dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Ze srovnávacích studií slovosledných (K Mathesiovu pojetí slovosledné soustavy)

Jan Firbas

[Articles]

(pdf)

Из области сравнительного изучения порядка слов (К выдвинутому Матезиусом пониманию порядкословнoй системы) / A propos d’études comprées sur l’ordre des mots (La conception du système de l’ordre des mots chez Mathesius)

V badatelské činnosti profesora Viléma Mathesia zaujímá význačné postavení studium slovního pořádku. Po jeho „Studiích k dějinám anglického slovosledu“, které vycházely ve Věstníku České Akademie v letech 1907—1910, následuje řada dalších statí věnovaných slovosledné problematice.[1] Tuto řadu zakončuje článek, který vychází téměř na sklonku života V. Mathesia, a to v r. 1942 (V. Mathesius zemřel 12. dubna 1945) v 28. ročníku Časopisu pro moderní filologii (181—190 a 302—307). Článek se nazývá „Ze srovnávacích studií slovosledných“ a shrnuje výsledky bádání V. Mathesia o anglickém slovním pořádku ve srovnání s pořádkem českým.

Na tento článek chceme navázat a použít jeho podnětů; zároveň však chceme také ukázat, jak se nám na základě vlastních a jiných prací jeví v něm zkoumaná problematika dnes, tj. dvacet let po jeho vyjití. Ve své stati nebudeme ovšem moci vyčerpat problematiku, kterou článek vyvolává, v celé její šíři. Jde však o celkovou koncepci, nikoli o podrobnosti.

Nemůžeme se v tomto článku zabývat otázkou, jaké místo zaujímají slovosledné práce V. Mathesia ve vývoji lingvistického bádání. Ani tu nemůžeme pojednat o velkém ohlase, který tyto práce vyvolaly především v slovanské lingvistice.[2] Zdůrazněme zde však alespoň to, že na slovo[162]slednou koncepci prof. V. Mathesia velmi podstatně zapůsobily myšlenky francouzského klasického filologa H. Weila. V knize De l'ordre des mots dans les langues anciennes comparées aux langues modernes, vyšlé více než před 100 lety (v r. 1844), položil tento badatel základy teorie aktuálního členění větného, které V. Mathesius tak plodně rozvinul v svých slovosledných studiích.

I. Slovosledné jevy tvoří podle V. Mathesia soustavu. Aby bylo možno podat rozbor takové soustavy, jakož i vysvětlit konkrétní slovosledné formace, je třeba znát povahu slovosledných činitelů i jejich vzájemný poměr z hlediska rozsahu a způsobu jejich uplatnění. Jazyky se od sebe neliší ani tak v zásobě slovosledných činitelů, jako spíše v rozsahu a způsobu jejich uplatnění (181).[3]

K hlubšímu postižení slovosledné soustavy jazyka pak vydatně napomáhá, zkoumáme-li ji metodou analyticko-srovnávací, tj. srovnáváme-li ji se slovoslednou soustavou jiného jazyka, jehož struktura je pokud možno rozdílná. Tato základní, možno říci objevná koncepce V. Mathesia se ukazuje, jak budeme ještě moci doložit, nanejvýš plodnou.

Při srovnávání anglického a českého slovosledu se V. Mathesius zabývá těmito slovoslednými činiteli: principem gramatické platnosti a jemu blízce příbuzným principem členské sounáležitosti, principem aktuálního členění větného, principem důraznosti a principem větného rytmu.

Jak působí tito činitelé v slovosledné soustavě anglické a jak v slovosledné soustavě české? V čem se tu angličtina a čeština od sebe liší? Jak odpovídá V. Mathesius na tyto otázky a jaké stanovisko zaujmeme k jeho řešení? Všimněme si nejdříve rozdílu mezi angličtinou a češtinou, pokud jde o vztah mezi principem gramatické platnosti, s nímž je úzce spřízněn princip členské sounáležitosti, a principem aktuálního členění větného.

Na vysvětlenou dodejme, že „princip gramatické platnosti záleží v tom, že místo větného členu ve větě je určováno jeho syntaktickou funkcí“ (str. 182). Podle tohoto principu zpravidla stojí v anglické větě složka vyjadřující podmět před složkou plnící funkci přísudkového slovesa a ta zase před složkou vyjadřující předmět. Pokud jde o princip členské sounáležitosti, projevuje se „nejen negativně v tom, že mezi dva členy větné, u nichž tento princip platí, nemohou být vkládána určení jiná, nýbrž i pozitivně, a to tak, že změní-li místo jeden z těch členů, musí změnit místo i člen druhý, aby mu zůstal nablízku“ (str. 183). Pro naše výklady lze tyto dva úzce spřízněné principy, tj. princip gramatické platnosti a princip členské sounáležitosti, sloučit v princip jeden — v princip gramatický. Takto ostatně postupuje i Mathesiův Obsahový rozbor současné angličtiny na základě obecně lingvistickém (Praha 1961), vydaný J. Vachkem.

Podle principu aktuálního členění (neboli funkční perspektivy větné [dále zkracujeme: fpv.] — později vysvětlíme, proč dáváme přednost tomuto termínu) se větné složky řadí tak, že věta začíná složkami základovými a končí složkami jádrovými. Zhruba řečeno, složkami základovými rozumíme ty složky, které tlumočí skutečnosti ze slovního nebo situačního kontextu známé, složkami jádrovými pak ty, které tlumočí skutečnosti nové. Přesněji řečeno, slož[163]kami základovými rozumíme ty složky, které tlumočí skutečnosti, z nichž se ve větné výpovědi myšlenkově vychází, ty složky, které ve větě nejméně rozvíjejí danou promluvu a které jsou proto ve větě ze všech složek výpovědně nejméně dynamické. Složkami jádrovými naproti tomu rozumíme ty složky, které ve větě promluvu nejvíce rozvíjejí, nejvíce posunují kupředu, které tedy ve větě jeví největší výpovědní dynamičnost. Z hlediska intenzity výpovědní dynamičnosti stojí mezi složkami základovými a jádrovými složky přechodové. Slovosled, který respektuje princip fpv., staví ovšem tyto složky mezi základ a jádro (např. Z mého přítele [základ] se stává [přechod] zdatný lékař [jádro]).[4]

V. Mathesius přesvědčivě ukázal, že v češtině je vedoucím, nejdůležitějším slovosledným činitelem princip fpv., v angličtině však princip gramatický. S tím souvisí, že z hlediska tendence zachovávat v nevzrušené větě sled od základu k jádru je anglický slovní pořádek méně plastický než slovní pořádek český.

Fpv. je však důležitý činitel formovací (187), a tak si angličtina vytvořila prostředky, kterými je s to v některých případech zmíněný nedostatek slovosledné plastičnosti kompenzovat. Mezi takové prostředky V. Mathesius počítá pořádek přípravné there — přísudkové sloveso — podmět (např. Once upon a time there was a woman [186])[5] nebo pořádek, při kterém podmět stojí za adverbiálním určením s plným významem (např. In Bamborough Castle once lived a king [ibid.]). Dík těmto konstrukcím je možno jádrový, nezákladový podmět postavit na konec věty.

