Různé typy významových vztahů a problematika jazykových polí

Otto Ducháček

[Articles]

(pdf)

Разные типы семантических отношений и проблематика семантических полей / Différents types de relations sémantiques et la problématique des champs linguistiques

Vztahy mezi slovy jsou velmi četné, různorodé a namnoze značně komplikované. Slova totiž mohou spolu souviset a někdy i vstupovat v různé strukturní celky na základě tvarové podobnosti (paronymie) nebo dokonce shody (homonymie), na základě příbuznosti gramatické (shoda v slovním druhu, v deklinaci, v konjugaci apod.) nebo syntagmatické (kontextové), na základě podobnosti, shody nebo naopak protichůdnosti svých významů věcných (synonymie, antonymie) i vztahů jiných, jako např. souřadnosti, podřazenosti nebo nadřazenosti, vztahu jednotlivce ke kolektivu, části k celku, výrobce k výrobku, materiálu k výrobku, místa k věci na tom místě (původně) vyráběné, místa k osobě nebo věci na tom místě (v budově, místnosti, nádobě atd.) se nalézající apod.[1]

Ačkoli se chceme zabývat jen vztahy významovými, musíme si alespoň letmo připomenout i ostatní vztahy, a to proto, že jsou s významovými nerozlučně spjaty.

Vedle tvarové shody homonym (kolej - kolej) a tvarové podobnosti jednak paronym (pes - bez - ves), jednak slov stejně zakončených (Petr - centimetr) apod. shledáváme se totiž také s tvarovou podobností, která je dána shodou kořene vyplývající z etymologické příbuznosti (mésti, smésti, umésti, zametati, vymetati, metař, metařský, smeták, metla, metlice atd.), shodou předpony (protijed - protiklad) nebo přípony, resp. zakončení (háček - fráček - panáček). V těchto případech však už jde nejen o podobnost tvarovou, ale zároveň i o sounáležitost významovou. Kořen slova je totiž nositelem základního významu a také předpony i přípony mívají svou sémantickou hodnotu, někdy dokonce tak závažnou, že velmi podstatně modifikují význam slova. Jindy jej alespoň zpřesňují, např. tím, že řadí slovo do určitého slovního druhu a do určité skupiny (slovo učitel odvozené příponou -tel od slovesa učit je substantivum a patří do skupiny jmen činitelských), k určitému deklinačnímu nebo konjugačnímu vzoru atd.

Také vztahy syntagmatické, zvláště jsou-li trvalého charakteru (ve frazeologických spojeních), mohou ovlivnit význam slova, např. svádět boj, rozbít stan.

Nejdůležitější jsou však přece jen vztahy významové v užším smyslu slova. Každé slovo je třeba chápat jako součást sémantické skupiny, jejímž je členem a jejíž ostatní členy mohou jeho význam ovlivnit (upřesnit, omezit, modifikovat). [239]Mohou změnit asociačními pochody a větným nebo situačním kontextem původní (etymologický) význam slova i jeho příslušnost k určitému slovnímu druhu.

Slovo tedy není z hlediska sémantického samostatným celkem, nýbrž členem menší nebo větší sémantické skupiny, v níž každý člen závisí na jednom nebo (častěji) na několika jiných, svým způsobem příbuzných slovech.

Ukažme si na příkladech různé možné souvislosti.

Slovo padělatel lze zařadit:

1. do skupiny slov významově příbuzných: padělati, dělati, udělati, zadělati, přidělati, vydělati, přivydělati si …; výdělek, prodělek, padělek, dodělávka, dělání, dělník, dělnice, dílo, dílko …; dělný, udělaný, přidělaný, dodělaný atd.;

2. do řady činitelských jmen tvořených sufixem -tel: pachatel, napodobovatel, sběratel, kazatel, ředitel, vychovatel atd.;

3. do řady slov s předponou pa-, označujících něco špatného: pachuť, paklíč, pazvuk apod.;

4. do skupiny synonym: falšovatel, falzifikátor;

