Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Teorie spisovného jazyka a spisovná slovenština

Alexandr Stich

[Discussion]

(pdf)

Теория литературного языка и литературный словацкий язык / La théorie de la langue littéraire et la langue littéraire slovaque

Rozmnožování úkolů, které spisovný jazyk plní ve všech oblastech veřejného života a zčásti i v životě soukromém, a pronikání spisovného jazyka, jakožto důležitého komunikačního prostředku, do všech vrstev národního kolektivu klade nové a závažné požadavky i na lingvistiku, a to jak v teorii spisovného jazyka, tak v praktické péči o spisovný jazyk a zvláště pak ve vystižení vývojových tendencí, na jejichž základě by bylo možné jazykový vývoj regulovat.

Významnou akcí reagující na tyto požadavky byla konference o vývojových tendencích spisovné slovenštiny a o problémech jazykové kultury na Slovensku, kterou uspořádal Ústav slovenského jazyka SAV ve dnech 2.—4. dubna 1962 v Bratislavě.[1] V řadě referátů s obsáhlou diskusí, rozdělených do osmi tematických okruhů, byly probrány teoretické zásady jazykové kultury, stav dnešní spisovné slovenštiny i její poměr k nespisovným jazykovým útvarům a k jiným jazykům, zvl. češtině; v závěru jednání byly výsledky zachyceny v tezích, v nichž byl dosavadní lingvistický výzkum v tomto směru shrnut a které mají být východiskem pro všestrannou práci budoucí. S obsahem celého jednání byla širší jazykovědná veřejnost seznámena v VII. svazku Jazykovedných štúdií, v němž jsou referáty a diskuse z konference otištěny.[2]

[213]V úvodu konferenčního jednání byly osvětleny základní pojmy jazykové kultury (referovali Š. Peciar, E. Jóna, B. Havránek a K. Hausenblas); ukázalo se, že slovenská lingvistika, právě tak jako současná lingvistika česká, vytváří podrobnou koncepci jazykové kultury rozvíjením výsledků pražské lingvistické školy, tj. že rozlišuje faktický stav („kultivovanost“) jazyka v určitém období a zkoumání tohoto stavu na jedné straně a zásahy, které mají teoretické zásady jazykové kultury vnášet do jazyka (praktická péče o kulturu jazyka) na straně druhé. Slovenská lingvistika se opírá přitom o přesné rozlišování úzu, normy a kodifikace, chápajíc kodifikaci jako jev z normy odvozený, přesto však schopný zpětně normu a směr jejího vývoje ovlivňovat. Pro posuzování konkrétních jazykových jevů se za základní kritéria považují jejich potřebnost při fungování jazyka a jejich formální i sémantické vlastnosti z hlediska systému jazyka (přitom se většina účastníků klonila k tomuto pořadí obou kritérií vzhledem k stupni jejich závažnosti). Bylo poukázáno i na to, že možnost zásahu do spisovného jazyka není veličina neměnná v čase a že různé jazykové plány a jejich složky se liší jak měrou, tak způsoby, jimiž lze vývoj regulovat. Pro současnou situaci je pak třeba vycházet i z toho, že nová situace společenská stále více zdůrazňuje komunikativní funkci spisovného jazyka na úkor funkce národně reprezentativní.

Dnešní teoretické východisko péče o kulturu spisovné slovenštiny bylo v referátech Š. Peciara a E. Jóny konfrontováno s kritérii, jichž užívala slovenská jazykověda v minulosti i nedávné, a to zvláště s kritérii puristickými, hodnotícími spisovný jazyk na prvém místě z hlediska historické čistoty, jazykové svébytnosti („svojskosti“) a libozvučnosti, nezapomínalo se přitom na objektivní historické podmínky, jejichž výsledkem byl purismus v některých obdobích. Bylo ukázáno na vratkost a subjektivnost jeho kritérií v mnoha směrech i na snadnou možnost zneužívat puristického postoje k jazyku ve prospěch protičesky zaměřeného separatismu. Pro zaměření a výsledky celé konference bylo závažné, že protipuristické a funkční stanovisko bylo nejen proklamováno, ale i realizováno ve větší části referátů a příspěvků při rozboru dílčích otázek a že ojedinělá rezidua starších koncepcí, pokud se v diskusi projevila, byla účastníky samými, slovenskými i českými, korigována.