K těmto prostředkům V. Mathesius dále počítá pořádek základový (tematický) podmět — přísudkové sloveso. Základovosti podmětu přitom angličtina dosahuje jednak tím, že ve srovnání s jinými jazyky rozšiřuje osobní vazby přísudkové (187) (srov. čes. Je mi zima s angl. I am cold), jednak tím, že velmi vydatně užívá pasívních vazeb, „jejichž zásobu dovedla znamenitě rozmnožit“ (187) (The matter must be inquired into).

Uvedené prostředky nestačí však zdaleka k tomu, aby se všechny emotivně nevzrušené anglické věty mohly stavět do sledu základ — jádro. Toto zjištění vede V. Mathesia k tomuto konstatování: „To však angličtině nevadí, protože je, jak se dá dokázat srovnáním českého originálu s dobrým anglickým překladem, k požadavkům plynoucím z aktuálního členění věty na rozdíl od češtiny tak málo citlivá, že jich leckdy vůbec nedbá“ (str. 188 — podtrženo námi). A nedaleko tohoto citátu čteme přímo o „poměrné netečnosti angličtiny k aktuálnímu členění“.

Je pozoruhodné, že teprve v článku „Ze srovnávacích studií slovosledných“ V. Mathesius poprvé výslovně mluví o „necitlivosti“, „netečnosti“ angličtiny k fpv. V předchozích pracích hovoří jen o konfliktu mezi principem gramatickým a principem fpv. a ukazuje, jak se tento konflikt řeší pomocí prostředků, které jsme ve stručném výčtu uvedli a které jsou v souhlase s oběma principy.

[164]Z hlediska funkce jazyka jako nástroje myšlení a dorozumění jeví se otázka citlivosti věty k fpv. velmi závažnou. Je-li totiž tomu opravdu tak, že fpv. signalizuje citlivě různé stupně výpovědní dynamičnosti, pak nejen ve větě, ale v celé promluvě vyděluje složky, které tlumočí vlastní „sukus“ sdělení, a odděluje je od složek, které jej netlumočí. Máme za to, že řešení této otázky vrhá nové světlo jednak na postavení fpv. v celkovém systému jazyka, jednak na její úkoly v dílčí soustavě slovosledné. Domníváme se, že nově osvětlí i vztah slovosledného principu fpv. a slovosledného principu gramatického, tedy i vztah, kterým se právě zabýváme. Obraťme proto pozornost k otázce citlivosti věty k fpv.

Necitlivost k fpv. by podle V. Mathesia nepochybně jevily nevzrušeně pronesené věty typu A boy came into the room. Věty tohoto typu jsou nejenom v zřejmém rozporu s tendencí činit podmět základem, ale i se samou tendencí stavět větné složky do sledu základ — přechod — jádro. Vždyť podmět tu je jádrem a přitom — sice ve shodě s principem gramatickým, ale v rozporu s principem fpv. — stojí na začátku. Větami tohoto typu a typů podobných jsem se podrobně zabýval v čl. „K nezákladovým podmětům v současné angličtině“.[6] Pro výklad podávaný v tomto článku postačí, uvedeme-li, že daný typ věty není necitlivý k fpv., a vysvětlíme-li stručně, proč tomu tak je. Dá se jistě předpokládat, že útvar A boy came into the room se nejčastěji vyskytne v kontextu, z něhož jako známou přebírá jedině představu světnice (the room). V tomto případě je podmět a boy jádrem. Tlumočí-li totiž jak složka a boy, tak složka came nové skutečnosti, pak výpovědně dynamičtější je složka a boy, neboť z hlediska sdělení je jistě důležitější ten, kdo přichází, kdo se „objevuje na scéně“, než přicházení, objevování samo. Je jistě zřejmé, jaký významný podíl na vytváření fpv. zde mají sémantické náplně některých větných složek a sémantické vztahy, do nichž tyto složky vstupují. Tak negenerický neurčitý člen signalizuje novost, určitý člen signalizuje známost a sloveso to come patří mezi slovesa vyjadřující „existenci na scéně“ nebo „objevení na scéně“. Na okraj poznamenejme, že se naprosto nedomníváme, že by určitý člen vždycky na rozdíl od negenerického členu neurčitého signalizoval známost. Určitý člen tak činí jen za okolností, o nichž jsem podrobně pojednal ve zmíněném článku.[7]

Neurčitý a určitý člen jsou tedy důležitými sémantickými prostředky fpv. Toto zjištění platí ovšem i o členech v jiných jazycích. Vyplývá to z řady prací, které vznikly buď zároveň s našimi nebo krátce po nich. Jmenujme tu v této souvislosti alespoň práce K. G. Krušeľnické a O. I. Moskaľské pro němčinu, S. Ivančeva pro bulharštinu, P. Nováka pro albánštinu. Pokud jde o závažnost sloves „existence a objevení na scéně“, nemůžeme se nezmínit o pracích A. G. Hatcherové, týkajících se angličtiny a španělštiny. Připomeňme v této souvislosti i práce o španělském slovese z pera J. Dubského.[8]

[165]Zastavme se nyní u přísudkového slovesa, předmětu a příslovečného určení. V článku „Ze srovnávacích studií slovosledných“ V. Mathesius praví: „Velmi zřetelně se tato poměrná netečnost angličtiny k aktuálnímu členění jeví v postavení, které mají v anglické větě předmět a příslovečné určení“ (188). Otázkou citlivosti slovesa a jeho předmětu k fpv. jsem se zabýval v článku „On the Communicative Function of the Verb in English, German and Czech“,[9] v kterém — jak už sám název říká — jsme přihlíželi i k poměrům v němčině. Pro výklad podávaný v tomto článku opět postačí, omezíme-li se na nejpodstatnější. Předmět tvoří — jak ukázali A. Sechehaye, F. Kopečný a I. Poldauf — nezbytně nutné doplnění slovesa. Na rovině fpv. se tento sémantický vztah projevuje takto: tlumočí-li jak sloveso, tak jeho předmět skutečnosti nové, pak předmět je výpovědně dynamičtější než sloveso, a to bez ohledu na větné postavení. Podívejme se na tyto věty: He bought a new book yesterday, Er kaufte gestern ein neues Buch, Er hat gestern ein neues Buch gekauft, Koupil včera novou knihu. Tlumočí-li v těchto větách jak sloveso, tak předmět skutečnosti nové, neznámé, pak bez ohledu na větné postavení bude výpovědně dynamičtější předmět book/Buch/knihu než příslušné sloveso; za daných okolností se předmět stává dokonce vlastním jádrem.

