O domnělých nestažených tvarech 3. os. sg. ind. prés. ve vzoru V1a dělati (vedle dělá také dělaje)

František Ryšánek

[Articles]

(pdf)

О предполагаемых нестяжённых формах з л. ед. действ. образца V1a dělati (наряду с dělá также dělaje) / Sur les prétendues formes non-contractées à la 3e p. sg. ind., modèle V1a dělati (dělaje à côté de dělá)

V páté třídě (s infinitivním kmenem na -a) přechází hojně sloves ze svého vlastního vzoru do jiného vzoru této třídy. Zvláště hojné novotvary nacházíme u vzoru V² tesati podle V^1a dělati: teši-tesám, kyši-kysám, dýši-dýchám atd. a naopak ze vzoru V^1a přecházejí slovesa často do vzoru V²: sápám-sápu, cpám-cpu, kousám-kouši. Od vzoru dělati do vzoru láti V⁴ a naopak přechází jen málo sloves. Oba vzory mají ind. prés. stejně tvořený: děla-je-, la-je-, rozdíl je ten, že v V^1a se -aje stahuje v -á, v V⁴ nikoli. Stažené tvary v V⁴ máme zráš, zrá atd. vedle náležitých zraješ, zraje atd.; vyskytují se ve všech tvarech, kde je -aje. Ze vzoru dělati má hráti náležité tvary stažené hráš, hrá atd., ale vedle toho také nestažené podle V⁴: hraješ, hraje atd., ovšem zase ve všech tvarech.

Kromě toho uvádí Gebauer několik dokladů, kde je tvar nestažený jen v 3. os. sg. Sám později jeden takový příklad vyloučil, ale nepozastavil se nad tím, že tyto nestažené tvary jsou omezeny jen na 3. osobu, že není dokladů pro nestažené tvary v jiných osobách, v nichž je také -aje-.

V 1. vydání Historické mluvnice III, 2 (Časování) se v § 143 na s. 320 praví: „Sing. 3 dělá, z dêlajetь … — novotvar podle V⁴ dělaje zřídka: z bláta wzdwihage chudého elevat ŽKlem Ann 8, ona j’mu laje a ’n ot nie preč uplakage JidDrk 62, příde druhý (žalovaný) ptajě jeho (konšela za obhájce), a když sě jeho doptage, bude řéci atd. Hrad 128^a, poczynage fie o trogiech ftawiech ŠtítSázav 28^a, poczynage fie o osmeru blahoslavenství t. 223^b.“

V 2. vydání díla se sice v § 143 na s. 322 opakují úvodní slova „novotvar podle V⁴ dělaje, zřídka“, ale první doklad z ŽKlem se vynechává. V poznámce k tomu se praví: „Sem nepatří doklady, kde psané -age je participium a nikoli 3. os. sg.: z bláta zdwihage chudého ŽKlem Ann 8,2, kdež zdwihage podle Vulg. 1. Reg 2,8 je za lat. elevat, a podle Paterovy poznámky ve vydání ŽKlem k tomuto místu za erigens latinského textu jiného; byly tu tedy v textě lat. varianty elevat a erigens a v ŽKlem je wzdwihage part. za lat. erigens.“

Gebauer tu odkazuje k poznámce Paterově a lat. předloze při ŽKlem, ale mohl odkázati vlastně k své poznámce k tomuto místu v ŽWitt, kde deset let dříve zjistil sám, že místo slov elevat a suscitat byla v latinském textu původně participia elevans a suscitans, která po rasurách byla předělána v indikativy elevat, suscitat. V latinských textech před Vulgátou 7. a 8. verš CantAnn byly spojovány v jednu [250]větu, v 7. verši byly indikativy, v 8. participia blíže určující a objasňující indikativy, tedy asi takto: Dominus pauperem facit et ditat, humiliat et sublevat, (8) suscitans de pulvere egenum et de stercore elevans (erigens) pauperem. Participia mají tu také nejstarší žaltáře české. Zřetelná participia má ŽWitt 116^b vyd., s. 87): Krzieffye z prachu … z hnojě wzwodye chudého. V ŽKlem máme v CantAnn 136b—137a (vyd., 256) wzkrfieffuge a wzdwihage; vzkřěšuje může býti bráno za part. prés. anebo za ind. prés., vzdvíhaje je však normální tvar part. prés.; za tvar 3. os. sg. ind., odchylný, nestažený jej bral původně Gebauer, ale potom od toho ustoupil, odůvodniv proč. V zmíněné poznámce přidal ještě jiný příklad, který by se také mohl vykládat jako nestažený tvar: „tuto sě omluvage Eusebius i mluví na krátcě JeronMus 2 (nápis kap. VI), tj. sě omlúvaje (part.) i mluví, vazba přechodníku přítomného, spojeného spojkou i s indikativem následujícím.“

