O poměru jazykovědy k vědám příbuzným

Karel Horálek

[Articles]

(pdf)

Об отношении языкознания к смежным наукам / Le rapport de la linguistique aux sciences apparentées

Marxistická jazykověda učinila od sovětské diskuse v roce 1950 velké pokroky, nelze však říci, že by dnešní její stav ve všech odvětvích plně uspokojoval.[1] Příčiny toho jsou různé a bylo by je možno dělit na příčiny vnější a vnitřní. K vnějším patří na př. nedostatek odborníků v některých jazykovědných disciplinách; k příčinám vnitřním patří mimo jiné také neujasněnost v otázkách metodiky jazykovědné práce, což se projevuje i neujasněností v otázce postavení jazykovědy v systému věd.

Tato okolnost působí nepříznivě na rozvoj jazykovědy také tím, že není možno žádoucím způsobem rozvíjet spolupráci s příbuznými disciplinami, jež mohou pomáhat jazykovědné otázky řešit a které také od jazykovědy čekají pomoc. Nelze ovšem tvrdit, že špatná spolupráce jazykovědců s pracovníky příbuzných oborů je důsledkem právě jen neujasněnosti poměru a kompetence příslušných vědních oborů. Pravděpodobně tu více působí přílišná specialisace v jednotlivých vědních oborech a z toho plynoucí přílišná jejich uzavřenost. Aby si příslušníci jednotlivých vědních oborů dobře rozuměli, musí být každý nejen dobrým odborníkem ve svém vlastním oboru, ale musí mít aspoň povšechné znalosti v oborech příbuzných.

Jazykověda sama ovšem není nějaká jednotná věda a již různost jazyků si zde vynucuje dělení na jednotlivé obory. I zde však je možno pozorovat v novější době vývoj k upřílišněným specialisacím. Jsou na př. stále řidším zjevem slavisté, germanisté a romanisté, kteří nejsou pouze specialisty pro jeden jazyk, ale mají zároveň dobrý přehled po ostatních jazycích příslušné jazykové rodiny. Ale vývoj jde ještě dále a nejenže se oslabuje slavistická průprava bohemistů, polonistů, rusistů atd., ale i odborníci pro jednotlivé slovanské jazyky tíhnou k specialisaci pro určité obory dílčí, na př. pro dialektologii, dějiny jazyka, soudobou mluvnici, stylistiku atd. To samozřejmě není zase jen následkem spíše vnějších okolností (na př. potřebou rychlého doplňování vědeckých kádrů), ale také důsledkem rozvoje jazykovědy, důsledkem pokroku uvnitř vědy samé. Je ovšem třeba dbát na to, aby taková specialisace nenabývala nezdravých rozměrů. K tomu je třeba na prvním místě dobrého všeobecného jazykovědného vzdělání. Mladá generace našich jazykovědců potřebuje více obecně jazykovědné přípravy. Obecná jazykověda není však dnes ještě v takovém stavu, aby bylo jasné, jakým způsobem je třeba při prohlubování jazykovědného vzdělání mladých pracovníků postupovat.

Je ostatně možno klást si otázku, v jaké míře se i obecná jazykověda sama vyvíjí k větší diferenciaci tak, že se začíná rozpadat v dílčí discipliny. Poučná je po této [11]stránce situace ve fonologii, kde oslabený zájem o hlubší jazykovědnou problematiku vede k tomu, že se i ve fonetice jazykovědné hledisko uplatňuje méně, než by bylo žádoucí. V našich fonetických pracích novější doby zaujímají více místa práce o jazycích, kterým autoři buď vůbec nerozumějí, nebo jim rozumějí málo. Takové práce jsou někdy nutné a mohou mít dobrou úroveň, jestliže se mohou omezit na výzkum čistě objektivní. Neporozumění jazyku je tu možno aspoň do jisté míry kompensovat spoluprací se znalcem příslušného jazyka. Česká fonetika se dnes víc než kdy jindy potřebuje zabývat cizími jazyky, a mají-li o tyto jazyky naši mladí fonetikové zájem, je třeba to vítat. Ale potřeba obecného jazykovědného vzdělání je přitom větší a je zvláště naléhavé, aby fonologii nebyla upírána její práva ani fonetiky.