5. do skupiny slov příbuzného významu: podvodník, pachatel, delikvent, zločinec atp.;

6. do skupiny slov, s nimiž se často vyskytuje ve větné nebo situační souvislosti, která rovněž může působit značné asociační sblížení: bankovky, peníze, listiny, dokumenty, legitimace …; přestupek, přečin, zločin, delikt; veřejná bezpečnost, strážník, detektiv, zatčení, zatčený, obžalovaný, vyšetřování, soud, soudce, porota, rozsudek, trest, vězení, žalář, nucené práce atd. Výběr a počet, jakož i strukturace členů této skupiny závisí na individuální povaze a životních zážitcích a zkušenostech mluvčího nebo posluchače.

Slovo učenost lze zařadit:

1. do skupiny slov významově příbuzných: učiti, vyučiti, naučiti, doučiti se, vyučovati, odnaučovati …; učenec, učeň, učedník, učednice, učení, vyučování, učitel, učitelka, učitelstvo, učiliště, učebna, učebnice …; učební, učňovský, učitelský, učený, učenecký atd.:

2. do skupiny abstraktních substantiv s příponou -ost, označujících nějakou vlastnost: uvážlivost, opatrnost, chladnokrevnost, zkušenost, veselost, smělost, hbitost, obratnost apod.;

3. do skupiny slov příbuzného významu (bez ohledu na příbuznost tvarovou): moudrost, sčetlost, chytrost; erudice, inteligence atp.;

4. do skupiny antonym: neučenost, nevědomost;

5. do skupiny slov, s nimiž se často vyskytuje ve větné nebo situační souvislosti; substantiva učenec, vědec, badatel, vysoká škola, výzkumný ústav, akademie věd, výzkum, pokus, vynálezy, teorie, hypotéza, spis, přednáška, posluchačstvo; adjektiva velký, nesmírný, mimořádný, obdivuhodný, překvapující; slovesa překvapovati, buditi úctu apod.

Zařazujeme-li takto slova do různých skupin podle různých hledisk, jejich význam se nám zpřesňuje a uvědomujeme si, že nejen slova jako celky, ale i jejich části (předpony a přípony) mohou být synonymní a antonymní, např. s předponou do- může být synonymní při- (donesl - přinesl, dovezl - přivezl, donutil - přinutil, doznal - přiznal), u- (dozrál - uzrál), za- (došel k němu - zašel k němu), po- (dotvrdil to - potvrdil to), vy- nebo roz- (dořešil to - vyřešil to - rozřešil to); proti vz- je antonymní s- (vzlétnouti - slétnouti, vzhlédnouti – shlédnouti …).

Významové skupiny mohou být nejen přirozené, jak jsme právě viděli (nezáleží na tom, z jakého hlediska k seskupení došlo), ale i umělé (hodnosti vojenské, jiné titulatury apod.) a poloumělé, vytvořené odborníky (odborná terminologie různých vědních disciplín, výrobních nebo správních odvětví atd.) nebo básníky (výrazy pro krásu, pro lásku apod.).

Někdy slova ve skupině tvoří souvislé řady (postupné řady číslovek, chronologická řada jmen dní v týdnu, řada jmen měsíců apod.) nebo soustavy řad (příbuzenské názvy: dědeček - otec - syn - vnuk, babička - matka - dcera - vnučka atp.), přičemž u některých řad pozorujeme větvení.

[240]Šelmy můžeme dělit na kočkovité, psovité, hyenovité, medvědovité, kunovité a pucholovité; šelmy kočkovité lze dělit na lvy, tygry, jaguáry, pardály, levharty, gepardy, rysy, kočky atd.

Většinou však jsou vztahy mezi jednotlivými členy slovních skupin mnohem komplikovanější. Někdy jsou všechny výrazy v jedné rovině (odtud vznikl pojem jazykové pole), jindy však některá slova jsou nadřazena jiným, a to buď svým sémantickým obsahem (krásný - hezký) nebo svou příslušností k různým jazykovým vrstvám (vedle literárního krásný a hezký lze v hovorové řeči užít slova prima nebo argotického žužo).

