dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Diskuse o pravopise. Otázky homonymie slov a slovních tvarů rozlišených jen psaním i a y

Marie Těšitelová

[Discussion]

(pdf)

Дискуссия об орфографии. Вопросы омонимии слов и словоформ, различаемых лишь написанием i и y / Discussion sur l’оrthоgraphe. Les questions de l’ homonymie des mots et des formes des mots qui se distinguent uniquement par l’ emploi des graphèmes i et y

Má-li být pravopisná úprava opravdu racionální, je třeba přistoupit k ní mimo jiné po důkladném zvážení stavu jednotlivých jevů. Je nutno vidět místo daného jevu v pravopisné soustavě jako celku, zjistit jeho rozložení v jazykovém systému i v promluvě, popsat nejen ty jeho složky, které jsou příčinou potíží, ale i ty, které nám problémy nepůsobí, a zhodnotit je ve vzájemné souvislosti. Pokusem o takový rozbor na úseku psaní i (í) a y (ý) je tato stať.

Psaní i-y v domácích slovech a jejich tvarech se zásadně řídí podle toho, které písmeno předchází. Po tzv. tvrdých souhláskách (h, ch, k, r) se zpravidla píše tvrdé y, ý, po tzv. měkkých souhláskách (č, š, ž, ř, c, j) měkké i, í; po d, t, n píšeme jednak y, ý, označují-li tvrdé d, t, n, jednak i, í, zastupují-li vlastně měkké ď, ť, ň (v grafematické skupině [„slabice“] di, ti, ni).

V těchto případech vznikají pro píšícího problémy celkem ojediněle, např. psaní i/y po c, které se z měkké souhlásky vývojem přehodnotilo v obojetnou, srov. paňáci, tácy; také v interjekcích a slovech od nich odvozených se můžeme v dosavadní pravopisné normě setkat s psaním měkkého i po souhláskách pravopisně tvrdých, srov. vari, chichichi, chichotat se apod. Skupiny dy, ty, ny [di, ti, ni] a di, ti, ni [ďi, ťi, ňi] stránkou grafickou (pravopisnou) a zvukovou (výslovností) jasně odlišují, kde psát i (í) a y (ý), a proto se tato jejich vlastnost uplatňuje bez potíží zvláště v určování tvarů. Např.: 1. (a 5.) a 4. pl. vz. pán : páni [-ňi] - pány [-ni], 1. sg. a 1. pl. m. živ. vz. mladý : mladý [-dí] (muž) - mladí [-ďí] (muži), 1. pl. m. živ. a než., 1. pl. fem.: rádi [-ďi] - rády [-di] apod. (srov. dále vzory píseň, kost, město, kuře, stavení, adj. jarní).

Potíže pro píšícího, ojediněle pro čtoucího, však nastávají u písmen b, f, l, m, p, s, v, z (tzv. obojetných souhlásek), po nichž se v jedněch případech píše i, í, v druhých y [i], ý [í]. Příčinou [202]nesnází je tu rozpor mezi stránkou grafickou a zvukovou. Podle poměru obou těchto stránek rozlišujeme zvláště v oblasti morfologické dvě velké skupiny pravopisných jevů s i/y; (I) homofony a (II) homografy a zároveň homofony.

Homofony jsou výrazy, které jsou za předpokladu dnešního pravopisu homonymní (1) z hlediska stránky zvukové i grafické, a jsou tedy i homografy i homonymy, např. pány (4. a 7. pl.), hrady, duby (1., 4. a 7. pl.), muži (3., 6. sg. [a 5.] 1., 7. pl.) apod.; (2) jen z hlediska stránky zvukové, a nejsou tedy homografy, nýbrž graficky jsou rozlišeny, např. holubi [-i] (1. a 5. pl.) - holuby [-i] (4. a 7. pl.). Se zřetelem k pravopisné problematice pojednáme o homofonech s grafickým rozlišením v oddíle I, v oddíle II pak budeme věnovat pozornost homofonům, které jsou zároveň i homografy. Zvláštní případ homofonie (koncovek) nacházíme u vz. pán v 1. a 4. pl.: páni [-ňi] - pány [-ni]; ruší se v rámci slabiky výslovností [ň, n], která oba tvary jednoznačně rozlišuje.

 

I. Homofony

 

Homofonní mohou být:

A) tvary slov

(1) v rámci tvarového systému téhož slova, vzoru, popř. jeho typu, např. u vz. pán typ holubi (1. a 5.) - holuby (4., 7. pl.), u vz. mladý typ zdravý (člověk) (1. sg. adj. m. živ.) - zdraví (lidé) (1. pl. adj. m. živ.) apod.;

(2) v rámci dvou nebo více různých tvarových systémů

a) téhož druhu slov (s ev. rozdíly pádovými), např. víra [-í-] (1. sg. f.) - výra [-í-] (2. sg. subst. výr); síra [-í-] (1. sg. f.) - sýra [-í-] (2. sg. subst. sýr); odbyla [-i-] (práci) (3. os. sg. f. prét. akt. slovesa odbýt) - odbila [-i-] (půlnoc) (3. os. sg. f. prét. akt. slovesa odbít);

b) různého druhu, např. vískám [-í-] (3. pl. f. k víska, zdrob. k ves) - výskám [-í-] (1. os. sg. ind. prés. akt. slovesa výskat); zdravý [-í] (člověk) (1. sg. adj. m. živ.) - zdraví [-í] (1. sg. subst.) - zdraví [-í] (3. os. sg. ind. prés. akt. slovesa zdravit);

B) morfémy

(1) slovní základy, např. [-i-] ps. i/y: mil-ova-ný - myl-ný;

(2) koncovky téhož pádu v rámci tvarového systému dvou slov (popř. i více slov):

a) téhož druhu, např. [-i] ps. -i/-y : holubi (1. pl. m. živ. typu vz. pán) - hroby (1. pl. m. než. typu vz. hrad);

b) různého druhu, např. [-ích] ps. -ích/-ých : (o) lesích, pytlích (6. pl. subst.) - zdravých, otcových (synů, dcer, polí) (2. a 6. pl. adj. vz. mladý, otcův);

(3) přípony (zcela zřídka), např. [-ík] ps. -ýk/-ík : kam-ýk - slav-ík; [-ika] ps. -yka/-ika : bab-yk(a) - os-ik(a). (Z hlediska slovotvorné stavby se tyto přípony nevyčleňují.)

