K jazyku Karla Hynka Máchy

Bohuslav Havránek

[Articles]

(pdf)

О языке Карла Гинка Махи / À propos de la langue de Karel Hynek Mácha

Hodnota básnického jazyka Karla Hynka Máchy a jeho místo ve vývoji českého uměleckého jazyka jsou tak významné, že každé jeho osvětlení z jakéhokoli hlediska, každé zrcadlo mu nastavené, je vždy vítané. Proto také přichází vhod i příspěvek Oldřicha Králíka „Dvě kapitoly o Máchově jazyku“, uveřejněný v předešlém čísle Slova a slovesnosti. O. Králík správně a dnes už snad samozřejmě ukazuje nesporné češství Máchova jazyka a usiluje vidět ho v dobové souvislosti. Přesto však v mnohém s Králíkem nemohu souhlasit, a proto píši tyto poznámky, doplňující materiálem a tím kritizující některé jeho závěry.

 

1. Jazyk Karla Hynka Máchy a jazyk Čelakovského překladu Panny jezerní

Bylo by možno též říci o jazyce K. H. Máchy a o jazyce básnickém před Máchou anebo o básnickém jazyce soudobém. Zde myslím, že Králíkův článek přes proklamování důležitosti těchto vztahů pro rozbor a hodnocení Máchova jazyka nepřinesl tolik, kolik mohl. V základě si všímá spíše vztahu k jazyku Sabinovu než k jazyku předchůdců a vlastních současníků Máchových. A že jsou tyto vztahy neprávem zanedbány, chci zde ilustrovat na příkladu vztahu jazyka Máchova k jazyku Čelakovského překladu Panny jezerní, který vyšel 1828, a k jazyku Čelakovského vůbec. Sám Králík upozornil na dvou místech na výrazné shody s jazykem Čelakovského, ale nesledoval je do důsledků. Nejde přitom ani zdaleka o nějaké epigonství, ale o prostý fakt, který jsem už dříve konstatoval, že jazyk Máchův právě v prostředcích jazykových není novátorský, ale že jeho jádro je v jejich využití.[1] Jistě nás tyto vztahy nepřekvapují — Waltera Scotta v českém překladě Mácha jistě znal a jisté neshody, které měl Mácha s Čelakovským, vlastně jen potvrzují jeho zájem o Čelakovského —, spíše udivují z hlediska sugestivního, ale subjektivního rozboru Králíkova těsné vztahy k němu nejen u té části díla Máchova, kterou Králík označuje T (texty tištěné za života Máchova), ale zejména i u jeho skupiny R (rukopisné pozůstalosti); právě dost toho, co pokládá Králík za specificky sabinovské a nemáchovské, najdeme již rovněž u Čelakovského.

Začneme s místem z Křivokladu plápolali … praporcové čeští a z Cikánů plápolaly korouhve a vichr plápolal bílým rouchem. O. Králík správně hájí první místo proti Eisnerovu nařčení z germanismu, ale neprávem v něm vidí specifický obraz Máchův, který je na dvou dalších místech z Cikánů porušen (s. 178). Spojení praporce plápolají apod. je v Panně jezerní 4krát (praporce větrem plápolaly 70, plápolají praporce 102 a 146, plápolavý praporec 117), plápolání není dokonce ani omezeno na praporce, ale je ho užito i o tartanech, tj. o pestré kostkované skotské látce (tartanů plápolání 91). Je tedy toto spojení v Panně jezerní rozšířenější než u samého Máchy, ale nemůžeme tvrdit, že je to speciální obraz Čelakovského. Spojení plápolá praporec, plápolající praporec apod. je doloženo v lexikálním archívu ÚJČ[2] od r. 1790, a to v Pražských novinách a v Krameriusových Vlasteneckých novinách (5krát), a pak do r. 1835, — a tc nejen o praporcích, ale i o korouhvích, pštrosím péru, plášti apod. — ještě 22krát (plápolající korouhve nacházíme rovněž u Čelakovského z r. 1835) a doloženo rovněž s před[248]mětem v instrumentálu (praporcem … plápolati bude z r. 1819). Tedy ve světle těchto fakt se domněnky Eisnerovy i Králíkovy o tomto spojení[2a] zcela rozplynou.