V jazykových polích nemají tedy všechna slova stejnou hodnotu. Proto v nich můžeme pozorovat strukturu hierarchizovanou, ale musíme si hned uvědomit, že hierarchie mezi slovy není ani přesná, ani stálá, protože jednotlivé členy pole na sebe stále působí a jejich vzájemný poměr se proto mění. Podobné působení lze konstatovat i mezi jednotlivými poli jako celky, a to zvláště mezi poli pojmovými, která si jsou nějakým způsobem blízká.

U téhož jazykového pole můžeme pozorovat určité rozdíly individuální jak v rozsahu, tak i ve struktuře. Lze si je vysvětlit rozdíly ve věku, vzdělání, zaměstnání a zkušenostech mluvčích. Větší rozdíly lze konstatovat mezi ekvivalentními poli v různých jazycích a mezi různými historickými stadii téhož pole v jednom jazyce. Časem se mění počet slov v jazykovém poli (některá zanikají nebo přecházejí do jiného pole, jiná se nově tvoří nebo přistupují z jiných polí sousedních), mění se též jejich obsah i rozsah a následkem toho i jejich vzájemné vztahy, a tedy i struktura pole.

Ukázali jsme si již, že slova lze třídit a řadit podle různých hledisek, neboť jejich vzájemné vztahy jsou různé. Proto jsou i různé druhy jazykových polí. Lze je dělit na dvě hlavní skupiny: slovní a pojmová. Slovní pole lze dělit na morfologická, syntagmatická a asociační. Pojmová mohou být jednoduchá nebo komplexní. Jádrem jednoduchých pojmových polí je jediný pojem, v komplexních polích se slova vztahují k celé skupině příbuzných pojmů.

Průzkum různých druhů jazykových polí je velmi instruktivní. Zkoumání morfologického pole ukáže, jak jsou slova spolu spjata podobností tvaru (akustického, popř. grafického). Studium polí syntagmatických umožní lepší poznání vlivu kontextu na význam slov. Vlivem kontextu mohou totiž slova svůj významový obsah buď změnit, nebo naopak při významové změně slova v určitých vazbách původní význam zachovat. Rozbor vztahů mezi slovy v polích asociačních pomůže odkrýt postup myšlenkových pochodů, což má značný význam pro psychologii i pro psychiatrii. Studium pojmových polí je velmi důležité proto, že význam slova lze plně postihnout jen poznáním jeho vztahů se slovy významově příbuznými nebo protichůdnými.[2]

O reálnosti a účinnosti těchto vztahů svědčí i tzv. lidová etymologie a významová atrakce, které jsou důkazem tendence zařadit každé slovo na místo, jež mu přísluší ve skupině (jazykovém poli), jejímž (jehož) je členem podle jazykového povědomí mluvčího, ať již toto povědomí vzniklo vlivem častých spojení ve větách nebo vlivem určitých zkušeností mimojazykových:

Např. světnice (souvisí s adjektivem světlý) se v lidové řeči někde změnilo v sednice, protože [241]se spojovalo se slovesem sedět; procesí se dialekticky změnilo v prosecí, protože lidé se účastnili procesí často proto, že si chtěli něco vyprosit, např. déšť v době velkého sucha.

Vliv různých životních zkušeností, někdy profesionálních (dělníků, zemědělců, studentů, příslušníků různých řemesel atd.), jindy individuálních, vliv prostředí nebo historických událostí (revoluce, válka atd.) apod. přispívá k nestálosti a proměnlivosti jazykových polí, jejich rozsahu i vnitřní struktury.

Již to, co jsme uvedli, potvrzuje pravdivost úvodního obecně tradovaného tvrzení, že vztahy mezi slovy jsou četné, různorodé a namnoze komplikované. Složitost těchto vztahů však je ještě větší, než vyplývá z toho, co jsme již řekli. Pro předběžné zjednodušení příliš složité problematiky jsme totiž dosud nechali stranou otázku komplexnosti jednotlivých významů samých.

