přesvědčen, že tvaroslovný vývoj není přímým výsledkem vývoje hláskoslovného, ale že zde šly stejným směrem dva samostatné procesy, které na sebe působily; nevylučuje ani vliv superstrátů. — Slovenský příspěvek od E. Paulinyho zkoumá Rod pomnožných mien v spisovnej slovenčine (s. 154—161). Spisovný jazyk se tu liší od nářečí, a přece jde o výsledek stejného vnitřního zákona, platícího pro celou slovenštinu: sklonění těchto jmen se řídí podle tvarů genitivu, pokud tomu nebrání produktivní přípona, pociťující se jako mužská nebo ženská. Bylo by možno dodat, že v plurále jsou ve slovenštině rodové rozdíly vůbec oslabeny; tím menší význam má rod pro pomnožná jména místní, u nichž je přichýlení k té nebo oné produktivní deklinaci jev čistě formální. — Nejobsáhlejší tři stati však vycházejí z materiálu českého. J. Vachek v příspěvku K problematice českých possessivních adjektiv (s. 171—189) zjišťuje na pozadí anglické paralely, jaké místo mají v jazykovém systému a jak vznikla česká nářeční neohebná adjektiva typu tatínkovo, maminčino. Ustrnutím vypadla z kategorie adjektiv a dostala se (jako útvary denominativní) do blízkosti genitivu. Nářečí tak likvidovalo radikálně jeden typ jmenných adjektiv. To je v souladu s vnitřním vývojem češtiny, v němž lze sledovat nejrozmanitější způsoby [252]zatlačování jmenných adjektiv. Historický pohled ukáže, že zdánlivě obdobný anglický possessive case má zcela jinou vývojovou dynamiku: vzdaluje se od deklinace a blíží se adjektivům. Vachek tak podal pěkný příklad, jak může porovnání s cizím jazykem osvětlit domácí jev, není-li mechanické a přihlíží-li k specifickému vývoji ve srovnávaných jazycích. Čistě synchronní typologická shoda mohla by naopak podstatu jevu zastřít. Podnětné poznámky o příčinách ústupu jmenných tvarů adjektiv by si zasloužily dalšího propracování; sporný je předpoklad, že složené tvary adjektivní vyjadřovaly původně určenost substantiv.[3] — Dva příspěvky se týkají slovesných tvarů. I. Poldauf chce objasnit Podíl mluvnice a nauky o slovníku na problematice slovesného vidu (s. 200—223). Zastavuje se u rozdílu mezi lexikální a gramatickou abstrakcí a dochází k závěru, že se v jazyce uplatňuje ještě další typ abstrakcí, které nevytvářejí ani pojmovou jednotku — slovo, ani gramatickou kategorii, ale jsou na prahu mezi lexikem a gramatikou; proto je nazývá liminální abstrakce. Obrážejí se v mluvnických pravidlech. Tak na př. liminální abstrakce jednotlivina — celkovina má vliv na možnost utvořit plurál, v jiných jazycích na volbu členu a pod. V rámci slovesného vidu se projevuje liminální abstrakce lineárnosti: slovesa vyjadřující děje prostě plynoucí nemohou mít dokonavý tvar. Tím se odstraňuje námitka, že vidové páry jsou neúplné (druhou příčinou může býti expresivnost). Také tvoření vidových tvarů prefigací se liší od pochodů slovotvorných, neboť k vyjádření dokonavosti slouží předpona jen tehdy, připojuje-li se k základu schopnému samostatně existovat jako sloveso nedokonavé. Proto „vid jako lišení nedokonavého, t. j. prostého, a dokonavého pohledu na děj je kategorií gramatickou. Genetický pohled nám ukazuje její lexikální základy, lexikální kořeny, z nichž vyrostla“ (s. 223). Naproti tomu „t. zv. ‚dějová fázovost‘ a ‚dějová míra‘ jsou umělé nadstavby nad některými zcela různorodými významy, nadstavby nad lexikálními kategoriemi, a to některými, nikoli všemi“ (s. 223); patří