Vývoj k specialisaci uvnitř obecné jazykovědy lze sledovat také na dnešním postavení typologie. Typologické hledisko ukázalo se plodným jak v pracích sledujících vývoj jazyka, tak i v pracích usilujících o vystižení charakteristických znaků jazykových systémů. Hlavní vadou dosavadní typologie byla její jednostrannost a schematičnost. Tradiční typologie příliš zdůrazňovala morfologii a ani prof. Vl. Skaličkovi se nepodařilo podstatným způsobem se dostat za hranice morfologie. V úsilí o typologické prohloubení obecné teorie mluvnice je nutno pokračovat. Bude třeba se znova a důkladněji zamýšlet nad problémem základní jednotky gramatického systému, nad problémem morfému a sémantému, ale vždy se zřetelem k problematice věty, resp. jazykové výpovědi. Cílem tu není jen samo zdokonalení typologie, nýbrž prohloubení obecné teorie mluvnické pomocí srovnávacího materiálu, který pomáhá typologie zpracovat.

O oprávněnosti obecné teorie mluvnické bývá někdy pochybováno. Bývá poukazováno přitom na skutečnost, že jazyky se mezi sebou mluvnicky tak různí, že tu vlastně není nic obecného, společného všem jazykům. Nejdále šli tímto směrem samozřejmě marrovci, zdůrazňující jinak t. zv. jednotu glottogonického procesu. Dosud se však nedošlo v průzkumu nejrůznějších jazyků světa k takovým výsledkům, že by bylo třeba o obecném mluvnickém základu všech jazyků světa pochybovat. Srovnávací i obecná jazykověda pracuje zatím jen s omezeným počtem jazyků a přitom se dosud základní obecné pojmy mluvnické celkem dobře osvědčují.

Pochybnosti a nejasnosti v tak principiálních otázkách, jako je oprávněnost obecné mluvnické teorie, ukazují na potřebu rovnoměrného rozvoje jazykovědy ve všech jejích dílčích disciplinách, a to není možné, není-li zajišťován tento rovnoměrný rozvoj jasnou metodologickou koncepcí celé jazykovědy. Takovou metodologickou koncepci dosud marxismus nevypracoval. Nemáme dosud v náležité míře ani ujasněno, co je to vlastně jazykový systém (to platí i o pojmu jazyková struktura; marxistická jazykověda se sotva bude nadále spokojovat s provisorním určením, že je to základní lexikální fond + gramatika) a v čem spočívá podstata jazykového vývoje, ani co to vlastně je jazyk. Za velký přínos diskuse z r. 1950 se považovalo zjištění, že jazyk nepatří do nadstavby a že jazyk není kultura, ale to je jen negativní určení. Nebylo ostatně dosud soustavně vyloženo, co je to kultura a v jakém rozsahu je třeba počítat s celospolečenskými složkami národních kultur. Za takových okolností nemůže být správně určeno ani postavení jazykovědy v systému věd. Není sice pochyby o tom, že jazykověda je v jádře humanitní věda, ale zůstává nevyjasněno, čím se liší od jiných humanitních věd, které mají za předmět skutečnosti kulturní.

Nesnáze s určením postavení jazykovědy souvisí nepochybně i s jejím komplexním charakterem.[2] Jazykověda se stýká prostřednictvím fonetiky s akustikou a fysiologií, má styčné body nejen s psychologií, ale také s logikou, zasahuje problematikou spi[12]sovného jazyka, stylistikou, metrikou do literární vědy atd. Při nedostatku obecné teorie jazykovědné se pak často stává, že se jazykovědná práce orientuje směrem k některým příbuzným disciplinám. Tak se stává také, že obecnou jazykovědu supluje jazyková psychologie (zvláštní případ tu tvoří psychologie sociální, dále psychologie pavlovská), obecná teorie mluvnická byla přímo nahrazována logikou, nověji proniká dokonce snaha vybudovat obecnou teorii jazyka na základě logickém jako obecnou teorii komunikace (dorozumívání).

