dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Složité souvětí a jeho klasifikace

Jaroslav Bauer

[Articles]

(pdf)

Сложное предложение усложненного состава и его классификация / La phrase complexe et sa classification

Plodná a zajímavá diskuse o složitém souvětí, která probíhá již více než 10 let na Slovensku,[1] oživila konečně zájem o tuto problematiku i u nás: první číslo loňského ročníku SaS přineslo dvě významné stati o pojetí a klasifikaci složitého souvětí, od J. Hrbáčka a K. Svobody.[2] Přes odlišný přístup obsahují obě mnoho shodných zjištění a postřehů a v mnohém se pěkně doplňují; mohou být velmi dobrým teoretickým východiskem k dalšímu zkoumání. Rád bych k nim připojil několik poznámek, tím spíše, že jejich autoři nemohli ještě přihlédnout k mému zpracování složitého souvětí ve Skladbě spisovné češtiny.[3] Modifikoval jsem tam poněkud pojetí složitého souvětí a hierarchie vztahů mezi spojenými větami; na základě toho jsem dospěl ke stanovení typů složitého souvětí, které částečně pozměňuje a doplňuje klasifikace starší, ale podstatně se od nich neliší.[4] Je pozoruhodné, že také J. Hrbáček došel k téměř shodným výsledkům, pokud jde o stanovení a charakteristiku jednotlivých typů složitého souvětí a určení hierarchie základních syntaktických vztahů mezi větami; lišíme se hlavně v rozhraničení jednoduchého a složitého souvětí.

 

1. Jednoduché a složité souvětí

V jazykových projevech se setkáme častěji s výpověďmi, které mají podobu vět rozvitých, než s výpověďmi holými, a většinou v nich jde nejen o rozvití prvního stupně (tj. rozvití základních členů věty členy rozvíjejícími), ale i o rozvití 2. a 3. stupně, komplikované mnohdy užitím několikanásobných členů věty. Při syntaktickém rozboru výpovědi musíme s tím počítat a stanovit hierarchii vztahů; celkem docházíme k syntaktickým dvojicím větných členů vytvořeným vztahem syntaktické závislosti a ke skupinám členů spjatých vztahem koordinačním. Podobně je tomu ve výpovědích, které mají podobu souvětí: převládají útvary složité, skládající se z většího počtu vět, nad souvětími dvojčlennými. Ale i zde docházíme analýzou nakonec k jednoduchým souvětím, která tvoří buď spojení vět jedním vztahem koordinačním, nebo spojení dvou vět vztahem subordinačním. Jen v rámci [290]těchto jednoduchých struktur, které jsme abstrahovali z různě komplikovaných výpovědí, můžeme zkoumat povahu a způsoby vyjádření vztahů mezi větami v souvětí. Proto jsou výklady o tzv. jednoduchém souvětí v našich mluvnicích právem východiskem pro poznání souvětí, obdobně jako výklady o syntaktických vztazích a větných členech při výkladu stavby jednoduché věty. J. Hrbáček má ovšem pravdu v tom, že by se na probrání typů jednoduchého souvětí nemělo přestat a že je nutno systematicky probrat i základní typy souvětí složitého, zatím odbývaného většinou jen nesoustavnými poznámkami (o. c., s. 29).

Různých složitých spojení vět, která lze teoreticky vytvořit kombinováním základních souvětných typů, je bezpočtu a také reálně existujících složitých souvětných útvarů je velice mnoho. Je zřejmé, že nemůžeme ve všech vidět zvláštní typy složitého souvětí, podobně jako při studiu jednoduché věty nepovažujeme za zvláštní typy všechny možné útvary vzniklé různým rozvitím základních typů. Základní typ je vytvářen jen nutnými konstitutivními prvky; popis syntaktické stavby věty pak zachytí vedle schémat základních větných typů, která nejsou příliš početná, možnosti jejich rozvití a rozšíření prvky fakultativními. Přitom zpravidla nejde o rozvití větného typu jako celku, ale o rozvití jeho jednotlivých součástí, členů, z kterých se skládá — místo jednotlivých slov jsou jeho složkami celá slovní spojení. A v těch může jít o rozvití dalšího stupně. Jde tu již o procesy, které se týkají realizace promluvy, ovšem na podkladě systémových předpokladů a zákonitostí; možnost kombinací a složitost rozvití není omezena pravidly syntaktickými, ale sdělnými potřebami a možnostmi účastníků jazykové komunikace (tj. tím, kolik toho autor projevu potřebuje a bez újmy na srozumitelnosti pro adresáta dovede v rámci jedné uzavřené syntaktické jednotky vyjádřit). Zcela do oblasti výstavby promluvy pak spadají kontextově podmíněné obměny syntaktických schémat.[5]

V oblasti složitého souvětí je situace obdobná. Za jeho základní typy je třeba považovat jen ta spojení vět, která překračují různým způsobem meze souvětí jednoduchého a mohou být základem pro vytváření útvarů složitějších, ale přitom nejsou rozložitelná na spojení dvou souvětí — i minimálním jejich zjednodušením docházíme k souvětí jednoduchému.[6] Útvary složitější lze z těchto základních typů odvodit jejich různým dalším rozvíjením a kombinováním. Základní typy složitého souvětí představují tedy v našem pojetí pouze [291]typy nejjednodušších derivací jednoduchého souvětí; musí zachytit všechny postupy, na základě kterých vzniká z jednoduchého souvětí složité, ale nepatří k nim další rozvití nebo rozšíření těchto výchozích útvarů.