Tlumočí-li předmět nebo sloveso, popř. obě složky skutečnosti známé, pak problém citlivosti k fpv. vlastně nenastává, neboť obecně platí, že složky tlumočící skutečnosti známé přecházejí do základu, stávají se základovými, a to opět bez ohledu na větné postavení. Při tomto zezákladnění se sémantické náplně těchto složek, popř. sémantické vztahy, do kterých tyto složky mohou vstoupit, při vytváření fpv. už neuplatňují.

Jak naše doklady ukazují, platí opět popsaný sémantický vztah za popsaných podmínek na rovině fpv. v různých jazycích. Máme za to, že by nebylo těžké doložit, že platí i pro různá vývojová stadia těchto jazyků, popř. pro jejich dialekty, ať už zkoumané synchronisticky či diachronisticky.

Uvedené doklady nám umožňují dotknout se i problému citlivosti adverbiálního určení k fpv. V těchto dokladech mění své postavení nejenom sloveso a předmět, nýbrž i příslovečné určení. Jde tu o čisté příslovečné určení času. Za předpokladu, že sloveso, předmět a takové příslovečné určení tlumočí skutečnosti nové, platí pro zkoumaný typ vět, že sémantická náplň příslovečného určení a jeho sémantické vztahy k spojení slovesa s předmětem vytvářejí takovou fpv., že bez ohledu na větné postavení jeví příslovečné určení menší stupeň výpovědní dynamičnosti než sloveso a předmět. Tato formulace se opírá o závěry, k nimž došla E. Dvořáková.[10] Aplikujeme-li pozorování E. Dvořákové na naše doklady, pak výše podanou formulaci zdůvodníme takto: příslovečné určení yesterday/gestern/včera vyjadřuje jen pouhé časové určení (časovou kulisu) události, vyjádřené slovesem bought/kaufte/hat gekauft/koupil a předmětem a book/Buch/knihu. Z hlediska sdělení je pak časová kulisa méně důležitá než událost sama. Složka vyjadřující časovou kulisu je pak výpovědně méně dynamická než složka vyjadřující samu událost.

Sémantická větná stavba však není za všech okolností taková, aby se v ní se vyskytlé příslovečné určení časové mohlo chápat jako situační časová kulisa. Podívejme se na větu Chaucer lived in the fourteenth century. Sloveso v ní vyjadřuje existenci a příslovečné určení [166]dobu existence. Je-li podmět Chaucer složkou základovou a zbytek věty nezákladový, pak z hlediska sdělení je důležitější doba existence než existence sama. Příslovečné určení časové stává se tak dokonce jádrem.[11]

Opět poněkud jinak se chová příslovečné určení příčiny. Podívejme se na větu Thanks to his doctor’s prescription he found himself extremely well. Za předpokladu, že jedině he a himself tlumočí skutečnosti známé, působí sémantická náplň příslovečného určení příčiny a z ní vyplývající volný vztah k slovesu tak, že stupeň výpovědní dynamičnosti příslovečného určení prostě závisí na jeho větném postavení. Za daných okolností je tedy příslovečné určení příčiny složkou o poměrně malé výpovědní dynamičnosti; spolu s he vytváří základ; spolu s ním tlumočí skutečnosti, z nichž se ve větné výpovědi myšlenkově vychází. Z toho, co bylo řečeno, vyplývá, že naopak ve větě He found himself extremely well thanks to his doctor’s prescription je příslovečné určení v svém celku vlastním jádrem. Ovšem i zde platí předpoklad, že jedině he a himself, popř. his tlumočí skutečnosti známé. I tato zjištění se opírají o článek E. Dvořákové.[10]

Na základě úvah — byť jistě neúplných — a toho, k čemu jsem došel ve svých jiných pracích,[12] mohu se pokusit o stručné zásadní teoretické zobecnění svých dosavadních pozorování o fpv. Mám za to, že toto zobecnění podává v kostce teorii, která otevírá výhledy pro další bádání.

Naše výklady vycházejí z předpokladu, že je ve shodě s charakterem lidského myšlení a s lineárním charakterem věty, aby se větné složky stavěly v zásadě do sledu směřujícího od vlastního základu přes přechod k vlastnímu jádru a vytvářely tak základní rozložení výpovědní dynamičnosti. Při výstavbě svých vět se však jazyky od tohoto základního rozložení výpovědní dynamičnosti mohou odchýlit, a to ať už přímo z důvodů gramatické stavby jazyka nebo z důvodů jiných (emotivních, rytmických apod.). Povaha těchto odchylek je však taková, že jenom dosvědčuje existenci základního rozložení výpovědní dynamičnosti. Odchylky od tohoto základního rozložení jsou totiž zvláštním způsobem signalizovány. Tuto signalizaci obstarává jednak sémantická stavba větná, jednak kontext. Působení kontextu záleží především v tom, že tematizuje větné složky, tj. vyznačuje jejich základový charakter. S výhradou podanou níže větná stavba sémantická pak může působit při vytváření fpv. prostřednictvím těch svých složek, které nebyly kontextem tematizovány. (Jak jsme výše několikrát ukázali, sémantické náplně složek, resp. sémantické vztahy, do nichž tyto složky vstupují, mohou spoluvytvářet fpv. za předpokladu, že tlumočí skutečnosti nové, neznámé. Z toho plyne: uznáme-li, že stupeň zapojenosti věty do kontextu je dán počtem složek kontextem tematizovaných, pak rozsah působení sémantické stavby při vytváření fpv. je závislý na stupni zapojenosti věty do kontextu.)

[167]Právě podaný výklad je třeba zpřesnit, a to vzhledem k zvláštnímu postavení těch složek, jež se pro svou sémantickou náplň hodí k tomu, aby působily jako základové. Máme na mysli např. zájmena osobní, ukazovací a zvratná a určité členy. V případech, kdy tyto složky působí jako základové, nepochybně signalizují zapojenost do kontextu; na druhé straně však jejich prostřednictvím přece jen působí při vytváření fpv. i sémantická stavba větná.

Snad se nám podařilo ukázat, že fpv. větná je výsledkem napětí mezi základním rozložením výpovědní dynamičnosti na straně jedné a kontextem a sémantickou větnou stavbou na straně druhé. Plné pochopení vztahů z tohoto napětí vyplývajících se ovšem neobejde bez neustálého přihlížení k větné stavbě gramatické. Nemůžeme se zde pouštět do výkladů o stupních i způsobech zapojenosti, resp. zapojitelnosti věty do kontextu.[13] Upozorňuji jen, že zkoumáním zapojenosti, resp. zapojitelnosti vět do kontextu vymezuji působnost jednotlivých prostředků fpv., popř. stanovuji z hlediska fpv. mnohofunkčnost některých větných typů.