Vystoupení akad. B. Havránka udalo směr konferenčnímu jednání tím, že v něm byla teoreticky vyvozena potřeba všestranné péče o jazykovou kulturu právě v dnešní době, kdy se aktivní vztah k spisovnému jazyku stává obecným v celém národním kolektivu. Pro detailní rozbor situace slovenské v dalším jednání byl závažný jeho podrobný výklad o přirozené rozpornosti kritérií, podle nichž se spisovný jazyk hodnotí, a o nezbytné potřebě proporcionálně tyto protiklady neustále vyrovnávat. Referát K. Hausenblase byl zaměřen na rozlišení různých stanovisek k jazykové kultuře, která jsou podmíněna odlišností pohledu uživatelů jazyka na jazyk a pohledu lingvistů na jazyk i vztahu uživatelů jazyka k jazykovědné teorii a jejím praktickým aplikacím v spisovném jazyce. Tím, že byla zároveň zdůrazněna historická proměnlivost těchto aspektů, bylo hned na počátku konference dáno východisko k novému hodnocení některých speciálních otázek dnešní jazykové kultury na Slovensku.

O současném stavu jazykové kultury (jakožto kvality spisovného jazyka) a jazykové praxe na Slovensku referoval J. Horecký, o jazykové výchově (jakožto prostředku regulace spisovného jazyka jazykovědci) a její další perspektivě referoval F. Miko, V. Blanár a F. Daneš. Dnešní jazyková situace byla charakterizována takto: V soukromém styku a běžném styku pracovním se vedle tradičních nářečí uplatňují i jazykové útvary, v nichž se nářeční prvky jednak stírají, jednak mísí (zvláště v některých průmyslových centrech). Ve styku veřejném, zvl. v projevech s širokým dosahem, se užívá výhradně jazyka spisovného. Vědomí spisovné normy se značně posílilo, je však někdy rozkolísáno zásahy, zvl. redakčními a korektorskými, které uplatňují hlediska individuální nebo zásady minulých kodifikací. Základním úkolem jazykovědců je upevňovat existující normu promyšlenou činností kodifikační (přičemž se ovšem musí neustále konfrontovat tato kodifikace se skutečným stavem normy), pečovat o další rozvoj stylové diferenciace spisovného jazyka, zvl. v lexiku a v syntaxi, a přispívat k tomu, aby uživatelé jazyka [214]při hodnocení jazykových prostředků a jejich používání místo zjednodušujících kritérií správnosti a nesprávnosti, pojatých často puristicky, dovedli alespoň v elementární podobě nazírat na jazykové prostředky podle jejich funkce v projevu a systémového postavení v jazyce.

Jako prostředků k dosažení těchto cílů je třeba podle referentů využívat všech existujících forem jazykové výchovy (školního vyučování, obecně zaměřených i speciálních jazykových kursů, tisku a rozhlasu, poradenské činnosti, spolupráce s centrálními institucemi, pokud mohou mít vliv na jazykovou kulturu vydáváním obecně rozšířených publikací, textů), a tak vedle výchovy přímé působit i nepřímo, tj. péčí o úroveň jazykových projevů se širokou publicitou. Je nutné zároveň propracovávat metodiku všech těchto rozdílných forem výchovy a klást důraz na to, aby se jazyková výchova prováděla v celém rozsahu, nikoli jen v oblasti pravopisné a morfologické kodifikace. Diskusi vyvolal požadavek F. Mika, aby se důraz při výchově, zvl. ve škole, kladl na hovorový styl, který je podle referenta uživatelům ve stadiu počátečního seznamování se spisovným jazykem nejbližší a který umožní snadnější ovládnutí spisovného jazyka jako celku.