Při tomto pojetí základních typů složitého souvětí se nestírá hranice mezi souvětím jednoduchým a složitým, jak se to do jisté míry stalo v pojetí Hrbáčkově. Je ji ovšem nutno jasně vymezit.

Dosavadní charakteristiky složitého souvětí se opíraly o hledisko kvantitativní — o počet vět spojených v souvětí — a většinou i o druh vztahů mezi nimi, zdali jsou spojeny jedním základním vztahem nebo dvěma. Domnívám se, že kvantitativní hledisko je pouze pomocné: alespoň tři věty jsou jen předpokladem, aby mohlo jít o složité souvětí, ale to samo k určení souvětí jako složitého nestačí. Kdybychom jako atribut složitého souvětí stanovili aspoň oba základní syntaktické vztahy mezi spojenými větami — koordinační i subordinační — v témž souvětném útvaru, vyloučili bychom ze složitého souvětí i velmi komplikované útvary, v nichž se uplatňují pouze různé druhy buď vztahu koordinačního, nebo pouze vztahy subordinační, a nikoli kombinace obou základních vztahů.

Vyjděme od vymezení souvětí vůbec: je to spojení dvou nebo více vět ve vyšší mluvnický i obsahový celek, v němž věty ztrácejí svou samostatnost a vstupují do vzájemných syntaktických vztahů. V uplatnění obou základních syntaktických vztahů jsou tu sice proti větě jednoduché důležité rozdíly, ale shodná je základní povaha těchto vztahů: Na základě vztahu subordinačního vzniká syntaktická dvojice, v jednoduché větě dvojice větných členů, v souvětí dvojice vět, v níž věta podřízená nějak determinuje větu řídící. Na základě vztahu koordinačního vznikají řady syntakticky rovnoprávných členů ve větě jednoduché a v souvětí řady vět, mezi nimiž se uplatňují různé významové vztahy (slučovací, odporovací, vylučovací, důsledkový a důvodový nebo vysvětlovací). Tedy jediným vztahem subordinačním mohou být spjaty v zásadě jen dvě věty (pomíjíme zde otázku dvojnásobné vedlejší věty a rozvíjení dvou souřadně spojených vět společnou větou vedlejší; o tom v kap. 3); naproti tomu počet vět spjatých jediným vztahem koordinačním není takto omezen. Záleží tu na druhu koordinačního vztahu, na významovém poměru spojených vět: vztahem slučovacím a vylučovacím lze spojit teoreticky libovolný počet vět (omezení je dáno nikoli syntaktickými pravidly, ale jen komunikativními potřebami a možnostmi); vztahem stupňovacím lze sice také spojit větší počet vět, ale převládají spojení dvojčlenná; do vztahu odporovacího, důsledkového a důvodového mohou vstupovat jen dvě věty.[7]

Tento důležitý rozdíl mezi koordinačním a subordinačním spojením vět v souvětí je nutno respektovat při stanovení hranice mezi jednodu[292]chým a složitým souvětím: rozhodujícím kritériem je přítomnost buď jen jediného druhu syntaktického vztahu, nebo více druhů syntaktických vztahů v souvětném útvaru, nikoli počet vět. Jednoduché souvětí je spojení vět jediným významově syntaktickým vztahem; při vztahu subordinačním jde vždy o dvojici vět, při vztahu koordinačním může být počet spojených vět podle druhu vztahu různý. Složité souvětí je spojení vět spjatých více než jedním významově syntaktickým vztahem, a to buď různými druhy vztahu koordinačního, nebo různými vztahy subordinačními, anebo zároveň některým vztahem koordinačním i některým vztahem subordinačním. Aby se mohly realizovat aspoň dva vztahy mezi větami, musí být spojeny v souvětí aspoň tři věty; horní hranice počtu spojených vět není omezena syntakticky, nýbrž jen potřebami a možnostmi účastníků jazykové komunikace; jde zde tedy o záležitost promluvové výstavby výpovědi, zasahující do oblasti stylistiky, nikoli o otázku ve vlastním smyslu syntaktickou.

Naše vymezení jednoduchého a složitého souvětí vyhovuje i potřebám analýzy souvětných typů: typy souřadného souvětí nelze uspokojivě probrat, nepřihlížíme-li k možnostem a způsobům spojení většího počtu vět jediným koordinačním vztahem. Odtrhování dvojčlenných a vícečlenných souvětí slučovacích a vylučovacích je umělé, ochuzuje charakteristiku souvětných typů a zcela zbytečně se odchyluje od pojetí koordinačních spojení ve větě jednoduché, ačkoli právě po této stránce se souvětné spojení od členského neliší. Zvláště dobře je „jednoduchost“ slučovacího a vylučovacího souvětí sestávajícího z více než dvou vět patrná tam, kde se blíží k několikanásobnému přísudku.