Z podaných výkladů vyplývá, že fpv. může být vyjádřena i jinými prostředky než slovoslednými. Neřadí-li nevzrušeně proslovená věta své složky do sledu vlastní základ — přechod — vlastní jádro, nejsme oprávněni ji a priori označit za necitlivou k fpv.[14] Slovní pořádek je ovšem závažným prostředkem fpv., což je ve shodě s lineárním charakterem věty a s ním souvisícím základním rozložením výpovědní dynamičnosti. Avšak míra, v níž se slovosled projeví jako prostředek fpv., závisí na struktuře daného jazyka, především na jeho struktuře gramatické. Proto se může v češtině fpv. dokonce uplatnit jako vedoucí slovosledný činitel, v angličtině však nikoli. Přitom však jak v češtině, tak v angličtině slovosledné formace vposledu respektují fpv., tj. požadavek, aby vzájemné vztahy mezi slovoslednými a neslovoslednými prostředky byly takové, aby věta mohla tlumočit onu fpv., již mluvčí — ať již vědomě nebo podvědomě — chce v daném aktu sdělení vyjádřit. Připomeňme, že tyto formulace pamatují i na závažnou skutečnost, že ani emotivně nevzrušené věty české neřadí vždycky své složky do přísně důsledného sledu vlastní základ — přechod — vlastní jádro.

Domníváme se dále, že podané výklady prokázaly i oprávněnost požadavku, který zastává F. Daneš, L. Doležel, M. Dokulil a K. Hausenblas[15] a který přejímáme — požadavku nesměšovat při výzkumu větné struktury rovinu sémantickou, rovinu gramatickou a rovinu fpv.

 

Než přejdeme k druhé části svého článku, vysvětleme ještě, proč užíváme termínu „funkční perspektiva větná“. Navazujeme tím na termín užitý V. Mathesiem v nadpisu a textu článku „Zur Satzperspektive im modernen Englisch“.[16] Termínu funkční perspektiva užíváme jednak pro jeho poměrně snadnou přeložitelnost do cizích jazyků, jednak proto, že podle našeho názoru vhodně napovídá [168]aktivní, dynamické fungování sémantické a gramatické větné stavby v samém aktu sdělení, tj. v okamžiku, kdy se pro splnění úkolu (funkce) vyjádřit zcela určitou mimojazykovou skutečnost uchopenou myšlením objeví sémantická a gramatická stavba v příhodné, potřebné perspektivě. Mám za to, že pomocí výrazů funkční a perspektiva termín funkční perspektiva větná velmi případně odpovídá i současné snaze československé jazykovědy pochopit funkci jazyka ve vztahu k myšlení a sdělované skutečnosti.

 

II. V druhé části článku obraťme pozornost k slovoslednému principu důraznosti. (Zachováváme zatím tento termín, ačkoli z důvodů, které vysvětlíme dále, bychom raději užívali termínu slovosledný princip emotivní.) Pokud jde o češtinu, jeví se tento princip — jak z výkladů V. Mathesia přesvědčivě vyplývá — jako protipól, či snad ještě lépe řečeno jako organický doplněk principu fpv. V svém článku „Základní funkce pořádku slov v češtině“ (SaS 7, 1941, 175) V. Mathesius o těchto dvou principech říká: „Naše formulace ovšem shrnuje tyto dva činitele ve větu, že pořádek slov v české větě určuje v jádře její aktuální členění, a to podle jedněch principů ve vyjadřování klidném a podle druhých principů ve vyjadřování důrazném.“ Podle V. Mathesia se v češtině při klidném, nedůrazném, neemotivním vyjadřování stavějí větné složky do sledu směřujícího od základu k jádru, při vyjadřování důrazném, emotivním naopak do sledu směřujícího od jádra k základu. Sled od základu k jádru nazývá V. Mathesius pořádkem objektivním, sled od jádra k základu pořádkem subjektivním (I ze čtení pětku dostal). Zjištění V. Mathesia, že princip důraznosti se v češtině jeví jako protipól, či spíše organický doplněk principu fpv., a tak s ním v podstatě tvoří princip jeden, velmi šťastně vystihuje podstatný rys, nosnou základnu české slovosledné soustavy.

Jaké místo přisuzuje V. Mathesius principu důraznosti v slovosledné soustavě anglické? Jinak řečeno, jak posuzuje z hlediska angličtiny charakter principu důraznosti a jeho vztah k principu gramatickému a k principu fpv.? A jaké je naše stanovisko k jeho řešení? Než se pokusíme odpovědět na tyto otázky, všimneme si nejdříve stručně slovního pořádku anglických vět tázacích a přacích. Slovní pořádek těchto větných typů uvádí totiž V. Mathesius jak v článku právě citovaném, tak v článku „Ze srovnávacích studií slovosledných“ ve vztah k principu důraznosti.

V druhém z obou článků V. Mathesius o větách tázacích a přacích (na s. 302) praví: „Jsou to věty povahy výrazně emocionální a normální pořad v nich je proto subjektivní. V otázkách zjišťovacích a větách přacích je důležitou částí výpovědního jádra sloveso, a proto v nich stojí zpravidla před podmětem, často přímo na počátku věty.“

Ve svých vývodech v tomto článku postupuje V. Mathesius takto: Očekávaný, subjektivní pořádek se slovesem na začátku nebo alespoň před podmětem nachází u přacích vět archaického typu Long live the king! (302), dále u zjišťovacích otázek, které se počínají slovesem to be, to have (ať ve významu vlastním nebo ve funkci slovesa pomocného) a dále u zjišťovacích otázek se slovesem modálním, jako např. Is that your coat?, Had the man no friends?, Have you seen that?, Could he hear you? (vesměs na s. 302). Archaické věty typu Long live the king! a zjišťovací otázky, které se počínají nepomocnými slovesy to be a to have, však podle V. Mathesia jeví rozpor, a to mezi požadavky fpv. a požadavky slovosledného principu gramatického. Podle V. Mathesia tu v souhlasu s požadavkem fpv. sloveso sice stojí na začátku nebo alespoň v každém případě před podmětem, ale právě proto odporuje principu gramatickému, který vyžaduje, aby sloveso [169]podmět nepředcházelo. Tento druh rozporu se řeší podle V. Mathesia u těch zjišťovacích otázek a těch vět přacích, na jejichž začátku stojí sloveso pomocné. V takových případech totiž významová, nepomocná složka slovesného tvaru stojí za podmětem. V. Mathesius pak dospívá k tomuto závěru: „Této možnosti angličtina využila k tomu, aby v zjišťovacích otázkách a ve větách přacích smířila požadavky aktuálního členění s gramatickým principem slovosledným: v otázkách užívá opisné konjugace s to do a ve větách přacích modálního slovesa may. Například: … Did you get there in time? May the king live long! …“ (302). V. Mathesius ještě dodává, že otázky věcné, pokud se jimi mluvčí netáže na podmět, dospěly, třebaže z příčin trochu jiných, k stejné konstrukci jako otázky zjišťovací: Which book do you mean? (ibid.).

