Náčrt jazykového a stylistického rozboru Řezáčovy Bitvy

Josef Hrbáček

[Articles]

(pdf)

Опыт языкового и стилистического анализа »Битвы« Ржезача / Esquisse de l’analyse linguistique et stylistique du roman „La Bataille“ de Řezáč

[1]Počet jazykových a stylistických rozborů umělecké literatury se dnes značně rozrůstá. Objevila se už řada závažných prací a statí, které se snaží přispět k objasnění základních a dosud ne zcela spolehlivě řešených stylistických problémů jak cestou jazykových a stylistických rozborů konkretních děl, tak v novější době cestou teoretických úvah o základních a obecných otázkách stylu a stylistiky. Pokud jde o první z obou cest, jazykovou a stylistickou analysu konkrétních děl, projevila se tu naprostá převaha rozborů jazyka autorů klasických nebo jazykově a stylisticky vyzrálých, kteří své mistrovství osvědčili už mnohokrát v minulosti, kdežto téměř bez povšimnutí zůstal jazyk a styl soudobé literární tvorby. Mají proto velkou zásluhu a průkopnický význam ty ojedinělé práce, které se dosud o jazyce soudobé literatury objevily. A není asi náhodou, že jejich autory jsou právě oba naši vedoucí jazykozpytci, kteří dobře chápou potřeby nové socialistické literatury, B. Havránek a Fr. Trávníček. Máme tu na mysli hlavně Havránkovu stať Marxistická jazykověda a jazyk nové české literatury (1952) a Trávníčkovu práci O jazyce naší nové prozy (1954). V obou těchto pracích jsou také poznámky o jazyce Řezáčova románu Nástup.

Náš rozbor si neklade za cíl ukázat vývoj jazyka a stylu Řezáčova od Nástupu k Bitvě, přesto však i při statickém rozboru jazyka a stylu Bitvy není možné nepovšimnout si zásadních jazykových změn, které mezi Bitvou a Nástupem jsou. Jsou to změny způsobené jednak autorovým studiem teoretických požadavků na literární jazyk a jednak vyplývající z vnitřního vývoje postav v obou románech. Přímo základem ideové koncepce obou Řezáčových románů je ukázat myšlenkový vývoj lidí v novém prostředí. Podle vlastních slov bylo cílem Řezáčovým ukázat, „jak se český člověk mění, zlidšťuje a roste, čímž je blíž k socialismu“. Ideový vývoj některých postav je vyjádřen i jemnými změnami v plánu jazykovém. Nejvýrazněji to lze pozorovat na postavě Brendlově, který jako intelektuál je charakterisován v Nástupu papírově neživotným jazykem promíšeným prvky knižními, kdežto v Bitvě v souhlasu s vývojem ideovým se jeho sice důsledně spisovná řeč stává mnohem životnější, neboť je postupně zbavována prvků ryze knižních.

Mnohem významnější jsou ovšem jazykové změny, které patrně vyplynuly z Řezáčova studia teoretických požadavků na jazyk krásné literatury. Předmětem jazykové kritiky Nástupu bylo zejména Řezáčovo používání obecné češtiny jako prvku charakterisačního, nefunkční jazykové novotaření, zejména v oblasti tvoření slov (viz pozn. Trávníčkovy) a nadměrné užívání emociálního nespisovného výraziva. Jistě i vliv jazykové kritiky přispěl k tomu, že Řezáč v Bitvě upustil od mnoha nespisovných prvků, které jsou ještě v Nástupu v řeči lidových hrdinů Dejmka, Postavy a jiných. Bylo dokazováno už dříve, a to i Havránkem přímo na jazyce Řezáčova Nástupu, že lidové a nespisovné prvky v jazyce nové prózy, není-li jich užito skutečně střídmě a funkčně, nepodporují typisaci díla a postav, nýbrž naopak tím, že vyzdvihují příliš zjednodušeně a nápadně individuální znaky mluvy jednajících postav, podtrhují tendenci naturalistickou. Tento problém uměleckého stylu naší nové prózy je dnes již do značné míry vyjasněn a také Řezáč v Bitvě neužívá vůbec obecně českého ej za spis. ý (takovej, nějakej) nebo obecně českého ý místo spisovného é (každýmu, to je divný) a jiných znaků charakteristických pro obecnou češtinu, kterých užíval celkem běžně v Nástupu. Jen v lidovém rčení, které uvádí Brendl ve své řeči z nouze Franta dobrej (249)[2] se ej objevuje.