Vztah jazykovědy ke kulturním vědám je dán v podstatě odlišností jazyka a kultury. Vyjdeme-li ze zjištění, že kulturní skutečnost je tvoření hodnot vědomou činností člověka, musíme dojít k závěru, že jazyk převážně do kultury nepatří. Základní jazykové jevy, na př. gramatické kategorie, nevznikly vědomou činností člověka. Jazykové změny si lidé někdy uvědomují, ale většinou zase jazykový vývoj probíhá nezávisle na vůli lidí. Říká se, že gramatický systém vznikl složitou abstrakční činností a svědčí tak o síle a schopnostech lidské mysli; je-li tomu tak, pak je třeba zdůraznit, že tu jde v podstatě o abstrakční činnost neuvědomělou. Ostatně nejen vznik a vývoj gramatického systému je neuvědomělý, lidé zpravidla nevědí ani, jak gramatický systém jejich jazyka vypadá. Někdy se dokonce i mezi odborníky složitě uvažuje o tom, co je to jazyk, ale znalosti konkrétních jazykových systémů, z nichž se při tom vychází, zůstávají nepatrné (o historické mluvnici či dějinách jazyka ani nemluvě).

Uvědomělý zájem o jazyk a možnost vědomého zasahování do jazykového dění je nejmenší v mluvnickém plánu jazyka. Vědomé zasahování do vývoje se v morfologii zpravidla omezuje jen na výběr mezi existujícími variantami. To platí ještě více o jevech fonetických a lexikálních. To, čemu se říká jazyková kultura (t. j. uvědomělé pěstění jazyka), není často nic jiného než uvažování o přednostech existujících (užívaných) dublet.[3]

Uvědomělý zájem o jazyk se dostavuje až v pokročilých stadiích kulturního vývoje. I bez tohoto uvědomělého zájmu se však jazyk za normálních podmínek vyvíjí zdravě, takže tu lze mluvit o jeho postupném zdokonalování, o pokroku ve vývoji jazyka. Ale tento pokrok je něco podstatně jiného než na př. pokrok ve vědě, v technice nebo v umění. Zatím co zde jde především o výsledky vědomé tvorby kulturních hodnot, o plody lidského důmyslu, jde v jazyce v jádře o jakýsi mechanický proces, z něhož si lidé uvědomují nejvýš jen jevy povrchové, nikoli však jejich strukturní souvislosti. Jazykový vývoj stojí proto svou podstatou blíže vývoji přírodnímu. Přírodní výběr je v podstatě řízen dvěma principy: variabilitou a výběrem životaschopných jedinců v boji o život. Také v jazyce je hybnou silou vývoje především variabilita a výběr „zdatnějších“ variant. O životaschopnosti jazykových variant rozhoduje hromadný usus, vítězí varianty, které se lépe osvědčují. Vznikají ovšem a někdy též nabývají převahy i varianty, které samy o sobě nemají žádnou dorozumívací výhodu; to s sebou nese právě variabilita a také to, že se některé jazykové prostředky (na př. emocionální) opotřebovávají již prostým užíváním.

Variabilitou je do značné míry také podmíněn růst jazyka, tvoření nových dorozumívacích prostředků, které nemají jen charakter dublet a variant, nýbrž které jsou doplněním systému. Takové nové prostředky, doplňující systém, se často také tvoří na základě osamostatňování variant. To platí i o nových prostředcích pojmenovacích [13](lexikálních). Na př. z příležitostných metafor (t. j. ze sémantických variant) se rodí obrazná pojmenování, jako jsou botanické názvy hřebíček, pastuší tobolka, ptačí nůsek atd. Lexikálně se mohou osamostatňovat také hláskové varianty, jak je tomu na př. u čes. dvojic místo — město.

Obdoba mezi vývojem jazyka a vývojem přírodním je větší ve variabilitě než ve výběru. V přírodě vítězí životaschopnější jedinci (a také druhy) svou vlastní zdatností (mají-li i konkurující jedinci stejně příznivé podmínky života), ve vývoji jazyka nebojují mezi sebou prostředky samy, o jejich trvání a zániku rozhoduje jen a jen kolektiv nositelů jazyka, resp. společenské potřeby tohoto kolektivu. Tvary a prostředky, které nemají ohlas v kolektivu, vůbec do vývoje jazyka nemohou zasahovat. Hromadnost je tu základní podmínkou životaschopnosti a zároveň hybnou silou vývojové dynamiky. Ve vzájemné konkurenci variant se vytvářejí obecnější významové uzly, z nichž se rodí gramatické kategorie a gramatické významy vůbec. Vznikají jako hromadný jazykový jev bez vědomého přičinění jedinců a zůstávají v platnosti zase bez vědomí těch, kteří příslušným jazykem mluví. Situace tu může být někdy tak komplikovaná, že si existenci některých kategorií jasně neuvědomují sami jazykovědci a nemohou se pak o existenci a povaze některých kategorií mezi sebou shodnout.

