Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Sémantika textu z hlediska překladatelského

Karel Horálek

[Articles]

(pdf)

Семантика текста с точки зрения переводчика / La sémantique du texte du point de vue du traducteur

Úvahy o překládání oplývají různými polopravdami, někdy i banalitami. Je to důsledek toho, že se překlad považuje prostě za produkt činnosti, která vyžaduje jednak odbornou připravenost (samozřejmě nejen filologickou) a jednak nadání (především básnické, jde-li o překlad textů, které je třeba překládat se zřetelem k umělecké stylizovanosti). Překlad je považován za transpozici textových funkcí z jednoho jazyka do jiného (někdy je překlad pojímán i šíře, např. i přepis do jiné abecedy se považuje za překlad). Takovými formulacemi je vlastní překladatelská problematika vlastně zastírána; překladatelská teorie se vyčerpává překladatelskou technologií, hlubší, filosofické otázky překladu se obcházejí, někdy si je teoretikové překladu ani neuvědomují.

Teoretik překladu musí mít vždy jasno v základních otázkách sémantických. Sémantika se stala módní vědou, ale v té podobě, jakou dostala v pracích příručkového charakteru, jako je např. kniha A. Schaffa Úvod do sémantiky (pol. orig. 1960, čes. překlad 1963), má pro teorii překladu malý užitek, protože se zaměřuje téměř výhradně jen na sémantiku slov (pojmenovacích prostředků). Schaff sice přechází na konci své knihy od elementární problematiky znaku a významu k otázkám komunikativní funkce jazyka, ale tak jen obnažuje kusost svých výkladů: nechal úplně bez povšimnutí sémantiku textu, která má právě pro teorii překladu význam fundamentální. Cestu od sémantiky slova k sémantice věty nastoupili J. A. Fodor a J. J. Katz (srov. např. An Integrated Theory of Linguistic Description, Cambridge, Mass. 1964). To je již nesporný pokrok.

V teoretických úvahách o překládání se sémantika textu obejít nemůže, ale za daného stavu teoretické sémantiky se nezbytně zabředá do mlhavých formulací a zkreslování. Uznává se, že předpokladem pochopení textů (týká se to hlavně textů uměleckých, ale nejen jich) není jen porozumění tomu, co se v textu prostě „říká“, co je vyjádřeno explicitně, ale také tomu, co je záležitostí tzv. interpretace, která předpokládá „zasaženost“ čtenáře. Interpretační postoj znamená již odpověď na oslovení, které je v textu obsaženo (v uměleckých textech jde spíše o oslovení tzv. autorským subjektem než přímo autorem). Jde o zvláštní, vyšší sémantickou kategorii, jinou než je porozumění prostému obsahu. Kdybychom chtěli základní sémantické kategorie charakterizovat pomocí zvláštních termínů, rozhodli bychom se patrně v češ[114]tině pro označení významu v rovině elementárních textových jednotek (lexémů a morfémů), v rovině vyšších textových jednotek (počínaje větou) pro označení obsah, v rovině promluvové pro označení smysl.

Podobné terminologické možnosti má i němčina: českému význam odpovídá v němčině Bedeutung, za obsah má němčina Inhalt, za smysl Sinn. V angličtině by bylo možno bez potíží vyjádřit rozdíl mezi významem a smyslem (meaning sense), potíže jsou tu s obsahem, angl. content se jen částečně kryje s českým obsah a něm. Inhalt. Podobná situace je i ve francouzštině, kde českému význam odpovídá signification, smyslu sens, ale obsah jen částečně kryje franc. contenu. V ruštině se nabízí jako ekvivalent za význam značenije, za obsah soderžanije, za smysl by bylo možno volit podobně znějící slovo ruské (smysl), ale dosavadní úzus se ještě s českým a německým dosti značně rozchází.

