Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Zajímavé podněty pro lingvistickou sémantiku

Bohumil Palek

[Discussion]

(pdf)

Интересные стимулы для лингвистической семантики / Quelques suggestions intéressants pour la sémantique linguistique

V nedávné době se objevila v oblasti lingvistické sémantiky řada prací, které jsou podstatným přínosem pro lingvistické zkoumání vůbec. Tak vedle již tradiční lingvistické problematiky tzv. „sématických polí“ a zvláště u nás pěstované „významové výstavby“ věty (nazývané také sémantikou) vyskytly se práce, které se týkají jednak některých aspektů významu (založené v podstatě na behavioristickém přístupu a využívající kvantitativních postupů),[1] jednak interpretace věty[2] a konečně i práce přehledové[3] a problémové.[4]

[251]V sérii Studies in Communication, kde již vyšla také práce C. Cherryho, L. S. Vygotského a Ch. Morrise,[5] bylo v r. 1960 pod názvem Word and Object uveřejněno dílo pro lingvistiku neobyčejně podnětné. Jeho autorem je profesor filosofie na Harvardské universitě W. V. Quine, významný americký matematik, logik a filosof, jehož jméno dnes patří k jménům tak významným, jako jsou jména G. Frege, R. Carnap, A. Church, M. Black, B. Russell atd., a jenž bývá většinou označován za vyhraněného nominalistu zvláště na základě práce, kterou publikoval společně s N. Goodmanem.[6]

Z logických prací Quinových jsou nejznámější A System of Logistic (Cambridge 1934), Mathematical Logic (New York 1940, rozš. vyd. v r. 1951), Methods of Logic (London 1952, rozš. v r. 1962), Set Theory and Its Logic (Cambridge, Mass. 1983). Quinovy názory filosofické i úvahy týkající se přirozeného jazyka byly dosud rozptýleny po časopiseckých článcích, z nich nejvýznamnější byly teprve r. 1953 sebrány do sborníku From a Logical Point of Wiew (Cambridge 1953), znovu vyd. v r. 1964, cit. zde dále (Quine 1964). U nás nejsou tyto práce téměř známy, nejen pro nedostupnost příslušných pramenů, ale i z nezájmu o otázky filosofie a metodologie zkoumání přirozeného jazyka. Žádná z uvedených studií, předcházejících recenzovanou práci, nepodávala Quinovu koncepci přirozeného jazyka uceleně.

Teprve tato práce poskytuje v celé šíři možnost pochopit jeho názory na vztah slova a objektu (předmětu),[7] a to nejen slova, ale i věty, části vět apod. Většinu knihy tvoří přednášky přednesené na různých amerických universitách v letech 1954 až 1959. Některé byly publikovány v časopisech a sbornících.

Práce navazuje na logickou sémantiku a znalost této problematiky je nutným předpokladem k pochopení Quinových výkladů. Studium Quinovy knihy je znesnadněno často užívaným obrazným způsobem vyjadřování, který mnohde téměř znemožňuje přesnou interpretaci.[8]

[252]Pod pojmem zkoumání jazyka chápe Q. popis toho, jak se jazykem vyjadřujeme o světě. Závažnost obou těchto veličin, jazyka i světa, zůstává přitom v naprosté rovnováze. Q. tu zdůrazňuje nutnost sledovat při zkoumání jak jazyk, tak i jeho vztah k objektům. Za vhodné východisko považuje zaznamenání fyzikálních objektů, a to behavioristickým přístupem. V této souvislosti formuluje v první kapitole (Language and Truth, s. 1—25) některé myšlenky o procesu učení se jazyku. Fyzikální jevy vnějšího světa vnímáme pomocí podráždění naší smyslové soustavy. Smyslové vjemy se v lidské mysli neuchovávají samy o sobě, ale prostřednictvím pojmů, resp. pojmové soustavy — konceptualizací. Vytváření tohoto pojmového aparátu probíhá u každého jednotlivce speciálně, výsledek však musí být u všech v zásadě stejný; jinak by jazyk nebyl prostředkem komunikace. Důležitou vlastností jazyka je tedy jeho jednotnost (uniformity).

Jazykové projevy (slova a věty) dělí Q. jednak na ty, jejichž osvojení je podmíněno bezprostředně smyslovými stimuly (ukázání na předmět, pozorování apod.), jednak na ty, jejichž vytvoření je závislé na analogii s předcházejícími projevy. Druhý způsob předpokládá ukončenou konceptualizaci jednotek sloužících jako vzor pro analogii. Nejjednoduššími jazykovými jednotkami z hlediska takového přístupu jsou jednoslovné věty. Slova (např. matka) jsou již jistým zobecněním (srov. dále) vycházejícím buď právě z vět jednoslovných, nebo z vět jiného druhu. Rozdíl mezi větami a jejich částmi tkví hlavně v tom, že věty analyzujeme vně slovního kontextu, kdežto části vět ve vztahu k němu (vzniká ovšem otázka, zda nutně ke slovnímu kontextu celé věty).

Vzhledem k tomu liší Q. slova trojího druhu: slova, jejichž pochopení nevyžaduje kontext (např. většina substantiv), slova určitelná pouze v kontextu (např. předložky, spojky) a slova daná popisem objektu (např. slovo molekula — nelze ji ukázat ap.). V třetím případě však záleží na tom, jaké teorie nebo koncepce se přidržujeme.

Teorie je podle Q. zařízení produkující věty různě asociované jednak navzájem, jednak s neslovním stimulem (pomocí mechanismu podmíněné odpovědi). To znamená, že teorie vytváří jistý názor na určitý jev tak, že z chaotické různosti dat vybírá data určitá, s určitými vlastnostmi. Porozumění promluvě má z hlediska učení se jazyku dvě fáze: vyčlenění objektů a pochopení toho, co o objektech říká teorie.

K formulaci zákonů dochází teorie pomocí extrapolace nebo generalizace od jednotlivých případů. Musí být formulována tak, aby z hlediska extrapolace byly vybrány nejjednodušší varianty. Jednoduchost (simplicity) je nutným atributem teorie.[9] Každá jednoduchá teorie vytváří dobré pracovní předpoklady, protože její principy jsou snáze dodržovány. Není to však uzavřená množina vět. Její pomocí se mají vysvětlovat další jevy. Nutným atributem teorie je tedy rovněž obeznámenost s principem (familiarity of principle), která to umožňuje.