Mají tedy jazykové změny s vývojem v organické přírodě to společné, že probíhají v obvyklých případech živelně, že nejsou výsledkem vědomého usilování lidí. Metoda výzkumu jazykového vývoje je proto podstatně odlišná od metody zkoumání vývoje kultury, na př. umění, včetně umění slovesného. Jak předmět, tak metodický základ sbližuje jazykovědu do jisté míry s přírodními vědami (hlavně obecnou biologií) a vzdaluje ji tak zároveň od takových věd humanitních, jako jsou na př. dějiny umělecké slovesnosti. Toto postavení jazykovědy je možno nejlépe osvětlit právě srovnáním historické jazykovědy s dějinami literatury. O jazyce se říká, že je materiálem, z něhož se slovesná díla umělecká vytvářejí. Tato formulace není sice v plném rozsahu správná, ale vystihuje pregnantně tu skutečnost, že v literárním díle není v podstatě nic, co by nebylo vyjádřeno jazykovými prostředky. Zkoumáním literárních textů se obírá nejen literární věda v širokém slova smyslu (včetně literární historie), ale také některé jazykovědné discipliny (na př. stylistika a metrika); někdy je na zkoumání literárních textů odkázána i celá historie jazyka. V takových disciplinách, jako je stylistika a metrika, jazykovědné zkoumání textů se sbližuje se zkoumáním literárněvědným, ale jen okrajově. Jazykovědné zkoumání uměleckých textů může literární historii pomáhat při vývojovém zařazování a někdy také při ideologické interpretaci textů, ale to již zpravidla bývá úkolem zkoumání literárněvědného. Normálně se omezuje jazykovědný rozbor textu na jevy spíše formálně jazykové s přihlížením k stránce významové, literárněvědné zkoumání vychází naopak z rozboru stránky významové (obsahové) se zřetelem k vyjadřovacím prostředkům. Při zkoumání textů se může jazykovědec soustředit na jevy, které s významovou stránkou přímo nesouvisí a mohou literárního historika zajímat jen potud, že mu pomáhají zařadit vývojově buď celé literární dílo nebo jeho složky. Je proto podstatný rozdíl v tom, jak se na př. o t. zv. zánik jotace v staré češtině zajímá historik jazyka a historik literatury.

Kdybychom vycházeli z formulace, že jazyk je pro uměleckou slovesnost materiálem, mohli bychom hlavní rozdíl mezi jazykovědou a literární vědou vidět v tom, že jazykovědce zajímá především jazykový materiál bez zřetele k jeho uměleckému využití, literární vědce naopak jazyk zajímá právě jako materiál zformovaný, pomocí něhož se vytvářejí umělecké významy. Jazykověda se ovšem také neomezuje jen na zkoumání textů uměleckých, historik konkrétního jazyka se zajímá o vývoj jazykového systému v celé jeho složité rozmanitosti.

Jazykověda je rovněž celou svou povahou spíše vědou formální, literární věda [14](v širokém slova smyslu) je převahou věda ideologická: má za hlavní předmět ideologické obsahy, vyjádřené pomocí jazykových prostředků.

V jazykovědě má převahu objektivní zjišťování, v dějinách literatury se víc hodnotí. O větší ideologičnosti literární vědy bychom mohli mluvit i v případě, kdybychom ideologií rozuměli zájmové (sociálně a dobově podmíněné) její zaměření, jež někdy nutí slevovat na metodické přesnosti ve prospěch aktuálních úkolů, nejčastěji zaměřených k společenské výchově. Jestliže pak nazveme ve vědě složku spolehlivě odpozorovaných a objektivně kontrolovatelných poznatků termínem technologie, můžeme rozdíl mezi jazykovou a literární vědou vidět v tom, že v jazykovědě má technologie daleko větší podíl než v literární vědě. Do jisté míry tu platí úměra: čím více ideologie, tím méně technologie.[4]