proto do slovníku. — Autor zde osvětluje vidovou problematiku, která tak často láká jazykovědce, s jednoho hlediska a v mnohém nově; obtížná forma výkladu však jistě odradí mnohé čtenáře. Postrádáme též odkazy na starší literaturu (neboť mnohé otázky byly již podobně osvětleny); tu a tam by problém názorněji ilustroval hlubší pohled historický, zvl. když se v závěru mluví i o pohledu genetickém. Takto zůstává celá studie v plánu čistě synchronním. — Velmi aktuální je stať Fr. Kopečného o Passivu, reflexivní formě slovesné a reflexivním slovese (s. 224—247), neboť otázka t. zv. reflexivního passiva a jeho odlišení od ostatních významů reflexiv není dosud propracována. Kopečný dospívá k jemnému rozlišení reflexivní formy slovesa nezvratného (reflexivní passivum typu dům se staví a pod.), „vlastních reflexiv“ typu umývám se (sem patří i reciproční typ potkali se a pozdravili se) a reflexiv významových (která se liší od nezvratných protějšků lexikálním významem, na př. trápit se; sem patří i reflexiva tantum), což je dělení v podstatě shodné s roztříděním reflexivních sloves v Havránkových Genera verbi. Mezi těmito typy vysledoval významové vztahy a přechody a objasňuje i jejich různé odstíny, takže celá stať je věcně přímo nabita. Kromě historické poznámky o opisném passivu zůstává důsledně v rovině synchronní — proto je snad trochu odvážné mluvit jen na základě dnešních významových vztahů o vzniku reflexivních sloves a reflexivního passiva; to by si vyžádalo nezbytně doložení historickým materiálem.

Syntaktické studie (k nimž by bylo možno připočíst i zmíněnou již stať Trávníčkovu) si všímají jednak otázek české skladby, jednak velmi aktuálního porovnání skladby české a ruské. M. Dokulil si v článku K modální výstavbě věty (s. 255—262) všímá, jakými prostředky se vyjadřuje vztah obsahu výpovědi ke skutečnosti. Zjišťuje, že modálnost predikačního jádra je vytvářena pěti prostředky: 1. jeho sémantikou, která však [253]určuje jen možnost modálního zabarvení (neměla by proto být uváděna se skutečnými výrazovými prostředky modality v jedné rovině ani vnějškově); 2. slovesným způsobem; 3. konstrukcemi s modálním slovesem nebo neosobními modálními predikacemi typu je třeba; 4. modálními partikulemi jako prý a pod.; 5. intonací, která může někdy ostře měnit modální smysl přísudku, je-li v rozporu s ostatními prostředky. Stručně se pak dotýká modálních prostředků, které se netýkají přímo predikačního jádra a jsou mnohem méně důležité. Komplikovaná je situace v souvětí, kde je nutno přihlížet ke vztahům mezi modálními významy jednotlivých predikací. Tomuto thematu velmi zajímavému už tím, že se v oblasti modálnosti stýkají mluvnické prostředky s lexikálností a že zde jsou značné rozdíly mezi slovanskými jazyky, dostalo se v naší jazykovědě dosud málo pozornosti. Proto je článek aktuální na př. i pro srovnávací studium češtiny a ruštiny; měl by však býti psán přístupněji, méně abstraktně a bez přílišného zatížení obtížnou terminologií. — Danešův Příspěvek k rozboru významové výstavby výpovědi (s. 263 až 274) nepřináší nový materiál, ale prohlubuje a doplňuje Petříkovy výklady o vlivu větného přízvuku na lexikální význam adverbií také (též), zase, přece, sotva, teprve a Vachkovy výklady o významu větného přízvuku pro rozlišení různých druhů záporu. Zjistil, že v obou případech rozhoduje významová výstavba výpovědi, kdežto větný přízvuk