Pro teorii je ovšem důležité to, co pokládáme za existující. Jak Q. upozorňuje, „vše co připustíme za existující, je postulátem ze stanoviska popisu teoreticky budovaných [253]procesů a současně reálným ze stanoviska teorie, která je budována“ (s. 22).[10]

Vědecká metoda v zásadě pak nemůže skýtat žádnou jedinou definici pravdy (protože to, co pokládáme za pravdivé, je postulátem). Pravdivé je proto pouze impulsem ke korekci vědecké metody (resp. teorie).

Druhá kapitola (Translation and Meaning, s. 26—79)[11] má nejblíže k běžnému lingvistickému významu. Nejvíce se na ní ovšem také projevuje to, že se autor v celé své práci opírá výhradně o jazykový systém angličtiny. Významové vztahy (např. že čes. slovu otec odpovídá angl. father) objasňuje Q. pomocí tzv. radikálního překladu (radical translation). Je to postup, jehož cílem je nalézt překladové ekvivalenty pro nějaký neznámý jazyk, který lingvista má popsat (jde hlavně o překlad mezi jazyky s rozdílnou kulturou). Toto vyhledání překladového ekvivalentu je závislé na stimulačních podmínkách, které způsobují, že mluvčí neznámého jazyka (dále jazyk N) souhlasí nebo nesouhlasí s nazváním určitého předmětu jistým slovem. (Jde např. o to, zda mluvčí jazyka N bude souhlasit nebo nesouhlasit, např. po uplynutí určité doby, s pojmenováním určitého předmětu týmž slovem.) Pomocí stimulů, které vedou k souhlasu nebo nesouhlasu mluvčího, je definován stimulační význam (stimulus meaning).[12] Podle toho, zda stimuly mohou nebo nemohou podnítit souhlas mluvčího, dělí Q. stimulační význam na kladný (affirmative stimulus meaning) a záporný (negative stimulus meaning). Stimulační význam je pak uspořádaná dvojice kladného a záporného stimulačního významu. Stimulační význam (resp. překladový význam angličtiny a jazyka N) pokládá Q. za lepší bázi pro překlad než pouze kladný stimulační význam, a to proto, že obsahuje i druhou složku — záporný stimulační význam, který vymezuje stimuly nemohoucí podnítit souhlas mluvčího jazyka N.

Na základě různé povahy stimulů v proceduře výše uvedené liší Q. dva druhy vět: Věty, které vyvolávají odpověď mluvčího jazyka N jen při bezprostřední stimulaci, tzv. okazionální věty (occasion sentences), např. Černý, Zajíc, To bolí atd., a věty stálé (standing sentences), v nichž se přítomnost takového bezprostředního stimulu nevyžaduje, protože se jev, který označují, např. pravidelně opakuje (např. Měď oxyduje, Tulipány kvetou na jaře ap.).

Mezi okazionálními větami zaujímají specifické a zvlášť důležité místo tzv. observační věty (observation sentences), tj. věty, jejichž stimulační významy se v podstatě blíží vlastnímu významu vět, protože neobsahují přídavnou informaci (collateral information), tj. informaci závislou nějakým způsobem na osobě mluvčího, např. na jeho vzdělání, znalostech, na okolnostech promluvy aj. Q. při tom mluví o stupních observačnosti (degrees of observationality) a míní tím stupeň jistoty, s jakým můžeme určité větě vlastnost observačnosti přisoudit. Rozdíl mezi neobservačními okazionálními větami a observačními větami se projevuje především v jejich vztahu ke stimulační synonymii. Q. ji srovnává s okazionálními větami a míní tím tzv. mezisubjektovou stimulační synonymii, tj. skutečnost, že synonymie je vázána na podněty dotazovaných osob. Mezisubjektová stimulační synonymie je [254]lingvistovi (který není nositelem příslušného jazyka) méně přístupná než stimulační synonymie observačních vět. Observační věty jsou často pokládány za věty o datech vědy (datum sentences of sciences). Q. tu zdůrazňuje spíše úlohu pozorovatele než úlohu vět samých.

Stimulační synonymie a stimulační význam jsou důležitými pojmy při hodnocení sémant. vztahu vět a slov, pojmů a termínů. U vět jakékoli délky (i jednoslovných) lze mluvit o stimulačním významu a stimulační synonymii. Slovo je získáváno na základě svého výskytu v různých větách, z nichž každá má jiný stimulační význam. (V případě jednoslovných vět je třeba uvažovat o vztahu typu Zajíc a zajíc). Určitým problémem je přitom to, že někdy nelze rozhodnout, zda v určitém kontextu nejde např. o zajíce v různých stavech pohybu ap. Synonymii slov je tudíž nutno zjišťovat jiným způsobem, než tomu bylo u vět. Q. předpokládá u všech jazyků existenci stejného konceptuálního schématu a domnívá se, že vztah významu a synonymie slov lze založit na uspořádání objektů daného jazyka. Pro slova je např. závažným faktem to, že rozdíl mezi konkrétním a abstraktním a mezi jedinečným a obecným termínem (srov. o tom v kap. 3) je zcela nezávislý na stimulačním významu.

Dosud se výklad omezoval pouze na výklady vět různého druhu a na pojmy (resp. slova označující objekty, tj. na slova plnovýznamová). Vedle těchto výkladů má v radikálním překladu své místo oblast pravdivostních funkcí (truth functions) negace, konjunkce a disjunkce. Q. je zkoumá rovněž z hlediska stimulace: v případě negace hledá podmínky, za kterých mluvčí změní o témž objektu svou kladnou výpověď na zápornou; v případě konjunkce hledá podmínky, kdy mluvčí souhlasí se složeným výrazem tehdy a jen tehdy, když souhlasí i s jeho částmi; při kritériu disjunkce hledá podmínky, kdy s jedním komponentem ze dvou nesouhlasí. Vyjádření těchto pravdivostních funkcí se děje nejčastěji pomocí not, and, or, které ovšem v angličtině (a lze to říci patrně o každém přirozeném jazyce) neodpovídají pravdivostním funkcím přesně a nedvojznačně.

