K dějinám teorie překládání

Karel Horálek

[Kronika]

(pdf)

К истории теории перевода / Historie de la théorie de la traduction

[1]V této obsáhlé publikaci jsou uveřejněny všechny významnější české příspěvky k teorii překládání vyšlé do r. 1945. Své široce pojaté překladatelské chrestomatii předeslal autor obsáhlé pojednání, v kterém jsou české překladatelské teorie charakterizovány na pozadí překladatelských teorií světových (úvod nese název »Vývoj překladatelských theorií a method v české litetuře«). Je to vcelku práce užitečná, a to nejen jako příspěvek k dějinám překladatelských teorií vůbec, ale i jako příspěvek k dějinám české literatury, v níž složka překladová od samých počátků tvoří významnou složku. Nedostatek prací průpravných způsobil, že má pojednání Levého místy ráz značně prozatímní, že je nerovnoměrně propracované a že je také mezerovité, a to zvláště tam, kde probírá překladové teorie starších období. Naše kritické připomínky jsou zaměřeny hlavně k tomuto úvodu, ale chtějí jej spíše doplňovat než opravovat.

Přehled vývoje překladatelských teorií a metod v české literatuře je členěn na dobu starou, obrozenskou a poobrozenskou. V části o době staré následuje po oddílu středověkém (s. 13—22) kapitola o renesanci (s pododdílem o humantismu a reformaci) a období protireformačním (s. 51—64). V části věnované českému obrození je nejdříve pojednáno o klasicismu a romantismu v evropském překladatelství (s. 65—73) a o obecných rysech obrozenské epochy (s. 74—94), pak je postupně probráno přípravné vrcholné období obrozenské (s. 81—124) a k tomu se připojuje úvaha »Předromantická a romantická estetika v obrozenském překladatelství« (s. 125—145). V části věnované době od konce obrození po druhou světovou válku je nejdříve podána charakteristika poobrozenského překladu (s. 149—159), pak se probírá období májovské a lumírovské (s. 160—190), přínos literárních skupin z konce 19. stol. a počátku stol 19 (s. 191—200) a posléze období mezi dvěma válkami (s. 210—242).

Celé této teoretické části měl by být předeslán obecný výklad o tom, co je to překlad podle dnešního stanoviska, jež považujeme za obecně platné, a do jaké míry je možno připustit, že každé pojetí překladu je historicky podmíněno, že se čas od času mění, takže to, co je v jedné době považováno za překlad, může být v jiné době již považováno za parafrázi nebo za adaptaci apod. Autor patrně zastává názor, že všeobecně platné pojetí překladu vůbec neexistuje, ale nikde to jasně ne[79]říká. Proti takovému pojetí nelze se zásadně stavět, ale je třeba si jasně uvědomit, jaké to má důsledky pro hodnocení překladu a překladové literatury. Důsledná aplikace historického hlediska s sebou nese, že lze každý překlad hodnotit jen vzhledem k dobovému chápání. Vážné komplikace při takovémto postupu nastávají tam, kde proti sobě stojí dvě nebo i více dobových překladatelských koncepcí — a tak tomu bývá ovšem ve většině případů.

Vezměme si na příklad otázku hodnocení jednoho z nejvýznamnějších českých překladů starších období, Blahoslavova Nového zákona. Toto překladatelské dílo (a spolu s ním celá Bible kralická) bývá považováno za vynikající literární dílo nejen proto, že je to překlad vysoké úrovně, ale také proto, že je to literární památka vynikající ušlechtilým jazykem. Novější bádání ukázalo, že Blahoslav nepřekládal Nový zákon úplně znova, že jen systematicky revidoval starší znění, jak je známe hlavně z tisků Melantrichových. Již tím je dáno, že z hlediska tehdejšího mluveného jazyka je Blahoslavův Nový zákon jazykově archaický. Proto se také mohl vyskytnout názor, že modernější překladatelskou (i mluvnickou) linii reprezentují u nás v 16. století utrakvisté, kteří pracovali na Moravě.[2] A Blahoslavův překlad může být méně kladně také hodnocen ve srovnání s německým překladem Lutherovým, neboť tento daleko víc usiluje o živé národní vyjádření. Myslím, že v takových případech je třeba hodnotit překlad nejen na základě dobových překladatelských metod a z hlediska přesnosti překladatelské práce vůbec, ale také podle celkové situace literární v dané době. Blahoslavovo respektování biblické tradice vyplývalo jednak z okolnosti, že tato tradice sama byla významnou kulturní hodnotou, jednak z celkové situace spisovné češtiny v 16. století. Blahoslav si také dobře uvědomoval, že překladatel spisovného jazyka nejen užívá, ale že jej také tvoří (dotváří) a tříbí.

