Zmatek v základních mluvnických pojmech v české učebnici hindštiny

Vincenc Pořízka

[Chronicles]

(pdf)

Путаница в основных понятиях в чешском учебнике хинди / Confusion dans les notions fondamentales dans le manuel tchèque de l’hindou

Téměř dvacet let po Učebnici hindustání napsané profesorem O. Pertoldem vychází u nás Hindština Odolena Smékala.[1] Jeho učebnice je určena pro studenty jazykových škol, ale uvítá ji také širší veřejnost, neboť zájem o hindštinu stoupá a pomůcek ke studiu hindštiny je málo. Vyjít vstříc zájmu naší veřejnosti i potřebám studentů je právě úkolem příručky Smékalovy, jako je to úkolem i dalších hindských učebních textů, které se chystají do tisku. Nebude bez významu všimnout si, jak Smékalovo dílo svůj úkol splnilo.

Hindština Odolena Smékala je práce obsáhlá: v prvním svazku je 30 lekcí (s. 12—199), slovníček k lekcím (s. 199—271) a klíč k překladům (s. 272—278). Druhý svazek je věnován písmu devanágarskému: má úvod do písma (s. 284—302), texty v něm a klíč k nim (s. 303—398), (s. 399—410) a konversační slovníček v devanágarském písmě (s. 411—438).

Jednotlivé lekce rozvrhuje Smékal na pět částí: „úvodní text, frazeologii, konversaci, běžné obraty, mluvnici a cvičení“. Ke každé lekci je připojen konversační slovníček. Themata jsou většinou brána z každodenního života: zaměstnání, rodina, části a objekty města, části domu a bytu atd., ale také jsou zpracovány náměty odborné: průmyslová odvětví, ekonomie, obchod atp. Souvislé hindské články se hojně objevují počínaje lekcí XV. Konversační cvičení jsou nezřídka sestavena z vět, které spolu nesouvisí.

Seznam slovního materiálu vyplňuje celých 72 stran. Připočteme-li k tomu stránky konversačního slovníčku při jednotlivých lekcích, vzroste počet stran věnovaných „slovíčkům“ na více než jednu třetinu podané učební látky, nepočítaje část psanou písmem devanágarským. Smékalova Hindština tedy poskytuje především hojnou zásobu slov. V tom také záleží užitečnost Smékalova díla. Zda však je takové množství lexikálního materiálu v školní učebnici didakticky účelné, je při nejmenším pochybné. Na jednu lekci připadá 90, 100 i více nových hindských slov. To je počet příliš veliký, nemluvě o dalších 50—70 slovech konversačního slovníčku u jednotlivých lekcí. Při tom běží o výrazy vzaté z velké části z jazyka knižního. Sémantický význam slov je tu a tam vyložen chybně (mezbán není ‚host‘, nýbrž ‚hostitel‘; mehmán není ‚přítel‘, nýbrž ‚host‘; játrísevak-maⁿdal není ‚turista‘, nýbrž ‚kroužek turistů‘ nebo ‚cestovní kancelář‘ atd.).

K mluvnickým výkladům měl Smékal po ruce jazykovědná zpracování z pera svých předchůdců, česká i jinojazyčná. Přesto se jeví právě po této stránce v Smékalově práci závažné nedostatky, které budou studenty hindštiny zbytečně uvádět ve zmatek. Při tom jde namnoze o nedostatky elementární, pramenící z nedostatečné průpravy obecně jazykovědné. Smékal si dostatečně neujasnil základní mluvnické pojmy. Je to tím méně omluvitelné, že by se byl chyb uvaroval, kdyby se byl obrátil o radu ke kterékoli české mluvnici. Uveďme jen namátkou, o jaké věci jde. Smékal na př. nerozlišuje tyto pojmy:

1. Kořen a kmen. V třetí lekci (s. 26) čteme: „Infinitiv všech hindských sloves má [235]příponu -ná. Po odtržení této přípony dostaneme kořen slovesa: paṛh’ná učiti se — paṛh + ná (kořen + přípona); pạrháná vyučovati — paṛhá + ná.“

I začátečník ve studiu bude se tázat, co je tu tedy vlastně kořen — pạrh nebo paṛhá? Paṛhá ovšem není kořen, nýbrž kmen, odvozený z kořene paṛh kmenovou příponou -á-. Smékal se ve svých výkladech termínu kmen vyhýbá a mluví jen o tvoření z kořene, i když uvádí tvary tvořené z odvozeného kmene (s. 26, 38, 58, 134).