Po zavedení pravdivostních funkcí se vrací Q. opět k problematice synonymních vět a s ní spojené problematice tzv. analytických vět.[13] (Q. rozlišuje ve svém postupu čtyři termíny: stimulační synonymii, synonymii, stimulační analytičnost, analytičnost. Výklad rozdílů a obsahů tohoto rozlišení je dosti komplikovaný a nelze mu zde věnovat náležitou pozornost, třebaže je pro lingvistický výzkum přirozeného jazyka velmi důležitý.) Termínu synonymie užívá Q. v nejširším slova smyslu, tj. ‚týž ve významu‘ (same in meaning). Rozlišuje širší a užší typ synonymie. O širším typu mluví tehdy, jestliže dvě věty (s. 62) vedou k souhlasu nebo nesouhlasu mluvčího vždy za stejných okolností, přičemž se tento souhlas týká vždy spíše užití slov než uspořádání objektů ve světě. Užší synonymií chápe Q. v podstatě to, co nazývá Carnap intensionálním isomorfismem (srov. Carnap 1960, s. 59) a co se týká korespondencí po jejich částech. Do oblasti tohoto intuitivního chápání patří také výklad tzv. analytických vět. Jsou to takové věty, jejichž pravdivost je ověřitelná jen na základě významu, bez nutnosti jakékoli další informace o materiálních objektech. Protějškem analytických vět jsou věty syntetické, tj. věty, jejichž pravdivost není ověřitelná na základě významu.

Z dosavadního Q-ova behavioristického přístupu jsme viděli, že úloha lingvisty (po[255]kud nebyl sám nositelem daného jazyka) se v podstatě omezovala na sledování stimulačních podmínek, a to na rozhodování, zda jsou stejné nebo odlišné, zda odlišnost je podstatná (např. v čase) nebo ne, zda lze mluvit o nabytí zkušenosti ap. Úloha lingvisty tím ani při tomto přístupu ovšem nekončí. Věty svého jazyka lingvista segmentuje např. podle toho, jak se jejich části opakují, a ty pak může srovnávat se segmentací vět v jiném jazyce, např. v angličtině. Segmentace se mohou od sebe lišit podle toho, které lingvistické koncepce se lingvista přidržuje. Podle analytických hypotéz (jak Q. možné segmentování nazývá) lze věty získané radikálním překladem dále rozebírat. Přitom observační věty a pravdivostní funkce jsou přeložitelné, analytické věty (nebo stimulačně analytické věty) jsou vyložitelné a neobservační okazionální věty lze sice v jazyce zjistit, nelze je však přeložit (pro bezprostřední stimulaci).

V závěru kapitoly se Q. v souvislosti s analytickými hypotézami zabývá způsoby, jakých se užívá k jejich prostudování, a uvádí případy, kdy nelze hodnotit analytické hypotézy na základě behavioristického popisu. Dochází k závěru, že behavioristickým způsobem lze ověřit jen některé dílčí části teorie významu.

Metoda radikálního překladu, posaná v kap. 2, nedovoluje ovšem v mnoha směrech rozhodnout, do jaké míry adekvátní překlad vlastně získáme. To se týká především pojmů jedinečných, členů ap., které neznámý jazyk může obsahovat ve zcela jiné podobě, než je tomu v angličtině; je proto nutno upustit od zjišťování v rámci teorie významu a přejít k teorii reference. I v tomto zkoumání zachovává Q. behavioristický postup.

V kapitole třetí vykládá Q. ontogenezi reference (The Ontogenesis of Reference, s. 80—124)[14] na tom, jak se „dítě naší kultury“ učí ovládat svůj mateřský jazyk. Dítě se nejprve učí okazionálním větám typu Máma, které jsou fixovány na určitou osobu, situaci (např. na příchod matky). Stimulem pro Máma je její příchod a slovo, které dítě slyší z matčiných úst. Q. konstatuje, že rozlišování individuí předchází rozlišení kvalit, tedy že z počátku chápe Červený balón a Žlutý balón jako věty označující různé pojmy.

První fáze učení se jazyku jsou u dítěte poznamenány jednak vágností fonetických norem, jednak poměrně volným vztahem zvukové podoby a významu. Rozhodný krok nastává, když dítě fonetické normy své mateřštiny v podstatě ovládne a může další slova již opakovat na základě znalosti jejich jednotlivých částí, tj. kdy mluvení začne být automatizováno.

Po těchto výkladech přechází Q. k vlastní problematice reference — k lišení pojmů na obecné a jedinečné (general, singular, mluví o tzv. divided reference).[15] Obecný termín označuje libovolný počet objektů, jedinečný termín právě jediný (např. Máma). (Sémanticky je ovšem tento rozdíl značně vágní, distinkce se projevuje hlavně v predikaci.) Obecný termín připouští určitý a neurčitý člen a plurálovou koncovku, jedinečný termín pouze podobu singuláru a člen nepřipouští. Vedle toho Q. liší ještě hromadné termíny (mass terms), např. kamení.[16] Hromadné termíny jsou v jistém smyslu přechodem mezi termíny jedinečnými a obecnými: na úrovni gramatické se podobají jedinečným termínům (odmítají členy a plurálové koncovky), na úrovni sémantické však neliší svoji referenci od obecných termínů, např. libovolný počet částí kamení je kamení.

[256]Hlavní rozdíl mezi jedinečnými a obecnými termíny však není v rozdílném označení jednoho nebo více objektů, ale v predikaci. Predikaci charakterizuje Q. jako základní prostředek komunikace. Jsou-li jí jedinečné a obecné termíny spojeny, vytvářejí větu, v níž zaujímají kontrastní úkol: např. mamma is a woman, obecněji vyjádřeno jako a is a F, kde a je jedinečný termín a F je termín obecný. V logickém zápisu je tento tvar reprezentován jako Fa, přičemž toto Fa lze chápat nejen jako a is an F, kde obecný termín F představuje substantivum, ale také jako a is F, kde F je adjektivum, a a Fs, kde F představuje intranzitivní verbum. Podle našeho příkladu je tedy predikace znázorněna třemi různými případy: mamma is a woman, mamma is big, mamma sings.

Q. si dále všímá postavení hromadných termínů v predikaci, zejména co se týče termínů látkových (scattered), např. voda, a otázek mnohoznačnosti reference. Ukazuje jednotlivé rozdíly v predikacích (tj. jejich postavení v subjektové nebo predikátové pozici). Rozdíl mezi jedinečnými a obecnými termíny lze v jazyce sledovat především na rozdílu mezi jmény vlastními a ostatními. Pro každý individuální objekt ovšem přirozený jazyk nemá vlastní jméno, které by tento objekt označovalo. Aby se o těchto jedinečných objektech mohl vyjadřovat pomocí pojmů obecných, užívá k tomu tzv. singularizujících slov, např. demonstrativních zájmen, ap.[17] Q. vidí výhodu tohoto postupu v mnoha směrech: Lze např. mluvit o jedinečných objektech, aniž známe jejich jména, nebo o objektech, která vlastní jména vůbec nemají, a lze také usnadnit učení konkrétním jménům.

