Problémy jazykovědy jako vědy (Předneseno 6. 5. 1964 při udělení čestného doktorátu Karlovy university)

Marcel Cohen

[Articles]

(pdf)

Проблемы яазыкознания как науки / Problèmes de la linguistique comme science

Pane rektore,

 

vyjadřuji upřímnou a hlubokou vděčnost radě Vaší university za poctu, kterou mi prokázala tím, že rozhodla udělit mi titul doktora honoris causa. Děkuji zejména těm kolegům jazykovědcům, kteří dali podnět k tomu rozhodnutí. Děkuji též ministerstvu školství a kultury za pozvání, které mi umožňuje, abych přímo zde přijal diplom své nové hodnosti.

Jsem šťasten, že jsem znovu v tomto slavném sále, kde jsem byl již v r. 1952, byv pozván s jinými pokrokovými vědci k účasti na slavnostním ustavení Československé akademie věd, osvobozené z cizáckého i kapitalistického jha a svobodně zahajující svou novou socialistickou organizaci. Již tehdy jsem prožíval radost a znovu ji prožívám dnes, že jsem u kolébky pražské jazykovědné školy, jejíž práce znamenaly tak šťastnou etapu v dějinách naší vědy.

I když mi nebylo dopřáno, abych osobně poznal prof. Viléma Mathesia, který byl jedním ze zakladatelů této školy, jsem rád, že jsem mohl poznat alespoň některé jiné její představitele a navázat s nimi osobní styk. Vzdávám tu čest památce Trubeckého, jehož život byl zkrácen brutalitou nacistické okupace. Ti, kteří ji přežili, i mladší jejich spolubojovníci, kteří se formovali pod jejich záštitou, vědí, jak se těším z jejich přátelství a jak jsem šťasten, že s nimi mohu spolupracovat. S radostí se dovídám, že znovu budou vydávány Travaux pražského lingvistického centra, do kterých jsem v minulosti směl skromným dílem přispět. Bude to velmi šťastný počin, který umožní, aby tento hlas, či vlastně celý tento soubor hlasů byl slyšen v pestrém sboru současné jazykovědy.

A tu bych se chtěl vyjádřit tak jasně, jak jen dovedu. Jsem označován za marxistického jazykovědce — a rád toto označení přijímám; je však třeba, aby tu nedošlo k žádné nejasnosti. Není, a podle mého názoru ani nemůže být, vědní obor, který bychom mohli nazvat „marxistickou lingvistikou“, stejně jako není marxistická fyzika nebo marxistická zoologie. Vědy, a to platí i o jazykovědě, dosáhly podstatných úspěchů, vzdor idealistickému ovzduší, v němž se vyvíjely. Domnívám se, že žádný opravdový marxista nemůže si osobovat nároky na to, že by snad mohl přejít tyto výsledky a stavět zcela znovu. Důkazy absurdnosti toho poskytuje Marrův pokus v Sovětském svazu. Tento vědec, žádostivý vytvořit něco originálního, co by ho lišilo od ostatních lingvistů, vymyslil si po Říjnové revoluci nový systém, který chtěl uvést násilně v soulad s poučkami Marxe a Engelse.

A jestliže fantazie, s kterými vystoupil, mohly nabýt určitého vlivu, přetrvávat a dokonce i nabývat půdy po autorově smrti, stalo se tak jen proto, že v Sovět[246]ském svazu nebylo dosti silné prostředí lingvistů školených v dialektickém materialismu a schopných podrobit toto zkreslení vědy kritice. A tak se dostali do jejich vleku.

Jaký tedy má být postoj lingvisty, který je přesvědčen, že učení Marxe, Engelse a Lenina, nehledě k účasti jiných teoretiků, postavilo na nohy filosofii, která byla zvrácena? Není vhodné v tomto učení hledat poznatky jednou provždy dané, ale je třeba bytostně při tom proniknout metodu samu, být přesvědčeným dialektickým materialistou a podle toho i jednat.

Musíme si uvědomit, že k tomuto ozdravění filosofie došlo teprve před stoletím, zatímco úspěšné metody lidského uvažování se rozvíjely již před 25 stoletími, i když materialistický proud tu byl neustále potlačován a někdy zcela utlumen.

Naší povinností je zaujmout kritické stanovisko a po příkladu velkého idealistického filosofa Descarta pochybovat o všem, co se nám předkládá, abychom rozeznali idealistické prvky, které nám v každém okamžiku hrozí zastřít pravou tvář skutečnosti. Chybou všech doktrín, ať směrů světové filosofie nebo metod obecné jazykovědy, je to, že vidí jen jediný aspekt, jako badatel přesvědčený o výlučné platnosti své teorie a dost ctižádostivý, aby usiloval přesvědčit ostatní pracovníky svého oboru.

Kritický materialismus má mít dosti sil, aby odolal svodům jakékoli školy, která má jen vlastní výlučná hlediska, ale má umět z každé školy vybírat to, co je dostatečně pevné, aby se mohlo stát stavebním kamenem vědy. Je tedy třeba kritičnosti, abychom dovedli prohlédnout idealismus všude tam, kde se vyskytne, ale i dosti schopnosti vybírat to, co je nejlepší. Není však třeba zavrhovat některý badatelský celek, protože jsme v něm odhalili některé idealistické názory.

Přesvědčení vyvěrající z našeho učení, že materiální realita je plná protikladů, které jsou vývojovými činiteli, musí nás uchránit před neuváženým horováním pro nové doktríny, které těží právě jen ze své novosti nebo pseudomodernosti: nebuďme dogmatiky, ale chraňme se také před snobismem. I tu je třeba, abychom rozpoznali starou tvářnost idealismu, v které se snaží znovu objevovat na scéně. Duchaplné hry se slovy, výcvik intelektu, které se formovaly po tisíciletí, jsou pro nás často znovu a znovu pokušením. Některé z nich vystupují skryty za nejposlednější vědecké a technické objevy. Stává se, že staré scholastické ideje z feudálních dob vykukují dokonce i za samotnou elektronikou.

Znamená to, že naše lingvistika bude jen kritická a že my sami se vzdáme tvůrčího budování? Zajisté ne. V naší vědě dosáhneme nejlepších výsledků tehdy, budeme-li si vždy jasně vědomi toho, že jazyk je lidskou funkcí, funkcí jednotlivce i společenství, a že nám musí jít ne o postižení jednoho jeho dílčího aspektu, ale o jeho celkové fungování. Přitom si ovšem uvědomujeme, že i na sesterské vědy, jako psychofyziologii a sociologii, čekají ještě mnohé objevy a že naši následovníci budou vyzbrojeni lépe než my v tomto boji s přírodou, jehož smyslem je proniknout do jejích skrytých mechanismů.

Slovo a slovesnost, volume 25 (1964), number 4, pp. 245-246

Previous Jan Průcha: Statistika v historické dialektologii

Next Bohuslav Havránek: K jazyku Karla Hynka Máchy