dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Lingvistická charakteristika semitského kořene ve světle nových metod

Karel Petráček

[Articles]

(pdf)

Лингвистическая характеристика семитического корня в свете новых методов / La caractéristique linguistique de la racine sémitique à la lumière des méthodes nouvelles

Kořen, jak jej ve svém dlouhém historickém vývoji vytvořily semitské jazyky, je jevem, který má značný význam i pro obecný jazykozpyt nejen proto, že znamenitě charakterizuje tuto skupinu jazyků, nýbrž i pro svoji vlastní — dosti ojedinělou — povahu. Však také obecnou jazykovědu tento jev vždy zajímal; i pražská škola mu věnovala pozornost.[1]

Ponecháme-li stranou složitou problematiku vývoje semitského kořene, pak se nám jako výsledná forma, realizovaná více nebo méně ve všech semitských jazycích, jeví dvoj- nebo trojkonsonantický, popř. čtyřkonsonantický kořen. Označíme si ho schematicky pomocí číslic, jež značí postavení jednotlivých konsonantů v kořeni: 1 2 3 = k t b, 1 2 = q m, 1 2 3 4 = t r ǧ m atd. Zdůrazňuji ještě jednou ryze konsonantický charakter semitského kořene, čímž nechci říci, že tento charakter měl semitský kořen vždycky, spíše [31]naopak.[2] Rovněž ponechám stranou často diskutovanou otázku, zda semitský kořen měl původně dva nebo tři konsonanty. Zajímá nás jen výsledná forma, kde zcela převážnou většinu kořenů verbálních a nominálních (zvláště deverbativního původu) tvoří kořeny trojkonsonantické, zatímco u pronomen tato zákonitost neplatí, stejně jako neplatí u řady původních (neodvozených) jmen. Mezi čtyř- a vícekonsonantickými verbálními a nominálními kořeny je řada tvarů expresívních a emocionálních, jež jsou často odvozeny z troj- nebo dvojkonsonantických základů (1 2 > 1 2 1 2, 1 2 3 > 1 2 3 4 aj.), zčásti pak jsou cizího původu. Právem se tedy pozornost semitistů soustředila na kořeny trojkonsonantické (typu 1 2 3). Tímto typem kořene se budeme zabývat i my, aniž ovšem zapomeneme, že vedle tohoto typu existují i typy jiné. Dvojkonsonantické kořeny typu 1 ā 2 (ā zde značí jakýkoli dlouhý vokál arabského systému, tedy ā / ī / ū, jenž se za jistých okolností krátí) budeme ve shodě s arabštinou pokládat za původně trojkonsonantický typ kořene (1 2 3), kde druhým konsonantem (2) bylo w/j, v intervokalické pozici a jinde (např. bezprostředně po konsonantu, tedy v postavení Kw/j) se měnící na ā / ī / ū. Je to předpoklad ryze teoretický, který nikterak neřeší problém původního tvaru semitského kořene; má však svoje praktické výhody a co je pro nás hlavní, postupoval tak i J. H. Greenberg, o jehož statistické zhodnocení semitského (a zvláště arabského) kořene se opíráme.[3] Z jeho studie rovněž vyplývá, že při zachování určité variety v jednotlivých jazycích (zvl. v akkadštině) je vcelku systém tvoření semitského kořene jednotný.

Výsledkem Greenbergova kvantitativního rozboru semitského kořene bylo stanovení čtyř skupin, do nichž se dělí semitské konsonanty (hlavní materiál je arabský, w a j tvoří samostatnou skupinu). Je to skupina zadních konsonantů, likvid, předních konsonantů a labiál. V rámci jedné skupiny se pak (s několika nepatrnými výjimkami) uplatňují zákony tzv. inkompatibility (výlučnosti) konsonantů v postavení 1 - 2 nebo 2 - 3: patří-li sousední konsonanty (1 - 2 nebo 2 - 3) k jedné a téže skupině, nemohou být v uvedeném kontaktním postavení (1 - 2, 2 - 3). Tato zákonitost však neplatí v postavení 1 - 3, kdy mezi prvním a třetím konsonantem kořene je ještě jeden konsonant.