Dále Q. vykládá tvoření složených termínů vůbec. Jedním ze způsobů, o nichž mluví, je spojování substantiva s adjektivem (složený termín takto tvořený je pravdivý, jestliže jeho komponenty jsou pravdivé). Q. upozorňuje v této souvislosti na problematiku synkategorematických slov, zde adjektiv (adjektiva jsou synkategorematická, nemají-li svůj vlastní objekt).

Obecné termíny, o nichž jsme dosud mluvili, nazývá Q. obecnými termíny absolutními (absolute general terms), protože označují objekt přímo. Kromě nich existují také obecné termíny relativní, např. větší než, bratr někoho atd., tj. takové, které o nějakém objektu x platí vzhledem k objektu y (v relaci Fab např. a is F to b). Relativní termíny ve spojení s jedinečnými vytvářejí pomocí logické operace aplikace (application)[18] složitější termíny, které jsou absolutními obecnými termíny, např. bratr Abela. Lze tedy mluvit o dvou základních způsobech tvoření složených termínů — způsobu atributivním a aplikativním.

Jak bylo ukázáno, můžeme lišit čtyři typy reference:

(1) Tvoření termínů prostřednictvím přímých stimulů (přímým pozorováním, např. máma).

(2) Tvoření termínů uplatněním rozlišené reference (divided reference), jedinečné a obecné, a uplatněním singularizujících slov při odvození jedinečných termínů.

(3) Atributivní tvoření složených termínů.

(4) Tvoření složených obecných termínů pomocí relativních termínů ve spojení s termíny obecnými.

Vedle těchto čtyř typů reference tvořených poměrně jednoduše, studuje Q. další způsoby vyjadřování referenčních vztahů, jež jsou doprovázeny různými komplikacemi a jež je třeba důsledně rozlišovat. Jedním z těchto způsobů jsou relativní věty, které je třeba důsledně odlišovat od obecných relativních termínů.

Kapitola o vývoji reference končí úvahami o abstraktních pojmech. Q. opět nejprve uvádí jejich způsob tvoření a ukazuje, že se s nimi nejčastěji setkáváme v predikaci v úloze jedinečných abstraktních termínů. Základní problém tu pak nezáleží v jejich [257]gramatické podobě a klasifikaci, ale v existenci abstraktních objektů. Q. tu nedává jednoznačnou odpověď. Jeho postoj lze charakterizovat asi takto: Abstraktní objekty jsou pro jazykový aparát vhodným doplňkem umožňujícím se vyjadřovat tak, jak je třeba. Mluví-li o nich, užívá pojmu reifikace — zvěcnění,[19] tj. míní tím fakt, že se s abstraktním objektem v jazyce operuje jako s existujícím.

Čtvrtá kapitola (Vagaries of reference, s. 125—156) se zabývá nepravidelnostmi a neurčitostmi reference v přirozeném jazyce. Jedním z nejdůležitějších je tu pojem vágnosti reference.[20] Q. liší mezi vágností jedinečného a obecného termínu, jejichž rozdílnost je dána již v jejich podstatě. Vágnost jedinečného termínu se týká okrajových bodů objektu, zatímco vágnost obecného termínu se týká jak hranic jeho objektů, tak zařazení, popř. vyloučení okrajových objektů. Na první pohled se vágnost nejčastěji projevuje u slov, jichž se v přirozeném jazyce užívá relativně, např. velký malý: srov. velký slon, malý motýl a vedle toho malý slon, velký motýl. To však není podle Q. vágnost v pravém slova smyslu, ale spíše synkategorematické užití zmíněných pojmů.

Vágnost není na překážku porozumění, protože termín je vymezen jistou konvencí, jistými charakteristikami. Další vlastnosti měření jsou pro takový termín nepodstatné (např. při měření výšky hory je nepodstatné, kam až sahá její úpatí).

Od pojmu vágnost je nutno přesně odlišovat pojem mnohoznačnosti (ambiguity). Mnohoznačnosti věnuje Q. mnoho místa a zabývá se jí jak u termínů, tak v syntaxi a v tzv. dosahu (scope). U mnohoznačných termínů, na rozdíl od termínů vágních, lze jasně rozhodnout, zda jsou pro daný objekt pravdivé či ne, tj. předpokládá se zde možnost více interpretací. Toto vlastní rozhodování je závislé na různých činitelích; Q. především zdůrazňuje rozhodující vliv věty. Nejdůležitějším faktem je pak to, že mnohoznačnost se týká nerozhodnutelnosti mezi významy. V této souvislosti Q. upozorňuje na některé problémy vztahu pravdy a mnohoznačnosti.

Podstatnou úlohu má mnohoznačnost v složených termínech, např. v synkategorematickém užití atributu. (Některá spojení jsou jen synkategorematická, jiná jsou zřetelně mnohoznačná.) Mnohoznačnost termínu se projevuje také mnohoznačností v syntaxi. Q. upozorňuje především na mnohostrannost plurálových objektů a subjektů sloves. Srovnává plurálovou formu obecných termínů s jedinečnými (např. Lions like red meat). Někdy se tato plurálová forma týká extense objektu (např. Lvi jsou početní). Upozorňuje také na dispoziční charakter subjektu a objektu (Tabby eats mice, což znamená Tabby je schopen [za určitých podmínek] jíst myši).

Q. věnuje pozornost i mnohoznačnosti struktury věty, resp. mnohoznačnosti ve spojení větných členů. Jedinou mnohoznačností, kterou se zde zabývá podrobněji, je mnohoznačnost zájmenné reference, popř. odkazu (cross-reference). Další mnohoznačnosti (grouping, srov. Quine 1964, § 4), např. (pretty [little girl’s] camp); (pretty little) (girl’s camp) atd., zkoumá v souvislosti s tím, co nazývá mnohoznačností dosahu (ambiguity of scope). Své úvahy o dosahu demonstruje na příkladu velký evropský motýl, v němž je možno uvažovat o motýlu, který je velký a evropský, o evropském motýlu, který je velký, atd. (angl. big European butterfly).

V dalším výkladu se pak Q. zabývá referenční temností. O tzv. temné konstrukci (opaque sentence) mluvíme tam, kde není možno nahradit jedinečný termín termínem kodesignativním (tj. termínem referujícím k témuž objektu). Podobně v temné konstrukci nelze obecný termín nahradit termínem koextensionálním (tj. termínem pravdivým pro tytéž objekty), ani část věty nelze nahradit větou s touž pravdivostní hodnotou. Tyto tři překážky nazývá Q. překážkami extensionality.