 

2. Klasifikace typů složitého souvětí

Z našeho vymezení složitého souvětí vyplývá, že v něm sice vidíme svérázný syntaktický útvar, ale nikoli strukturu primární, neodvozenou — tou je souvětí jednoduché. Pro jeho klasifikaci musí pak být nutně rozhodující dva faktory: (1) povaha jednoduchého souvětí, které je výchozím útvarem; (2) způsob derivace, kterým se dostáváme k nejjednodušším, základním typům složitého souvětí. Na základě těchto dvou kritérií dospějeme k jisté soustavě bázových struktur složitého souvětí, od nichž lze odvodit další derivací nebo kombinací derivačních postupů všechny reálně nebo i jen potenciálně existující složité souvětné útvary.

Výchozím útvarem může být souvětí souřadné nebo podřadné; základní derivace se uskutečňuje připojením další věty hlavní nebo vedlejší, která se může do stavby souvětí začlenit různým způsobem. Složitější sekundární derivované útvary vznikají různým začleněním dalších hlavních nebo vedlejších vět do základní struktury složitého souvětí nebo spojením celých souvětných struktur.

Uplatníme-li důsledně tato kritéria, dojdeme k poměrně jednoduché klasifikaci. Pro přehlednost vycházíme vždy z nejjednodušších struktur.[8]

I. Východiskem je jednoduché souvětí souřadné: H1 — H2.

[293]1. Derivace se uskuteční připojením další věty hlavní; musí však být připojena jiným druhem koordinačního vztahu, než je v jednoduchém souvětí: H1 + H2 × H3, H1 × H2 + H3, H1 ~ H2 × H3 atp. Na druzích vztahu zde nezáleží; jde jen o to, aby to byly vztahy různé.

Zkoumáme-li podrobněji významové vztahy mezi větami v složitém souvětí souřadném, zjistíme, že jsou zde možné tři různé případy:

a) První druh vztahu se realizuje mezi H1 a H2, druhý mezi H2 a H3, tedy H1 — H2 — H3, nebo přesněji , např. Nebyl jsem doma, proto o tom nic nevím, ale mohu se zeptat: H1 ⊳ H2 × H3.

b) První druh vztahu se realizuje mezi H1 a H2, druhý druh mezi oběma těmito větami dohromady a větou třetí, tedy (H1 — H2) — H3, např. Blýskalo se a hřmělo, ale ještě nepršelo: (H1 + H2) × H3.

c) Jedním druhem vztahu je spjata H1 s oběma dalšími větami dohromady, a mezi těmi je jiný druh vztahu: H1 — (H2 — H3), např. Ještě nepršelo, ale blýskalo se a hřmělo: H1 × (H2 + H3).

Rozdíly mezi a) — c) se týkají významové struktury složitého souřadného souvětí; z hlediska formálně syntaktické struktury jsou zanedbatelné, takže vystačíme se schématem H1 — H2 — H3, přičemž vztahy mezi větami musí být různé.

Další derivace vznikají:

α) připojením další hlavní věty (nebo dalších hlavních vět) novým druhem vztahu, např. Nebyl jsem doma, proto o tom nic nevím, ale mohu se zeptat a zítra ti to povím nebo ti o tom napíšu: H1 ⊳ H2 × H3 + H4 ~ H5;

β) připojením další hlavní věty k vícečlennému jednoduchému souvětí jiným druhem vztahu, např. Kluci nevědí nic, nic neviděli, nic neslyšeli, oni se o takové věci přece nestarají (Káňa): (H1 + H2 + H3) ⊲ H4;

γ) spojením celých jednoduchých souvětí, např. Postavu mají vysokou, tváře bledé, ale zato oči jako blesk, nic jim neujde (V. Mrštík): (H1 + H2) × (H3 ⊳ H4); Chtěl se blýsknout před kamarády, a mlčí; chtěl přijít ke kapitánovi s bezpečnými zprávami o pobytu Šuhajově, a nestará se o něho (Olbracht): (H1 × H2) + (H3 × H4) — zde je vztah mezi spojenými souřadnými odporovacími souvětími velice volný.

Těmito postupy, které lze navzájem kombinovat, by bylo možno teoreticky odvodit takřka nekonečný počet odvozených složitých souvětí s různými kombinacemi vztahů a s různým počtem vět, ale v jejich stavbě se pouze opakují postupy, na základě kterých vzniká základní struktura složitého souvětí I. 1.

2. Základní derivace se uskuteční připojením věty vedlejší, která determinuje:

a) jednu z vět hlavních: H1 — H2 → V, např. Babička měla v domnění kunu škůdnici, ale přesvědčila se, že to udělali psi (Němcová);[9]

b) obě souřadně spojené věty hlavní zároveň: (H1 — H2) → V, např. Patřím-li tobě, není to žádné bláznovství, nýbrž věc rozumná, trvalá a platná (K. Čapek): V ← (H1 × H2).[10]

K těmto typům by bylo možno připojit ještě třetí:

c) každá ze souřadně spojených vět je rozvita větou vedlejší: (H1 → V1) — (H2 → V2), např. Věděl jsem, že slova nepomohou, ale přesto jsem chtěl [294]zkusit, jak bude na mé varování reagovat. Zde však jde již o derivaci dalšího stupně; viz dále α).

