Z IV. mezinárodního sjezdu slavistů v Moskvě

Bohuslav Havránek, Alois Jedlička, Igor Němec, František Daneš, Karel Hausenblas

[Discussion]

(pdf)

С IV международного съезда славистов в Москве / IVe congrès international des slavistes a Moscou

Náš časopis nepokládá za nutné přinést souborný referát o IV. mezinárodním sjezdu slavistů, konaném 1.—10. září 1958 v Moskvě, poněvadž takový referát přinesly Věstník Československé akademie věd, 1958, s. 677—685 a Slavia 28, 1959, s. 109—122 a kromě toho v populárním shrnutí Slovanský přehled, 44, 1958, s. 309—310 a Naše řeč 42, 1959, s. 57—61.

Redakce pokládá za užitečnější pro náš časopis tento postup; podrobněji se zastavit u základních otázek takové živé lingvistické problematiky, která byla probírána na sjezdu a která se týká tradičního programu Slova a slovesnosti, a to u otázek studia spisovných jazyků, studia mluvnické stavby, zejména slovanského slovesa, vidu a slovesné rekce, problematiky syntaxe, dále u otázek lexikologie a lexikografie a konečně fonologie a jazykového zeměpisu; rádi si také všimneme i otázek společných bádání jazykovědnému a literárněvědnému, které byly shrnuty na sjezdu do sekce „literárně lingvistické“ a týkaly se problematiky jazyka a stylu spisovatele, otázek překladu a nauky o verši. Náš zájem přitom soustředíme na obecně lingvistickou stránku přednesených referátů a diskusí a na stránku bohemistickou, viděnou i ze stanoviska srovnávacího; stranou necháme speciální otázky nebo materiálové obohacení studia jednotlivých slovanských jazyků. V tomto čísle probereme první dvě základní témata.

 

I. Problematika vzniku a rozvoje spisovných jazyků slovanských a otázky spisovného jazyka vůbec

 

„Otázky vzniku a rozvoje spisovných jazyků náleží nyní v celém světe k aktuálním problémům současné lingvistiky. Ale bádání o spisovném jazyce, o zákonitostech jeho rozvoje je bádání mladé (nauka molodaja),“ uvádí V. V. Vinogradov ve svém referátu, předneseném na za[33]hajovacím plenárním zasedání.[1] A dodejme k tomu: je to poprvé, co na slavistickém sjezdu byla těmto otázkám věnována významná pozornost v širokém měřítku; týkaly se jich jak zásadní referáty, jako uvedený referát V. V. Vinogradova na plenárním zasedání celého sjezdu, referát můj na plenárním zasedání lingvistické sekce a referát St. Urbańczyka v příslušné podsekci, tak řada speciálních referátů v první podsekci, nazvané „slovanské spisovné jazyky a lexikologie“. Byly to referáty týkající se buď jednotlivých slovanských jazyků, jejich jednotlivých období a funkcí (L. Andrejčin, M. Bulachov, R. Auty, Lj. Jonke, P. Pljušč, N. T. Vajtovič, B. Koneski a Jar. Bělič), anebo problematiky bilingvismu a tzv. cizích vlivů v rozvoji spis. slov. jazyků (V. Backvis z Bruselu, E. Pauliny, M. Hraste ze Záhřebu a B. Sulan z Budapešti), v oblasti syntaxe pak referáty (J. Bauera, G. Birnbauma, G. Bräuera z Něm. spolkové republiky a R. Ruzicky z Lipska), které byly předneseny v podsekci „historickosrovnávací mluvnice“ v rámci syntaktického bádání a o nichž také tam referujeme.

Byly položeny a prodiskutovány základní pojmy bádání o spisovných jazycích. Především sám pojem „spisovný“ (literaturnyj) jazyk, který nelze podle rozborů V. V. Vinogradova ztotožňovat ani s jazykem literatury, ani prostě s jazykem psaným nebo s jazykem psaných památek. Znaky spisovného jazyka se však nedají určovat jen z hlediska úlohy spisovného jazyka v nové době, ale podle speciálních podmínek historických, jak jsem již ukazoval ve svých referátech přednesených roku 1955 v Římě a v Bělehradě.[2] Proto i Vinogradov i diskuse (B. Havránek aj.) odmítala zúžení A. Isačenka, který uznává spisovný jazyk teprve v rámci novodobého národa (nacija).[3] Ovšem na druhé straně ani pouhý záznam písemný nelze ztotožňovat se spisovným jazykem, jak rovněž jsem upozorňoval v uvedených referátech z r. 1955 (viz op. cit., s. 545n.) a jak Vinogradov podrobně ukazuje na mylném chápání známých novgorodských zápisů jako dokladu o obecném užívání spisovného jazyka.

Ovšem i v minulosti musí spisovný jazyk mít určité své vlastní znaky: plnit speciální úkoly, mít nadnářeční platnost a s tím spojený určitý stupeň platné normy (z tohoto hlediska např. nesporně existuje spisovná čeština v 14. století).

Dále byl všestranně od mnohých referentů osvětlován anebo aspoň užíván pojem „ustnoj literaturnyj jazyk“ (podle termínu Avanesova) čili „kulturní jazyk“ (ev. „kulturní dialekt“), resp. koiné. Na důležitost tohoto jazykového útvaru pro výklad vzniku i pro sledování celého vývoje spisovných jazyků jsem souhlasně s Avanesovem, který o něm mluvil r. 1955,[4] upozornil již sám na konferenci r. 1954[5] a pak v citovaných již referátech z r. 1955 (v. cit spis., s. 545n.) a otázku shrnul ve svém sjezdovém referátu. Toho pojmu široce využíval i referát Urbańczykův (v. dále) i nepřednesený referát F. Tomšiče z Jugoslávie, který neoprávněně hledá důkazy existence „kulturního dialektu“ slovinského ve Frizínských zlomcích.[6]

Tato naznačená základní problematika vzniku spisovných jazyků se z valné části probírala zejména v pronikavém referáte Vinogradovově na podkladě rozboru staroruského spisovného jazyka a v referátě Urbańczykově na podkladě polském a konečně i v mém referátě v aspektu srovnávacím s konkretizací převážně českou.