Ostatní námětové okruhy konference byly zaměřeny na všestrannou charakteristiku současné spisovné slovenštiny a jejího poměru k nespisovným útvarům; jejich cílem bylo tedy zjistit vývojové tendence současné spisovné slovenštiny a vytvořit tak předpoklady pro aplikaci teoretických zásad, které vyplynuly z první části zasedání.

Referáty o vývojových tendencích v struktuře spisovného jazyka jako celku se zabývaly jak lexikálním systémem (E. Pauliny), tak gramatickou stavbou (J. Ružička). Oba referáty přihlížely spíše k tomu, jak se vzhledem k úkolům kladeným na současnou spisovnou slovenštinu jeví jednotlivé prostředky vhodnými nebo nevhodnými pro užívání v různých typech komunikačního procesu.

V oblasti slovní zásoby byly jako základní vývojové postuláty zdůrazněny potřeba celonárodní srozumitelnosti jazyka (uskutečňovaná snahou vyhýbat se užívání archaických a málo známých slov a slov nevžitých, zvl. cizích) a úsilí o takové rozvíjení slovní zásoby, aby mohla bez obtíží fungovat ve všech oblastech spisovného vyjadřování. V praxi jazykově kritické a kodifikační je třeba vycházet i z toho, že objektivní společenská skutečnost vede ke sblížení slovní zásoby české a slovenské, ovšem při zachování vědomí odlišnosti obou jazyků.

Rozbor gramatické stavby spisovné slovenštiny poukázal na to, že i relativně uzavřený systém, jako je systém morfologický, není statický a že uvnitř jednotlivých ustálených slovních druhů a morfologických typů probíhají změny, které jsou vyvolány jak impulsy interně morfologickými, tak impulsy z ostatních plánů jazyka. Snaží-li se lingvista postihnout směr těchto vývojových posunů, popř. jejich výsledek, musí vzít v úvahu produktivitu slovotvorných typů i frekvenci morfologických typů v promluvách i tendence formální (jako je tendence k neměnnosti základu flektivních slov). Jiného druhu jsou podle referátu vývojové tendence syntaktické. Jde tu spíše o přeskupování v hierarchii syntaktických prostředků a konstrukcí, které se reflektuje hlavně změnami kvantitativní povahy. V syntagmatické oblasti tak vzrůstá frekvence nepůvodních předložek (vyvolaná snahou vyjádřit obsahové vztahy explicitně a jednoznačně) i frekvence adverbálního akuzativu pro vyjádření vztahu předmětového a adnominálního genitivu pro vyjádření vztahu přívlastkového (obsahová rozmanitost se zastírá gramatickou jednotou).[3]

Také v oblasti některých větných typů ukázal referent především na kvantitativní přesuny (větší frekvence jednočlenných slovesných vět typu zvoní sa na úkor vět s všeobecným podmětem typu zvonia, růst frekvence dvojčlenných vět s predikátem v pasívu, vyjadřování predikátu [215]jménem a zatlačování obsahově dynamických sloves, růst hypotaxe, a to i nepravé, vyrovnávání obsahové a formální stavby věty užíváním tzv. podřadných souvětí s obráceným poměrem vět atd.).

Diskuse doplnila závěry referentů především poukazem na to, že celonárodnost v oblasti slovní zásoby je třeba chápat jako jev potenciální, že některé speciální úseky slovní zásoby zůstávají srozumitelné jen v omezeném okruhu a že je třeba počítat s internacionalizací slovní zásoby především v některých oblastech terminologických. Rozdíly v názorech se ukázaly i v kodifikačním hodnocení pasívních vět s vyjádřeným patientem, které na rozdíl od české tradice referent pokládal za porušení slovenské spisovné normy.

