O současném stavu typologie

Vladimír Skalička

[Discussion]

(pdf)

О современном состоянии типологии / L’état actual de la typologie

1. Typologie je jedním z nejstarších jazykozpytných oborů, přitom však jedním z nejméně propracovaných. Kontinuita mezi jednotlivými pracemi byla v minulosti a je i v přítomnosti velmi slabá, takže není snadné podat soubornou zprávu o současném stavu typologie. Navíc není jasné — ani typologům samým —, co je třeba do typologie počítat a co ne. Na jedné straně se objevuje názor, jistě nesprávný, který počítá do typologie jakékoli konstatování podobností a rozdílů v systémech jazyků.[1] Na druhé straně se zase objevuje názor, zase jistě nesprávný, který vidí v typologii dítko nové německé filosofie a musí ji tedy chápat zcela úzce.[2] V různých školách se chápe typologie různě, jak uvidíme, a proto se do ní zahrnuje látky někdy více, někdy méně. Když chceme podat zprávu o typologii, jsme vždy na rozpacích, co ještě do ní zahrnout a co již nikoli. Tím a ještě příčinami jinými (nepřístupností některých pramenů) je způsobeno, že naše zpráva bude v mnoha místech kusá.

Je tu pak ještě jedna potíž. Současný stav je výsledek dlouhého vývoje, a abychom mohli dobře pochopit jednotlivé rysy typologických škol, musíme vyjít ze vzdálenější minulosti a připomenout si některé skutečnosti starší. Nesprávně, jak jsme řekli, přisuzoval se vznik typologie nové německé idealistické filosofii. Spíše má typologie 19. století souvislost s německou filosofií počátku [225]19. století. Ovšem myšlenky, které se objevují v typologii, jsou z doby ještě starší. Jestliže Komenský odmítá Baconovo[3] nižší hodnocení moderních jazyků, které ztrácejí koncovky (tj. italštiny, španělštiny, franštiny, angličtiny) a jestliže je pro větší analogičnost klade výše, je zřejmo, že se již tehdy učenci zabývali otázkami, které dnes chce řešit typologie (zpravidla ovšem nemluví o hodnocení). A jestliže se už řečtí a římští gramatikové zabývali otázkami tzv. analogie a anomálie, zkoumali problémy, jimiž se typologie zabývá — ovšem jen na základě jednoho, popř. dvou velmi podobných jazyků.

2. Jinak se typologie rozvinula v průběhu 19. století. Byla ovšem v průběhu tohoto století do značné míry zatlačena šťastnější sesterskou disciplínou, historickosrovnávací jazykovědou. Dnešní postoj — v nové zase situaci, kdy do popředí vystupuje zápas o vytvoření nové gramatiky — je celkem trojí: buď je typologie odmítána vcelku, nebo je přijímána trpně, anebo konečně se na typologii pracuje a hledají se cesty, jak ji zdokonalit. Než promluvíme o typologické práci, uvedeme doklady odmítání a přijímání typologie.

Odmítání typologie vychází z různého stanoviska. Především se ukazuje na to, že typologie říká velmi málo o jazyce (tato výtka se vznáší především proti typologii klasifikační).[4] Dále se vytýká typologii, že je nehistorická.[5] Tuto výtku ovšem musíme konfrontovat s typologickými pracemi, které se snaží být historické, srov. níže. — Další výtka konstatuje souvislost typologie s idealistickou filosofií, popř. idealističnost typologie vůbec.[6] Je to jistě závažná výtka, ovšem je třeba říci, že kritéria idealismu je třeba pečlivě hledat a kontrolovat. Je jistě ukvapené, vidí-li se idealismus v konstatování podobností (isomorfismu) a rozdílů (allomorfismu) jazyků.

Jinak je typologie, jak jsme řekli, často přijímána, více méně trpně, tj. bývá uváděna ve svých hlavních představitelích podle současného stavu. Tak je tomu především v různých úvodech do jazykozpytu, popř. jen do typologie, a ve výkladech o klasifikaci jazyků.[7] — Podobně trpně je uváděna v mluvnicích nejrůznějších jazyků (zpravidla neindoevropských) k povšechné charakteristice příslušného jazyka.[8]

3. Dříve než přistoupíme k jednotlivým typologickým koncepcím, připomeneme ještě jeden problém, který se často řeší, u něhož se však nedochází k uspokojivým výsledkům. Je to otázka, zda typologické rozdíly jazyků nějak souvisí s jinými rozdíly, ať psychiky nebo historického vývoje.