Rovněž o oslovení milenče vyslovuje autor podobné pochybnosti; podléhá zde Eisnerovu názoru, že jde o překlad německého Geliebter, a připomíná, že není v próze T a že Jungmannův slovník kupodivu jen odkazuje na heslo milenek. Ale v Panně jezerní je slovo milenec doloženo 3krát (srov. jen: milenec za milenku [potýkati se bude] 103) a jde o slovo v novém básnickém jazyce obrozenském zcela obvyklé. V LA je z doby 1805—1836 celkem 48 dokladů, nejstarší z Jungmannova překladu Ataly (1805), pak rovněž z Jungmanna z r. 1807, ze Ztraceného ráje (1811), takže bychom právem mohli myslit na Jungmannovo autorství; vyskytuje se v Počátcích českého básnictví, u Čelakovského jinde ještě 3krát atd. Slovo milenek je doloženo řidčeji, v LA jen 11krát (ale rovněž z Jungmannova překladu Ataly, a to 2krát); je tedy zařazení hesla milenec v Jungmannově slovníku pod milenek spíše nahodilé než odůvodněné.

Na s. 183n. autor dále uvádí substantiva s příponou -ec jako častá právě u Sabiny, dokládaje mj. světla zrozenec, rozenec poušti, ale obě tato slova jsou rovněž v Panně jezerní, rozenec dokonce 4krát, vůbec substantiva na -nec jsou tu hojná: vedle obvyklého cizinec, vyhnanec, vyslanec a uvedeného milenec jsou tam ještě nemilovanec, utopenec, vetřenec, vyhostěnec, vychovanec, zaklenec aj.; opravdu dostatečný počet, aby nebylo potřeba u tohoto typu myslit jen na jazyk Sabinův. Rovněž otázka germanismů je zde více než sporná, protože pro substantivizování adjektiv sufixem -ec nebylo potřeba cizího vzoru.

Mezi „příklady zvlášť křiklavé“ zařadil O. Králík slovo převaha ve významu ‚Übergewicht‘; i s tímto slovem, novým v době obrozenské, setkáváme se v Panně jezerní (pozdě mu štěstí ve hře té zhoubné převahu zjednává 140) a přesně ve smyslu ‚převážení‘ je doloženo jak u Čelakovského, tak i jinde z jazyka básnického (v LA 6krát; jde ovšem o slovo s dost plynulým sémantickým obsahem).

Také tam autorem uvedené tropil to hůře (er trieb) má přesnou paralelu v Panně jezerní: (Lesoňové) tropíce své obludy 90.

Také ve shodě s Máchovým jazykem jsou v Panně jezerní dobové germanismy, jako v pádu, vstavu být (5krát), i vzácná kompozita, jako temnomodrý, hromonosný, stříbrozvuk; k Máchovým adjektivům divokrásný a stříbrotoký nacházíme zde obdobná substantiva divokrása, stříbrotok a stejný typ kompozit s truchlotoký, truchlozvuký (v. dále v části o složených slovech).

Celkem tedy z výrazů, v nichž O. Králík hledá paralelu u Sabiny, je v Čelakovského Panně jezerní doloženo 10 řídkých slov a spojení; tuto shodu s básnickým jazykem Čelakovského bylo by možno v oblasti kompozit rozmnožit o dalších 10 shodných případů, s básnickým jazykem Chmelenského o 9 a s jazykem Klicperovým dokonce o 16. Protože jde o kompozita, vracíme se k těmto shodám až v kapitole třetí.

 