Značnou pozornost věnovala konference funkční stylové diferenciaci současné spisovné slovenštiny. Ve výchozím referátě M. Ivanové-Šalingové se ukázal kontakt současného bádání slovenského s tradicí pražské lingvistické školy a se současným výzkumem českým; klasifikace funkční se tu kombinovala s klasifikací podle kritéria psanost-mluvenost. Podle nich byly současné spisovné styly rozděleny na styly základní (mluvené, tj. styl hovorový a praktický styl odborný) a styly nadstavbové (psané, jichž neužívají všichni příslušníci národa aktivně, tj. styl umělecký, publicistický a teoreticky odborný). Tyto styly byly podrobně charakterizovány podle svých typických znaků (vlastností) a podle slohových vrstev jazykových prostředků, které jsou pro jednotlivé styly charakteristické.

Koreferát Al. Jedličky vymezil některé základní pojmy (stylová oblast čili typ, stylová vrstva) a navrhl jinou klasifikaci stylů — jako základní protiklad vytkl vztah mezi stylem hovorovým a ostatními styly a uvnitř nich protiklad mezi stylem odborným a uměleckým. Mezi ně referent zařadil publicistický styl jako pomezní. Po charakteristice těchto jednotlivých stylů se zaměřil na charakteristiku vývoje stylových vrstev a na příkladech ukázal současné stylové přehodnocovací pochody v češtině podmíněné vesměs postupující demokratizací spisovného jazyka. V závěru se zamýšlel nad objektivností kritérií, jimiž jazykovědci stylové normy zjišťují.

V průběhu celého konferenčního jednání a zvláště v tomto tematickém okruhu se ukázalo, že stylistická teorie potřebuje propracovat především ve dvou otázkách, v nichž se mínění jazykovědců značně liší, a to v chápání hovorového a publicistického stylu. Ukázalo se především, že hovorový styl, vymezený jako „hovorová forma spisovného jazyka, ktorá je na jednej strane bez výlučných znakov písemného jazyka, na druhej strane bez javov úzko nárečových“ (s. 118), je fenomen ve slovenštině značně variabilní a obtížně uchopitelný, takže je těžko určit jeho hranice vzhledem k nespisovným útvarům (zvl. k nářečím) a stanovit soubor prvků pro něho dnes v slovenštině charakteristický (např. vzhledem k slangové slovní zásobě).

Vystoupení jednotlivých účastníků ukázalo bohatou škálu koncepcí, od názoru, že hovorový styl je jedním ze základních stylů spisovné slovenštiny, přes chápání tohoto stylu jako jevu periferního, tvořícího přechod k oblastem nespisovným (V. Budovičová) až k stanovisku, že hovorový styl se uplatňuje plně i v komunikaci založené na nespisovných jazykových útvarech (Al. Jedlička). Byly proti sobě postaveny názory, že hovorový styl není jednotný (Fr. Miko) a opačný názor, že variabilita hovorového stylu, která je jeho znakem trvalým, nijak neohrožuje jeho jednotnost (B. Havránek). Byl podán metodologický návrh, aby lingvistika vyšla z jistého typu vyjadřování, který se uplatňuje v české beletrii např. v dílech čapkovské tradice, a považovala ho za reprezentanta hovorového stylu spisovného (L. Doležel). Není divu, že se nakonec ozval i hlas skeptický, který prohlásil samu existenci hovorového stylu jako samostatného útvaru za přinejmenším diskusní.

Přes tuto diametrální různost názorovou přinesla konference několik podnětů, jejichž rozvíjení může komplex otázek spojených s hovorovým stylem objasnit. Fr. Miko poukázal v diskusi na to, že nedorozumění vznikají tím, že se pod termínem hovorový styl rozumí jak jistý způsob vyjadřování (a tedy jev vyložitelný z funkčního hlediska), tak jazykový útvar charakterizovaný prolínáním nespisovných prvků do neutrálního spisovného základu. Zároveň nepřímo upozornil, že adjektivum hovorový se objevuje i v termínu hovorové prostředky (v užším smyslu), který se vztahuje k oblasti slohových vrstev. (Přitom vznikají ještě komplikace tím, že všechny tyto termíny si vždy neodpovídají — projev hovorového stylu nepředpokládá vždy užití hovorových prostředků v užším smyslu atd.). Kromě toho se z obsahu jednání ukázalo, že sám hovorový styl, [216]jakožto součást funkčních stylů jazyka, se sice proklamativně za funkční styl pokládá, že však při jeho vymezení se za základní pokládají většinou jiné vlastnosti než vlastnosti podmíněné jeho fungováním ve vyhraněné oblasti společenského styku.[4]