je jen prostředkem k jejímu vyjádření. Zvukovou složku nesmíme zkoumat isolovaně, protože „dopomáhá jazykovým projevům k jednoznačnosti jen v souhře s ostatními prostředky“ (s. 271). — B. Ilek sleduje ve své materiálové stati Volba a postavení subjektu v ruštině a v češtině (s. 275—295), v kterých významových typech vět vyjadřuje ruština subjekt (t. j. „větný člen, v kterém lokalisujeme příznak nebo který se ve větě pociťuje jako nositel děje nebo stavu“ — s. 277) jinak než jako mluvnický podnět. Tendence k „neosobnímu“ vyjadřování má v ruštině důsledky i pro vývoj pádových významů (zvl. dativ se stává častým výrazem subjektu a ztrácí naopak některé jiné významy — prospěchový, possesivní a „ethický“). Rozdíly mezi oběma jazyky jsou pěkně ilustrovány četnými doklady; paralelní překlady z třetího jazyka do češtiny a ruštiny, kterých autor hojně užívá, vylučují možnost vzájemného vlivu. Článek má nejen cenu praktickou, ale i teoretickou, přestože nepřináší vysvětlení rozdílu mezi oběma jazyky (to bude úkolem bádání historického) — zasahuje totiž do málo probádané oblasti skladby, do oblasti jednočlenných vět. (Sotva však budeme s autorem pokládat větu je průvan za dvoučlennou — viz s. 276.) — Aktuální otázku, jak prohloubit vyučování ruské skladbě na české škole a překonat pouhý empirismus ve srovnávání obou jazyků, osvětluje L. Kopeckij (O ruské skladbě na české škole, s. 296—307). Těžiště rozdílů vidí v predikaci; důležitá je i skladba slovních spojení a rozbor větných konstrukcí (především vět jednočlenných a infinitivních). Souvětí je prý méně obtížné a jde zde v podstatě o lexikální zvládnutí spojek. V tom však nelze s autorem plně souhlasit, neboť ruština užívá na místě českého souvětí namnoze rozvité věty jednoduché s přechodníkovými, participiálními a infinitivními vazbami nebo s rozvitými dějovými jmény. Podstatný rozdíl je i v hojných ruských vedlejších větách infinitivních a ve srovnávacích obratech s přechodníky, které si svou platností nezadají s vedlejšími větami. Kromě toho nebude možno prohloubit vyučování bez sblížení českého a ruského mluvnického systému a terminologie, aby se výklad týchž jevů podával obdobně jako při mateřském jazyce; zatím se bohužel — v učebnicích i v recensovaném článku — vychází převážně ze systému ruského.

Z problematiky slovní zásoby a tvoření slov zajímá autory nejvíce základní slovní fond. M. Roudný podává shrnutí názorů, jak je vymezen základní slovní fond s hlediska prací J. V. Stalina a sovětských jazykovědců (s. 55—66). Nepokouší se o aplikaci na materiálu, ale přináší několik vlastních postřehů o vztahu základního slovního fondu ke gramatické stavbě jazyka. — Tři stati jsou etymologické. Príspevok k štúdiu najstarších vrstiev základného slovného fondu [254]slovanských jazykov (s. 114—130) od A. V. Isačenka podává výklad neuter na -men. Rozvíjí názor Hirtův, že ide. přípona -men vznikla ze samostatného slova, a dokazuje, že men mělo původně význam ‚znak‘. Podporou tohoto názoru by bylo nalezení etymologie samého základu men; bez ní výklad jistě vzbudí námitky etymologů, neboť některé vývody nepřesvědčují a všechna rozebíraná slova jsou přesunována do oblasti kultické. — Táž slova vykládá z části i A. Mátl, když zkoumá Abstraktní význam u nejstarších vrstev slovanských substantiv (kmenů konsonantických) (s. 131—151). Opírá se o dvě závažné teoretické zásady, k nimž dospěl při své práci o slovanských abstraktech: 1. Názvy pro věci se původně tvořily tak, že se jejich základem stal význačný znak předmětu — často to byl pohyb, děj, který se původně neodtrhoval od průvodní představy konkrétní, ale záhy bylo možno názvů takto tvořených užít i jako dějových abstrakt. 