2. Kořen a dokonavé příčestí. Na s. 90 vysvětluje Smékal spojení čalá džáná ‚odejít‘ a čalá áná ‚přijít‘ jako spojení „kořene + džáná, áná“. Hned na další straně (91) však časuje: čálá džátá húⁿ ‚odcházím‘ (mužský rod), čalí džátí húⁿ ‚odcházím‘ (ženský rod), čalé džáté haiⁿ ‚odcházíme‘ atd.

Kořen však nemění své zakončení podle mluvnického rodu a čísla jména, k němuž se vztahuje. Ve výrazech čalá džáná, dosl. ‚(ode)šedší odejít‘ a čalá áná, dosl. ‚(ode)šedší přijít‘, není slovo čalá kořen, a ani ne kmen, nýbrž dokonavé příčestí.

3. Zájmena souvztažná. Na s. 70 zní nadpis § 75: „Skloňování zájmen vztažných — „džó“ a „só“.“ Hned pod tímto nadpisem je skloňování: só — ten; tis ká — toho atd. Zájmeno so totiž není vztažné, nýbrž ukazovací (anaforické) zájmeno příslušné k vztažnému zájmenu džo. Formulace nadpisu § 75 je nesprávná.

4. Gerundium a slovesné substantivum. Na s. 68 má § 72 nadpis „Gerundium — slovesné substantivum“ a na s. 84 Smékal upozorňuje: „Pamatuj: Gerundium se chová stejně jako substantivum.“

To je pravda jen potud, že se gerundium skloňuje jako substantivum a může mít přívlastek. Ale na druhé straně má gerundium společné se slovesem to, že vyžaduje předmět v akusativě. V Smékalových hindských příkladech na s. 83—84 je akusativní předmět při gerundiu šestkrát, vysvětlení však podáno není. Při slovesném podstatném jméně mění se akusativní předmět v genitivní — v češtině i v hindštině.

Smékal užívá pro týž tvar, na př. džáná ‚odcházet‘, tří termínů — infinitiv (s. 26), gerundium (s. 69, 84) a slovesné substantivum (s. 69, 84) — bez vysvětlení, proč tak činí. Jistě není samo o sobě na závadu, že Smékal, vycházeje z českého jazykového povědomí, opřel pojem gerundia o pojem podstatného jména slovesného. Bylo by však bývalo správné ihned upozornit na závažný rozdíl mezi obojí mluvnickou kategorií.

5. Doplněk a podmět. Na s. 51 Smékal praví: „a) hai — označuje u doplňku vlastnost přechodnou … b) hotá hai — označuje u doplňku vlastnost trvalou …“ Pak uvádí čtyři příklady na každý z těchto případů, tedy osm příkladů. V šesti z nich vůbec doplněk není (maiⁿ ghar par húⁿ ‚jsem doma‘; jaháⁿ náč hai ‚tady se tančí‘ (dosl. ‚zde je tanec‘) atd. Dva poslední Smékalovy příklady (sedmý a osmý) mají tak zv. doplněk doplňující (přísudek jmenný se sponou): jah kágaz lál hai ‚tento papír je červený‘; barf saféd hótí hai ‚sníh je bílý‘. Ale ani v těchto příkladech neběží o „vlastnost u doplňku“, nýbrž o vlastnost přisuzovanou papíru, po případě sněhu, tedy podmětu.