Především je to otázka souvislostí typologických rozdílů s genetickými vztahy jazyků. Je známou skutečností, že se jazyky ve své stavbě velmi proměňují. Franština je značně jiná než latina, dnešní germánské jazyky se velmi liší od starých germánských jazyků. Není tedy na tom nic divného, že jazyky geneticky příbuzné jsou typologicky velmi odlišné, jako např. franština, čeština a arménština. Je ovšem pravda, že jazyky spolu velmi příbuzné si nutně zachovávají vysokou míru typologické podobnosti — jako do velké míry všechny jazyky slovanské. To jsou věci vlastně [226]samozřejmé, přece však se objevují názory, že genetická příbuznost těsně souvisí s podobností typologickou. Tyto názory se objevují především u některých starších německých lingvistů. Tak H. Winkler[9] dokazoval příbuznost „uraloaltajských“ jazyků na základě typologické podobnosti. Jinak se konstatuje — pokud je toho potřeba — proměnlivost typu.[10] Genetické a typologické hledisko se má doplňovat, jak správně zdůrazňuje M. M. Guchman.[11]

Dále se hledaly a hledají souvislosti mezi typologií a psychikou. Kořeny tohoto nazírání je třeba vidět v počátcích typologie, u W. v. Humboldta. Humboldt považuje jazyk za projev lidského ducha — a tak různé typy jazykové za projevy ducha různě utvářeného. To se traduje ve starší typologii dále a věc se pak formuluje různě (u F. N. Fincka, W. Wundta aj.). V nové době se tyto názory opouštějí.

Zcela na falešné cestě byl J. v. Ginneken, který chtěl typologické rozdíly vykládat faktory antropologickými.[12]

Bylo by možno soudit na souvislost mezi strukturou jazyka a ideologií. I když je jisto, že zde škola Marrova přestřelovala (soudila např., že různé pády podmětu vyjadřují různé pojetí činnosti),[13] přece jen některé detaily v rozdílech gramatických struktur, jako např. sbližování ženského rodu se jmény pro neživé věci, je možno takto vykládat.[14]

Konečně se hledají souvislosti mezi typologií a historickým vývojem jazyka a národa. Je to zcela přirozené. Tak jako v materiální kultuře se dají nalézt doklady rozličných vývojových stupňů, jako v ekonomickém vývoji se nalézají stupně vývoje ekonomických vztahů, tak se také analogií hledají v typologii doklady jednotného vývojového procesu.

Nejznámějším se tu stal pokus N. J. Marra a jeho školy. Ti soudili, že vývoj jazyků je jednotný glottogonický proces a že útvar jazyka je ukazatelem, jak daleko jazyk a jím mluvící kolektiv dospěl. Nebylo ovšem — ani v rámci Marrovy školy samé — jednotného názoru na to, jak vypadá takový žebříček jazykových útvarů. Vždy však byla důležitým mezníkem tzv. ergativní konstrukce větná (tj. volný vztah podmětu k predikátu, zato pevný vztah předmětu a predikátu), odpovídající domněle staršímu stadiu. Vskutku lze uvádět velké množství jazyků primitivnějších národů, které mají ergativní konstrukci, — avšak je také množství jazyků primitivnějších národů bez této konstrukce a tuto konstrukci mají také jazyky pokročilejších národů.

