Nejbližší úkoly sovětské jazykovědy

Lubomír Doležel

[Chronicles]

(pdf)

Очередные задачи советского языкознания / Les devoirs les plus proches de la linguistique soviétique

Sovětští jazykovědci stojí po XX. sjezdu KSSS před důležitými úkoly, z nichž nejnaléhavější jsou úkoly v oblasti teorie jazyka a metodologie jazykovědné práce. Ačkoliv již jazykovědná diskuse z r. 1950 ukázala, že pro pokrok vědy je nezbytné tvůrčí, nedogmatické myšlení a svobodná výměna názorů, projevil se po ní v některých oblastech jazykovědy nový dogmatismus, vyvolaný kultem osobnosti. Ztrnulé lpění na některých thesích a metodách a apriorní odmítání jiných metod jazykovědného bádání byly nejtíživějšími následky tohoto dogmatismu. Tyto nezdravé jevy se projevily ojediněle i u nás a působily tísnivě. Sovětští jazykovědci si kladou nyní za úkol překonat všechny dosavadní nedostatky a podstatně zlepšit práci jazykovědných ústavů a časopisů. Jak odpovědně dnes k tomuto úkolu přistupují, ukazuje řada zásadních studií z posledních čísel časopisu Voprosy jazykoznanija. Mezi nimi zvláštní význam má redakční článek O nekotorych aktuaľnych zadačach sovremennogo sovetskogo jazykoznanija (Voprosy jazykoznanija 1956, č. 4, s. 3—13). Tento programový článek poukazuje v prvé řadě na to, že další rozvoj sovětské jazykovědy vyžaduje [51]zásadní změnu stylu linguistické práce. Pokrok v jazykovědné práci není možný bez splnění dvou základních předpokladů: Za prvé je třeba překonat dogmatismus v linguistické teorii a budovat obecnou teorii jazyka na výsledcích konkrétního zkoumání historicko-srovnávacího, historického i popisného. Za druhé je nutno osvojovat si v nejširší míře výsledky a metody starší ruské a moderní zahraniční jazykovědy.

Dogmatické sledování myšlenek, třeba v podstatě správných, které vyslovil Stalin v práci Marxismus a otázky jazykovědy, brzy začalo oslabovat kladné základy, na nichž se začala rozvíjet jazykovědná práce po diskusi z r. 1950. Konkrétní a hluboký rozbor se nahrazoval citováním a rozmělňováním Stalinových thesí. Tak se stalo, že v posledních letech sovětská jazykověda nepokročila v řešení celé řady důležitých otázek obecné jazykovědy, jako na př. otázky vztahu jazyka a myšlení, společenské povahy jazyka, míšení jazyků, vnitřních zákonů vývoje jazyka, obecné sémasiologie, vývoje jazyků národností a národů atd. Na druhé straně však se nelze domnívat, že by tyto otázky, o nichž se v posledních letech hodně mluvilo, ztrácely v nové etapě vývoje důležitost. Vždyť většina z nich (mezi nimi i otázka základního slovního fondu a otázka vnitřních zákonů jazykového vývoje) existovala v jazykovědě již před publikací Stalinových statí. Nejde tedy o to, odsunout tyto otázky do pozadí, jde však o to, zpracovávat je na bohatém konkrétním materiálu a bez dogmatického přístupu. Je přirozené, že skutečného pokroku v řešení těchto otázek může být dosaženo jen svobodnou diskusí různých škol a směrů sovětské jazykovědy, opírajících se o společnou základnu marxisticko-leninské teorie.

Velké úkoly čekají sovětskou jazykovědu při kritickém hodnocení a osvojování metod a výsledků zahraniční jazykovědy. V tomto směru došlo v minulosti k vážným chybám, jež často pramenily z přímé neznalosti faktů. Tak na př. americký linguista E. Sapir byl prohlašován za rasistu, ačkoli si získal velké zásluhy o poznání jazyků a zvyků severoamerických Indiánů a mnohokrát se vyslovoval proti ztotožňování rasy a jazyka. Při hodnocení práce zahraničních linguistů třeba přísně odlišovat idealistický výklad jazykových jevů od speciálních metod a výsledků, které mohou být pro sovětskou jazykovědu poučné. Rozvoj některých odvětví sovětské jazykovědy je přímo nemyslitelný bez využití zkušeností zahraniční vědy. To se týká na př. jazykovědných otázek spjatých s konstruováním překladových strojů, jimž se věnuje velká pozornost v USA, ve Velké Britannii a v Italii. K tomu účelu bude nutné důkladně prozkoumat a zhodnotit metody strukturální analysy, matematické logiky a linguistické statistiky. (Mezi iniciátory linguistické statistiky se uvádí též československý linguista B. Trnka.) V těchto metodách se projevuje sblížení linguistiky s exaktními vědami, zvláště s matematikou, což lze hodnotit jako snahu o vypracování maximálně přesných metod linguistického výzkumu.

