Slovní zásoba nářečí a problémy jejího zpracování

Zdeňka Sochová

[Articles]

(pdf)

Словарный запас диалектов и проблемы, связанные с его описанием / Le vocabulaire dialectal et les problèmes posés par sa description

Studium slovní zásoby se dostává v několika posledních desetiletích do středu teoretického zájmu jazykovědců. Proti dřívějšímu atomizujícímu přístupu staví současná lingvistika i zde synchronní pohled strukturní, který pomáhá postupně odhalovat systémový charakter slovní zásoby. Lexikální systém je značně složitý a neuzavřený: převládá v něm zákonitost jednotliviny začleněné do souvislostí formálně významových a lexikálně sémantických i do vztahů pojmové a věcné příbuznosti proti zákonitosti kategorií a tříd s výrazně formálními příznaky.[1] K poznání systému v slovní zásobě přispívá studium vztahů pojmenovacích jednotek v rámci celé slovní zásoby, jednotlivých složek a relevantních významotvorných činitelů, které spoluvytvářejí lexikální význam, obecných tendencí ve vývoji slovní zásoby ap.

Systémovým charakterem lexika se zabývá lexikologie; zatím ještě krystalizují názory na cíl, obsah, pracovní oblast i způsoby tohoto výzkumu. Lexikologický popis spisovného nebo jiného jazykového útvaru má postihnout jednak vnitřní strukturaci slovní zásoby a principy, podle nichž se v aspektu synchronním strukturní jednotky organizují, jednak lexikální vývoj v aspektu diachronním. Vedle metody funkčně strukturní, k jejímuž rozvíjení pomáhá tradice domácí, využívá se podnětů jiných metod, kvalitativních i kvantitativních. O použití té neb oné metody v konkrétním případě rozhoduje především cíl, který je sledován, povaha a rozsah materiálové základny, z níž se vychází, hlavní badatelské zaměření autora a ještě jiné, i praktické faktory [18]a možnosti. Lexikologická analýza není dosud metodicky propracována ani na podkladě spisovném; chybí zejména celostní strukturní popis lexika konkrétního jazykového útvaru.

Popis slovní zásoby spisovného jazyka v celé její šíři a zároveň praktickou informaci o významu i užívání jednotlivých lexikálních jednotek podávají odedávna slovníky různých typů. Lexikografický popis — v současné době základní a jedině propracovaný i tradicí vypěstovaný typ popisu celé slovní zásoby — má nesporné klady, ale i řadu záporů. Podává sémantický popis všech jednotek lexikální soustavy a poskytuje možnost, zejm. při abecedním uspořádání, rychlé orientace i snadného srovnávání. Významový rozbor jednotlivých slov v abecedních slovníkových heslech je však vždy určitou schematizací mnohotvárné jazykové skutečnosti a neotvírá přímý pohled na strukturu jazyka.[2]

Je proto snahou moderních, teoreticky i metodicky dobře fundovaných výkladových slovníků tento dojem izolované tříště slov co nejvíce odstranit. Snaží se každou slovní jednotku zasadit do lexikální soustavy co nejpřesněji, tj. naznačit její místo v systémových vztazích paradigmatických (slovotvorných), synonymických i antonymických, pojmově a věcně významových i kontextových (syntagmatických a distribučních), přihlédnout k systémovým analogiím, symetriím a opozicím, charakterizovat ji z hlediska dobového výskytu, frekvence i expresivity, určit její příslušnost k stylové vrstvě, rozlišit v postižení vztahu mezi tvarem a významem slova přesně úkol slovníku atp. Takto koncipovaný slovník by byl vlastně již implicite i strukturní analýzou slovní zásoby (i když jeden typ slovníku nemůže zpravidla postihnout všechny strukturní mezislovní vztahy) a suploval by tak částečně systematický rozbor lexikologický.

Vědecky promyšlená lexikografie poskytuje tedy materiálovou základnu pro lexikologii, lexikologie naopak svými teoretickými principy přispívá tvořivě k rozvíjení lexikografické teorie i praxe. V posledních letech je patrný obecný vzestup i teoretické úrovně vědeckých slovníků výkladových i překladových, ale obecnou teorii slovníkového popisu česká škola lexikografická dosud dluží.

S lexikologií spisovného jazyka se postupně rozvíjí i lexikologie nářeční. Dobrala se zatím dílčích, ale cenných výsledků. Vyplývá to jednak z toho, že teoretické řešení obecných jazykovědných otázek na nářečním materiále nepředchází zpravidla před jejich zvládnutím na úseku spisovném, ač ovšem může platně přispět k sémantické typologii mluvených útvarů národního jazyka. Druhotnou příčinou je skutečnost, že v dialektologii převažuje stále tradičně zkoumání hláskové a tvarové stránky nářečí.

V posledních letech se přistupuje k důležitým dialektologickým otázkám obecně teoretickým. Byly rozpracovány a zčásti i vyřešeny závažné otázky týkající se např. postavení nářečí v celku jazyka celonárodního, poměru spisovné češtiny a útvarů nespisovných, jazykové příslušnosti nářečí přechodných a okrajových, povahy a hierarchie interdialektů a charakteristických tendencí oblastního a nadnářečního vývoje, využití nářečí v jazyce uměleckém atp. Při řešení všech těchto otázek má ovšem [19]znalost strukturních jevů lexikálních značnou důležitost. K nové lingvistické koncepci a mnohostranné interpretaci svých pracovních výsledků se dopracovává jazykový zeměpis. Jeho původní doménou byla právě slovní zásoba a je jeho náplní i nyní.