[34]Svým komparatistickým aspektem nejšířeji zabíral můj vlastní referát o specifických úkolech historickosrovnávacího studia spisovných jazyků slovanských.[7]

Vytyčuje jako základ srovnávacího studia úkol sledovat vývoj jednotlivých spisovných jazyků od nadnářečních forem, často jen mluvených, až k novodobému národnímu (nacionaľnyj) jazyku spisovnému. Shrnuje zákonitosti specifického vývoje spisovného jazyka (kterým byla věnována právě — v rámci vývoje spisovné češtiny citovaná — stať v sborníku „Československé přednášky“).

Předmětem srovnávacího studia je především srovnávání vývoje spisovných jazyků slovanských v jejich shodách i rozdílech, a to právě těch jevů, které tvoří specifikaci jazyka spisovného. „Je třeba srovnávat a porovnávat obdobné nebo různé společenské potřeby i požadavky a shodné nebo rozdílné podněty a situační podmínky; pak to, jakými postupy, způsoby a jakou měrou jsou tyto specifické úkoly spisovného jazyka plněny.“ Dále je jeho předmětem studium vzájemných vztahů slovanských spisovných jazyků; přitom je třeba sledovat úlohu jevů přejímaných v jazyce, do něhož jsou přijímány, a plně vidět aktivní úlohu tohoto jazyka.

Významný referát V. V. Vinogradova, přednesený jen ve zhuštěné formě (tištěný má 138 s.!), vedle úsilí o zpřesnění hlavních pojmů a termínů, o čemž jsme již mluvili, obrátil se k otázce poměru staré spisovné ruštiny jako jazyka východoslovanského a ruské redakce jazyka církevněslovanského, kterýžto poměr byl v průběhu půldruhého století řešen několikerým způsobem a jehož řešení vyústilo v poslední době hlavně ve sporu mezi dvojím krajním pojetím, A. A. Šachmatova, pro něhož spisovná ruština rostla jedině na podkladě církevněslovanském, a S. P. Obnorského, podle něhož stará spisovná ruština je samostatný jazyk a v jádře starší než příchod církevněslovanského jazyka.

Vinogradov vidí v obojím jazyce jen dvojí typ staroruského spisovného jazyka: a) „knižno-slavjanskij“ a b) „narodno-literaturnyj“. Oba tyto typy byly už v 11. a 12. století stylisticky diferencovány podle vydělených oblastí jejich funkčního a žánrového využití. Není však možno, aby se do těchto typů „spisovného jazyka“ zařazovala i „pis’menno-delovaja reč“, která se s ním sbližuje teprve v 16. století. — Oba tyto typy byly ve svém vývoji v stálých vzájemných vztazích i procházely vývojem vlastním; probádání jejich vztahu i vývoje stojí více ještě jako nesplněný úkol. (Jasně zde vyvstává podle mého názoru naléhavost jak historických slovníků slovanských, tak velkého slovníku církevněslovanského, protože ze značné části jde o vývoj slovních frazeologických prostředků.) Jak velká je přitom účast stylu a jeho vývoje, ukázaly v oblasti ruské právě četné stylistické rozbory staroruských památek, provedené historiky staré ruské literatury (často se zde ozývá jméno Lichačeva, jehož rozbor tzv. druhého vlivu jihoslovanského, přednesený na sjezdu v sekci literárněvědné, také podstatně přispívá k rozboru vývoje spisovné ruštiny); ověřujeme si přitom, jak mnoho jsou nám dlužni literární historikové čeští, kteří poslední dobou oblast staré literatury značně zanedbávali.

Oba uvedené typy staroruského spisovného jazyka teprve od 16.—17. století se mění ve známé „styly“ spisovného jazyka. Referent se zabýval i otázkou formulování celonárodní mluvené řeči (jejíž vztah k vývoji spisovné ruštiny poněkud podceňuje) a zejména periodizaci staré spisovné ruštiny. Jistým doprovodem tohoto zásadního pohledu na složitou problematiku rozvoje starého ruského literárního jazyka v 16. století byl referát St. Urbańczyka o obecných otázkách vzniku slovanských jazyků národních a spisovných v raném středověku,[8] který dokumentoval teze a ilustroval je i na materiále polském; zčásti se dotýkal i problematiky české.

[35]Urbańczykův referát se více týkal rozboru polského období před vznikem spis. jazyka v 14. stol., otázkou vytváření jazykových celků v souvztažnosti s panstvím feudálním, postupného vzniku obecné jazykové normy, i když společensky omezené, národního vědomí a „kulturního dialektu“, s jehož vytvářením počítá referent od dob Piastovců, od 11. století (vytyčuje úlohu měst, kanceláří, duchovenstva i knížat, školy i dvora). Zdůrazňuje i význam „ústní literatury“, zejména kázání (jako u nás J. Vilikovský). Stanoví správně poměr této předspisovné normy a zejména pak spisovné polštiny k nářečím, rozlišuje celou stupnici v literatuře 15. století (zápisy soudní nelze však, myslím, zařazovat do stylu jako stylový typ spisovného jazyka).

Druhým doplňkem byl vlastně v programu značně oddělený referát J. Kurze o úloze církevněslovanského jazyka jako mezinárodního jazyka kulturního (spisovného jazyka Slovanů).[9] U tohoto referátu se nezastavujeme déle, protože tematiku staroslověnskou a církevněslovanskou probíranou na sjezdu podrobněji rozebere časopis Slavia.

