První dva svazky obnovených pražských lingvistických Travaux

Roman Mrázek

[Discussion]

(pdf)

Первые два тома возобновленного издания пражских лингвистических Travaux / Deux premiers tomes des Travaux linguistiques de Prague renouvelés

Myšlenka vzkřísit v nové podobě[1] někdejší TCLP, jež znamenaly pronikavý přínos do světové lingvistiky, byla vskutku šťastná. Byla realizována z iniciativy Jazykovědného sdružení, které je dědicem Pražského lingvistického kroužku, a K. Horálka. Funkcí vědeckého redaktora byl pověřen Jos. Vachek, který se už celým zaměřením své badatelské činnosti vždy snad nejvíce zasazoval o to, aby kontinuita s metodologií Pražského lingvistického kroužku nebyla násilně zpřetrhána. Zhostil se dobře svého úkolu za spolupráce členů redakční rady F. Daneše, K. Horálka, V. Skaličky, P. Trosta a redakčního tajemníka Z. Hlavsy. Vydané první dva svazky těchto Travaux ukazují jasně mezinárodní veřejnosti, že pražská lingvistická škola existovat nepřestala, může i dnes mnoho říci do soudobého kontextu světového jazykovědného dění, ale neměla doma možnost publikovat v mezinárodních jazycích. „Opera linguistica pragensia rediviva“ nelze neuvítat s radostí, ba až s jistým dojetím a současně s nejlepšími nadějemi do budoucna.

Již první svazek nových Travaux (jejich zkratka se proti někdejšímu stavu pozměnila na TLP), stejně jako svazek druhý, dovedl soustředit reprezentativní soubor autorů a příspěvků. Uplynulo sice nemálo let od posledního svazku předválečného, pražská škola (a vůbec česká jazykověda) nezůstala bez osobních změn, některá jména se už neobjevují, jiná zase přibyla, jen některá zůstala zachována z dřívějška (k těmto patří dlouholetá vůdčí osobnost české jazykovědy — akad. B. Havránek, dále B. Trnka, K. Horálek, V. Skalička, P. Trost, Ľ. Novák a J. Vachek). A stav přispěvatelů nových nenechává čtenáře na pochybách, že se řady pražské školy (v širším slova smyslu) proti dřívějšku rozšířily i kvantitativně o nejeden vyzrálý talent. Nynější pražská škola nepokračuje jenom mechanicky tam, kde kdysi přestal PLK, a nechce ustrnule petrifikovat jeho principy; naopak, jsme svědky toho, že se na jedné straně tvůrčím způsobem rozvíjí klasický pražský strukturalismus dvacátých a třicátých let, a na druhé straně že se plně drží krok se vším průkazně hodnotným, co přináší algebraická a kvantitativní lingvistika, teorie informace, generativní gramatika atd. Ovšem bohaté domácí metodologické zdroje a střízlivý smysl pro návaznost věcí dovolují, aby tu byl veden plodný dialog např. s představiteli nových západních směrů a aby se ozval na jejich adresu i kritický hlas (srov. např. příspěvky J. Vachka a Fr. Daneše v 1. sv.). K této hodnotící kritičnosti jsou ostatně členové pražské školy svrchovaně kompetentní, ba mají přímo i povinnost upozornit, že leccos z toho, co se někdy jinde vydává za novum, bylo řečeno v našem prostředí už dříve a nejednou i promyšleněji.

To je jeden aspekt, pro který se obnovení řady Travaux jeví jako čin záslužný. Jestliže pražská škola předválečného období, viděno z dějinného rozhledu, reprezentuje v kontextu jiných škol (ženevské, kodaňské, harvardské, deskriptivismu atd.) [346]skutečnou epochu, obecně již uznávanou, ukazuje se také po této stránce účelné, že byla znovu vyvolána v život publikační tribuna, kde mohou dřívější osvědčení i noví přispěvatelé předložit nejširší světové čtenářské obci výsledky svých bádání, založených na strukturním a funkčním přístupu k jazyku. A zejména z prvního svazku, z jeho tematické náplně, přímo vyzařuje, s jakou odpovědností a zkušeností se většina autorů vyslovuje k mnoha základním otázkám jazykovědné teorie. TLP, jsouce stejně jako svého času TCLP zaměřeny na zahraniční publicitu, jsou psány ve světových jazycích. Zájem o publikaci je velký — první svazek je dávno zcela rozebrán; stejně tak někdejší TCLP už dlouho platí za naprostou bibliofilskou vzácnost.[2]

Řada obecných momentů spojuje pražskou školu před 2. světovou válkou s jejím soudobým pokračováním. Jak je patrno z příspěvků ve svazcích z r. 1964 a 1966, zůstává základním metodologickým principem stále hledisko funkční, spojené se strukturním přístupem k interpretaci jazyka viděného jako vzájemně se ovlivňující systém dílčích systémů, nacházející se v neustálé vývojové dynamice, nikdy ne plně vyvážený a ani ne uzavřený. Tyto věci se proti dřívějšku přirozeně dále rozvádějí, domýšlejí. Jako velmi plodné se stále ukazuje hledání a nalézání korelací i opozic vytyčováním členů příznakových a bezpříznakových, relevantních distinktivních rysů, ale i zásadní zamýšlení nad podstatou těchto vztahů. Tak idea binárních protikladů se podržuje, byť ne bezvýhradně a s uznáváním případných vztahů ternárních nebo ještě dalších (zde různí autoři zastávají různá hlediska), neotřesen zůstává pojem invariantu a jeho dílčích kombinatorních realizací. A bylo by možno pokračovat dále, aby se detailněji ukázalo, jak nynější pražská lingvistická škola nemusí nic podstatného škrtat z metodologie svého „klasického“ období. Nezměnily se proti dřívějšku ani jiné rysy: dominanta teoretického zaměření, snaha dobírat se univerzálií, typologické výhledy, úsilí o přesnost pojmoslovnou a terminologickou,[3] zasazování jazykových jevů do širších souvislostí.

Znaky, jimiž se nová řada TLP odlišuje od minulých TCLP, jsou zejména tyto: Kdežto v předválečném období těžiště pozornosti bylo zaměřeno na fonologii a právě tam bylo dosaženo nejpronikavějších úspěchů (ač byly významné výsledky též jinde, zejm. v stavbě gramatické, v oblasti funkčního rozvrstvení jazyka aj., srov. práce V. Mathesia, R. Jakobsona, B. Trnky, B. Havránka aj.), vidíme nyní zvýšený zájem o systém gramatický, zvláště syntaktický; to jistě souvisí s tím, že předmětem současné generativní gramatiky je především rovina syntaktická. Všestrannější se stal pohled na jednotlivé roviny jazykového systému, nad rovinou fonologickou, morfologickou a syntaktickou se vytyčuje potřebnost uznávat ještě rovinu suprasyntaktickou (čili „výstavby promluvy“). Terminologický aparát i metodické postupy doznaly oplodnění ze strany jiných škol a směrů, např. ještě důsledněji se pracuje metodami statistické lingvistiky (srov. příspěvky M. Komárka a J. Krámského v 1. sv., M. Těšitelové v 2. sv.), jednotliví členové se neuzavírají před postupy generativními, transformačními a algebraickými (srov. stati Fr. Daneše a zejm. A. V. Isačenka v 1. sv.). Ale i v samé sféře fonologie a morfonologie je dobře vidět, jakých dalších pokroků zde bylo dosaženo (srov. zejm. diachronickou studii A. Lamprechta v 1. sv., stati K. Horálka a E. Paulinyho v 2. sv.). Důležitá při tom všem je skutečnost, že jako celek představují první dva svazky nových Travaux soubor prací poutavých a myšlenkově bohatých.

Kdybychom chtěli několika slovy celkově charakterizovat první svazek TLP (nadepsaný titulem Dnešní pražská škola a podávající tedy svého druhu bilanci všeho [347]toho, čím pražští a čeští lingvisté metodologicky spříznění v přítomné době žijí), zdůraznili bychom předně jeho tematickou šíři, provázenou skoro všude snahou navázat kontakt s předválečným řešením obdobné tematiky v pražské škole a dokumentovat posuny v jejím řešení. Ostatně už několik prvních příspěvků tohoto sborníku z pera nejzasloužilejších, „starých“ členů PLK, přímo programově tuto atmosféru dynamické kontinuity navozuje (J. Vachek, B. Havránek, B. Trnka, K. Horálek, V. Skalička). Je to nepochybně skutečnost, že jsou zde prezentovány výsledky patřící k několikaletému pracovnímu programu jednotlivých přispěvatelů, a že proto máme co činit s badatelskými výsledky většinou vyzrálými, dlouho promýšlenými; někdy jako by autoři chtěli přímo nabídnout na světový trh to nejlepší, čeho se za poslední léta vůbec dopracovali (nejpříznačnější po této stránce jsou příspěvky F. V. Mareše, I. Němce, H. Křížkové, M. Dokulila a J. Firbase).

Přistoupíme nyní k stručnému zhodnocení jednotlivých statí v prvním svazku, jichž je zde celkem 27.