Složitější derivace vznikají:

α) dalším rozvitím jedné z hlavních vět druhou větou vedlejší, která není s V1 buď v žádném přímém vztahu, nebo s ní je spjata vztahem koordinačním:  nebo H1 — H2 → (V1 — V2); viz typy II. 1. ab);

β) rozvitím obou spojených hlavních vět různými větami vedlejšími, např. V1 ← H1 — H2 → V2 (viz výše I. 2. c); takové spojení vět lze interpretovat jako složené souvětí, tj. jako souřadné spojení dvou podřadných souvětí; komplikovanější derivace vznikají složitějším rozvitím jednotlivých vět jako sub α) a γ);

γ) determinací vedlejší věty další větou vedlejší, např. H1 — H2 → V1 → V2, (H1 — H2) → V1 → V2 apod.; rozvití může být opět složitější a týkat se obou H; srov. II. 1. a—c);

δ) rozvitím vícečlenného nebo složitého souřadného souvětí některým z uvedených způsobů.

I zde lze odvodit velké množství rozmanitých složitých souvětných útvarů a mnoho jich v jazykových projevech reálně existuje; v jejich struktuře se však jen opakují a různě kombinují základní derivační postupy uvedené sub I. 1, 2 a II. 1.

II. Východiskem je jednoduché souvětí podřadné H → V.

1. Derivace se uskuteční připojením další věty vedlejší, která:

a) determinuje větu hlavní bez vztahu k první větě vedlejší: V1 ← H → V2, např. Kdyby vám řekl své jméno, vězte, že není pravé (K. Čapek); Domlouval Anně, když si pro ni k Javorským přišel, aby byla smířlivější (Malířová) — je to řídká větoslovná obměna tohoto typu:

b) determinuje větu hlavní a je s první větou vedlejší ve vztahu koordinačním (jde tedy o dvojnásobnou vedlejší větu): H → (V1 — V2), např. Napsal mi, že ještě není hotov, ale že v neděli určitě přijede; větosledné varianty závisí na kontextovém členění souvětí a na druhu vedlejších vět, ale vždy stojí obě vedlejší věty vedle sebe, ať po větě hlavní následují, nebo ji předcházejí, nebo jsou do ní vloženy, např. Když některé z dětí udrobilo chleba a babička to shlédla, hned mu kázala drobečky sebrat (Němcová);[11]

c) determinuje první větu vedlejší: H → V1 → V2, např. Nejstrašnější bylo, že ta slova vycházela z kukly, která neměla úst ani očí (K. Čapek); zde jsou možné různé větosledné varianty, při nichž dochází i k tzv. různovětnému kladení spojek,[12] ale to je už převážně záležitost kontextového členění souvětí.

Další derivace vznikají:

α) připojením většího počtu vedlejších vět, které mohou vytvářet různé kombinace uvedených základních vztahů (počet vedl. vět, které nejsou ve vzájemném vztahu, nebývá velký — zpravidla nepřekročí tři; počet souřadně spojených vedlejších vět může být při slučovacím a vylučovacím vztahu teoreticky neomezený; v typu II. 1. a) může být jedna z vedlejších vět, event. i obě, několikanásobná; postupné rozvíjení vedlejších vět dalšími větami vedlejšími není též syntakticky omezeno a kterákoli vedlejší věta může přitom být vícenásobná, atd.);

[295]β) rozvíjením celého souřadného souvětí, takže docházíme ke stejným derivacím jako sub I. 2. α;

γ) kombinacemi jednotlivých základních typů.

2. Derivace se uskuteční připojením další věty hlavní, která je v koordinačním vztahu k celému podřadnému souvětí: (H1 → V) — H2, např. Zdálo se, že přijde, ale zůstal doma. Tím však vzniká struktura, která je pouze variantou typu I. 2. a): H1 — H2 → V; i zde bychom měli použít schématu H1 — (H2 → V). Souvisí to s otázkou syntaktické celistvosti podřadného souvětí a s otázkou hierarchie základních vztahů v složitém souvětí, u níž se zastavíme v další kapitole naší stati.

Neuznáme-li strukturu II. 2. za zvláštní základní typ složitého souvětí, přestává být naznačené dělení souměrné (I. 1., I. 2., II. 1.) a lze je zjednodušit tak, že všechny tři typy uvedeme vedle sebe; místo uspořádání trojstupňovitého vznikne dvojstupňovité:

A (= I. 1.):

H1 — H2 — H3

B (= I. 2.):

a) H1 — (H2 → V) nebo (H1 → V) — H2

b) (H1 — H2) → V

k tomu lze event. připojit

c) (H1 → V1) — (H2 → V2)

C (= II. 1.):

a) V1 ← H → V2

b) H → (V1 — V2)

c) H → V1 → V2

Tuto zjednodušenou podobu dělení základních typů složitého souvětí jsem uplatnil ve Skladbě spisovné češtiny (1. vyd. 1964, s. 417—424; 2. vyd. 1965, s. 233—236). Považuji ji za postačující východisko pro analýzu všech složitých souvětných výpovědí, a přitom je to třídění jednoduché, takže se hodí i pro pedagogickou praxi. Zde jsem se pokusil vyložit jeho teoretický základ. To, že ke stejné klasifikaci dospěl i J. Hrbáček, je jistě svědectvím, že dobře odráží jazykovou skutečnost; vychází ostatně z výsledků klasifikací starších. Také většina klasifikací slovenských dospěla ke stanovení stejných nebo obdobných typů, třebaže tu jsou rozdíly v jejich počtu a seřazení.