U předpony existují jen zdánlivé homofony, které vznikají mylným ztotožněním začátku základu slova s předponou [vi-] ps. vi- / vy-, např. vídat - vydat apod. Někdy jde o homofony celých tvarů, např. [-i-] ps. i/y: visel k viset - vysel k vy-síti; viklat, viklám - vyklát, vykolu. Zatímco předpona vy- patří k slovesným předponám s největší frekvencí, počet základů s počáteční skupinou vi- je omezen. Pouze jednotlivá domácí slova mají velkou frekvenci (vidět, viset, vítat, vítěz, vítězství apod., srov. FSČ).

A) Homofony tvarů téhož slova nacházíme (a) u substantiv, (b) u adjektiv, (c) u sloves. Jejich počet výskytů je zpravidla omezený, relativní frekvence je však většinou významná.

a) Substantiva. (1) V rámci tvarového systému téhož substantiva nacházíme vedle homofonie spojené s homografií, např. hrady (1. [a 5.], 4., 7. pl.), ženy (2. sg., 1. [a 5.], 4. pl.), pouze jediný případ homofonie graficky odlišené, a to [-i] ps. -i/-y : holubi (1. a 5. pl.) - holuby (4. a 7. pl.).

[203]Tento případ — sám o sobě z hlediska píšícího i čtoucího závažný — přichází v úvahu zřejmě jen u zlomku substantiv skloňujících se podle vz. pán. Ze 158 substantiv vz. pán z ČF[1] končí na tzv. souhlásku tvrdou 130 substantiv (82,28 %), obojetnou 28 substantiv (17,72 %). Pro píšícího je příčinou potíží, pokud nemá dostatečně zautomatizováno určování pádů a analogii se vzorem. Čtoucímu grafické rozlišení homofonních tvarů umožňuje jednoznačné chápání tvarů, např. ve větě Jestřábi honili holuby, tedy i bez širšího kontextu.

Kromě toho je třeba uvážit, že 1. (a 5.) pl. mají tři alternující koncovky: -i, -ové, -é. Protože koncovka -i, homofonní se 4. a 7. pl. y [-i], má v psané promluvě relativně největší frekvenci (jak ukazuje ČF), roste tím počet homofonních tvarů typu holubi - holuby. Nejzávažnější homofonii nacházíme jen v pádech plurálových, které mají relativně nižší frekvenci než pády singulárové (zhruba 1 : 3, FSČ, s. 93).

Tzv. tvrdé souhlásky nepřicházejí v této souvislosti v úvahu, neboť se vydělují z homofonů, ale i z homografů tím, že se tvary s i a y rozlišují jak výslovností, tak i grafikou, srov. bratři - bratry, hadi [-ďi] - hady [-di] apod. Vedle toho 1. pl. může mít i jiné koncovky, srov. bratrové, sousedé.

b) Adjektiva. U adjektiv nacházíme homofony

(1) u složených tvarů vz. mladý, a to u typu zdravý:

[-í] ps. : zdravý (muž) (1. sg. mask. živ.), zdravý (strom) (1. a 4. sg. mask. než.) -

[-í-] ps. -í : zdraví (muži) (1. pl. mask. živ.);

(2) u tvarů přídavných jmen přivlastňovacích vz. bratrův:

[-ovi] ps. -ovi : bratrovi (chlapci) (1. pl. mask. živ.) -

[-ovi] ps. -ovy : bratrovy (chlapce) (4. pl. mask. živ.), bratrovy (lesy) (1. a 4. pl. mask. než.), bratrovy (dcery) (2. sg., 1. a 4. pl. fem.);

(3) u 1. pl. jmenných tvarů adjektiv v jmenné části přísudku (nebo v doplňku) : [-i] ps. -i/-y : Muži jsou zdrávi. — Stromy jsou zdrávy. — Ženy jsou zdrávy. — Teoreticky i 4. pl. : Shledali jsme muže zdrávy, stromy zdrávy, ženy zdrávy.

(1) Ve shodě s frekvencí pádů u substantiv (v FSČ), zvláště životných vzorů pán a muž, má 1. sg. adjektiv mužského rodu vz. mladý - jarní (v ČF) podstatně vyšší frekvenci než ostatní pády (vz. mladý 58,21 %, vz. jarní 48,28 %). Poměr mezi počtem tvarů 1. sg. u adjektiv životných a neživotných je zhruba 4 : 1. V 4. sg. adjektiv mužského rodu jsou formálně odlišeny tvary životné a neživotné; tvar pro rod neživotný (zdravý) má tu vyšší frekvenci (63,5 %) než tvar pro rod mužský životný (zdravého). Všechny tři uvedené tvary (v podstatě homografy s odstupňovanou frekvencí) jsou homofonní s 1. pl. adjektiv rodu mužského životného. Ten má opět ve shodě se substantivy (srov. FSČ) relativně nižší frekvenci než 4. a 2. pl.; tvary pro rod mužský životný (zdraví) mají zřejmě podstatně nižší frekvenci než tvary rodu mužského neživotného (zdravé).

 

Přehled relativních četností uvedených pádů v ČF:

1. sg. m. živ. zdravý (muž)

1. sg. m. než. zdravý (strom)

4. sg. m. než. zdravý (strom)

211

55

47

1. pl. m. živ. zdraví (muži)

 

21

= 313

= 21

U adjektiv rodu mužského vz. mladý jsou tedy z homofonních tvarů zdravý [-í] - zdraví v psané promluvě zřejmě ve výrazné převaze tvary, které píšeme s tvrdým ý. Tvary s měkkým [204]i jsou ve srovnání s nimi co do relativní četnosti v menšině; píšícímu mohou působit potíže, čtoucího ve spojení se substantivy jednoznačně informují, srov. bílý holub - bílí holubi.

Dále je ovšem třeba uvážit, že přídavná jména tvrdá vz. mladý mají ze všech přídavných jmen největší frekvenci, čímž vzrůstá relevance uvedené homofonie. Např. z 284 přídavných jmen, která jsou uvedena ve FSČ pod písmenem K, připadá na vzor mladý 182, tj. 64,08 %, jarní 94, tj. 33,10 %, bratrův, matčin 8, tj. 2,82 %. Zhruba analogickou situaci můžeme zjistit v ČF.