V diskusi se objevily i náznaky pokusů tyto terminologické nejasnosti řešit — pro funkční styl, který se uplatňuje v běžném sdělování nesložitých obsahových celků, se tu někdy razil termín styl prostě sdělovací (K. Hausenblas, Al. Jedlička), zatímco termíny obsahující adjektivum hovorový směřovaly k označení té vrstvy slovní zásoby a těch morfologických prostředků, které pronikly do spisovného jazyka z útvarů nespisovných a kterých se užívá primárně v projevech mluvených (a druhotně pak k tomu druhu promluv, které hovorové prvky lexikální i morfologické obsahují).

Také pojetí publicistického stylu (jemuž byl věnován speciální koreferát M. Darovce) bylo u různých účastníků značně protichůdné. V referátech i diskusi se většinou publicistický styl za funkční styl rovnocenný ostatním uznával; někdy byl chápán jakožto styl přechodný; jindy pak byl zařazován do stylu odborného (B. Havránek).

Toto stanovisko je podmíněno tím, že jak ukázaly referáty i diskuse, celkové jeho vymezení nevychází z pohledu funkčního, ale z pohledu normativního, který se zaměřuje na kritiku současné úrovně novinářského jazyka, za konstitutivní vlastnosti tohoto stylu se pak považují požadavky jako „všeobecná srozumitelnost, přesnost, přehlednost, rozmanitost“ atd.; ty však nejsou vázány jen na publicistický styl, naopak s jeho základní funkcí souvisí jen druhotně.

K rozpracování teorie funkčních stylů přispěla konference (ve vystoupení K. Horálka) rozborem jazykových funkcí, zvláště funkce estetické. Toto diskusní vystoupení tematicky souviselo s dalším okruhem, v němž se probíral jazyk umělecké literatury. V referátu J. Mistríka byla pozornost zaměřena na kritickou charakteristiku současné slovenské prózy z několika speciálních hledisek (využití intonačních možností v próze, ovlivňování uměleckého jazyka prostředky odborné a publicistické slohové vrstvy, harmonie jazykových prostředků v díle a využití novodobých uměleckých kontextových postupů). Z jiného hlediska sledoval jazyk současné literatury české koreferát L. Doležela — autor v něm ukázal, že v současné české próze je nejrozšířenějším typem z hlediska jazykového typ opírající se o spisovný jazyk a jeho hovorovou variantu (ta se uplatňuje zřetelně zvláště v promluvách postav; v prózách tvořených ich-formou se uplatňuje často v základním pásmu vypravěče). Výrazné místo zaujímá i smíšený typ,[5] v němž se v nové formě objevuje starý protiklad spisovné řeči autora a nespisovného projevu postav, nebo v němž se prolíná spisovná a nespisovná rovina uvnitř téhož pásma. U čistě nespisovného typu vytkl referent jeho omezenost na některé kompoziční postupy a jeho arbitrérnost i v těchto vymezených oblastech.

Důraz položila konference na stanovení lingvistických zásad pro ustálení a uvědomělé rozvíjení odborné terminologie v referátu F. Buffy. Slovenská terminologie, budovaná od poloviny 19. století, vycházela z kulturní slovenštiny předspisovné a z lidového jazyka a opírala se (s různou intenzitou v jednotlivých obdobích) o terminologii českou. Systematicky je řízena od r. 1950 terminologickým oddělením Ústavu slovenského jazyka. Jednání ukázalo, že po deseti letech této práce je zapotřebí její zásady zčásti revidovat a zdůraznit v nové situaci kritérium vžitosti termínu. Zároveň byla znovu připomenuta naléhavá potřeba neoddalovat českou a slovenskou terminologii, a to zvláště při vytváření terminologie nových oborů (možnosti takového oboustranného sbližování ukázal v diskusi K. Richter na terminologii vojenské). Nutným předpokladem úspěšné a cílevědomé práce terminologické je systematický výzkum existující terminologie a vypracování obecných zásad pro stavbu termínu a vytváření terminologických soustav (v diskusi načrtl některé z těchto problémů J. Kuchař).