2. Slova se kdysi netvořila podle nějakého abstraktního typu tvoření, nýbrž podle zcela určité předlohy (staršího slova, které bylo s novým slovem v době jeho vzniku ve věcné nebo významové souvislosti). To platí pro novější substantiva na -men (pismę, čismę podle jьmę, znamę); původní význam jiných substantiv byl asi konkrétní a abstraktní vznikl později. Vedle substantiv na -men si Mátl všímá nehojných abstrakt n-kmenových a s-kmenových. — V. Machek pokračuje zde ve svých studiích o významově slovotvorných typech slovanského slovesa analysou Slovanských intensiv slovesných s příponou -stati (s. 248—254). Jsou to slovesa převážně expresivní typu chlastati : chlapati, dosvědčená z největší části v nářečích. Přípona -sta- má ide. response. Stať je pěkným svědectvím toho, že v nářečích je skryto mnoho starobylých útvarů a že lze s náležitou opatrností čerpat i z oblasti exprese, kde je sice mnoho útvarů efemerních, ale i starobylé typy tvoření. Význam a dosah Machkových statí o slovanském slovese by plně vynikl, kdyby byly sebrány v jeden celek; ale už dnes vnucují otázky, jak bohatý byl asi praslovanský slovesný systém na významové typy, jde-li o relikty kdysi obecně rozšířených slovotvorných typů nebo jen o náběhy k nim a pod. V mnohém bude nutno starší názory o slovanském slovese opravit. — Příspěvek K otázce slovotvorných typů, zvl. slovanských (s. 99—113) od A. Dostála je pokusem o nové osvětlení jinak známých slovotvorných faktů s hlediska jejich významové motivace. Tak ze zjištění, že nejčastějším typem kořene se stal u substantiv, adjektiv, sloves a částečně i zájmen útvar konsonant—vokál—konsonant, kdežto u ostatních slovních druhů konsonant—vokál nebo vokál—konsonant, vyvozuje vysvětlení některých hláskových změn. Dále se zamýšlí nad šířením analogických pádových koncovek v plurálu, nad vznikem složených adjektiv (vykládá je jako důsledek významového rozlišení substantiv a adjektiv) a j. Většinou však chybí vyvrácení dosavadního výkladu o důvodech jednotlivých jevů (hláskoslovné zákony, různé konkrétní analogie atd.), aby vynikla potřeba a odůvodněnost nového osvětlení. — Druhý slovotvorný příspěvek, Poznámky k tvoření některých adjektivních složenin (s. 190—199) od M. Helcla, je naproti tomu zaměřen zase prakticky k jednomu konkrétnímu problému: k významovým typům, způsobům tvoření a pravopisu českých složených adjektiv, která se dnes neobyčejně šíří. Autor vytvořil svým rozborem předpoklady pro jejich správnou kodifikaci. — Lexikologie je zastoupena statí J. Daňhelky Některé zásadní otázky historického slovníku jazyka českého (s. 385—394). Úkolem slovníku bude podat obraz vývoje naší slovní zásoby od počátku doby historické do 40. let minulého století na základě památek literárních i neliterárních, ba i nářečí; podle toho musí být prováděna excerpce a je nutná řada přípravných prací (vydání stč. slovníku, slovníků důležitých památek a autorů, dialektologických slovníků a j.). Perspektiva historického slovníku jazyka českého je tedy bohužel ještě vzdálená — kéž by byl urychleně vydán staročeský slovník, doplňující slovník Gebauerův!