Ostatní doklady, celkem čtyři, ponechal jako nestažené tvary 3. os. sg. prés. Pochybnost o správnosti určení tvarů Gebauerem vzbudilo u mne to, že není dokladů pro jiné nestažené osoby, v nichž bylo totéž -aje-; že by se tento jev omezil jen na 3. os. sg.? Všude jinde, kde vznikají novotvary, zachvacuje změna všechny tvary, kde jsou pro ni podmínky. Zde by byla výjimečná odchylka. Pokračoval jsem vlastně v tom, co Gebauer začal, a zkoumal, zda tu jde skutečně o 3. os. sg., nebo o tvary jiné. Všímal jsem si některých okolností, k nimž Gebauer nepřihlédl, a došel jsem k přesvědčení, že ani v jednom dokladě nelze mluvit o třetí osobě jednotné, nýbrž že tu jde o tvary jiné, a to dvojí:

Do skupiny první řadím doklad z JidDrk a Hrad. Oba doklady Gebauer zkrátil: ona … j’mu laje a’n ot nie preč uplakage JidDrk 62. Poznáváme, že Gebauerovi při tom nebyl jasný význam slovesa uplakage, když s ním spojil adv. preč. Domýšlel se, že to snad souvisí s novočeským upláknouti, upláchnouti = uprchnouti, což je omyl. Preč náleží k následujícímu běžav, kterého však Gebauer do citátu nepojal. Místo toto zní v originále takto:

Ona (královna) stojieci jmu laje,
an ot nie preč uplakage
běžav, včě rybitva ptáti.

Jidáš běžel od královny, domnělé matky své, k břehu mořskému, aby se přesvědčil, byl-li opravdu vytažen z moře, jak mu to královna naznačila. Vyptával se na to rybáře, který to pamatoval. Je to podobná situace jako ve větě: žena plačúci poběže JidDrk 214. Také v našem dokladě uplákaje je participium a téhož významu jako ve větě vzpomenuté plačúci. Je to současný děj s běžav, jeho průvodní děj: běžel a při tom běhu poplakával, s pláčem si naříkal.

Uplákati je doloženo jenom v nejstarších legendách, a to třikrát; odjinud není doloženo. Druhý doklad je pro ně v nově nalezených Klementinských zlomcích nejstarších legend, a to v Leg. o sv. Silvestrovi, verš 108:

[aby] týmž, jímž Adam z rájě
[v]yšel s Evú vplakagye,
[jí]ti (ďábel) z púščě smutně musil.

Zde je to participium zcela bezpečně, ukazuje k tomu již koncové -ě. Také tentokrát původní přepisovatel legendy (Fr. Šimek) význam chybně vykládal: „utíkati, odcházeti, upalovati“; jeho omyl je však v připraveném vydání napraven.

Nejzřetelněji vysvitne význam slova z dokladu třetího, v Leg. o apoštolích (Flajšhans, Nejstarší památky, verš 142n.):

[251]Svatý Petr po mnozě skutciech,
hi po nejednakých smutciech,
v nichžto všdy byl uplakagie
na tu chvíliu vzpomínajě,
v niejžto sě byl odřekl boha …
jakž po jeho líciu vrásky
plakáním byly tak svadly …
hi plakáním, hi pak tščiciú
byla všě plet jeho zprahla //