[217]V posledním tematickém okruhu konference byla pozornost účastníků obrácena na složité vztahy mezi spisovným jazykem a nespisovnými útvary, zvl. tradičními dialekty. Nezbytným předpokladem pro řešení těchto otázek byla ovšem charakteristika současné nářeční situace ve slovenštině. Referát A. Habovštiaka vyšel proto z vymezení pojmů spisovného jazyka a nářečí a naznačil složitost současné situace, kdy se jednoduchá dichotomie spisovný jazyk - místní dialekt proměnila v stupňovitý přechod, v němž interdialekty na jedné straně a hovorová forma spisovné slovenštiny na straně druhé nabývají stále více na závažnosti.

Zabývaje se poměrem spisovné slovenštiny a nářečí z diachronního aspektu, zdůraznil referent, že vázanost spisovné slovenštiny ve vznikovém období na některou ze slovenských nářečních skupin nelze chápat jako jednoduchý vztah závislosti, nýbrž že i v tomto období lze počítat s působením kulturních jazykových útvarů nadnářečních a jazykově blízké češtiny. V pozdějších etapách vývoje spisovné slovenštiny vedly opakované vlny sbližování spisovné slovenštiny s dialekty k tomu, že se spisovná slovenština stávala exkluzívnější; nekritické a nadměrné zavádění i speciálních nářečních prostředků bez ohledu na celospolečenské potřeby funkčně rozvinutého spisovného jazyka měly často i pozadí politické a rozvoj spisovné slovenštiny spíše retardovaly a komplikovaly, než mu pomáhaly.

V dnešní situaci nelze sice hovořit o úplném zániku dialektů, původní stav se však silně rozrušuje a generační rozdíly se zvětšují, zvl. v slovní zásobě; rozklad nářečí se zrychluje a vede k vytváření interdialektů, které mají v úhrnu blíže ke spisovné slovenštině než staré lokální útvary. Interdialekty nejsou sice ještě stabilizovány, konstituují se však zřetelně ve třech skupinách, západní, střední a východní. Obdobné varianty předpokládá referent i u hovorové podoby spisovné slovenštiny. I v dnešní situaci jsou spisovná slovenština a dialekty v kontaktu — nářečních prvků se užívá se speciálním estetickým záměrem v literatuře, obohacuje se lexikon spisovného jazyka prvky z nářečí i interdialektů, přesto však ve vzájemném vztahu stále více vzrůstá aktivita spisovného jazyka, jehož šíření je pro rozklad tradičních nářečí jedním z hlavních stimulů.

V koreferátu J. Běliče byla popsána situace česká, které je slovenská v mnohém podobná. Referent ukázal na vzniku nové normy interdialektické, kterou chápe jako výsledek konvergentního vývoje starých nářečí, vzrůstající komplikovanost národní jazykové situace — vznik interdialektů neznamená vždy přiblížení k spisovnému jazyku a kromě toho interdialekty nevznikají v jazykovém vakuu, ale jsou v procesu své konsolidace vystaveny rozkladnému působení nivelizačních tendencí vyššího řádu. Na Slovensku, kde není spisovná tradice tak dlouhá a kde neexistuje starý interdialekt obdobný obecné češtině, je možné, že se interdialekty pevně nekonsolidují a že jazyková unifikace povede přímo k ustálení celonárodní běžné mluvy. Autor poukázal na nutnost sledovat rozdíly mezi jednotlivými plány při unifikačních procesech a v kodifikačních zásazích bedlivě hledět k prvkům, v nichž se nespisovné útvary sjednotily, a které proto pronikají i do hovorového jazyka. V historických exkursech týkajících se obecné a hovorové češtiny vysvětlil referent příčiny rozdílů mezi dnešní situací českou a slovenskou a upozornil na větší možnost zživotňovat spisovnou slovenštinu jako celonárodní formu jazyka.