Na vývoji nářečí lze sledovat mnoho obecných jazykových zákonitostí. Ukazují to tři stati Havránkova sborníku. Vl. Ska[255]lička si klade otázku, jak souvisí Vývoj nářečí a společenský řád (s. 308—316). Pohled s ptačí perspektivy, při němž se není možno zastavit u nesmírně složitých vztahů jazykového a společenského vývoje, může ovšem přinést jen obecné zjištění, že vytvoření otrokářských a raně feudálních států přispělo k integraci dialektů, kdežto feudální rozdrobenost k diferenciaci. Jen tak je možno přijmout formulace, že „vývoj češtiny je paralelní vývoji ruštiny“, že „u Maďarů je situace podobná jako u Slovanů“ a že „podobný vývoj je v arabštině“ (s. 315). Společenskou podmíněnost vývoje dialektů v jazyky zastírají některé formulace (na př.: „nově se vytvořila bohatá pestrost dialektů, pestrost, která snad povede k vytvoření samostatných jazyků“ — s. 315), ačkoli autor má na mysli právě vztah nářečního vývoje ke společenskému řádu. — Mnohem jasněji vynikne společenská podmíněnost nářečního vývoje z Kellnerovy studie K otázce historického formování jazykových hranic (s. 317—327), opřené o podrobnou znalost slovanského materiálu. Dnešní stav se jeví Kellnerovi jako výsledek dlouhého a složitého historického procesu, v němž jednotliví činitelé nepůsobí vždy současně, ani ne postupně, nýbrž často se navzájem kříží a mění se s časem. Jasně vyniká převaha faktorů společenských nad přírodními. Pěkně jsou rozlišeny faktory tvořící jazykové hranice od faktorů, které hranice mění nebo dialekty vůbec nivelisují. Posmrtně vyšlá stať ukazuje, jak Kellner dospíval od důkladných a v mnohém průkopnických prací materiálových k významným studiím obecně jazykovědného dosahu a jakou ztrátu jeho předčasným odchodem naše jazykověda utrpěla. — Také v otázce jazykového míšení lze pokročit hlavně studiem konkrétních případů. Proto má Jeden prípad medzislovanských jazykových vplyvov (s. 353—368), totiž vývoj malé slovenské jazykové skupinky v Pišurce v Bulharsku, který podrobně popisuje V. Blanár, obecnější význam. V Pišurce se setkává nejen středoslovenské nářečí s bulharštinou, ale uplatňuje se i vliv ukrajinštiny, který má téměř povahu substrátu; proto jsou výsledky této složité situace v jazyce obyvatel tím pozoruhodnější. — O úkolech dialektologie a metodách jazykovědného zeměpisu (s. 328—340) uvažuje na základě sovětských prací (zvl. Avanesovových a Bernštejnových) J. Voráč a aplikuje to na probíhající nářeční výzkum v Čechách, s jehož problematikou, výsledky i technickým postupem nás seznamuje. — Příspěvek k historické dialektologii moravské přináší Sl. Utěšený ve stati Čeština nejstarších úsovských matrik z let 1610—1725 (s. 341—352). Památky dávají svědectví jen o systému hlásek, který byl už v 17. stol. stejný jako dnes. Cenné jsou autorovy obecné poznámky o problémech historické dialektologie a interpretace starých textů pro její účely.