U adjektiv vz. mladý mají zpravidla početní převahu adjektiva na -ný (26,92 %), -tý (10,43 %), zvl. u adjektiv odvozených od slovesných participií, dále -ský, -cký (33,52 %), tedy asi 71 % (70,87 %). Z adjektiv typu zdravý je (z hlediska psaní i/y) nejvýznamnější skupina s -v- (-ový, -avý, -ivý). V daném výběru z FSČ je jich asi 25,83 %. Všechny ostatní tzv. obojetné souhlásky před koncovým u adjektiv mají frekvenci velmi malou. Jen u této skupiny může pro píšícího vznikat problém homofonů zdravý (muž) — zdraví (muži). Vzhledem k tomu, že adjektivum zpravidla provází podstatné jméno ve větě, oslabuje se praktický dosah adjektivní homofonie tím, že tvar substantiva většinou jednoznačně určuje rod a číslo, např. zdravý muž zdraví muži.

(2) Výskyt homofonů u adjektiv přivlastňovacích vz. bratrův nelze za daného stavu materiálu, který máme k dispozici, kvantitativně charakterizovat. Lze říci jen toto: Jak výskyt jednotlivých adjektiv přivlastňovacích, tak i frekvence jejich tvarů je poměrně malá (srov. např. jejich výskyt ve FSČ pod písmenem K, viz výše i materiál z ČF). Materiál, který by byl pro tento jev dostatečně reprezentativní, musil by mít poměrně velký rozsah a musil by zaznamenávat i adjektiva přivlastňovací utvořená od vlastních jmen, která mají poměrně velkou frekvenci, jak ukazuje 10 000 nejčastějších slov ve FSČ.

(3) U homofonů 1. a 4. pl. jmenných tvarů typu zdrávi - zdrávy, bosi - bosy v přísudku je třeba mít na zřeteli, že tu jednotlivá slova mají relativně velkou frekvenci.

Např. v 1000 nejčastějších slov ve FSČ nacházíme tato: živ, znám, neznám, zdráv apod. (ovšem na přední místa se tu dostávají pro vysokou frekvenci tvarů složených). K nim svou povahou patří i zájmeno sám, které náleží dokonce mezi první 100 nejčastějších slov.

c) Slovesa. U sloves vznikají homofony v plurále příčestí minulého rodu mužského a ženského. V podstatě tu jde o tyto případy:

(1) 3. os. pl. maskulin (živ. a než.) a feminin: chlapci přišli (by přišli, by byli přišli) - zlé časy přišly (by přišly, by byly přišly) - ženy přišly (by přišly, by byly přišly);

(2) 1. a 2. os. pl. maskulin (živ., zřídka než.) a feminin: přišli jsme, jste (muži) (přišli bychom, byste, byli bychom, byste přišli) - přišly jsme, jste (person. např. o zlých časech) (přišly bychom, byste; byly bychom, byste přišly - přišly jsme, jste (ženy) (přišly bychom, byste; byly bychom, byste přišly).

Sem lze přiřadit i typ muži byli zdrávi, nadšeni [-ňi], dojati [-ťi], ženy byly zdrávy, nadšeny, dojaty.

Srovnání s FSČ (tab. č. 31) jasně ukazuje, že nejfrekventovanější je 3. os. pl. (ovšem relativně v rámci plurálových tvarů) v indikativu préterita. Uvážíme-li, že indikativ préterita akt. má po indikativu présenta akt. největší frekvenci (ind. prés. akt. 39,03 %, ind. prét. akt. 34,43 %), potom relativní frekvence 3. os. pl. prét. akt. (17,88 %) jasně ukazuje, že jde o jev, s kterým se velmi často setkáváme. Pro píšícího může být příčinou problémů, neidentifikuje-li přesně podmět a jeho kategorie rozhodující o tzv. shodě s příčestím, např. Čety vojáků pochodovaly. Pro čtoucího má rozlišující funkce i/y v příč. minulém význam jen v části případů, není-li z kontextu dost jasné, jde-li o osoby nebo věci. Jiná je ovšem situace u příčestí trpného (v slož. tvarech slovesných) a u jmen končících na tvrdou souhlásku v jmenné části přísudku, srov. muži byli chváleni, nadšeni [-ňi], dojati [-ťi] proti ženy byly chváleny, nadšeny [-ni], dojaty [-ti], muži byli nemocni [-ňi] proti ženy byly nemocny [-ni]. — Frekvenci 3. os. pl. zvyšuje i relativně významná frekvence příčestí (slovesa významového i pomocného) v kondicionále přítomném (14,28 %) a minulém (12,09 %), i když jejich frekvence v rámci slovesných tvarů je celkem malá.

Frekvence 1. a 2. os. pl. jsou podstatně méně významné, i když ne zanedbatelné, zejména v 1. os. pl. Relativně nejnižší frekvenci má 1. os. pl. v ind. prét. akt. (2,36 %), významnější je re[205]lativní výskyt v kondicionále prés. (7,07 %) a kondicionále min. (4,32 %). Také 2. os. pl. má relativně nejmenší frekvenci v ind. prét. akt. (1,07 %), největší v kondicionále prés. (3,29 %) a v kondicionále min. (1,85 %). — Materiál z ČF zhruba potvrzuje uvedené charakteristiky.

(2) Homofonie tvarů slov v rámci tvarového systému dvou nebo více slov téhož (a) nebo různého slovního druhu (b), mající blízko k homonymii (homofonii) lexikální, má dosah v podstatě pouze pro jednotlivá slova izolovaná, bez kontextu. Z hlediska sémantického jde většinou o slova (resp. tvary slov) dvojznačná, která se zasazením do minimálního kontextu (např. kus sýra, žlutá síra apod.) stávají jednoznačnými. Jen v některých případech, jako musíš (budeš) se mít/mýt dobře, je třeba znát širší kontext (z hlediska čtoucího), popř. i situaci (z hlediska píšícího).