Už obsáhlost diskuse a její názorová rozmanitost, větší než v ostatních tematických okruzích, zdůraznila závažnost těchto otázek a tíživý nedostatek jejich podrobné materiálové analýzy. Vcelku obecně se poukazovalo na nutnost vystihnout dynamickou a nevykrystalizovanou jazykovou realitu odpovídající teoretickou konstrukcí, v níž by nezbytné statizující zjednodušení nevedlo ke zkreslení nebo chybnému pojetí. Byla zdůrazněna potřeba přesnějších kritérií pro vymezení útvarů mezi čistě spisovným jazykem a tradičními nářečími (J. Štolc). Účastníci dokumentovali silný vliv, zvl. lexikální, jímž působí spisovný jazyk na nářečí (K. Palkovič) a naopak stále trvající působení všech nespisovných mluvených útvarů na spisovný jazyk v syntaxi a frazeologii (J. Ružička).

Diskuse korigovala i apodiktický a konkrétním materiálem nedoložený názor P. Ondruše, že další vývoj se bude dít splýváním nářečí se spisovným jazykem skrze paralelně krystalizující hovorovou podobu spisovné slovenštiny, protože v socialistické společnosti přestaly být interdialekty živou kategorií. Bylo přitom upozorněno, že kromě tendencí konvergentních nelze vyloučit [218]ani nové tendence divergentní a že nově vznikající nebo se stabilizující útvary, na větší nebo menší územní ploše, mohou být využity pro potřeby stylové diferenciace.

V závěrečných tezích byly shrnuty všechny výsledky, které se ukázaly jako nesporné, a z nich byly vyvozeny zásady pro péči o kulturu současné spisovné slovenštiny. Bylo v nich zdůrazněno, že všechny zásahy se musí opírat o důkladný a všestranný rozbor současného stavu, a to ne jen spisovného, a o konfrontační studium slovenštiny a jiných jazyků, zejména češtiny.


[1] Na přípravě konference se podílela katedra slovenského jazyka a literatury University J. A. Komenského v Bratislavě a Ústav pro jazyk český ČSAV v Praze.

[2] Jazykovedné štúdie VII, Spisovný jazyk, red. J. Ružička, Bratislava 1963, 248 s.

[3] Ne plně přesvědčivé bylo referentovo tvrzení, že polovětné konstrukce (které spojují oblast nepredikačních syntagmat a oblast větných konstrukcí a slouží především jako prostředek kondenzace sdělovaného obsahu) jsou ve slovenštině na ústupu. Platí to zřejmě pouze o vazbách přechodníkových, které referent dále vyšetřoval, nikoli o polovětných vazbách infinitivních, adjektivních a substantivních, jejichž frekvence ve stylech nocionálních naopak v nové době roste. Bylo by zároveň zajímavé konfrontovat situaci slovenskou s poměry v češtině, kde podle zjištění frekvenčního slovníku Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce je ústup přechodníkových vazeb mnohem pomalejší v těch stylových oblastech, kde jich lze využít pro kondenzaci dynamických dějů, tj. v beletrii.

[4] K tomu srov. např. K. Hausenblas, Styly jazykových projevů a rozvrstvení jazyka, SaS 23, 1962, 189—201.

[5] V diskusi byla proti termínu smíšený (typ) vznesena námitka, že vyvolává zavádějící představu o rovnoprávnosti roviny spisovné a nespisovné.

Slovo a slovesnost, volume 25 (1964), number 3, pp. 212-218

Previous Marie Těšitelová: Diskuse o pravopise. Otázky homonymie slov a slovních tvarů rozlišených jen psaním i a y

Next Zdeněk Tyl, Milena Tylová: Česká jazykověda v roce 1963 (Část první: Lingvistika obecná, srovnávací a slovanská)