Časopis Slovo a slovesnost
en cz

S kornelem choditi

František Ryšánek

[Articles]

(pdf)

(Разъяснение неясного выражения у Коменского) / (Explication d’une expression moins compréhensible chez Komenský)

Rčení to se nachází v Komenského Labyrintu v kapitole VIII („Poutník prohledá stav a řád manželů”) v § 1 („Pracné a tesklivé do toho stavu se vpravování”), v němž se vypisují různé způsoby namlouvání se snoubenců a příhody při tom. Na place širokém před branou snoubení, vedoucí do ulice manželské, jsou zástupové obojího pohlaví, procházejí se, obhlížejí si postavy, přibližují se k sobě a jeden druhému ohleduje nejvíce měšce, také na poměry a vztahy společenské, vážnost rodiny [klobouček, před kterýmž se jiní kloboučkové smykají] se ohlížejí. Počínají si při tom vesele, smějí se, zpívají a výskají. Jsou tu i všeliké příhody, na př. o jednu se jich uchází několik, vznikají boje, odstrkování, ano i vraždy. Jeden odstrčí jiné a je pak sám odstrčen, jiný odehnal jiné, a sám pak prchá. Někteří vezmou, co se jim nejdříve nahodí, a jdou do brány snoubení. Poutníkovi se zdá to vybírání druhého tovaryše do páru pracné; ale tlumočník mu tvrdí, že je to rozkoš, že žádný stav není veselejší. Tu poutník mu odvětí: „Vidím sic některé smáti se, výskati, ale vidím také jiné sklopě hlavu s Kornelem choditi, vrtěti se, sem i tam potrhovati, zase coufati, trápiti se, nespati, nejísti, třeštiti se také.”

[89]Vedle snoubenců šťastných, veselých zpozoroval poutník také milovníky zklamané, zhrzené, jimž se nedostalo té, kterou si chtěli vésti do brány snoubení. Hořem se sžírají, trápí, pozbývají rozvahy, blázní, nejedí, nespí, chátrají duševně i tělesně, chodí se sklopenou hlavou, smutni — a chodí s Kornelem.

Vydání a slovníky píší slovo Kornel s velkým počátečním K, jak je to i v tiscích. Ale v tiscích bývají často důležitější podstatná i přídavná jména psána s velikým písmenem počátečním, ovšem nedůsledně, protože hned vedle jiná jsou psána s malým počátečním písmenem, na př. Stawu, Wačků, Tobol, Kmeť, Babka, ale brány, audů sklopě hlawu. Veliké počáteční písmeno nemá tu znamenati, že jde o vlastní, osobní jméno.

Co by byl kornel, nebylo dosud vyloženo; jediný nesmělý výklad je v Slovníku česko-německém Jungmannově II, 133, sl. 1: „Kornel, -a, m., Cornelius? S Kornelem choditi, totiž sklopeně, den Kopf hängen.“ Za tím následuje naše místo z Labyrintu jako doklad. Kott, Slovn. I, 75 opakuje význam z Jungmanna. Novákovo vydání Labyrintu v Světové knihovně má o slově tom poznámku 8 na s. 246: „s Kornelem choditi, se sklopenou hlavou, smutně”. Podobně v Slovníčku připojeném na s. 261: „Kornel (s korn. choditi) = smuten chod“. Místo výkladu slova kornel opakují se příslovečná určení, která má již Komenský (sklopě hlavu), což je příznakem smutku, nevykládají však vůbec, co znamená s Kornelem choditi. Nejistá domněnka Jungmannova, že Kornel je Cornelius, proto je za tím otazník, že jde o vlastní jméno, osobní nějakého Cornelia jako průvodce zoufalého milovníka, jeho těšitele, nehodí se do souvislosti. Komenský praví: vidím jiné (množné číslo) choditi s kornelem. Bylo by divné, že každý z těch mnohých hořem z lásky utrápených měl nějakého Cornelia. Kde by se jich tolik nabralo? Proto nemůže tu kornel býti osobním jménem, nýbrž obecným. Ani na metonymický výraz tu nelze pomýšleti, že by Cornelius znamenal průvodce těch nešťastníků.

Jaký je význam toho slova? Je divné, že Jungmann na význam nepřipadl, když hned za heslem Kornel má heslo „kornelový, adj., na příklad strom, dřínek Kornelkirsche, cornus, Reš(elius)“. Slovo je cizí, přejato z němčiny, tam z francouzštiny a původ jeho je v latinském cornus (mas), dřín. V němčině má tento strom a keř mnoho názvů: Hartriegel, Hornstrauch, Dirlitze a j., ale také Kornelkirsche, Kornelbaum. Dřevo dřínové je tuhé, pevné a trvalé. Zpracovává se na špice (paprsky) kol vozových, troubele k dýmkám, hřebeny, kolíčky (floky) ševcovské, bičiště atd., ale z větví se dělaly také sukovité hole, sukovky na podpírání, Kornelholzstock; zejména v Durynsku byly proslulé Ziegenhaimer Spazierstöcke, Kornelholzstöcke. Takový význam má tedy Komenského kornel, hůl na podpírání při chůzi. Je tu užito metonymie; místo náležitého názvu předmětu jmenuje se látka, z níž je předmět vyroben. U nás se holím říkalo dřínky, dřínovky, sukovice.

U Komenského je psáno slovo ve všech starších vydáních, kromě pražského, s měkkým l, tedy gen. je kornele (jako vůbec cizí slova v době, kdy se drželo dvojí l, přejímala se do řady českých kmenů měkkých, protože cizí l se valně lišilo od tvrdého l a podobalo se spíše l měkkému nebo střednímu, srovnej: fortel, věrtel, korbel, Daniel a j.).

Vidím jiné sklopě hlavu s kornelem choditi (tak třeba tisknouti) znamená, že ubožáci chodí se sklopenou hlavou opírajíce se o hůl, pevnou dřínovku.

Slovo a slovesnost, volume 18 (1957), number 2, pp. 88-89

Previous František Kopečný: K problému kvantitativního přívlastku v češtině

Next Josef Hrbáček: Náčrt jazykového a stylistického rozboru Řezáčovy Bitvy