[91]Řezáč v Bitvě důsledně uplatňuje zásadu, že nová česká próza realistická psaná má používat celonárodního jazyka, tedy jazyka spisovného. Odchylky od spisovné normy jsou v Bitvě jen ojedinělé a týkají se většinou oblastí, kde spisovná norma není ve shodě s živým usem. Na př. místo vokativu pane správce užije se v dialogu tvaru hovorového pane správče (42) nebo místo 1. osoby mohu hovorového můžu (14) atd. Jiné odchylky od normy se v Bitvě najdou jen tu a tam (Mužský jsou v takovýchhle pádech jen na to, aby překáželi 533). Týkají se většinou lexika nebo skladby. O lexikálních zvláštnostech se ještě zmíníme, ze syntaktických je možno citovat na př. tuto lidovou vazbu: Kdo ví, do čeho by jednoho dostali (265).

Přestože Řezáč, kromě vcelku vzácných výjimek, neužil v Bitvě nespisovných prvků jako prostředků charakterisačních, nelze naprosto říci, že by jazyk Bitvy byl nivelisován, že by byl nevýrazný, plochý, novinářsky šedý. První a povšechný dojem čtenářův z jazyka Bitvy, zvláště při zběžném čtení, by mohl být nepříznivý. Jazyk v Bitvě na sebe nějak výrazně neupozorňuje, ale to neznamená, že jde o jazykový schematismus. Řezáč upustil od hrubých charakterisačních prostředků, dialektismů, vulgarismů a jiných, ale dovedl velmi promyšleně využít s bohatým odstíněním prostředků mnohem jemnějších a subtilnějších, které poskytuje spisovný jazyk. Tento rozbor chce alespoň naznačit, jakým způsobem toho umělec dosáhl.

Po teoretických pracích, které byly napsány o uměleckém jazyce v posledních letech, uvědomilo si mnoho spisovatelů, že přemíra nespisovných prvků porušuje celonárodní charakter jazyka i národní charakter uměleckého díla. Ne všichni však našli správné východisko. Mohli bychom to ukázat na př. na jazyce jiného současného spisovatele Bohumila Říhy. První jeho román Země dokořán měl dialogy nářeční, po diskusích a článcích o dialektu v literatuře odstranil ve svém druhém románě Dvě jara všechny nespisovné prvky, nedovedl vždy v rámci spisovné normy jemně odstínit a charakterisovat jednotlivá prostředí a osoby.[3]

Ukazuje se, že teoretické požadavky na obsah a také na formu a tedy i jazyk uměleckého díla jsou dnes značně vysoké a že umělcova práce musí být uvědomělá a značně promyšlená, aby vysoké cíle, které si dnes literatura klade, splňovala.

Zvlášť nebezpečně ohrožuje soudobou prózu, jak bylo už mnohokrát vyloženo, i v obou výše uvedených pracích, monotonnost, slohová a jazyková nevýraznost a schematismus, protože tyto vlastnosti se netýkají vždy jen jazyka a stylu, nýbrž zasahují hlouběji až ke kořenům literárního díla, k jeho ideové stránce. Projevují se pak v nadměrné popisnosti, kterou trpí většina naší nové prózy (jak ukázal Trávníček). Těchto nedostatků, pokud jde o jazykový schematismus, může se autor vyvarovat jednak hlubokou znalostí národního jazyka, jednak detailní znalostí zobrazovaného prostředí a postav. Myslím, že autor Bitvy obojí tyto vlastnosti má a že jazykové vlastnosti románu splňují do značné míry teoretické požadavky kladené dnes na jazyk a styl uměleckého díla.[4]

Je nepochybné a je to myslím vidět právě zřetelně na případu Řezáčově, že jazykověda zaměřená k potřebám praxe může této praxi značně prospět a pomoci jejímu rychlejšímu vývoji.