Existujících terminologických možností se dosud plně nevyužívá ani v češtině, ani v němčině. Německá literatura lingvistická je zatížena směšováním slov Bedeutung a Inhalt. Lingvisté zdůrazňující důležitost významové stránky mluvnických prostředků mluví o „inhaltbezogene Grammatik“. Neztratila by však celá věc na originálnosti, kdyby se mezi významem a obsahem přesněji rozlišovalo?[1] Běžnější je v němčině významová diferenciace Bedeutung a Sinn. Podobně jako v češtině slova smysl užívá se německého Sinn hlavně tehdy, když jde nikoli pouze o obsahovou náplň nějakého textu (projevu), ale také o jeho funkční určení. Smysl projevu není dán jen obsahem, ale také různými faktory dalšími (např. situací, společenskými vztahy atd.). Smysl různých projevů např. sympatií bývá často úplně jiný než v tom, co je v nich explicitně vyjádřeno. Německé Sinn odpovídá českému smysl také v slovních spojeních, jako je např. smysl dějin, smysl revoluce, smysl jubilejních oslav atd. V takových případech je již úplně jasno, že nejde o sémantickou kategorii vázanou jen na jazykové prostředky. Že však přesto o sémantickou kategorii skutečně jde, není snad třeba dokazovat. V češtině se slova smysl užívá také jako synonyma pro význam, zčásti archaicky, zčásti ve frazeologickém zapojení („v tomto smyslu slova“); podobně je tomu i v němčině.

V německé literatuře logické se od dob Fregeho užívá slova Sinn v protikladu k Bedeutung ještě v jiném významu a tato specifikace bývá různým způsobem napodobována i v jiných jazycích. Důvody pro své rozlišování mezi Bedeutung a Sinn vyložil Frege v článku, který vyšel r. 1892 a bývá v logických pracích velmi často citován.[2] Na začátku svého článku Frege ještě oba výrazy směšuje (říká např.: „Derselbe Sinn hat in verschiedenen Sprachen, ja auch in derselben, verschiedene Ausdrücke“ (s. 40), ale podle rozlišování, které navrhuje, čekali bychom tu místo slova Sinn slovo Bedeutung). Význam slova Bedeutung je Fregovi jako předmětný poukaz (v tomto významu se nověji v logice užívá výrazu denotace), a to především u vlastních jmen.[3]

Fregeho pojetí je vyjádřeno v této větě: „Die Bedeutung eines Eigennamens ist der Gegenstand selbst, den wir damit bezeichnen; die Vorstellung, welche wir dabei haben, [115]ist ganz subjektiv; dazwischen liegt der Sinn, der zwar nicht mehr subjektiv wie die Vorstellung, aber doch auch nicht der Gegenstand selbst ist.“

To, co se zde říká o rozdílu mezi významem (Bedeutung) a představou (Vorstellung), je jasně namířeno proti sémantickému psychologismu. Ale u pojmenovacích jednotek samých (tj. mimo textovou jejich platnost) není psychologická interpretace dobře možná.[4] O tom, že jednotlivci mají o věcech různé názory, sotva kdo bude pochybovat; tyto rozdíly také nebude nikdo chtít zachycovat v lingvistických popisech. Jiná je již situace u výpovědí, zvláště jde-li o jejich pravdivost. Proti noetickému psychologismu se muselo bojovat a různé jeho přežitky nejsou dosud ve filosofické literatuře žádnou vzácností.[5]

Rozdíl mezi významem (Bedeutung) a smyslem (Sinn) v rovině pojmenování vyložil Frege na příkladě výrazů večernice (Abendstern) a jitřenka (Morgenstern), jež bývají považovány za dvě nebeská tělesa, ve skutečnosti však jde v obou případech o jednu a tutéž planetu (Venuši). Podle Fregeho mají obě tato slova stejný význam (denotaci), ale různý smysl. Smysl „se vyjadřuje“ (drückt sich aus), význam „se označuje“ (wird bezeichnet).[6] Smysl je to, co patří do jazyka, co pochopí každý, kdo rozumí danému jazyku, význam není již tak jednoznačný.[7] Rozdíl mezi významem a smyslem chápe Frege šíře, než by z případů typu jitřenka - večernice mohlo vyplývat; mohly by tu nastat interpretační spory. V žádném případě by se však nedošlo k ospravedlnění užití slova Sinn v této neobvyklé sémantické specifikaci. Logikové i lingvisté se pokoušejí rozdíl mezi Fregeho smyslem a významem vyjádřit pomocí jiných výrazů; za význam se užívá, jak již bylo řečeno, nejčastěji výrazu denotace, slovo smysl se někdy nahrazuje slovem designace, s tím se však kříží užívání tohoto slova v platnosti ‚denotace‘ (v. výše pozn. 4).[8]

[116]Celý tento sémantický problém se samozřejmě nevyřeší tím, že poopravíme Fregeho terminologii. Jádro otázky je v tom, že je tu důležitá sémantická kategorie vyššího stupně, pro kterou budeme muset hledat vhodné označení, jestliže obětujeme slovo smysl pro platnost jinou. Je tu však ještě třeba upevnit postavení termínu obsah (něm. Inhalt). Co se tím získá v teorii překladu, vyplývá jasně z výkladů J. C. Catforda (v knize A linguistic Theory of Translation, Oxford 1965).