Homofonie tvarů slov se u sloves většinou týká jednak infinitivu, který sám o sobě má v rámci slovesných tvarů významnou frekvenci (11,01 %, srov. FSČ, tab. č. 31), např. mít - mýt, jednak tvarů příčestí, relat. velmi frekventovaných, zvl. příč. min., srov. výše), např. byl (‚existoval‘), dobyl, nabyl … - bil (‚tloukl‘), dobil, zabil

V homofonní dvojici mívá zvl. jeden člen mimořádně velkou frekvenci, srov. např. ve FSČ: být (43 148) — bít (se) (196); mít (se) (11 426) — mýt (25). Potíže pro píšícího a výhoda pro čtoucího obvykle nastávají u tvarů předponových, popř. u slov od nich dále utvořených, srov. odbyla práci — odbila půlnoc, zvl. u tvarů s významovými posuny, srov. nabytý majetek — den nabitý dojmy apod. — Zpravidla se zde však připomínají uměle shledávané dvojice (nebo n-tice slov, popř. tvarů) významově zcela vzdálených, takže bychom si je bez umělé situace ani neuvědomili.[2]

Jde vůbec o jevy zcela okrajové, jimž se celkem neekonomicky věnuje při vyučování pravopisu nadměrná pozornost. Zvláště u tvarů slov různého druhu jsou to jednotlivé případy, které je nutno shledávat a nastrojovat pro ně umělé situace. Nadto se tu často uplatňuje i délka, kterou se homofony někdy diferencují, např. vídá - vydá apod. Zvláštní pozornosti si ovšem zaslouží typ bratrovi (3. a 6. sg. mask. živ. subst. bratr) a bratrovy stromy, dcery (1. a 4. pl. mask. než. a fem. přivlast. adj. bratrův) a bratrovy syny (4. pl. mask. živ. přivlast. adj. bratrův), který bývá zdrojem potíží pro píšícího. I tu jde o jevy celkem řídké (3. sg. má minimální frekvenci a výskyt příd. jmen přivlastňovacích je rovněž řídký), ale praxe ukazuje, že je nelze podceňovat.

B) Homofony morfémů

(1) Slovní základy. Homofony slovních základů si zpravidla neuvědomujeme. Tradičně byla věnována pozornost jen základům s y (ý) v řadách tzv. slov vyňatých. Šlo tedy v podstatě o výjimky proti obvyklému psaní i (í). Mezi tzv. vyňatá slova byly řazeny nejen základy slov, ale i některé staré přípony jako -yla (kobyla), -yka (babyka) a předpona vy- (vý-). Počet slov, na něž se soustřeďovala pozornost pedagogů, kolísal od učebnice k učebnici, ani po normalizaci (v r. 1944) nebylo dosaženo plné jednoty. Velmi často dostávala se sem i slova ojedinělá a řídká (slynout, vyžle, babyka apod.).

Stranou byla většinou ponechávána homofonie i psaní slov přejatých, která mají poměrně značnou frekvenci a silně působí i na přístup k slovům domácím. To ovšem znamená, že vzhledem k homofonii slovních základů je třeba věnovat pozornost nejen tzv. obojetným souhláskám, ale všem souhláskám v základu slov, po nichž může následovat i (í) nebo y (ý), např. c, g, h, ch, k, r.

Doklady o frekvenci základů jak slov domácích, tak i slov přejatých a cizích přináší FSČ. Např. u písmena B má skupina bi- (bí-) celkem 55 slovních základů, a to 25 (tj. 45 %) u slov domácích, 30 (tj. 55 %) u slov přejatých a cizích; skupinu by- (bý-) nacházíme u 35 slov, z nichž naopak většinu tvoří slova domácí (27, tj. 77,14 %), menšinu slova cizí nebo přejatá (8, tj. 22,86 %).

[206](2) Koncovky. I když homofonie koncovek nemá tak silný účinek jako homofonie celých tvarů, přece při jejich velké frekvenci a při významu analogie, která se tu v jazyce silně uplatňuje a spojuje v jeden tvarový systém (vzor) typ homofonů holubi - holuby se zvukově a graficky diferencovanými tvary typu bratři - bratry, páni [-ňi] - pány [-ni], je třeba věnovat jim i jejich jednotlivým případům homofonie u různých druhů slov pozornost.

a) V rámci tvarového systému dvou, popř. i více slov můžeme sledovat homofonii koncovek odděleně u základních druhů slov: α) substantiv, β) adjektiv, γ) sloves.

α) Homofonie koncovek u substantiv vyskytuje se u substantiv všech tří rodů.

U maskulin jde o tyto případy:

[-i] ps. -i/-y : (1) holubi (1. pl. mask. živ.) - hroby (1. pl. mask. neživ.);

                   (2) králi, pytli (7. pl. mask. živ. a než.) - orly, stoly (7. pl. mask. živ. a než.).

Všechny případy se týkají z hlediska pravopisného jen menší části substantiv mužského rodu skloňujících se podle vz. pán, hrad, muž, stroj, a to jen těch slov, která končí na tzv. obojetnou souhlásku. Např. v ČF nacházíme tato slova v tomto poměru:

Vzor

Tvrdá souhl.

Měkká souhl.

Obojetná souhl.

Četnost

%

Četnost

%

Četnost

%

pán

hrad

muž

stroj

130

234

82,28

71,78

36

32

66,67

91,43

28

92

18

3

17,72

28,22

33,33

8,57

U vz. muž narůstá počet substantiv končících na obojetnou souhlásku velkou frekvencí zvl. přípony -tel (v daném případě tvoří 61,11 % všech substantiv s koncovou obojetnou souhláskou).

V obou typech jde o tvary plurálové, které mají relativně nižší frekvenci než pády singulárové. Zásadní význam tu zřejmě mají dva faktory, a to za prvé, že jde vždy o dvojici zcela shodných pádů s týmiž syntaktickými funkcemi i s týmiž významy; za druhé, že tu při formálním rozlišení může být shoda v životnosti i v neživotnosti. Kromě toho jde o vzory, které mají relativně největší frekvenci, zvl. vzory pán a hrad. V tom spatřuji hlavní zdroj pravopisných nesnází pro píšícího, neboť analogie, která mu jindy pomáhá, může ho zde vést k chybě. Pro čtoucího nemají tyto případy zvláštního významu.

1. pl. má po 2. pl. relativně největší frekvenci ze všech pádů plurálu a zprav. funkci subjektu. Např. v ČF z 26 výskytů mask. pl. vz. pán je ve funkci subjektu 15, tj. 57,69 %, z 23 výskytů mask. pl. vz. hrad 19, tj. 82,61 %. Obdobnou situaci lze předpokládat i u typu holubi a hroby.

7. pl. patří co do frekvence k „středně“ frekventovaným pádům (9,19 % vedle 6. pl., který má 9,79 %). Doklady z ČF ukazují tu jak u vz. pán, tak i u vz. muž relativně vyšší frekvenci (u vz. pán 13,51 %, u vz. muž 19,23 %), ale zatím nelze z nich pro omezený rozsah materiálu vyvozovat závažnější závěry, a to i pro typ (s) holuby — (s) králi. I tyto pády nacházíme zhruba v týchž syntaktických funkcích (příslovečné určení, objekt, atribut neshodný), i když ne v stejném poměru.