Úvodní stať Jos. Vachka (Dnešní pražské fonologické studium [angl.], s. 7—20) podává zasvěcený přehled toho, jak se od předválečného údobí až po současnost vyvíjí u nás zkoumání fonologického systému, a zároveň jeho konfrontaci s hledisky škol zahraničních. Autor ukazuje, že i po 2. světové válce se u nás fonologie pěstuje intenzívně, přičemž po r. 1950 vzrostl zájem hlavně o problematiku fonologie historické a fonologie dialektů (ovšem ani pražská škola nebyla svého času nikterak antihistorická). Dále ozřejmuje své pojetí několika základních obecně lingvistických problémů dotýkajících se otázek fonologických a obrací se s kritickými připomínkami vůči škole harvardské (pokud jde o její tezi o univerzálnosti binarismu v jazyce a o přeceňování závažnosti distinktivních rysů), vůči deskriptivismu (jazykový systém nelze hodnotit bez přihlížení k jeho sociálnímu fungování, není správné izolovat jednotlivé jazykové roviny, neboť někdy posun v jedné rovině může indukovat změny v rovině jiné) i vůči transformacionalistům (jazyk třeba vidět nikoli staticky, nýbrž dynamicky, a za druhé fonologické problémy se nemohou redukovat pouze na problémy řádu morfonologického).

Druhá přehledová stať, napsaná Fr. Danešem a Jos. Vachkem (Dnešní pražské studium strukturní gramatiky [angl.], s. 21—31), přináší bilanci současných výzkumů pražské školy na poli strukturní gramatiky, se zřetelem k výsledkům dřívějším. Je právem zdůrazněna významná úloha V. Mathesia, který se už v 30. letech snažil vybudovat funkční gramatiku (a není pohříchu znám některým nynějším zahraničním autorům, ač píší na témata Mathesiem už dobře uchopená), dále B. Havránka v široké paletě tematických oblastí, zejm. ze spisovného jazyka, M. Dokulila pro jeho význačnou práci o tvoření slov, a badatelů jiných. Na půdě pražské školy působili, jak se praví, i průkopníci dnes tolik propagovaných metod kvantitativních (V. Mathesius, B. Trnka, později J. Krámský). Pražská škola vždy zdůrazňovala jednotu zvukové stránky se stránkou obsahovou ve vyšších jazykových plánech na rozdíl od směrů, které chtěly význam jakožto lingvistickou kategorii vůbec odsunout. Jisté výhrady vyslovují autoři i na adresu těch, kdož si neuvědomují neúplnou vyváženost jazykového systému a vyvozují z toho nesprávné závěry (např. londýnská skupina v čele s J. R. Firthem). Velmi případně působí výrok, že při všem plodném, co transformační postupy mohou do metodické výzbroje přinést (včetně modelování, které již do dnešní pražské školy proniklo), přece jen „generativní a transformační pravidla stěží mohou pokrýt všechny podstatné fakty jazyka“ (s. 27).

B. Trnka pojal svůj příspěvek z pozic osvědčeného teoretika ve sféře strukturálních univerzálií (O jazykovém znaku a mnoharovinné organizaci jazyka [angl.], s. 33 až 40). Od vlastního jazykového znaku odděluje znaky nižšího řádu (symboly, signály, symptomy a jiné nekomunikativní znaky), jež bývají jednorovinné, kdežto jazykové znaky, svou podstatou arbitrérní, vytvářejí ve své celistvé soustavě jazyk jakožto slo[348]žitý a mnohorovinný systém. T. dospívá k vytyčení 4 základních rovin: fonologie, morfologie, syntaxe a suprasyntaxe; každá z nich se dělí na paradigmatiku a syntagmatiku. Suprasyntax znamená vlastně úroveň výpovědi a její zahrnutí do systému jazyka se rovná částečnému odklonu od Saussurovy striktní dichotomie langue — parole. To je pojetí zajisté velmi pozoruhodné.

Zamyšlení nad problematikou funkcí jazyka a řeči je věnován příspěvek K. Horálka (Funkce jazyka a řeči [franc.], s. 41—46). Autor rozebírá v historickém průřezu názory na tuto věc ve vztahu k pražské škole, připomíná K. Bühlera a jeho ohlas, V. Mathesia (ten proti Bühlerovi rozeznával pouze dvě základní funkce, komunikativní a expresívní), J. Mukařovského (který jako čtvrtou připojil funkci estetickou), polského J. Zawadovského a jiné, a formuluje vlastní, bystré stanovisko: jazykových funkcí je ve skutečnosti více (upozorňuje zvl. např. na funkce mentální a vyjadřovací), funkčními se mohou stát v jistých případech i elementy expresívní, působící komiku apod. Vůbec systematická teorie funkcí jazyka a řeči musí být v budoucnu teprve vybudována.

A. Jedlička podává výstižný přehled toho, jak se v pražské škole vyvíjela teorie spisovného jazyka (K pražské teorii spisovného jazyka [něm.], s. 47—58). Nebyla to zde nikdy disciplína okrajová; dají se vytyčit tři vývojová období, jimiž tato teorie prošla: 1. období před r. 1932 (přesněji od r. 1929), kdy se spisovný jazyk ztotožňoval s jazykem knižním a zdůrazňoval se především konzervativismus spisovných jazykových prostředků; 2. období od programového vystoupení v r. 1932 (připravované od r. 1929) do let válečných — zdůrazňuje se především funkční hledisko, spisovný jazyk se pojímá jako polyfunkční útvar s několika stylovými vrstvami, respektuje se mluvená podoba jazyka hlavně vzdělanců (rýsuje se pak opozice projevů „veřejných“ proti „soukromým“) a ústředním problémem se stává uznávání vývojově podmíněných variant; 3. období současné domýšlí tento posledně jmenovaný princip období předchozího a široce připouští uplatnění variant; zvláštní pozornost je věnována i variantám regionálním, na tomto poli ovšem není situace ještě stabilizována, ani náležitě vyjasněna (srov. existenci spisovné a nespisovné báze hovorového jazyka).

B. Havránek podává v článku K srovnávacímu studiu struktury slovanských spisovných jazyků (angl., s. 59—65) tresť svých názorů na tuto problematiku, kterou z jiných hledisek osvětlil již v dřívějších svých pracích. Zde mu jde především o srovnání struktury spisovných jazyků v jejích specifických znacích (v podobě psané i mluvené), a to i diachronické i synchronické; ukazuje na zvláštní charakter takového srovnávání jazyků blízce příbuzných, jako jsou jazyky slovanské. S rozhledem vyzrálého teoretika, obeznámeného se situací všech spis. jazyků slovanských, nastiňuje nejaktuálnější badatelské náměty na tomto poli v rozdělení podle jednotlivých rovin jazykové struktury: nejen slovní zásoby, ale i roviny zvukové, morfologické a zejm. syntaktické i stylistické. V závěru připomíná vhodnost toho, aby byla porovnávána také míra vyhraněnosti spisovného jazyka proti útvarům nespisovným.

Řešením spletité otázky charakteristiky a klasifikace promluv se z hlediska strukturálního zabývá v obsáhlém článku K. Hausenblas (Charakteristika a klasifikace promluv [angl.], s. 67—83). Vychází z překvapivého zjištění, že lingvistika vlastně dosud postrádá soustavné utřídění toho, s čím neustále pracuje, tj. promluv, a se smyslem pro mnohost jevů povahy řečové analyzuje a snaží se stanovit nejrozmanitější promluvové typy. Dospívá k uznávání relevance trojího aspektu: a) jednoduchost — komplexnost textové struktury promluv (zde rozeznává osm typů, hlavně podle toho, zda jde o jeden či více do sebe zasahujících textů); b) nezávislost — závislost promluv (úloha promluvové situace a kontextu, s dílčími třemi typy); c) kontinuita — diskontinuita promluv (tj. texty plynulé nebo všelijak přerušované, jako náčrtkové poznámky, seznamy, formuláře apod.). S autorovými myšlenkami nelze [349]nesouhlasit, i když jde někdy o věci sice známé, ale ostřeji viděné a systematicky zařazené a tím nově vysvětlené a hodnocené.

O. Leška nadepsal svůj kratší, hutný článek K bádání o invariantech v jazykovědě (něm., s. 85—93) a dal mu historickofilosofický, zároveň však i trochu propagační ráz — vystupuje jako zastánce Hjelmslevovy glosematiky. Soudí, že invarianty v rovině významové jsou z hlediska lingvistiky závažnější (dají se interpretovat jako vnitřní forma jednotlivých funkcí) než invarianty výrazové, a zdůrazňuje metodickou užitečnost lingvistického experimentu jakož i studium periferních funkcí.

Konfrontace nynějších názorů pražské školy se stanoviskem některých amerických lingvistů je předmětem velmi zajímavého příspěvku P. Sgalla K otázce rovin v jazykovém systému (něm., s. 95—106). Autorovi v něm zřejmě záleželo ne tak na obecných úvahách o stratifikaci jazykového systému jako spíše na tom, aby se dobral vyjasnění pojmů a odpovídajících termínů, jimiž jsou fixovány základní jednotky jednotlivých rovin, od nejnižší fonetické přes morfonologickou, morfologickou a syntaktickou až k nejvyšší, „sémantické“ (čili suprasyntaktické u B. Trnky). Při této pětirovinné hierarchizaci překvapuje ovšem např. to, že místo celkem běžného termínu foném je dosazen termín morfoném. Sympatická je metodická instruktivnost autorových výkladů, pramenící ze snahy vyhmátnout podstatu různých hledisek a uvést je v soulad. Není bez zajímavosti, že Sgallova koncepce jeví některé shody s koncepcí amerického jazykovědce S. Lamba.