Marrova škola zdaleka nebyla jediná, která pracovala s představami tohoto druhu. Takové koncepce se objevovaly v starší typologii a objevují se i nadále. Často se objevuje ještě i nyní názor, že analytičnost (isolace) je dokladem větší pokročilosti jazyka.[15] Jiní zase hledí k jazykům zaostalejších národů a vidí zde doklady staršího stavu. Tak R. Stopa[16] rozeznává v Africe stupeň [227]gestikulačně-tónově-posiční (Křováci), formálně-tónově-posiční (Kva), formálně-posiční (jazyky bantuské, hamitské). Ve světle srovnání s druhými jazyky se ovšem ukazuje taková klasifikace jako předčasná: tónová je také vysoce kulturní čínština, netónová je eskymáčtina, čukotština aj. Aspoň většina takových paralel kultury a jazyka se ukáže ve srovnání s dalšími jazyky jako nevěrohodná.[17] Jen u některých rysů je možno konstatovat obecněji platný vývoj (opouštění gestikulace se sémantickou funkcí, přechod od parataxe k hypotaxi). Je proto třeba považovat za neneprokazatelné i takové pokusy, jako je Jespersenův výklad „progress in language“, Gabelentzův „Spirallauf der Sprachgeschichte“ a pod., počítaje v to i možnost souvislosti jednoho typu s rychlejším vývojem kulturním,[18] kterou jsem kdysi nadhodil.

Nutno říci, že všechny tyto pokusy se zatím ukázaly jako předčasné. Podobnosti a rozdíly jazykových jevů se zatím nepodařilo uvést ve větší míře do souvislosti s jevy jiného druhu. Neříkáme tím, že tyto souvislosti vůbec nejsou, jen to, že jsou zatím neznámé.

4. Nyní můžeme přistoupit k nárysu jednotlivých pojetí typologie. Počátek typologie je rozhodně stavěn na klasifikaci: jazyky jsou tu utříděny do jednotlivých typů (§ 4). Jiná koncepce, charakterisační, zachycuje charakteristické rysy jazyků (§ 5). Třetí koncepce staví na utřídění jednotlivých jevů (§ 6). Čtvrtá buduje stupňovitou typologii (§ 7). Konečně pátá se snaží najít vztahy mezi jednotlivými jevy (§ 8).

Jak jsme řekli, počátky typologie jsou klasifikační. Jazyky jsou roztříděny jako celky do několika skupin, tzv. typů. Jednotlivé jazyky se pak popisují tím způsobem, že se zařadí do určitého typu. Tento způsob byl samozřejmý pro W. v. Humboldta, H. Steinthala, F. N. Fincka. Tím pak, že se určil jednotlivý jazyk jako jazyk určitého typu, např. latina jako jazyk flexivní, určil se do určité míry i jeho habitus.

Nevýhoda tohoto principu spočívá v tom, že se nepodává bližší poučení o jednotlivých jazycích. Panuje zde také nejistota v tom, kolik vlastně typů je třeba předpokládat. W. v. Humboldt mluvil o třech (o typu flexivním, aglutinačním, isolačním), Steinthal, Misteli a Finck o osmi (podřazujícím, inkorporujícím, přiřazujícím, isolujícím kořeny, isolujícím kmeny, flektujícím kořeny, flektujícím kmeny, skupinově flektujícím — příklady: turečtina, grónština, bantuský jazyk subija, čínština, samojština, arabština, řečtina, gruzínština). E. Lewy[19] přidal k těmto osmi typům ještě devátý, flexivně-isolující. Jinak však je E. Lewy sám iniciátorem zcela jiné koncepce, o níž mluvíme níže.

Vedle uvedené klasifikace mluví se někdy ještě o jedné klasifikaci, a to na jazyky syntetické (hlavně staré jazyky, jako je řečtina, latina, staré jazyky germánské) a jazyky analytické (hlavně jazyky románské a nové germánské). Tato klasifikace se týká vlastně jediného ukazatele, tj. existence či neexistence ohýbání, a proto o ní můžeme mluvit dále.

Uvedená metoda klasifikační nacházela i u těch, kdož s ní jinak souhlasili, odpor v jednotlivých bodech. Nejvýrazněji se to projevovalo u čínštiny, jejíž zařazení mezi jazyky „isolující“, což se často formulovalo jako „bez formy“, „amorfní“, musilo vzbuzovat nevoli sinologů. Proto se často objevovaly hlasy ukazující na čínštinu jako na jazyk zcela jiného charakteru, kterému např. P. Meriggi říká „seskupující“ (grouppant).[20]

5. Finckovy výklady o jazykových typech byly posledním velkým slovem typologie klasifikační. Další práce se již ubírala jinou cestou a samy Finckovy výklady k tomu vedou. Již Stein[228]thal se snažil podávat plastické nárysy jednotlivých jazyků, representantů typu, a ještě více tak postupoval Finck. Tím otevírá Finck cestu k novému chápání typologie, totiž ke koncepci charakterisační. Při této koncepci se snaží autoři koncentrovat svou pozornost na jednotlivý jazyk, upozornit na charakteristické rysy tohoto jazyka ve srovnání s jazyky druhými, zjišťovat svéráznost jednotlivého jazyka.