Význam slova je realizací souhrnu dominanty (zpravidla nocionální, výjimečně expresívní) a vedlejších komponentů nocionálních, expresívních (afektivních a volních), gramatických (příslušnost k určitému druhu slov, charakter slovního skladu) a funkčních (např. možnost užití jen v určitých kontextech, situacích nebo společenských prostředích). Hlavní potíž je v tom, že jejich počet, závažnost a vzájemný poměr není zpravidla zcela konstantní. Rozdíly bývají generační (časové), dialektické (místní), vrstvové (podle společenských tříd a podle skupin lidí určitého zaměstnání nebo určitého společného zájmu) a dokonce i individuální (podle vzdělání, zkušeností, povahy, společenského nebo náboženského přesvědčení atd.) a příležitostné (afektivní zbarvení dané okolnostmi).

K významovému jádru (dominantě) se tedy pojí vedlejší představy a popř. průvodní city. Tyto představy a city nemusí být nutně shodné u mluvčího a u posluchače, alespoň ne v celém rozsahu. Počet, kvalita i intenzita vedlejších komponentů významových i citových a volních se může lišit.

Některá slova, jako např. odborné termíny (vodík, čtverec, násobitel, metr apod.), mají význam jasný, prostý a homogenní, protože je tvořen jen významovou dominantou bez účasti vedlejších komponentů. Naproti tomu u jiných slov mají vedlejší komponenty značnou důležitost, a to u většiny slov zvláště nocionální, např. u slov pes a nůž proto, že je mnoho a velmi různých druhů psů a nožů. Jsou však i slova, u nichž nejvýznamnější jsou komponenty afektivní. Do této skupiny patří citoslovce, nadávky a lichotky.

Čím jsou průvodní představy a city silnější, tím je pozice dominanty slabší. Převládne-li některá z představ, stane se sama dominantní a z původní dominanty se stane nocionální komponent, čímž ovšem nastane změna významu slova. Převládnou-li city, může slovo významovou dominantu ztratit a stát se významově prázdným nebo alespoň vágním (broučku! beruško moje!).

Poznámka: Citové komponenty mohou být někdy důsledkem tvaru slova (pejorativní přípona, nelibozvučná skupina hlásek atd.), častěji však důsledkem nocionálních komponentů, neboť citová stránka je často reakcí na stránku poznávací (spontánní pocity libosti nebo nelibosti). Emocionální složky mohou být trvalou součástí významu slova nebo tvořit jen přechodné citové zabarvení, např. dětinský má trvalý odstín pejorativnosti, je nezaměnitelné s dětský; řečniti pejorativní být může (pořád jen řečnil o svých zásluhách), ale nemusí (řečnil opravdu znamenitě).

Za určitých situací kontextových aj. nebo v určitém psychologickém rozpoložení mluvčího může tedy některý z vedlejších elementů nocionálních nebo dokonce citových nabýt takové důležitosti, že zatlačí původní dominantu do pozadí a stane se sám dominantním. Tím okamžikem je ovšem význam slova již změněn. Může se to stát jen u mluvčího nebo jen u posluchače nebo u obou současně.

Nedojde-li k tomuto krajnímu případu, může alespoň některý z komponentů vystoupit do popředí natolik, že jsou ostatní vedlejší složky zcela zatlačeny do [242]pozadí. Vedlejší významové i citové komponenty u slova kůň se jistě nekryjí co do počtu, kvality, důležitosti ani intenzity u chovatele koní, zemědělce, majitele závodní stáje, žokeje, kočího, koňského řezníka, malíře a člověka, který zná koně jen od vidění, ale nepřichází s ním do styku.

Množství obsahových komponentů, jejich vzájemná závislost, proměnlivost a neurčitost jsou obdobou komplexnosti, vzájemné závislosti a vnější podmíněnosti psychických jevů. Pokud jde o vliv vnějších mimojazykových skutečností, je možno uvést jako charakteristický příklad slovo dobytek.