[258]Pátá kapitola (Regimentation, s. 157—190) je věnována vztahu jistých logických prostředků k přirozenému jazyku, resp. jejich analogickému vyjádření v přirozeném jazyce. Ve čtvrté kapitole bylo ukázáno, jak některé nevhodné poruchy reference (vágnost, mnohoznačnost, referenční temnost) mohou být odstraněny určitým parafrázováním. Využívá se při tom plodně „značek“, které pomáhají formovat parafrázované věty. S nezbytností takových značek je nutno počítat i při překladu logických vět do vět jazyka přirozeného (závorka, takový, že ap.). Závorky jsou v logickém popisu jedním z nejdůležitějších prostředků. Jejich pomocí je např. v přirozeném jazyce možno objasnit mnohoznačnosti seskupení (grouping), mohou se stejně uplatnit ve větách nejrůznější délky ap.

Jak bylo zdůrazněno dříve, je žádaným rysem každé teorie její jednoduchost. Tato skutečnost platí v nemenší míře i pro moderní logiku. V souhlase s požadavkem simplifikace teorie (tj. postupným zjednodušováním teorie) převádějí se věty logiky do tzv. kanonické podoby (srov. o tom dále). Zároveň se pak tyto věty překládají do přirozeného jazyka přímo nebo do jazyka opatřeného jistými neběžnými standardizujícími rysy, přičemž slovní zásoba i gramatické konstrukce jsou převzaty z přirozeného jazyka.

Při parafrázování však, chceme-li se jeho využíváním vyhnout mnohoznačnostem, nejde o synonymii. Parafrázování vět se děje pomocí informativnějších alternativních interpretací, tj. týká se reference (toto rozlišení je velmi důležité zvláště pro lingvistické interpretace transformací).

Vedle své formální složky, tj. převodu do kanonické notace, má simplifikace také závažný důsledek konceptuální; to pak souvisí s tím, co bylo řečeno o parafrázování.

Tak např. v logice jednou z důležitých pojmových skupin jsou kvantifikátory. Všechny neurčité jedinečné termíny lze pak převést na dva kvantifikátory — univerzální a existenční, které přirozený jazyk zachycuje výrazy každý, některý. (Jak Q. dodává, lze jít ještě dále a vystačit s jedním nebo s druhým, např. existenční kvantifikátor ∃ x (… x …) lze parafrázovat na non (x) non [… x …]). Neurčité jedinečné termíny jsou kvantifikací odstraněny. Demonstrativní jedinečné termíny převádí Q. na jedinečné deskripce, tedy např. this apple na the apple here.[21] Existenční a univerzální kvantifikátory jsou operátory vážící proměnné, tj. působí v rámci celé věty.

V dalším věnuje pak Q. pozornost referenční pozici, úloze proměnné v ní a s referenční pozicí spojené referenční temnosti (referenční pozice je myšlena jako pozice předurčená pro nějaký jedinečný termín, který pojmenovává. Čistě referenční pozice je taková pozice, která je dána možností substituce jedinečného termínu jiným jedinečným termínem při zachování počáteční pravdivostní hodnoty dané věty).

Jednou z kategorií, které jsou v přirozeném jazyce základní, je čas. Q. parafrázuje časové věty tím, že čas vyjadřuje značkou (řečeno lingvisticky, gramatická kategorie času je nahrazena v parafrázi lexikálním výrazem), např. I will not do it again se parafrázuje na I do not do it after now. Ukazuje, že pro některý predikát nemusí být časový charakter relevantní. Q. se zabývá také charakterem časových singularizujících výrazů now, then, jež klade na roveň se zájmeny I, you, pokud jsou jedinečnými termíny.

Dále rozebírá vztah obecných termínů a neurčitých jedinečných termínů, a to zvláště případy, kdy obecný termín stojí v predikativní pozici. Toto své zkoumání rozšiřuje pak na zkoumání typů složitých výrazů obsahujících obecné termíny.

Všechny úvahy o čistě referenční pozici se dosud týkaly jedinečných termínů od[259]vozených z obecných termínů např. pomocí nějakých termínů singularizujících. Nezodpovězenou zůstává otázka konstantních jedinečných termínů.

Q. zde zkoumá známý příklad z logické sémantiky Pegas létá. Dochází k názoru, že o této větě je nevhodné prohlašovat, zda je pravdivá či nepravdivá, protože o čistě referenční pozici se předpokládá, že specifikuje nějaký existující objekt, a tudíž stavět termín jako je Pegas (v logické sémantice se výrazy tohoto druhu nazývají truth-value gaps) do čistě referenční pozice nemá smysl. Zároveň Q. tvrdí, že se jedinečný termín obvykle nevyskytuje ve formě jediného slova. Povaha jedinečných termínů je podle Q. podobná tomu, co se v gramatice nazývá vlastním jménem. Q. připomíná, že pro rozlišení termínů jedinečných a obecných není relevantní stimulační synonymie, a to ani v počáteční fázi učení se jazyku.

Zbývá pouze dodat, že po provedení postupné eliminace jistých konstrukcí obsahuje kanonická notace atomární věty a ty věty odvozené, na nichž se mohou uplatnit pravdivostní funkce (negace aj.), kvantifikátory a ještě některé operátory další.

Jak je z celého výkladu patrno, je ráz této kapitoly spíše logický než sémantický. Z hlediska potenciální lingvistické aplikace ji však považujeme za jednu z nejdůležitějších částí Q. knihy, a to proto, že konkrétně ukazuje způsob simplifikace teorie.

Šestá kapitola (Flight from Intension, s. 191—232) se souhrnně zabývá některými problematickými otázkami sémantiky. Jde zde např. o problém abstraktních objektů z hlediska nominalismu, problém intensionálních objektů z hlediska extensionalismu ap.

Začíná se úvahami o charakteristikách vět. Věta (sentence) není podle Q. jevem promluvy, ale jevem univerzálním, tj. opakovatelným zvukovým vzorcem nebo přibližně opakovatelnou normou. Reference věty vystupuje vždy v relaci k času, osobě ap. (uplatňuje se zde pragmatika), a proto se obvykle místo pravdivostního hodnocení zavádí jako zástupce určitá abstraktní jednotka — propozice (proposition; srov. Carnap 1960, s. 27n.). Q. zdůrazňuje, že při převedení věty do kanonické notace bývají tu eliminovány jedinečné termíny, což však neznamená, že by byly eliminovány příslušné objekty. Proto také vágnost, mnohoznačnost, referenční temnost jsou vlastnostmi slov a nerozšiřují se na objekty, které byly předmětem referování.