Také historie spisovného jazyka je zastoupena ve sborníku vedle konkrétních statí i obecnou studií K problematice dějin spisovného jazyka (s. 369—375) od K. Horálka. Specifický vývoj spisovného jazyka vyplývá z toho, že je to jazyk intelektualisovaný a stylisovaný. Systémová vazba prvků je v něm (zvl. ve starší době) slabší než v nářečích, protože jsou slabší návykové mechanismy, které ji podmiňují. Proto jsou možné umělé zásahy do struktury spisovného jazyka a substituce některých prvků. Ovšem i spisovná norma má vždy velkou stabilitu, vyvíjí se jen povlovně a k přejetí neorganických tvarů dojde jen při delším systematickém působení na spisovný jazyk. K úvahám o kulturním jazyce předspisovném připojuje autor konkrétní poznámky (o existenci středoslovenského kulturního jazyka před vznikem spisovné slovenštiny) a zastavuje se zvláště u staroslověnštiny. Ta nepředstavuje jeden jazyk v postupném vývoji, ale literární jazyk, do něhož pronikaly jednotlivosti z různých místních nářečí a kulturních jazyků. Proto pochybuje Horálek o možnosti rekonstrukce jazyka cyrilometodějského. — Staroslověnštiny se týká Ryšánkův Příspěvek ke kritice a výkladu sborníku Supraslského (s. 152—153), opravující na základě postřehu paleografického jedno nejasné čtení (Supr. 207.9) jako opisovačskou chybu. — Z Havránkových studií o vlivu spisovné češtiny na charvátštinu, zprostředkovaném [256]emauzskými hlaholáši, vychází M. Štěrbová, která podává v článku K otázce bohemik v charvátskohlaholském písemnictví (s. 376—384) výsledky větší materiálové práce. Rozborem dvou překladů z češtiny zjistila, že byla přejata četná slova z oblasti nábožensko-filosofické, právní a civilisační, anebo že byla podle českých slov významově obměněna slova domácí, event. vytvořeny kalky. Zděděná slovní zásoba nestačila totiž k vyjádření nových obsahů. Naproti tomu v oblasti hláskoslovné, tvaroslovné a syntaktické měla církevní slovanština charvátské redakce tak pevnou zděděnou normu, že se v ní vliv češtiny neuplatnil (nepronikl ani latinisovaný slovosled). Bylo by velmi zajímavé sledovat, která z přejatých slov měla jen efemerní život v přímých překladech a která obohatila jazyk natrvalo.

Dvě stati se týkají málo prostudovaných období ve vývoji našeho spisovného jazyka. Materiálový Příspěvek k dějinám spisovné češtiny (s. 405—419) od Fr. Svěráka podává rozbor jazyka dvou málo známých památek z 1. poloviny 18. stol., v nichž se projevuje v různé míře úpadek spisovného jazyka i poměr autorů k němu. Zajímavý materiál není však podán s jednoho hlediska. Užitečnější než hodnocení jako „zachování starší podoby“, „nářeční prvek“ nebo „jiná zvláštnost“ by byla důsledná konfrontace s normou veleslavínskou a rozlišení vlivů obecné češtiny od místních nářečí; tak bychom získali mnohem jasnější příspěvek k dějinám češtiny pobělohorské. — K otázce jazykové kultury v 30. a 40. letech 19. století přináší cenné postřehy Al. Jedlička (s. 459—472). Na jazyce Tylově (zvl. na jeho úpravách vlastních prací v dalších vydáních i v rukopisech) ukazuje, že zlidovění jazyka se projevovalo zvláště ve větné stavbě (opouštějí se periody, participiální vazby, latinisovaný slovosled) a ve slovní zásobě (odmítání zbytečných cizích slov i zbytečných neologismů za vžitá slova cizí), nikoli v pronikání lidových prvků hláskoslovných a tvaroslovných. Zde se jistě uplatnila autoritativní kodifikace Dobrovského. Podobné zpracování syntaxe chybělo až do let 50. až 60. — a pak ovšem již vyznělo Zikmundovo zachycení veleslavínské syntaxe anachronicky. Je ovšem jisté, že vyumělkovaná skladba byla pro širší uplatnění spisovného jazyka daleko tíživější než archaisované hláskosloví a tvarosloví, které bylo možno na základě přesné kodifikace dobře zvládnout. Jedlička pěkně osvětluje i společenské příčiny demokratisace spisovného jazyka v této době a velký význam divadla, které sám Tyl považoval za „učiliště jazyka“.