K těmto vývodům je možno říci toto. Jako tzv. subjektivní lze jistě označit slovosled v archaickém typu Long live the king! Větné složky se tu nesporně řadí od složky výpovědně nejdynamičtější k složce výpovědně nejméně dynamické, od jádra k základu. S takovým sledem se však zpravidla nesetkáváme ani u otázek zjišťovacích ani u vět přacích nearchaického typu, tj. u vět přacích začínajících modálním slovesem. Srovnejme nearchaický typ věty přací May the king live long! s archaickým typem, právě citovaným. Na rozdíl od typu Long live the king! v typu May the king live long! stojí nejdynamičtější složka na konci, nikoli na začátku. Podobně je tomu u otázek zjišťovacích. Začáteční slovesný tvar v nich totiž velmi zřídka mívá charakter jádrový. To je podle našeho názoru snadno vysvětlitelné těmito závažnými okolnostmi.

Zjišťovací otázka zpravidla netlumočí jenom výzvu mluvčího k posluchači, aby buď vyslovil svůj souhlas s platností jistého výpovědního obsahu nebo jeho platnost popřel, ale zjišťovací otázka posluchači také tento výpovědní obsah sděluje, tj. informuje jej o tom, k čemu má zaujmout souhlasný nebo odmítavý postoj. Přitom výpovědní dynamičnost složek tlumočících daný výpovědní obsah se může více nebo méně měnit, tj. může se měnit fpv. zjišťovací otázky. Upozornil na to už Fr. Daneš v článku Intonace otázky (NŘ 33, 1949, 62—68). Tento výklad potvrzuje intonace zjišťovacích otázek. Zdá se, že nejběžnějším typem, který zároveň jeví nejmenší kontextovou zapojenost, je typ |Have you |seen my/hat? s výpovědně nejdynamičtější složkou stojící na konci. Na jiné perspektivy ukazují věty |Have you/seen my hat?, |Have you seen/my hat?, |Have/you seen my hat?, Have |you seen my/hat? Začáteční slovesný tvar se v otázkách zjišťovacích nestává vlastním jádrem už proto, že jeho sémantická náplň je velmi malá. Vždyť tento tvar netlumočí vlastní lexikální význam, a tlumočí-li jej přece (jako u nepomocných sloves to be a to have), pak jde o lexikální význam poměrně malé sdělné hodnoty. Není proto divu, že se tento začáteční slovesný tvar stává vlastním jádrem velmi zřídka, totiž jenom tehdy, vyjadřuje-li zjišťovací otázka pouze apel, vyzývající posluchače k zaujetí souhlasného nebo odmítavého postoje. Takový pouhý apel vyjadřuje zjišťovací otázka, jejíž intonace je od začátku do konce stoupavá (/Have you seen my hat?).

Je ovšem pravda, že podmět, který v nearchaických větách přacích a zjišťovacích otázkách stojí za začátečním slovesem, bývá často základový, čímž se stává, že začáteční sloveso jeví vyšší stupeň výpovědní dynamičnosti než po něm následující podmět. V takových případech půjde jistě o odchylku od důsledně objektivního sledu, směřujícího od vlastního základu k vlastnímu jádru, tedy o odchylku, v níž je možno spatřovat alespoň jisté subjektivní zvlnění slovního pořádku. Avšak pro zmíněnou již poměrně malou sémantickou závažnost začátečního slovesa nejeví se toto zvlnění natolik působivé, aby opravňovalo k závěru, že tzv. subjektivní pořádek je charakteristickým rysem anglických zjišťovacích otá[170]zek a anglických nearchaických vět přacích. Naopak — jak snad vyplynulo z našich úvah — slovní pořádek anglických zjišťovacích otázek a anglických nearchaických vět přacích je v podstatě nikoli subjektivní, ale objektivní.

Je-li náš výklad správný, pak ani nelze v slovním pořádku anglických nearchaických vět přacích a otázek zjišťovacích počínajících se slovesem pomocným spatřovat řešení, které by smiřovalo rozpor mezi požadavky fpv. a požadavky slovosledného principu gramatického. Ba naskýtá se otázka, zdali z hlediska struktury současné angličtiny tu vůbec takový rozpor vzniká.

Lze se totiž ptát, zdali v slovosledné soustavě anglické má princip důraznosti stejné místo jako v slovosledné soustavě české. V češtině se důrazného slovního pořádku dosahuje odchýlením od bezpříznakového pořádku objektivního. To je dáno tím, že se v češtině jako vedoucí slovosledný princip uplatňuje fpv., kdežto v angličtině je vedoucím slovosledným činitelem princip gramatický. A to vyvolává otázku, zdali by se tzv. důrazný slovosled neměl v angličtině jevit spíše jako příznakové odchýlení od bezpříznakového pořádku gramatického.

Odpovíme-li na tuto otázku kladně, pak vysvětlení v ní navržené dovoluje uvést na společného jmenovatele jak archaické věty přací typu Long live the king!, mající na začátku složku výpovědně nejdynamičtější, tak nearchaické věty přací typu May the king live long! a otázky zjišťovací, mající na začátku naopak složku s výpovědní dynamičností poměrně slabou. Ačkoli tyto věty jeví různou stavbu z hlediska fpv., souhlasně se odchylují od bezpříznakového slovosledu, totiž příznakovým předpodmětovým postavením složky plnící funkci verba finita.

Bylo by možno namítnout, že se tu na společného jmenovatele neorganicky uvádějí věty archaické s větami nearchaickými. Na uvedeného společného jmenovatele lze však uvést všechny věty (bez ohledu na stupeň archaičnosti, který snad ukazují), které V. Mathesius v článku „Ze srovnávacích studií slovosledných“ cituje přímo jako doklady na působení principu důraznosti v angličtině (303—304). Tyto jeho doklady mají společné to, že se napořád — různým způsobem — odchylují od gramatického slovního pořádku. Nemají však společné to, že by se napořád odchylovaly od pořádku tzv. objektivního.

Pro nedostatek místa nechceme zde citovat všechny doklady V. Mathesia, doložme však alespoň své tvrzení, že ne všechny z nich se odchylují od objektivního pořadu. Všimněme si těchto jeho dokladů: This lesson time will teach to all alike, These great men we trust that we know how to prize, Hers is the meekness that belongs to the hopeless, Therefore have we linked ourselves to the only Party that promises us the boon we seek. Tak věta This lesson … a věta These great men … mají na začátku složky základové, po nichž výpovědní dynamičnost nesporně jeví vzestupnou linii směřující k vlastnímu jádru. Složky se tedy v těchto větách neřadí do sledu jádro-základ, ale do sledu objektivního. Objektivní je i sled složek ve větě Hers … a ve větě Therefore … Sám V. Mathesius označuje adverbiální therefore za důrazně konektivní. A konektivní složky, jak je známo, mívají charakter základový.

