Nauka o mluvené řeči a její úkoly v NDR

Hans Krech (Halle-Wittenberg)

[Kronika]

(pdf)

Наука о разговорной речи и её задачи в ГДР / La science de la langue parlée et ses devoir dans la Rép. Démocr. d’Allemagne

[*]1. Nauka o tom, jak člověk mluví, o technice lidské řeči, má velmi dávné kořeny. Bylo by možno vzpomenout na řeckou a římskou réto[75]riku, na péči o výmluvnost v středověké církvi, na Luthera i jeho protivníky. V Německu byly však položeny základy této nauce především v době výmarské klasiky Herderem, Klopstokkem i jinými.[1] Po katedrách »výmluvnosti a přednesu« nastoupily na universitách zhruba po stoletém odstupu kolem r. 1900 prvé lektoráty především pro přednes a hlasovou výchovu, v Berlíně 1901, v Lipsku 1905, v Halle 1906.

Zprvu se pozornost hlavních představitelů soustřeďovala skutečně pouze k praktické stránce věci,[2] teprve Erich Drach se pokouší dát nové vědní disciplíně i spolehlivý vědecký podklad (zejm. ve spisech Sprecherziehung, 1922; Die redenden Künste, 1926). Současně se však dostává do popředí i otázka pojmenování nové vědní disciplíny. Ernst Otto vytváří ve své velké práci Zur Grundlegung der Sprachwissenschaft z r. 1919 termín »Sprechkunde«. V protikladu ke »Sprachkunde«, jejímž předmětem je řeč jakožto historický kulturní výtvor, je předmětem »Sprechkunde« mluvení jakožto psychofysická funkce. Ačkoli není termínu užíváno u všech autorů jednoznačně, rozšířil se rychle a užívá se ho i oficiálně. (Tak v r. 1928 se požaduje při učitelské zkoušce jako doplňovací obor »Sprechkunde«, v r. 1930 zakládá Drach Německý výbor pro nauku o mluvené řeči [Sprechkunde] a mluvní výchovu.)

Drach, opíraje se o Ottovo rozlišení, definuje v r. 1930[3] »Sprechkunde« — na rozdíl od jazykovědy, jejímž předmětem je studium tvoření a změn hlásek v historickém průběhu — jako vědní disciplínu, která se zabývá hygienicky i zvukově účelným vytvářením řeči u jedince; v r. 1935 pak, nepochybně pod vlivem de Saussurovým, užívá jeho dělení: langue a parole (ovlivněn patrně i Humboldtovými pojmy »ergon« a »energeia«).

Ani pozdější varianty Drachových definic neměly rozhodující význam pro obecně přijaté vymezení předmětu, jež jak v širší veřejnosti, tak na universitách poněkud kolísalo. Tak M. Weller (Gesprochene Muttersprache, 1935, s. 10) mluví o »Sprechkunde« jako o užité vědě o lidské mluvní činnosti, a to se zřetelem k německému (tj. mateřskému) jazyku, W. M. Esser (Deutsche Sprecherziehung, 1939, s. 6n.) vyvozuje přehnaně z požadavku jednoty řeči a myšlení, aby jazykověda byla pouze »Sprechkunde«, neboť prý není řeči mimo mluvení (mluvní proces) a mluvícího člověka. — Nejnověji byl vyvolán terminologický spor v r. 1948 J. Forchhammerem, který položil rovnítko mezi »Sprechkunde« a laletiku.[4] Výsledek diskuse ukázal, že předmětem »Sprechkunde« nemůže být — jak se domnívá Forchhammer — čistě přírodovědecký výklad pouze fyziologických procesů.

Ještě v r. 1956 se vracejí Ch. Winkler a W. Wittsack k otázce vymezení předmětu této vědní disciplíny. Winklerova definice[5] »Sprechkunde« jakožto »nauky o lidském mluvení« je definicí nejpřijatelnější, důraz kladený W. Wittsackem na spojení s mateřským jazykem[6] ukazuje, že označení »německá Sprechkunde« není nadbytečné.

V současné době, a to jak v názvu universitních ústavů v NDR (v Jeně, vbrzku i v Halle), tak v označení studijního oboru v nejnovějším studijním plánu (Sprachwissenschaft [76]und Sprecherziehung) je dána přednost názvu »Sprechwissenschaft«. Je tím jednak zdůrazněna paralela s jazykovědou (tj. »Sprachwissenschaft«, jednak termín sám není tak zatížen jako termín »Sprechkunde«. Další otázkou by mohlo být, zda pak není v označení oboru nadbytečný termín »Sprecherziehung«, neboť je pouze aplikací vědního oboru v praxi.