 

Při analyse jazyka uměleckého díla je nutno odlišit od sebe části popisné,[5] které vypráví sám autor, a dialogy, jimiž charakterisuje své hrdiny. U Řezáče v Bitvě při[92]stupuje k tomu ještě třetí vrstva. Jsou to t. zv. vnitřní monology, jimiž dokresluje autor osoby zevnitř. Charakterisuje tedy Řezáč své postavy z dvojí stránky, zevně dialogem, zevnitř vnitřním monologem. Je přirozené, že jazyk těchto dvou vrstev, dialogu a vnitřního monologu, nemůže být zásadně odlišný. Je vůbec charakteristické pro styl a jazyk Bitvy, že jednotlivé vrstvy jazykové nejsou ostře odlišeny, že se překrývají. K charakteristice určitého prostředí využívá Řezáč všech tří vrstev.

Abychom viděli, jak je vnitřní monolog spjat s hrdinou a jeho řečí a jak nenápadně je vystřídáván větami autorského popisu, citujeme tento monolog Postavův:

Nakonec ho ještě vždycky můžu poslat, aby se vyspal v nějaké prázdné chalupě, došel Postava k závěru. Nic jsme se v tomhle punktu na pevno nesmluvili. A uspokojen alespoň na chvíli, vykročil ke stáji. Ještě než došel ke dveřím, slyšel Vargův hluboký, melodický hlas. S kým se tamten chlap vybavuje, pomyslil si a ve svých rozporech úplně zapomněl, že viděl před okamžikem dceru v chlévě. Jestli je tam Květa, poženu ji sviňským krokem, aby si pamatovala, kde v takových případnostech je její místo, vzkypěl nanovo. (14)

Je to pěkná charakteristika jazyka lidových hrdinů, neboť jak Postava myslí, tak i mluví. Všimněme si z jeho dialogu několika vět plných lidových přirovnání, vtipu a hovorových lexikálních prvků i poněkud obhroublých.

— Krucitýrkn, to je doba. Než se člověk stačí rozhlédnout, udělá volovinu jako trám. (345)

— Ten chlap je jako srnec, který pořád mění veksly, vykládal Vincenc Postava. (346)

— Postava od narození, řekl. A od křtu Vincenc, dodal. Ačkoli si tu vodu mohli klidně ušetřit. A tohle je můj zeť. Klínek se jmenuje. Býval něco jako inteligent, ale pro ženskou se dostal až ke koním a k hnoji. (11)

Všimněme si nyní figury, která stojí na opačném pólu. Kultivovaný měštácký intelektuál, důstojník anglického letectva hrající si také na básníka, kosmopolita Viktor Püchler, přemýšlí za jízdy v autu. (Mimo jiné je to také ukázka, jak vnitřní monolog se mísí s autorskou řečí.)

Viktor Püchler si nikdy nepředstavoval, že by měl prožít svá léta za kancelářským stolem, ve sporech s dělníky, ve starostech o nákup surovin, výrobu, o prodej zboží, ve vyjednávání s obchodními zástupci, drzými i patolízalskými. Měl svou vlastní představu o životě, svoji koncepci, jak by to byl vyjádřil, a v té se v žádné podobě nevyskytovala potřeba vydělávat si na živobytí běžnými způsoby. Myslíval na diplomacii, ale i to jenom proto, že společnost od tebe požaduje, abys byl někým, koho lze pojmenovat. Ustavičně si nově a nově dotvářel představu o sobě a snažil se podle ní žít. I před válkou se mu zdávalo, že se v Čechách dusí nedostatkem vzduchu, malostí prostoru a společenských forem, pocitem závislosti a nesvobody, který, jak sám sebe přesvědčoval, musí pociťovat každý inteligentní příslušník národa, žijícího v závislosti na jiných, větších národech. Býval nešťasten, jestliže na konci roku zjistil, že se mu z nějakého důvodu nepodařilo strávit alespoň několik týdnů za hranicemi, v onom velikém městě, kde se střetají zájmy utvářející osudy nesčetných milionů, i takových malých zemiček, v jaké ses na neštěstí narodil, kde se blýská od sváru mocných, kde se zkrátka dělají dějiny a v ovzduší, tak trochu pekelně ozonisovaném, rodí se skutečně velké myšlenky a velké umění, jehož ve své domovině nacházíš už jen žalostný odvar a nápodobu. Opravdu doma se lze cítit jen mezi lidmi navzájem si rovnými a skutečný smysl života můžeš najít jen v oné divoké vůni velkých měst, v nekonečných obměnách jejich skladby, v protikladech blyštivých vrcholků a kalného rmutu u dna, kde se rozpadají existence, v ustavičném napětí mezi póly vládnoucích a ovládaných, ve vybroušené civilisaci a kultuře, zjemnělé tak, že je schopna pohrdat vším, co se dříve zdálo být nepohnutelnými zákony lidskosti, a pohrávat si bez ohledu na to, co by se prosťáčkům chtělo nazvat dobrým nebo špatným, s takovou stupnicí představ, myšlenek a citů, jež se zdá nasvědčovat, že lidstvo dosáhlo už vrcholků toho, čeho vůbec dosáhnout mohlo. (21)