Ostatní referáty se týkaly speciálních otázek jednotlivých slovanských jazyků spisovných v nové době. Komparatistické zaměření měl referát M. K. Bulachova o vývoji běloruského spisovného jazyka v 19. a 20. století v jeho vztazích k jiným slovanským jazykům; probíral především jeho vztahy k ruštině, opravdu literární, a k polštině, kde však z valné části nejde o vztahy spisovných jazyků, ale o vztahy lidových nářečí, resp. mluvené řeči. Dále do otázek mezislovanských vztahů nepřímo zasahoval i referát Ljub. Andrejčina o úloze církevněslovanského jazyka při vytváření nové spisovné bulharštiny; oprávněně ukazuje na přímý význam církevněslovanské jazykové tradice, na poč. 19. stol. živé, nepřišla proto všechna církevněslovanská slova do nové bulharštiny jen z ruštiny, ale naopak tradice církevněslovanských prvků umožnila rozsáhlý vliv ruštiny na novou spisovnou bulharštinu (ovšem je třeba dodat, že naopak i vliv ruštiny posiloval prvky církevněslovanské).

Ostatní referáty se omezovaly na speciální otázky vývoje jediného jazyka slovanského, postupujíce více metodou popisnou: Lj. Jonke instruktivně shrnul problematiku jazyka charvátské literatury v 19. století, ukazuje na důvody původní odlišnosti ilyrského jazyka od jazyka Vukova a jejich postupného vyrovnávání. P. P. Pljušč vykládal o rozvoji a specifice spisovné ukrajinštiny v 2. pol. 19. a na zač. 20. stol., charakterizuje její stylové rozvrstvení i politicky společenské složité podmínky, N. T. Vajtovič vyložil nářeční podklad spis. běloruštiny, B. Koneski pojednal o stylistické problematice v rozvoji spisovné makedonštiny.[9a] Jejich tematika jde příliš za rámec našeho časopisu a omezili jsme se proto dále jen na referáty, které měly tématiku českou nebo obecně slovanskou.

Bohuslav Havránek

 

Referát R. Autyho[10] byl věnován otázce jazykového obrození Slovanů v bývalém Rakousku-Uhersku v letech 1780—1850. Auty se v poslední době zabýval některými problémy vytváření a vývoje slovanských jazyků, zvláště také češtiny a slovenštiny.[11] Pozornosti zaslouží už vý[36]chodisko zkoumání: autor srovnával jazykovou situaci a jazykový vývoj v obrození u těch slovanských národů, které žily společně v monarchii rakousko-uherské. Při společné politickohospodářské základně uplatňují se však při vytváření jednotlivých spisovných jazyků specifické podmínky; jsou proto rozdíly ve vztahu spisovných jazyků k starší tradici i ve vztahu k místním lidovým nářečím. Zatímco např. nová spisovná čeština se přiklonila především k starší tradici a na Slovensku se kodifikace spisovné slovenštiny opřela o mluvený interdialekt, jde u srbocharvátštiny o jistý kompromis mezi starší tradicí, reprezentovanou jazykem klasické dubrovnické literatury, a lidovými nářečími. Význačnou měrou zdůraznil Auty také úlohu jednotlivců, vůdčích osobností, které určovaly směr jazykového vývoje (Dobrovský, Štúr, Gaj, Vuk Karadžić). Je třeba dodat, že jejich kodifikační zásahy našly přijetí proto, že odpovídaly aktuálním jazykovým potřebám národního společenství i vůbec společenským podmínkám v dané vývojové etapě.

V diskusi (v níž vystoupili především slovenští jazykovědci E. Pauliny, E. Jóna) byl na příkladu vzniku spisovné slovenštiny zobecněn a zdůrazněn závěr, že spisovné jazyky vznikají nikoli z konkrétního místního nářečí, nýbrž z konkrétního interdialektu, mluveného útvaru nadnářeční povahy.

Složitou otázkou vzniku hovorové češtiny a jejím poměrem k spisovnému jazyku se zabýval referát Jaromíra Běliče.[12] J. Bělič chápe hovorovou češtinu jako stylový útvar spisovného jazyka, jako jeho mluvnou podobu, která má ovšem svou normu. Přistoupil k dané otázce historicky a zde byly jeho vývody nejcennější: ukázal správně, jak se hovorová forma spisovného jazyka vytvářela už v staré češtině jako výsledek napětí mezi knižní psanou normou a mezi normou nářeční, snad už interdialektickou, ale také, jak hovorová čeština dnešní není přímou pokračovatelkou tohoto vývoje, nýbrž jak vzniká a vyvíjí se nově vlivem zvláštních společenských podmínek, určujících jazykový vývoj český. Bělič konstatoval, že mezi českými jazykovědci není dosud jednoty ve vymezení konkrétních znaků hovorové češtiny, a pokusil se sám o nové jejich vymezení, vycházeje správně — jako už dříve B. Havránek — ze znaků syntaktických a lexikálních.

V diskusi se A. G. Širokovová dotkla tří otázek: složitého vztahu hovorové a obecné češtiny, který je v dosavadních konkrétních popisech obou útvarů velmi nezřetelný, možnosti splynutí obou forem v dalším jazykovém i společenském vývoji a konečně samostatnosti hovorové češtiny jako jazykového útvaru. J. Kučera[13] vidí podstatu hovorové češtiny v koexistenci dvou norem, normy spisovné a obecné, a vycházeje ze znaků obecné češtiny, zjišťuje jejich hierarchii v synchronním plánu (měl o této věci samostatný referát). Že jde o otázku živou, o tom svědčilo i vystoupení akad. J. Mukařovského, který přivítal Běličovo kladení vzniku dnešní hovorové češtiny do první poloviny 19. století (už dříve ovšem zastávané) a zdůraznil velkou úlohu, kterou sehrála intonace mluveného jazyka při vytváření nového uměleckého stylu.