Co platí o zjištěné propozici, má podle Q. platit také o větě. Je-li propozice určena jako abstraktní jednotka bez závislosti na okolnostech výpovědi, pak jejím vyjádřením se získává „trvalávěta (eternal sentence). Její pravdivostní hodnota zůstává stálá bez ohledu na čas i mluvčího (k „trvalým“ větám mají nejblíže věty matematiky).

Q. postoj k větám (věta není podle něho jednotkou řeči, ale lingvistickou formou, které může být v řeči užito právě jednou nebo dokonce nikdy a její existence není narušena chybou ve výpovědi) velmi těsně souvisí s teorií generativní gramatiky, a to zejména s Chomského pojetím kompetence a performance. Tento postoj však s sebou nese řadu problémů.

Po obecné charakteristice Q. blíže popisuje některé další rysy vět. Jedním z nich je modalita, která má v přirozeném jazyce velké množství interpretací; může být opět parafrázována a je také často mnohoznačná. Přitom je fixována na určitého mluvčího jazyka, a je tedy relativní. Q. uvádí modální výrazy nutné (necessarily) a možné (possible), z nichž první znamená nutnost nepodmíněnou, absolutní způsob pravdy a druhý nutnost popírá, je její negací. Oba tyto výrazy se uplatňují v tzv. modální logice (srov. Carnap 1960, s. 173n.), kde interpretace nutnosti v propozici souvisí s otázkou analytičnosti a intensionálnosti objektů.

Jednou ze základních otázek při výkladu termínů je otázka, za jakých okolností dva výrazy označují týž objekt — otázka synonymie (srov. zde výklad o kap. 2). Podobně lze postupovat i v případě propozice. Zjišťování totožnosti propozice souvisí se zjišťováním totožnosti vět.[22] Q. ukazuje, že definovat totožnost propozic synonymií [260]vět znamená pokládat propozice za význam věty. (Přitom je třeba dbát na to, aby význam nebyl směšován s objektem; podle Q. věty nejsou jedinečnými výrazy, neoznačují, označovat mohou pouze slova v nich obsažená). Významem nějaké „trvalé“ věty je objekt označený jedinečným termínem tvořeným ozávorkováním věty. Jisté řešení problému identity propozic (resp. synonymie vět) vidí Q. při využití kanonické notace. Věty v kanonické notaci jsou strukturálně synonymní, jestliže jedna může být transformována do druhé transformacemi predikátové logiky a pravdivostních funkcí spolu se substitucí obecných termínů stimulačně synonymními obecnými termíny. Q. velmi podrobně rozebírá námitky, které mohou v souvislosti s tímto zavedením strukturální synonymie vzniknout. Všechny čtyři vedou k tomu, aby jako činitel synonymie vět byl připuštěn význam, a tomu se ovšem Q. brání. Za nejzávažnější považuje tu námitku, že převádění na kanonickou notaci nelze provádět mechanicky o nic více než např. mezijazykový překlad a že zde tedy má důležitou úlohu stimulační synonymie. Tuto námitku lze vznášet nejen proti strukturální synonymii, ale proti celé myšlence propozic. Obtížnost řešení tohoto problému se projevuje zvláště tím, že Q. jde o angličtinu. Lze tedy autorovi položit otázku, je-li propozice fixována na anglickou větu, anebo je-li čímsi mezijazykovým?

Pro postulování propozic bývají uváděny následující tři důvody:

(1) Existence překladové konstanty, tj. toho, co je společné větě v daném jazyku a jejímu překladu.

(2) Možnost parafrázování vět (popř. možnost některé filosofické analýzy).

(3) Podmíněnost rozhodování o pravdivostní hodnotě vět a v souvislosti s tím otázka objektů propozičních postojů (propositional attitudes).

V dalším výkladu pak Q. tyto důvody kriticky rozvádí.

Jiným pak typem speciálních výrazů jsou podmínky (conditionals), a to podmínky konjuktivní (často nazývané také protifaktuálními podmínkami [counterfactual conditionals]).[23] Jejich odlišnost od běžných podmínek spočívá ve faktu, že si je mluvčí od začátku vědom nepravdivosti antecendentu. Jsou opět relativní vzhledem k představovanému světu (např. If Ceasar were in command, he would use the A-bomb). Konjuktivní podmínky mohou být v angličtině vyjádřeny dispozičními termíny, danými např. sufixem -able. Q. poukazuje na některé jejich odlišnosti od konjuktivních podmínek větných. V sufixu -able jsou již strukturní rysy jazyka obsaženy. (Q. ukazuje, že je možné parafrázovat věty obsahující dispozici: x is soluble jako [y] [Mxy and y dissolves], kde M odpovídá alike in molecular structure). Konjunktivní podmínky nemají v přísné kanonické notaci místo.

Kapitola končí nástinem systému teorie. Vědecké údaje jsou vyjádřeny v observačních větách, které jsou pravdivé (bez ohledu na výpovědi); věty teorie mají tendenci být „trvalými“ (tomu sloužila kanonická notace). Důsledkem je pak simplifikace logické teorie. „Trvalé“ věty samy o sobě nejsou předmětem výkladu, ale slouží jako obraz, jehož pomocí jsou určovány odchylky v jednotlivých typech observačních vět. Prvním rysem „trvalých“ vět je, že jsou samy o sobě zdrojem pravdy. Ve vědě zkoumané věty mají objektivní charakter a jakmile dosáhnou přísné kanonické podoby, je nutné se zříci propozičních postojů, konjuktivních podmínek ap. Přísně chápaná kanonická notace pak má pouze tyto základní konstrukce: predikaci, univerzální kvantifikaci a pravdivostní funkce. Posledními komponenty jsou proměnné a obecné termíny, které v predikaci tvoří atomární věty. Takové určení vymezuje vše, co může být řečeno o objektech a) jako primárních jednotkách nebo obecných termínech, b) jako o jednotkách odvozených pomocí predikace, kvantifikace a pravdivostních funkcí.

[261]Tímto výkladem kanonické notace a celé její problematiky končí v Q. práci vlastní výklad sémanticko-logický.

Poslední — sedmá kapitola (Ontic Decision, s. 233—276) obsahuje Q. postoj k otázce předmětu vědy, je tedy kapitolou převážně filosofickou.