V angličtině tedy není subjektivní sled slov bezpodmínečně nutným předpokladem pro vytvoření emotivního slovního pořádku. Jak vyplývá z našich poznámek, souvisí s tím tyto okolnosti. Důraznost slova stojícího na začátku věty není nutně vyvolána vysokým stupněm jeho výpovědní dynamičnosti; vždyť může být způsobena prostě výjimečným odchýlením od obvyklého (bezpříznakového) slovního pořádku. Pokud jde o jádrové složky, mohou v takových případech zaujímat zcela „objektivní“ postavení na konci věty. Jelikož i tak zůstávají nositelkami nejsilnějšího důrazu, lze říci, že ani nejsilnější důraz ani jádrový charakter nejsou [171]v angličtině bezpodmínečně nutnými předpoklady pro signalizaci emotivního slovního pořádku.[17]

Tyto skutečnosti nás vedou k tomu, že mluvíme-li o slovosledné soustavě anglické, popř. o slovosledu obecně, neklademe rovnítko mezi pojmy pořádek subjektivní a pořádek emotivní ani mezi pojmy pořádek objektivní a pořádek neemotivní. Místo termínu slovosledný princip důraznosti bychom pak pro studium anglického slovního pořádku, popř. pro studium slovního pořádku obecně, navrhovali termín slovosledný princip (činitel) emotivní. Jak snad vyplývá z toho, co zde bylo předneseno, označovali bychom tímto termínem činitele, který vyvolává příznakový slovní pořádek, aby vyjádřil vzrušený postoj mluvčího (pisatele) k sdělovanému výpovědnímu obsahu, popř. jeho apel na posluchače (čtenáře). Stupeň vyjadřovaného vzrušení, popř. apelu, může ovšem být podle souhry účastněných jazykových prostředků různý.

Shrňme nyní vývody podané v druhé části našeho článku a odpovězme tak na otázky, které jsme si na začátku této části položili. Jak jsme již zdůraznili, platí pro češtinu zjištění V. Mathesia, že se slovosledný princip důraznosti (v naší terminologii slovosledný princip emotivní) jeví jako protipól, či spíše jako organický doplněk principu fpv. Jinak řečeno, pokud jde o češtinu, je třeba souhlasit s tím, aby se emotivní slovosledný princip vysvětloval na pozadí slovosledného principu fpv. Pokud však jde o angličtinu, je charakter její slovosledné soustavy takový, že i v oblasti emotivní se omezuje působnost fpv. jako slovosledného činitele. Přesné vymezení místa fpv. v souhře prostředků vytvářejících emotivní slovní pořádek není úkolem tohoto článku, lze však, myslíme, říci toto: slovosledný princip emotivní je třeba v angličtině vysvětlovat především na pozadí slovosledného principu gramatického. Toto různé postavení emotivního slovosledného principu v češtině a v angličtině[18] se projevuje i v nestejně rozsáhlém uplatnění tohoto principu v těchto jazycích. Je pochopitelné, že v češtině, v níž vedoucí slovosledný princip slovní pořádek uvolňuje, uplatní se slovosledný princip emotivní v daleko širší míře než v angličtině, v níž vedoucí princip slovosledný slovní pořádek naopak zpevňuje.

Zbývá ještě promluvit o slovosledném principu větného rytmu. I ten ovšem vyvolává bohatou problematiku. Z hlediska celkové koncepce, o níž nám tu především běží, stačí však vyzvednout skutečnost — na kterou, pokud víme, ještě nebylo upozorněno —, že se tento princip ani v angličtině ani v češtině v podstatě nedostává do rozporu s fpv. To lze opět vysvětlit tím, že fpv. je jev, který se realizuje nejen prostředky slovoslednými, ale i prostředky neslovoslednými. Z tohoto hlediska je dokonce vysvětlitelné i to, co o principu větného rytmu v angličtině zjistil [172]V. Mathesius, že totiž v ní určuje vzájemné postavení podmětu a přísudkového slovesa mnohem pronikavěji nežli princip fpv. (305).

To, že se slovosledný princip větného rytmu v zásadě nedostává do konfliktu s fpv. a že tedy ani on neznecitlivuje větu k fpv., lze vyložit především tím, že se do okruhu jeho působnosti dostávají složky, které změnou svého větného místa nemění uvnitř věty vzájemný poměr stupňů výpovědní dynamičnosti. Uveďme zde alespoň po jednom dokladu z češtiny a angličtiny.

Různé rytmické linie jeví tyto české varianty: Ani se na to nemohu podívat, Ani podívat se na to nemohu, Ani se na to podívat nemohu. Ponechme stranou spolupůsobení slovosledného principu emotivního, který se plně projevuje ve variantě druhé a do jisté míry i ve variantě třetí, ale všimněme si, že ani změna místa zvratného se ani výměna míst mezi složkami nemohu a podívat nemění vzájemný poměr stupňů výpovědní dynamičnosti, který zůstává ve všech třech variantách stejný. (Všechny tři varianty jeví stejný stupeň kontextové zapojenosti.) Je to tím, že zájmeno se pro svou sémantickou chudost nepřispívá k jádrovému charakteru infinitivu podívat, který zase zůstává nezbytně nutným významovým doplněním modálního slovesa nemohu. Z tohoto výkladu vyplývá, že se rytmický princip může daným způsobem projevit proto, že mu to dovoluje větná stavba nejen gramatická, ale i sémantická, která za daných okolností může působit jako prostředek fpv. proti základnímu rozložení výpovědní dynamičnosti.

Uveďme ještě doklad anglický. Jak ukázal V. Mathesius, dosahuje se v angličtině zvláštního stylistického účinku tím, zatíží-li se rytmicky začátek a konec věty. Tak místo útvaru He no sooner began to speak than every one was silent se začátkem rytmicky slabým je možno užít varianty No sooner did he begin to speak than every one was silent (305) se začátkem rytmicky silným. Ponechme opět stranou spolupůsobení slovosledného principu emotivního, který se projevuje odchýlením od běžné gramatické stavby, ale všimněme si, že se poměr stupňů výpovědní dynamičnosti, jak se jeví uvnitř obou variant, nikterak neliší. Složka he je pro svou sémantickou náplň v obou variantách základová. Nově přistupující přechodová složka did ve variantě druhé udává jen časové zařadění a co do výpovědní dynamičnosti nepřevyšuje složku he.

V českých i anglických variantách působil rytmický princip v mezích, vytčených mu větnou stavbou gramatickou, větnou stavbou sémantickou a fpv. Z tohoto hlediska lze pochopit i jeho postavení v slovosledné soustavě české i anglické. Rytmický princip vposledu respektuje požadavky vyjmenovaných rovin, a tak se nedostává do rozporu se slovosledným principem fpv., principem gramatickým a principem emotivním.

Bylo by jistě možno zkoumat i slovosledné činitele jiné než ty, o nichž jsme výše pojednávali. V článku „Základní funkce pořádku slov v češtině“ (na s. 180) uvádí V. Mathesius další činitele, moment syntaktické jasnosti, moment mluvnosti a hláskového uspořádání vůbec. Všichni tito a popř. ještě další činitelé by však — jak V. Mathesius nepochybně správně soudí (ibid.) — nic neměnili na pevném rámci, vytvářeném za podmínek daných jazykovou strukturou těmi slovoslednými principy, kterými se zabýval článek „Ze srovnávacích studií slovosledných“ a kterými se zabývalo i stejnojmenné naše pojednání.

