Několik poznámek k česko-polské konversační příručce

Edvard Lotko

[Chronicles]

(pdf)

Несколько замечаний по поводу руководства по чешско-польской конверсации / Quelques remarques à propos d’un nouveau manuel de conversation tchéco-polonaise

Blízký vztah češtiny k polštině se v praxi projevuje tím, že poměrně snadno dochází k vzájemnému dorozumění mezi příslušníky české a polské jazykové pospolitosti. Tato vlastně apriorně nám daná znalost polského jazyka (a naopak) je ovšem znalostí pouze pasivní, proto ti, kteří projevují zájem o polštinu a chtějí ji aktivně zvládnout, musí užít některé známé příručky, jako Mluvnice polského jazyka od T. Lehra-Spławińského a I. Šaunové, Mluvnice a učebnice jazyka polského od F. Kolaji, knížky Učím se polsky od Fr. Karase nebo Polštiny rozhlasem Adolfa Málka a j. Tato řada byla nedávno rozšířena [127]o konversační příručku Ad. Málka Česko-polské rozhovory[1].

Podle autora má tato příručka sloužit Čechům i Polákům k tomu, aby se vzájemně „s oběma jazyky seznámili důkladněji, pokud možno v nejkratším čase“ (str. 3). Proto při hodnocení nesmíme zapomínat na její praktický účel a stručný ráz.

Kniha je rozdělena na dvě části. První (25 str. petitem) informuje čtenáře o polské výslovnosti a podává stručný přehled polské mluvnice. V druhé obsáhlejší části (str. 33—176) jsou paralelní texty česko-polské s různými běžnými i odbornými thematy, k nimž je připojeno několik „vzorů“ oficiálních i soukromých dopisů a dvě písně s nápěvem.

Tuto druhou část Málkovy práce můžeme hodnotit kladně pro vhodný výběr běžných i odborných themat a pro jejich vcelku dobrý (i když někdy až příliš volný) překlad polštiny.

Naše pozornost se soustředí zvláště na první část Málkovy knihy. Řekli jsme již, že v této části se snaží autor seznámit čtenáře s polskou orthoepickou normou a stručně jej informovat o základech polské mluvnice. Avšak výklad Ad. Málka je mnohdy neúplný, nepřesný, ba i chybný, proto považujeme za nutné připojit alespoň několik podrobnějších poznámek.

V kapitole o výslovnosti Ad. Málek mimo jiné říká, že polské rz se vyslovuje jako české ř, cz jako č, sz jako š, ale ż již „poněkud tvrději než české -ž-“ (str. 7). Je naprosto nesprávné tvrdit, že „-rz- se vyslovuje jako -ř-“, neboť v dnešní spisovné polštině ř ztratilo zcela r-ové kmitání, proto je to vlastně jen š (trzy — tšy, przy stole — pšy stole) nebo ž (morze — može, na dworze — na dvože). Vibrantní ř se nejdéle udrželo v jižním Slezsku, ale i tam již dnes mizí. K tomu je nutno ještě poznamenat, že i polské souhlásky sz a cz jsou hlubší (tvrdší) než české š a č.

V poznámkách o výslovnosti polských nosovek není zřetelně řečeno, že litera ą neoznačuje nosové a, nýbrž o.[2] Zde by snad bylo též třeba říci, kdy vyslovujeme nosovky ę, ą, jako en, on, a kdy jako em, om, protože formulace, že „V ostatních případech (t. j. kromě polohy před souhláskami třenými z, s, ż, sz, ź, ś, w, f, ch; pozn. ref.) se nosovost ztrácí a nosovky se vyslovují přibližně jako -en-, -em- nebo jako -on-, -om-“ (s. 8), není dost jasná.

Mluví-li autor o tom, že nosovka ę se vyslovuje v 1. os. sg. sloves, která jsou v češtině zakončena na -ji, -u a -ím (buduji — buduję, jedu — jadę, letím — lecę), pak je nezbytné upozornit, že 1. os. sg. sloves typu umieć — umiem (umím), wiedzeć — wiem (vím), rozumieć — rozumiem (rozumím), śmieć — śmiem (smím) … tuto nosovku nemá.

Zásadního omylu se Ad. Málek dopouští, když říká, že „polština má měkké -l-“ a že toto „měkké -l- se vyslovuje měkčeji než naše“ (str. 8.) Jaký je tedy podle autora rozdíl mezi výslovností pol. laska (hůl), lew, letni, lustro (zrcátko) a čes. láska, lev, letní, lustr …? Je však pravda, že ve spojení li (lipa, lina, list …) se střední polské -l- vyslovuje měkčeji než ve výše uvedených příkladech (tedy ľipa, ľina, ľist …). Správně Málek, mluví-li o způsobech výslovnosti tvrdého ł, staví na první místo výslovnost „zredukowanego ł“, protože tento způsob již dnes převládá. Bylo by snad lépe zdůraznit neslabičnost zadního vokálu označením ṵ (místo pouhého u).

Snaha po stručnosti výkladu vede často autora k tomu, že některé jevy pouze nahodí. Tak na př. o výslovnosti souhlásek h a ch říká jen toto: „Souhláska -h- se vyslovuje nejčastěji jako -ch-: hak (čti chak — hák), herbata (čti cherbata — čaj), hamulec (čti chamulec — brzda) atp. Mezi výslovností souhlásek -h- a -ch- je nepatrný rozdíl“ (s. 10). Čtenář se ptá, kdy tedy může vyslovit h, resp. ch, a v čem spočívá ten „nepatrný rozdíl“ mezi výslovností obou hlásek? Pro českého čtenáře je jistě důležitější to, že polská orthoepická norma připouští dvojí artikulaci znělého h, při čemž výslovnost h jako ch jasně převládá.