Rozdíl mezi historickou jazykovědou a literární historií je zvlášť markantní tam, kde jde přímo o výklad podmínek vzniku a vývoje jevů jazykových a slovesně uměleckých. V jazyce je mnoho takových jevů, jež nemůžeme přímo vysvětlovat ze společenských potřeb; historické zkoumání se pak obyčejně musí spokojovat zjištěním, že určitý jev se v určité době vyskytuje, nedovede však odpovědět na otázku, proč se vyskytuje. Jazykověda neumí nic říci na př. o tom, proč se v některých indoevropských jazycích na počátku doby historické setkáváme se čtyřmi pády, v jiných s pěti, šesti nebo sedmi atd. Po této stránce je literární historie v postavení dosti odlišném. O společenských podmínkách vzniku a vývoje literárních jevů lze říci mnohem více než o jevech jazykových. Úplně jednoduché to ovšem po této stránce není ani v literatuře, a proto také ve výkladu některých literárních jevů není snadno dosáhnout jednoty. Situaci zde pak ještě komplikuje okolnost, že v literární vědě nebylo dosud dosaženo jednoty ani v chápání podstaty slovesného umění. V marxistické literární vědě dnes převládá stanovisko, že slovesné umění jako umění vůbec je obrazným způsobem poznání, ale je velká potíž již s formulací „jako umění vůbec“.[5]

A tu se dostáváme k otázce, jakým způsobem se uplatňuje zobrazování v jazyce a co z toho potom vyplývá pro otázku metodického spříznění, resp. rozrůznění jazykovědy a vědy o umění vůbec, speciálně pak vědy o umění slovesném. O jazykovém zobrazování mluvili v novější době hlavně strukturalisté. Vycházelo se při tom z Bühlerovy triady výraz (Ausdruck) — výzva (Apell) — zobrazení (Darstellung). Je však velmi sporné, že se zde slova »zobrazení« užívá v podobném nebo dokonce stejném významu jako v úvahách o umění. Bühlerova triada je konstruována na zjištění, že v každém jazykovém projevu jsou obsaženy tři složky: mluvčí, adresát a to, o čem je řeč (někdo k někomu mluví o něčem). Již z toho vyplývá, že tu o žádné zobrazení nejde, že »Darstellung« tu neznamená nic víc než zprávu, sdělení, poukaz na určitou skutečnost.

O těsnější metodické spojitosti jazykovědy a vědy o umění by se dalo mluvit spíše tam, kde by v popředí stála otázka znakovosti. O tom, že znakovost je v jazyce něčím podstatným, není snad již třeba pochybovat. Otázka však je, v jakém smyslu je možno o znakovosti uvažovat v umění. Někteří strukturalisté (hlavně J. Mukařovský) viděli v znakovosti samu podstatu umění, takže se jim pak věda o umění jevila jako jedna z t. zv. semiologických vědeckých disciplin, mezi nimiž zaujímá nejdůležitější postavení jazykověda. Společnou metodickou základnu tu měla vytvářet obecná teorie znakovosti (obecná semiologie). Dnes však při vší nehotovosti marxistické vědy o umění není třeba brát v pochybnost zjištění, že znakovost v umění nemá zdaleka tak velký význam jako v jazyce. Při rozhodování této otázky je ovšem třeba mít jasno v tom, co [15]vlastně je znak a znakovost. Myslím, že je třeba pojem znaku omezit na případy, kdy je vztah mezi nějakým jevem a jeho významem konvenční. Tak je tomu u jazykových prostředků, nikoli však u prostředků uměleckých. Strukturalismus zdůrazňoval znakovost uměleckých děl v různém smyslu, hlavně pak tam, kde jde o věc základní, totiž o zprostředkující vztah mezi umělcem a vnímatelem. Nemůže být sporu o tom, že zde jistá analogie s jazykem je. Stejně jako pomocí jazykových prostředků někdo k někomu mluví o něčem, také v umění někdo k někomu promlouvá pomocí prostředků uměleckých. Mají tedy umělecká díla své významy podobně jako jazykové projevy a v tom smyslu by bylo možno mluvit o znakovosti v umění.