Catford vychází ze všední skutečnosti, že se jazyky po stránce významové od sebe velmi liší; dělá z toho závěr, že překlad nelze definovat na základě významu, ať jde o významy lexikální nebo gramatické či obojí dohromady. Navrhuje proto definovat překlad jako nahrazení textového materiálu v jednom jazyce ekvivalentním materiálem v jiném jazyce (the replacement of textual material in one language by equivalent textual material in another language, s. 20). K této definici dodává Catford nejdříve vysvětlení týkající se výrazu „textual material“. Je jím prý zdůrazněno, že za normálních podmínek nebývá úplnost textu ve výchozím jazyce (SL = Source Language), jež je nahrazována ekvivalenty jazyka cílového (TL = Target Language). Catford rozlišuje přitom úplný překlad (full translation) od částečného překladu (partial translation): „In a full translation the entire text is submitted to the translation process: that is, every part of the SL text is replaced by TL text material. In a partial translation, some part of the SL text are left untranslated: they are simply transferred to and incorporated in the TL text“ (s. 21). Vedle toho rozlišuje Catford ještě totální a omezený překlad (total — restricted translation); totální překlad zahrnuje mluvnici, slovník i zvukovou (grafickou) stránku jazyka.

O ekvivalentnosti mluví Catford určitě se zřetelem k prvkům textu a jen neurčitě se zřetelem k ekvivalenci textové. Nemůže být pochybnosti o tom, že v teorii překladu má i otázka dílčí ekvivalence své místo. V běžném překladě však záleží jen na těch prvcích, které se podílejí na výstavbě obsahové stránky textu. Máme-li překládat např. srbocharvátské pada kiša (‚prší‘) do češtiny jako zprávu (informaci) o určitém přírodním ději, vůbec nezáleží na tom, aby byla v překladě zachována dvojčlennost věty, aby se přihlíželo k tomu, že substantivum překládaného textu je ženského rodu atd. Situace se však radikálně změní, máme-li do němčiny přeložit českou větu koupila jsem to včera. Přeloží-li se jednoduše ich kaufte es gestern, není to překlad co do obsahu ekvivalentní, protože tu chybí důležitá informace o rodu mluvčího (pokud ovšem není zřetelně dána kontextem). Není ovšem snad ani třeba dodávat, že např. ve větě kniha se už našla na gramatickém rodu subst. kniha vůbec nezáleží.[9]

Poměr dílčích významů k obsahu textu se nedá vyjádřit jednoduchými pravidly.[10] Docela zvláštní je tento poměr v textech, v nichž je nějak aktualizována formální stránka jazyka; s tím bývá spojeno oslabení kontextové vazby slov a významů gramatických. Rozdíl mezi kontextovým významem a významem celkovým bývá spatřován ve specifikaci. Velmi často bývá v textu aktualizována jedna z funkčních možností (mluví se např. o určitém předmětu, a ne o celé třídě nebo zase naopak je řeč o třídě, a nikoli o jejích členech). Ale obsah textu může být konstruován také tak, že se v něm významová neurčitost nebo [117]víceznačnost stává relevantní. Významová dvojznačnost je konstitutivní součástí obsahu např. v hádankách, kalamburech atd. Víceznačný může být také celkový obsah při jednoznačnosti všech jeho významových elementů (např. v alegoriích).

Symbolické významy tvoří důležitou složku v uměleckých textech, počínaje výtvory folklórními; ale již u nich jsou velké nesnáze při určování symbolických složek obsahu. Do literárních výtvorů přechází širokým proudem symbolika psychického „podvědomí“, jejíž vědecké poznání je dosud v plénkách. U mnohých výtvorů světové literatury se názory odborníků rozcházejí, je-li jejich obsah konstruován na základě přímých nebo symbolických významů. O kulticko-symbolický výklad obsahu pohádek podle sbírky Perraultovy se pokusil francouzský folklorista P. Saintyves v obsáhlé práci z r. 1923[11] (pohádku o Červené Karkulce např. považuje za obrazné vyjádření jarního rituálu o vítězství jara nad zimou).