V nejbližší době se pozornost sovětských jazykovědců soustředí ke dvěma důležitým úkolům: k diskusi o linguistickém strukturalismu a k přípravám mezinárodního sjezdu slavistů, který se bude konat v r. 1958 v Moskvě. Linguistickému strukturalismu se v sovětské jazykovědě dosud nedostalo plného a objektivního zhodnocení. Má-li diskuse přinést skutečně hodnotné výsledky, musí být strukturalistické metody a poznatky hodnoceny rozborem konkrétních jazykovědných prací. V zahraniční linguistice se strukturalistické metody plně uplatnily ve fonologii, zčásti pak v morfonologii a morfologii. Nyní půjde hlavně o to, zjistit, zda těchto metod lze úspěšně použít i v lexikologii (jak se o to pokusil v poslední době J. Kuryłowicz ve stopách S. Karcevského) a v syntaxi. V lexikologii tu nepochybně vyvstává především otázka vztahů mezi jednotlivými lexikálními jednotkami a otázka lexikálního systému vůbec, v syntaxi pak otázka syntagmatu. Protože tyto otázky jsou i v současném strukturalismu předmětem živé diskuse, bude třeba věnovat jim i v sovětské diskusi zvláštní pozornost; přitom se však nesmějí zanedbat ani „tradiční“ otázky fonologie, historické fonologie, znakovosti jazyka, systému jazyka a vztahu vývoje jazyka k dějinám národa.

[52]Uvádíme podstatné body z otázek, které redakce časopisu Voprosy jazykoznanija předkládá k diskusi:

1. Jaký je hlavní znak linguistického strukturalismu? Je možno tvrdit, že linguistický strukturalismus vychází z prvotnosti vztahů mezi jednotkami jazykového systému a z druhotnosti těchto jednotek samých?

2. Je správné spojovat pod název „linguistický strukturalismus“ tři směry současné linguistiky: školu Bloomfieldovu, školu Trubeckého a kodaňskou školu Hjelmslevovu? Jaké jsou rozdíly mezi těmito školami a jaké jsou obecně teoretické základy jednotlivých směrů a představitelů strukturalismu?

3. Jaké je místo strukturalismu ve vývoji jazykovědy a jaké jsou jeho historické kořeny?

4. Je možno aplikovat metody strukturální linguistiky na zkoumání všech složek jazykové stavby? Jakých výsledků dosáhly konkrétní strukturalistické práce v základních odvětvích jazykovědy?