[93]Co je charakteristické pro způsob myšlení a jazyk Viktora Püchlera? Jsou to „velká“ slova, jichž užívají intelektuálové. Mluví se tu:

o vybroušené civilisaci a kultuře, zjemnělé tak, že je schopna pohrdat vším, co se dříve zdálo být nepohnutelnými zákony lidskosti … atd.

Všimněme si, jak je využito cizích slov z intelektuální vrstvy jazyka. Myšlení Püchlerovo je charakterisováno slovy: měl svoji koncepci, myslíval na diplomacii, inteligentní příslušník národa, v ovzduší tak trochu pekelně ozonisovaném, rozpadají se existence, ve vybroušené civilisaci.

Püchler je také „básník“. Jeho monolog je nenápadně prosycen básnickými obraty: blýská se od sváru mocných — smysl života můžeš najít jen v divoké vůni velkých měst — v protikladech blyštivých vrcholků a kalného rmutu u dna atd.

Vnitřní monology jsou v Bitvě i po stránce jazykové opravdu zdařilým formálním obohacením naší nové prózy. Tím není řečeno, že by jich nepoužívali vůbec jiní spisovatelé, ale u Řezáče jsou prostředkem neobyčejně šťastně podporujícím charakterisaci postav.

Všimněme si nyní dialogu, který je hlavním prostředkem charakteristiky. Ukázali jsme už na těsnou souvislost jazyka jednotlivých osob v monologu a v dialogu.

Jazyk zobrazovaných postav podřídil Řezáč celkovému ideovému záměru svého díla. V Bitvě ukazuje Řezáč konflikt dvou protikladných sil: lidových budovatelů nové republiky a reakce, která se snaží mařit budovatelské úsilí. Nemůže to ovšem dělat zjevně, nýbrž pouze cestou podvratnou, skrytě. Řezáč ukazuje, jak tato dvojí úloha formuje postavy obou táborů, jak formuje jejich myšlení a jednání. Tento základní plán Bitvy je promyšlen do všech důsledků a odráží se i v jazyce jednajících postav obou táborů.

Protiklad jednání obou táborů vyjadřuje na př. sama Alena Zimová v rozhovoru s Püchlerem:

Co o mě víte, abych vás mohla překvapit? řekla pohrdavě. Možná, že nakonec přijdete také na to, že oni jednají otevřeně a my si vymýšlíme všelijaké podlosti, s nimiž se nedá jít na světlo ani lidem na oči. (128)

V souhlase s jednáním představitelů obou táborů je s jemnými rozdíly zobrazen i jejich jazyk. Kladné postavy, tak jak otevřeně jednají, tak také otevřeně mluví. Lidový člověk, dělník, nazve rád každou věc jejím pravým jménem, žádné slovní kličkování a duchaplná pohrávání s kulatými slovíčky u něho nepozorujeme. Pohleďme, jak tuto vlastnost vyjádřil Řezáč na jazyce dělníka Jardy Hláska. Citujeme část dopisu, který píše Hlásek Bagárovi.