V umění ovšem nejde jen o pochopení toho, co umělecké dílo vyjadřuje, ale víc o účinky, které se tak ve vnímateli vyvolávají; nám však o tyto věci nejde, nám jde jen o samu znakovost umění. Abychom mohli u umění mluvit o znakovosti v tom smyslu, jak jsme si jej vymezili (vztah mezi formou a významem je konvenční), musel by být vztah mezi uměleckými prostředky a jejich významem (resp. vztah mezi formálním ustrojením díla a jeho významem) také v podstatě konvenční, ale tomu tak není. Konvenčnost jazykových prostředků je tak veliká, že je možno užívat aspoň v oblasti normálního věcného sdělení i umělých jazykových prostředků — k tomu stačí, aby adresát znal jejich význam. Tak je tomu na př. v tajných řečech. V umění ovšem nic podobného není možné, a to právě proto, že vztah mezi formálním ustrojením díla a jeho významem (resp. funkcí) není konvenční, je určován specifickými uměleckými normami. To je vidět mimo jiné již z toho, jak se v umění vždy nějak usiluje o harmonisaci vztahu mezi formou a významem, zdůrazňuje se potřeba jednoty formy a obsahu. V jazyce naproti tomu (hlavně pokud jde o prostředky pojmenovací) lze jeden a týž význam vyjádřit různými formálními prostředky a pro jednu a tutéž věc (pojem) může existovat i velké množství pojmenování.

Konvenční znakovost v umění ovšem existuje také, to je dobře patrno v umělecké literatuře na t. zv. vnějších formálních prostředcích, jako je na př. rým, strofika a j. Ráz takových prostředků se často mění v různých básnických směrech a bývá jich různě využíváno v různých národních literaturách bez přímé souvislosti s vlastnostmi příslušného jazyka. Tak vzniká v umění sociální, lokální a dobový svéráz (pokud není motivován ani potřebou uměleckého zobrazení skutečnosti, ani vlastnostmi používaného materiálu).

Stručně lze na základě naší úvahy charakterisovat poměr jazykovědy k příbuzným vědám asi takto:

Jazykověda je svéráznou odnoží humanitních věd, jež se vyznačuje značnou členitostí. Některé jazykovědné discipliny [na př. normativní (popisná) mluvnice, dějiny jazyka, stylistika a j.] spravují se speciálními metodami; to komplikuje postavení jazykovědy jako celku, takže nelze jednoznačně určit její vztah k jiným humanitním vědám. Nehledíme-li k této komplikaci, lze říci, že specifičnost postavení jazykovědy mezi humanitními vědami vyplývá především z povahy jazykového dění a jazykového vývoje. Jazykové změny, pokud nevyplývají prostě z potřeb vyjádření nových skutečností, mají svůj základ v jazykové variabilitě, jež vede k vzniku synonymních prostředků. Variabilita a výběr v jazyce tvoří do jisté míry obdobu k vývoji v organické přírodě a sbližuje jazykovědu s některými přírodními vědami, hlavně s vývojovou biologií. Příbuzenství s přírodními vědami, třebaže jen vzdálené, oslabuje poněkud svazky jazykovědy s jinými humanitními vědami, počítaje v to i vědu o slovesnosti, s níž jinak (spolu s jinými disciplinami) tvoří jazykověda skupinu věd filologických. Hlavní rozdíl mezi jazykovědou a vědou o slovesnosti záleží v tom, že jazykověda je převahou formální, věda o slovesnosti převahou ideologická. Jazykověda se při zkoumání vývojových změn zpravidla spokojuje jejich popisem, literární historie zkoumá společenské [16]podmínění vývojových procesů a zpravidla je také hodnotí s hlediska společenských potřeb a společenského pokroku.

Postavení jazykovědy mezi humanitními vědami může být blíže určeno také pomocí znakovosti jazykových prostředků. Oblast znakovosti přesahuje okruh jazykových jevů, a je proto možno uvažovat o obecné semiologii a o semiologických vědeckých disciplinách. K těm však nebude možno řadit vědu o umění (včetně vědy o slovesnosti), protože konvenční znakovost má v umění podřadné postavení. Důležitější než konvenční znakovost je v umění společenská účinnost a pravdivost zobrazované skutečnosti.

Slovo a slovesnost, volume 18 (1957), number 1, pp. 10-16

Previous Josef Skulina: K vývoji městské mluvy na severovýchodní Moravě

Next Roman Mrázek: Příspěvek k teorii jmenného přísudku