Jedličkovu stať v mnohém doplňuje jedna ze tří literárních statí sborníku: Vztah obrozenské literatury k literárnímu dědictví (s. 437—458) od F. Vodičky. Všímá si totiž tří stránek literárního dědictví: spisovného jazyka, poznávací hodnoty literatury a její povahy jako formy společenského vědomí. Ukazuje tak změny v poměru ke spisovnému jazyku od konce 18. stol. do 50. let 19. stol. v širším rámci vývoje literárního. — J. Hrabák na příkladu Dvou redakcí stč. Rady otce synovi (s. 395—404) ukazuje, že při studiu kulturního dědictví je důležité sledovat, jak a proč byl měněn text literárního díla. Druhá redakce uvedené památky (z 50. let 15. stol.) neměnila obsah, protože při utužení feudalismu po husitské revoluci plně vyhovoval. Zato měnil opisovač formu neobratným rozbíjením slabičného verše a rytmické tendence — zřejmě proto, aby jazyk přiblížil živé mluvě. Lze postřehnout i snahu po srozumitelnosti. — V třetí literární stati informuje O. Králík o osudech Legendy o slovanském původu Justiniánově (s. 420—436) a všímá si především, jak se měnila její funkce v různých dobách.

Jedličkova, Vodičkova a Hrabákova stať se dotýkají namnoze otázek stylistických. Těm jsou věnovány tři další stati. K. Hausenblas pojednává O jazyce Wolkerovy poesie (s. 473—493). Nechce vytýkat jen jednotlivé jevy, ale vycházet z celého jazyka spisovatele; proto je jeho charakteristika jazyka Wolkerova tak plastická a přesvědčivá. Všímá si básníkova poměru k normě a k nářečním prvkům, sleduje slovní zásobu v jeho básních, všímá si využití prostředků slovotvorných, větné stavby i zvukové stránky; závěrem zjišťuje, z čeho vyplývá silná obraznost Wolkerovy poesie. Obraz u něho [257]vyrůstá z myšlenky, výraz je ucelený a hutný, oprošťuje se postupně od tradičních poetismů, které poněkud rušivě působí v jeho baladách. — Křístkův rozbor Jazyka u Julia Fučíka jako prostředku boje (s. 494—509) patří k prvním pokusům o zhodnocení jazykové stránky Fučíkova díla. Autor sleduje jeho jazykovou průpravu a vlivy na jeho vývoj (na př. kritického stylu Šaldova) i jeho názory na jazyk a všímá si pak funkce a využití některých výraznějších jazykových prostředků. — Obecný problém řeší stať K otázce využívání nářečí v literatuře (s. 510—528) od J. Běliče. Na toto thema bylo u nás po Stalinových statích napsáno již několik prací, ale přesto studie Běličova nezastarala ani při opožděném vydání sborníku. Všímá si totiž, jak se měnil poměr k dialektismům i jejich funkce v jednotlivých obdobích naší literatury od Němcové až po dnešek. Takový historický pohled přispěl k jasnějšímu a opatrnějšímu posuzování dialektismů v jazyce socialistického realismu a podstaty skutečné lidovosti jazyka. Ta záleží v jasnosti a srozumitelnosti, které lze dosáhnout bez ochuzení jazyka správným využitím všech prostředků jazyka celonárodního. Snad by bylo možno ještě více podtrhnout význam živé stavby věty a souvětí pro dosažení tohoto cíle. Autor správně uzavírá, že skutečné řešení jazykových otázek mohou přinést jen mistři slova ve svých dílech; ovšem teorie jim může pomoci.

Přehlédli jsme celé thematické bohatství sborníku, který lze s redakcí označit aspoň za částečnou přehlídku naší jazykovědy. Jaké z toho plynou obecnější perspektivy pro zaměření práce v jednotlivých oborech mluvnice a jazykovědy vůbec?