Částečně se diskuse o hovorové češtině přenesla i do sekce fonologické po referátu J. Kučery o koexistujících systémech fonologických v slovanských jazycích. V diskusi, v níž vystoupili čeští lingvisté (J. Bělič, M. Komárek a S. Utěšený), se znovu ukázal rozdíl v přístupu k dané otázce: historický přístup, opřený o pozorné sledování společenských podmínek u Běliče, a pouze synchronní pohled J. Kučery, metodologicky sice dobře fundovaný, ale zkreslený vinou materiálového východiska, kde jde, podle mého soudu, jak o tom svědčí některé diskusní poznámky J. Kučery, spíše o intelektuálský slang než o vlastní hovorovou češtinu, a vinou nedůtklivosti J. Kučery ke kritice.

Půldenní zasedaní bylo věnováno otázkám bilingvismu ve vývoji slovanských jazyků i otázkám s tím spojeným. Metodologickou propracovaností i bohatstvím, vyslovených tezí vynikl [37]referát E. Paulinyho, který se zabýval kulturně historickými podmínkami a společenskou funkcí bilingvismu v dějinách spisovné slovenštiny.[14] Největší ohlas — s kritikou ze strany polských jazykovědců (St. Urbańczyka a L. Mayenové) — vzbudila přednáška C. Backvise (z Belgie) o latinsko-polském bilingvismu v 16. století.[15] Převahou materiálový výklad o cizích slovech v charvátském a srbském jazyce spisovném a literárním přednesl M. Hraste (Záhřeb).[16] B. Sulán (Maďarsko) vyvodil z problematiky bilingvismu některé obecné metodologické závěry pro řešení otázky původu některých maďarských slov, v nichž může jít o vliv slovanský.

E. Pauliny přistoupil k otázce bilingvismu, tj. té skutečnosti, že jazykové společenství užívá vedle svého vlastního jazyka i jiného jazyka, který má širší společenský dosah, z jiné strany a za jiným cílem, než to bylo dosud obvyklé. Nešlo mu o zkoumání a zjišťování změn ve struktuře jednoho jazyka stojícího pod vlivem jazyka druhého, ale soustředil se na celý soubor otázek souvisících s postavením a funkcí jazyků v daném společenství se zřetelem k nejtěsnějšímu spojení s vývojovými podmínkami hospodářskými, politickými a kulturními, v nichž dané společenství žilo. Z bohatství přednesených tezí a podnětů připomenu alespoň základní: Svůj výklad staví Pauliny na tezi, že cizí jazyk působí na domácí obyvatelstvo v tom smyslu, že se začíná uvědomovat jako národní a jazyková jednotka. Složité problémy bilingvismu na území slovenského etnického společenství si Pauliny nikterak nezjednodušil, nýbrž snažil se je vidět v plné mnohotvárnosti a v složitých vzájemných vztazích. Z otázek poměru češtiny a slovenštiny, které se v poslední době i z české strany řešily nově, připomeňme alespoň názor Paulinyho, že spisovná čeština nepronikla na Slovensko teprve v 15. století z pražského centra jako sídla universitní vzdělanosti, nýbrž už dříve z Moravy. (Podrobně tuto myšlenku, opírající se o podněty slovenských historiků, rozvádí už v citované studii ze sborníku „O vzájomných vzťahoch Čechov a Slovákov“.[14] Od 15. století se pak čeština jeví jako kulturní reprezentant vznikající slovenské národnosti. Pauliny si přitom položil i další otázky a dal na ně ve smyslu své jednotně pojaté koncepce odpověď. (Slováci se nepokládali etnicky za Čechy, spisovná slovenština nevznikla už v 15. století, protože zde nebylo hospodářské a kulturní centrum aj.)

Obsáhlý referát C. Backvise[15] se zakládal na shrnutí a interpretaci některých svědectví o úloze a vlivu latiny v jazykovém vývoji polském za humanismu v 16. století. Autor vyzvedl a zdůraznil na jedné straně vedoucí postavení latiny v období latinisujícího humanismu v 1. polovině 16. století (latina se stala přirozeným vyjadřovacím prostředkem té kulturní polské společnosti, která byla nositelkou nových myšlenek), ale zároveň vytkl úlohu, kterou tato latina sehrála v následujícím období jako vzor při kultivování spisovné polštiny. Výsledkem úsilí uvést polštinu do těch kulturně společenských oblastí, které ovládala v prvé fázi latina, je podle autorova názoru často makaronismus. Autor přirovnal tuto jazykovou situaci v Polsku k dnešní situaci v Bruselu, kde lidové vrstvy a drobná buržoazie mluví makaronskou směsí vlámštiny a francouzštiny. Vyjadřování polského humanismu pak podrobněji lingvisticky rozebral, rozlišuje adaptovaná latinská slova, citátová slova i věty.

M. Hraste[16] podal ve svém referátě materiálový přehled slov přijatých v průběhu vývoje do lidového a spisovného jazyka Srbů a Chorvátů z těch jazyků, jejichž nositelé přišli se Srby a Chorvaty do styku (slova italská, turecká, arabská, perská, dále německá, maďarská a v obrození česká a polská, ale také, zvláště v nejnovější době, ruská). Plodné bylo v referátě rozlišení [38]cizího vlivu na jazyk lidový a spisovný. Autor se zmínil také o známém přejímání ze spisovné češtiny v 19. století, jemuž věnoval z našich slavistů už dříve pozornost B. Havránek.[17]

Alois Jedlička

 

II. Problematika mluvnické stavby slovanských jazyků

 

Z podsekce „srovnávací historické mluvnice slovanských jazyků“ si v našem časopise blíže všimneme jen některé tematiky, na níž se právem soustředila pozornost většího počtu referátů i diskuse. Je to, jak už jsme předem naznačili, problematika slovesného vidu a času, slovesné rekce a přeložkových vazeb a především problematika syntaxe, zejména větné.