Dosavadní práce z oboru nářečního lexika sledují řadu slov nebo tematicky vymezených skupin slov v jejich zeměpisném rozložení i v historickém sémantickém vývoji. Lokální varianty jsou buď pozůstatky staršího stadia, nebo novy vzniklými interferencí různých proudů lexikálního vývoje. Současná nářeční data tak přispívají k historické rekonstrukci národní slovní zásoby; musí často nahradit i nedostatek historických písemných památek.[3] V dnešním stadiu vývoje je nutno postihnout především současnou vývojovou dynamiku. Studium nereglementovaného, spontánního vývoje nářečí — probíhajícího zrychleně přímo před našima očima — poskytuje cenná zjištění pro poznání i jiných útvarů národního jazyka, zvláště obecné češtiny.

Před nářeční lexikologií stojí mnoho náročných úkolů. Především požadavek popsat slovní zásobu jednotlivých menších i větších dialektových celků z hlediska funkčně strukturního, analyzovat její vnitřní strukturaci (centrální a periferní, stabilní a variabilní prvky, slova nocionální, odborná a expresívní, synonymiku, lexikální prostředky specifické, oblastní a celoúzemní, cizorodé prvky atp.) i změny v repertoáru slovních prostředků, odhalovat interní i externí jazykové i mimojazykové souvislosti pro ni důležité, a dospět tak k charakteristice specifických rysů a obecných vývojových principů nářečního lexika na pozadí slovní zásoby spisovné.[4]

Nářeční celky se nevyvíjejí izolovaně a lexikální souvislost rozsáhlejších území je obecně známa. Vedle srovnání se spisovným jazykem zůstává stále velmi plodným porovnání s nářečním sousedstvím.[5] Výsledky studia geografické lexikální diferenciace mají sloužit i jako pomocné kritérium při klasifikaci nářečí.[6] Zkoumání lexikálních shod a rozdílů je zvlášť důležité na přechodu nářečí patřících k dvěma nebo několika odlišným národním jazykům, kde mnohdy spolurozhoduje o příslušnosti nářečí k určitému jazykovému typu.[7] Při takovýchto výkladech bývá zapotřebí spojit synchronní pohled s pohledem historickosrovnávacím.

Často je třeba interpretovat jazykové jevy — zejm. při sledování pohybu v nářeční slovní zásobě — v širokém sepětí s mimojazykovými skutečnostmi (hmotnou a duchovní kulturou kraje, politickohospodářským vývojem společnosti, kolonizačními proudy ap.), bez nichž by se k uspokojivému výkladu ani nedošlo. Naopak zase jazykové zkoumání nářečního lexika přináší i informace pro obory jiné, zejm. příbuzné (etnografii a folkloristiku) a pomáhá vystopovat i široké spojitosti kulturně společenské.[8]

[20]Pro načrtnuté úkoly dialektologické lexikologie, zejm. pro úkoly široce pojaté lexikologie srovnávací, k nimž moderní dialektologie přirozeně směřuje, nejsou zatím u nás materiálové předpoklady: chybí síť dobrých slovníků hlavních nářečních oblastí. Není proto divu, že sběr a zpracování nářeční slovní zásoby se dostává na pořad dne u nás i v okolních socialistických zemích. Otázky spojené se sběrem — ač už sám sběr se musí zaměřit na jeho pozdější využití — necháváme zde stranou.

Zmíníme se jen o jedné zajímavosti. Tradiční metody terénního sběru — nepřímá metoda korespondenční anketou doplňovaná kontrolními terénními sondami, přímá metoda vyplňováním dotazníků a metoda excerpční — byly v poslední době obohaceny o další v NDR, kde musily být po válce urychleně vybudovány nové lexikální archívy, za války zničené: vybraní, zvlášť schopní spolupracovníci v terénu sbírají pro Slovník hornosaských nářečí (připravovaný Německou akademií věd) lexikální materiál jednak přímo se záznamy na lístky, tzv. volný sběr, jednak doplňují vypracovaná slovníková hesla, která pro nedostatek dokladů vyšla jako holé kostry, v terénu o ilustrační věty a obraty a další významy a dodávají chybějící hesla do abecedy. Mají postihovat i sociální, generační a situační rozdíly v užívání slov. S tak značnou a odpovědnou účastí laiků dosavadní explorace nepracovala.[9]

Základní způsob zpracování je lexikografická inventarizace slovní zásoby v nářečních slovnících různých typů; o té v. dále.

Druhý, mladší způsob je diferenčně založený výzkum jazykově zeměpisný (lexikální mapy s podrobnými slovními komentáři), jehož cílem je národní jazykový atlas, popř. atlas skupiny jazyků geneticky příbuzných. Materiálu se zároveň využívá pro jazykově zeměpisné studie a tematické monografie.[10]

Plnou a ucelenou představu o nářečním lexiku může dát jen kombinace obou metod; systematický lexikografický popis důležitých opěrných bodů oblasti nebo menších či větších územních celků a extenzívní kartografické zobrazení vybraných územně rozrůzněných typických lexikálních jevů. Jazykový atlas a lokální slovník jsou krajními póly, mezi nimiž jsou slovníky různých typů.