Pro studie o zvukové stránce jazyka je příznačné, že žádná není věnována otázkám fonologickým, které tvořily za strukturalismu jejich téměř výhradní náplň. Zato je potěšitelné historické zaměření článků mladých autorů. — V oblasti mluvnické stavby, zvl. tvarosloví, nutno vyzvednout snahu o vysvětlení jednotlivých jevů (i nářečních) jako projevů vnitřních zákonů jazykového vývoje v rámci systému jazyka celonárodního. Ukazuje se však potřeba historického prohloubení a materiálového podepření všech výkladů a poznámek genetických. Skutečně historickou stať morfologickou postrádáme. Sborník svědčí — pokud ovšem neskresluje v tomto ohledu obraz naší jazykovědy — o stále ještě slabém zájmu o českou skladbu; musíme být proto vděčni i za ony dvě thematicky dosti úzce zaměřené stati. Materiálové studie z historické skladby zůstávají (nejen ve sborníku) stále jen zbožným přáním. — V důležitém srovnávacím studiu ruské a české skladby zůstáváme dosud při pracích materiálových zaměřených ke srovnání dnešního stavu. Avšak — jak svědčí i stať Ilkova — překročili jsme již čistě praktické srovnávání směrem k hlubšímu srovnávacímu studiu diferenčních jevů. Málo uspokojivý je stav v oblasti srovnávání mluvnické (a především syntaktické) teorie ruské a české, ačkoli je takové bádání velmi důležité i pro školní vyučování ruštině. — Neuspokojivý stav ukazuje sborník v oblasti tvoření slov — chybí zde téměř materiálové práce, o historických výkladech ani nemluvě. Studium slovní zásoby je zastoupeno především statěmi etymologickými, které svědčí, že se naši indoevropeisté nespokojují hledáním jednotlivých etymologií, ale že věnují pozornost celým významovým typům se zřetelem k jejich tvoření. Překonávají tak s úspěchem krisi staršího etymologického bádání. Postrádáme stati sémantické a s jedinou výjimkou i lexikografické a lexikologické — ale zde lze odkázat na Lexikografický sborník, který vznikal skoro současně. — Stati dialektologické dokumentují rozmach tohoto bádání u nás. Nejde tu již jen o sbírání materiálu, ale i o řešení důležitých otázek obecného dosahu. A proniká i zájem o historickou dialektologii. — Vývoj spisovného jazyka sice neuniká pozornosti našich jazykovědců, ale jsme tu dosud mnoho dlužni po stránce materiálové i teoretické. Velkou pomocí i podnětem k dalšímu bádání tu jistě bude ohlášené přepracované vydání monografie Havránkovy. — Velmi aktuální potřeba a vděčné pole bádání se jeví v zanedbávané oblasti vzájemných vztahů slovanských spisovných jazyků, jak ukazuje i ojedinělá stať tohoto [258]zaměření. — Naše stylistika se představila hlavně konkrétními jazykovými rozbory, nikoli řešením obecných otázek, s nimiž dosud zápasí. Je však nutno velmi kladně hodnotit ukázku jazykovědné metody rozboru uměleckého díla, která vychází z jazyka jako celku a nespokojuje se jen vyhledáváním dokladů na ten nebo onen rys spisovatelova jazyka, stanovený často apriorně na základě celkového dojmu nebo ideové stránky díla. Pouze takový rozbor může přispět k odhalení podstaty spisovatelského mistrovství, které musíme hledat právě v průsečíku ideové a jazykové stránky díla.

Je těžko hodnotit sborník jako celek. Ale jistě svědčí o tom, jak naše jazykověda pokročila od programového proklamování nových hledisek v jazykovědném bádání k tvořivému uplatnění marxismu, jak překonává chyby minulosti a navazuje na její kladné prvky. A zároveň ukazuje, že je nutno prohloubit historické studium jazyka bez oslabení pozornosti k jeho dnešnímu stavu, rovnoměrněji zpracovávat všechny jeho složky a — v neposlední řadě — těžit z toho, co naše jazykověda již vykonala, studovat starší práce a citovat je, opravovat a rozvíjet jejich výsledky. V tom všem může býti příkladem právě dílo a dnešní činnost akademika Havránka, jemuž byl sborník věnován.

Těšíme se, že první svazek Studií nebyl poslední a že ČSAV dá v dalších svazcích zase příležitost našim jazykovědcům, aby ukázali další výsledky své práce a tak dokumentovali pokrok naší jazykovědy.

Slovo a slovesnost, volume 16 (1955), number 4, pp. 249-258

Previous Zdeněk Tyl: Česká jazykověda v letech 1953—1954 (Část závěrečná)

Next Rný (= Miroslav Roudný): O mezinárodnost v terminologii