Pokud jde o typ (se) stoly — (s) pytli, můžeme podle frekvence vz. hrad (jak ve FSČ, tak v ČF) soudit na relativně velkou frekvenci 7. pl. vz. hrad. Ovšem slova končící tzv. obojetnou souhláskou jsou i tu v menšině (92, tj. 28,22 %) ve srovnání se slovy končícími na souhlásku tvrdou (234, tj. 71,78 %), a proto frekvence typu (se) stoly je zřejmě malá, nikoli však zanedbatelná. Naproti tomu jak relativně nízká frekvence vz. stroj vůbec, tak i zřejmě relativně nízká frekvence jeho 7. pl. naznačuje omezený výskyt typu (s) pytli.

[207]U neuter se vyskytuje jediný typ homofonní koncovky y-i: 7. pl. typu (s) divadly, koly — 7. pl. typu poli.

Vz. město, k němuž se typ divadly, koly hlásí, má celkem „střední“ frekvenci (5,61 %), vz. moře, k němuž patří typ poli, náleží k nejméně frekventovaným vzorům vůbec. Lze říci, že o homofonii koncovek obou vzorů možno uvažovat jen u slovotvorného typu divadlo (resp. tvaru divadly) a u slova pole (resp. tvaru poli).

U feminin jde pouze o dva případy homofonní koncovky, odlišné od maskulin i neuter, a to:

2. sg. typu ryby — 2. sg. typu směsi,

1. (a 5.) a 4. pl. typu ryby — 1. (a 5.) a 4. pl. typu směsi.

Oba patří k relativně nejvíce frekventovaným vzorům žena a kost. U vz. kost představují slova na tzv. obojetnou souhlásku opět menšinu, např. v ČF z 97 subst. pouze 3: dál, holub, směs. Kromě vokativu plurálu mají tyto pády relativně významnou frekvenci v singuláru i plurálu (FSČ).

Také v syntaktických funkcích jsou mezi oběma skupinami tvarů shody: 1. pl. má u obou vzorů nejčastěji funkci subjektu, 4. pl. objektu, 2. sg. atributu neshodného, vždy s převahou. Též typy ryby, směsi nacházíme v analogických podmínkách, a tudíž formální rozdíly pravopisné (při homofonii koncovky) mohou činit píšícímu potíže. Ovšem vzhledem k malému počtu slov typu směsi má tento jev pro pravopis význam okrajový.

β) Homofonie koncovek u adjektiv je několikerá:

[-í-] ps. /: (1) 1. sg. mask. (živ. i než.) vz. mladý typu zdravý (muž, strom) — 1. sg. mask. vz. jarní typu lví (král, podíl),

(2) 4. sg. m. než. vz. mladý typu zdravý (strom) — 4. sg. m. vz. jarní typu lví (podíl),

(3) 1. a 4. sg. než. vz. mladý typu zdravý (strom) — 1. a 4. sg. vz. jarní typu lví (podíl);

[-ím] ps. -ým/-ím: (4) 7. sg. mask. (živ. a neživ.) a neuter vz. mladý, bratrův, a to typu zdravým (mužem, stromem, tělem); bratrovým (synem, polem) — 7. sg. m. a n. vz. jarní typu lvím (králem, podílem, tělem);

[-ích] ps. -ých/-ích: (5) 2. a 6. pl. všech rodů vz. mladý, bratrův typu zdravých (mužů, žen, děvčat); (o) zdravých (mužích, ženách, děvčatech); bratrových (synů, dcer, polí); (o) bratrových (synech, dcerách, polích) — 2. a 6. pl. všech rodů vz. jarní typu lvích (králů, stop, těl); (o) lvích (králích, stopách, tělech);

[-ím] ps. -ým/-ím: (6) 3. pl. všech rodů vz. mladý a bratrův typu zdravým (mužům, ženám, děvčatům); bratrovým (synům, dcerám, polím) — 3. pl. všech rodů vz. jarní typu lvím (králům, stopám, tělům);

[-ími] ps. -ými/-ími: (7) 7. pl. všech rodů vz. mladý a bratrův typu (s) zdravými (psy, stromy, králi, ženami, těly); (s) bratrovými (syny, dcerami, poli) — 7. pl. všech rodů vz. jarní typu (s) lvími (králi, spáry, stopami, těly).

Skupina 1—3 vzniká jen kombinacemi 1. a 4. sg. vz. mladý a jarní se zřetelem k životnosti a neživotnosti u vz. mladý. Jde o pády u obou vzorů relativně nejvíce frekventované, srov. i příklad z ČF:

Pád

Vzor

Počet

%

Pád

Vzor

Počet

%

1. sg.

4. sg.

mladý

mladý

266

74

58,21

16,19

1. sg.

4. sg.

jarní

jarní

42

17

48,28

19,54

Z celkového počtu 457

Z celkového počtut 87

Zvláštního výzkumu u adjektiv vz. jarní by vyžadoval typ lví, tj. četnost tzv. obojetných souhlásek před příponou . Zkouška u písmene K (viz výše) naznačuje, že jejich počet je zřejmě [208]značně omezený. V cit. výběru z FSČ mají z 94 adjektiv vz. jarní pouze 2 adjektiva obojetnou souhlásku před : kobylí, kozí.

Pokud tato adjektiva rozvíjejí ve větě substantiva jako přívlastek, mají substantiva při shodě pádů i stejnou syntaktickou funkci; homofonní koncovky -ý, -í vyskytují se tedy v promluvě za přibližně stejných podmínek; z toho mohou vznikat potíže pro píšícího, které nejsou vyvažovány výhodou čtoucího (u typu lví ovšem zůstává v pozadí vázanost na jasný typ býčí, vlčí vz. jarní).

Skupina 4 se týká jen 7. sg. maskulin a neuter, tedy pádu, který má celkem „střední“ frekvenci (s tendencí klesající, srov. FSČ). Zhruba touž frekvenci mají i pády v ČF vz. mladý a jarní. Frekvence 7. sg. vz. bratrův je jistě podstatně nižší (viz výše).

Pod 5—7 zahrnujeme jen plurálové pády všech rodů a vzorů. Jako u substantiv mají adjektivní tvary singulárové podstatně vyšší frekvenci než tvary plurálové.

Do skupiny 5 patří dva různé pády (2. a 6.), které jsou zřejmě diferencovány i frekvencí. Ve své nejčastější funkci atributivní spojují se se substantivy v 2. a 6. pl., a proto homofonních koncovek -ých a -ích užíváme opět za celkem shodných podmínek.