Nářeční slovníky bývají typově méně vyhraněné než slovníky spisovného jazyka. Rozlišují se podle tří kritérií: I. podle územního rozsahu na slovník a) lokální, b) regionální, c) svodný (thesaurus); II. podle výběru slovníkového materiálu na slovník a) diferenční, b) (relativně) úplný; III. podle časového rozpětí na slovník a) synchronní, b) historický (vedený až k současnému stavu). Nejdůležitější je zřetel první, jemu se druhé dva podřizují a s ním kříží. V praxi se pak nejčastěji vyskytují tyto typy: A) synchronní diferenční, řidčeji úplný slovník jedné [21]lokality nebo menšího kompaktního a homogenního území; B) synchronní nebo historický diferenční slovník větší oblasti; C) diferenční slovník celého jazykového území, zpravidla historický. Typu A) věnujeme dále podrobnější úvahu, jen stručně se zmíníme o typech B) a C).

Lexikografické zachycení slovní zásoby větších nářečních celků patří v současné době k hlavním úkolům dialektologie německé, sovětské i polské.

V NDR vznikají velké oblastní slovníky v Roztokách (meklenburský), Berlíně (braniborsko-berlínský) a v Jeně (duryňský) a v dohledné době se začnou zpracovávat v Lipsku (hornosaský), Greifswaldu (pomořský) a v Budyšíně (lužickosrbský). Práce na středolabském slovníku v Halle byly zastaveny. Nejstarší je Mecklenburgisches Wörterbuch (vychází v seš. od r. 1942, došel v 4. d. k liteře M, Berlin-Neumünster 1965). Je to slovník historický, sledující vývoj významu i hláskové podoby od nejstarších doložených dat po dnešek a podávající i zeměpisný přehled zvukových a formálních rozdílů; je vybudován původně na materiále národopisném a přihlíží velkou měrou k terminologii. — Naproti tomu Brandenburg-Berlinisches Wörterbuch (Probeheft, Berlin 1965) je slovník současného stavu nářečí a je zbudován podle moderní teorie, s podrobnou stylovou charakteristikou hesel, četnými synonymy a tautonymy, je doplněn lexikálními mapami a v omezené míře kombinuje i přístup sémaziologický s onomaziologickým. O čistě jazykovém nebo i národopisném zaměření ostatních slovníků rozhoduje původní sběr.

V SSSR se připravuje jednak řada regionálních slovníků maximálně homogenních oblastí (slovníky dominantního centra s lokalizovanými diferenčními variantami z ostatních bodů oblasti), pod vedením I. A. Ossoveckého slovníky menších oblastí (srov. Probnyje staťji Slovarja južnovelikorusskogo govora na territorii Rjazanskoj Meščery, Moskva 1961), jednak svodný Slovar’ russkich narodnych govorov (přísně diferenční historický slovník z dosud publikovaného i archívního materiálu od 18. stol.), jehož I. díl (písmeno A) vyšel r. 1965. — V středisku leningradském se připravuje pokud možno úplný diachronický i synchronní slovník pskovských nářečí.

V Polsku se slovníkové práce soustřeďují na dialektologických pracovištích PAN ve Varšavě pod vedením W. Doroszewského a v Krakově pod vedením M. Karaśe. Ve Varšavě vznikají regionální slovníky, jednak přísně diferenční Słownik gwar mazowiecko-podlaskich, čerpající z živé nářeční normy, jednak tradičněji pojatý poměrně úplný Słownik gwar Warmii i Mazur. V Krakově byl zatím vypracován ukázkový sešit všepolského nářečního slovníku (Słownik gwar polskich, zeszyt próbny, VPAN, Wrocław-Warszawa-Kraków 1964), zachycujícího diferenčně nářeční slovní zásobu od 19. stol. po dnešek.

Z informativních zpráv, teoretických koncepcí, metodických instrukcí[11] i hotových už ukázek se rýsuje hlavní speciálně dialektologická problematika [22]slovníků oblastních a svodných. Dotkneme se stručně hlavních jejich otázek.

Především je to otázka šíře diferenčního pojetí: zda zachycovat a) jen výrazy diferenčního charakteru, tj. slova specificky nářeční a dialektismy lexikální a sémantické ap.;[12] b) i celonárodní ekvivalenty, pokud patří k hlavnímu jádru (aktivní složce) lexika. Aspoň pro synchronní oblastní slovníky je žádoucí druhá eventualita. Ukazuje se, že čím větší je územní nebo časové rozpětí, tím musí být výběr hesel omezenější.

Druhá otázka se týká proporcionality složek nářečního lexika: zda vedle zachycované vrstvy věcné, hlavně terminologické, zaznamenávat i běžnou konverzační slovní zásobu. V moderním pojetí dialektologickém má druhý zřetel větší oprávnění než nadměrná orientace národopisná. S tím souvisí i otázka, zda zařazovat do oblastního slovníku kromě typické terminologie regionální i ostatní termíny. Soudíme, že ano, pokud jsou aktivní součástí slovní zásoby.

Třetí okruh otázek se týká významového určení slova, které je u oblastních slovníků o to důležitější, že bývají chudší na ilustrující doklady. Na velkých plochách docházívá k sémantické polarizaci oblastních tautonym,[13] která se pak stávají tautonymy jen částečnými nebo zdánlivými. Zde je nutná přesná znalost věcná.[14]

Dalším z okruhů problémů je podoba heslového záhlaví: a) zda ji uvádět u slov shodných se spisovným zněním v nářeční fonetické transkripci nebo v normálním pravopise spisovného jazyka;[15] b) do jaké podoby převádět slova diferenční, zda je uvádět v normalizované podobě odpovídající zvukovému systému spisovného jazyka nebo jiného reprezentativního útvaru, nebo ve fonetické realizaci, která převládá na většině území.[16] Dosavadní zpracovatelé se shodují na tom, převádět heslové záhlaví pro snazší orientaci čtenáře do podoby nejbližší formě spisovné, kdežto v heslovém odstavci pak podobu hesla foneticky transkribovat. Fonetické varianty hodlají nářeční slovníky uvádět střídmě, zato hojněji varianty fonologické a morfologické.