Své výklady o slovosledné soustavě anglické ve srovnání se slovoslednou soustavou českou uzavřeme stručně takto. Vyšli jsme z koncepce V. Mathesia. Pokusili jsme se ukázat, že fpv. má jiné a daleko důležitější postavení v jazykové struktuře, než jak se V. Mathesius domníval. Toto zjištění vrhá podle našeho názoru nové světlo nejen na vztah mezi slovosledným principem gramatickým a slovosledným principem fpv., ale i — především z hlediska angličtiny — na slovosledný princip emotivní a na slovosledný princip větného rytmu. Máme za to, že uvedené zjištění nově osvětluje i strukturu věty vůbec, jakož i její funkci v aktu sdělení samém. Domníváme se, že otvírá i nové cesty pro diachronistické studium slovního pořádku. Všechny doplňky, resp. snad korekce Mathesiových tezí, [173]však jenom potvrzují plodnost základních rysů jeho koncepce. V. Mathesiovi patří nesporně zásluha o to, že podal první pokus o soustavné zachycení anglické slovosledné soustavy v jejích hlavních principech. Má proto pravdu, když svůj článek „Ze srovnávacích studií slovosledných“ končí slovy: „Literatura o něm [tj. o anglickém slovním pořádku] je značná, ale soustavné jeho zachycení v hlavních principech, o které jsem se pokusil v tomto článku, je, pokud vím, metodou i provedením první svého druhu“ (307).

 

R é s u m é

FROM COMPARATIVE WORD-ORDER STUDIES

(Thoughts on V. Mathesius’ Conception of the Word-Order System in English Compared with That in Czech)

Towards the close of his life Professor V. Mathesius published a paper, Ze srovnávacích studií slovosledných (From Comparative Word-Order Studies) (Časopis pro moderní filologii 28/1942, pp. 181—190 and 302—307), which presented a summary of his previous researches into the word-order in English compared with that in Czech.

Following the order of argument of this paper, the present article briefly reviews the results achieved by its author and other scholars in the field of word-order studies in the course of the twenty years that have elapsed since the publication of the paper.

In it, V. M. has put forth two important methodological observations. First, in order to determine the character of the word-order system of a language, it is necessary to determine the character of the chief word-order principles and their hierarchy, i. e. their mutual relations. Second, in establishing these phenomena, much valuable service will be rendered by the analytical method of comparing languages.

In his interpretation of the Czech and English systems of word-order, V. M. is certainly right in regarding the word-order principle of FSP (= functional sentence perspective) as the leading one in the former (but as one of secondary importance in the latter), and vice versa the grammatical principle as the leading one in the latter (but as one of secondary importance in the former). In the present author’s opinion, however, this does not mean that English is less susceptible to FSP than Czech, as V. M. is led to suppose. As the present author shows (and has also shown in greater detail elsewhere), word-order is not the only means of FSP. To what extent it may function as such a means depends primarily on the grammatical structure of the language. That is why FSP may become the leading word-order principle in Czech, but not in English. In both languages, however, word-orders observe the requirement of FSP: the interrelations between word-order and other means of FSP are such as to make it possible for the sentence to express the particular FSP the speaker wishes it to convey in the very act of communication.

In the second part of the present article, the author concentrates on the relations between the principle of emphasis, the grammatical principle and the principle of FSP. He points out that the common feature of the examples adduced by V. M. in illustration of how the principle of emphasis functions in English is not the deviation from consistent theme-rheme perspective. What they all have in common is their deviation from the order normally required by the grammatical principle. This shows that in regard to English the principle of emphasis (the author would rather refer to it as the emotive principle) cannot be interpreted solely on the grounds of the FSP principle, but first and foremost on those of the grammatical principle. In regard to Czech, of course, an interpretation on the grounds of the FSP principle is possible and correct. All this is due to the differences in character displayed by the two word-order systems (one being dominated by the grammatical and the other by the FSP principle).

Neither does the rhythmical principle render the sentence insusceptible to FSP. This is mainly due to the fact that among the elements primarily affected by this principle are such as do not [174]cause a change in the FSP of the sentence if shifted from one position to another. Further these shifts do not seem to be such as to interfere with the functions of the emotive and grammatical principles.

The amplifications, or perhaps even corrections, of V. M.’s conception of the English system of word-order by no means disprove the highly suggestive and pioneer character of his ideas. To the author’s knowledge, V. Mathesius was the first to offer a methodically coherent account of the English system of word-order with due regard to the hierarchy of the chief word-order principles.


[1] Viz Soupis prací Viléma Mathesiusa, vyd. angl. semin. KU a PLK, Praha 1947.

[2] V poslední době se plodnost Mathesiových myšlenek o slovním pořádku, popř. o aktuálním členění větném uznává i mezi sovětskými lingvisty; srov. např. předmluvu akad. V. V. Vinogradova k druhému dílu akad. mluvnice současné ruštiny (Grammatika russkogo jazyka, Moskva 1954, II. 1, 80); studii B. A. Iľjiše Razvitije sposobov vyraženija smyslovogo predikata v anglijskom jazyke, Materialy vtoroj naučnoj sessiji po voprosam germanskogo jazykoznanija, Moskva-Leningrad 1961, 195, 197—198; knihu K. G. Krušeľnické Očerki po sopostaviteľnoj grammatike nemeckogo i russkogo jazykov, Moskva 1961, 198; monografii I. P. Raspopova Aktuaľnoje členenije predloženija, Ufa 1961, 14—17. V otázkách aktuálního členění větného se pracuje i pod vedením O. S. Achmanovové a E. M. Mednikovové na katedře anglistiky Moskevské university (v. English Studies at the Moscow State University, Zeitschrift für Anglistik und Amerikanistik 9, 1961, 74). Z jiných slovanských lingvistů uvádíme S. Ivančeva (Nabljudenija vărchu upotrebata na člena v bălgarski ezik, Bălgarski ezik 7, 1957, 499—524) a F. Michałka (Wliw němčiny na połoženije finitneho słowjesa w serbskej sadźe, Otázky slovanské syntaxe, Spisy fil. fak. Univ. J. E. Purkyně 85, 1962).

[3] Takováto stránková čísla odkazují na Mathesiův článek Ze srovnávacích studií slovosledných.

[4] Za současného stavu bádání je někdy nesnadné vésti hranici mezi složkami základovými a přechodovými na straně jedné a složkami přechodovými a jádrovými na straně druhé. Pro správnou interpretaci fpv. je však především nutné, aby byl spolehlivě udán vzájemný poměr stupňů výpovědní dynamičnosti, jak jej jeví dané větné složky. (Srov. náš čl. Some Thoughts on the Function of Word-Order in Old English and Modern English, Sborník prací fil. fak. brněnské university. 1957 A5, 72—73.) — [Autor zachovává Mathesiovy termíny: základ - jádro; další vývoj v bohemistice termín „základ“ pro jeho jistý stupeň synonymičnosti nahradil termínem východisko (s nímž se setkáváme již u Mathesia). Pozn. rd.]