K této koncepci se tedy dostává typologie sama. Sbližuje se tak s jinými pracemi, které z typologie nevycházejí, buď ji ignorujíce, anebo zamítajíce. Promluvíme napřed o těchto pracích, ovšem můžeme uvést jen nepatrnou část. Takových prací, které ostatně jen volně souvisí s naším thematem, je velké množství — vždyť úvahám toho druhu se nevyhýbá téměř žádná monografie o jednotlivém jazyku.

Tak V. Mathesius konstatuje v r. 1928 malý úspěch typologie a požaduje vytvoření lingvistické „charakterologie“ na základě prací, jako jsou „stylistiky“ angličtiny a franštiny od Strohmayera a Aronsteina.[21] K. Vossler se snaží zachytit svéráznost francouzského jazyka a jeho vývoje ve vztahu k francouzské kultuře.[22] W. v. Wartburg[23] konstatuje zvláštnosti francouzského jazyka, lišící jej od druhých jazyků evropských (vysoká vokaličnost, převaha prefixace, umístění nejdůležitější součásti vždy na konci slabiky, slova, věty, etymologická isolovanost slov po způsobu père : paternel, cheval : équestre).

V rámci typologie je nejvýznačnějším zástupcem této charakterisační metody E. Lewy. Popisuje jednotlivé jazyky tak, že se snaží vystihnout to, co je zvláštní, výrazné na jednotlivém jazyku po všech stránkách.[24] Tak např. když určuje ruštinu, udává její vlastnosti hláskové (hojnost sykavek, palatálních souhlásek) a tvaroslovné (hojnost pádů, dlouhé přípony aj.). Své výsledky uvádí pak ve vztah jazykově zeměpisný (zjišťuje podobnosti např. mezi ruštinou a jazyky ugrofinskými), popř. obecně lingvistický (zjišťuje, jaké návyky prozrazuje ten či onen význačný fakt).

Tato metoda našla následovníky, sdružené hlavně v časopise Lexis. Nejvýrazněji je vypracována u P. Hartmanna.[25] Ten vychází z indoevropského stavu (to je podle jeho mínění nutné východisko typologie), konstatuje flexivnost indoevropštiny a vrací se k indoevropštině tak, že určuje vše, čím se indoevropština od neindoevropských jazyků liší. Musí se tak vyrovnat s řadou prací, které sice nebyly zaměřeny typologicky, ale určovaly, jak asi vypadala konstrukce indoevropské gramatiky (Hirt, Benveniste, Specht).

Charakterisační metoda může jistě přinést mnoho cenného. Může poučit o jednotlivých stránkách jazyků, pokud se v nich uplatňuje význačná rozdílnost od jiných jazyků. Má však jeden význačný nedostatek: nemá pevný teoretický základ, který by jí umožnil vážit různé zjevy ne podle jejich nápadnosti, nýbrž podle jejich úkolu v celém systému jazyka a určit je přesně a závazně.

6. Viděli jsme, že klasifikační princip, který chtěl klasifikovat jazyky jako celky, se přežil. Upozornili jsme také, že charakterisační metoda dovede snad narýsovat zvláštnosti, význačnosti jednotlivého jazyka, avšak nemůže určovat přesná fakta. O to se snaží práce jiného druhu, které utřiďují jednotlivé jevy jazyka.

Především se takto pracovalo v hláskosloví. A. Isačenko[26] roztřídil slovanské jazyky podle početnosti vokálů a konsonantů. Sestavuje tak stupnici jazyků vokalických (mezi slovanskými jazyky sem patří především srbocharvátština) a konsonantických (polština, ruština). Jeho práce [229]měla velký ohlas, protože jednoduchým prostředkem vrhá jasné světlo na rozdílnost jazyků. Vychází z ní, resp. zneužívá jí např. P. Kovalyv, který se pokouší zdůraznit odlišující rysy mezi konsonantickou ruštinou a ukrajinštinou, prý silně vokalickou.[27] K Isačenkovým výkladům poznamenává J. Krámský,[28] že čísla ukazující využití fonémů v textu jsou zcela opačná než čísla udávající počet fonémů.