Hlásek psal, trochu na přeskáčku, co na mysli, to na jazyku, horce a navztekaně, právě tak jako mluvil. Tak děláme dvouletku nebo ne? ptal se. Já to tady u nás moc nevidím. Mzdu nám vyplácejí, o to nic, ale lidé očumují u strojů a nemají do čeho píchnout. Tak jak je to vlastně? A protože nám dělníkům, co svět světem stojí, nikdo nic zadarmo nedal, musí to být nějaká moc dobře proštudovaná zlodějina. Já nerad běhám s něčím, co si mohu udělat sám. Ale tohle, zdá se mi, leze někam výš, než kam my tady od strojů dosáhnem. (67)

Tuto zásadu „mluv, jak myslíš“ uplatňuje Řezáč pro jazyk kladných postav důsledně.

Proti tomu záporné postavy z tábora reakce, zvláště se to ovšem týká příslušníků buržoasní inteligence, jsou jazykově charakterisovány zcela jinak. Jazyk pro ně, abych tak řekl, není dorozumívacím prostředkem, ale prostředkem zastírání jejich pravé tváře. Řezáč to přímo ukazuje na několika místech v Bitvě. Na př. když Alena po zavraždění [94]hospodářského správce Buzka statkářem Janouchem mluví se svým otcem, reakčním soudcem Zimou, říká:

Ne, tati, to nejde. Já bych prostě neusnula. Pověz mi, ty chceš Janoucha krýt?

Krýt, řekl soudce Zima pohoršeně. Kde jsi vzala to hrozné slovo?

Co je na něm hrozného?

Nic. Jenom to, že ukazuje naši skutečnou situaci. (204) Atd.

A kousek dál se Zima v rozhovoru vrací zase k onomu otevřenému slovu krýt:

Kryje! Chm, chm! Přiznám se ti, že mě z toho slova zamrazilo, když jsi je před chvilkou použila. Zdálo se mi, že celá má minulost ochránce zákonů a práva jím byla zasažena. A zároveň jsem si uvědomil, že v samém základě naší morálky tkví větší odpor k jistým slovům než ke skutkům, jež označují. Je to správné nebo ne? (206)

V těchto větách je celý Řezáčův program jazykové charakteristiky takových postav, jako jsou manželé Rosmusovi, Zima, Püchler a j. Tyto postavy mluví uhlazeně a vybraně, aby lépe kryly svou nízkou tvář, a to nejen před jinými, ale i sami před sebou. Jde jim na nervy, jestliže někdo nazývá věci pravým jménem. Viktor Püchler to vyjadřuje v kruhu své „vybrané“ společnosti na jednom místě takto: Mají vůbec terminologii, která jde slušnému člověku na nervy, 421 (= na adresu komunistů).

Mezi zápornými postavami v Bitvě nejsou ovšem jen Rosmusové, kteří v rukavičkách řídí záškodnickou činnost reakce, ale jsou tam i sprostí zabijáci a lidé velmi temné minulosti jako Janouch, Tymeš, kteří záškodnickou činnost přímo vykonávají. Ti jsou ovšem jazykově charakterisováni zcela jinak. Na př. Tymeš, v podstatě hrubý dobrodruh, je charakterisován úsečným, drsným vyjadřováním, které stejně nic neříká nebo lže jako Tymešova tvář. Jenom ve chvílích, kdy je vyveden z duševní rovnováhy, odkrývá svou sprostotu. Jeho řeč je pak charakterisována vulgarismy: Vy prase! Okamžitě se mi omluvíte a oslovíte mě pane Tymeši, nebo vám tímhle bičíkem rozsekám tlamu na kousky, říká Rosmusovi (492).

V těchto poznámkách o dialogu v Bitvě jsme mohli načrtnout jen povšechnou charakteristiku jazyka, mohli jsme si všimnout jen nejzákladnějších jazykových rozdílů mezi postavami kladnými a zápornými, ale v podrobnějším rozboru by stálo za to všimnout si také jazykové diferenciace jednotlivých postav uvnitř obou táborů. Ukázalo by se ještě lépe, jak promyšlená a jemná je autorova práce v oblasti jazykové.

Několik ukázek Řezáčova charakterisačního mistrovství jazykem ještě uvádím.