Česká dialektologie se zatím koncepcí moderního oblastního nebo celoúzemního slovníku nezabývala.[17]

Pro dohlednou budoucnost se však plánuje oblastní slovník celolašský a univerzální [23]slovník českých a moravských nářečí (patrně zvláštní pro každou zemi). Pro thesaurus českých nářečí byl zatím založen lexikální archív lidového jazyka.[18] Svou promyšlenou koncepcí excerpce i řazení — s přesnou lokalizací a datací excerpčních lístků, s paralelně vznikající věcnou kartotékou dokladových lístků (nejen lístků odkazových) a s odděleným sběrem starým a novým — i dobře organizovanou sítí terénních dopisovatelů předčí mnohé podobné archívy zahraniční a začas bude velmi dobrou materiálovou základnou.

Hlavní pozornost věnujeme synchronnímu slovníku jedné lokality nebo menší homogenní oblasti, sémaziologickému i onomaziologickému, který je materiálovou bází pro všechny další výběrové popisy nářečního lexika (pro stručnost dále jen slovník lokální). Co nejhustší sítě pokud možno co nejpodrobnějších lokálních slovníků se dovolávají od začátku stoupenci jazykového zeměpisu, zpracovatelé regionálních slovníků i recenzenti sporadicky vycházejících slovníků lokálních.

Ve vývoji nářeční lexikografie je vyšším typem lokální slovník (relativně) úplný proti diferenčnímu.[19] Jeho přednosti jsou nabíledni: postihne kromě slovníkové sféry diferenční i značnou část užívaného lexika, která je společná i jazyku spisovnému, popř. jiným celonárodním útvarům, a umožňuje mezinářeční kontakt;[20] čím úplnější soubor lexikálních prvků, tím výrazněji vystupují kontury systému. Jen tento typ slovníku může plně uspokojit nároky funkčně strukturní lexikologie prohloubeným postižením lexika jako celku v jeho vnitřní členitosti a souvztažnosti a podrobnou stylovou charakteristikou.[21] Jsou k tomu i osobní předpoklady zpracovatele. Lokální slovník koncipuje zpravidla jedinec, může proto udržet jednotnou linii slovníku, a nadto i místní rodák, má tedy nedocenitelnou pomoc v jazykovém povědomí.[22]

Všimneme si nejdříve slovníku sémaziologického (bývá většinou abecední). Teorii uspořádání nářečních slovníků se u nás nevěnovala dosud přílišná pozornost. Nejsoustavnější a vlastně jediná je kritická studie B. Havránka,[23] která má stále zásadní cenu metodologickou. Nesoustavné, ale cenné poznámky lexikologické se najdou i v kritických posudcích vyšlých slovníků a v předmluvách.[24]

[24]Jazykový materiál nářečních slovníků, byť někdy ve víceméně neztvárněné podobě, měl a má svou nesmírnou cenu dokumentární.[25] Současný stav vědy však vybízí, aby nářeční lexikografie vyrovnávala postupně krok s rozvíjející se lexikografickou teorií i praxí jazyka spisovného. Nemá-li materiál nářečních slovníků zůstat nepřehlednou snůškou jazykových i jiných faktů, vyžaduje si propracované slovníkové organizace.[26]

Nářeční slovníky nebývají, jak bylo řečeno, typově vyhraněné a slouží zpravidla mnoha účelům. Bývají také větší měrou determinovány výchozím materiálem než spisovné slovníky současného jazyka, které zvl. v českých podmínkách disponují rozsáhlou excerpční základnou.

Lokální slovník je především součástí komplexního popisu určitého nářečí a obrazem specifičnosti nářečního lexika. Výrazová soustava nářeční má proti spisovné značně omezenější funkci, slouží většinou mluvenému styku denního života. Je chudší v repertoáru prostředků nocionálních, zvl. abstraktních, a obsahuje rozvitou terminologii jen některých speciálních odvětví. O to je bohatší a odstíněnější ve sféře expresívní (srov. bohatou synonymickou variabilitu, často s expresívním zabarvením, v označování některých činností a vlastností, např. četná synonyma pro různé druhy chůze, pro tělesný vzrůst atp.). Přes jistou monofunkčnost je však i vrstva slov specificky nářečních a některé slovníkové sféry, pro venkovana životně důležité, jsou diferencovanější než v jazyce spisovném. Zvlášť bohatá a jadrně výstižná je vlastní nářeční frazeologie a idiomatika.

Adekvátní popis lexika konkrétního nářečí přispívá dále k poznání lexikální stránky národního jazyka ve všech jeho útvarech, tedy i nespisovných. Nářeční slovní zásoba je dostatečně reprezentativním souborem a výsledky zkoumání z určitého nářečního úseku platí zhruba i pro ostatní nářečí.