Nejpozoruhodnější klasifikaci složitého souvětí podal v cit. stati K. Svoboda; její předností je dodržení jasného základního klasifikačního kritéria, zahrnutí odvozených útvarů vyššího stupně složitosti[13] a přihlédnutí k větosledným obměnám základních typů. Zdá se mi však, že uplatněním kritéria rozdělitelnosti a nerozdělitelnosti složitého souvětí jako základního dělítka nerespektuje dosti hierarchii základních syntaktických vztahů v souvětí, takže typ A. II (linerárně komplexní) se dostává do souvětí podřadného.

 

3. Hierarchie syntaktických vztahů v složitém souvětí

Otázkou hierarchie základních syntaktických vztahů v souvětí složitém se zabývali zejm. slovenští jazykovědci; správně a přesvědčivě ji podle mého mínění řeší J. Hrbáček (o. c., s. 28—29). Rozhodující význam má ta skutečnost, že se v jednoduché větě vyskytuje koordinační vztah jen mezi jednotkami spjatými společnou syntaktickou funkcí, takže celé koordinační spojení plní funkci jediného větného členu a vstupuje do dalších syntaktických [296]vztahů jako celek, kdežto v souvětí souřadném nejde o takové sepětí vět společnou syntaktickou funkcí ve stavbě vyšší syntaktické jednotky — souřadné souvětí je samo o sobě samostatnou syntaktickou jednotkou a pojítkem vět je tu pouze příslušný druh koordinačního vztahu. Proto má koordinace v jednoduché větě druhořadé postavení, kdežto v souvětí souřadném je vztahem základním, podobně jako subordinace v souvětí podřadném. Koordinaci v jednoduché větě odpovídá ve složitém souvětí koordinační spojení několika vedlejších vět, které společně rozvíjejí větu řídící;[14] v tomto případě je koordinační vztah podřízen subordinačnímu: H → (V1 — V2), a celá struktura souvětí zůstává podřadná. Při schematickém znázornění vztahů se někdy naznačuje přímá závislost obou vedlejších vět na větě hlavní, jako by se jí podřizovaly každá jednotlivě a jen vedle toho vstupovaly i do vzájemného vztahu koordinačního, např. . To není zcela přesné: do subordinačního vztahu vstupují obě vedlejší věty společně, podobně jako několikanásobné členy věty, takže bychom měli syntaktické vztahy naznačit takto: , anebo v našem značení použít závorky: H → (V1 — V2). Jde tu především o společné podřízení sémantické, ale to má bezprostřední důsledky i pro podřízení gramatické.

Z toho plyne, že celková struktura složitého souvětí je podřadná, jestliže je v něm jen jedna věta hlavní (náš typ C); nezáleží na tom, zdali v něm jsou nebo nejsou několikanásobné věty vedlejší. Právem Hrbáček (s. 31) i Svoboda (s. 43) zařazují tato souvětí do podřadných.

Nesporná je souřadná struktura složitého souvětí, v němž jsou jen věty hlavní (náš typ A).[15]

Problematická může být jen celková povaha souvětí, která se skládají z vět hlavních i vedlejších (náš typ B), a zejména typu B. b) se schématem (H1 — H2) → V. U typu B. a) a B. c) (pokud jej mezi základní typy počítáme) se většinou uznává, že základem složitého souvětí je tu vztah koordinační, přičemž do tohoto vztahu mohou vstupovat jednoduchá věta s podřadným souvětím nebo celá podřadná souvětí: H1 — (H2 → V) nebo (H1 → V) — H2; (H1 → V1) — (H2 → V2) apod. To odpovídá i Svobodovu kritériu rozdělitelnosti souvětí.

[297]V slovenské diskusi se vyskytla námitka, že oba vztahy jsou rovnocenné; významový vztah se někdy nerealizuje přímo mezi větami hlavními, např. Nic o tom neříkal, ale je možné, že něco napíše (srov. Nic o tom neříkal, ale možná něco napíše). I při našem přístupu ke klasifikaci základních typů složitého souvětí jsme se dostali k typu B. a) dvojím způsobem: od souřadného souvětí derivací, při níž jsme jeho stavbu zkomplikovali připojením věty vedlejší (I. 2. a), a od podřadného souvětí derivací, při níž jsme k němu připojili další větu hlavní (II. 2.). V obou případech však vzniká táž výsledná struktura, kterou lze s J. Hrbáčkem charakterizovat jako spojení věty jednoduché s podřadným souvětím nebo naopak; toto spojení — v složitém souvětí základní — je koordinační. Subordinační spojení vět v složitém souvětí je nutno považovat vždy za jedinou syntakticko-sémantickou jednotku, která se do složitějších útvarů začleňuje jako celek; není proto správné schéma V ← H1 — H2 nebo H1 — H2 → V ap., ale schéma (V ← H1) — H2, H1 — (H2 → V) ap.