Použití statistické metody při rozboru semitského kořene přineslo některé objektivní výsledky, z nichž může vyrůst i objektivní lingvistická charakteristika semitského kořene. Dosavadní charakteristiky, jichž je značný počet, měly spíše charakter subjektivní a byly značně neurčité. Tak se mluvilo s oblibou o konsonantické „kostře“ (skeletu) slova, o „nadřazené roli“ konsonantů vůči vokálům, o nositelích „základního významu“ apod.

O existenci kořene jako jazykové reality v semitských jazycích ovšem pochybovat nelze. Je potvrzena fakty systémovými i psychologickými. V jazykovém povědomí Arabů je to jev živý, což se potvrzuje zvláště při zapojování cizích slov do systému arabštiny.[4] Významným důkazem reálné existence kořene jsou uvedené zákony inkompatibility, fungující v ryze konsonantickém kořeni bez ohledu [32]na vokály, jež mezi konsonanty kořene alternují v různých sestavách (krátké a dlouhé vokály a, i, u a nulový vokál).

Výklad inkompatibility měl většinou rovněž subjektivní charakter. Greenberg se v citovaném článku výkladem jevu, který přesně stanovil, nezabýval. V článku Die Inkompatibilität in der semitischen Wurzel in Sicht der Informationstheorie, který vyjde v polském časopise Rocznik Orientalistyczny, jsem se pokusil o zjištění objektivních zákonitostí, jimiž se inkompatibilita řídí. Použil jsem při tom některých myšlenek z teorie informace spojených s akustickou analýzou arabských konsonantických fonémů.[5] Použijeme-li analýzy distinktivních vlastností fonémů, realizované i v materiálu arabském, a srovnáme-li takto stanovené rozdíly mezi jednotlivými fonémy se zákony inkompatibility, ukáže se, že v kontaktním postavení (1 - 2, 2 - 3) se nevyskytují ty fonémy, které se od sebe neliší určitým minimálním součtem distinktivních vlastností.

Jako analogii bychom mohli uvést známý jev minimálního fonologického kontrastu, prostudovaný mimo jiné B. Trnkou a N. S. Trubeckým.[6]

Inkompatibilita v systému tvoření kořenů odpovídá v podstatě nerealizovaným spojením v systému, který připouští daleko více možností, než se jich realizuje. Vzhledem k tomu, co jsme si uvedli o minimální míře distinktivity u realizovaných spojení v rámci kořene, můžeme pokládat inkompatibilitu za jakousi obranu systému, který nechce připustit taková spojení, jež nejsou dostatečně distinktivní a nejsou pak dostatečně odolná proti tomu, co bychom mohli nazvat šumem. Ta spojení, jež se nerealizují (tedy spojení inkompatibilní), jsou sice nadbytečná, ale mají v systému důležitou funkci. Inkompatibilita pak odpovídá plně redundanci daného systému (nadbytečnosti). Redundance nám zde představuje rozdíl mezi potenciálním a aktuálním systémem a zákony inkompatibility, v podstatě negativního charakteru (určují, co se nespojuje), vztahují se pozitivně k redundantní části systému. Inkompatibilita je funkcí redundance.