Znamenitou miniaturu (Relativní chronologie a strukturální lingvistika [franc.], s. 107—109) věnoval V. Hořejší otázce historické strukturální gramatiky. Opíraje se o metodologii výzkumů M. Křepinského, rozvíjí ji v tom smyslu, že nestačí vysvětlovat jazykové změny pouze jejich chronologickou posloupností, nýbrž je nutno se pídit vždy též po vzájemných souvislostech uvnitř celého jazykového systému nazíraného jako celek.

Stručná, ale hutná typologická studie V. Skaličky věnovaná souvislostem mezi typem jazyka a kombinacemi konsonantů (Kombinace konsonantů a lingvistická typologie [něm.], s. 111—114) přesvědčivě dovozuje, že přes veškerou individuální mnohotvárnost lze vystopovat jisté úměrnosti mezi daným jazykovým typem (jak známo, základních typů je pět, ovšem realizují se prakticky vždy ve smíšené podobě) a možností kupit konsonanty, resp. převahou vokálů nebo konsonantů v textu; např. větší konsonantické skupiny jsou příznačné pro jazyky aglutinující a introflexívní. I nejedno konkrétnější Skaličkovo zjištění je pozoruhodné, třebas fakt, že bohatost konsonantického repertoáru v samém systému jazyka má obvykle svůj protějšek v převaze vokálů v textu, jak to vidíme v italštině (proto považované za nejzpěvnější jazyk evropský) a konec konců také v ruštině.

Na průkopnickou fonologickou tradici pražské školy předválečného období velmi plodně navazuje A. Lamprecht (O vývoji a ztrátě měkkostní korelace v staré češtině [franc.], s. 115—124). Jeho koncepce znamená novum v dosavadní bohemistické literatuře a vrhá pronikavé světlo na dosud nepostřehnuté souvislosti. Reprezentuje zatím spíše jen hypotézu, ale podivuhodně umožňující interpretovat celý komplex vývojových jevů z jednoho společného zorného úhlu. Jejím východiskem je zdůvodnění, že i konsonant c existoval v období rozvinuté měkkostní korelace v dvojí fonematické platnosti, měkké i tvrdé (srov. Václav, svacený, vzácný), a obdobně že tomu nakonec nemohlo nebýt i s tupými sykavkami, dále s ř a j. Existovala tehdy univerzální párová měkkostní korelace. Z tohoto hlediska lze zcela nově interpretovat též grafické ě po labiálách a sykavkách, totiž jako označení měkkého předchozího konsonantu před e.

Do otázky funkce slovního přízvuku přináší několik zajímavých myšlenek P. Trost v pregnantním článku (Funkce slovního přízvuku [něm.], s. 125—127). Polemizuje s názory Trubeckého a dospívá k závěru, že nejde jen o distinktivní a limitativní [350]úlohu, nýbrž že základní funkci třeba spatřovat v ztvárnění jednoty slova signalizací jeho „vrcholu“.

Kvantitativně pojata a ve svém závěru typologicky laděna je stať J. Krámského (Kvantitativní fonémová analýza italských slov jedno- až tříslabičných [angl.], s. 129 až 144). Představuje zcela stručný výtah z extenzívní vyčerpávající práce, navazující na předchozí autorovy studie. Vychází z premisy, že takovýto rozbor umožňuje hlouběji a objektivněji vniknout do struktury jazyka a že seskupení fonémů ve významových jednotkách není věcí náhody.

Po některých stránkách (zvl. co do pečlivé kvantitativní dokumentace) se této studii blíží pozoruhodná stať M. Komárka (Funkční hodnocení morfonologických alternací [franc.], s. 145—161), těží však také z metod teorie informace. Jejím základem jsou na jedné straně pozorování postihující souhláskové alternace v českém deklinačním substantivním paradigmatu (srov. diskrétní tvary typu: o mléku / -ce, svědkové / -ci, o hlediskách / -cích), na druhé straně prediktabilita pádového sufixu v závislosti na kmenovém alomorfu a spolu s tím i míra entropie i redundance pádového zakončení (např. po alomorfu středisc- může následovat jedině morfém -ích). Celá práce po statistické stránce čerpá z velmi užitečného díla Jelínka - Bečky - Těšitelové, Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce (Praha 1961).

F. V. Mareš přináší výsledky svého několikaletého bádání o vývoji slovanské deklinace (Praslovanský a raně historický systém deklinační [angl.], s. 163—172). Proti výzkumům publikovaným už dříve rozšiřuje záběry vedle substantiv také na ostatní nomina a dospívá k rekonstrukci značně pravděpodobné a budované na zdařilé aplikaci strukturálních principů opozice a korelace. Zření k systémovosti se tu spojuje s autorovým smyslem pro logickou systematičnost a pojmoslovnou vytříbenost. Hledisko primárně sémantické (srov. ptosis recta, iungens, socians — vždy ve dvou variantách podle aspektu statického nebo dynamického) je doprovázeno v nižší instanci zřetelem formálním a vzniká tak obraz překvapivě celistvý. Autor, což je sympatické, neváhá přiznat, že některé jednotlivosti se mu zatím nepodařilo spolehlivě vyložit.

Za stejně vynikající práci pokládám stať I. Němce Diachronický přístup k slovotvornému systému českého slovesa (angl., s. 173—182). Je to zdařilá ukázka strukturního výkladu jevů v jejich diachronických posunech. Hluboká materiálová znalost se sdružuje se schopností zobecňovat. A. jde v práci o to, aby vystopoval historickou linii v sufixální a prefixální derivaci českého slovesa, v těsné souvislosti se soustavou vidovou a vůbec s jevy dějově „průběhovými“. Lze podle něho celý slovotvorný systém slovesný podřídit těmto základním opozicím: (1) dokonavost — nedokonavost, (2) tranzitivnost — intrazitivnost, (3) začlenění v kategorii průběhovosti, kde máme slovesa buď párová (nemomentní a momentní, nedistributivní a distributivní, dynamická a statická, neiterativní a iterativní) nebo vidově nepárová (ingresívní a neingresívní, komplexní a nekomplexní, nenásobená a násobená). N. sugestivně dovozuje, že v systému českého slovesa došlo postupně k takovéto strukturní proměně: v rámci sufixální a prefixální derivace se rozvinuly opozice dějů dokonavých a nedokonavých (dodáváme, že to platí zřejmě pro historickou slovanštinu vůbec), kdežto opozice tranzitivnosti — intranzitivnosti a dynamičnosti — statičnosti ustoupily do pozadí. Zanikly staré sufixální opozice s několika formálními distinktivními signály (jako naroditi sě : narázěti sě, pohřésti : hřbieti), a na druhé straně narostly nové opozice s jedním formálním distinktivním signálem — ať už sufixem (srov. uzemnit - uzemňovat), či prefixem (plánovat - naplánovat), či s reflexívním komponentem (srov. obrátit - obrátit se). V současném slovotvorném systému českého slovesa jsou tedy dominantními opozice „prefixace — neprefixace“ a „reflexívnost — nereflexívnost“. Jednu malou připomínku nelze přece jen nepřipojit: bylo by spravedlivé, aby se alespoň v poznámkovém aparátu objevilo jméno J. Zubatého, který kdysi k této věci řekl závažné slovo.

Z celého zaměření 1. sv. obnovených Travaux se trochu vymyká svým novátorským [351]patosem stať A. V. Isačenka, nazvaná Morfologie slovenského slovesa (angl., s. 183 až 201). Je to zajímavý pokus pomocí určitého souboru algoritmických pravidel generovat z jednoho slovesného základu veškeré tvary slovesných paradigmat. Autor zasluhuje uznání za průbojnou aplikaci Hallovy koncepce a má k ní jistě svrchovanou kvalifikaci jakožto zatím nejlepší zpracovatel morfologie ruského slovesa. Ovšem buď jak buď, jde zatím vskutku jen o experiment, jehož užitečnost bude z hlediska vědeckého a ostatně i praktického nutno teprve prověřit.

Příspěvek H. Křížkové (Privativní opozice a některé problémy analýzy mnohočlenných kategorií [rus.], s. 203—213), jako jediný psaný rusky, je věnován nejen obecnějším metodologickým otázkám, nýbrž i speciálnější tematice kategorie slovesné osoby v ruštině. Autorka, rozvádějíc své předchozí výzkumy ze sféry morfologické sémantiky ruského slovesa (zejm. času a vidu), zamýšlí se nad invariantními významy této kategorie a odhalením odpovídajících korelací. Vychází z Isačenkových názorů a zároveň mu v některých bodech oponuje, zvl. bere v pochybnost univerzální platnost binárního členění, a kloní se k přesvědčení, že je nezbytno někde přiznat i vztahy ternární. Správně vyzvedá myšlenku, že je třeba v daném případě vycházet z tvarů ind. préz. jakožto tvarů bezpříznakových, pak se dotýká situace u préterita a podrobněji u imperativu: k němu zahrnuje (opět odchylně od Isačenka) i analytický opis typu pust' dujet. Otázka slovesných modů tím ovšem ještě dořešena není (bude patrně nutno pracovat s širší kategorií modů voluntativních), a také poněkud opomenuta zůstala otázka non-osoby („bezagentnosti“), zvl. na pozadí formálního protikladu typu oni govorjat × govorjat.