Při hodnocení překladu je třeba také přihlížet k jeho společenské funkci. Průměrné (ne-li dokonce špatné) překlady mohou mít v kulturních dějinách národa významné postavení. Společenské potřeby určují zpravidla také postoj překladatele, jeho pracovní metodu.

Levý v souhlase s výtěžky teoretických prací cizích i v souhlase s výsledky vlastního studia vývoje překladové literatury u nás rozeznává dvě základní překladatelské metody: jedna zdůrazňuje obecné rysy literárního díla a zachází volně se složkami zvláštními, druhá naopak zdůrazňuje složky zvláštní a usiluje o maximální věrnost hlavně po stránce výrazové. Formální postoj byl uplatňován např. ve středověku při překládání základní náboženské literatury (hlavně biblických textů), zatím co při překládání běžné literatury (zvláště umělecké) byly uplatňovány zásady volného překladu, a to takovým způsobem, že z hlediska moderního pojetí překladu jde spíše o adaptace a umělecké transposice.

Otázkami obecného rázu se Levý ve své úvaze obírá málo. Byl by se k nim spíše dostal, kdyby byl ve svém úvodním pojednání vycházel více z konkrétních překladových děl než z překladatelských metod. Snad by bývalo také lépe založit celou knihu tak, že by byly k jednotlivým otiskovaným příspěvkům k teorii překládání připojeny historické rozbory. Úvodní studie by pak mohla být stručnější a obsahovala by především výklad o tom, co je to vlastně překlad a v jakém poměru bývají překladatelské teorie k překladatelské praxi.

Těžisko praktického významu Levého knihy je ovšem v části čítankové, jež z naší teoretické literatury zpřístupňuje vhodným způsobem všechno důležité. V některých případech by mohly zase být spory o správnosti výběru, některé z pojatých textů mohou být považovány za zbytečné, jiné věci zas mohly být zařazeny. Podle našeho názoru mohla být např. do čítanky pojata aspoň ukázka z Fenclových úvah o překládání Shakespeara.

Důležitou součástí Levého knihy je obsáhlá bibliografie. Je to dosud nejobsáhlejší přehled prací o překládání, jaký kdy byl publikován. Přitom jde však o bibliografii výběrovou, jež má zachytit jen práce významnější. V některých případech mohou být zase pochybnosti o vhodnosti výběru. Soudíme např., že do anglo-americké části byly zbytečně pojaty práce o strojových překladech. Jde v podstatě o zvláštní [80]problematiku, jež nemá nic společného s překládáním uměleckých textů, na něž se jinak Levý soustředil. Levý ostatně nepojal do svého přehledu literatury sovětské práce o strojovém překládání, mezi nimiž jsou i práce zásadního rázu.

Z novějších publikací k teorii uměleckého překladu, k nimž již Levý nemohl přihlédnout, upozorňujeme na anglickou knihu Th. H. Savoryho, The Art of Translation (Londýn 1957). Všeobecněji je založena knížka J. Wirla, Grundsetzliches zur Problematik des Dolmetschens und des Uebersetzens (Vídeň - Stuttgart 1958). Překladatelská problematika dostala se také do programu IV. slavistického kongresu, jak se o tom referuje v příštím čísle našeho časopisu.

Slovo a slovesnost, ročník 20 (1959), číslo 1, s. 78-80

Předchozí Hans Krech (Halle-Wittenberg): Nauka o mluvené řeči a její úkoly v NDR

Následující František Trávníček, František Kopečný: Ještě k českým opsaným tvarům slovesným