Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Strojový překlad v Bulharsku

Jarmila Panevová

[Chronicles]

(pdf)

Машинный перевод в Болгарии / La traduction automatique en Bulgarie

Strojovému překladu (dále jen SP) se v Bulharsku věnuje pozornost asi od r. 1960; v roce 1964 byla založena v Matematickém ústavu Bulharské akademie věd při jeho Výpočetním centru skupina matematické lingvistiky a strojového překladu.[1] V březnu 1965 dosáhla tato skupina praktických výsledků prvním experimentálním SP z ruštiny do bulharštiny. Na počítači Minsk-2 byl vyzkoušen rusko-bulharský algoritmus sestavený A. Ljudskanovem; přeložen byl úryvek z knihy B. G. Kuzněcova Galileus.[2]

Tento praktický výsledek bulharské skupiny SP je podložen znalostí výsledků dosažených v jiných zemích, přístupů k dané otázce užívaných jinde, zejm. v SSSR, i vlastním studiem otázek teorie SP, snahou o vybudování vlastní koncepce podmíněné zvláštnostmi SP mezi dvěma příbuznými jazyky. Výsledkem tohoto úsilí [385]je monografie A. Ljudskanova Osnovi na teorijata na mašinija prevod s ogled na rusko-bălgarskija MP (Godišnik na Sofijskija universitet, Filologičeski fakultet, Sofija 1964, 221 s.). Autor si vzal za cíl alespoň zčásti vyplnit mezeru způsobenou nedostatkem syntetických prací o SP a napsat tedy práci, která by do určité míry shrnovala dosavadní výsledky ve SP, podrobila je kritickému rozboru a zároveň ukázala vlastní přístup k řešení daných otázek při překladu z ruštiny do bulharštiny a naznačila směr dalšího výzkumu otázek SP v Bulharsku po stránce organizační i teoretické.

Autor zasazuje SP do velmi širokých souvislostí jako součást procesu přenosu informací. Zeširoka potom definuje překlad vůbec, obecný překlad mezi přirozenými jazyky, SP. Tuto linii sleduje patrně proto, aby ukázal, že obecnému překladu a SP je společné to, že patří do univerzální teorie překladu. V současné teorii SP se však zatím toto spojení většinou pomíjí.[3]

Část knihy, která nese název „Základy samostatného SP“ (SP bez předběžné redakce i dodatečné redakce), je rozdělena na dva oddíly: v prvém se probírají obecné lingvistické problémy, v druhém pak specifické (tj. problémy lexikální, morfologické ap.). V prvém z nich se uvažuje o požadavcích na popis jazyka pro SP. Zavádí se zejm. pojem „informace nutné pro překlad“.

Za vlastní jádro knihy pokládám oddíl o specifických problémech SP. Zde se probírají jednotlivé etapy analýzy při SP — lexikální, morfologická a syntaktická. Po přehledu problémů a jejich možných řešení známých z literatury podává autor vlastní návrh obecného schématu pro jednotlivé části analýzy. Jde vlastně o jistý návrh obecného algoritmu známého od I. A. Meľčuka, jehož práce patrně autora ovlivnily nejvíce a jehož návrh obecného algoritmu morfologické analýzy[4] se také v práci probírá z hlediska, co je možné přejmout, co upravit apod. Autor tu vychází z pojmu „informace nutné (a dostačující) pro překlad“, kterou chápe jako posloupnost jistých parametrů, které jsou dány tabulkou, jejímuž 1 sloupci odpovídá 1 parametr. Proces překladu pak se pojímá jako vyplňování jednotlivých sloupců tabulky příslušnými informacemi a obecné schéma analýzy jako zadání tabulek (tj. příslušných parametrů). Autor uvažuje o zadání informace nutné pro překlad předem, a to nejen pro jistou dvojici jazyků, ale i obecně, což je ovšem úkol velmi obtížný.

Zajímavé je i autorovo pojetí procesu analýzy; mluví o slovnících (resp. hledání v slovníku) u všech tří etap analýzy. Obdobou slovníku lexikálních jednotek jsou na morfologické rovině tabulky (slovníky) koncovek, na syntaktické rovině seznam (slovník) konfigurací (popř. jiná jeho obdoba) jakožto určitá předem zadaná konstantní část analýzy. Toto pojetí mu umožnilo dát celkový rámec a paralelní stavbu jednotlivým částem výkladu.

Značná pozornost je věnována výkladu lexikální analýzy, způsobu hledání v slovníku, zpracování obratů ap. Při úvahách o homonymii autor uzavírá, že by bylo výhodnější počítat s vypracováním obecného schématu pro řešení homonymie na všech rovinách, které by po příslušné standardizaci způsobů řešení homonymie lexikální, morfologické a syntaktické nahradilo tři různé bloky pro homonymii.

Obecnější dosah práce je poněkud snížen tím, že se v ní méně pozornosti věnuje analýze syntaktické. Zčásti je to jistě dáno právě blízkou příbuzností ruštiny a bulharštiny, to však neznamená, že by právě v syntaxi bylo řešení SP snadné. Z typů syntaktické analýzy se probírají analýzy „posloupností“ podle V. Yngveho, konfigurační analýza T. N. Mološné a Meľčukova syntaktická analýza. Zvláštní oddíl je věnován tzv. „významovému“ přístupu ke SP, metodě sémantických faktorů. V syntetické části se dělají závěry na základě uvedených faktů, pokud [386]jde o program další práce. V práci postrádáme výklad o syntéze bulharštiny. Přestože se autor nemínil touto problematikou v knížce zabývat, přece jen v práci o teorii SP bychom očekávali alespoň nástin jejího pojetí a přístupu k ní.

Práce svědčí o autorově dobrém přehledu v problematice SP i o uvědomění si obtíží SP. Záslužná je aplikace Meľčukovy myšlenky obecného algoritmu SP. Knížka jde v mnoha částech do detailů, čímž utrpěla její přehlednost. Není snadné se v ní orientovat a rozlišit vlastní autorův přínos od kritického rozboru jiných prací. O její užitečnosti přesto nelze pochybovat, neboť jistě přispěje k rozvoji SP v Bulharsku.


[1] Srov. A. Ljudskanov, Sostojanije rabot po MP v Narodnoj respublike Bolgarii, Naučno-techničeskaja informacija, Moskva 1965, č. 6, 35—37.

[2] Srov. A. Ljudskanov, Părvijat mašinen prevod, osăštestven v Bălgarija, Ezik i literatura 20, 1965, 13—25.

[3] Práce vyšla téměř současně s knížkou I. I. Revzina - V. Ju. Rozencvejga Osnovy obščego i mašinnogo perevoda, Moskva 1964 (srov. též rec. E. Benešové, SaS 27, 1966, 279—281), kde autoři sledují tutéž myšlenku.

[4] I. A. Meľčuk, Avtomatičeskij syntaksičeskij analiz, Sibir. otd. AN SSSR 1964.

Slovo a slovesnost, volume 27 (1966), number 4, pp. 384-386

Previous Růžena Buchtelová, Zdeňka Palková: Další konference o kultuře řeči

Next rd (= Redakce): O přípravě na X. mezinárodní kongres lingvistů