Opravdovým uspokojením jistě čtenáře naplní přesvědčivé úvahy a argumentace M. Dokulila na téma K vzájemnému poměru mezi tvořením slov a syntaxí (něm., s. 215—224). Autor s kritickým zaměřením hlavně na adresu polských teoretiků dokládá, že mezi tvořením slov a syntaxí není zdaleka tak přímý paralelismus, ani tak těsný vztah, jak se leckdy soudívá. Jistá analoga lze hledat nejvýš v rovině obsahové (v tom smyslu, že motivovaně utvořené slovo představuje svého druhu kondenzaci odpovídajícího syntaktického útvaru), avšak právě ona rovina není vlastně syntaktická, protože syntaktické kategorie nejsou svou podstatou obsahové, přesněji: gnoseologicko-logické (agens děje, předmět děje, výsledek děje, nástroj …), nýbrž gramaticky funkční; týž gnoseologicko-logický obsah lze přece vyjádřit v rovině výrazově skladebné velmi rozmanitě (výstižný Dokulilův příklad s několikerou transformační valencí: Pavlovi se naštěstí dostalo od rodičů dobré výchovy). Kromě toho nelze pouštět ze zřetele, že se vždy nutně projevuje podstatný rozdíl mezi syntaxí pojmenování a syntaxí výpovědi. I v atributu, typické kategorii syntaxe pojmenování, se však funkčně gramatický a gnoseologicko-logický aspekt kryjí jen zdánlivě, jak ukazuje velmi častá diskrepance mezi jeho strukturou gramatickou a obsahovou. Souhrnně k celému příspěvku: přináší zásadní, nadmíru poučné informace k základním syntaktickým problémům.

Fr. Daneš ve svém příspěvku (Trojrovinný přístup k syntaxi [angl., s. 225—240) zdůvodňuje (i kriticky vůči Chomskému), že při interpretaci syntaktických problémů nutno přísně rozlišovat tři různé stránky. Jsou to: a) rovina gramatické struktury věty — je relativně autonomní, její základ vytváří hierarchie slovních druhů a synt. vztahy, ústředním pojmem je zde tzv. větný vzorec; b) rovina sémantické struktury věty — logickoobsahové vztahy tohoto řádu jsou vlastně mimolingvistické, zdají se téměř univerzální, výrazově se řeší v různých jazycích různě; c) rovina „organizace výpovědi“ (čili aktuálního větného členění, jinak též funkční perspektivy výpovědi). D. zajímavě vidí i hierarchii v procesu generalizace, od konkrétní výpovědní události („ego, hic, nunc“) jakožto jevu parole, přes výpověď, už obecninu, a tedy jev langue, konstituovanou prostředky gramatickými a negramatickými (o těchto by měla pojednávat teorie promluvy), až k větnému vzorci. U něho se pak šíře zastavuje, rýsuje svůj inventari[352]zační návrh větných vzorců (ne ovšem vyčerpávající) a naznačuje, jak z nich pak derivačními pravidly možno generovat jednotlivé „allosentence“ (termínu užito u nás patrně poprvé). Mnohé v celém příspěvku je velmi podnětné, najdou se v něm však i věci sporné (např. autorovo stanovisko k relevanci rozvíjejících členů na úrovni vzorců, interpretace pseudosyntagmatu dopis synovi jako těsné atributivní determinační dvojice, ač v souběžných allosentencích už dochází k roztržení obou slovoforem).

Poněkud jinak přistupuje k celé problematice syntaktických rovin I. Poldauf (Třetí syntaktický plán [angl.], s. 241—255) na materiále českém a anglickém. Jeho stanovisku lze rozumět tak, že mu jde vlastně jen o rovinu gramatické struktury (v pojetí Danešově), kde pak při konkrétní realizaci těch či oněch větných vzorců přibližně dospíváme k jisté trichotomii z hlediska důležitosti výstavbových konstituentů: první „plán“ je reprezentován prvky samého gramatického jádra vzorce, druhý zahrnuje rozmanité fakultativní komponenty s přesně definovatelnou funkcí, vížící se ke gramatickému jádru (autor to podrobněji nerozvádí), kdežto do třetího plánu náleží různé komponenty vyjadřující intelektuálně nebo citově hodnotící vztahy mluvčího k vlastnímu sdělovanému obsahu. Autor je pojímá značně široce (od tzv. volného dativu přes dativ sdílnosti až po hodnotící vztahy ve smyslu Ďurovičově a postojové signály charakteru modálního i citového) a přechází potom k porovnání s angličtinou; zjišťuje mezi oběma jazyky pozoruhodné systémové rozdíly, projevující se v tom, že v angl. je onen třetí syntaktický plán zastoupen celkově méně výrazně a je obsluhován z větší části jinými formálními prostředky než v češtině.

L. Doležel náleží k teoretikům stylistiky, kteří se snaží v ní důsledně aplikovat exaktní postupy moderní strukturní a matematické lingvistiky. V čl. (K strukturální stylistice [franc.], s. 257—266) v zhuštěné formě dále rozvíjí své objevné myšlenky publikované v práci o stylu moderní české prózy a staví svá zobecňující zjištění zejména na principu opozice a přítomnosti určitých distinktivních rysů; k demonstraci použil materiálu z moderní výpravné prózy. Jde mu o objektivní postižení podstaty estetické funkce elementů textu jakož i o dotvrzení toho, jakými pouty struktura literární (po stránce kompoziční a tematické) těsně souvisí se strukturou lingvistickou. V dalším rozvrhuje své výklady do tří oddílů: v prvním z nich si všímá distinktivních rysů grafických, syntaktických, enunciativních, sémantických a stylistických, jež v jistém seskupení charakterizují řeč přímou, volnou přímou, polopřímou, nepřímou atd., v druhém se dotýká kontextových hranic dvou kompozičních postupů, v třetím pak rozebírá podíl jednotlivých typů narativní struktury (vyprávění objektivní a subjektivizované, dialog, vnitřní monolog). Přesvědčivě ukazuje, jak se zrodil moderní typ výpravné prózy, pro nějž je příznačná jednak „polyfonie“ (tj. střídání typů narativní struktury, literární věda jí užívá zprav. v širším smyslu), jednak silný podíl vnitřního monologu a proměna dialogu.

Do tematické oblasti, kterou svého času pronikavě osvětlil V. Mathesius, totiž do aktuálního (kontextového) větného členění, citlivě a z pozic zkušeností na tomto poli zasahuje J. Firbas (K definici východiska ve funkční větné analýze [angl.], s. 267 až 276). Navazuje na nepříliš dávnou polemiku Fr. Trávníčka s některými Mathesiovými hledisky, přísně konfrontuje názory obou; dává brněnskému bohemistovi za pravdu potud, že je vskutku zapotřebí zpřesnit pojem východiska výpovědi, a demonstruje své chápání problematiky (na českém, průzračně voleném materiále). Kloní se k názoru, že v této otázce (sám užívá už po řadu let termínu „funkční větná perspektiva“), jež postihuje jeden důležitý fragment podsystému jazyka, skýtá lepší perspektivy cesta naznačená Mathesiem. Zásadní důležitost má pak autorovo pojetí tzv. komunikativního dynamismu, čímž rozumí nestejnou míru toho, jak jednotlivé elementy výpovědi posunují vpřed sdělovaný obsah, a dochází k závěru, že je nutno zde vidět mnohdy celou škálu komunikativního dynamismu, s tím ovšem, že východisko je vždy vytvářeno komponenty po této stránce nejníže stojícími a kontextově závislými, [353]na rozdíl od jádra (rématu), v němž vystupují prvky kontextově nezávislé. Jeho analýza a argumentace v meritu sporných bodů vyniká věcností a přesností.

Dva závěrečné příspěvky 1. svazku se zabývají tématy anglistickými. První z nich, J. Noska (Poznámky k syntaktické kondenzaci v moderní angličtině [angl.], s. 281 až 288), navazuje zvl. na dřívější významnou studii J. Vachka a zaostřuje pozornost na komplexní kondenzaci realizovanou mimo rámec tzv. polovětných vazeb: rozebírají se útvary s těsně skloubenou hlavní i vedlejší predikací, v nichž jeden (a to nominální) větný člen se ukazuje společný oběma predikacím, a může tedy být interpretován pouze „apo koinú“; srov. čes. Přiměl je vstoupit, lat. Homines se mortales esse sciunt, angl. He did not want her to remember. Autor pak ukazuje větší funkčnost takových útvarů v angličtině než např. v češtině. — Druhý anglistický článek M. Renského (Anglické verbonominální obraty [angl.], s. 289—299) je věnován dokumentační analýze známého faktu, že v angličtině se silněji projevují nominalizační tendence v rovině pojmenovací, správně lišené od roviny syntaktické, kde se pojmenování slovesné ideje perifrázuje pomocí obecného komponentu verbálního ve spojení s komponentem nominálním. Vytyčují se identifikující kritéria, potom tři základní typy (1. verbum + nomen actionis, typ značně převažující, to give a smile — s variantou bez vyjádřeného agentu: there was a shout, 2. verbum + nomen agentis, to be a painter, 3. verbum + dějové adjektivum, to be inquisitive). V závěru se R. zamýšlí nad některými obecnými formálními znaky zkoumaných případů a nad jejich funkčním využitím. Zjišťuje, že v angl. slouží především cílům aktuálního členění; dodáváme, že ovšem vedle toho jde mnohdy o specifické kompenzační prostředky vidové. (Podobnou tematikou se v 2. sv. TLP zabývá na materiále románských jazyků J. Šabršula, v. níže.)