Nářeční slovní zásoba uchovává v mnoha svých prvcích starší vývojové etapy, a je proto dobrým podkladem pro objasnění historických souvislostí jednak v rámci vlastního českého jazyka, jednak v širším měřítku slovanském. Slouží i bádání etymologickému. Na druhé straně předjímá prostřednictvím svých prostředků oblastních prognózu budoucího lexikálního vývoje v rámci celonárodním. V českých poměrech má nářeční slovo naději na proniknutí do spisovného jazyka — na rozdíl od situace slovenské, kde slovní zásoba nářeční je dosud živou zásobárnou pro rozhojňování lexika spisovného — [25]vlastně už jen živým interdialektickým médiem.[27] Oblastní prostředky územně nevázané, zejm. celomoravská tautonyma, pociťují se dnes už jako spisovné varianty a toto jejich hodnocení posunul směrem k spisovnosti i Slovník spisovného jazyka českého.

Dialektické slovníky jsou konečně hledaným inventářem informací pro pomezní obory (zemědělství, vinařství, sadařství, tkalcovství, rybnikářství ap.) a plní funkci speciálních slovníků profesionálních. Krajových termínů se často využívá pro spisovnou terminologii, nehledíc k tradičnímu spříznění nářečních reálií s národopisem a folkloristikou. A to je druhá cesta, jíž pronikají i původně úzce krajové výrazy do jazyka spisovného.

Relativně úplný slovník lokální může vyhovět všem uvedeným požadavkům na něj kladeným.

Otázka důležitá pro monografie gramatické, co vzít za základ zkoumání, zda archaickou vrstvu tradičního dialektu, či většinový běžný jazykový průměr, pro lexikální monografie se neklade. Moderně pojatý lokální slovník vyčerpává pokud možno v úplnosti současný základní soubor prostředků relativně stabilních, užívaných celým jazykovým společenstvím, zachycuje dále i slovní vrstvy vztahující se k tradičnímu způsobu života a nazírání, i výrazy charakteristické pro soudobý slovní vývoj a pomíjí jen individuální neologismy zcela efemérní. Slovník vymezuje oblast užívání slov a odlišuje tak na pozadí současného lexikálního standardu archaismy i slovní a významové inovace.

Při výběru slov je třeba zachovávat proporcionalitu vrstev slovní zásoby. Naše slovníky zpracovávají dobře odborné termíny a slova poloodborná, krajové výrazy profesionální a vůbec pojmenování pro věci. V největším pohybu je však všední konverzační slovník nevěcných pojmenování,[28] který tvoří ústřední tematiku spontánních dialektových promluv. Současnou vývojovou konvergencí je motivováno větší pronikání výrazů spisovných; do jaké míry je zachycovat, zmíníme se ještě dále. Specifickou a často diferenční složku tvoří slova expresívní. Diferenční slovníky je hojně zaznamenávají a zkreslují tak poměr expresívní a nocionální složky nářečního lexika. Hodnocení expresívního příznaku u jednotlivých mluvčích často kolísá, a proto mohou být i slovníkové charakteristiky značně labilní.

Primárně důležité je časové a generační určení slov; generační diferenciace se projevuje v nářečním lexiku v mnohem větší míře než v lexiku spisovném. Nářeční útvary saturují nové pojmenovací potřeby převážně přejímáním už hotových prostředků z jazyka spisovného (formálně nářečně obměněných nebo přímo ve spisovné podobě). Původně monofunkční útvar se rozvrstvuje i stylově. Tím se automaticky opouštějí prvky úzce nářeční. Po nějakou dobu koexistují jako generační tautonyma, která se postupně mění v stylová synonyma. V systému časových kvalifikátorů je třeba vedle slov zastaralých, pohybujících se na pasívní hranici v povědomí dožívající generace, a slov nových, [26]charakterizujících dnešní život, diferencovat ještě generačně vrstvu slov běžných, známých ve všech generacích.

Výrazným specifikem nářečního lexika je, že jeho aktivní část je obklopena pasívní vrstvou, v níž lze zřetelně rozeznat dvě kvalitativně různé skupiny. Jedna skupina obsahuje výrazy zastaralé, ustupující. Druhá zahrnuje do sebe potenciálně celou celonárodní aktivní slovní zásobu a část pasívní slovní zásoby spisovného jazyka psaného. Z aktuální potřeby se synonymní prostředky spisovné realizují v jazykových projevech jednotlivých mluvčích, pronikají do jejich individuálních slovníků a v slovní zásobě nářečí zakotvují až ustálením v kolektivním úzu. Úkolem slovníku je stanovit u každého nově pronikajícího výrazu ze spisovného jazyka míru jeho stabilizace. Stanovit ji objektivně by bylo možno jen metodou statistické frekvenční analýzy dialektových promluv, a to by byl samostatný lexikologický úkol. Pro slovník se budeme muset spokojit tím, že je třeba dbát dobré míry a rozhodovat v jednotlivých případech, zda jde o slovo hodně časté, popř. vytlačující výraz starší. Důležité je pak obecné zjištění, v kterých aspektech lexikální vyrovnávání se spisovným lexikem nářeční slovní zásobu obohacuje (nebo ochuzuje).

Z této úvahy už vyplyne optimální rozsah relativně úplného lokálního slovníku. Činí-li průměrný individuální aktivní slovník asi 5000 slov,[29] pak je pro nářeční slovník — po připočtení reziduální vrstvy i nového lexikálního přínosu a celého výraziva terminologického — optimum asi 8000 hesel.[30] Hesly zde myslíme skutečné jednotky lexikálně sémantické, mezi něž počítáme např. i předponová slovesa odvozená lexikální prefikací, i když budou „hnízdována“.

Podle dnešních vědeckých měřítek trpí nářeční slovníky neujasněností základních lexikologických principů a jsou lexikograficky nepropracovány.

