Cesta za marxistickou jazykovědou

Vladimír Skalička

[Discussion]

(pdf)

На пути к марксистскому языкознанию / La voie vers la linguistique marxiste

Chceme podat zprávu o čtyřech publikacích,[1] které se zabývají otázkami obecného jazykozpytu. I když nemají zcela stejné zaměření, je možno o nich mluvit souborně, protože úvody do jazykozpytu (Reformatskij a Bárczi) se nemohou vyhýbat teoretickým úvahám, stejně jako teoretické úvahy (kniha Pätschové a Graurova) hovoří právě o věcech základních, které se vykládají v úvodech.

Knihy, které hovoří o základních věcech jazyka, nutně mluví o velkém množství otázek. Není možné, probírat je zde všechny. Chceme upozornit jen na to, jaké jsou nejzávažnější otázky, které se tu řeší. J. V. Stalin ve své polemice proti Marrovi a jeho škole praví velmi správně:[2] „Oč skromnější byli Marx a Engels (t. j. než Marr)! Soudili, že jejich dialektický materialimus je produktem vývoje věd, mezi nimi i filosofiie, za předcházející období.“

To musí mít na paměti každý, kdo usiluje o marxistickou jazykovědu. Není možné přitom zavírat oči před vývojem vědy, starší i novější. Tato skutečnost se poznává stále více. A tak výklady o jazykovědě v zemích socialistického tábora mají nutně ráz hledání cesty, která spojuje dědictví marxistické filosofie s výsledky jazykozpytných studií. S jedné strany pojednání nebo jen výroky Marxovy, Engelsovy, Leninovy, Stalinovy, s druhé strany Humboldt, historická mluvnice, Schleicher, Wundt, de Saussure, marrismus, strukturalismus — to vše tvoří podklad, který se přijímá, kriticky hodnotí a třídí. Na jedné straně se bojuje se vším, co se označuje jako kosmopolitismus, idealismus, formalismus, na druhé straně je tu snaha dobře se poučit na vývoji jiných vědeckých škol. Vše dohromady tvoří velmi nesnadnou úlohu.

První otázkou je, jakým způsobem vlastně máme zachytit a klasifikovat linguistickou problematiku. Tři z našich autorů neuvažují o věci teoreticky a rozdělují si látku takto: Bárczi: 1. předmět linguistiky, 2. problematika, 3. metoda, 4. historie linguistiky. Toto dělení sotva asi najde souhlas. Graur: 1. dialektika, 2. zákony, 3. jazyk a společnost, 4. metody. Ani toto dělení ovšem ani nevyčerpává ani nevystihuje podstatu věci. Reformatskij: 1. úvod (jazyk není přírodní jev, nýbrž společenský, struktura jazyka, jazyk a mluva, synchronie a diachronie), 2. lexikologie, 3. fonetika, 4. gramatika, 5. písmo, 6. klasifikace, [176]7. původ jazyka. Jediná Pätschová rozbírá věc teoreticky a stanoví si základní problematiku takto (s. 1): 1. charakteristika jazyka, 2. spojení s jinými lidskými činnostmi, 3. vztah jazyka a společnosti, 4. systém v jazyce a vzájemný vztah jeho jednotek. K tomu bychom chtěli poznamenat: 1. Chybí zde vůbec vztah jazyka k vnějšímu světu, který bychom v marxisticky zaměřené práci hledali na prvním místě. Tento bod postrádáme i v ostatních recensovaných pracích. 2. Je také pominuta otázka vzájemného vztahu jednotlivých jazyků (svého času jsem ji označil jako otázku jazykové různosti, srov. SaS 10, 1947, s. 80). Ostatní recensované práce se k ní z praktických důvodů dostávají. 3. Bod první náleží k bodu čtvrtému. Systém jazyka můžeme vystihnout právě tím, že jej charakterisujeme, jinými slovy: charakteristika jazyka je v jeho systémovosti, specificky utvářené. 4. Bod druhý a třetí a také náš bod první se dá souborně shrnout jako vztah jazyka k jiným útvarům (k vnějšímu světu, k psychickému životu, ke společnosti).