Přejděme nyní k charakteristice druhého svazku TLP, nazvaného souhrnně Problémy centra a periférie jazykového systému. Zde tedy již je vidět — na rozdíl od svazku prvního — jistý pokus o jednotící tematické zaměření. Navazuje se tvůrčím i kritickým způsobem na jednu z nejdůležitějších tezí pražské školy, totiž tu, že jazyk reprezentuje systém v neustálém pohybu, není a nemůže ani být nikdy zcela vyvážený a nutně v každém stadiu a v každé své rovině manifestuje diferenciaci složek centrálních a okrajových. Celá řada příspěvků pak k tomuto uzlovému problému přistupuje po svém, v mnohém se jednotlivá obecná stanoviska sbližují nebo doplňují, leckdy ovšem otázka centra a periférie slouží spíše jen jako odrazový můstek k rozvíjení vlastní koncepce, zabírající širokou oblast jazykových univerzálií.

Jak se praví přímo v předmluvě (s. 5), chtějí zmíněným tematickým usměrněním čeští lingvisté nejen podtrhnout historickou souvislost svých výzkumů s pracemi klasického období pražské školy, nýbrž také přispět k zkoumání problémů, které se ve světovém lingvistickém vývoji stávají stále aktuálnější díky výzkumům, jež podnikli Martinet, Iľjiš, Hockett, Ferguson aj.

Druhý svazek obsahuje 26 příspěvků, z toho přesná polovina byla napsána týmiž autory, kteří už přispěli do 1. svazku. O tom, že se pražská škola nechápe ve smyslu lokálním, svědčí to, že se tu objevují též dva slovenští autoři, ostatně už kdysi s PLK více nebo méně těsně spjatí (Ľ. Novák, E. Pauliny). Jeden důležitý obsahový rys, který se nově v tomto svazku vynořil, zdá se společný několika příspěvkům (Daneše, Vachka, Neustupného, Hausenblase): je to skeptický postoj k všemocnosti některých moderních metod, které musí leckdy situaci značně zjednodušovat, aby ji dostaly do deduktivně odvozených generativních nebo transformačních formulí, zatímco početné a nikterak ne zanedbatelné jevy okrajovější, přechodové apod. zůstávají stranou. —

Ve vstupním článku (Vztah centra a periférie jakožto jazykové univerzále [angl.], s. 9—21) vychází Fr. Daneš ze známého poznatku, že při klasifikaci jazykových objektů velmi často narážíme na značné obtíže, protože zdaleka ne vše je jednoznačně zařaditelné a mnohé se nachází na přechodu od jedné třídy k druhé. S tím [354]se musí počítat; bylo by metodicky nesprávné jednoznačně rozhodovat (tj. násilně vměstnávat) při interpretaci tam, kde sám jazykový systém jednoznačně nerozhodl. Tedy perifernost je tu viděna (snad až trochu jednostranně) především prismatem přechodovosti jevů, uvádějí se její doklady, zvl. ze slovotvorby (derivací i kompozicí) a segmentace promluvy (s kritickou poznámkou na adresu H. Kučery). Autor se nespokojuje konstatováním uvedených jevů. Hlubší, jemnější analýzou ukazuje, že při klasifikaci pracujeme zpravidla s kritérii složenými, komplexními, hierarchicky uspořádanými; rozložení kategorií na centrum a periférii je právě důsledkem této komplexnosti, která zákonitě odpovídá synchronním a diachronním vztahům v jazyce. A. dospívá k závěru, že s pojetím jazyka jakožto struktury vytvářené sítí kompaktních jader s přechodovými oblastmi lze plodně pracovat jak při analýze vztahů paradigmatických, tak i syntagmatických.

Závažná metodologická studie J. Vachka (Integrace periferních prvků do jazykového systému [angl.], s. 23—37) přináší řadu tezí zásadní povahy, jako jsou: V jazyce existuje na jedné straně silná tendence k integraci okrajových prvků, tj. k jejich zapojení do určitých paradigmatických vztahů a tím k posunutí směrem k centru, na druhé straně však i tendence opačná (obojí se svérázným způsobem reflektuje i v poměru mezi ryze komunikativní a emocionální funkcí jazyka). K integraci okrajových prvků nedochází vždy, s tím pak souvisí neúplná vyrovnanost jazykového systému, jež se ukazuje jako nezbytná podmínka jazykového vývoje (tu a tam mohou nastávat dokonce změny „terapeutické“). Objevy některých současných zahraničních teoretiků na tomto poli mají vlastně už epigonský charakter vzhledem k názorům členů pražské školy 20.—30. let (zvl. Jakobsona, Karcevského, Skaličky). Nyní je ovšem nutno počítat s tím, že neintegrovaných a neplně integrovaných (dalo by se snad říci: nesystémových) elementů obsahuje jazyk vlastně mnohem více, než se tehdy soudilo; v tomto bodě si názory Vachkovy a Danešovy podávají ruku. Strukturní motivace má v procesu jazykového vývoje pouze regulující, ne však nutně iniciativní úlohu. Na pozadí zmíněných obecnin autor plasticky rozvíjí své pojetí vlastního procesu integrace. Rozeznává jednak integraci diferencující, při níž nastává funkční přehodnocování (např. lexikalizací a sémantickým posunem výrazů dříve paradigmatických), jednak integraci prostou, bez funkční přeměny. Vedle toho se šíře dotýká případů non integrace; ta bývá v plánu gramatickém nejednou podmíněna značnou frekvencí takových prvků, podržujících si periferní, heterogenní status v celém systému (např. novoangl. foném [h], čes. dlouhé [é] bez systémové opozice [ó]); mimo rámec spisovného jazyka však někdy pozorujeme náběhy k integraci i zde, srov. případy jako klišé - klišata, whisky - viska.

Jiří V. Neustupný (Analýza lingvistické vágnosti [angl.], s. 39—51) míní termínem vágnost vlastně vše to, co není systémově centrální, jednoznačné. Opírá se zvl. o autory, jako jsou M. Black, T. Kubiński, W. Quine, vnáší do řešení problematiky hlediska současné formální logiky a snaží se tím zjednat jasno především na poli pojmosloví; tím je jeho stať právě cenná. Do protikladu k jevům centrálním souborně staví jevy tzv. „marginální“ a uvnitř nich dále rozeznává jednak případy „periferní“ (x stojí blíže k y než k z), jednak případy „hraniční“ („pomezní“, ekvidistantní, x je stejně vzdáleno od y jako od z). V celé sféře marginální máme co činit s vágností (její jednotlivé speciální druhy však zůstaly osvětleny méně zřetelně), s vágními čili „otevřenými“ třídami, jejich prvky mají vždy distinktivní rysy asymetrické, tj. příslušející nejen jedné určité třídě.

Snaha dát pojmové opozici centrum — periférie přesnější, neintuitivní obsah charakterizuje také příspěvek O. Lešky (Centrum a periférie různých úrovní jazykové struktury [franc.], s. 53—57). Autor připomíná, jak vůbec lze zmíněné pojmy interpretovat, a doporučuje rozlišovat tři základní typy analýzy lingvistické struktury, přičemž se v nich pak tato polarita reflektuje nestejně: (1) lingvistická analýza ve vlastním, [355]„interním“ slova smyslu; je nejdůležitější, protiklad centra a periférie se zde projevuje jako protiklad maximální a minimální integrace v systému; (2) analýza psycholingvistická; (3) sociologická — obě poslední jsou z hlediska tematického dotčeny už jen zcela náznakově. Jinak Leškova miniatura osvědčuje přemýšlivost autora, přistupujícího k řešení příslušných otázek vždy z širšího nadhledu univerzálií.

Do velmi komplikované problematiky významu jako takového zasahuje rozsáhlým (a kompozičně místy poněkud nevyrovnaným) článkem K. Hausenblas (O významu jazykových jednotek a textů [něm.], s. 58—68). Chápe kategorii významu jako něco užšího proti širší kategorii obsahu, místo pojmu význam dosazuje i perifrázi „sémantická funkce“, vedle jednotek autosémantických a synsémantických (podle Martyho) doporučuje ještě rozeznávat jednotky „kvazisémantické“ (např. v pojmenování Jungfernapfel ‚panenské jablko‘, jeho první komponent). A. dále dovozuje, že poměrně nejvíce máme již zpracovánu otázku významu ve vztahu k jednotkám lexikálním a morfologickým, kdežto málo otázku významu celých syntaktických konstrukcí (výpovědí) a zejména celých textů (promluv). Nejvíce pozornosti pak věnuje významu výpovědi, zdůrazňuje jeho pravidelnou situační a kontextovou podmíněnost, kdy lze už mluvit přímo o „smyslu“ výpovědi; je to správné, a snad by bylo možno podotknout, že můžeme chápat označení „kontext“ i v širším slova smyslu, totiž jako situační nebo slovní. V té souvislosti uvádí autor dále i tzv. podtext, podle autora vlastně „podvýznam“. Konečně se autor zastavuje na výrazových prostředcích, jež se účastní sémantické výstavby výpovědi, ukazuje, že smysl výpovědi není souhrnem významů jejích složek lexikálních a gramatických, a vysvětluje, jak se tu uplatňují prostředky slohové.