Některé ze záporných postav Bitvy prošly za války anglickým exilem a ten v nich ještě více posílil kosmopolitní názory a poklonkování před Západem, zvláště Anglií. Odráží se to i v jejich jazyce. Je plný různých obratů, které jsme čítávali v úpadkové anglické literatuře a jež jsou převzaty z mluvy londýnských hejsků.[6] Nejde tu jen o poangličtěná křestní jména, jimiž se oslovují Püchler a Rosmusovi: Edy, Mery, Viky, ale zvláště o takovéto výrazy, které cituji z dialogu Püchlerova s Rosmusovými:

Edy, podívej se, to je náš starý Viky. Mery! Odpověděl Püchler a zasmál se. Tomu se říká z pekla štěstí. Nu, Viky, jak se vám daří? Chtěl bych se vsadit, že uhádnu, kde jste se tady vzal. (22)

Ale i na jiných místech je tu a tam, ovšem střídmě, ale tím účinněji užito těchto výrazů, nejen v dialogu, ale i ve vnitřním monologu:

Helou, Aleno, zavolal Rosmus. (106) Knockout v prvním kole. Prohlédla jste mou naivní lest …  (127) Rozhodl se pro vlastní hru proti vám. (115) atd.

[95]Řekli jsme už na začátku, že se autor vyhýbá při charakteristice postav — platí to tedy i pro lidové postavy — vnějškové charakteristice pomocí hláskoslovných a tvaroslovných prvků nespisovných. Těchto výrazů je v jejich jazyce užito minimálně jen tam, kde to bylo nezbytně nutné. Raději používá k charakteristice prostředků syntaktických a lexikálních. Stavba dialogu je skutečně hovorová, živá, má spád mluveného jazyka, u postav lidových je prosycena jadrným humorem, citovými výrazy a pod. Dobrým dokladem k tomu jsou výše už citované úryvky z dialogu Vincence Postavy.

Je příkladným projevem Řezáčova jazykového mistrovství, jak dovede jazykem své postavy, nejen záporné, nýbrž i kladné, individualisovat. Jinak mluví vyspělí funkcionáři jako Bagár, Galčík, jinak prostí lidoví hrdinové jako Postava, Dejmek, Varga, Jarda Hlásek a j. Nejen celé skupiny, ale dokonce i jednotlivci jsou jazykově výrazně charakterisováni. Všimněme si na př. nepatrného a hláskově upraveného slovakismu v řeči Slováka Vargy. Je to jen jednou v celé knize, hned na začátku, kdy vstupuje Varga na scénu, ale tím je Varga jako Slovák už výrazně charakterisován pro celou knihu.

Jmenuju se Varga, volají mne Palo - představuje se Postavovi.

Někdy, ale ne nápadně často, obyčejně v hněvu, charakterisuje jazyk prostých lidových hrdinů lidovými, hovorovými a expresivními výrazy.

A na člověku zůstane flek, ani neví jak k němu přišel (Dejmek 58). Přece nemůžeme proflákat dvouletku (Hlásek 68).

Já vím, co jsou socdem zač (Hlásek 67).

Dejmek na vás čeká před naším barákem (Dejmková 533).

Ale po mně přišel ještě jeden brácha (Lojzík Mareš 531).

Přece jen se někdy zdá, že expresivních nespisovných výrazů užívá Řezáč na některých místech dost samoúčelně, jak mu to vytýkal už v Nástupu Trávníček. Takové výrazy musíme pak hodnotit jako jazykový naturalismus. Právě poslední dva z uvedených příkladů se nám zdají být tohoto druhu. Pro expresivní využití nespisovného slova zde není důvodu, lépe by se sem hodila citově neutrální slova spisovná (… před naším domem, … jeden bratr).

Mnohem častěji a velmi zdařile využívá však Řezáč pro charakterisaci lidových postav, dobře odpozorovaných a typicky lidových a hovorových rčení a slov. Pozorujme tento souvislý projev Kalendův:

Rád bych věděl, kolik jen Janouch posadil lidí do lapáku pro nic za nic. A tak si myslím, že kdybych ho dal pod zámek alespoň na týden a každý den se ho hezky slušně vyptával, jak to bylo s tou skleničkou a s tím blatníkem, že by nakonec kápl božskou. (300)

Takových rčení užívá Řezáč mnoho:

Proč je právě v tomhle punktu ticho po pěšině.