6. Vazba spojitá a nespojitá. Co je vazba spojitá a nespojitá a co je tvar shodný a neshodný, ukazují na př. Základní pojmy mluvnické (Praha 1947, s. 18). Toto rozlišování platí i v hindštině. Smékal však užívá termínu „nespojitý“ tam, kde běží o tvar neshodný, třebas použitý spojitě. V případech jako odešel s kufrem (s. 114; v hindštině dosl. ‚vzatě kufr‘) nebo chodíváme (s. 123; v hindštině dosl. ‚činíme chozeno‘) běží o tvar neshodný ve vazbě spojité, neboť příčestí má podmět totožný s podmětem větným. Podobně v příkladech na s. 122, 152, 153.

7. Věty účelové, předmětné a přívlastkové. Na s. 77 klade Smékal pod nadpisem § 82 „Věty účelové“ hned jako první příklad větu řekni mu, aby nechodil. Mezi dalšími příklady má věty prosím tě, abys šel (v hindštině dosl. „je k tobě prosba (mám k tobě prosbu), abys šel“); přeji si, abyste zde zůstal (v hindštině dosl. „je mé přání, abyste zde zůstal“).

Tyto věty ovšem nejsou účelové. Spojka aby může přece uvozovat nejen věty účelové, nýbrž také předmětné, podmětné a přívlast[236]kové (tak zv. vedlejší věty obsahové). Totéž platí i o hindské spojce ki.

Některé své omyly byl by Smékal snadno objevil, kdyby byl svou práci pečlivěji přezkoumal. Týká se to na př. těchto případů:

Příčestí nedokonavé a dokonavé. Příčestí leṭá huá ‚položivší se, ležící‘ uvádí Smékal (s. 152) jako příklad na příčestí na -tá, t. j. na příčestí nedokonavé, ačkoli v slově leṭá zubné t vůbec není. Je to příčestí dokonavé, přípona je -á. Nedokonavé příčestí zní leṭ’tá, přípona -tá.

Významy kondicionálu. Na s. 126—127 uvádí Smékal vzor hindského kondicionálu a překládá jej českým kondicionálem přítomným. Hned pod tímto vzorem má příklad na hindské souvětí kondicionální a překládá je: „Kdybys (byl) přišel, bylo by to dobré.“ Proč vkládá v předvětí do závorek „(byl)“, nevysvětluje. V předvětí i v závětí je zde na místě týž čas českého kondicionálu, ať už přítomný, nebo minulý.

Další příklady hindského kondicionálu překládá českým kondicionálem přítomným, ale o něco níže na téže straně (127) má opět v překladě český kondicionál minulý: „Kdybyste nebyl zapomněl!“

Bylo by bývalo správné vyložit, že se hindského jednoduchého kondicionálu užívá s významem přítomným i minulým (srov. na př. užívání přítomného kondicionálu v ruštině a obecné češtině).

Přípona sá. Výraz kuttá ká sá (s. 171; má být kutté ká sá) překládá Smékal ‚podobající se psu‘, ale hned o dva řádky níže praví „kutté ké se dáⁿt — zuby vypadající jako psí“. I tento rozpor mohl být snadno odstraněn. Kutté ká sá nemůže znamenat ‚podobající se psu‘, neběží zajisté o zuby ‚podobající se psu‘.

Věcné chyby, které se v Smékalově učebnici neprojevily rozporem ve výkladech a překladech, pozná jen indolog. I ty jsou závažné, ale vymykají se z rámce Slova a slovesnosti.

V poděkování na s. 3 své Hindštiny děkuje Smékal „členům katedry dějin a filologie Předního a Středního Východu a Indie na filologické fakultě Karlovy university v Praze za jejich podněty a kritické připomínky“. V indologickém semináři na fakultě předložil však jen část své práce na jaře 1955 a úryvky ze dvou lekcí na jaře 1956.

Recensenti buď chyby v Smékalově učebnici nepoznali, anebo se nedovedli postarat, aby byly včas řádně opraveny.

Slovo a slovesnost, volume 18 (1957), number 4, pp. 234-236

Previous Jiří Daňhelka: Staročeský slovník

Next Zdeněk Tyl: Česká jazykověda v roce 1956 (Část druhá: Práce bohemistické)