Hlavním předmětem sporu mezi nominalisty a realisty (resp. platonisty) je otázka existence abstraktních objektů (srov. zde K. Berka, s. 293). Typickými abstraktními objekty jsou třídy, atributy, propozice, čísla, relace a funkce a proti nim stojí fyzikální objekty par excellence — oba druhy objektů jako typické jsou ve středu zájmu ontologie, které Q. přikládá velký význam. Např. právě při parafrázování věty do kanonické notace je především třeba vyjádřit její ontologický obsah explicitně. Ekonomičnost teorie je velmi důležitým požadavkem, ale týká se právě jen teorie, nikoli objektů samých. Proto nelze přejít některé druhy objektů, které činí zkoumání složitým. Q. má na mysli především defektní jména jako sake, ap., kterých se užívá jen v omezeném výběru běžných pozic termínu.

Máme-li se tedy znovu dotknout otázky Q-ova zařazení ve sporu mezi nominalismem a realismem, dojdeme na základě jeho výkladů v této práci k závěru, že sice vychází z nominalismu, ale je si vědom jeho obtíží a jen v řídkých případech je jeho vyhraněným zastáncem (s. 243, pozn. 5). Jako hlavní metodologický postup ve vztahu slova a objektu bere tzv. sémantický vzestup (semantic ascent), což je postup směřující od materiálního k formálnímu, od výkladu jistých pojmů k výkladu o nich.[24]

Quinova práce vede k zamyšlení nad významem logické sémantiky (včetně Schaffovy filosofické sémantiky) pro lingvistiku, a to nejen po stránce teoretické, ale i z hlediska praktického využití základních logicko-sémantických předpokladů.

Jestliže porovnáme syntax se sémantikou v přirozeném jazyce, a to jako součást lingvistické disciplíny, nikoli jako předmět zkoumání, pak lze říci, že v syntaxi (a vůbec v celé gramatice) existují teoretické pojmy (podmět, přísudek aj.), pomocí nichž se vyjadřují nějaké obecné zákonitosti jazyka. Je charakteristické, že právě v sémantice (lingvistické sémantice v pravém slova smyslu) takové pojmy dosud nejsou, a pokud je najdeme, pak je buď jejich stanovení velmi nejasné, anebo nejsou zařazeny do širšího systému.

Naproti tomu logická sémantika má již vypracovánu řadu metod opřených o bohatou literaturu.[25] Mnohé z nich jsou budovány jako ucelené koncepce a dávají tedy možnost soustavného pohledu na předmět zkoumání. Jejich pomocí je možno analyzovat věty logiky a popisovat vlastnosti jejich jednotlivých segmentů. Zaměří-li se zájem zkoumání na vnější hodnocení těchto vět, je možno je určitým způsobem klasifikovat, eventuálně zkoumat vztah vnitřní struktury k zvolené klasifikaci (srov. zde věty observační, „trvalé“ ap.). Podobně se zkoumají způsoby porušení jednoznačnosti věty a vyšetřují se vzhledem k její vnitřní i vnější struktuře.

Je tedy nasnadě otázka, zda by nebylo možno některé z těchto koncepcí určitým způsobem využít pro vybudování ucelené teorie lingvistické sémantiky. Přitom je ovšem od počátku zřejmé, že by muselo jít o aplikaci jen velmi volnou. Každá koncepce logické sémantiky, jsouc zaměřena vždy úzce k větám logiky, musila by při přímém použití na přirozený jazyk nutně selhat. (Již např. tam, kde by šlo o zkoumání významu jednotlivých slov a vztahů mezi nimi, což je jistě oblast stojící doposud v samém středu zájmu lingvistické sémantiky, srov. např. teorii sémantických polí.)

Domníváme se, že právě Quinova práce, která srovnává věty logiky s větami při[262]rozeného jazyka a na základě tohoto srovnání výrazy přirozeného jazyka klasifikuje,[26] nachází jeden z možných způsobů takové aplikace a je zároveň jasným důkazem její užitečnosti. V tom vidíme zásadní přínos této práce.


[1] Srov. Ch. E. Osgood - G. J. Suci - P. H. Tannenbaum, The Measurement of Meaning, Urbana 1957.

[2] Srov. J. J. Katz - J. A. Fodor, The Structure of a Semantic Theory, Language 39, 1963, 170—210; J. J. Katz, The Semantic Component of a Linguistic Description, ref. na symposiu Zeichen und System der Sprache II, Magdeburg 1964; J. J. Katz - P. Postal, An Integrated Linguistic Theory, Cambridge Mass. 1964 (srov. diskusi o této teorii: M. W. Dixon, A Trend in Semantics, Linguistics 1, 1963, č. 1, s. 30—57; J. J. Katz - J. A. Fodor, A Reply to Dixon’s „A Trend in Semantics“, Linguistics 1, 1964, č. 3, s. 19—30 a R. W. Dixon, „A Trend in Semantics“: Rejoinder, Linguistics 1964, č. 4, s. 14—18).

[3] Srov. A. Schaff, Úvod do sémantiky, Praha 1963 (zvl. část 1, kap. 1 a část 2, kap. 4); J. D. Apresjan, Sovremennyje metody izučenija značenij i nekotoryje problemy strukturnoj lingvistiki, sb. Problemy strukturnoj lingvistiki, Moskva 1963, s. 102—150; L. Antal, Questions of Meaning, Mouton 1963; týž, Content, Meaning and Understanding, Mouton 1964.

[4] Srov. U. Weinreich, On the Semantic Structure of Language, sb. Universals of Language, ed. J. Greenberg, Cambridge M.I.T. 1963, s. 114—171. Weinreichova studie je zasvěceným rozborem lingvistické sémantiky, opírajícím se o práci H. Reichenbacha, Elements of Symbolic Logic, New York 1947, srov. zde s. 248—249. Souhrnný přehled problémů sémantiky je podán v práci L. Tondla, Problémy sémantiky, Praha 1966 (v tisku).

[5] Srov. C. Cherry, On Human Communication, New York 1957; L. S. Vygotski, Thought and Language, New York 1962, Ch. Morris, Signification and Significance: A Study of the Relation of Signs and Values, New York 1964. Uvedená série je vydávána za redakce R. Jakobsona, L. Beranka a W. N. Locka Massachusettským technologickým institutem a nakladatelstvím John Willey & Sons, Inc., New York-London. Práce World and Object vyšla znovu r. 1964 v paperbackové úpravě a neobsahuje v novém vydání podstatných změn. Srov. recenzi této práce od W. Skalmowského Analiza odniesenia przedmiotowego, Biuletyn Pol. Tow. Jęz. 22, 1963, 215—219.