Proč by se tu konkretně nedala do kupy řádná kapela?

Ty by ses jich málem lekla a nalétla jim.

Kdo oddělal Karla Buzka? Atd.

Jak odstiňuje autor dialog od autorského popisu a jak ho nenápadně zabarvuje hovorově v rámci spisovné normy, pozorujeme zvláště tam, kde stejný výraz se objevuje jak v dialogu, tak v monologu; na př.

v dialogu: Vagony pro kuličkárnu? Ale už dávno, pane předsedo, protahoval Macák nasládle…

v autorské řeči: Šlo o vagony pro továrnu na kuličková ložiska.

Nebo ze dvou možných spisovných variant pro dialog vybírá autor vždy variantu hovorovější: Podívejte se, jak je to jednoduché, a řekněte, jestli by nás to napadlo. [96]Knižnější by byla vazba s dativem: jestli by nám to napadlo. (Rovněž je tu užito hovorovější spojky jestli m. zdali.)

Jak Řezáč jemně odlišuje jazyk přímých řečí od jazyka výpravných nebo popisných částí, svědčí to, že se snaží působit i opticky na čtenáře. V knize se vyskytuje několikrát slovo jazz. Tam, kde je ho užito mimo dialog, je vytištěno pravopisem cizím — jazz (jazzový popěvek 127), tam kde ho užívá Brendl v přímé řeči, je vytištěno v přepisu (džezovou kapelu 249).

Mohli bychom ještě na mnoha dalších příkladech ukazovat, jak autor mistrovsky využívá jazykové individualisace k charakterisaci postav svého díla, jak odstiňuje dialog a vnitřní monolog od autorské řeči. Snad těch několik málo příkladů stačí k tomu, abychom si učinili představu o jazyce dialogických částí Bitvy. Řezáč se nám tu jeví jako skvělý pozorovatel, který výborně zná své prostředí. Nemusí se proto uchylovat jen k vnějším charakterisačním prostředkům, nýbrž využívá prostředků velmi jemných a subtilních.

 

Třetí jazykovou vrstvou v Bitvě je jazyk autorský. Jak už bylo řečeno, není tento jazykový plán odlišen od dialogu a vnitřního monologu ostře. Ukázali jsme už, jak nenápadně přechází autor z dialogu k autorské řeči a opačně. Řezáč se vědomě snaží umocňovat charakterisační účinek tím, že pro vykreslení jednoho prostředí využívá shodně jazykových prostředků všech tří plánů.

Pro sblížení autorské řeči s dialogem přeskakuje někdy ve vlastním líčení z 3. osoby do druhé a užívá v něm týchž hovorových obratů jako v dialogu:

O tom se povídalo to a o tom ono, za leckým se táhl nějaký stín z minulosti, ale uchop ho, když lidé nevěděli kam skočit pro starosti, které před ně stavěl každý den života v nových, zdaleka ne snadných podmínkách. Málokdo se tu líbil druhému, na všechny teprve čekalo, aby si přišli na chuť. (57)

Na statku, který mu byl svěřen, si počínal zdatně a když tu a tam pronikaly pověsti, že se obohatil na odsunu grünských Němců, nemohl jsi najít kloudný podklad, který by nasvědčoval, že se tyto řeči zakládají na pravdě. (59)

Autorská řeč nezabírá v Bitvě největší část. Je spíš jen spojovacím článkem k dialogům a monologům; do nich je shrnuto nejvíce děje. Ale i tak jazyk této vrstvy je značně diferencován, od živých pasáží, které nenápadně přecházejí k monologům (ukázky jsme právě citovali) až k smělým básnickým obrazům. Řezáčovy metafory nejsou otřelé, naopak jsou někdy odvážné a nové, ale přesto podivuhodně nenápadně zapadají i do nejvšednějšího textu.