2. Germanismy u Máchy

Králíkův článek právem brání jazyk Máchův proti Eisnerovu názoru, že byl pod nadměrným vlivem němčiny; snad ani nebylo třeba tak obšírně a podrobně reagovat na tento názor, v podstatě neodborný a zcela přehlížející stav soudobé češtiny, jak už ukázala kritika hned po vyjití Eisnerových kapitol.[3] Konstatoval jsem už ve své studii o jazyce Máchově (cit. Studie, s. 179), že „se v nich (v Má[249]chových textech literárních) setkáváme s dobovými germanismy, jakožto stopami tehdejšího mluveného jazyka městského“ a dodal bych i danými tehdejší literární tradicí. Právem i Králík tvrdí: „…, nalézáme převážně jen germanismy dobovou spisovnou normou asimilované“ (s. 177) a dále na s. 179: „Tlak němčiny v jazyce Máchově (T) nelze popírat, ale jen nepatrně přesahuje míru, která byla běžná v jeho době a namnoze i připouštěna současnými teoretiky.“ Omezuje však — jak zřejmo — svá tvrzení na skupinu T — a máme pochybnosti i o tom nepatrném přesahování míry. Na uvedeném místě pak pokračuje: „Odlišný obraz se jeví ve skupině R, kde Eisner odkryl množství germanismů, které svědčí o podlehnutí jazykovým modelům německým“ a pak ještě „Míra germanismů v textech R znatelně překračuje dobový průměr“. Avšak konfrontace se soudobým spisovným jazykem uvedených „příkladů zvlášť křiklavých“ (je jich 14) nás snadno přesvědčí, že zde Králík neprávem podlehl sugesci Eisnerově.

Především je třeba vůbec vyloučit germanismy uvedené ze satirické Řeči na uvítání, u nichž autor přehlédl jejich stylovou platnost (ač právem souhlasí s obdobným smyslem germanismu Nech státi! v Marince, s. 178, jehož stylovou platnost jsem určil už ve své studii, v. nyní Studie …, s. 177).

Je třeba uvést celou souvislost:

Dříve však nežli počnu řeč tu vypisovati, jest slušno, abych oznámil, jak jsem k držení jejímu připraven a ozbrojen byl, jakož i něco o posluchačích mých podotkl. Co se mne dotýče, já stál v červený kabátek oděný, …

Může býti, že se někdo nad oblekem mým bude zdržovati; (nebude však se nad ním zdržovati tak, jako by již nad ním byl a nad něj se byl vznesl) ten zajistě pravím Vám, ten, nic o tom nevěda, v takovýto oblek chodí vstrčený a sice tak hluboko, že mu jen uši vyhlídají.

Spojení zdržovat se nad něčím ‚pozastavovat se‘ (dokonce opakované) zřejmě zde karikuje soudobý styl řečnický, zvláště kazatelský; v LA je doloženo z doby obrozenské — je však starší — především z kázání, většinou přeložených, z r. 1777 (Šprengových), 1800 (Rulíkových), 1804 (P. Šedivého), 1806 (V. Nejedlého), 1814 (Sichrových), nacházíme je v Krameriusově Zlaté knize (1817) a rovněž častěji v novinách, jak v starších Pražských novinách, tak v Krameriusových Vlasteneckých novinách aj.; v tomto stylovém omezení uvádí je jako zastaralé ještě Příruční slovník. A v této souvislosti je pak zcela jasné zaměření málo obvyklého užití slov ozbrojen a vstrčený. Mluvit zde o „křiklavých germanismech“ je zřejmé nedorozumění.

Mezi takovými „křiklavými příklady“ jsou dále uvedena slova v době obrozenské zcela běžná a obvyklá. Je to zvláště spojení nedůvěřovat si/sobě s infinitivem; v LA je doloženo i s vazbou infinitivní z let 1777—1836 celkem 51krát (z toho je 9 případů slovesa kladného) a mezi autory je např. Jungmann, Tyl atd. Toto slovo žilo ještě i dále, je doloženo z Havlíčka, Klicpery, Němcové apod. Jde tedy zřejmě o spojení zcela obvyklé v obrozenské próze. Obdobný je případ slova okolostojičnost, v němž Králík vidí v textech R vliv Sabinův a uvádí, že v textech T je u Máchy jen okoličnost (s. 185n.); ovšem i zde materiál obrozenského jazyka ukazuje tak velké rozšíření obou těchto podob (v LA je doložena z let 1770—1835 okolostojičnost 80krát a okoličnost 70krát, u téhož autora vyskytují se paralelně i obě podoby, např. v Jungmannově překladu Ataly, u Klicpery aj.), že naprosto nelze dělat závěry o tom, že by Máchovi byla cizí podoba okolostojičnost, užil-li okoličnost.

Rovněž starou tradici má z „křiklavých příkladů“ spojení státi naproti komu/čemu a spojení vspolku s někým ve smyslu ‚spolu s někým‘, i když nejsou do[250]ložena tak hojně jako slova dříve uvedená. Do této skupiny slov v základě z tehdejší prózy patří i slovo levnější ve významu ‚příhodnější‘ (je doloženo i z básnického jazyka v Šafaříkově překladu Schillera: vymyslete jinou radu levnější, 1831) a konečně i neutrální význam slovesa leželo.