1. Otázky vidu a času

Již na plenárním zasedání v zahajovací den sjezdu byla věnována náležitá pozornost uzlové problematice slovanské morfologie, otázkám slovesného vidu: prof. A. Mazon uvedl tuto problematiku svým referátem,[18] v němž z dosavadního učení o vidu oddělil principy již nesporné od otázek dosud nejasných, a otázky s řešením nutně hypotetickým a nedefinitivním od otázek, které mohou a mají být vyřešeny. Přestože do této poslední kategorie otázek Mazon záměrně neřadil otázku geneze vidového systému, většina referátů v příslušné podsekci, které se týkaly vidové tematiky, zabývala se právě problémem geneze, neboť pouze v genetickém plánu lze najít odpověď na řadu otázek Mazonem kladených. — Tak I. Němec,[19] vykládaje vznik a vývoj vidu v souvislosti s vývojem slovesného kmenosloví, charakterizoval historickou etapu vývoje vidu jako vyšší stadium, na kterém již v úloze nového, expanzivního vidového formantu vystupuje předpona, takže nosným sloupem vidového systému se stává dvojice imperfektivní sloveso bez předpony — perfektivní sloveso prefigované; odtud tendence nedokonavého významu k vyjádření formou prostou a dokonavého významu k vyjádření formou prefigovanou. Touto tendencí lze osvětlit závažné otázky vyslovené v referátech i v diskusi, např. proč je tak málo dokonavých kmenů prostých (Mazon), proč determinovaný typ nésti není dokonavý (Maslov, Kølln, Dostál) aj. — Proti tomu J. S. Maslov se ve svém referátě[20] zaměřil na starší vidové stadium, na proces vzniku vidu, kde ve shodě s ostatními referenty konstatoval prvořadou úlohu imperfektivace pomocí přípony a nově vysvětloval dodatečný vznik dokonavého vidu (z tzv. vidu obecného), jakož i podstatu základních předvidových kategorií (z příznakového členu oposice predeľnosti/nepredeľnosti podle Maslova vznikla perfektiva, z příznakového členu oposice opredelennosti/neopredelennosti imperfektiva). — Také referát dánského slavisty H. Køllna (přečtený za jeho nepřítomnosti Stenderem-Petersenem)[21] vycházel z příčinné souvislosti mezi kategorií determinovanosti a videm, ale hlavní pozornost věnoval úloze slovesných tvarů: dokonavý vid prefigovaných (determinovaných) sloves se ustálil na základě jejich převážného užití v tvarech perfektivních (v aoristě a prét. participiích), kdežto příslušné nedokonavé odvozeniny se vytvořily v tvarech imperfektivních, a obé umožnilo pak rozlišovat vid i v tvarech vidově neutrálních. — Z jiné stránky osvětloval rozvoj vidu V. Tomanović:[22] nedoceněný vý[39]znam připisoval tomu faktu, že praslovanština — na rozdíl od staré řečtiny — rozvinula v celý systém ide. iterativní (intensivní) kmeny s expresivním dloužením kořenného vokálu jakožto výrazem prodlouženosti (durativnosti) děje. — K osvětlení vývoje vidového systému zvláště přispěl referát I. Grickatové[23] o vidových zvláštnostech srbocharvátského slovesa, které velkým počtem obojvidových kmenů v rovnováze s malou rozvinutostí prefixace představuje archaičtější stav slovanského vidového systému, podobně jako staroslověnština. — Příspěvky po referátech neobohatily probranou tematiku vidovou o nová řešení ani o námitky, s kterými by se referenti ve svých podrobnějších pracích nevyrovnávali. Jak závěrem naznačil A. Belić, plodnější by byla diskuse v užším kruhu specialistů; tu lze ovšem uskutečnit i na stránkách slavistických časopisů.

Také tematika časové kategorie, v slovanských jazycích těsně spjatá s tematikou vidovou, byla uvedena na pořad sjezdu referátem s obecnějším teoretickým zaměřením: M. Stevanović z Bělehradu přednesl referát o určování významu slovesných časů,[24] v němž se především správně vyrovnal s domnělou subjektivností přičítanou chápání časových rovin podle mluvčího: jde tu ve skutečnosti o chápání objektivizované (mluvčí nemůže subjektivně nic měnit na kolektivní empirii); pak se zabýval speciálnější otázkou, jak určovat význam slovesných časů realizovaných v srbštině, zejména aoristu a imperfekta (imperfektum chápe ve shodě s výklady Havránkovými jako vyjádření průvodního děje). — Ještě speciálnější byl referát St. Stojkova ze Sofie o mizení imperfekta a aoristu v bulharských nářečích oddělených od národního celku, především v nářečí banátském.[25] Nejde nám zde o podrobný historický materiál, ale spíše o metodicky významný fakt, že stav předpokládaný v Banátu L. Miletičem koncem 19. století (a připravovaný od let šedesátých v domácí literatuře) skutečně za půl století nastal: dřívější užívání aoristu (a zřídka i imperfekta) promiskue s tzv. perfektem bez významového rozdílu přešlo v jejich zánik. Stojkov zde odmítá předpokládaný cizí vliv maďarský a předpokládá vývoj imanentní, ale upozorňuje na podobný stav i v sousedním nářečí srbocharvátském (této otázce mohl autor věnovat více pozornosti, zvl. mohl přihlédnout k tomu, zda tu nenastal vývoj k specifikovanému významu bulharského perfekta činu). — Program jednání o otázkách časové kategorie byl ochuzen neúčastí dvou dalších referentů: J. Vuković měl přednést referát o futuru exaktu v staroslověnském a srbocharvátském jazyce a J. Joinné referát o imperfektivním aoristu v Lavrenťjevském letopise.

Igor Němec

 

2. Otázky slovesné rekce a předložkových vazeb

Tyto otázky stojí na hranicích mezi sémantickou morfologií a syntaxí; těsně se víží k široké problematice slovesa, a proto tuto tematiku sem zařazujeme.