Hodnotu našich dosavadních dialektických slovníků částečně snižuje v prvé řadě nedostatečný zřetel k reprezentativnímu výběru slov, který bývá často dost nahodilý a mezerovitý. Nářeční slovníky berou přílišný zřetel k mimojazykovým informacím. Ve zpracování nejsou dále dost jasně odlišeny gramatické a lexikální vlastnosti slovníkových jednotek (jako samostatná hesla se uvádějí i pouhé mluvnické tvary). Gramatická a etymologická poučení mnohde značně překračují rámec slovníkového hesla. Na druhé straně však často u hesla chybějí i slovnědruhová charakteristika (ta nemá chybět ani u slov „přihnízdovaných“) a základní gramatické údaje.

Ne dost výstižná bývá významová a významově kontextová charakteristika slovníkových jednotek. Pokud se týče výkladu významů, představují nářeční slovníky specifický druh slovníku překladového; základním typem výkladu je tedy spisovný ekvivalent. Potíž je v tom, že i spisovné ekvivalenty bývají polyonymní. Bylo by žádoucí opřít se při sémantickém rozboru nářečních hesel o dobrý výkladový slovník spisovného jazyka.[31] U diferenčních slov a významů je namístě podrobnější popis výčtem obsahových znaků. Na významové identifikaci zejména některých slov hmotné kultury, lidových názvů rostlin apod. hodně záleží. Nestačí jen výklad per [27]genus, nýbrž je třeba podrobnější specifikace. Výklady mají někdy ráz encyklopedických exkurzí, jindy chybějí úplně. Při výkladu synonymem platí zásada, že uvedené základní synonymum, užité ve výkladu, musí být jednak vůbec uvedeno jako samostatné heslo, jednak samo dostatečně vyloženo výčtem znaků (časté výklady kruhem).

Často se nerozlišují hranice mezi jednotlivými významy, popř. významovými odstíny. Základní významové členění by mělo být ve všech typech slovníků zhruba stejné, pokud správně přihlíží k relevantním sémantickým distinkcím a míře jejich lexikalizace. U diferenčních slovníků bývají nedůsledně vykládány diferenční významy, takže není jistoty, které významy jsou společné s jazykem spisovným.

Nemenší důležitost než vlastní výklady má pro nářeční slovník část dokladová. Exemplifikace má zde za úkol především dokreslit význam slova a naznačit významové, vazebné a frazeologické rozdíly v oblasti užívání, které výklad sám v úplnosti nepostihne. Termíny a terminologické významy, jejichž vyhraněný pojmový obsah dostatečně vymezuje definice, není třeba dokládat, také některé druhy slov (zvl. substantiv) na kontextu méně závislých. V nářečních slovnících převažují zpravidla celé věty nad volnými (běžnými a typickými) slovními spojeními. Ačkoli takového ilustračního materiálu se dá zároveň využít i ke studiu syntaktickému a stylistickému, přece jen to — pro jejich omezený počet — plně nevystihuje obraz kontextového využití slova. Propracovat tuto otázku by však znamenalo shromáždit mnohem větší materiál, než z jakého nářeční slovníky obyčejně vycházejí; zůstává to tedy jen ideálem.

Zvlášť důležité je co nejbohatší zaznamenání ustálených přirovnání, rčení, frazeologických a idiomatických jednotek všech druhů; v nich se nejvíc reflektuje vlastní způsob lidového vyjadřování a myšlení. Některé z nich ovšem značně přesahují hranice nářečí nebo jsou velmi staré a i původu cizího, často latinského. Nářeční slovníky je uvádějí v hojné míře, ale dostatečně je neklasifikují. Dopouštějí se při tom dvou typických chyb: předně je neoddělují dostatečně od přímých užití a za druhé jimi ilustrují přímo běžný význam slova.

Nářeční slovníky užívají sice běžně úsporného způsobu seskupování motivačně příbuzných slov, ale zpravidla nad míru. V jednom heslovém odstavci je uvedena celá slovní rodina a jednotlivá slova nejsou ani vyložena, ani exemplifikována, ačkoli jde o autonomní lexikální jednotky. Např. pod základním slovesem jsou uvedena všechna příslušná předponová slovesa s předponou prostě vidovou i lexikální, ale lexikálně prefigovaná nikoli už na svém místě v abecedě. Přitom je známo, že v nářečích mají některé předpony jiné významy nebo i jiné funkce (např. po-, u-; jde o významový odstín distributivnosti, prostě zdokonavující funkci vyjadřuje jiná předpona ap.) než v jazyce spisovném. Snad by i tu pomohlo sumární heslo předpony k lepšímu sémantickému obrazu a úspornému zpracování této tak početné skupiny sloves, nehledíc k tomu, že by poskytlo studiu slovesné prefixace zajímavý doplňkový materiál. Jinde se naopak uvádějí zvlášť i např. slova zdrobnělá, přechýlená, zveličelá jména, příd. jména z trpných příčestí ap.

Pokud se týče gramatických údajů, neměly by u slov obecných s produktivní flexí chybět tvary morfologicky slovo zařazující.

Kritické zhodnocení našich nářečních slovníků nechce snižovat jejich cenu. Chtěli jsme jen naznačit, kolik problémů se tu naskýtá. Mělo-li by se v budoucnu uvažovat o metodologické koordinaci lokálních a menších oblastních slovníků, musila by být vypracována jednotná lexikografická koncepce. Z rozdílné povahy gramatické a lexikální soustavy však vyplývá, že tu v žádném případě nepůjde o takový stupeň jednotného uspořádání, jakým se vyznačují lokální monografie gramatické, které vyšly při Matici moravské, např. o naprosto stejný postup v textaci a ve volbě příkladů.