[5] Pokud se za doklady uvádí číslo stránky, jde o příklady uváděné u V. Mathesia.

[6] ČMF 39, 1957, 22—42, 165—172.

[7] Navázal jsem v něm — pokud jde o funkci členů v fpv. — na postřehy uvedené v knize B. A. Iľjiše Sovremennyj anglijskij jazyk, 2. vyd., Moskva 1948, §§ 363 a 364.

[8] Viz např. s. 206—216 knihy K. G. Krušeľnické, cit. výše v pozn. 2; i studii Ivančevovu cit. tamže. Další literatura: O. I. Moskaľskaja, Artikl u nemeckom jazyke, Inostrannyje jazyki v škole 5, 1956, 17—37. — P. Novák, K zdvojování předmětu v albánštině, Sborník slavistických prací věnovaných IV. mezinár. sjezdu slavistů v Moskvě, Universita Karlova, Praha 1958, 27—32. — A. G. Hatcherová, Syntax and the Sentence, Word 12, 1956, 234—250; Theme and Underlying Question, Two Studies in Spanish Word Order, Supplement to Word 12 (1956). — J. Dubský, L’inversion en espagnol, Sborník prací fil. fak. brněnské university 1960, A8, 111—122.

[9] Brno Studies in English I, Praha 1959, 39—68. Otázkou citlivosti německého slovesa k fpv. se nejnověji podrobně zabývá E. Beneš v čl. Die Verbstellung im Deutschen, von der Mitteilungsperspektive her betrachtet, Philologica Pragensia 5, 1962, 6—19. Autor rovněž dochází k názoru, že německé sloveso je citlivé k fpv.

[10] V čl. Poznámky k postavení příslovečného určení situačního v angličtině a češtině z hlediska aktuálního členění větného (Sborník prací fil. fak. brněnské university 1961, A-9, 141—152), který navazuje na naše studie. Srov. k tomu i náš dovětek k tomuto čl. Ještě k postavení příslovečného určení v angličtině a češtině z hlediska aktuálního členění větného (tamtéž, 153—156).

[11] Je jistě pozoruhodné, jakou velikou důležitost má pro vytváření fpv. významový okruh „existence nebo objevení na scéně“ (zahrnující vlastní existenci nebo objevení na scéně, dále dobu a místo této existence nebo tohoto objevení, popř. také existující osobu, věc, děj atd.). Máme za to, že by opět nebylo těžké doložit, že uvedené sémantické vztahy platí nejen pro angličtinu, němčinu a češtinu, ale i pro jiné indoevropské jazyky; domníváme se, že platí jak z hlediska synchronistického, tak diachronistického, pro formu spisovnou i formy dialektické. Pokud jde o angličtinu a španělštinu, viz ještě naše pojednání Notes on the Function of the Sentence in the Act of Communication (Marginalia on Two Important Studies in Syntax by Anna Granville Hatcher), Sborník prací fil. fak. brněnské university 1962, A10.

[10] V čl. Poznámky k postavení příslovečného určení situačního v angličtině a češtině z hlediska aktuálního členění větného (Sborník prací fil. fak. brněnské university 1961, A-9, 141—152), který navazuje na naše studie. Srov. k tomu i náš dovětek k tomuto čl. Ještě k postavení příslovečného určení v angličtině a češtině z hlediska aktuálního členění větného (tamtéž, 153—156).

[12] Vedle studií už citovaných na s. 164 a 165 a v poznámkách 4, 10, 11, jde ještě o Poznámky k problematice anglického slovního pořádku z hlediska aktuálního členění větného, Sborník prací fil. fak. brněnské university 1956, A4, 93—107; More Thoughts on the Communicative Function of the English Verb, ibid., 1959, A7, 74—98; On the Communicative Value of the Modern English Finite Verb, Brno Studies in English III, Praha 1961, 79—104; Bemerkungen über einen deutschen Beitrag zum Problem der Satzperspektive, Philologica Pragensia 1, 1958, 49—54.

[13] Pokusil jsem se o to v Thoughts … (viz s. 169 a pozn. 9), kap. III a v Notes … (viz pozn. 11), kap. III.

[14] Srov. P. Novák, O prostředcích aktuálního členění, Acta Universitatis Carolinae, 1959, Philologica 1, 10.

[15] Fr. Daneš, Vedlejší věty účinkově přirovnávací se spojkou než aby, NŘ 38, 1955, 20; týž, Intonace a věta ve spisovné češtině, Praha 1957, 56. — L. Doležel, O stylu moderní české prózy, Praha 1960, 12—13. — Fr. Daneš - M. Dokulil, K tzv. významové a mluvnické stavbě věty, O vědeckém poznání soudobých jazyků, Praha 1958, 231—246. K. Hausenblas, Syntaktická závislost, způsoby a prostředky jejího vyjadřování, Bulletin Vysoké školy ruského jazyka a literatury 2, 1958, např. 9—10.

[16] Archiv für das Studium der neueren Sprachen, sv. 155, roč. 84, 1929, 202—210.

[17] I v takových případech jádrové složky spolutlumočí emotivní zabarvení věty. Nestávají se ovšem nositelkami emotivnosti pro přemístění ve větě, ale v důsledku emotivního charakteru celé věty. Zajímavou paralelou je tu jev, na který upozornil J. Vachek. Jde o to, že „teprve větná souvislost dotváří význam [rozuměj: anglického — J. F.] slovesného tvaru nejen pokud se týče podmětnosti nebo předmětnosti, přechodnosti nebo nepřechodnosti, perfektnosti nebo imperfektnosti atd., ale také pokud se týče pozitivnosti nebo negativnosti“. (Citováno z vydavatelských poznámek J. Vachka k cit. Mathesiovu Obsahovému rozboru současné angličtiny na základě obecně lingvistickém, 219—220.)

[18] Z hlediska historického vývoje jsme o postavení emotivního principu v anglické slovosledné soustavě pojednali v cit. článku o funkci slovního pořádku v staré a nové angličtině (viz pozn. 4). — Závažným příspěvkem k studiu emotivního slovního pořádku v angličtině je článek A. Grada Affectivity and Inversion in Modern English, Zbornik Filosofske fakultete II, Ljubljana 1955, 335—373 a kapitola o slovním pořádku v knize B. M. Charlestonové Studies on the Emotional and Affective Means of Expression in Modern English, Bern 1960, 137—158. Oba autoři však hodnotí emotivní princip slovosledný v podstatě stejně jako V. Mathesius.

Slovo a slovesnost, volume 23 (1962), number 3, pp. 161-174

Previous Nedožité osmdesáté narozeniny profesora dr. Viléma Mathesia

Next Ladislav Nebeský, Petr Sgall: Vztah formy a funkce v jazyce (Pokus o axiomatizaci)