Skupina 6 se týká jen dativu, pádu, který má z pádů jak substantiv, tak i adjektiv nejnižší frekvenci.

Skupina 7 (kam náleží jen 7. pl.) má relativně významnou frekvenci u adjektiv všech rodů. Kromě toho je třeba vzít v úvahu, že se při atributivním spojení se substantivy kombinuje a) s homofonními koncovkami i - y u maskulin životných a neživotných; srov. (se) zdravými (psy, stromy, králi) — (s) lvími (králi, spáry); u neuter srov. (se) zdravými (těly), zarostlými (poli) - (s) lvími (těly), (s) cizími (poli); b) s koncovým -ami, -emi, -mi u feminin, srov.: (se) zdravými (ženami) — (se) lvími (stopami).

Pozn. Do této skupiny někdy píšící pro zdánlivou homofonii by mohli mylně zařazovat slova jako kostým, záznam, drahokam (s kostýmy, záznamy, drahokamy) apod.

γ) Homofonie koncovek i - y u sloves nemá obdoby v tom smyslu, v jakém ji nacházíme u substantiv a adjektiv; vždy se totiž především týká tvarů slov (viz výše).

b) Homofonie koncovek i (í) - y (ý) má svou speciální problematiku i v rámci tvarových systémů různých druhů slov. Týká se to především substantiv a adjektiv, jejichž vzájemný vztah v promluvě je nejčastěji spojením atributivním. U homofonních koncovek substantivních a adjektivních lze rozlišit tyto případy:

[-ích] ps. -ích/-ých: (1) konc. -ích 6. pl. substantiv všech rodů typu (o) soudruzích, lesích, obyvatelích, pytlích, sluzích, směsích, polích, pohostinstvích — konc. -ých 2. a 6. pl. adjektiv všech rodů typu bratrových, zdravých (synů, dcer, polí); (o) zdravých soudruzích, lesích, obyvatelích, sluzích, směsích, (o) slabých pytlích, zarostlých polích apod.;

[-ovi] ps. -ovi/-ovy: (2) konc. -ovi 3. a 6. sg. mask. živ. vz. pán, muž typu (o) psovi, královi — konc. -ovy 1. a 4. pl. mask. než. a fem. adj. přivlast. typu bratrovy (stromy, dcery) — 4. pl. mask. živ. adj. přivlast. typu bratrovy (chlapce);

[-ím] ps. -ím/-ým: (3) konc. -ím 7. sg., 3. pl. substantiv (neuter) vz. stavení v typu (s) pohostinstvím — konc. -ým 7. sg. a 3. pl. adjektiv mask. (živ. i než.) a neuter typu (se) zdravým (mužem, stromem, tělem); (s) bratrovým (synem, stromem, polem); zdravým (mužům, ženám, děvčatům); bratrovým (synům, dcerám, polím);

[-í] ps. /: (4) konc. 2. pl. substantiv fem. a neuter typu chvílí, směsí, polí, pohostinství — konc. 1. sg. adjektiv mask. živ. typu zdravý (muž) — 1. a 4. sg. mask. než. typu zdravý (strom).

Společný výskyt koncovek -ích, -ých patří k relativně nejčetnějším případům. V 6. pl. u substantiv je významná frekvence (9,79 %, srov. FSČ i ČF), ovšem četnosti jednotlivých typů by vyžadovaly zvláštního šetření. Jak bylo výše konstatováno, jde o problém týkající se zlomku substantiv (s tzv. obojetnou souhláskou před koncovkou). Dodatkem k tomu lze připojit i údaj týkající se feminin vz. kost a neuter vz. stavení.

V ČF u vz. kost končí na souhlásku obojetnou celkem 3,09 % substantiv, u vz. stavení 16,44 %, a to na -ství, -ctví, 15,75 %, -oví 0,69%.

[209]Zvláštní problém pro píšícího tvoří kombinace 6. pl. substantiv a adjektiv typu (o) zdravých obyvatelích. U adjektiv tu vystupuje i homofonie s adjektivy vz. jarní typu (o) cizích obyvatelích (srov. homofonii u koncovek adjektiv, skup. 5).

Ve skupině 2 má 3. sg. podstatně nižší frekvenci než 6. sg. vůbec a oba pády jsou výrazně diferencovány syntaktickými funkcemi, nehledíme-li k tomu, že 6. sg. je pád vždy předložkový. Homofonní koncovka -ovy u adjektiv přivlastňovacích nemůže zřejmě svou relativní frekvencí soutěžit s frekvencí homofonní koncovky substantivní (viz výše). Patrně vlivem homofonie celých tvarů slov typu (o) bratrovi (3. a 6. sg. subst. bratr) a bratrovy (stromy, dcery) i bratrovy (syny), zvl. tvořením adjektiv přivlastňovacích od jmen osob, a tím, že se dativ jeví jakoby nejvlastnější základna vztahu přivlastňovacího, je tento typ pro píšícího zdrojem pravopisných potíží.

Ve skupině 3 má vzhledem k frekvenci (jak ve FSČ, tak i ve ČF) zvláštní význam 7. sg., zejména v kombinaci s adjektivem s homofonní koncovkou -ým, typ (s) laskavým pohostinstvím. Jako u skupiny 1 je třeba ještě počítat s homofonií s koncovkou adjektiv vz. jarní, tedy s typem (s) laskavým cizím pohostinstvím. — 3. pl. substantiv i adjektiv má v obou případech velmi malou frekvenci. Zřejmě vlivem vázanosti s celým tvarovým systémem vz. stavení nečiní píšícímu ve větší míře potíže koncovky v typu (s) pohostinstvím; projevuje se tu patrně působení typu na -ní, -tí, zvl. podstatných jmen slovesných. Např. v ČF patří k němu 106 substantiv, tj. 72,60 %.

Poslední skupina 4 zahrnuje jevy relativně značně frekventované; 2. pl. patří k nejfrekventovanějším pádům substantiv v plurálu, 1. sg. adjektiv mask. živ. a než. a 4. sg. mask. než. k nejfrekventovanějším pádům adjektiv v singuláru vz. mladý. U substantiv jsou z hlediska pravopisného relevantní jen některé typy vzorů nůše, kost, moře a stavení, 2. pl., jak naznačuje materiál z ČF, je zřejmě značně omezen. Na druhé straně jsou to jevy, které si píšící zřejmě nespojí, takže lze jejich vzájemné působení přes relativně značnou frekvenci jednotlivých tvarů označit jako minimální.