První otázka, totiž otázka vztahu jazyka k mimojazykové skutečnosti, má více složek. Na prvním místě je problém vztahu jazyka k vnějšímu světu. V našich pojednáních, jak jsme již řekli, souborný výklad o této věci chybí. Místo toho má Graur zvláštní kapitoly o formalismu a kosmopolitismu v jazykovědě (s. 177n., 182n.), Pätschová výklad o vůdčích linguistech 19. a 20. století a jejich idealistických chybách (s. 7—52), Reformatskij (s. 5n.) výklad o tom, že jazyk není útvar přírodopisný, biologický. Graur uvádí jako formalismus především šroubovaný výklad slov, nepřihlížející ke skutečnostem, často nadto trpící šovinismem (na př. u rumunského slova crăcium ‚vánoce‘ má přímý výklad z latinského creatio i calatio potíže, které se odstraňují všemožnými násilnými způsoby, ač nejjednodušší výklad je prostřednictvím slovanským). Doklad kosmopolitismu vidí Graur v tom, že se zavádějí slova, tvary, obraty, pravopisné zvyklosti a p. z franštiny nebo angličtiny. V knize Pätschové je, jak jsme řekli, dlouhý výklad o linguistech 19. a 20. století, ovšem jen o jejich teoretických názorech. Takový rozbor má dvojí nebezpečí: Jednak se ve stručném náčrtu mohou ztratit některé rysy, důležité pro další vývoj vědy, jednak soustředěním na teoretické výklady můžeme přecenit teorii a dostávat se blízko k idealismu. Obojímu tomuto nebezpečí Pätschová uniká, ovšem nikoli úplně. Není dost přesné, charakterisuje-li autorka strukturalismus (s. 45) tím, že 1. strukturalismus přisuzuje reálnou existenci „obecně platné, absolutní langue“, 2. strukturalismus neuznává historii jazyka. Křivdíme také na př. H. Steinthalovi, vycházíme-li jen z jeho teoretických názorů, výslovně formulovaných, a odmítáme-li rozbor jeho linguistických názorů (s. 19, pozn.). Právě Steinthalovy výklady na př. o jazykovědě u Řeků a Římanů osvědčily zcela jiný postoj k otázkám vztahu jazyka a společnosti, než vidíme v jeho teoretických výkladech. Chceme-Ii správně zhodnotit teoretickou stránku Steinthalovy činnosti, musíme vzít v počet i konkrétní jeho výklady a teoretické důsledky, které je třeba z nich vyvodit. Je to ovšem cesta obtížná, ale je nutná, nechceme-li věřit ve svrchovanost idejí.

Vůbec pak chybí v našich knížkách problematika vztahů k vnějšímu světu v oboru vztahů, relací. Jsou vztahy mezi věcmi a ty se nějakým způsobem vyjadřují vztahy jazykovými, především gramatickými (morfologickými, syntaktickými). Je to nesnadný obor linguistiky a v budoucnosti se mu nebudeme moci vyhýbat.

Druhou součástí problému vztahu jazyka k mimojazykové skutečnosti je otázka vztahu jazyka k psychickému životu. Nejčastěji se to formuluje jako otázka „jazyka a myšlení“. Je třeba říci, že tím se celá problematika silně ochuzuje — zanedbává se vztah jazyka a vnímání, jazyka a cítění, jazyka a paměti ap. Tomuto problému věnuje Pätschová delší kapitolu (s. 83n.). Velmi pěkně ukazuje dvojí tvář tohoto vztahu. Na jedné straně je těsná souvislost jazyka a myšlení, obojí se neustále provázejí. Na druhé straně je značná vzájemná autonomnost (která se jeví na př. v etymologii velmi jasně). V dalších pracích o této otázce bude jistě třeba poněkud se seznámit s otázkami psychologie, psychiatrie, nauky o afasiích atd.

[177]Třetí součástí problému vztahu jazyka k mimojazykové skutečnosti je otázka vztahu jazyka a společnosti. Zde nejvíce poučení dává kniha A. Graura, který jako žák francouzských linguistů je nejvíce informován o faktech tohoto druhu. Hovoří především o dialektech, ukazuje, jak společenská formace má vliv na zjednodušování či rozrůzňování dialektů, ukazuje (ve stopách Stalinových), jaký je rozdíl mezi dialektem třídním a dialektem místním. Důležitá je kapitola o substrátu (s. 131n.). Graur uznává substrát, ale staví se rozhodně (a jistě správně) proti „metafysickému“ chápání tohoto pojmu, kdy se v jazyce mají objevovat vlivy jazyka pradávných předků nebo kdy prý se jazyk mění z důvodů rasových. Partie o souvislosti dějin národa a jazyka (s. 136) odmítá mechanické souvislosti podle marrovského pojetí, ale vyslovuje požadavek dalšího zkoumání. Upozorňuje, že dějiny moderních jazyků evropských jsou charakterisovány upevňováním a stabilisováním spisovných jazyků, což má jistě souvislost s formováním buržoasie. Není jistě náhodou, praví Graur, že Italie je první zemí v Evropě, kde se uplatňuje moderní spisovný jazyk a síla buržoasie. Hůře budem asi přijímat Graurovy these o uplatnění, pokroku v jazyce. Graur vidí v jazykových změnách neustálý pokrok, a to i ve změnách hláskových (na př. v rumunském rotacismu, změně, intervokalického -n- > -r-), tvaroslovných, lexikálních (na př. v staré záměně slovesa býti [„u mně jest“] za míti [„mám“], která prý souvisí s přechodem od prvotního komunismu k soukromému vlastnictví). Zde bychom se snadno mohli dostat do schematických, apriorních a nejistých konstrukcí.