Výsledků Isačenkových používá také polský lingvista T. Milewski, který se v svých výkladech snaží zachytit nejen hojnost nebo řídkost vokálů a konsonantů, ale i jejich barvu.[29] Tuto metodu pak aplikuje především na americké jazyky, mezi nimiž nalézá trojí hláskový typ: východní, „atlantický“, se silně rozvinutými vokály a nasálními konsonanty, zato s chudým inventářem orálních konsonantů, pak západní, „pacifický“, se slabě vyvinutými vokály, zato však s bohatým rozvojem orálních konsonantů, a konečně třetí, střední, kde jsou rozvinuty vokály, ale i konsonanty mají bohatší inventář.

Jinak C. F. Voegelin[30] dělí jazyky podle toho, jak uplatňují jen konsonanty „lineární“ (tj. bezpříznakové) a konsonanty s dalšími prvky (příznakové), stejně jako vokály lineární a vokály s dalšími prvky. Podobně J. C. Pierce[31] (na základě starších výkladů Voegelinových) rozlišuje jazyky podle počtu řad na čtyři typy, s jednou řadou (p, t, k), dvěma řadami (p, t, k, b, d, g), třemi řadami a čtyřmi řadami.

Na půdě mluvnice máme především jedno z dědictví staré klasifikační typologie v diferenci tzv. analýzy a syntézy tvarové. Zabývali se tím lingvisté, jak jsme viděli, již v 17. století. V nové době se o této věci často mluví, ale nejde již zpravidla o klasifikaci jazyků, nýbrž o klasifikaci jevu. Uvažuje se o tom, jak se tento jev uplatňuje v jednotlivých jazycích (franštině, angličtině, ruštině aj.).[32]

Jinak A. Isačenko[33] se pokusil stanovit — především na základě slovanských jazyků — diferenci jazyků neverbálních s vyvinutou deklinací a redukovanou konjugací (ruština, popř. některé další slovanské jazyky) a jazyků verbálních (jazyky románské a germánské, bulharština).

Syntaktickou typologii stanoví T. Milewski.[34] Rozlišuje jazyky s větou koncentrickou (na slovese se kongruenčně vyjadřuje vztah členů větných k němu, po způsobu našeho dítě vidělo laň a dítě viděla laň) a jazyky s větou excentrickou. Věta excentrická je pak stavěna různě, buď je posiční (syntax je určena slovosledem) nebo pádová (podmět, předmět atd. jsou určeny pády) nebo cyklická (koncovka jednoho slova určuje syntaktický vztah následujícího slova). — Jiné syntaktické diference se snaží zachytit C. E. Bazell.[35] Domnívá se, že v jazycích jsou dva základní [230]druhy syntaktických vztahů, přirozené (overt, např. vztah posloupnosti nebo vztah základu a jádra výpovědi) a funkční. K těmto druhým, které nejsou nutné, patří subordinace a determinace. Některé jazyky pak, podle autora, uplatňují především subordinaci — např. turečtina, kde je pravidlo, že slovo centrální stojí po slově subordinovaném (i predikát po subjektu) a že jsou pouze sufixy, nikoli prefixy (takže se sufiguje celé subordinované syntagma). Jiné jazyky opět — např. jazyky bantuské — uplatňují zvláště determinaci, tj. determinující člen stojí po determinovaném a připouští se (protože determinace volněji spojuje členy syntagmatu) prefigace a sufigace.

Typologii tvoření slov stanoví V. Mathesius.[36] Podle něho jsou v jazycích dva typy pojmenování: isolující čili značkové (které nemá jasnou etymologii, angl. veal, č. okřín) a popisné či zařazující (které se etymologicky odvolává na jiná slova, něm. Kalbsfleisch, čes. telecí).