[28]Nepropracována zůstává u nás zatím otázka úplného nářečního slovníku onomaziologického.[32] Problematika takového popisu slovní zásoby překračuje ovšem rámec slovníku nářečního, který je jen specifickým případem.

Onomaziologický slovník je budován na pojmově nebo věcně významové příbuznosti slov. Na onomaziologickém principu[33] se zakládají tyto typy slovníků: I. systematický a) pojmový (ideografický, méně vhodně ideologický), b) věcný;[34] II. kombinovaný a) systematický, doplněný sémaziologickými výklady,[35] b) systematický heslář a abecední slovník výkladový; III. tzv. analogický a) abecední heslář, b) doplněný ještě sémaziologickými výklady.[36]

Většina těchto slovníků slouží především jako praktické pomůcky stylistické a synonymické. — Dva z nich si kladou cíle vědecké: slovník Dornseiffův a Halligův-Wartburgův.[37] Vycházejíce z tradic německé lingvistiky, že svět představ je národům do značné míry společný, mají oba stejnou ctižádost: aby podaly takový klasifikační systém, který by byl použitelný pro kterýkoli jiný jazyk nebo dialekt. Česká i sovětská jazykověda tu zastávají opačné stanovisko. Mathesius demonstroval několikrát na srovnávacím materiále česko-anglickém, že představové oblasti (a tudíž i pojmy) se nekryjí ani v jazycích evropského typu, a neadekvátnost systémů pojmů dvou jazyků dokazoval i Ščerba srovnáváním ruštiny s francouzštinou.[38]

Oba slovníky se liší v základním přístupu k jazykové realitě.[39] Hallig-Wartburg vytýkají Dornseiffovi, že zaznamenává výrazové prostředky, tj. slova, a seskupuje je na základě věcné souvislosti; tím jeho slovník nepodává „obraz světa“ a stává se nepoužitelným pro jiné jazyky a nářečí. Sami zdůrazňují, že jejich slovník obsahuje naopak pojmy (autoři by je reprodukovali raději jinými symboly než jazykovými), že je třídí podle jednotného principu a vytvářejí z nich ústrojný celek. Podle názoru u nás už ustáleného jsou však pojmy prvky myšlení a nemohou zpravidla existovat bez jazykové materializace. Každé slovo vyzařuje kromě svého nocionálního jádra i vedlejší významové komponenty, které mohou budit různé subjektivní asociace. Z tohoto hlediska je tedy Halligův-Wartburgův slovník souborem slov reflektujících realitu francouzského literárního jazyka a při použití pro jiný jazyk nebo nářečí musí být „překládán“ stejně jako slovník Dornseiffův. Je však znamenitě použitelný pro jiné velké klady: má přehledné klasifikační schéma, vyčerpávající všechny [29]oblasti objektivní reality v přiměřených proporcích, řazení na základě přirozené logiky života (tj. běžně uvažujícího nadaného průměrného člověka) a uvážený výběr hesel (slovník jich čítá asi 6000).

Pojmová může být tedy jen subsumpce řady výrazů pod společný pojmově nadřazený výraz konstituující onomaziologickou skupinu (významové pole, „sémantickou rodinu“). Čím abstraktnější bude subsumpce, tím bude onomaziologická kategorie obsahovat víc výrazů. Kdežto pojmový slovník třídí na základě klasifikace přísně logické, řadicím principem slovníku věcného[40] je věcně významová souvislost věcí a jevů. Je zde rozdíl i podle slovních druhů a podle toho, zda jde o slovo plnovýznamové. Konkrétní substantiva jsou seřazována do přirozených významových polí, abstraktní substantiva, slovesa, příd. jména a číslovky nutno často řadit pod obecnější pojmy. V praxi se tedy obojí princip často kříží a doplňuje, protože důsledné provedení jen jednoho z nich by vedlo k absurdnostem. Onomaziologická třídění komplikuje ještě i mnohostrannost jazykové skutečnosti, která může být uchopena z různých aspektů. Záleží pak na míře abstraktnosti klasifikačního schématu: čím bude konkrétnější, tím se budou výrazy opakovat na více místech. Konečně přichází k slovu i polyonymie slov. V přísně logickém pojmovém třídění podle Halliga-Wartburga by se mnohovýznamová slova měla uvádět jen pod jedním zařazujícím pojmem, ale při třídění konkrétní slovní zásoby, nikoli systémů pojmů, je třeba uvést slovo ve všech jeho významech v příslušných souvislostech.

Proti systematickým slovníkům je řada námitek. Kromě krajního skeptického názoru, že celou slovní zásobu vůbec nelze objektivně systematicky roztřídit, se jim vytýká, že každá pojmová klasifikace je výrazem určitého světového názoru; to je přeceňování třídního nebo také národního charakteru jazyka. Jiní vidí jejich nedostatečnost v tom, že nepřispívají k čistě jazykovému popisu slovní struktury, protože systém slovní zásoby nelze hledat v systému věcí; v každém lexikálně sémantickém faktu je ovšem třeba vzít v úvahu i jeho vztah k mimojazykové skutečnosti, ale právě jen vztah. Soustavný onomaziologický aspekt doplňuje významně popis slovní zásoby zachycením extralingvistických vztahů a přispívá tak k lepšímu pochopení lexikální struktury.