Je nesporné, že sémantická závažnost hlavní a vedlejší věty může být různá: vedle případů, kde se při vypuštění vedlejší věty smysl hlavní věty nemění, jsou případy, kdy je hlavní věta obsahově skoro prázdná a vyjadřuje jen jistotní modalitu, volní modalitu apod. Taková hlavní věta sama o sobě ovšem nemůže vstupovat do významově syntaktického vztahu koordinačního s jinou hlavní větou, např. Nevím, kdo přijde, ale je možné, že nepřijde nikdo. Ale taková hlavní věta by sama o sobě nemohla být považována ani za řídící větu k další větě vedlejší, např. Kdyby nepřišel, je možné, že by se stalo neštěstí (nevyjadřuje se podmínka „možnosti“, ale „možného neštěstí“ = kdyby nepřišel, stalo by se možná neštěstí); formou obsahového souvětí je tu jen vyjádřena jistotní modalita. Podmínková věta tedy rozvíjí celé obsahové souvětí: V2 ← (H → V1). Z hlediska formálně syntaktické organizace souvětí bych však tyto rozdíly nepřeceňoval. Vymezíme-li subordinační vztah vět v souvětí tak, že se při něm podřízená věta vedlejší začleňuje do syntaktické stavby své věty řídící (více nebo méně podobně jako některý větný člen), pak je nutno bez ohledu na sémantickou závažnost spojených vět a na „internost“ nebo „externost“ determinace vyjádřené vedlejší větou považovat podřadné souvětí v rámci vyšších struktur vždy za jediný celek a nekomplikovat jejich analýzu i klasifikaci sémantickým hlediskem.[16] Z naší úvahy plyne, že lze sice používat schémat typu V1 ← H → V2 a není nutno je dále strukturovat, ale že musíme užívat schémat typu H1 — (H2 → V) a nikoli H1 — H2 → V. Přesnější by bylo i schéma H → (V1 → V2) než H → V1 → V2, ale zde nejde o rozdíl tak závažný.

Zůstává otevřena otázka typu B. b): (H1 — H2) → V, který Hrbáček řadí do souvětí souřadného, Svoboda do podřadného, protože se při rozdělení přeruší i subordinační vztah jedné věty hlavní ke společné větě vedlejší:

 

Zařazením do podřadného souvětí se zde nadřazuje subordinační vztah koordinačnímu. V naší klasifikaci jsme k tomuto typu došli derivací od souvětí souřadného (I. 2. b), takže koordinační vztah zde vystupuje jako základní. Považuji to za správné, a právě Svobodův příklad (s. 37) s nahrazením vedlejší [298]věty větným členem pro to svědčí: Když jsme přišli domů, hrál jsem na piano a bratr zpíval. // Po příchodu domů jsem hrál na piano a bratr zpíval. Je totiž nesporné, že zde jde o souřadné souvětí slučovací, třebaže jsou obě věty rozvity společným příslovečným určením času. A stejně je tomu při vyjádření časové okolnosti příslovečnou větou časovou. Druhou větu můžeme oddělit a nedochází k přerušení, nýbrž jen k uvolnění vztahu k příslovečnému určení — uplatňuje se tu tendence nevyjadřovat v sousedních výpovědích znovu to, co je už vyjádřeno dříve; stejná časová okolnost se tu samozřejmě rozumí, pokud není výslovně vyjádřeno jiné časové zařazení (jako v příkladu: Po příchodu domů jsem hrál na piano a večer bratr zpíval). Kdyby šlo o věty bohatěji rozvité, nebylo by jejich rozdělení koncovým předělem nijak neobvyklé: Když jsme přišli domů, hrál jsem na piano taneční písně. Bratr, který má velmi pěkný hlas, některé zazpíval. V mnoha souvětích s dvěma hlavními větami a s jednou větou vedlejší jsme na rozpacích, závisí-li tato věta skutečně na obou větách hlavních nebo jen na té, u které bezprostředně stojí: Přijdu a pomohu ti, budeš-li si přát — (H1 — H2) → V nebo H1 — (H2 → V)? Rozhoduje celkový smysl nebo kontext.[17] Kdyby se připojením věty vedlejší skutečně podstatně měnila základní struktura souvětí, byly by takové případy sotva možné. Spojení vět hlavních má povahu dvojnásobné věty řídící jen ve výjimečných případech. V těch by pak bylo možno vidět ve struktuře  jistou paralelu ke struktuře podřadného souvětí s dvojnásobnou větou vedlejší  a považovat subordinační vztah za základní. Ale v běžných případech určuje celkovou souvětnou strukturu především vztah koordinační, ať je determinace vyjadřovaná vedlejší větou sdělně velmi závažná nebo jen okrajová.

