Kniha o větné fonologii

Pavel Trost

[Kronika]

(pdf)

Книга пo фонологии предложения / Ouvrage sur la phonologie des phrases

Zásadní závažná kniha F. Daneše Intonace a věta ve spisovné češtině (Studie a práce lingv. II, ČSAV 1957, s. 161), zkoumá »fonologický systém intonace spisovné češtiny v oblasti funkce sdělovací« a »využití intonace a členění promluvy v různých typech výpovědi vzhledem k významové stavbě výpovědi i mluvnické a sémantické stavbě vět«. Zřejmě navazuje na Viléma Mathesia, který svého času ukázal na »zásadní rozdíl mezi jazykovým materiálem, z něhož je kontext vybudován, a významovou výstavbou kontextu«, na rozdíl mezi gramatickou stavbou věty a její významovou výstavbou — tj. »aktuálním členěním v základ výpovědi a její jádro«. Daneš právě dokazuje, že intonace (se slovosledem) slouží na prvním místě — mimo afektivní řeč — aktuálnímu členění výpovědi a že není na prvním místě sémantickým nebo syntaktickým prostředkem. (Kopečný ji nazval »jakýmsi polosamostatným parasitním systémem semiologickým«.) »Významová výstavba je jen jakousi nadstavbou nad rovinou mluvnickou a sémantickou.« — Uveďme některé z výsledků této knihy: Jádro výpovědi je vyznačeno intonačním centrem výpovědním, tj. kadencí konklusivní. Jednotlivé větné členy se ve výpovědi umísťují tak, aby její vlastní jádro tvořilo poslední přízvukový takt: na něm je také umístěno intonační centrum výpovědi. Pokud intonační centrum výpovědní nebo úsekové není umístěno na konci výpovědi nebo úseku, vytýká se tím slovo, na něž zvukové centrum připadá. A. stanoví rámcové podoby kadencí; v daném rámci jsou možné četné varianty s určitou funkcí nebo bez ní. (Zákonitost intonačních jevů lze dokázat jen odhalením mezí jejich volného užívání.) Jsou tu jasně vytčeny relevantní znaky konklusivní kadence, polokadence a antikadence. Rozlišuje se mezi konklusivní kadencí bezpříznakovou a příznakovou; ta je charakterizována vyšším rozpětím výškovým. Členění v rytmické jednotky přihlíží k těsnějšímu nebo volnějšímu vztahu mezi slovy, předěl mezi dvěma slovy může být nutný, možný nebo nemožný; jsou předěly různého stupně. Fonologickým prostředkem není nikdy pauza sama, nýbrž vždy jen pauza ve spojení s melodií a přízvukem. Větný přízvuk a intonace neslouží bezprostředně k rozlišení různých lexikálních významů téhož slova, nýbrž tyto rozdíly vyplývají z významové výstavby výpovědi.

Tato kniha si položila za úkol »vybudovat teoretickou, metodickou i materiálovou základnu, na níž bude snad možno snáze a jistěji zpracovávat jevy speciální a nadstavbové«. Soudím, že splnila tento významný úkol. Myslím, že je v ní celkem málo sporného. (Zásadní problém vztahu mezi gramatickou stavbou a významovou výstavbou není ještě dořešen, viz příspěvek M. Dokulila a F. Daneše ve sb. »O vědeckém poznání soudobých jazyků«, Praha 1958.)

Jen několik poznámek: Je třeba říci, že intonace na prvním místě vyznačuje hranice vět, tedy polí syntaktických vztahů; to je její nejdůležitější funkce. Při frázování není jen směrodatný vzájemný vztah dvou sousedních slov, nýbrž tento vztah se měří vztahem předcházejícího slova k slovu předcházejícímu a následujícího slova k následujícímu. Ve větě Slyšeli jste koncert ze skladeb Antonína Dvořáka je vztahem mezi oběma posledními výrazy určován vztah k předchozímu slovu. V této větě v přednesu hlasatelů bývá ostatně často velmi výrazný předěl, se zřetelnou pauzou, buď před Antonína, nebo dokonce před Dvořáka. Předěly »vyloučené« nejsou takové, které se vůbec nevyskytují, nýbrž které mají, pokud se vyskytují, zvláštní hodnotu. Právem a. vyzdvihuje problém, že nositelem intonačního centra nebývá slovesný tvar, ani sloveso na konci, nýbrž slovo sloveso určující. Je to problém, který neexistuje jen v češtině.

Tato kniha patří mezi nejlepší lingvistické studie české produkce z poslední doby.

Slovo a slovesnost, ročník 20 (1959), číslo 1, s. 74

Předchozí Jaroslav Bauer: Monografie o českém časovém souvětí

Následující Hans Krech (Halle-Wittenberg): Nauka o mluvené řeči a její úkoly v NDR