Obrozenská slova nově vzniklá jsou pak z těchto příkladů nehoda a převaha; je opravdu otázka, zda jde o kalky z němčiny. Slovo nehoda ve významu ‚nepohoda‘ je doloženo od r. 1805 (z Hněvkovského Děvína) do r. 1835 17krát, většinou z básní (z Jungmannova Ztraceného ráje, Čelakovského překladu Ossiana apod.) a slovo převaha ‚porušení rovnováhy‘ je rovněž doloženo od r. 1820 do r. 1835 (zvl. z Jungmanna a Čelakovského, zčásti shodně s Máchou (z Čelakovského, Tyla aj., viz výše). Do okruhu nových slov básnického jazyka patří i tropí to, shodné s Pannou jezerní (viz výše), dělí radost ‚sdílí‘ a nervy ‚struny‘.

Jako nezvyklé germanismy by pak zbylo jen zastávat ve smyslu ‚spravovat‘ a skví se vzhůru. Tedy opravdu trochu málo dokladů, aby mohly dokázat uvedená Králíkova tvrzení. Rozbor také nikterak nesvědčí o větším výskytu nezvyklých germanismů právě v Cikánech, kde je z nich doloženo nehoda, převaha, stojí naproti, vspolku s někým, nedůvěřovat si a z řidších jedině leželo.

Ale ani ve skupině T není zcela oprávněné tvrzení o „přesahování míry“: spojení vlny šly dutě, ba ani duté líce není v tehdejším jazyce ojedinělé, srov. vlny duté z Turinského Angeliny nebo duté nebe z Lindovy Záře a v obdobném smyslu dokonce 5krát u M. Z. Poláka ve Vznešenosti přírody (prostranství nebes duté ap.). Celkem ve významu ‚vydutý, prohloubený‘ je z let 1797—1835 doloženo v LA 22krát; srov. i vlny šly dutě v Nerudových Obrazech z ciziny ještě r. 1872. Mezi germanismy běžné v tehdejší próze patří i státi (bleiben) v uvedeném stanete-li, státi; v LA je doloženo 3krát ze Šafaříka a je i dost dokladů jiných.

Je pochopitelné, že jazyk Máchův v dílech otištěných je vytříbenější, zejména v básních, ale opravdu nelze tvrdit, že se v Máchově jazyce z rukopisné pozůstalosti vyskytují germanismy nad míru v obrozenské době obvyklou.

 

3. Složená slova u Máchy

V části o kompozitech (s. 180n.) se na první pohled zdá, že se O. Králíkovi lépe daří důkaz — aspoň pravděpodobnostní — o těsnějších vztazích složených slov užitých ve skupině R k přemíře složenin Sabinových. Avšak i zde podrobná analýza značně otřese touto zdánlivou přesvědčivostí Králíkova výkladu.

Je zřejmé, že řada složenin, zejména adjektivních, je stále otevřená, a proto tu nerozhodují shody jednotlivých slov, ale typů. Dále je třeba odlišovat kompozita básnického jazyka a kompozita jazyka neutrálního, nebo alespoň ve značné míře neutrálního; k těm patří pak zvláště složená adjektiva s první částí mnoho-, polo- a do jisté míry i adjektiva s předložkovým spojením bez-, nad- apod. Již ve své stati o jazyce Máchově (nyní Studie, s. 189) jsem uvedl, že právě kompozita s bez-, mnoho-, polo- jsou v oné době zcela obvyklá a že zpravidla u Máchy nemají charakter speciálních básnických prostředků.