Této problematice byl věnován v plénu referát akad. A. Beliće Pády a tvoření starých a nových předložek.[26] Vykládal vznik různých typů předložek v souvislosti jednak s původními významy pádů a jejich vývojovými proměnami, jednak s konkrétní sémantikou slov, z nichž se předložky vyvinuly. V diskusi upozornil B. Havránek na to, že je třeba ještě důrazněji při vzniku předložkových vazeb dbát toho, že v nejstarších fázích nebyla vyhraněna hranice mezi předložkami a předponami a „předložky“ měly adverbiální charakter.

V podsekci se pak touto tematikou zabýval podnětný referát M. Ivićové z Nového Sadu.[27] [40]M. Ivićová vykládala v něm systém předložkových konstrukcí v srbocharvátštině. Vzhledem k jejich základnímu významu lze označit akuzativ, dativ a lokativ za pády vyjadřující „kontakt“, kdežto genitiv a instrumentál jsou pády s funkcí „konexní“. Autorka došla podrobným rozborem materiálu k závěru, že existuje základní sémantická struktura, která spojuje všechny předložkové konstrukce s jistou pádovou formou jednotnou mluvnickou kategorií a že existuje přímá korelace v sémantické struktuře mezi pádem bezpředložkovým a předložkovými vazbami s týmž pádem. Je možno stanovit (ze synchronického hlediska) podmínky a rozsah užívání předložkových vazeb u jednotlivých pádů; obecně platí, že přímý kontakt nebo přímá konexe se vyjadřují pádem prostým, ostatní významy konstrukcí s předložkou. Ve vývoji předložkových vazeb se projevuje (podobně jako ve vývoji pádů prostých) tendence k zintenzivnění základního významu a tím k zúžení sémantického rozsahu (prakticky to znamená, že se zvyšuje počet konkrétních předložkových spojení). Nové předložky se soustřeďují kolem genitivu; předložkový genitiv je jediný pád v srbocharvátštině, který během doby rozšířil okruh svého užívání. (Totéž v hlavních rysech platí o jiných slovanských jazycích, ale tento vývoj narušuje autorčinu koncepci „o přímé korelaci mezi pádem bezpředložkovým a předložkovým“.) — V druhém referátu podal R. Triomphe ze Štrasburku výklad vývoje ruských vazeb s předložkou ob.[28] — V diskusi přednesla prof. Čerkasovová několik poznámek k vývoji předložkových pádů v ruštině a zdůraznila potřebu paralelní práce v jednotlivých slovanských jazycích; tím způsobem bude možno najít obecné i specifické zákonitosti ve vývoji syntaktické stavby slovanských jazyků. T. P. Lomtev upozornil, že motivace změn v užívání předložkových vazeb, naznačená Triomphem, nemá obecnou platnost, nýbrž platí jen pro daný jazyk; bez bedlivého prozkoumání historických podmínek a celé situace dospějeme jen k dohadům.

 

3. Otázky syntaxe, zejména větné

Říkalo-li se donedávna obecně, — ba ještě i referáty sjezdové s tím zčásti začínaly —, že syntax slovanských jazyků je dosud polem zanedbávaným, sjezd sám ukázal, že právě syntax se dostává nyní do popředí zájmů slovanské jazykovědy. Tematice syntaktické byly věnovány tři půldny — a to ještě nepočítáme k ní tematiku výše probranou. Dva půldny se probíraly historickosrovnávací aspekty syntaxe, třetí byl obrácen k analýze skladby současných slovanských jazyků.

a) Historickosrovnávací syntax

Tato tematika byla zahájena zásadním referátem B. Havránka na téma Základní metody a problémy historickosrovnávacího studia slovanských jazyků.[29] Ukázal v něm, že pro rozvoj srovnávací syntaxe potřebujeme jednak hlouběji propracovanou větnou analýzu a principy obecných zákonitostí vývojových, jednak novou, velmi podrobnou filologickou práci s materiálem (při ní může mnoho pomoci zvláště srovnávání variant a překladů). Pokud jde o analýzu větné stavby, zdůraznil referent zejména potřebu jasnějšího rozlišení vlastní gramatické stavby věty a její stavy obsahově významové. Co se týče vývojových principů, ukazoval referent na to, že ve vývoji syntaxe nejde často o náhradu jevu A jevem B: při novém jevu pouze doznívá typ starý, ale přitom zůstává běžným prostředkem vyjadřovacím (bývá ovšem často slohově posunut). Dále autor ukazoval na postupnou diferenciaci a specifikaci původních typů nediferencovaných, zejména na parataxi v poměru k hypotaxi (na materiálu staré češtiny); otázku změny významů syntaktických pak ilustroval na vazbách participiálních. — V bohaté diskusi promluvil V. I. [41]Borkovskij k rekonstrukci syntaktických typů: vyžaduje, aby při srovnávání bylo respektováno chronologické řazení. Připouští možnost rekonstruovat i takové jevy, které nejsou doloženy ve všech slovanských jazycích (mohly v některých zaniknout). J. Bauer naznačil, jak by bylo možno dospět k pevnějším výsledkům při studiu vývoje souvětí (zjišťovat celý systém a jeho změny, využívat faktů nářečních atd.). K. Hausenblas ukázal potřebu výkladu syntaktických jevů v plynulé historické perspektivě ve všech obdobích, zvláště též ve středním, a s přihlížením k různým formám a stylům jazyka a demonstroval to na ústupu předmětového genitivu v češtině.[30]

T. P. Lomtev, se v referátě,[31] zaměřeném na metodické principy srovnávání v syntaxi slovanské, pokusil obecně stanovit, v kterých případech lze právem srovnávat paralelní syntaktické jevy v různých jazycích s cílem rekonstruovat společný stav praslovanský, a kdy tak činit nelze. Vycházel přitom z teze, že předmětem srovnávání mají být totožné nebo rozdílné gramatické prostředky v totožných pozicích, ne však totožné prostředky v rozdílných pozicích; své vývody dokládal hlavně syntaktickými spojeními s instrumentálem a dativem. — Z bohaté diskuse zčásti spojené s diskusí k referátu prvnímu uvádíme jen toto: B. Havránek zdůraznil referentovo stanovisko, že při srovnávacím studiu je nutno mít plně na zřeteli syntaktické funkce, nestačí sledovat jen vývoj syntaktických prostředků, ale nesouhlasil s pojmem „totožnosti“ (v jazyce jde jen o jevy v různé míře shodné) a s jeho pojmem „syntaktické jednotky“ (jednotka syntaktická je vždy vztah). V. N. Jarcevová k otázce, má-li se postupovat při srovnávacím syntaktickém zkoumání od významu k formě, či naopak, zastávala stanovisko, že nejúspěšněji lze srovnávat kategorie spjaté s morfologií.