 

R É S U M É

Сложное предложение усложненного состава и его классификация

Развивая дискуссию словацких и чешских лингвистов (ср. прежде всего статьи И. Грбачка и К. Свободы, SaS 26, 1965 г., № 1), автор представляет свое определение сложного предложения усложненного состава (далее: СПУС) и его основных типов.

СПУС определяется как сочетание предложений при помощи по крайней мере двух разных синтаксическо-семантических отношений (разных отношений в рамках сочинения, напр. соединительного и противительного, соединительного и разделительного и т. п., или разных подчинительных связей, или же сочинения и подчинения); предпосылкой такого сочетания является присутствие хотя бы трех предложений, но в остальном число соединенных предложений синтаксическими факторами не ограничено.

СПУС нельзя считать своеобразной синтаксической единицей такого рода, как простое и сложное предложение; оно опирается на основные типы сложного предложения, нося характер их распространения, деривациии. Основными типами СПУС нужно считать те образования. которые представляют разные, но самые простые виды усложнения [299]сложного предложения, т. е. основные типы его дериваций; на их основе возникают более сложные структуры, но их можно всегда истолковать как комбинации или дальнейшее распространение основных типов.

I. На основе сложносочиненного предложения Г1 — Г2 возникают следующие типы СПУС:[1]

1. Г1 — Г2 — Г3: к сложносочиненному предложению прибавляется на основе иного отношения дальнейшее главное предложение.

2а. Г1 — (Г2 → П) или (П ← Г1) — Г2: одно из главных предложений распространяется придаточным предложением.

2б. (Г1 — Г2) → П: главные предложения совместно распространяются придаточным предложением.

2в. (Г1 → П1) — (Г2 → П2); каждое из главных предложений распространяется придаточным предложением; однако эту конструкцию можно объяснить как секундарную деривацию типа 2а.

II. На основе сложноподчиненного предложения Г → П возникают следующие типы СПУС:

1a. П1 ← Г → П2: главное предложение распространяется другим придаточным предложением.

1б. Г → (П1 — П2): главное предложение распространяется двумя придаточными, которые соединены между собой сочинительной связью.

1в. Г → П1 → П2: придаточное предложение распространяется дальнейшим придаточным предложением.

2. (Г1 → П) — Г2: к сложноподчиненному предложению присоединяется главное предложение; однако таким образом возникает та же конструкция, что и путем деривации I. 2а.

В более простом виде основные типы СПУС можно представить следующим образом:

А (= I. 1.):

 

Г1 — Г2 — Г3

Б (= I. 2.):

a.

б.

Г1 — (Г2 → П) или (Г1 → П) — Г2

1 — Г2) → П

В (= II. 1.):

a.

б.

в.

П1 ← Г → П2

Г → (П1 — П2)

Г → П1 → П2

Синтаксические связи сочинения и подчинения в СПУС нельзя считать равноправными: если в СПУС налицо несколько главных предложений, то их сочинительная связь определяет основную структуру целого, а подчинительная связь подчиняется ей; только сочинительная связь между придаточными предложениями отступает на второй план по отношению к их подчинительной связи к главному предложению (справедливо здесь говорят о соподчинении). Сочинительную связь можно считать основной даже в типе (Г1 — Г2) → П.


[1] Výčet uvádí J. Hrbáček, SaS 26, 1965, 27, pozn. 2; přibyla k nim rozsáhlá rukopisná kandidátská disertace Fr. Kočiše, v níž autor aplikuje svůj přístup k složitému souvětí na velice bohatém materiálu a ověřuje zároveň reálnou existenci různých typů a jejich variant a kombinací.

[3] J. Bauer - M. Grepl, Skladba spisovné češtiny, Učeb. texty vysokých škol, Praha 1964, s. 252, 417—424 (2. vyd. 1965, s. 144—145, 233—236).

[4] Srov. zejména klasifikaci Žažovu v Příruční mluvnici ruštiny pro Čechy II, Praha 1960, s. 414—417.

[5] Srov. podnětné a závažné výklady Fr. Daneše v čl. K systematickému syntaktickému popisu slovanských jazyků, SaS 26, 1965, 112—118.

[6] Na základě tohoto pojetí nepovažuji za zcela vhodný termín složené souvětí, kterému dává přednost K. Svoboda (o. c., s. 35, pozn. 2). V protikladu k větě jednoduché se užívá termínu věta složená jako synonyma k termínu souvětí, tedy pro spojení vět ve vyšší celek, kdežto komplikovaněji stavěnou jednoduchou větu označíme spíše jako složitou. Proto i termín složené souvětí vyvolává představu spojení souvětí ve vyšší celek. Nám však jde v první řadě o útvary, které vznikají rozvitím nebo rozšířením souvětí jednoduchého; atribut složitý jim v protikladu k jednoduchému souvětí vždy přísluší, i když míra složitosti je různá. Kdybychom od užívání termínu věta složená pro souvětí upustili (je ostatně řídký), odpadla by tato námitka. Rozhodně by bylo třeba řešit tuto terminologickou otázku s přihlédnutím k názvům v jiných slovanských jazycích: ustálený termín zložené súvetie v slovenštině jistě podporuje návrh Svobodův, kdežto běžné označení souvětí jako „složené věty“ v jiných slovanských jazycích a jejich termíny pro složité souvětí jsou spíše ve shodě s návrhem naším, který se opírá o dosavadní úzus v českých mluvnicích. (Termínu složitá jednoduchá věta, složité souvětí ve smyslu zde navrhovaném užívám již delší dobu. — BHk)