J. Popela klade jako východisko svých úvah (Funkční struktura jazykových jednotek a systém jazyka [angl.], s. 69—78) podobně jako Leška možné interpretace pojmů centrum : periférie vzhledem k jevům jazykovým. Stanoví jich celkem šest a rozebírá pak poslední z nich, totiž opozici „abstraktnost : konkrétnost“ komponentů systému, a ta se manifestuje svérázným způsobem také ve smyslu větší či menší závaznosti odpovídajících prostředků. Autor věří v isomorfismus jednotek všech jazykových plánů na ose abstraktnost : konkrétnost, zdůrazňuje přitom, že mezi oběma póly leží vždy stupňovité přechody. Aby se to doložilo, je v studii mnoho místa věnováno analýze základních jazykových jednotek dílčích podsystémů, autor rozbíhavě zachází do lingvistické ontologie a k řadě zásadních věcí vyslovuje své osobité stanovisko, formulované obvykle pečlivě explicitně (proto místy až poněkud těžkopádně). S jeho zásadní ideou, jež se znovu objevuje v závěru, je možno v podstatě souhlasit: stupňovitá opozice obecnějších (abstraktnějších) a konkrétnějších komponentů jazykového systému, vystupující zároveň jako stupňovitá (graduální) opozice co do invariantnosti a podstatnosti (relevance), může být chápána jako stupňovitá opozice ve smyslu pojmů centrální : periferní.

Studie B. Havránka K problematice jazykového míšení (něm., s. 80—93) vyjadřuje autorovy názory na teoretické principy a typy jazykového míšení, které ilustruje na jevech slovanských jazyků, plynoucích z jejich styků s jazyky neslovanskými. I když autor, jak výslovně připomíná, zastává princip imanentního vývoje, nechce vylučovat vývojové podněty cizí, ty — dodáváme zde — vstupují do jazyka jako periferní, i když vývojem, zejména stupněm přijetí se mohou dostávat do jazykového centra. Jako obecné premisy autor rozlišuje při jazykovém míšení podmínky (situace), cesty a rezultáty. Protože rezultáty odrážející se ve vývoji jazyka plynou z kolektivního užívání jistých jevů, chápe autor „bilingvismus“ jen jako věc kolektivní a případy „individuálního“ bilingvismu odkazuje obecně do „kontaktů“ jako do pojetí širšího.

Ovšem i kolektivní bilingvnost zasahuje společenství různého rozsahu a v různém stupni, výsledky se týkají rozdílných jednotlivých jazykových rovin a dochází se k nim různým postupem. Z těchto tří hledisek se dělí studie po výkladu premis na tři části. [356]Předně ukazuje na řídkost bilingvismu totálního (např. lužickosrbsko-německého) a konstatuje častější výskyt bilingvismu částečného (dokládaného na česko-německém bilingvismu v určitých dobách), omezeného sociálně, a to ještě dvojího typu: jednoho u určitých vrstev městských a druhého, lidového, na pomezí česko-německém. Jako typicky funkční uvádí bilingvismus česko-latinský v 16. a 17. stol. Odlišný je multilingvní typ balkánský, který opět není totální, ale má své kořeny sociálně a funkčně omezené.

Problematiku zasažených rovin a různosti postupů (cest) probírá studie společně a ukazuje na bohatou stupnici od jednostranného vlivu latiny na národní jazyky přes v základě jednostranný vliv s pozadím vzájemnosti (německý na češtinu a italský (románský) na charvátský jazyk v Dalmácii až k vyhraněně vzájemnému vlivu typu konvergentního vývoje (u jazyků balkánských). Studie neprobírá bilingvní jevy na celé oblasti slovanských jazyků (výslovně vylučuje vzájemné kontakty slovanských jazyků) ani se nedotýká např. poměru slovensko-maďarského: nešlo jí o fakta sama (ač i zde zpřesňuje některé pohledy), ale o postižení principiálních otázek bilingvismu a jeho mnohotvárnosti.

Přitom důrazně ukazuje na to, že i při tzv. jednostranném vlivu jde vždy i o aktivní účast jazyka, který přijímá: přijímá zprvu jen ve smyslu svých imanentních předpokladů (a to dokládá i na tak krajním případě, jako je jazyk polabský, na jeho slovesné soustavě).

Cenné doplnění celé první sady článků v TLP 2, věnovaných všeobecným otázkám, představuje stať M. Renského (Systematika parajazyka [angl.], s. 95—101). Autor vychází z prací Tragera, správně pohlíží na parajazykové jevy (výška hlasu, tempo, rytmus, tenze, pauzování, síla hlasu atd.) jako na periferní, i když konstantní složku ústní jazykové komunikace (spolu s kinesikou), která nespadá sice přímo do jazyka, avšak zůstane vždy předmětem zájmu lingvistiky. Komentuje poté schéma navržené Crystalem - Quirkem (1964) a nastiňuje ve formě diagramu svou koncepci. Ta je vskutku průzračnější než obě předchozí a respektuje podíl singularizačních faktorů proti pluralizačním, společenským.

Článek M. Romportla (Centrum a periférie ve fonologickém systému [něm.], s. 103—110) zahajuje druhou, střední sadu článků sborníku, jejichž ústředním motivem jsou záležitosti fonologické. R. soudí, že nejdůležitějším kritériem pro rozlišování mezi centrálním a periferním členem fonologického systému je stupeň integrace v systému, a ten se musí globálně posuzovat z tří hledisek: (1) Paradigmatické vztahy fonémů; čím většího počtu distinktivních opozic se foném účastní, tím blíže centra leží. (2) Hodnocení co do kombinatorní schopnosti čili syntagmatické valence — fonémy s výskytem syntagmaticky omezeným zaujímají okrajovější postavení. (3) Podpůrným způsobem se uplatňuje zřetel k tomu, zda a nakolik se fonémy vyskytují v domácích slovech intelektuální slovní zásoby anebo pouze v slovech cizích, expresívních nebo ve vlastních jménech (symptom okrajovosti).

Vždy hloubavý a nekonformní K. Horálek se zamýšlí nad teorií fonologických korelací (K pojmu fonologických korelací [něm.], s. 111—120), jak se vyvíjela od průkopnických počinů pražské školy konce dvacátých let až podnes. Kriticky komentuje nejprve názory Trubeckého a Jakobsona (ti svého času operovali pouze vztahem disjunkce a korelace), přináší proto mnohé odkazy na předválečná TCLP, naznačuje, jak u obou jmenovaných členů pražské školy došlo k částečné metamorfóze pojetí, např. Jakobson a vůbec harvardská škola v poslední době až příliš zdůrazňují distinktivní rysy fonémů, zanedbávajíce jejich korelace. Pro soudobý vývoj je charakteristické, že se místo protikladů kontrárních zavádějí raději protiklady kontradiktorické, tj. zpravidla privativní. Připomíná potom E. Paulinyho a výstižně glosuje Kučerovo dílo o fonologii češtiny; v závěru se staví za uznávání i opozic ternárních a naznačuje, že v budoucnu bude záhodno prozkoumat podstatu korelací prozodických.

[357]Velmi smělé myšlenky vyslovuje E. Pauliny, přesvědčený binarista (Princip binární struktury ve fonologii [angl.], s. 122—126). Solidarizuje s nynější harvardskou školou a snaží se ukázat, jak se dá binarismus aplikovat na vokalický systém, dosud interpretovaný trojúhelníkovitě a v termínech opozic graduálních. Všímá si především otevřenosti samohlásek a velmi zajímavě činí základem své argumentace nepřízvučný vokalismus ruštiny a bulharštiny; tak např. v ruštině nutno vytyčit binární protiklad příznakových (a tedy zároveň centrálních) vokálů o, e, vyskytujících se pouze v pozici maximální rozlišenosti pod přízvukem, proti bezpříznakovým, periferním a, u, i, vystupujícím jak v poloze pod přízvukem, tak i v poloze neutralizační. Autor podává svá schémata soustavy vokálů v obou jazycích a uzavírá odtud, že i v systémech neznajících vokalickou redukci je záhodno po této stránce uznat pouze vztahy binární.

Ještě originálnější je Ľ. Novák (Periferní charakter souhlásek ve fonologickém systému a v slabičné struktuře [franc.], s. 127—132). Vztah centra a periférie promítá do osy: začátek — střed — konec (zřejmě v souvislosti s lineárním průběhem textu); zvukový plán umísťuje do samého centra jazykové soustavy jako její základ, a v něm zase přiděluje vokálům ústřednější postavení než perifernějším konsonantům; zde by ovšem širší zřetele typologické patrně ukázaly relativitu platnosti takového tvrzení, srov. např. jazyky introflexní, kde souhlásky co do důležitosti předčí samohlásky. Ve stavbě slabiky přísluší podle autora středové postavení vždy samohláskám (popř. dvojhláskám a sonantům — vše ovšem míněno vzhledem k slovenštině), kdežto souhlásky slouží při segmentaci textu jako indikátory buď začátku, nebo konce slabiky, a pokud tomu tak není, nutno neobsazenou konsonantickou pozici interpretovat jakožto nulový konsonantismus.