Sem je třeba zařadit i referát V. I. Borkovského o využití nářečních fakt ve zpracování historické syntaxe východoslovanských jazyků.[32] Tento referát za obecného souhlasu diskuse (B. Havránek, J. Bauer aj.) uvedl nejen poučná fakta, ale zejména teoreticky podepřel nutnost zřetele k nářeční syntaxi a její důležitost při historickém studiu.

Tematicky nejširší byl referát Jar. Bauera Vliv řečtiny a latiny na vývoj syntaktické stavby slovanských jazyků.[33] V obecné části upozornil na to, že cizím vlivům je nejpřístupnější organizace složitějších větných (souvětných) útvarů; nejde ovšem nikdy o nápodobu mechanickou. Konkrétně se pak zabýval vlivem řečtiny na syntax staroslověnštiny a vlivem latiny na starou češtinu a polštinu. Mohl se při tom opřít o vlastní bohaté studie a výklady ilustroval přesvědčivými doklady. — Speciální otázkou metodiky zjišťování grécismů v staroslověnštině se obíral referát švédského slavisty H. Birnbauma.[34] Je třeba vycházet z památek kanonických. Grécismy jsou dvojí: nestrukturní (jevy přejaté mechanicky) a strukturní (jevy aktivované cizím vlivem). Vedle grécismů literárních jsou ještě tzv. byzantismy (vliv lidových nářečí) a semitismy (z biblických textů). — Řeckým syntaktickým vlivům byl věnován referát R. Ruzicky z Lipska.[35] Podobně jako H. Birnbaum zhodnotil obecné metodické zásady V. N. Jarcevové[36] a v zásadě došel k stejným závěrům jako on. Konkrétně se zabýval některými konstrukcemi hypotaktickými a participiálními: nejsilněji působila řečtina na staroslověnštinu právě v užívání participiálních vazeb. — H. Bräuer z Berlína přednášel o významu syntaktického rozboru sta[42]roruských památek překladových pro řešení otázky jejich povahy a původu;[37] svou myšlenku doložil výsledky zkoumání účelových a závislých přacích vět v několika staroruských památkách.

V diskusi zdůraznila V. N. Jarcevová potřebu lišit jevy individuální a systémové, fakta textologická a lingvistická. Jestliže obecné závěry její metodické stati, opírající se o syntax jazyků germánských, platí zhruba i pro jazyky slovanské, potvrzuje to jejich obecnou platnost. J. Kurz připomněl, že by se mělo dbát i jemných rozdílů významových a stylových; nelze se též omezit jen na texty kanonické a je třeba vidět širší srovnávací perspektivy. A. Dostál upozornil zejména, že je třeba přihlížet k textologicky složité povaze staroslověnských textů a k jejich vývoji. N. A. Meščerskij vyslovil názor, že řecký vliv na staroslověnštinu byl kladný, vývojově jí pomohl a přitom neporušil její základní ráz. Závěry Bräuerovy nepokládá za zcela přesvědčivé. M. M. Kopylenko soudí, že Bauer přeceňuje vliv řečtiny na staroslověnskou syntax. (V závěrečném slově však Bauer zdůraznil, že jeho závěry jsou opřeny o úplný staroslověnský materiál, shromážděný pro staroslověnský slovník.)

b) Analýza skladby současných slovanských jazyků

Referáty o skladbě současných slovanských jazyků řešily zároveň i některé obecné problémy syntaktické. Především to byl referát Holanďana K. L. Ebelinga Podmět a přísudek, zejména v ruštině.[38] Autor vyšel z kritiky některých kapitol nové akademické mluvnice ruštiny, která podle jeho soudu nepodává jasná lingvistická kritéria pro určení dvojčlennosti vět, a pokusil se vypracovat teoreticky jasný a přesný postup syntaktické analýzy dvojčlennosti vět. Podle něho jsou pojmy subjektu a predikátu povahy sémantické, nikoli formálně mluvnické. Za dvojčlennou větu pokládá takovou skupinu slov, která jako celek označuje více, než je pouhý součet významů jednotlivých slov: ukazuje zároveň k situaci charakterizované skutečností, kterou daná slova označují. Taková skupina tedy „transcenduje“ své členy.[39] (Tím však, že zbavuje své pojetí jakýchkoli znaků mluvnických a konkrétního sémantického pojetí, došel vlastně k pojetí logickému, nikoli jazykovému.) Při své analýze dospěl také k názoru, že intonace (a přízvuk) nejsou v ruštině prostředky vlastní syntaktické stavby dvojčlenné věty, nýbrž vytvářejí jen jisté sémantické podtypy dvojčlenných vět.