V dávných dobách označovalo to, čeho bylo dobyto při válečné výpravě. V době, kdy domácí užitková zvířata bývala nejcennější nebo hlavní částí válečné kořisti, stalo se toto slovo jejich označením. Původní významová dominanta byla pak zatlačována, až posléze z povědomí úplně zmizela, takže v dnešní době už slovo dobytek vůbec nevyvolává představu dobývání.

Posléze je třeba zdůraznit, že izolované slovo v nás sice zpravidla vyvolá určitou představu, protože většina slov má svůj základní význam, ale i tento základní význam je vlastně jen virtuální. Teprve ve větě nabývá významu aktuálního, tj. skutečného a víceméně přesného, protože teprve ve větném kontextu se slova určují a zpřesňují navzájem.

Míra srozumitelnosti izolovaného slova je v různých jazycích různá. Čím jsou slova mnohoznačnější a čím více v jazyce převládá značkový charakter slov, tím je izolované slovo méně jasné. Uhodneme tedy snadněji význam izolovaného slova francouzského než anglického, protože v angličtině nejsou slovní druhy morfologicky vyhraněny (týž tvar může být v mnoha případech substantivem, adjektivem i slovesem, např. close „uzavření, konec“ — „zavřený, těsný, skrytý“ — „zavřít, ukončit“) a význam izolovaného slova českého zase snadněji než francouzského, protože v češtině je nejen konverze řidčí než ve francouzštině, ale i počet homonym tu je mnohem nižší.

Protože pojmové a zvláště asociační vztahy slov mohou být založeny nejen na příbuznosti významových dominant, ale i všech vedlejších komponentů, může i slovo jednoznačné patřit zároveň do několika pojmových polí a mít významové vztahy k značnému počtu slov.

Současná existence několika významů u jednoho slova, významů, které se stanou jasnými až ve větě, působí ovšem další zkomplikování významových vztahů, protože se totéž slovo dostává svými různými významy do vzájemných vztahů s různými, namnoze zcela odlišnými skupinami slov, a je tedy vlivem svých různých významů zároveň členem dalších pojmových polí a jeho významové vztahy jsou zmnohonásobeny.

Z toho vyplývá, že počet vzájemných významových vztahů mezi slovy je velmi značný, že tyto vztahy jsou velmi rozličné, a to jak kvalitativně, tak i svou intenzitou a že jsou závislé na počtu významů daného slova a na větném i situačním kontextu. K situačnímu kontextu počítáme také postoj mluvčího k události, na niž reaguje, jeho citové zaujetí, duševní rozpoložení i celkové povahové založení, jakož i asociace vyplývající z jeho individuálních zkušeností. To vše se odrazí ve významu slova, byť jen příležitostném a naznačeném třeba jen intonací. Často však má mluvčí k dispozici různá slova, jimiž může vyjádřit smýšlení a citové vztahy. Každý cítí rozdíl mezi slovy žena - ženská a podobně kůň - herka.[3]

Co bylo uvedeno, stačí, aby prokázalo mnohost, rozmanitost a komplikovanost významových vztahů, jejich vzájemné sdružování a křížení. Z toho i vyplývá, že nemá pravdu J. Trier, ani další němečtí lingvisté, že lexikální systém [243]každého jazyka lze rozčlenit na jazyková pole (popř. jej z nich naopak vybudovat), a tím méně ovšem G. Ipsen, podle něhož slova v jazykových polích dokonce vytvářejí mozaiku, v které není mezer ani přesahů. Nevěříme také v možnost vytvoření univerzálního typu jazykového pole, o něž se pokouší P. Guiraud.