Králík naopak považuje za zvlášť průkazná složená adjektiva s mnoho-, nad-, patřící podle něho mezi typy, které „nejsou doloženy v T a omezují se na R, S“ a „jsou v Sabinově tvorbě produktivní“ (s. 184). Ovšem — nehledě na to, že adjektivum mnoho(vážný) přece ve skupině T doloženo je — právě adjektiva s mnoho- jsou v době obrozenské velmi rozšířena: v Jungmannově slovníku, který je ani zdaleka nevyčerpává, je jich 83 a u Sabiny speciální práce J. Novotného[4] [251]jich uvádí jen 9. Není tu tedy „produktivnost“ tak výrazná. Přesná shoda mezi skupinou R a kompozity Sabinovými je pouze u následujících adjektiv: mnohočetný (v Jungmannově slovníku není sice doloženo, ale v LA je nacházíme 24krát z let 1824 a násl., z toho u Čelakovského 4krát), mnohomohoucí (v LA doloženo 6krát, z toho u Klicpery 3krát — u Sabiny má však podobu mnohomocný, která je doložena častěji, v LA 11krát), mnohozvuký (doloženo jen u Máchy). Nelze tedy dobře mluvit vůbec o tomto typu složenin jako o specifickém pro Sabinu. Ještě slabší z hlediska konkrétního materiálu je Králíkovo tvrzení o typu adjektiv nad-, srov. zvl.: „Jestliže nechceme Sabinovi upřít individuální jazykové rysy, musíme ho pokládat za tvůrce slov jako nadsmyslný“ (s. 184); avšak samo adjektivum nadsmyslný je v Jungmannově slovníku doloženo z Markovy Logiky a v LA od r. 1814, kdy se objevuje v Zieglerově překladu Fénelonových Příběhů Telemachových, do r. 1835 8krát (z Jungmanna, Čelakovského atd.) a adjektivum nad(e)hvězdný v LA od r. 1819 do r. 1835 dokonce 18krát (již z Krameriusových Vlasteneckých novin, z Čelakovského, z Klicpery atd.).

Také konstatování Králíkovo (s. 183), že adjektiva s bez-, bezcitný, bezkonečný, bezživotný, ze skupiny R jsou dosvědčena u Sabiny, opravdu neprokazuje celkem nic; celý tento typ i uvedená adjektiva jsou v době obrozenské obvyklá: adj. bezcitný nacházíme v LA sice jen 2krát (z překladu Ossiana a z Klicpery), ale bezkonečný 18krát (z Čelakovského, z Klicpery aj.), bezživotný pak dokonce 40krát (2krát z Jungmannova Ztraceného ráje, 3krát z Čelakovského, z Klicpery) atd.

Tedy u těchto typů složených adjektiv, která ve svém základu nepatří jen k básnickému jazyku, je těžko dělat jakékoli závěry o vztazích jazyka skupiny R k Sabinovi.

Průkaznější by mohla být složená adjektiva výrazně literární, ovšem i zde jde o typy, nikoli o jednotlivá slova, avšak ani jednotlivá adjektiva nejsou dosti průkazná.

Celkem značně irelevantní jsou adjektiva jako drahocenný (doloženo v LA 37krát, z Jungmanna, Chmelenského, Čelakovského, Klicpery atd.) a ziskuchtivý (doloženo v LA 10krát).

Důležitější jsou pro nás adjektiva řidší, ale i zde ze skupiny první, kde se základní adjektivum blíže určuje adjektivem nebo adverbiem jiným, např. divukrásný, u Sabiny doloženo není, v LA je v tomto znění nacházíme 11krát (z Chmelenského aj.), a divokrása v Panně jezerní, jasnoskvělý, doloženo v LA sice 3krát, ale opět z Klicpery (u něho je také jasnostkvoucí) aj.

Některá adjektiva jsou sice opravdu doložena jen ze skupiny R a ze Sabiny, jako hrdosmělý, ale typ adjektiv s hrdo- nacházíme v LA 12krát, např. u Čelakovského hrdonosný a hrdopyšný apod.; rudožhavý je jen u Máchy a pouze obdoba u Sabiny (rudozářný), ale typ s rudo- je v LA doložen 13krát; snědosvětlý není opět ani u Sabiny, a kompozita se snědo- jsou doložena v LA 9krát; temnomodrý se vyskytuje v Panně jezerní i u Čelakovského apod.; typ s tmavo- není sice ve skupině T, ale uvedené tmavočerný je jinak v LA doloženo 6krát, další kompozita s tmavo- pak z Tyla, Čelakovského, Klicpery.