 

II. Homografy

 

Označíme-li homografy a zároveň homofony typu ženy (2. sg., 1. [a 5.], 4. pl.) jako množinu A a homofony typu holubi - holuby jako množinu B, potom jejich vztah lze vyjádřit takto: B⊂A. Homografy a zároveň homofony (homonyma) jsou významným ekonomickým činitelem jak v systému pravopisném, tak i při jeho využití v konkrétních psaných projevech; je to umožněno tím, že se jich užívá v odlišných syntaktických funkcích, že jsou kvantitativně diferencovány apod.[3] Homografy různých pádů působí na sebe též analogií, a proto je třeba přihlížet i k nim, sledujeme-li psaní i (í) - y (ý). Zvlášť je tu opět třeba mít na zřeteli ty případy, v nichž je před koncovkou i (í) - y (ý) tzv. obojetná souhláska, např. 7. pl. stoly, pytli.

Homografy jsou:

A) tvary slov v rámci tvarového systému jednoho slova, resp. slov jistého vzoru, popř. jeho typu, tj. jednoho tvaru se užívá v různých pádech, např. 1., 4. (a 5.), 7. pl. vz. hrad typu stoly nebo 3. (a 5.) a 6. sg. a 7. pl. vz. stroj typu pytli apod.;

B) morfémy, a to jak kořenné (rys) a afixální (přípon, např. -in(a), předpon vy-), tak zejména koncovky v rámci tvarového systému různých druhů slov, např. substantiv a adjektiv: 3. a 6. sg. subst. vz. pán typu psovi — 1. pl. mask. živ. adj. přivlast. vz. bratrův : bratrovi (chlapci).

A) Homografy a zároveň homofony tvarů slov nacházíme a) u substantiv, b) u adjektiv, c) u sloves. Patří k nim všechny případy, v nichž píšeme i-y a které nejsou homofony s grafickým rozlišením. Homografní mohou být dva tvary i víc tvarů.

[210]a) Substantiva. U všech vzorů se vyskytuje vždy několik pádů, které jsou vzhledem k psaní i (í) - y (ý) homografy a zároveň homofony. U maskulin jde o tyto tvary:

pán

3. a 6. sg.

4. a 7. pl.

1. (a 5.) pl.

pánovi

holuby

holubi

hrad

1., 4. (a 5.), 7. pl.

stoly

muž

3. a 6. sg.

3. (a 5.) a 6. sg.

1. (a 5.) a 7. pl.

králi

králi, královi

muži, králi

stroj

3., (5.), 6. sg. a 7. pl.

pytli

předseda

3. a 6. sg.

2. sg., 4. a 7. pl.

předsedovi

předsedy

soudce

3. a 6. sg.

1. (a 5.), 7. pl.

soudci, soudcovi

soudci

U všech vzorů maskulin jsou homonymní 3. a 6. singuláru. Jsou to pády zřetelně diferencované kvantitativně, dativ má podstatně nižší frekvenci než lokál (o. c. v pozn. 2). Oba pády mají též odlišné základní syntaktické funkce (dativ funkci objektu, lokál příslovečného určení), ale tvarově ztotožněné, u feminin vždy, u maskulin a neuter z velké části; jejich homografie (resp. homonymie) nepůsobí problémy ani píšícímu, ani čtoucímu.

U všech vzorů maskulin je dále homografní 7. pl., jednak s 4. pl. (typ holuby, stoly, předsedy), jednak s 1. pl. (typ muži, soudci); řidčeji jde o homografy s 1. sg. a 4. pl. (typ stoly), s 2. sg. a 4. sg. (typ předsedy), ojediněle s 3. a 6. sg. (typ pytli). Vyjímajíc poslední případ jde vždy o homografy v pádech relativně velmi frekventovaných (genitiv, nominativ, akuzativ), jak potvrzuje FSČ i ČF, s pádem „středně“ frekventovaným (tj. 7. pl.).

b) U feminin nacházíme homografy a zároveň homofony (s obojetnou souhláskou před koncovkou) v těchto pádech:

žena

1., 4. (a 5.) pl.

2. sg., 1., 4. a (5.) pl.

ryby

ryby

nůše

3., 4. a 6. sg.

7. sg. a 2. pl.

chvíli

zemí

píseň

3. (a 5.), 6. sg.

7. sg. a 2. pl.

pánvi

pánví

kost

2., 3. (5.), 6. sg.

1., 4. (5.) pl.

7. sg. i 2. pl.

směsi

 

směsí

Jako u maskulin je i u ženských vzorů homografní 3. a 6. sg. U týchž vzorů nacházíme homografy v 7. sg. a 2. pl., které jsou typické jen pro tvarosloví vzorů feminin podstatně méně frekventovaných, než je vz. žena (srov. FSČ). Ve spojení s atributivním adjektivem jsou oba tvary jednoznačně rozlišovány (např. léčivou směsí, léčivých směsí).

c) U neuter se homografy a zároveň homofony vyskytují jen u dvou vzorů:

moře

3., 6. sg. a 7. pl.

poli

stavení

1., 2., 3., 4. (5.), 6. sg.

1., 2., 4. (5.) pl.

7. sg. a 3. pl.

pohostinství

 

pohostinstvím

[211]U vz. stavení se s rostoucím počtem homografních (homonymních) tvarů snižuje rozlišující význam syntaktické funkce jednotlivých tvarů a nadměrně vzrůstá frekvence tvaru jednoho. Pro píšícího je malá rozlišenost tvarová (výskyt koncovek pouze jednoho druhu i, í) výhodná, vylučuje do značné míry chyby, ale čtoucího neinformuje vždy jednoznačně, srov. sdružení nakladatelství (sg.? pl.?).

b) Adjektiva. Homografy a zároveň homofony nacházíme u všech vzorů adjektiv, resp. u jejich typů:

mladý

1. a 4. sg. m. než.

zdravý (strom)

jarní

1., 4. sg. m. než. a neutra

6. a 7. sg. m. a neuter

 

1., 2., 3., 4., 6., 7. sg.

1., 4. pl.

lví (podíl, tělo)

(o) lvím (králi, podílu, těle)

(se) lvím (králem, podílem, tělem)

lví (síla/síly)

lví (síly)

bratrův

1. a 4. pl. mask. než.