5. Je možné a správné popisovat jazyk podle principu stejnorodosti vztahů (princip isomorfismu)?

6. Jak je třeba hodnotit využití strukturalistických metod při „vnitřní rekonstrukci“ jazykových jevů?

7. Jak je možno využít strukturalistických metod při zkoumání vývoje jazyka a jaký je jejich význam pro typologii?

8. Jaké místo má jazykozpytný strukturalismus mezi jinými směry současné zahraniční linguistiky?

9. Do jaké míry je strukturální linguistika spjata s užíváním matematických metod výzkumu?

Nechceme předbíhat průběh diskuse, která jistě přinese mnoho otázek dalších. Domníváme se však, že zaměření diskuse jen na otázky současného strukturalismu nemůže postihnout problém strukturalismu v plné šíři, neboť opomíjí metody a výsledky t. zv. pražské školy. Přínos pražské školy nebyl dosud v Sovětském svazu plně a náležitě zhodnocen. Ukazuje to na př. práce O. S. Achmanovové Osnovnyje napravlenija lingvističeskogo strukturalizma (Moskva 1955). Oddíl, který je věnován pražské škole, není založen na vlastním hodnocení autorčině, nýbrž opírá se o článek V. Skaličky Kodaňský strukturalismus a „pražská škola“ (Slovo a slovesnost 10, 1948) a o nedokončenou diskusi o strukturalismu v časopise Tvorba (1951). Je dále dosti nepochopitelné, proč se mezi otázkami předkládanými k diskusi neobjevuje otázka „funkce“ a funkční linguistiky. Je známo (a Skaličkův článek to dostatečně zdůraznil), že právě různé pojímání funkce podstatně odlišuje různé strukturalistické školy, zvláště strukturalismus kodaňský od strukturalismu pražského, který byl přesněji nazýván linguistika funkčně strukturální. To pojímání funkce, které vypracovala pražská škola (podotýkáme, že funkce tu není jen význam, ale úkol, poslání jazykových prostředků v širokém smyslu), přineslo značné úspěchy nejen v tradičních oblastech jazykovědy, ale zvláště v těch jazykovědných disciplinách, jejichž teoretické rozpracování se opožďovalo, totiž v stylistice, ve zkoumání jazyka umělecké literatury, v teorii spisovného jazyka a v obecných otázkách jazykové kultury. Tento specifický přínos pražské školy není dosud v Sovětském svazu dostatečně znám. Ukázala to jak nedávná sovětská diskuse o obecných otázkách stylistiky, tak první svazek sborníku Voprosy kuľtury reči (srov. k tomu Slovo a slovesnost 17, 1956, s. 215—219.[*]

Sovětská diskuse o strukturalismu slibuje být závažnou událostí v sovětské jazykovědě.[1] Vždyť po prvé se tu mají v takové šíři zhodnotit směry moderní americké a západoevropské linguistiky se zřetelem k možnosti jejich využití v sovětské jazykovědě.

[53]Stejně cenné výsledky jistě přinese i příprava mezinárodního sjezdu slavistů. Sovětský slavistický výbor vypracoval seznam aktuálních otázek, k nimž se má vyslovit celá velká obec sovětských slavistů. Je žádoucí soustředit se na tyto okruhy slavistické problematiky: 1. vznik a vývoj slovanských spisovných jazyků, 2. historickosrovnávací mluvnice a historickosrovnávací lexikologie slovanských jazyků, 3. popisná, historická a historickosrovnávací dialektologie slovanských jazyků a otázky jazykového zeměpisu v souvislosti s linguistickým atlasem slovanských jazyků, 4. vznik slovanských jazyků a národů. Časopis Voprosy jazykoznanija pak přináší řadu konkrétních themat, která mají být posouzena v období příprav sjezdu. Nebudeme je zde vypočítávat, uvádíme jen, že se týkají obecné metodologie linguistického zkoumání se zřetelem k slavistice, historickosrovnávacího hláskosloví slovanských jazyků, historickosrovnávací morfologie a tvoření slov, dějin vzájemných styků slovanských jazyků a jejich styků s jinými jazyky, historickosrovnávacího zkoumání spisovných jazyků slovanských, historické dialektologie a jazykového zeměpisu a konečně stylistiky lidové slovesnosti slovanských národů. Kromě toho předkládají sovětští linguisté a mezinárodní slavistický výbor účastníkům sjezdu řadu dílčích, drobnějších otázek.

Není pochyb o tom, že tato themata a otázky zaujmou i naše slavisty, kteří se pečlivě a organisovaně připravují na moskevský sjezd.[*] Avšak i sovětská diskuse o strukturalismu by měla u našich jazykovědců dojít živého ohlasu. Snad by bylo možno i u nás rozvinout skutečně vědeckou diskusi o strukturalismu, zaměřenou především k metodologickým a pojmoslovným otázkám rozpracovaným pražskou školou. Tento úkol je tím naléhavější, že známá diskuse v Tvorbě mnohé otázky skreslila a nebyla — a patrně právě proto — ani dokončena. Zhodnocení přínosu pražské školy by přineslo mnoho užitku naší jazykovědě a bylo by jistě velkým poučením zvláště pro mladší jazykovědné pracovníky. Nadto by poskytlo i cizině základnu pro objektivní hodnocení naší moderní jazykovědy.

Slovo a slovesnost, volume 18 (1957), number 1, pp. 50-53

Previous Hana Jechová: Několik poznámek o překládání romantické poesie

Next Viera Budovičová: Aktuálne otázky lexikológie