J. Krámský (K fonologickému zákonu inkompatibility volné kvantity a volného přízvuku [angl.], s. 133—145) závažným způsobem přispívá do obecně fonologické problematiky rozpracované svého času Jakobsonem a Trubeckým a formulované prvně Trubeckým přímo ve formě zákona. Autor však na podkladě materiálové analýzy celé řady různých jazyků, s dalekými výhledy typologickými, vyjadřuje nakonec pochybnosti o jeho bezvýjimečné platnosti (i když uznává jeho význam jako zákona „téměř univerzálního“). Ve své stati se dotýká několika dalších dílčích otázek: zastává např. názor, že leckdy jde spíše zároveň o rozdíly v kvalitě vokálů, nejen v jejich kvantitě (souhlasně s Malmbergem), takže by bylo nutno znovu přezkoumat, co vlastně znamená fonologická kvantita; nestaví do tak ostrého protikladu tzv. monotonické a polytonické jazyky, nepokládaje rozdíl mezi jazyky počítajícími slabiky nebo mory za funkční (a proto ani ne tak důsažný v zmíněném ohledu).

Článek P. Trosta (K fonologickému hodnocení německých diftongů [něm.], s. 147 až 149) představuje tištěnou podobu autorova referátu předneseného v r. 1964 na mezinár. kongresu fonetických věd. Zasahuje do složitého a neukončeného sporu o monofonematické nebo bifonematické povaze německých dvojhlásek; kloní se spíše k interpretaci monofonematické. Dodává pak svým argumentacím širší rámec uvedením situace v litevštině a dochází k zobecňujícímu tvrzení, že vůbec diftongy je nutno chápat monofonematicky v tom případě, když to jsou jednotky nezávislé na pozici hlásek v slabičném sledu promluvy.

P. Zima (Funkce tónů v afrických jazycích [angl.], s. 151—156) vyzvedá požadavek revidovat některá obecně vžitá tvrzení a klade zejména otázku, zda distinktivní funkce tónů není ve skutečnosti nikoli příčinou, nýbrž spíše důsledkem náhodné homofonie dvou morfémů, které jsou zásadně členy zcela odlišných tříd. V té souvislosti dovozuje, že v řadě případů nelze mluvit o sémantické diferenciaci mezi členy minimální dvojice, nýbrž jde vlastně o to, že jsou-li takové členy diferencovány tónově, existují mezi nimi těsnější nebo volnější sémantické vztahy. Tónové opozice musí být zkoumány i podle jejich funkce v jednotlivých jazykových plánech, včetně syntaktického.

Poslední tematický oddíl 2. svazku TCL zahajuje V. Skalička pozoruhodným [358]článkem (Typologický konstrukt [něm.], s. 157—163), v němž aplikuje na typologii princip dedukce a generalizace na úrovni konstruktů. Probírá jednotlivé základní jazykové typy a modeluje jejich konstrukty vždy tím způsobem, že dovádí do naprostých hypotetických důsledků znaky charakterizující onen typ, byť i jen částečně; např. konstrukt aglutinačního typu by vůbec neznal slovní druhy, ani protiklad mezi derivačními afixy a koncovkami, žádná formální slova, ani vedlejší věty atd. Zároveň ovšem autor vždy se zkušeným rozhledem poukazuje na to, do jaké míry se příslušný znak v přirozených jazycích realizuje. Celý článek je svěží, lapidární, velmi poučný.

B. Trnka navazuje na svou dřívější práci z morfologické paradigmatiky a nastiňuje nyní svou koncepci morfologické syntagmatiky (K základním kategoriím syntagmatické morfologie [angl.], s. 165—169). Z toho, že syntagmatické vztahy existují ve všech rovinách jazyka (autor doporučuje raději mluvit o „rozměrech“), vyvozuje široké pojetí morfologie a ve formě axiomatických premis stanoví čtyři kategorie relací, které musí být respektovány při budování syntagmatiky v rozměru morfologickém: determinace — indeterminace, koordinace — subordinace, integrace (tj. v podstatě vytváření analytického morfologického útvaru) — kontrastnost, kompatibilita — inkompatibilita. Celá věc je pak ilustrována, popř. dokazována. Přes nespornou podnětnost a zajímavost mnoha myšlenek sotva je možno se vším souhlasit, některé názory jsou přinejmenším sporné (např. za determinační se pokládají jak spojení rázu subordinačního, tak i koordinačního, ve větách typu prší se prý slovesnou koncovkou -í indikuje syntaktický subjekt, rozdíl mezi predikací a atribucí nemá nic společného s kategoriemi logickými).

H. Křížková se zamýšlí nad otázkou primárních a sekundárních funkcí mluvnických tvarů ve vztahu k transpozici a neutralizaci (Primární a sekundární funkce a tzv. transpozice forem [rus.], s. 171—182). Invariantní významy nutně pokrývají pouze primární, tj. centrální funkce tvarů, a náleží do systému jazyka, naproti tomu sekundární funkce vznikají transpozicí, jsou už periferní, redundantní (a bylo by možno dodat: zcela fakultativní) a vždy mohou být substituovány jinými tvary v jejich funkci primární. Podle autorky se při transpozici vlastně „přeneseně“ užívá forem v těch významech, které se v neutralizační poloze neutralizují (tj. ve významech příznakových); odtud plyne i podstatný rozdíl proti obligatorní neutralizaci sémantického protikladu, kdy naopak vystupuje v neutralizační poloze vždy složka bezpříznaková. Celou tuto otázku však bude nutno nadále rozpracovávat, zatím nezůstalo vše jasné. Hlavní náplň článku zabírá dokumentace případů transpozice, ponejvíc z okruhu slovesných kategorií času, modu (v tomto bodě lze mít jisté námitky v souvislosti s potřebou strukturně přehodnotit tuto kategorii vcelku), osoby a čísla. Sympaticky působí odkazy nejen na ruštinu a češtinu, ale též na další slovanský materiál. Exkluzívní doklady, zvl. z češtiny (jako *odešli mě), by ovšem bylo záhodno nějak převést do výkladového jazyka.

J. Šabršula (Problém periférie morfologického systému: útvary premorfologické [franc.], s. 183—192) podrobuje analýze frazeologizované perifráze vytvářené slovesem + substantivem a plnící zhruba touž funkci jako prosté sloveso (srov. čes. brát ohled — přihlížet; srov. výše článek M. Renského v TLP 1). Svá pozorování z hlediska onomatologického, ryze morfologického i syntaktického demonstruje hlavně na materiále francouzském, zčásti rumunském a českém, vidí společné i rozdílné rysy takových opisů a souběžných jednoslovných pojmenování a dospívá k poněkud překvapivému závěru, že tu možno mluvit o analytických jednotkách nemorfologizovaných, tedy premorfologických, ležících na okraji morfologického systému, na rozdíl od jednotek typu il va chanter, které se již plně morfologizovaly, čili desyntaktizovaly.

Závažným metodologickým přínosem do strukturní diachronické morfologie, zatím málo zpracované, je stať V. Barneta (O morfologických protikladech v strukturní diachronii [rus.], s. 193—205). Autor soudí, že i na tomto poli představuje teorie mor[359]fologických protikladů spolehlivou bázi, ovšem přiklání se spíše k Dokulilovu pojetí (proti vyhrocené binaristické koncepci Jakobsonově), a zdůrazňuje velkou úlohu zejména asymetrických korelací vícečlenných. Své výzkumy zakládá na tom, že globálně sleduje vývojovou linii některých kategorií morfologické sémantiky, hlavně slovesa, a vyvozuje z nich několik obecných tezí, jako jsou: Běží tu o soubor relevantních rysů sémantické struktury forem, a to soubor hierarchicky uspořádaný, historicky měnlivý, s možnými přesuny dominantního relevantního rysu (např. místo opozice současnost : předčasnost se postupně i u přechodníků ustaluje utvrzující se opozice dokonavost : nedokonavost). V morfologické korelaci se zpravidla příznakový člen petrifikuje později, významovým odloučením od členu nepříznakového, a v asymetrickém protikladu právě on může po určité dlouhé době zase zaniknout (zcela nebo zčásti); tato teze je mj. doložena ústupem minulého přechodníku (jakožto členu příznakového) ve všech slovanských jazycích, ale s rozmanitými výsledky.