Otázka vztahu jazyka k mimojazykové skutečnosti musí být brána také historicky. Když si ji promítneme do historie, dostáváme se k otázce původu jazyka. V této nesnadné otázce máme dobrý ukazatel v Engelsově pojednání Podíl práce na polidštění opice a naše knihy z této skutečnosti čerpají. Ukazují, jak falešné byly názory, které vykládaly jazyk „z něčeho“ (z onomatopojí, z interjekcí a j.) a jak se jazyk nutně vyvíjel souběžně s prací a myšlením.

Přicházíme k druhé otázce linguistiky, k otázce vztahu jazyků mezi sebou. Zde se dovídáme nejvíce v knize Reformatského, který podrobně vykládá (s. 300n.) úkoly a metody srovnávacího jazykozpytu a typologie a podává důkladný, bohužel před Amerikou se zastavující katalog jazyků (přitom se vystříhá některých drobných omylů, jaké jsou na př. v úvodu Čikobavově). Také Bárcziho úvod poučuje, třeba stručněji, o těchto věcech, zvláště cenné jsou tu výklady o diferenciaci a integraci jazykového vývoje.

Konečně přicházíme k třetí otázce linguistiky, t. j. k otázce vzájemného vztahu jednotek jazykových a vztahu těchto jednotek k celku jazyka, tedy k otázce vztahů systémových. Všechny čtyři práce se shodují v tom, že jazyk je systém, a více či méně toto heslo uplatňují. Pro hláskosloví uznávají všechny čtyři knihy důležitost fonologie. Graur ukazuje především na vokalické systémy a upozorňuje přitom (s. 15) na nesymetričnost některých systémů. Pätschová zdůrazňuje výsledky pražské školy (s. 152). Bárczi (s. 57) poučuje o základech fonologie. Reformatskij podrobně vykládá fonetiku a fonologii, jen není asi správné jeho hermetické oddělování obou disciplin, které zdůrazňuje ještě (s. 171) slovy, že po seznámení s artikulačními a akustickými vlastnostmi zvuků řeči (t. j. s fonetikou) je možno přejít k fonologii. — Historické fonologii nevěnuje pozornost ani jeden z našich autorů.

Co se týče gramatiky, nejzávažnější výklady se najdou u Reformatského (s. 191n.). Autor tu vychází ze Stalinova pojetí abstrakce jako základního rysu gramatiky (připomíná ovšem, že jde o abstrakci zvláštního rázu). Zdůrazňuje pak, že gramatické elementy mají buď význam derivační (odvozování počítá do gramatiky) nebo relační. Je možné s tím nesouhlasit, ale je důležité, že se autor snaží o celkové pojetí gramatiky.

Také v slovníku jsou nejdůležitější výklady Reformatského, třeba že to jsou prostě úvodní výklady. Jen možno mít výhrady k tomu, že stylistika se tu traktuje jen jako součást lexikologie.

Nakonec, domníváme se, má dobrý úvod do jazykozpytu nebo výklad o základních jazykových problémech věnovat zvláštní kapitolu dějinám jazykovědy. Jak jsme se již zmínili, věnuje jim značnou pozornost Pätschová, ovšem poněkud jednostrannou. Sou[178]stavnou historii má Bárczi (vypadl mu středověk), Reformatskij připojuje historii srovnávacího jazykozpytu, typologie, mluvnice národních jazyků k jednotlivým kapitolám své knihy.

Celkem je možno říci, že výsledky, ke kterým autoři došli, nemají všude ráz definitivnosti, že však v některých bodech došli již daleko, v některých pak ukazují další cestu. V některých bodech je zapotřebí ještě mnoho práce. V každém případě jsou tyto práce dokladem toho, že teoretická práce v jazykovědě je potřebná a nutná.

Slovo a slovesnost, volume 18 (1957), number 3, pp. 175-178

Previous Ludmila Švestková: K otázce přízvuku na předposlední slabice v nářečí na Volyňsku

Next Arnošt Lamprecht: Nová historická mluvnice polská