Překladatelská nedorozumění

Karel Horálek

[Chronicles]

(pdf)

Переводческие недоразумения / Les malentendus des traducteurs

O překladatelskou literaturu se dnes u nás pečuje po všech stránkách, o výběru překladu rozhodují vydavatelské a redakční rady, zvyšování úrovně překladů se zajišťuje ve Svazu spisovatelů i v nakladatelstvích. A jestliže se nám v novější době nedostává velkých překladatelských individualit, je dobře postaráno o dobrý průměr. Různé závady a bolesti tu však dosud jsou a je zajímavé, že jsou způsobovány hlavně špatnou organisací nakladatelského podnikání. Stále a stále se opakují případy, že důležitý překlad vyjde v malém nákladu a není obyčejným smrtelníkům téměř vůbec dostupný, zatím co některé hůře prodejné překlady vycházejí v nákladech zbytečně vel[70]kých; také se přetiskují několikrát věci, které by mohly počkat, když při nedostatku papíru nemohou být vydány věci důležitější. Proč na příklad nelze dostat Hugovy Bídníky, když již několikrát byly vydány jiné jeho romány? A proč nebyl vydán k jeho jubileu výbor básní?

U básnických překladů je ovšem plánování nesnadné a zajištění náležité úměrnosti je závislé spíše na počtu talentů než na dobré vůli vydavatelských rad i překladatelů samých. Přece však je těžko vysvětlitelné, proč např. jsou některé Puškinovy pohádky vydávány v různých a celkem dobrých překladech, jiné zase se musí spokojit překladem jedním, i když je velmi slabé úrovně. Tak se to má s Nechvátalovým překladem Pohádky o zlatém kohoutkovi, který po prvé vyšel v tzv. jubilejním výboru z Puškina (1936) a od té doby byl několikrát přetištěn, nověji v Knihovně klasiků (svazek »Pohádky a poemy«) a ve zvláštním vydání Pohádek v Státním nakladatelství dětské knihy (1956). Právě přetisk v tomto vydání je věc překvapující, protože na vážné nedostatky Nechvátalova překladu upozornil r. 1955 v časopisu Praha—Moskva J. Vladislav. Otištění tohoto překladu ve vydání pro mládež je naprosto neomluvitelné, protože je místy úplně nesrozumitelný a oplývá podivnými strojenostmi v takové míře, jako snad žádný jiný básnický překlad z novější doby.

Nedostatky Nechvátalova překladu jsou tak zřejmé, že ho mohl pojat pořadatel souboru Puškinových pohádek pro mládež jen proto, že ho vůbec nečetl. Otištění starého překladu Fr. Táborského by tu bylo mnohem více na místě, kdyby už nebylo možno sáhnout po překladě P. Eisnera, přestože má také různé vady (je hodně šroubovaný a nevystihuje vůbec Puškinovu výrazovou průzračnost, má však daleko vyšší úroveň než překlad Nechvátalův). Proč kritický hlas Vladislavův nerespektoval aspoň překladatel, když ušel pozornosti nakladatelských redaktorů? Některým místům Nechvátalova překladu nelze vůbec bez srovnání s originálem rozumět. Tak je tomu např. u tohoto úryvku hned na počátku pohádky:

Když byl mlád, byl samý svár,
velké sousedy i malé,
urážel car neustále,
a když vetchým starcem byl,
bez oddechu v kvapu chvil,
v ruchu práce pokoj mizí.

Posledními dvěma verši tohoto úryvku má být řečeno, že car Dadon chtěl v stáří žít se sousedy v míru. I nad jinými místy budou kroutit hlavou čtenáři malí i staří, na příklad:

Rok odchází, v novoluní
kohoutek si zpříma sed.

Nebo:

Mrtví, v tichém povětří
oba syni beze zbroje,
oběti krutého boje,
a meč vnořen v druhu druh.

Nechvátalův překlad Pohádky o zlatém kohoutku může platit za názorný příklad toho, že úroveň překladu ani po stránce jeho živosti a srozumitelnosti nezaručuje okolnost, že jde o dílo dobrého básníka. Že Nechvátal dobrý básník je, není snad třeba dokazovat. Měl by však být víc sebekritický, jedná-li se o přetiskování nezdařených překladů.