Konec věty se v zlomku nedochoval. Pravilo se tam asi, že proto měl sv. Petr stále při sobě šátek, pásničku na utírání slz, jak se o něm v latinské legendě praví: in sinu semper sudarium portabat, quo crebro fluentes lacrymas tergebat. Tam se také dále mluví o pláči a slzách: lacrymas continere non poterat. Quando etiam culpam negationis ad memoriam reducebat, ubertim lacrymas emittebat, unde adeo in consuetudine habuit flere, ut eius facies tota adusta lacrymis videretur (Flajšhans, op. c., s. 163). — Také zde je uplákajě docela zřetelně participium s náležitou jotací. Význam slovesa je zde nade vši pochybnost, jde tu o pláč, -plakání, nikoli o -pláchání, pláchnutí novočeské. Pláči, plakati patří ke vzoru V² tesati, je imperfektivum, ale přistoupí-li předpona u-, stává se dokonavým slovesem a jeho tvar présentní má tedy význam budoucí. V našem případě básník potřeboval přítomný čas. K takovým slovesům s předponami se pro přítomný čas užívá potom iterativ. K uplakati utvořilo se iterativum uplákati tak, jako máme dnes k nasypati iterativum nasýpati, ačkoli zde je vývoj komplikovanější: za naspu-nasúti, jež vyšlo z obyčeje, bralo se nasypu-nasypati, vlastně iterativum, ale významu dokonavého, budoucího; pro présens se utvořilo nové iterativum nasýpati-nasýpám. Tato iterativa se časují podle vzoru V^1a dělati. My dnes taková iterativa tvoříme obyčejně koncovkou -ávati: připlakávati, oplakávati atd.

Uplákati jsme označili jako vlastní sloveso skladatele legend, nemajíce pro ně odjinud dokladu. Máme však doklady pro -plákati s jinými předponami, a to s na-, o-. Pro naplákati má Gebauer v Slovníku staročeském tyto doklady: ciesařová sedieše naplakagiczy Kat 2922; dcery israhelské naplakagi dcery Jepte (plangant) Ol Jdc 11,40. Tak má také bible Boskovská. Hojné doklady starší máme ve Flor. a Biancefl.: nebohá panna … často žalostně naplakala řkuci: Ach, běda mně 28^b2; jestliže na svú sirobu voláš a naplakafs 49^b1, já toho až do smrti mé litovati a naplakati chci a musím t.; ktožkoli té následuje rady a tak činí, nemá co naplakati 41^b1; ale ty nynie naplakafs, neb té rady nenásleduješ t.; nebo k tomu spuosoben jsem, dokud sem živ, abych kvielil a naplakal 49^b2. — Další doklad, s kvantitou (-plák-), je v Petrarkových „Dvojích knihách o lékařství proti štěstí a neštěstí“ v překladu Řehoře Hrubého z Jelení: má toto v své mysli sobě uložiti, aby všecky věci protivné a nespravedlivé trpěl, přišly-li by, a aby pro ně nenaplákal, když by přišly (kn. 2, kap. 66, s. 187^b2). Sloveso toto žije ještě v nářečí valašském, jak také Gebauer podle Bartošova Dial. slov. mor. 221 poznamenává. U Slavičínského (U Křúpalů, 2. vydání 1907) se čte mimo uvedený doklad ještě několikrát: No, cérko, napłákała tetka (s. 156), napłákał Karola (t. 200), Zezhůlčena zas … po každej napłákała a božekała (t. 182). Jindy za to tu bývá: naříkała, stonákała, bědovala, patrně s poplakáváním.

Také s předponou o- máme doklad: tebe věčně želeti a oplákati budu Flor. Biancefl. 92.

Uplákati má tedy stejný základ (plakati) jako naplákati, oplákati, znamená [252]tedy „připlakávati, poplakávati“ a časuje se podle V^1a (dělati): uplákám, uplákáš, upláká atd., part. prés. je uplákajě. Také v dokladě Gebauerově je to participium, nikoli 3. os. sg. Všecky doklady v legendách mají tu participium prés., kterým se vyjadřuje současný, průvodní děj k slovesu (běžeti, vyjíti, vzpomínati). U- je zde asi téhož významu jako u sloves ulyznúti sě, usmieti sě, usmievati sě. V slovníkovém materiále Gebauerově je jen doklad z Legendy o Jidášovi bez výkladu, ale ve Skladbě má také doklad z Leg. o apošt. při vazbách participiálních (s. 594, odst. Perf.).