»Sprechwissenschaft« se ovšem stýká s řadou dalších vědních oborů. Odlišení od fonetiky je dáno především zaměřením k mluvní výchově. I tam, kde se obě disciplíny nejvíc stýkají, např. v otázkách ortoepie, fonetika spíše zaznamenává a hodnotí fakta, Sprachwissenschaft hledá cestu k použití výsledků ve vychovatelské praxi. Obě disciplíny jsou si vzájemně pomocnými disciplínami. Jakožto nauka o lidské mluvě dotýká se »Sprechwissenschaft« mnoha jiných oborů, tak fysiologie, psychologie, pedagogiky, jazykovědy, avšak též literární vědy, musikologie, logopedie a foniatrie, nemluvě o tom, že využívá i služeb elektroakustiky a jiných odvětví fysiky.

2. Předmětem naší vědní disciplíny jsou veškeré jevy a formy mluvené řeči, od fysiologie až po rozbor mluvního aktu se zřetelem k uměleckoestetickému působení. Jednotlivé ústavy se ovšem poněkud liší v hlavním zaměření k různým odvětvím. Ústav na universitě v Halle, založený Rudolfem Wittsackem,[7] pokouší se pěstovat »Sprechkunde« v celé šíři. Od počátku své činnosti zabýval se R. Wittsack 1. výchovou k hygienické a ortoepické mluvě v mateřském jazyce, 2. mluvou jako prostředkem reprodukce děl jiných autorů, nevyjímaje díla umělecká, 3. volným projevem, 4. hlasovou a mluvní nápravnou pedagogikou. Z hlediska oboru bylo zvláště záslužné začlenění posledního okruhu, neboť není sporu, že poznání patologické stránky velmi usnadňuje poznání stavu normálního.

Podívejme se však podrobněji na náplň jednotlivých okruhů při vysokoškolském studiu, nejprve v studijním plánu jiných oborů než »Sprechwissenschaft«.

Prvý okruh seznamuje se základy mluvení.[8] Je určen posluchačům nejrůznějších oborů. V letech 1946 až 1952 účastnili se posluchači všech pedagogických směrů v NDR po jeden semestr dvouhodinové výuky v tomto oboru. Dnes je její absolvování závazné pouze pro studující oborů germanistiky, hudební výchovy, tělesné výchovy a defektologie a posluchač buď může vykonat z tohoto oboru k státní zkoušce patnáctiminutovou ústní zkoušku, nebo prokázat vysvědčením úspěšné absolvování cvičení. Prakticky to znamená, že se posluchači dostane mluvního výcviku až do té doby, pokud neprokáže dokonalou mluvní schopnost, odpovídající požadavkům jeho budoucího povolání.

Je ovšem jasné, že např. v hlasové výchově je možno působit jen omezeně. Nepůjde ovšem např. o odstranění vad organických, nýbrž o zlepšení hlasové funkce, o úpravu artikulační báze apod., které mohou mít např. rozhodující význam pro působení mluvčího na posluchače. Tak nesprávné užívání hlasového orgánu posluchač podvědomě napodobuje; při překročení indiferentní hlasové polohy cítí zhruba po 45 minutách stejnou hlasovou únavu jako mluvčí. Nesnáze vyplývající z toho pro školu jsou zřejmé.

Výchova ve zmíněných dvou týdenních hodinách se dělí na přednášky a cvičení vždy po 16 hodinách. V přednášce je podán zhruba historický přehled problému, dále podstatné poučení o fonačním dýchání, o problémech hlasového nasazení, o indiferentní poloze, o tvoření hlásek atd.,[9] základní seznámení s jevy patologickými a upozorněním profylaktického a logopedicko-foniatrického charakteru. Přitom je zvláštní pozornost soustředěna na vytvoření spisovné německé artikulační báze, na správné tvoření hlásek, které současně představuje hygienicky nejpříznivější realisaci výslovnostní [77]normy. V posledním oddílu posluchač získá poučení o souvislé řeči a ortoepii, o nauce o čtení apod. V cvičeních jsou posluchači rozděleni do pětičlenných až osmičlenných skupin. Kromě posluchačů oborů, pro něž je tato výuka povinná, účastní se jich v hojném počtu studující různých oborů fakultativně.

Druhého okruhu se účastní z posluchačů fakulty již jen studující germanistiky a hudební výchovy. Zde se podávají — se zřetelem k jejich budoucí školské práci — základy přednesu básní počínajíc přednesem balad přes lyriku k přednesu prózy. Externě se na těchto cvičeních účastní zejména učitelé, budoucí herci a rozhlasoví hlasatelé.

Třetí okruh, věnovaný výcviku volného projevu (o němž bude řeč hlavně při odborném studiu »Sprechkunde«), při studiu germanistiky se realizuje podle potřeb ve dvou dalších týdenních hodinách.