Až vyskočí hvězdy vysoko nad horskými hřbety, až budou ošetřeny a podojeny samotářské kravky, až budou spořádány ohřívané nedělní večeře, při nichž vůně zelí ještě jednou vyrazí z oken a do nejbližšího závanu větru zvítězí i nad vůněmi šeříku, až ztichnou jiřičky a netopýři začnou psát svým klikatým letem tajemnou ságu nočního lovu, sejdou se Potočenští, aby oslavili tancem další vítězství svého fotbalového klubu. (247)

Básnických metafor užívá autor střídmě, nehýří jimi, nejsou samoúčelnou ozdobou. Jsou voleny tak, aby podporovaly autorův celkový záměr — využít jazyka k co nejrealističtějšímu vyjádření obsahu.

Metafor v autorské řeči užívá Řezáč jako jednoho ze způsobů, jímž dramatisuje vnitřní děje vyjádřené vnitřním monologem. Nejsou u něho tedy prostředkem odlišení básnické řeči autorské od dialogu a vnitřního monologu, nýbrž naopak jejich smysl ještě více zdůrazňují.

Zdena, mladá žena Bagárova, přemýšlí o svém životě při večerním ohni v kruhu [97]zpívající mládeže. Obrazná pojmenování autorova doprovodu k Zdeninu vnitřnímu monologu jeho dramatičnost a význam podtrhují.

Chtěla bych tak žít, jako žívali oni? ptala se Zdena, vzpomínajíc na rodiče a utonulá na dně myšlenek, nad nimiž se vlnily písně, jako se vlní ve větru hladina tůně, jež ve své hlubině neví nic o tomto pohybu. Borové poleno se skulilo k okraji ohniště, snopek veselých jisker z něho vylétl a vznesl se vysoko, jakoby chtěl vzlétnout až ke hvězdám a zařadit se mezi ně. Nechtěla, vykřiklo to současně ve Zdeně .... Jako by konečně přelétly vrcholky kopců, písně zazvučely Zdeně v plné síle, pronikly do jejích myšlenek a vyvolaly v nich jasnou odezvu radosti. (413)

Vůbec lze o Řezáčově slohu tohoto jazykového plánu a zejména o krajinných popisech říci, že nejsou pouhým rámcem děje, nýbrž aktivní jeho složkou, která význam dějů ještě více zdůrazňuje. Tyto otázky se však už týkají spíše stylistiky literární než jazykové.

V stručných poznámkách k jednotlivým jazykovým plánům Bitvy jsme chtěli ukázat, jak Řezáč na poli jazykovém řeší otázku typisace a konkretisace v uměleckém díle. Bez používání celonárodního jazyka není dnes možno vytvořit typické umělecké dílo. Téhož spisovného jazyka dovedl však Řezáč využít jako prostředku konkretisačního. Jazykového mistrovství v Bitvě dosáhl autor nepochybně na základě poznání, že národní jazyk, tedy především jazyk spisovný, a literární umělecké dílo se některými svými funkcemi, a to zejména všeobecností svého působení, stýkají a že spisovný jazyk je dnes tak diferencován a tak bohatý, že ho lze využít i jako prostředku konkretisačního. Na toto poznání, domníváme se, nebyla bez vlivu ani jazykovědná teorie, která přímo i na jazyce Řezáčova předcházejícího románu dokazovala pochybnost jazykové exklusivity. Jazyk Řezáčův je v Bitvě bohatě vnitřně diferencován, i když navenek na sebe nijak zvlášť neupozorňuje. Je důsledně podřízen obsahu, ideji díla; nesnaží se o nic víc a o nic méně, než adekvátně tento obsah vyjádřit. Akad. Mukařovský napsal o formálním mistrovství Bitvy toto: „Druhá základní podmínka nejen umělecké, ale zároveň bojovné působivosti Řezáčovy ‚Bitvy‘ je její umělecké mistrovství. Nebylo by správné přehlížet uměleckou formu Řezáčova díla proto, že se nevtírá, že na sebe neupozorňuje a nestaví se do popředí čtenářova zájmu. Právě proto, že je to forma, která plně slouží svému úkolu, zůstává Řezáčova umělecká forma skryta za obsahem, avšak z téhož důvodu je i tak rozmanitá a bohatá, jak nikdy nemůže být forma samoúčelná.”[7]

Slovo a slovesnost, volume 18 (1957), number 2, pp. 90-97

Previous František Ryšánek: S kornelem choditi

Next Karel Horálek: Otázky strukturální jazykovědy na slavistické konferenci