Referát vyvolal živou odezvu. Proti výtkám činěným akademické mluvnici uváděli E. M. Galkinová-Fedoruková a N. S. Pospelov, že je podle záměru příručkou praktickou s cílem normativním, nikoli dílo teoretické (s výjimkou úvodní obecné partie); jinak otázky syntaktické teorie jsou dnes v popředí zájmů sovětské rusistiky. Oba diskutující se kriticky stavěli k Ebelingovu ponětí samému. — Ostatní diskutující se zabývali spíše obecnými teoretickými otázkami syntaxe, především vymezením pojmů subjekt a predikát a vztahů logických a mluvnických (Revzin, Loja, Vlasov, Rudnev aj.). A. S. Čikobava upozornil na to, že nejasnost v základních syntaktických pojmech plyne především z toho, že si dosud vypomáháme hledisky logickými a psychologickými; syntax si zatím nevypracovala (na rozdíl od fonologie a morfologie) svůj vlastní přístup, vlastní hledisko. Při syntakt. rozboru slovanských jazyků je třeba přihlížet též k jazykům s jinou strukturou; takovéto porovnávání jazyků geneticky nepříbuzných může leccos objasnit.[40] Podle názoru A. S. Čikobavy by bylo v přítomné situaci vhodné uspořádat symposium o základních otázkách syntaxe. — M. Dokulil navázal na jednu z myšlenek referátu B. Havránka a na[43]značil, že při syntaktickém rozboru je třeba lišit na jedné straně „výpověď“ (minimální jednotku komunikace) a „větu“ (specifickou mluvnickou formu výpovědi), jednak statickou stavbu větnou, do níž náleží stavba mluvnická (která je primárně záležitostí mluvnické formy) a stavba obsahová (významová), a dynamickou výstavbu výpovědi.[41] Fr. Daneš upozornil, že pokud jde o funkci větné intonace a její vztah k významové výstavbě výpovědi, došel při rozboru češtiny[42] k výsledkům, které se v podstatě shodují s Ebelingovými výsledky v ruštině. Aktuální otázkou syntaktického bádání je nyní prohloubení teorie větné výstavby, zejm. pokud jde o vztah faktů mluvnických a mimomluvnických; dosud se často tyto věci matou a někteří badatelé pak docházejí k závěrům, které naprosto rozbíjejí mluvnickou stavbu věty. —

Malý zájem vzbudil předcházející referát Fr. Liewehra K tzv. neosobnímu vyjadřování v slovanských jazycích,[43] rovněž usilující o řešení obecné problematiky; rozbíral některé typy neosobních konstrukcí se zřetelem k myšlenkové struktuře soudů jimi vyjádřenými. Diskuse kriticky připomněla potřebu širšího materiálu i zhodnocení novějších slovanských prací o této tematice; J. Ružička z Bratislavy uvedl jako pomůcku pro stanovení jednočlennosti nemožnost vyjádřit k přísudku zvláštním slovem podmět.

Dva referáty se týkaly pořádku slov. Fr. Daneš se pokusil načrtnout základní teoretické a metodické předpoklady studia pořádku slov v slovanských jazycích. V novějším bádání stále zřetelněji proniká myšlenka, že hlavním úkolem pořádku slov je v slovanských jazycích významová výstavba výpovědi (nejlépe je toto pojetí propracováno v české lingvistice zásluhou V. Mathesia a Fr. Trávníčka). Pravidla o pořádku slov jsou značně komplexní, neboť pořádek slov se uplatňuje zároveň v několika rovinách: 1. primárně v rovině významové výstavby výpovědi, 2. v rovině mluvnické stavby věty (jednak jako průvodní element vztahů syatagmatických, jednak ve vlastní funkci syntaktické), 3. v rovině rytmické stavby výpovědi. Je třeba vystihnout rozmanitou povahu slovosledných pravidel, zejména pak jejich hierarchii. S pořádkem slov souvisí též intonace (prostřednictvím významové výstavby).[43a] — Referát A. S. Meľničuka[44] se obíral vztahem pořádku slov k členění výpovědi na úseky (kóla); někteří ruští lingvisté (Ščerba, Vinogradov aj.) užívají — podle Grammonta — názvu „syntagma“ tak, že je pokládají nejen za jednotku rytmickou a intonační, nýbrž i významovou. Meľničuk se přidržuje tohoto pojetí, propracovává je a zároveň kombinuje s Mathesiovým principem aktuálního členění výpovědi. Z hlediska takto chápaného „syntagmatického členění věty“ snažil se pak osvětlit zákonitosti pořádku slov v jednotlivých slovanských jazycích.

V diskusi upozornila Osmjanskaja, že v ref. Meľničukově nebyl vzat dostatečný zřetel k stránce mluvnické. V. T. Kolomijcová souhlasně komentovala některé vývody Danešovy a zdůraznila, že právě česká jazykověda došla při zkoumání slovosledu k nejvýznamnějším výsledkům (Mathesius), které se dále propracovávají, je však třeba přihlížet též k zvukovému a významovému členění věty. Rovněž K. O. Krušeľnická postrádala v referátu Danešově řešení poměru „syntagmatického“ členění promluvy vzhledem k slovosledu. (V ruské lingvistické tradici se přikládá „syntagmatickému“ členění mnohem větší význam ve větné stavbě než v jazykovědě československé.) J. Ružička z Bratislavy v zásadě s Danešovými výklady souhlasil a doplnil je upozorněním, že důležitým činitelem je i expresivnost a že tytéž slovosledné principy, které platí pro větu jednoduchou, uplatňují se i v souvětí. Rovněž V. Ivančev navázal ve svém zajímavém diskusním příspěvku o slovosledu v bulharštině na myšlenky Mathesiovy.[45] — Oba referáty i dis[44]kuse k nim ukázaly, že se již celkem jasně rýsuje nový směr v bádání o pořádku slov v slovanských jazycích; lze to jistě vítat, neboť jednotnější metodický přístup, více odpovídající poměrům v slovanských jazycích, umožní lépe využívat výsledků jednotlivých badatelů při studiu srovnávacím i historickém.

František Daneš - Karel Hausenblas

Slovo a slovesnost, volume 20 (1959), number 1, pp. 32-44

Previous Alexandr Stich: Příspěvek ke studiu jazyka české žurnalistiky v polovině 19. století

Next Petr Sgall: Nové otázky matematických metod v jazykovědě