Slovní zásoba ovšem není pouhou snůškou slov. Lze v ní vysledovat určitou strukturu, i když složitou a namnoze nesnadno postižitelnou a nadto ještě nestálou, protože slova stále vznikají, některá z nich nabývají značné frekvence (třeba jen na jistou omezenou dobu), kdežto jiných se naopak přestává užívat. Ostatně ani slova, jejichž vitalita se nemění, nejsou jednotkami konstantními. Jejich význam se může měnit, např. rozšířením nebo zúžením sémantického obsahu slova, např. obsah slova pes postupně ztrácel některé z vedlejších komponentů v důsledku vypěstování nových odrůd psů. Podobně adjektivum červený může vybavit různé barevné představy do jisté míry odlišné. Stejně sloveso pracovat vyvolá různé představy u příslušníků různých povolání nebo různých společenských zřízení. Značnou významovou relativnost můžeme často konstatovat i u slov, která se na první pohled zdají naprosto jasná a jednoznačná, např. malý označuje zcela jinou míru ve spojení malá moucha než ve spojení malá hora. Důsledkem nestálosti slovních významů je nestálost vzájemných vztahů mezi slovy, zvětšovaná někdy ještě neurčitostí hranic mezi mimojazykovými skutečnostmi, které příslušnými slovy označujeme.

Je např. těžké stanovit hranice mezi „chlapectvím“, „jinošstvím“, „mužným věkem“ a „stářím“, hranice mezi „hezkým“ a „krásným“ atd.

Závěrem lze říci, že vztahy mezi slovy, určité tendence, které se projevují v strukturaci slov a jejichž výsledkem jsou strukturní jednotky nazývané jazykovými poli, dokazují existenci lexikálního systému, ale skutečnosti, které jsme právě uvedli, celý problém značně zatemňují a poznání lexikálního systému ztěžují. Tento systém je mnohem složitější a celou svou povahou podstatně odlišný od jiných systémů v jazyce, např. od systému fonologického. Je to pochopitelné, neboť inventář fonémů nepřesahuje v žádném jazyce počet několika desítek, kdežto lexikální systém obsahuje tisíce jednotek (slov a sousloví); k tomu přistupuje ještě známý fakt, že fonémy jsou podstatně stabilnější než jednotky lexikální.

O lexikálním systému, o jehož poznání se snažíme, víme tedy, že je značně komplikovanější, mnohem méně přesný a méně stálý, proto i nesnadněji poznatelný. Zkoumání sémantických tendencí a studium lexikálních strukturních celků je však cestou, která může vést k jeho zjištění.

 

R é s u m é

DIFFÉRENTS TYPES DE RELATIONS SÉMANTIQUES ET LA PROBLÉMATIQUE DES CHAMPS LINGUISTIQUES

Pour contribuer à découvrir la structure du lexique, l’auteur de cet article étudie quelques unités lexicales en tant que parties de plusieurs groupes différents: mots apparentés étymologiquement, morphologiquement ou sémantiquement (synonymes, antonymes, etc.), mots qu’on rencontre souvent dans les contextes analogues ou dans les mêmes situations extralinguistiques. C’est ainsi qu’on peut vérifier la connexité des mots ce qui permet de mieux les classer et d’établir leur hiérarchie dans les groupes en question et surtout dans divers types de champs linguistiques: morphologiques, syntagmatiques, associatifs et conceptuels (cf. Philologica Pragensia 3, 1960, 22—35 et Vox romanica 18, 1960, 297—323).

A part la connexité des mots, l’auteur étudie celle des acceptions des mots polysémiques et celle des éléments du contenu sémantique des mots, même monosémiques, car un seul mot — par [244]suite de la pluralité des composantes de son sens unique — peut appartenir à plusieurs champs conceptuels ou à différents autres groupes de mots.

Comme les relations sémantiques sont nombreuses et variées et que le sens des mots est inconstant et variable, le système lexical est extrêmement compliqué et instable et, par conséquent, très difficile à être établi. L’étude des unités structurales partielles (différents groupes de mots et champs linguistiques) a néanmoins tiré au clair pas mal de problèmes.

Slovo a slovesnost, volume 24 (1963), number 4, pp. 238-244

Previous Ladislav Nebeský: O jednom algebraickém modelu jazyka

Next Petr Sgall: K diskusi o spisovné a obecné češtině