M. Těšitelová (K morfologické homonymii jména [něm.], s. 207—218) podává řadu zajímavých dat založených na statistických metodách a postihujících synkretní formy v paradigmatice českých substantiv, adjektiv a zájmen. Její zjištění, získaná podrobným zpracováním rozsáhlého materiálu, jsou zasazena do širšího rámce obecně lingvistického a zakládají se na vyspělé teoretické erudici. Autorka ukazuje, že morfologická homonymie zaujímá v soustavě češtiny (a jiných flektivních jazyků) centrální postavení, na rozdíl např. od periferní homonymie v plánu syntaktickém, a má zásadní význam pro jazykovou ekonomii. U jednotlivých druhů jména se projevuje nestejně co do kategorie pádu, čísla, rodu a životnosti; např. synkretní tvary substantiv nekoincidují nikdy v kategorii rodu, vykazují vždy pouze tzv. pravou homonymii (tj. identitu tvarů uvnitř paradigmatu jednoho a téhož lexému) a k jednoznačnému jejich funkčnímu zařazení v textu přispívá nejen celý kontext, ale do určité míry už sama přítomnost pronominálních nebo adjektivních atributů; srov. snižování pádové „neurčitosti“ v případě typu: masti — léčivé masti — té léčivé masti.

Několik kritických připomínek k Danešovu pojetí syntaktických rovin (v TLP 1, v. výše) vyslovuje P. Novák (K třírovinnému přístupu k syntaxi [angl.], s. 219—223). Namítá, že ze sémantické roviny větné stavby nelze vylučovat její celkový modalitní status (konstatace, otázka, přání …, tvrzení — popírání, reálnost — hypotetičnost atd.). Pokládá za přesnější přistupovat k analýze věty zásadně ze dvou odlišných aspektů, funkčního a strukturního, a pochybuje o tom, je-li správné, aby se naroveň se stavbou gramatickou a sémantickou kladla funkční větná perspektiva, když přece se v ní často obrážejí záležitosti suprasegmentální, tj. týkající se výstavby celého textu. Nad tím vším bude nutno se vážně zamyslit.

Pronikavě se dotýká řady otázek strukturní syntaktické diachronie J. Bauer (Centrální a periferní jevy ve vývoji syntaktického systému češtiny [franc.], s. 225—238). Ukazuje perspektivy, jimiž je možno obecné premisy pražské školy aplikovat na výklad tohoto úseku gramatické struktury. Tím zároveň zčásti doplňuje a na vybraném českém materiálu osvětluje to, co z jiného hlediska zpracoval V. Barnet (v. výše); oba se — nezávisle na sobě — shodují v některých důležitých bodech, např. uznávají vedle binárních asymetrických korelací také korelace jiné, zjišťují, že velmi často právě člen příznakový časem svou pozici oslabuje, až ztrácí. Autor chce vidět vývoj v celé složitosti, a proto po dokumentaci vývoje založeného na binárních asymetrických korelacích (zajímavě doloženého zvl. na situaci obsahových vět vedlejších) připomíná ještě jevy stojící ve vzájemných vztazích jiného druhu, přitom vždy ze zorného úhlu jejich případných posunů od centra k periférii nebo naopak ve směru integrace (poměr vět dvojčlenných a jednočlenných, s několika novými zobecněními, vět slovesných a neslovesných aj.). Příčiny, které podle něho působí ústup syntaktických jevů z centra na okraj nebo až ze systému, jsou hlavně dvě: a) oslabená potřeba vy[360]jadřovat příslušný příznak v silném členu korelace, b) nemožnost přizpůsobit se novým organizujícím principům syntaktického systému.

J. Firbas zkoumá složitou problematiku funkční perspektivy větné již dlouhou dobu (v. též výše TLP 1). V druhém svazku TLP si v příspěvku (Nezákladové podměty v současné angličtině [angl.], s. 239—256), který znamená zkrácenou a přepracovanou podobu jeho dřívější studie, vyšlé česky, všímá prostředků a způsobů, jimiž angličtina řeší organizaci výpovědí obsahujících nezákladový (čili „nevýchodiskový“, „netematický“) gramatický podmět. Jde o prostředky obdobné jako při výstavbě výpovědí jiného typu, ovšem vzájemná souhra (kooperace) těchto prostředků je už specifická, kromě pořádku slov — ten se však může uplatňovat na rozdíl od češtiny jen v omezené míře — a kromě intonace disponuje angličtina ještě dalšími prostředky, např. využívá zde neurčitého členu a slov jemu blízkých, signalizujíc jimi komunikativní novost, nezákladovost subjektu. Výpovědi toho druhu nejsou sice zdaleka tak časté jako výpovědi s podmětem v základu (východisku, tématu), nicméně nelze je umísťovat na periférii systému nebo jim upírat plnou integrovanost a činit závěry v tom smyslu, že by snad angličtina byla méně citlivá k funkční perspektivě než čeština.

Jos. Filipec ukazuje ve své stati (Problémy jazykového centra a periférie v systému slovní zásoby [něm.], s. 257—275) plodnost daného tématu na úseku slovní zásoby. Po vymezení základních pojmů určuje specifičnost lexikálně sémantické roviny a odkrývá při tom celou řadu dílčích otázek. Slovní zásoba vytváří v jeho pojetí vskutku systém, který buduje jednak na systému gramatickém (zvl. rozčleněním do slovních druhů), jednak na „systémech“ objektů mimojazykové skutečnosti, leží tedy jakoby mezi nimi oběma. Vzhledem k specifičnosti slovní zásoby a její relativní otevřenosti se ukazuje nutné rozeznávat: centrum, přechodné pásmo, periférii, pomezní (hraniční) sféru — to vše v oblasti jednoho jazykového systému — a nakonec jiné systémy (srov. k tomu výše i čl. Neustupného). Elementy slovní zásoby se zařazují tam či onam podle řady formálních, významových, kontextových aj. kritérií, včetně grafiky a výslovnosti. Dynamický aspekt současné češtiny se projevuje v postupné integraci slov cizích, zkratkových, složenin a odvozenin. Co se týče stylového rozvrstvení slovní zásoby, náleží k centru především stylisticky neutrální jednotky pojmového významu v přímém užití a typických kontextech; patří všem funkčním stylům. Polarita mezi centrem a periférií se projevuje také ve významu lexikálních jednotek, zvláště typicky u polysémie (autor rozlišuje vnitrosystémovou a mezisystémovou polysémii) a u synonymických řad. Pozornosti zasluhuje, že autor mluví na jedné straně o centrálních variantách, na druhé straně o periferních variantách.

Druhý svazek je uzavřen statí, věnovanou obecným otázkám strukturální dialektologie, od J. Chloupka (Aspekty dialektu a jeho struktury [angl.], s. 277—286). Autor resumuje, rozvíjí ta hlediska, která byla rozpracována našimi předními teoretiky. Přistupuje k řešení vztahů mezi teritoriálním dialektem, interdialektem, jazykem hovorovým a spisovným (jakožto útvarem celonárodním) lingvisticky i sociologicky; vidí nivelizační a integrační procesy odrážející se v porušování někdejší relativní stability útvarů nižších a v tendenci k nové stabilizaci na úrovni vyšší. Zamýšlí se z několika stránek nad podstatnými znaky dialektu, vytvářeje potom komplexní definici v tom smyslu, že je to relativně stabilizovaná lingvistická struktura (před tím explicitněji: teritoriální modifikace národního jazyka) bez vnitřní variability, jejíž fungování je omezeno, uplatňuje se na „nejnižším stupni“, a to pouze v podobě mluvené. To vytváří i distinktivní rysy vůči jiným strukturním útvarům národního jazyka. Existence variant v dialektu svědčí o vzniku interdialektu, už ovšem zpočátku méně stabilizovaného. Odtud vede cesta k formování a existenci obecné hovorové mluvy (u nás zejm. tzv. obecné češtiny a zčásti obecné hanáčtiny), která v přítomné době stále naléhavěji ovlivňuje spisovný jazyk a nachází místo v některých žánrech moderní umělecké literatury.

[361]Obnovení pražských Travaux je třeba přijímat opravdu vřele. Tematika i zpracování příspěvků prvních dvou vyšlých svazků podávají optimistické výhledy do budoucna. Přejeme dalším svazkům, aby vždy přinášely reprezentativní výběr z tvůrčí dílny pražské školy v širším slova smyslu a setkávaly se s vnímavou odezvou na domácím i mezinárodním lingvistickém fóru.

 

Uveřejnili jsme poměrně rozsáhlý a zčásti dost popisný referát o prvních dvou svazcích nových Travaux linguistiques de Prague z dobrých důvodů: (1) I. svazek je od vyjití bibliofilií (to se napraví), (2) ne všichni bohemisté a slavisté střední a starší generace čtou s jistou mírou pohodlí anglicky; (3) začal se — snad i z těchto důvodů — šířit mezi českými lingvisty znevažující postoj k novým Travaux (je to konečně opakovaná historie: ani minulá, dnes tak ve světě hledaná Travaux se netěšila mezi domácími lingvisty velké oblibě); pozorný čtenář sám snadno posoudí oprávněnost takového postoje. Nechceme vše vidět jen optimisticky, ale stačí srovnat např. s novými cizími periodiky, o nichž referuje minulé číslo (s. 270n.), abychom mohli odpovědně říci, že vcelku nás oba svazky nových Travaux na mezinárodním fóru budou dobře reprezentovat a jsou dobrým vkladem do rozvoje lingvistiky.

rd

Slovo a slovesnost, volume 27 (1966), number 4, pp. 345-361

Previous Marie Ludvíková, Jiří Kraus: Kvantitativní vlastnosti soustavy českých fonémů

Next Ema Danielová: Dva vzťahy z kvantitatívnej lingvistiky