Ani doklad z Hrad 128a (v edici 129a; z kapitoly O konšelech nevěrných v. 35) není 3. os. sg., nýbrž zase participium. Gebauer i tento doklad zkrátil. Také Slov. stč. tak cituje a rovněž za třetí osobu bere doptaje sě: „doptati sě, -aju sě, -áš sě … — Tento pójde preč ot ňeho (soused od nevěrného konšela), příde druhý, ptajě jeho, a když fie jeho doptage, bude řéci atd., doptaje m. -ptá.“ Gebauer i tu vypustil: něco sbožie s sobú jmajě (bude řéci). Ptajě a jmajě jsou přechodníky přítomné sloves nedokonavých, mají význam přítomný, za přechodníky je označil jotací také písař. Spojka když působí, že se sě … doptaje pokládá za určitý tvar (3. os. sg.). Je pravda, že by se tam dobře hodil indikativ doptá, opominutím jotace na konci (e) písař takovému chápání tvaru napomohl. Žalovaný hledá konšela, ptá se po něm: příde ptajě jeho; hned se však ptajě doplňuje výsledkem, dokonáním ptaní. Básník pokračuje tu v téže vazbě, jakou měl dosud, užil zase participia budoucího, označujícího děj, který předcházel před budoucím dějem slovesa určitého bude řéci. Za tím pak následuje participium slovesa nedokonavého, vyjadřující průvodní děj: něco sbožie spolu majě, což má smysl: „protože má úplatek s sebou“. Mýliti by mohla spojka když před participiem doptaje sě, ale to je určení časové: místo když můžeme dáti potom, pak, až a smysl zůstane týž. Spojky bývají u participií prés. také jindy a jiné. Je i tu tedy participium, nikoli 3. os. sg.: příde druhý, ptajě jeho (konšela), a když sě jeho doptajě, něco sbožie s sobú jmajě, bude řéci: Rač slyšěti, pane …; tím mizí zase jeden domnělý doklad výjimečného tvaru.

Po sousedově řeči ke konšelovi má rukopis: Kdyžť konšel vflyfy toto, vecě. Patera přepisuje uslyši, což má býti aorist, ten jen však uslyšě. Ani ind. prés. uslyší tu není možno čísti, protože je v hlavní větě aorist vecě, po futuru ve větě vedlejší by v staré češtině mohlo následovati zase jen futurum. Písař tu patrně nedopsal aorist slyšě (flyfye), zapomněl totiž připsati koncové -e. V kapitole O bohatci (v. 129) máme náležitý tvar: A když on tu řěč uslyšě, tehdy na svém srdci vzdyšě.

Zbývají ještě dva doklady ze ŠtítSázav, oba v nápisech, jež není možno pokládati za participia prés.; souvislost žádá tam určitého slovesa. Nápisy si upravoval Jakub z Velemína, písař rukopisu, namnoze sám, vyskytují se mezi nimi i nápisy s vadnou vazbou větnou. Opisoval ze dvou sborníků Štítného, z r. 1376 a 1400, někde kompiloval z obou, vkládal drobné poznámky do textu, zastaralá slova nahrazoval novějšími, vynechával je, když jim nerozuměl, nebo je napsal chybně. V ruk. Musejním mají nápisy jednotlivých knížek podobu: Počínají sě knížky o devieti staviech, o hřiešiech, o ctnostech atp. Takový nápis má ŠtítSázav hned na začátku: Poczynagi fie knyehy tito nayprwe o wierze krzeftianfke a o hrzieffiech y o rozlicznych ftawiech. Na začátku opisoval ze sborníku Klementinského z r. 1376, kde není takových nápisů, nýbrž označují se „Knížky prvé O vieře atd.“, „Knížky druhé O trojiech staviech“ atd. U písaře sborníku Sázavského je viděti vliv sbor. Musejního, jenž je patrný i z toho, že v nápise mluví o hřiešiech, kterýžto traktát je až v Musejním sborníku. Písař tu stanovil jakýsi plán pro postup výkladů, který pak nedodržel, o hřiešiech má až na 10. místě. [253]Po „přiemluvách“ Štítného a traktátu „O vieře, naději a milosti s výkladem páteře“ opsal traktát o stavu panenském, vdovském a manželském a před ten dal nápis, o který nám jde: Poczynage fie o trogiech ftawiech pan., wdow. y manželfkem. Většinou potom má v nápisech knížek: Poczyna fie (o šlechetnostech, o sedmeru daru ducha sv. atp.). Jednou má: Poczyna fie rzecz o defateru boziem przikazanye. Mezi těmi je druhý Gebauerův doklad: Poczynage fie o ofmeru blahoflawēftwy. V registru jsou opsány nápisy a tu první doklad je zapsán: Poczynagi fie o trogiech ftawiech, druhý: Poczynage fye o ofmeru blahoflawenftwye. V prvním dokladě nám písař sám naznačil, že se tu má rozuměti 3. os. množ. ind., nikoli 3. os. sg.