U skupiny druhé, kde se základní adjektivum určuje substantivem v části první, je stříbrozvučný doloženo v LA 5krát (v této podobě není ani u Sabiny), stříbrozvuk z Panny jezerní, zlatolesklý je v LA doloženo 12krát (z M. Z. Poláka aj.), stříbroleskný 2krát (tato podoba opět není u Sabiny doložena); krvorudý není vůbec u Sabiny a uvedená z něho paralela krvelačný je v Panně jezerní 2krát.

[252]Ze skupiny třetí, u adjektiv vzniklých z atributivního spojení, je opět dávnověký zcela obvyklé, z obrozenské doby doloženo v LA 19krát a dávnověkost 16krát; rychlotoký nacházíme v LA 12krát, stříbrotoký 7krát (z Chmelenského aj.), v Panně jezerní pak stříbrotok, stříbrovrub apod.

Skutečně ojedinělá jsou Máchova slova mrtvokobka, mrtvotichý a truchlorouška; mají obdobu jen v slově truchlovrba, doloženém u M. Z. Poláka aj. Ale právě tato slova jsou i v skupině T a truchlorouška se vyskytuje sice u Sabiny, ale teprve v Hrobníku v r. 1837 — tedy jistě jde zde spíše o vliv Máchův na Sabinu než opačně.

Ani v oblasti kompozit není tedy dost přesvědčivých důkazů a dost přesvědčivého materiálu o zásazích Sabinových, třebaže u Sabiny — a to právě jako u epigona — míra užívání kompozit adjektivních i substantivních snad opravdu vrcholí, typicky na samém konci této obrozenské záliby v básnických kompozitech, charakteristických pro styl romantický. I pro Sabinu je charakteristické, že se tato přemíra kompozit týká jen prvního období jeho literární činnosti, tj. období do padesátých let, kdežto v druhém období od nich skoro úplně upouští anebo jejich užívání se podstatně mění.[5]

I sám Králík upozorňuje na s. 186 na to, že všechny typy máchovských složenin nelze spojovat s územ Sabinovým. Kromě složenin s polo-, u nichž zde není shody, ale které pro svou frekvenci i stylovou příslušnost do neutrálního jazyka jsou pro naše otázky irelevantní, jde o typ šírošírý; ve skupině T je doloženo jen šírošírý a pustopustý, ve skupině R pak dále černočerný, rychlorychlý, temnotemný, tichotichý a tichotiše. Tento typ u Sabiny není, ale je např. černočerný u Chmelenského, černočerný a pustopustý v Tylově Benedovi, zejména pak je tento typ častý — jak i sám Králík upozorňuje na s. 186[6] — u Klicpery; např. rychlorychle je v LA z Klicpery doloženo 4krát. Uvážíme-li, že shod s jazykem Chmelenského a Tylovým je u Máchy více, že Mácha měl velmi dobrý vztah k Chmelenskému a pod vedením Tylovým hrál v Kajetánském divadle, a to dokonce v osmi dramatech Klicperových, je jistě závěr Králíkův o tomto typu („Nevíme … bezpečně, zda do podoby rukopisné pozůstalosti Máchovy kromě Sabiny nezasahoval aktivně ještě někdo jiný“, s. 186) opravdu málo pravděpodobný, protože nepřihlíží dostatečnou měrou ke vztahu Máchova jazyka k jeho bezprostředním předchůdcům a současníkům.

Již na začátku jsme upozornili na vztahy Máchova jazyka k básnickému jazyku Čelakovského a v materiálu našeho rozboru se kromě Čelakovského velmi často ozývá právě jméno Chmelenského, Tyla a Klicpery. Jde přece o okruh takřka Máchových současníků, s nimiž byl v těsných stycích — sem ovšem patří i určité napětí, ne zcela přátelské, které bylo mezi Máchou a Tylem a Máchou a Čelakovským — a bylo by přímo protismyslné nechtít vidět vztahy Máchova jazyka, a to i u těch slov a spojení, která se vyskytují ve skupině R, k literárnímu jazyku těchto jeho současníků a uměle promítat všechny vztahy jen k Sabinovi.