Ze slovníků vybudovaných na principu onomaziologickém lze v dialektologii s prospěchem využít předně systematického slovníku věcného. Je třeba si uvědomit, že tento typ není slovníkem v obvyklém smyslu, nýbrž jen indexem, heslářem. V souhlase se svým základním teoretickým principem nebývá vybaven výkladovým aparátem, protože významy vyplývají ze sřetězení slov smyslem se k sobě družících. Nářeční slovník takto koncipovaný se neobejde alespoň pro svou diferenční část bez výkladů. Onomaziologická katalogizace tu tvoří především pomocný podklad pro adekvátnější uspořádání jazykové reality, než je čistě konvenční sled abecední. Roztřídění slovní zásoby do věcných skupin tříští ovšem sémantický obraz jednotlivých lexikálních jednotek.

Nutnost klasifikačního schématu („ideologického plánu“) odpadá u tzv. slovníku analogického: do abecední kostry centrálních hesel jsou začleněny skupiny slov příbuzných jakoukoli analogií (územ, spojitostí vnější nebo vnitřní, vztahy synonymickými, ale i formálně významovými ap.). V ná[30]řečním slovníku je možno pod ústřední hesla hmotné kultury připojit výrazy souřadné, druhově podřazené nebo jinak věcně spjaté. Tento způsob seskupování slov věcně blízkých vhodně doplňuje „hnízdování“ slov motivačně příbuzných.[41] Výrazové okolí má stupňovitou strukturu, nikoli však přísně tříděnou. Slovník nepodává syntetický pohled na slovní zásobu, nýbrž upozorňuje jen na souvislosti.

A tak se jako nejideálnější jeví kombinovaný typ úplného výkladového slovníku abecedního se systematickým indexem: abecední slovník podává sémantickou a stylovou charakteristiku slovníkových jednotek a popis jejich distribuce, věcný index přispívá systematickou klasifikací lexikálních prostředků z jednotného hlediska a dává tak plastickou představu o struktuře lexika; je tedy vhodným podkladem pro lexikologickou analýzu. Věcné třídění je i dobrou kontrolou při sběru slovníkového materiálu.

Konkrétní systematické roztřídění určitého lexika může být ovšem vždy předmětem výtek co do celkového pojetí i detailního provedení. Je však třeba uvážit, že jsme tu na počátku práce a že koncepce a teorie sémaziologických slovníků krystalizují naproti tomu už desítky let.

Pokusili jsme se naznačit, že slovní zásoba nářečí má některé specifické vlastnosti, které kladou speciální požadavky na její zpracování: metody sběru lexikálního materiálu i způsoby jeho zpracování se tu v mnohém liší od popisů slovní zásoby spisovné.[42]

 

R É S U M É

Mundartlicher Wortschatz und Probleme seiner Bearbeitung

Der mundartliche Wortschatz hat einige spezifische Eigenschaften, die spezielle Anforderungen an seine Beschreibung stellen; die Methoden der lexikalischen Materialsammlung sowie die Arten der Wortschatzbeschreibung unterscheiden sich in mancher Hinsicht von denen der Schriftsprache.

Die systematische lexikographische Beschreibung der Stützpunkte eines Mundartgebietes oder kleinerer und grösserer Regionen und die extensive sprachgeopraphische Darstellung ausgewählter typischer lexikalischer Erscheinungen wird von der strukturellen lexikologischen Analyse ergänzt.

Der Sprachatlas und das lokale Wörterbuch sind zwei Grenzfälle, zwischen denen eine Reihe von Mundartwörterbüchern verschiedener Typen steht. Man unterscheidet sie dem Gebietbereich, der Materialauswahl und dem Zeitumfang nach. Die Mundartwörterbücher pflegen typologisch nicht ausgeprägt zu sein und in der Praxis werden die differenzierenden Kriterien oft gemischt. Je grösser der Gebiet- oder Zeitbereich, desto beschränkter ist die Auswahl der Stichwörter. Je umfangreicher das Repertoire der lexikalischen Mittel, um so mehr ragen die Umrisse des lexikalischen Systems empor.

Die Aufmerksamkeit wird vor allem dem synchronischen relativ kompletten Wörterbuch einer Lokalität oder eines kleineren homogenen Gebietes gewidmet, das eine Materialbasis für alle weitere Auswahlbeschreibungen des mundartlichen Wortschatzes [31]bildet. Nur dieser Typus kann die Anforderungen der strukturellen Lexikologie voll befriedigen.

Von der kritischen Bewertung bisheriger Mundartwörterbücher geht der Entwurf eines modernen semasiologischen Mundartwörterbuches aus. Von den am onomasiologischen Prinzip gebauten Wörterbüchern kann man in der Dialektologie wie das systematische Wörterbuch nach Sachgruppen, als auch das sg. analogische Wörterbuch mit Erfolg benutzen. Als idealer scheint der kombinierte Typus eines kompletten alphabetischen Erörterungswörterbuches mit dem systematischen Sachindex zu sein.

Die strukturelle lexikologische Analyse soll die innere Strukturierung des Wortschatzes sowie auch die Prinzipien, nach denen die strukturellen Einheiten organisiert werden, erfassen und die Änderungen im Repertoire der lexikalischen Mittel im diachronischen und synchronischen Aspekt feststellen.

Slovo a slovesnost, volume 28 (1967), number 1, pp. 17-31

Previous Eleonora Slavíčková: Některé problémy morfémové analýzy češtiny

Next Zdeňka Tichá: Několik poznámek k sémantické naplněnosti bezrozměrného verše