Rukopis je z r. 1465, z doby, kdy silně proniká úžení ie a é v í, kdy písař chtěje psáti starobylým způsobem, zvratnou analogií kladl ie také za í původní nebo vzniklé z ú přehláskou.

Vedle správných tvarů nacházíme tu hojně chybných, vedle zúženého í nezúžené ie, někdy hned docela za sebou: přítele těla budú nepřietelé 275^a1, pokárá přietel přítele 175^b2, dříve neb dřieve 77^b2, pro přiezen nebo pro nepřízen 76^b2, přílišná, přielišná 276^a1. Úžení nastává v kmenech i v koncovkách, dokladů je na sta: měsíci 49^b1, peníze 71^a1, peníz 85^b2 (tamtéž peniez), místo 279^a1, na jednom místě 212^b1, s jednoho místa t., z míry 81^a2, písně 24^a1, více 32^a2 aj., zpívají 262^b1, říkajte 3^a1, neříkaj 63^b1, tíži (= táži) 78^a2, otíže 80^a1, jísti 52^b1, 52^b2, 82^a1 aj., chtíti 81^b1, chtí t., 28^b1, nechtí 28^b1, ti nestojí 78^b2, uvízne-li 61^a1, přivíže (přivieže) 100^a1, bez vědomí 52^b2, příští božieho 7^b1, chvála člověčí 51^b2, mějích 198^b2, nemějích t., mluvíše 198^b2, dosíhneš 200^a2, umíraje 198^a1, jmínieše 66^a1, sluší 49^a1, 87^b1 aj., lidé hřeší 8^a1, mnozí věří t., není 153^a1, 54^b2 aj., od ní 52^a2 atd., adv. lechčejí 91^a2, pilnější 86^a2, častější 81^a1 atd.

Analogické ie místo í je rovněž velmi časté: syn božie 33^a1, aj. často, obraz božie 3^a1, nepřietel božie 28^b2, horšie peniez 85^b2, dobřie řemeslníci 93^a1, dobří učenie 62^a1, každá panie 51^b2, každé panie sluší 57^b2, k spasenie 1^a1, ku pokánie 160^b1, v tom kázánie 2^a2 atd., čiesti (= čísti) 2^b1, musieš 48^b2, zpósobieš 50^b1, hřešieme 1^a2, trpieme 187^b1, přetrpieme 258^b2, brániete 61^b2, činiete 57^a2 atd., on vidie 101^a2, hnieti (= hníti) 101^a1, meciec 77^b2, otec činie 76^b2; zejména v 3. os. sg. sloves 4. tř.: křtie, Judas pravie, buoh zbavie; v našiech práviech 77^b2.

Třeba si všimnout zejména zvratných analogií, kde je ie za í ze staršího ú: poznati vóli božie 97^b2, poznati mohl radu božie 207^a1, ztratil božie milost 30^a1, tu bázeň třetie 204^b2, většie radost bude mieti 33^b2, pro niež (= niž) 60^b1, skrze niež (= niž, t. cestu) 159^b2, většie svú múdrost 165^a1, jenž plápolé milostí božie 97^b2, s svatú Mařie 167^a2, s bázní božie 29^b2, (Bůh každému) milovnú mysl dal, jiežto by jej mohl milovati 65^b2, neoddada sě s nie (= ženú) 192^a1.