Je ovšem jasné, že jazyk Máchových prací, po jeho smrti opisovaných a zejména teprve potom uveřejněných, přirozeně podléhal určitým úpravám, které tehdejší redaktoři považovali za své samozřejmé právo. Máme pro to u Máchy samot[253]ného dosti přímých údajů a textů za jeho života publikovaných, na které O. Králík upozorňuje (176n.) a na které jsem upozornil již sám ve své studii o Máchovi. Mohli bychom dodat, že obdobně i u jiných autorů redaktoři zasahovali do jazyka autorova, např. u Boženy Němcové (do textu její povídky Pomněnky šlechetné duše zřejmě zasáhl redaktor Poutníka z Prahy Václav Štolc, do povídky Baruška pak redaktoři brněnského kalendáře Koledy). Ovšem je velmi nesnadné takové zásahy zjistit se skutečnou přesností a odpovědností.

Po té stránce sotva lze dojít k cíli značně subjektivním postupem, jaký volil O. Králík při analýze jazyka Máchovy pozůstalosti a jeho vztahů k jazyku Sabinovu. Jazyk této Máchovy pozůstalosti zde neprávem izoloval od obrozenského básnického jazyka bezprostředně předchozího i soudobého.[7]

 

R é s u m é

ZUR SPRACHE KAREL HYNEK MÁCHAS

Der Verfasser stellt den Aufsatz von O. Králík „Zwei Kapitel über die Sprache Máchas“ (SaS 25, 1964, 174—188) zur Diskussion und zeigt in drei Kapiteln dessen Einseitigkeiten und Subjektivismus.

Im ersten Kapitel (Die Sprache Máchas und die Sprache Čelakovskýs in der Übersetzung der poetischen Erzählung Panna jezerní) wird aufgrund der Übereinstimmungen von Máchas Dichtersprache und der Sprache von Čelakovskýs Übersetzung des gen. Werkes bewiesen, daß die nach Králík ungewöhnlichen Germanismen und Zusammensetzungen bei Mácha, und namentlich auch diejenigen in seinem handschriftlichen Nachlaß, sehr oft Parallelen eben in der 1828 erschienen Čelakovskýs Übersetzung von W. Scott haben und auch sonst in der Dichtersprache Čelakovskýs, oft Chmelenskýs, Tyls und Klicperas erscheinen.

Im zweiten Kapitel (Germanismen bei Mácha) wird gezeigt, daß Králík Máchas Germanismen, besonders die in seinem Nachlaß, einseitig beurteilt. Králík hat auch ihre stilistische Ausnützung in der Satire Řeč na uvítání übersehen, er vergleicht sie nicht ausreichend mit dem zeitgebundenen Gebrauch und hält deshalb auch solche Germanismen für ungewöhnlich, die sich nach dem Lexikalarchiv des Instituts für tschechische Sprache für die Zeit der Wiedergeburt als ganz gebräuchliche Wörter und Wendungen erweisen. Es kann also nicht mit Recht behauptet werden, daß sie bei Mácha häufiger auftreten, als es in der damaligen Zeit üblich war.

Im dritten Kapitel (Zusammensetzungen bei Mácha) unterscheidet Verf. Zusammensetzungen der neutralen Sprache und jene der Dichtersprache; Zusammensetzungen der neutralen Sprache sind für Králíks Fragestellung im ganzen irrelevant, Králík überschätzt sie jedoch: er sieht nicht klar genug ihre zeitgebundene Gebräuchlichkeit, namentlich die des Typs mnoho-, nad- und bez-. Bei den dichterischen Zusammensetzungen ist es notwendig nicht einzelne Wörter, sondern Worttypen zu vergleichen; auch hier wird aufgrund eines umfangreichen Materials erwiesen, daß Máchas Zusammensetzungen (auch jene in seinem handschriftlichen Nachlaß) der zeitgebundenen Dichtersprache entsprechen, wie sie namentlich wieder bei Čelakovský, aber auch bei Chmelenský, Tyl und besonders bei Klicpera auftritt.

In allen Kapiteln beweist Verf., daß Máchas Sprache, auch die seines handschriftlichen Nachlasses, der Dichtersprache der genannten Autoren als der Sabinas nähersteht.

Slovo a slovesnost, volume 25 (1964), number 4, pp. 247-253

Previous Marcel Cohen: Problémy jazykovědy jako vědy (Předneseno 6. 5. 1964 při udělení čestného doktorátu Karlovy university)

Next Lumír Klimeš: Jazykové úpravy Palackého prací z let 1823—1854 v jejich pozdějších vydáních