[7] Při spojení tří nebo více vět těmito vztahy jde vždy o vztah mezi jednotlivými dvojicemi, např. v souvětí Těšili jsme se na lyžování, ale nenapadl sníh, nýbrž přišla obleva jde o dva různé druhy odporovacího vztahu: nýbrž vyjadřuje odpor. vztah s odstínem opakovým mezi 2. a 3. větou, ale s odstínem omezovacím mezi 1. větou a oběma dalšími dohromady: H1 × (H2 × H3). Naproti tomu o spojení jediným vztahem jde v těchto souvětích: V tom samém okamžení zakejhaly husy v chlívku, svině zachrochtaly, kráva bučela, husy křídlama zatřepaly, kočky odkudsi přiběhše otíraly se jí okolo nohou (Němcová). Patrně Tomeš neví vše, nebo nechtěl vše prodat, nebo si klade nestydaté podmínky (K. Čapek).

[8] V schématech užívám těchto symbolů: H s číselným indexem pro věty hlavní, V pro věty vedlejší. Vztah koordinační naznačuji čarou mezi symboly, např. H1 — H2; je-li třeba rozlišit různé druhy koordinačního vztahu, označuji slučovací +, odporovací ×, stupňovací , vylučovací ∾, důsledkový ⊳, důvodový nebo vysvětlovací ⊲. Vztah subordinační naznačuji šipkou → od věty řídící k větě podřízené, např. H → V.

[9] Srov. k tomu dále typ II. 2. a výklad tam podaný.

[10] Poloha V není relevantní: je dána kontextovým členěním souvětí nebo vyplývá z ustáleného větosledu v jistých typech souvětí.

[11] K. Svoboda (o. c., s. 41, odst. 8.2) uvádí příklad, v němž je jedna podmínková věta před větou hlavní a druhá za ní; myslím však, že tu nejde o skutečnou souřadnost obou vět, ale o věty determinující hlavní větu jednotlivě; postponovaná věta vyjadřuje další omezení platnosti věty hlavní. Rozdíl dobře vynikne, postavíme-li obě vedlejší věty před větu hlavní nebo za ni.

[12] Viz J. Bauer - M. Grepl, Skladba spis. češtiny1, 420—421.

[13] Neužíval bych zde názvu varianta — ten bych rezervoval pro promluvové obměny téhož schématu, zejm. větosledné.

[14] To se týká i několikanásobných vět podmětných: na jiném místě jsem upozornil, že proti podmětu ve větě jednoduché, který je syntakticky nezávislý, má podmětná věta povahu věty vedlejší, závislé. Ostatně i části několikanásobného podmětu jsou spjaty společnou syntaktickou funkcí ve stavbě věty — ovšem nikoli jako člen syntakticky závislý, ale jako člen syntakticky nadřazený. Obdobně je tomu u několikanásobného základního členu věty jednočlenné (pokud nejde již o souvětí).

[15] J. Hrbáček (o. c., s. 29—30) navrhuje zúžit termín věta hlavní jen na řídící větu v souvětí podřadném, která není závislá na žádné jiné větě, a v souvětí souřadném mluvit prostě o větách jednoduchých. Nepovažuji takové omezení za potřebné a výhodné — i v souvětí souřadném jde o věty absolutně nezávislé a lze je tedy označit jako hlavní, třebaže se zde nerealizuje protiklad věta hlavní věta vedlejší. Ten se však realizuje již v souvětí složitém, v němž jsou vedle vět hlavních i věty vedlejší, např. H1 — H2 → V. Zde je jistě výhodné mluvit o obou nezávislých větách jako o větách hlavních a nekomplikovat terminologicky zbytečně situaci tak, že bychom první větu nazývali věta jednoduchá a druhou věta hlavní. Souhlasím však s tím, že se zde dá mluvit o spojení jednoduché věty H1 s celým podřadným souvětím H2 → V, v němž jde o spojení věty hlavní s vedlejší, tedy o strukturu správně zachycenou schématem H1 — (H2 → V). Viz dále.

[16] Jen v případech tzv. „koordinativní hypotaxe“ (např. nepravých vět vztažných) je situace jiná; ale tu jde podle našeho pojetí jen o speciální způsob vyjádření koordinačního vztahu.

[17] Srov. obdobně dvojí možnou interpretaci v členském spojení: nevlastní otec a matka = nevlastní (otec a matka) // (nevlastní otec) a matka.

[1] Объяснение cимволов: Г = главное предложение, П = придаточнoe предложение; тире означает coчинительную связь, стрелка — подчинительную, cкобки — внутренную структуру CПУC.

Slovo a slovesnost, volume 27 (1966), number 4, pp. 289-299

Previous Bohuslav Havránek: „Nedopatření redakce“ nebo nedopatření autorovo?

Next Blažena Rulíková: K problematice některých typů vedlejších vět s výrazem jak