Čtvrtý pracovní okruh je opět určen širšímu kruhu posluchačů, kteří jsou ovšem spíše předmětem cvičení a nápravy. Terapie hlasu a řeči je k disposici nejen posluchačům všech studijních oborů, ale i pacientům mimofakultním v poradně pro vady řeči a ve spolupráci s klinikami lékařské fakulty. Cvičení individuálních i skupinových se účastní povinně posluchači čtyř výše uvedených oborů, pro něž jsou povinné přednášky ze »Sprechkunde«, pokud je v jejich řeči třeba odstraňovat funkcionální poruchy (tj. takové, při nichž není porušena použitelnost orgánu, pouze je ho chybně užíváno.[10]

Kromě teoretického poučení i výcviku v mluvní praxi, určeného posluchačům různých oborů, byl vytvořen v r. 1952 na návrh prof. R. Wittsacka speciální studijní směr, nejprve pod názvem »germanistika (ve spojením s výchovou ve »Sprechkunde«)«; nyní se uskutečňuje jako desetiminutový obor pod názvem »Sprechwissenschaft u. Sprecherziehung«.

Na universitách v Jeně a v Halle, kde bylo již dříve možno vykonat v oboru »Sprechkunde« jako z oboru doplňujícího státní zkoušku a věnovat se pak odborné práci, dnes se skládá z tohoto oboru i diplomová zkouška. Také dnes se studuje »Sprechwissenschaft« v kombinaci s germanistikou, ovšem jako rovnocenný obor. »Sprechwissenschaft« se tím stala — uvnitř germanistiky — plnoprávným universitním oborem, v němž je možno dosáhnout doktorátu i habilitace.

Diplomovaní absolventi oboru se mohou uplatnit jako docenti a lektoři tohoto oboru na universitách, pedagogických institutech, vysokých školách hudebních a dramatických, na odborných školách pro vzdělání učitelek mateřských škol, konservatořích nebo jako mluvní poradci v divadlech, v rozhlase, ve filmu aj. Rovněž důležité je uplatnění při výuce cizinců, a to jako lektorů pro mluvenou němčinu na zahraničních universitách. Možnosti uplatnění tím ovšem nejsou vyčerpány.

Tento speciální směr se realizuje nejprve v základnímu kursu (shodném v podstatě s kursem pro nespecialisty), potom v jednotlivých cvičeních, až posluchač dosáhne vzorné hlasové a mluvní techniky. Kromě toho se uskutečňuje v Halle fakultativně musikologická a pěvecká výchova, aby absolventi mohli posuzovat i otázky pěvecké techniky.

V dalším úseku si ve čtyřech semestrálních hodinách přednášek a cvičení posluchači osvojují znalost a praktické ovládnutí německé ortoepie a ortofonie. K tomuto okruhu se přimyká i tříhodinová přednáška, věnovaná vadám řeči a hlasu.

Další okruh obsahuje dvouhodinovou přednášku věnovanou nauce o přednesu, na ni navazuje dvouhodinové cvičení recitace balad, lyriky, eposu, prózy, dramatických básní, po něm pak čtyřhodinové cvičení, v němž jsou zpracovávána po mluvní a recitační stránce speciální a diferencovaná themata převážně z německé literatury od baroka do současnosti. Vychází se tu od literárněhistorického rozboru, analýzy rytmické přes zkušební »mluvení« básně až k dokonalé recitaci.[11] Teoretickou podporou jsou zde přednášky o rytmu a melodii, o recitátorovi a zvukových typech, o zvu[78]kových formách novějšího německého básnictví.

V třetím okruhu jsou podány základy rétoriky. Na přednášku o výstavbě, druzích a formách řeči navazuje jednak poučení o vedení schůze a diskuse, jednak historické poučení o dějinách řečnictví. Konečně se dostává posluchači kromě tříhodinových cvičení v odstraňování vad hlasu a řeči i poučení o literatuře předmětu a metodice mluvní výchovy.

Kromě těchto základních přednášek a cvičení doplňuje studijní plán ovšem řada dalších, mj. též praktika v ústavu a na budoucích pracovištích, exkurse do příbuzných, též fonetických institutů, klinik, divadel apod.

Toto speciální studium zajišťují dva ústavy, v Jeně a v Halle. V Halle se účastní přednášek a cvičení v semestru 300 až 500 studentů (kromě toho asi 200 osob absolvuje cvičení nápravná), nepočítaje v to mnoho externistů. Dosavadní personální obsazení[12] nedostačuje provozu a perspektivně se počítá s jeho zvětšením. Technické vybavení, knihovna i zvukový archiv jsou dobré, předpokládají však rovněž rozšíření v budoucích letech.

Mladý universitní obor má před sebou pracovní oblast, v níž je ještě hodně nových a neznámých, avšak i potěšitelných úkolů. Je však možno postavit si i další cíle a chápat jako hlavní úkol nejen výchovu člověka v mluvené řeči, ale i mluvenou řečí. Náš obor učí, jak navázat mluvenou řečí kontakt s druhým člověkem, jak vést rozhovor v nejširším slova smyslu. Je to důležité zvláště v dnešní době. Neboť tam, kde končí dohovor, začíná chaos.

Slovo a slovesnost, ročník 20 (1959), číslo 1, s. 74-78

Předchozí Pavel Trost: Kniha o větné fonologii

Následující Karel Horálek: K dějinám teorie překládání