2. sg., 1. a 4. pl. fem.

bratrovy (lesy)

bratrovy (dcery)

Vz. mladý, relativně více frekventovaný i ve svých typech, má u maskulin méně homografních tvarů v našem slova smyslu, avšak v pádech, které jsou samy o sobě velmi frekventované (viz výše). U vz. jarní, méně frekventovaného, je velký počet pádů s homografními typy (srov. u adj. rodu ženského). To může působit potíže pouze při kombinaci se substantivem, které je samo homofonem nebo homografem (typ lví síly).

Slovesa. Homografy a zároveň homofony jsou u sloves celkem omezeny na slovesa 4. třídy:

prosit

3. sg. a pl. ind. prés. akt.

prosí, myslí, chlubí se, protiví se

trpět

3. sg. a pl. ind. prés. akt.

trpí

a dále

3. pl. m. než. a f. prét. a pas.

(stroje, žákyně) pracovaly;

(úkoly, úlohy) byly vypracovány

Slovesa 4. třídy mají podle našeho zjištění (v ČF) relativně největší frekvenci (38,32 %), zvl. sloveso prosit patří k nejfrekventovanějším slovesným vzorům vůbec. — Tvary pasíva složeného vyznačují se v rámci slovesných tvarů velmi malou frekvencí (srov. FSČ).

B. Z homografů morfémů zaslouží zvláštní pozornosti koncovky. Týkají se různých druhů slov, zvl. substantiv a adjektiv:

-ovi

3. a 6. sg. subst.

1. pl. m. živ. příd. jm. přivl. bratrův

psovi

bratrovi (chlapci)

-ích

6. pl. m. a neuter

2. a 6. pl. adj. všech rodů vz. jarní

(o) lesích, pytlích, polích

lvích (spárů …), (o) lvích (spárech)

-ím

7. sg. a 3. pl. vz. stavení

6. sg. a 7. sg. adj. m. a neuter

— 3. pl. adj. všech rodů

pohostinstvím

(o) lvím (spáru, těle) (s) lvím (spárem, tělem), lvím (spárům, stopám, tělům)

Jak je zřejmo, jde tu většinou o pády, které mají jak v singuláru, tak i v plurálu malou frekvenci (3. sg. a pl.), popř. frekvenci celkem „střední“ (6. pl. subst., 2. a 6. pl. adjektiv).

Je ovšem ještě řada jiných typů homografů a zároveň homofonů, např. 2. sg. imper. mysli — 2., 3. a 6. sg. subst. mysli; 3. sg. a pl. prés. akt. slovesa myslí — 7. sg. subst. myslí apod., vyznačující se většinou úplnou nahodilostí.

[212]Závěr. Homografy a zároveň homofony jsou za jistých podmínek, při dostatečném rozlišení syntaktickém, kvantitativním apod., významným ekonomickým činitelem jak v pravopisném systému, tak i při užívání v konkrétních psaných projevech. Podporovat ztotožnění homografů a zároveň homofonů by se z tohoto hlediska zdálo vhodné pro teoreticky hlavní cíl pravopisných úprav v oblasti psaní i a y. Takové ztotožnění skrývá však v sobě nebezpečí, že po překročení jisté míry nebude psaná informace vždy dost pohotově postižena, a proto je třeba tuto míru citlivě sledovat.

Racionální úprava pravopisu v oblasti psaní i a y vyžaduje především zvážit význam homofonů graficky rozlišených (po tzv. obojetných souhláskách). U základních druhů slov v normálním psaném projevu týkají se jen části pravopisných jevů, ale přesto si je silně uvědomujeme, i když si odmyslíme vliv pravopisného vyučování, které na ně zpravidla speciálně upozorňuje. Nemá-li píšící dostatečně zautomatizováno určování pádů a analogii se vzorem, popř. nerozlišuje-li dobře podmět, může chybovat v pravopise homofonů. Čtoucímu naopak grafické rozlišení homofonů může umožňovat jednoznačné chápání homofonních slov a tvarů. U jednotlivých druhů slov je ovšem rozlišující funkce grafické stránky různě významná.[4]

Vedle homofonů slov a tvarů je třeba mít na zřeteli homofony jednotlivých morfémů, zvl. koncovek a slovních základů. V rámci tvarového systému různých druhů slov jde tu o jejich působení ve směru horizontálním, na rozdíl od vertikálního působení v tvarovém systému a jeho paradigmatickém rozčlenění.

Vzhledem k uvedeným faktorům a přes poměrnou složitost v psaní i a y může se pravopisná úprava v této oblasti podle mého názoru týkat jen jednotlivých případů homofonie, zejména u tvarů slov. Jakékoli přesuny ve prospěch homografů tu však vyžadují pečlivě zvážit pravděpodobné důsledky jednotlivých úprav a jejich vázanost s jinými jevy v psaném projevu. — K tomu je třeba ještě speciálního statistického šetření zaměřeného na frekvenci relevantních případů psaní i a y v psaných projevech a zjištění frekvence chyb v jednotlivých typech.


[1] Údaje o frekvenci čerpám z těchto prací: Jelínek - Bečka - Těšitelová, Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce, Praha 1961 — dále jen FSČ; ze souboru 21 963 slov z knihy Život a dílo skladatele Foltýna od K. Čapka — dále jen ČF. Jde tedy o charakteristiky jednak v širším rámci frekvence morfologických kategorií, jednak v ukázce psaného projevu. Náležité zhodnocení jednotlivých jevů a návrhy na jejich úpravy předpokládají ještě speciální výzkum frekvence nejen relevantních tvarů, ale i chyb v nich.

[2] Elementární učebnice a cvičebnice českého jazyka věnovaly těmto „raritám“ tradičně neúnavnou pozornost, podle mého názoru zbytečnou, upozorněním na ně činily z nich problémy, které reálně neexistují, např. slepýš (1. sg. subst.) — slepíš (2. os. prés. akt.). Srov. již K. Taubenek - T. Duchacká, Pravopis ve škole obecné, Praha 1884, až po učebnice nové.

[3] Srov. M. Těšitelová, K ekonomii promluvy (z hlediska frekvence substantiv v češtině), sb. Prague Studies in Mathematical Linguistics (vyjde r. 1965).

[4] Srov. P. Sgall, Kdyby nebylo ypsilonu, museli bychom ho vytvořit?, ČJL 14, 1964, 402—407.

Slovo a slovesnost, volume 25 (1964), number 3, pp. 201-212

Previous Bohumil Trnka: Diskuse o pravopise. O českém pravopise (In margine Pravidel českého pravopisu z r. 1957)

Next Alexandr Stich: Teorie spisovného jazyka a spisovná slovenština