7. Jak jsme řekli výše, zkoumání jednotlivých jevů vede v typologii k přesnějším výsledkům. Je to pak právě při studiu jednotlivých jevů, kdy se nejlépe dostáváme ke kvantitativnímu zjišťování jednotlivých diferencí. Viděli jsme, že některé diference byly zjišťovány čistě kvalitativně (je to tak či onak), u jiných že se začínala zjišťovat kvantita (např. početnost konsonantů v inventáři nebo v textu), při čemž kvalita (např. převaha vokálů nebo konsonantů) zůstává ještě rozhodující.

Jiné nazírání vidíme však v jiných pracích, kde jasně převládá kvantitativní prvek, ať již zkoumají jazyk jako celek, či v jeho jednotlivých prvcích. Ve snaze o typologii tohoto druhu není lingvistika osamocena. I v jiných vědách, zvl. v psychologii, objevují se stejné snahy. Logika jim zde pomáhá a snaží se stanovit na místě typologie starší, klasifikační, typologii novou, typologii stupňů.[37]

Tento princip pracuje někdy s přibližnými údaji, jindy se snahou o statistické určení.

První případ je jasně proveden u E. Sapira. V své knize[38] kritisuje Sapir starou klasifikaci a podává typologii novou, s mnoha stupni. Nejdůležitějším kritériem je pro něho jednak stupeň syntéze, tj. spojování elementů v slova, jednak technika této syntéze, tj. užší či volnější připojení elementů v slově. Podle prvého kritéria je možno rozeznávat spojení analytické (jaké známe z franštiny, angličtiny aj.), syntetické (známe z latiny, řečtiny, bantuských jazyků) a polysyntetické (známe z některých amerických jazyků). Podle druhého kritéria rozeznává Sapir spojení isolační (elementy jsou navzájem zcela volné, např. v čínštině), aglutinační (čili juxtaposiční), kde se připojují pevněji, fusionální (velmi těsné, odpovídá asi termínu flexe), symbolické (tento termín odpovídá termínu vnitřně flexivní). S tím souvisí pak dělení podle toho, jak se v jazycích uplatňují buď základní jazykové elementy (předměty, děje, vlastnosti), odvozovací elementy, konkrétně relační elementy a čistě relační elementy. V některých jazycích se vedle základních uplatňují především čistě relační elementy (čínština, ewe), v jiných čistě relační a odvozovací (turečtina, polynéské jazyky), v dalších konkrétně relační (jazyky bantuské, franština), konečně v některých odvozovací a konkrétně relační (angličtina, latina, semitské jazyky). Z toho vzniká složitá stupnice, kde údaje jsou neustále doplňovány zvyšujícími nebo snižujícími připomínkami (jako mildly, strongly, tinge, weakly atd.).

Na první pohled by se mohlo zdát, že tato metoda vnáší do věci chaos a libovůli, avšak tento dojem by byl klamný. Je to pokus, uspořádat mnohotvárnou rozmanitost jazyků do žebříčků, kde se ke každému případu druží další, které znamenají ‚méně‘ nebo ‚více‘. Je možno, že v odhadu jednotlivých jazyků se autor mýlil. Je však jisto, že ukazuje cestu ze staré typologie klasifikační. Je to právě Sapirova práce, která měla v nové době největší ohlas v lingvistice všech zemí.

Další práce se snaží pracovat s přesnými čísly. Tím se dostávají do blízkosti snah o kvanti[231]tativní zachycení jazyka („kvantitativní lingvistika“), jak je ve svých pracích uplatňuje např. M. Cohen, u nás B. Trnka.

Typologii vztahů hláskosloví a slovníku nastínil P. Menzerath.[39] Zjišťuje počet slabik v slovech, počet hlásek v slově, kvantitativní vztah vokálů a konsonantů a vzájemný vztah těchto údajů. Vychází z toho na příklad, že němčina má nejvíce dvojslabičných slov s osmi a devíti hláskami, že němčina má v jednoslabičných slovech nejčastěji a, i, angličtina i, e, franština i, ɛ, a, že italština dává v jednoslabičných slovech přednost skupinám ta (t = konsonant, a = vokál), tta, tat, španělština skupinám tat, ta, ttat, srbocharvátština skupinám tat, ttat, němčina skupinám at, tatt atd.