Protože polské palatální sykavky (ś, ź, ć) jsou českému souhláskovému systému cizí, činí nám jejich správná výslovnost značné potíže. Často se tyto hlásky chybně a proti zásadám polské orthofonie vyslovují jako š, ž, [128]č, resp. š́, ž́, č́. Stejnou výslovnost doporučuje Málek, když říká: „Píše se si, zi, ci, ale vyslovuje se ši, ži, či“ (s. 9)[3]. Takovou výslovnost absolutně nemůžeme pokládat za spisovnou. Je známa na př. v části slezskopolského nářečního území (Jablunkovsko), kde totiž splynuly řady š, ž … a ś, ź … v novou řadu š́, ž́ …

V Málkově příručce jsou též některé rozpory. Na př. na s. 9 Málek doporučuje „się (čti šien — se), prosię (prase) vysl. prošien“, ale hned na následující stránce poznamenává, že „Na konci slova ztrácí nosovka -ę nosovost a téměř se neliší od -e-. Idę po wodę — čti — ide po vode.“ Podle pravidel spisovné výslovnosti může se zde též nosovost lehce naznačit.

 

V kapitolce o přízvuku by bylo vhodné upozornit ještě na přízvuk některých číslovek typu: czterysta — czterystu, pięćset — pięciuset, siedemset — siedmiuset, kilkaset, osiemkroć, tysiąckroć … a na přízvukování cizích slov (řeckého a latinského původu) zakončených na -yk, -ik: historyk — historyka — historykowi.

Ve výkladu o skloňování podstatných jmen autor správně upozorňuje v poznámce, že „Podstatná jména, zakončená v 1. p. jedn. č. na -anin, dostávají v 1. p. množ. č. koncovku -nie“, ale není již tak zcela přesné tvrzení, že je genitiv plurálu „v tomto případě bez koncovky“ (s. 12). Je zde totiž skupina substantiv, která jsou v genitivu pluralis zakončena na -ów, na př. luteranin — luteranów, Amerykanin — Amerykanów, republikanin — republikanów, dominikanin — dominikanów …

Oprávněně upozorňuje autor na nepravidelné skloňování podstatných jmen rodu mužského (typu bracia, przyjaciele, księża). Mylně se však domnívá, že dativ pl. przyjaciołom má variantu przyjacielom a stejně tak, že se v lokálu vedle tvaru o przyjaciołach může užít tvaru o przyjacielach.

Poznámka o genitivu záporovém (s. 15) je velmi důležitá, neboť, jak známo, ve spisovné polštině se neprojevuje tendence nahrazovat genitiv záporovým akusativem. Zde by snad bylo dobře upozornit ještě na rozdíl pádů v t. zv. větách existenčních typu: nikogo tam nie ma — nikdo tam není. Příklad nie ma nikogo — není zde nikdo Málek sice uvádí, ale při jiné příležitosti.

Autor ve svých poznámkách ke skloňování a užívání adjektiv v polštině nezapomněl též upozornit na způsob tvoření komparativu. Není však zcela přesné jeho tvrzení, že „2. stupeň má vždy koncovku -szy, -sza, -sze“, když sám pak níže upozorňuje, že „je-li kmen příd. jmen zakončen na skupinu souhlásek dn, sn, zn, źn atp., vyskytuje se v 2. stupni přípona -ejszy“ (s. 18). Mnohem jasněji by čtenář pochopil stručnější formulaci, že příponu -szy mají adjektiva, jejichž kmen positivu je zakončen jednou souhláskou, a příponu -’ejzy (ne -ejszy, jak uvádí Málek) opět ta adjektiva, kde kmen positivu je zakončen na skupinu souhlásek (dvě resp. více).

Není rovněž možno bez námitky přejít nepřesný Málkův výklad, že kromě futura typu będę pisał, będę czytał, będę mówił … „se v hovorové polštině užívá také: będę czytać będziesz mówić, będziesz życzyć …“ (s. 22.). Proč pouze v hovorové polštině, když Z. Klemensiewicz upozorňuje, že oba typy „są na równi užywane i jednakowo poprawne“.[4]

Nemůžeme očekávat, že Málkův stručný přehled polské mluvnice nás seznámí se všemi jejími základy. To jistě neměl autor ani v úmyslu. Ale stručný ráz výkladu nemůže základní gramatické jevy zjednodušovat či dokonce skreslovat. Tak na př. o tom, kdy se užívá hromadných číslovek, Málek říká jen toto: „Číslovek hromadných se užívá tehdy, máme-li na mysli rod ženský a mužský …“ (s. 26). A co spojení dwoje dziewcząt, troje drzwi, pięcioro chłopców, mam dwoje skrzypiec …? Podobných příkladů by bylo možno uvést více.

Nakonec nutno zdůraznit, že mnoholetá práce A. Málka na poli česko-polského sblížení je velmi záslužná. Všechny jeho práce (a tedy i tato poslední) byly našimi i polskými čtenáři se zájmem uvítány a studovány. Těchto několik poznámek chce pouze přispět ke zvýšení jejich kvality.

Slovo a slovesnost, volume 18 (1957), number 2, pp. 126-128

Previous Vilém Fried, Bohuslav Havránek: Zásadní poznámka k Tylovu bibliografickému přehledu českých jazykovědných prací v roce 1955

Next Josef Filipec: Lexikálně sémantická výstavba hesla — ústřední otázka lexikografické práce (Na materiále jednojazyčných slovníků)