V současné semitistice se všeobecně připouští a uznává, že kořen je v semitských jazycích morfémem lexikálním, někdy se mluví o morfému kořene (rootmorpheme, Wurzelmorphem). Při tom se však kupodivu nebere na zřetel závažná skutečnost, že jde o diskrétní morfém, jenž je spojován morfémem vokalizačním (vokalizací). Přesto však je tento diskrétní konsonantický kořen ovládán pevnými (negativními) zákony inkompatibility, jež určují, které kombinace fonémů se nerealizují v postavení 1 - 2 a 2 - 3. Víme-li — podle zjištění Greenbergova —, že zákony inkompatibility nepůsobí v postavení 1 - 3, můžeme z toho vyvodit i další důležitý znak semitského kořene: následující element je (negativně) určován jen bezprostředně předcházejícím elementem (1 - non 1 = 2 - non 2 = 3). To se plně potvrzuje i v reálně existujících kořenech, kde jsou kombinace 1 2 3, 1 2 1 a nikoli 1 1 2.[7] Takové řady, kde následující element je podmíněn elementem předcházejícím, známe dobře v matematice, v teorii informace a v matematické lingvistice pod názvem markovovský řetěz (proces) a tento pojem, aplikovaný na jazykovou problematiku, přinesl některé [33]pozoruhodné výsledky a má význam i pro základy teorie informace a kybernetiky.[8] Jazyk je, jak se zdá, určitým typem markovovského řetězu, a i když to bylo zatím prokázáno jen ve fonologickém plánu, dá se předpokládat, jak o tom uvažuje L. Doležel,[9] že to platí i pro další jazykové plány (morfologický, syntaktický a lexikálně sémantický).

Významným dokladem pro potvrzení uvedeného předpokladu pak může být právě semitský kořen. Je totiž zřejmé — jak plyne z kvantitativní analýzy neobyčejně rozsáhlého souboru slov —, že tento lexikální morfém má charakter jednoduchého markovovského řetězu. Pro semitistiku pak toto konstatování otvírá další možnosti použití matematických metod při zkoumání semitského kořene. Je zde ovšem i řada problémů: vztahy uvnitř kořene jsou — jak se zatím zdá — lineární, není však jasné, zda určujícím elementem musí být vždy první radikál (1), jak by to vyplývalo z charakteru markovovského řetězu. První radikál může být totiž původně samostatným morfémem; k jeho odhalení je však třeba historické metody. Diachronie se zde promítá do synchronie.

Matematických metod můžeme použít i k pravděpodobnostní charakteristice celého systému tvoření semitského kořene, která se bude nutně opírat o statistická data uvedená Greenbergem. Jakkoli zajímavé a významné jsou tyto problémy, jejich matematické řešení v tomto článku — víceméně syntetickém — podávat nechci. Dosavadní úvahy však již plně stačí k tomu, abychom se pokusili o objektivní lingvistické definování semitského kořene (trojkonsonantického): semitský kořen je diskrétní morfém lexikální, vykazující formálně znaky markovovského řetězu, který je vybudován negativně na základě inkompatibility, funkce redundance, která vylučuje těsné spojení jednotek ležících pod úrovní minimální distinktivnosti.

 

R é s u m é

DIE LINGUISTISCHE CHARAKTERISTIK DER SEMITISCHEN WURZEL IM LICHTE NEUER METHODEN

Der Verfasser bemüht sich, einige neue Methoden der mathematischen Linguistik bei der Lösung der verwickelten Problematik der semitischen Wurzel auszunützen.

Die Studien von J. H. Greenberg führten zu einer objektiven Darstellung der sog. Inkompatibilität der Konsonanten in der semitischen Wurzel. Vergleicht man diese Inkompatibilitätsgesetze mit den Analysen der distinktiven Eigenschaften der arabischen Phoneme, die R. Jakobson u. a. studiert haben, zeigt es sich, daß die Inkompatibilität eng mit der Summe der distinktiven Eigenschaften zweier nebeneinander stehenden Phoneme zusammenhängt. Wo ein gewisses Minimum von relativer Distinktivität bei diesen Phonemen nicht erreicht ist, realisiert sich ihre Verbindung in einer Wurzel nicht (sie sind inkompatibel).