[6] Srov. N. Goodman - W. V. Quine, Steps toward a Constructive Nominalism, Journal of Symb. Logic 12, 1947, 105—122; W. V. Quine, On Universals, ibid., s. 74—85. K problematice nominalismu srov. též N. Goodman, The Structure of Appearence, Cambridge, Mass. 1951, a týž, A World of Individuals ve sb. The Problem of Universals, Notre Dame, Indiana 1956, kam přispěli také J. M. Bocheński a A. Church; G. zde pokládá za představitele nominalismu v lingvistice Z. S. Harrise a N. Chomského (ke Goodmanově čl. srov. R. Martin, The Principle of Nominalism, Phil. Stud. USA 1963, 33—37). V současné době se stala problematika univerzálií též aktuální v lingvistice, srov. cit. sb. The Universals of Language (viz o něm zde s. 245n.) a připravovanou práci V. Skaličky Introductory Typology.

[7] V naší zprávě nejsou termíny objekt a předmět termíny syntaktickými, ale termíny z teorie znaku.

[8] V této zprávě se omezujeme na stručný výklad hlavních Quinových myšlenek. Kniha by zasluhovala podrobnějšího posouzení nejen z hlediska logické sémantiky, ale i sémantiky lingvistické s aplikací na jazykový systém češtiny. Obojí zatím přesahuje naše možnosti.

[9] Jednoduchost teorie je problém, o němž zvláště v poslední době se mnoho diskutuje. Srov. zejm. R. S. Rudner, An Introduction to Simplicity, Phil. of Science 28, 1961, 109—120; na jednoduchost v recenzované Quinově knize přímo navazuje St. Silvers, Discussion: Some Comments on Quine‘s Analysis of Simplicity, Phil. of Science 31, 1964, 59—61. Srov. rovněž Simplicity v Collected Papers of Ch. S. Peirce, vol. 7, Cambridge 1958, s. 59—61. (Velmi přístupný je výklad této problematiky v přednášce N. Goodmana Science and Simplicity, vydané ve Philosophy of Science Series No. 16 pro VOA.)

[10] Srov. W. V. Quine, On What there is v (Quine 1964), s. 1—19 (otištěn také ve sb. Semantics and The Philosophy of Language, ed. L. Linsky, Urbana 1952, s 189—206, dále [Linsky 1952]).

[11] Ve zkrácené verzi byla tato kapitola publikována ve sb. On Translation, ed. R. A. Brower, Cambridge 1959 pod názvem Meaning and Translation a dále ve sb. The Structure of Language, ed. J. A. Fodor - J. J. Katz, New Jersey 1964, s týmž názvem; dále (Fodor-Katz 1964).

[12] Q. se zde vyslovuje k problematice naznačené R. Carnapem v Meaning and Synonymy in Natural Languages, Ap. D, Meaning and Necessity, Chicago 1953, druhé vyd. 1960; dále (Carnap 1960).

[13] W. V. Quine se stal spolu s M. G. Whitem iniciátorem velké diskuse o vhodnosti dichotomie analytických a syntetických vět. Q. toto rozlišení v podstatě odmítl. Srov. jeho Two Dogmas of Empiricism, The Phil. Review 60, 1951, 20—43 (přetištěno v Quine 1964); M. G. White, The Analytic and Synthetic: An Untenable Dualism, ve sb. John Dewey: Philosopher of Science and Freedom, New York 1950, 316—330 (přetištěno v Linsky 1952). Přehled celé diskuse s bibliografií podal J. G. Kemeny, Analyticity versus Fuzziness, Synthese 15, 1963, 57—80; kromě toho srov. ještě H. Putnam, The Analytic and the Synthetic, Minessota Studies in the Phil. of Science III, 1962, 358 až 397; z lingvistického hlediska J. J. Katz, Analyticity and Contradiction in Natural Language, ve Fodor-Katz 1964, s. 519—543.

[14] Některé poznatky obsažené v této kapitole tvoří jádro Q. článku Speaking of Objects, Fodor-Katz 1964, s. 446—459. Q. dichotomii významu (meaning) a reference (reference) odpovídá u Carnapa dichotomie intense (intension) a extense (extension).

[15] Srov. též R. Martin, Truth and Denotation, Chicago 1958.

[16] Užíváme zde terminologie podle B. Havránek-Jedlička, Česká mluvnice, Praha 1963.

[17] Pro tato slova se užívá různých názvů: indicator words, egocentric particulars, token-reflexive, indices. Jespersen (Language, New York 1923) užívá názvu shifters.

[18] Srov. W. V. Quine, Methods of Logic, London 1962, s. 182n.; dále (Quine 1962).

[19] Srov. W. V. Quine, Identity, Ostension, and Hypostasis, Quine 1964, s. 65—79, a Logic and the Reification of Universals, o. c., s. 102—129.

[20] Zevrubný popis vágnosti srov. M. Black, Vagueness: An Exercise in Logical Analysis, Language and Philosophy, Ithaca 1949, s. 25—58.

[21] O deskripcích srov. zejm. B. Russell, On Denoting, Mind 14, 1905, s. 479—493 (přetištěno v Readings in the Philosophy of Science, ed. H. Feigl, W. Sellars, N. Y. 1949, dále (Feigl-Sellars 1949); týž, Descriptions, v Introduction to Mathematical Philosophy, N. Y. 1919 (přetištěno v Linsky 1952, s. 95—108), výklad jednotlivých koncepcí je podán v Carnap 1960, s. 32n.

[22] Srov. G. Frege, On Sense and Nominatum, Feigl-Sellars 1949, s. 85—102.

[23] Srov. zejm. N. Goodman, Fact, Fiction and Forecast, Cambridge 1955.

[24] Srov. k tomu R. B. Braithwaite, Models in the Empirical Sciences, Logic, Methodology and Philosophy of Science, Stanford 1962, 224—231; H. Putnam, What Theories are not, ibid., s. 240—251.

[25] Vedle sémantiky byly vypracovány také formální metody pro pragmatiku, srov. zejm. R. M. Martin, Toward a Systematic Pragmatics, Studies in Logic and the Foundation of Mathematics, Amsterdam 1959.

[26] K takovému srovnávání srov. W. V. Quine, Logic as a Source of Syntactical Insights, sb. Structure of Language and its Mathematical Aspects, 1n.; P. Novák, Logika syntaxe? SaS 26, 1965, 97—98, tam i důležité bibliografické údaje.

Slovo a slovesnost, volume 26 (1965), number 3, pp. 250-262

Previous Zdeněk Hlavsa: Sborník o jazykových univerzáliích

Next Jan Šabršula: K některým otázkám makrosémantiky (Na okraj romanistických prací o tzv. sémantických polích)