Tato koncepce vyhovuje také lingvistické škole, která chce „archivovati“ studium jazyků, tj. sepisovati rysy jazyků.[40] O soustavnou morfologickou typologii s číselnými údaji se pokusil J. H. Greenberg.[41]

8. Konečně poslední koncepce typologie, o které chceme mluvit, chápe jazyk jako celek, kde jednotlivé rysy jsou na sobě navzájem závislé.

Prvním předpokladem a východiskem tohoto chápání je ta skutečnost, že v jednotlivých jazycích je zúčastněno více typů, ať již tyto typy určujeme jakkoli. Je to these, kterou uplatňují sovětští lingvisté.[42]

Druhým předpokladem této typologické koncepce je obecná tendence nové lingvistiky k vytvoření nové gramatiky, kde se jazyk chápe jako systém. I pro typologii je důležité chápání jazyka jako systému.[43]

Zásady tohoto principu typologie se vyjadřují takto: Které elementy se mohou objevovat v jednom jazyce a které nikoli? Které elementy se nutně objevují najednou? Který element B implikuje který element A a které elementy se neimplikují? Které elementy implikují nedostatek druhých?[44]

Z tohoto hlediska jsou pracovány také již moje starší práce týkající se typologie.[45] Snažil jsem se v nich ukázat, že jednotlivé jevy jazyka (morfologické, syntaktické, hláskově kombinatorické, slovotvorné) jsou ve vzájemném vztahu buď navzájem příznivém či nepříznivém. Soubor příznivých jevů se jmenuje typ. Takových typů je podle našeho názoru pět: flexivní, introflexivní, aglutinační, isolační, polysyntetický. V jednotlivém jazyce se uplatňují různé typy současně.

Toto hledisko umožňuje také soustavnou práci historickou. Jedině tehdy, předpokládáme-li souvislost jevů, můžeme vysvětlovat souvislost změn. Nechápeme-li souvislost změn, nemůžeme ani vývoj posuzovat jinak než jako tříšť jevů. Ve své práci o vývoji české deklinace[46] jsem se snažil [232]ukázat na uplatňování flexivního typu v slovanských jazycích, zvláště pak v češtině, kde toto uplatňování (jde tu o deklinaci) trvá až do 14. století. Pak nastává odklon od flexivního typu. Tomuto odklonu od flexivního typu ve všech slovanských jazycích, a to směrem jednak k typu aglutinačnímu, jednak k typu isolačnímu věnuje své pojednání N. Lekov.[47] Že k tomuto odklonu skutečně dochází, konstatují ve svých pracích i V. V. Vinogradov a K. Horálek.[48]

Nové podněty získalo historické hledisko v typologii pojetím „vnitřních zákonů jazykového vývoje“, vzatým ze Stalinových statí. Tak se objevil názor, že základním zákonem vývoje bulharštiny je vývoj k analytičnosti.[49] Otázka není však tak zcela jednoduchá. V bulharštině — stejně jako v jiných slovanských jazycích — uplatňují se různé tendence. Je však jisto, že typologické hledisko pomůže k pochopení základních vývojových tendencí příslušného jazyka.

9. Dnes, kdy se opět zesiluje zájem o typologické zkoumání jazyků, jak na západě, tak v Sovětském svazu, je třeba říci, že typologie potřebuje především pilné, teoretické i materiálové práce. Starý a pohodlný princip schematické klasifikace celých jazyků není možno udržet. Pro další práci je jistě nutné kladně hodnotit pečlivé a přesné zkoumání jednotlivých jevů, přesné zvláště po stránce kvantitativní. Poučeni takovou empirií můžeme zkoumat souvislosti jevů a zjišťovat s větší bezpečností vývojové tendence. Na základě určených souvislostí pak budeme moci zkoumat odlišnost charakteru jednotlivých jazyků, popřípadě snad i najít souvislost jevů jazykového isomorfismu, resp. allomorfismu s jevy mimo jazyk.

Slovo a slovesnost, volume 19 (1958), number 3, pp. 224-232

Previous Josef Filipec: Akademický Příruční slovník jazyka českého dokončen

Next František Kopečný: K redakcím staročeského překladu biblického