Die im Falle der Inkompatibilität nicht realisierten Verbindungen, stellen eig. die sog. Redundanz des Systems dar. Die Inkompatibilität ist dann eine Funktion der Redundanz. Die semitische Wurzel — gebaut unter negativer Mitwirkung der Inkompatibilität — wird ferner als die [34]sog. Markovsche Kette charakterisiert. Die semitische Wurzel ist dann in folgender Weise zu definieren: es handelt sich um ein diskretes lexikalisches Morphem, das einige Merkmale der einfachen Markovschen Kette aufweist; es wird aufgebaut unter der negativen Mitwirkung der sog. Inkompatibilität, die sich als eine Funktion der Redundanz des ganzen Systems zeigt und die Verbindungen der Phonemen, die unter einem gewissen Minimum von Distinktivität liegen, nicht zuläst.


[1] Srov. přehled v mém čl. Die innere Flexion in den semitischen Sprachen I, ArOr 28, 1960, s. 568n. (§ 2. 8—2. 10); z lingvistů pražské školy se o semitský kořen zajímal N. S. Trubetzkoy, Gedanken über Morphonologie, TCLP 4, 1931, s. 160—163, a v řadě prací i V. Skalička, např. Typ češtiny, 1951, aj.

[2] Historickou problematiku vztahu konsonantů k vokálům postihuje dobře W. von Soden, Grundriß der akkadischen Grammatik, 1952, s. 1: „Der ursprüngliche Wurzelvokal .... in den meisten Formen zugunsten grammatisch bedingter Vokale preisgegeben wird.“ Přehledně viz můj cit. čl., s. 572—3.

[3] The Patterning of Root Morphemes in Semitic, Word 6, 1950, 162—181.

[4] H. Fleisch, Introduction à l’étude des langues sémitiques, 1947, s. 21: franc. mètre má „kořen“ m t r, odtud pak vnitřní plurál amtār aj. — Srov. J. Cantineau, Racines et schèmes, Mélanges W. Marçais, 1950, s. 119—124; La notion de schème et son altération dans diverses langues sémitiques, Semitica, 1950, s. 73—83.

[5] R. Jakobson - C. G. M. Fant - M. Halle, Preliminaries to Speech Analysis, 1955; R. Jakobson - M. Halle, Fundamentals of Language, 1956; R. Jakobson, Mufaxxama, The Emphatic Phonemes in Arabic, Studies Presented to J. Whatmough, s. 105—115.

[6] B. Trnka, TCLP 6, 1936, s. 57—62; N. S. Trubetzkoy, Grundzüge der Phonologie, 1939, s. 220.

[7] Srov. S. Strelcyn, GLECS 4, s. 84—6; ibid. s. 86—8; G. Colin, tamtéž s. 82—3. Pokud jde o typ 1 2 2, je běžný jen tehdy, je-li druhý konsonant (2) identický (mrr, rdd aj.); vyloučeny jsou kombinace, kde na 2. a 3. místě v kořeni stojí fonémy příslušející ke stejné skupině vymezené Greenbergem (fonémy dva, a nikoli jeden foném dvakrát: *mrl atd.).

[8] Srov. W. Roos Ashby, Kybernetika, čes. překl. 1961, odd. 12/8n. A. J. Chintschin (Chinčin), Der Begriff der Entropie in der Wahrscheinlichkeitsrechnung, ve sb. překladů z ruštiny Arbeiten zur Informationstheorie I, 1961 (Mathematische Forschungsberichte, vyd. H. Grell), Berlin 1961, s. 15—17; srov. tam i další literaturu.

[9] L. Doležel, Význam teorie informace pro marxistickou jazykovědu, Problémy marxistické jazykovědy, 1962, s. 61.

Slovo a slovesnost, volume 25 (1964), number 1, pp. 30-34

Previous Blanka Borovičková: Zjišťování relevantních oblastí hlásek v češtině

Next rd (= Redakce), Alois Jedlička, František Daneš, Helena Křížková: Z V. mezinárodního sjezdu slavistů v Sofii