Sázavský sborník oplývá analogickými podobami v míře velmi hojné, můžeme proto i toto ojedinělé počínaje zařaditi mezi ně. Cestu nám ukázal sám písař, když v registru napsal za to 3. os. pl. počínají: máme tu vlastně analogické é za í vzniklé přehláskou z ú: počínajé sě. Zajímavé je, že se v Gebauerových „Prolegomenech O životě a spisích Tomáše ze Štítného“ na s. 37 tento nápis tak také přepisuje: Počínajé sě atd. Rozuměti a doplniti je podmět kniehy, jak to v prvním nápise čteme. Také v ŠtítJes, psaném r. 1463, vyskytuje se Poczinagie sě knížky o šlechetnostech s jotací zachovanou (176^a1). Tedy ani tu nejde o 3. os. sg. s nestaženým -aje, nýbrž měla tu býti 3. os. pl. počínají, zvratnou analogií změněné v počínajé. Také ŠtítMus z r. 1450 v 3. os. pl. místo -jí z -jú má chybné -jie: panny, ješto sú jejie (= Panny Marie) příkladem zaslíbily bohu své panenstvo a zachovagie a ozdobie pokorú 4^a1; tu prvú radost sbožní budú jmieti v nebesiech, neb tu teprv poznagie právě, co je hubenstvie a nebezpečenstvie na tomto světě 51^a2.

Stejně je třeba vykládati i druhý nápis s počínajé přes to, že písař potom v re[254]gistru píše počíná sě, přikloniv se k nápisům ostatním takto začínajícím. Ani tu, v tomto posledním dokladě Gebauerově, nejde o nestažené -aje třetí os. sg. Řekl jsem výše, že by to byla podivná zvláštnost, kdyby se -aje nestahovalo jen v třetí osobě, nikoli též v ostatních osobách, kde se -aje vyskytuje, že je tuto výjimečnost těžko pochopiti. Ukázal jsem, že jsou to tvary jiné, jednak participia, jednak 3. os. pl.; tím se tato výjimka při tř. V^1a, pro niž není bezpečného dokladu, odstraňuje. V ŠtítSázav jsem jinak nenalezl v textu takových odchylných, chybných tvarů, jen tyto: (ďáblové) lécejé osidla 107^b1 za lécejí ŠtítUč 107^b. Kleslou jotaci nacházíme i v ŠtítSázav: výbornějé 67^a2, stojéc 152^a1, mlčéc 151^a1, znamenitějé 170^a1.

Shrnuji: Pro nestažené -aje při slovesech třídy V^1a není dokladu; doklady uváděné Gebauerem jsou jednak participia prés., jednak 3. os. pl. (ovšem analogické). Tím se škrtá Gebauerova výjimka ve tvarech 3. os. sg. vzoru dělati domněle vzniklá podle vzoru V⁴ láti (dělaje — laje).

 

R é s u m é

ÜBER DIE VERMUTLICHEN NICHT ZUSAMMENGEZOGENEN FORMEN DER 3. PERS. SG. IND. PRÄS. DES FLEXIONTYPUS V^1a DĚLATI (NEBEN DĚLÁ AUCH DĚLAJE)

Für das nicht zusammengezogene -aje der Zeitwörter des Typus V^1a dělati gibt es im Alttschechischen keine Belege; die von Gebauer angeführten Belegstellen sind teils Participien Praes., teils die 3. Person Pl. (allerdings analogisch). Dadurch fällt also die von Gebauer angeführte Ausnahme der angeblich nach dem Typus V⁴ láti entstandenen Flexionsformen in der 3. Person Sg. des Typus dělati.

Slovo a slovesnost, volume 19 (1958), number 4, pp. 249-254

Previous Bibliografická poznámka k úvodnímu příspěvku J. Běliče k sedmdesátinám akad. Františka Trávníčka

Next Jaroslav Zima: O expresivitě substantivních deminutiv v češtině