Proti takovým případům, kdy je nevhodně přetiskován překlad špatný, stojí případy, kdy se dobrý překlad zbytečně nahrazuje překladem novým, jen o málo lepším. Nechybí ani případy, kdy nový překlad lepší není. Překladatelé si zajisté mohou vybírat autory podle své záliby a podle svých schopností, ale nemohou považovat za samozřejmé, aby se jejich výrobky vydávaly, jsou-li zbytečné. Děje-li se tak přece, je to zase známka něčeho nesprávného ve vydavatelských poměrech.

V některých případech ovšem může být sporné, je-li třeba překládat znova nebo ne. Také je možno uvažovat o úpravě a zlepšování starších překladů. Je však vždycky nesnadné hotový překlad opravovat a přímo pochybné je, dělá-li důkladnější úpravu překladu někdo jiný než jeho původce sám. Zajde-li se při takové revisi hlouběji, může vzniknout spor o to, koho je třeba považovat za autora překladu. Za takový případ považujeme Stiebitzovu úpravu Vaňorného překladu Homérovy Odysseie, jež vyšla 1956 v Státním nakladatelství krásné literatury, umění a hudby. V tomto případě jde již nikoli o úpravu, nýbrž spíše o překlad nový, který se o Vaňorného překlad jen opírá. To, že je Stiebitzova »úprava« ještě vydávána za Vaňorného překlad, je možno prostě označit za nedorozumění.

[71]Otázka však je, má-li upravovatel právo se starším překladem takto nakládat. Kdyby se v takovém použití staršího překladu viděla obdoba citace jiných autorů, jak se to běžně děje v odborných pojednáních, nebylo by možno z právního hlediska proti takovému postupu nic namítat. Je tu však také ještě otázka piety a respektu k památce překladatele, který nemůže již sám rozhodovat a nemůže své dílo hájit. V případě Vaňorného jde o překlad, který došel nejen uznání odborníků, ale také velké obliby u čtenářů. Ale prof. Stiebitz je také vynikající překladatel a mohl se docela dobře pokusit o překlad zcela nový. Rozhodl-li se pro polovičaté řešení, z něhož vyšel text, v kterém jen asi čtvrtina zůstala v znění Vaňorného, je to věc jistě pozoruhodná. Většina změn sice nezasahuje jádro Vaňorného překladu, ale celek přece jen dopadl jinak, než by se ze Stiebitzova doslovu mohlo soudit.

Kdyby se však bylo nakladatelství rozhodlo vydat skutečně jen překlad Vaňorného, nebylo by třeba bát se text upravovat. Bylo by to vlastně jen pokračování v práci tohoto významného průkopníka a modernisátora překládání z klasických literatur, neboť Vaňorný své překlady od vydání k vydání měnil a zdokonaloval. Dělal to hlavně v souvislosti s vývojem svých názorů na český přízvučný hexametr. Odborná kritika některé modifikace druhého vydání Odysseie (vyšlo 1934, první vydání je z r. 1919, ale ukázky vyšly již dříve, s překládáním Homéra začal Vaňorný již v letech devadesátých) neschvalovala. Tato okolnost by dnes ztěžovala rozhodování tomu, kdo by byl pověřen vydat Vaňorného překlady skutečně přesně. Prof. F. Stiebitz se dal touto okolností svést úplně nesprávným směrem. To, že se nepřiznal při vydání své úpravy náležitým způsobem k autorství, je třeba hodnotit vzhledem k jeho osobě vcelku kladně, památce Vaňorného však tím nijak neprospěl. Kdyby byl překlad vyšel s označením, že je to překlad Stiebitzův, vypracovaný za použití překladu Vaňorného, nebyl by podle našeho názoru nikdo poškozen. O přesnosti nebo nepřesnosti tohoto postupu vzhledem ke kvalitám obou překladů mohl by rozhodnout jen důkladný rozbor a srovnání Stiebitzova a Vaňorného textu. Tuto analysu smíme čekat od našich klasických filologů.

Slovo a slovesnost, volume 19 (1958), number 1, pp. 69-71

Previous Milan Jelínek: Úprava srbocharvátského pravopisu

Next Petr Zima: Nový úvod do fonetiky