O podobný výklad nejstarších českých legend se pokusil Z. Kalandra v knize České pohanství (1948; srov. SaS 11, 1948, 35). Kalandra si zde staví dvojí cíl: jednak dokazuje neautentičnost „historického“ obsahu legend, jednak hledá v legendách pod vrstvou explicitních významů obrazné, z nichž se dá rekonstruovat pohanský kalendářní rituál, neobratně adaptovaný pro potřeby křesťanské agitace. To je ovšem interpretace úplně libovolná, pro niž se v zachovaných textech nenajdou žádné spolehlivé opory. U textů folklórních je již situace jiná a interpretace v duchu Saintyvovy teorie nejsou dosud ve světové folkloristice žádnou zvláštností.[12]

Zvlášť výmluvný je případ s Gogolovým „rozuzleným“ Revizorem. Toto Gogolovo drama je především dobové zrcadlo, kritika úplatkářské byrokracie a pletichářství. Drama bylo přijato s rozpaky a z vyšších kruhů se ozývaly hlasy, že jde o kritiku celého státního systému. Za těchto okolností si Gogol sám uvědomil, že drama říká víc, než sám říci chtěl; proto se pokusil vyložit smysl své sžíravé satiry alegoricky.

Napsal „Rozuzlení“ (Razvjazka Revizora), v němž herci Ščepkinovi, který hrál v prvních představeních městského hejtmana, dává pronést tato slova: Podívejte se na město zobrazené v komedii a uvidíte, že je to i naše duševní město, které je „v každém z nás“. Taškářští úředníci v něm působící, to jsou naše vášně, okrádající pokladnici naší vlastní duše. Domnělý revizor Chlestakov, kterého úředníci klamali a byli jim sami oklamáni, je ‚lehkomyslné svědomí světské, prodejné, podvodné svědomí‘, které snadno podplatí ‚naše vlastní vášně v duši naší přebývající‘. Skutečný revizor, kterého oznamují na konci komedie, je naše procitlé svědomí, které nás nutí najednou a rázem prohlédnout otevřenýma očima na sebe samotné. Před tímto revizorem se nic neskryje.[13]

O tom, že jde o pokus alegorizovat drama ex post, nemůže být pochyb. Sporné může být jen to, do jaké míry je to projev upřímné snahy zmírnit účinky satiry (počátek známého zvratu v Gogolově smýšlení), nebo jen taktický manévr, kterým mělo být ulehčeno postavení dramatu a autora samého před oficiálními kruhy. Ve světové literatuře je nemálo textů, o něž se vedou spory, vyčerpává-li se jejich obsahová náplň jen tím, co je v nich vyjádřeno [118]explicitně, nebo obsahují-li ještě vedle toho nápovědi něčeho jiného. Někdy se musí prostě počítat s možností dvojí nebo víceré interpretace, o jejich realizacích může rozhodovat společenská situace, dobové podmínky i individuální dispozice čtenáře. Netýká se to jen textů uměleckých, podobné interpretační osnovy mívají i texty filosofické, náboženské aj. Sémantika textů a teorie interpretace tu stojí před úkolem zjišťovat, jaké jsou obecné podmínky textové víceznačnosti. Úkolem vědy je také budovat hráze proti interpretační zvůli.

Symbolické významy v uměleckých textech častěji slouží jen k vytvoření zvláštního koloritu, k vyvolání neurčitých představ o tajemné motivaci děje apod. K takovým textům patří např. Máchův Máj, o jehož symbolice je již obsáhlá literatura. Mukařovský ukázal v studii Genetika smyslu v Máchově poesii,[14] jak se rozmanitým způsobem přímé a přenesené významy podílejí na obsahové výstavbě textu.[15] Přenesený a obrazný smysl mívají u Máchy nejen slova (pojmenovací jednotky), ale také „vyšší jednotky významové, totiž motivy a jejich shluky“ (Kapitoly III, s. 242n.). V rovině obsahové je pro Máchovu poetiku příznačná oscilace mezi snem a skutečností. U Máchy je to „jen speciální projev obecnějšího směřování k oscilaci mezi vlastním a obrazným významem, zasahující všechny významové jednotky, počínajíc slovem a konče celým tématem (tamtéž, s. 243).

Jedna z Mukařovského studií o Máchovi nese příznačný název Dílo K. H. Máchy jako torso a tajemství (tamtéž, s. 231n., původně v Slavische Rundschau 8, 1936). Užíváním symbolických významů směřuje Mácha k vyjádření tajemných skutečností, nevyslovitelných představ o existenci člověka. V Máchově poezii se podle Mukařovského jisté obrazy, jako obraz poutníka, zmizelého dětství, noci, vlasti atd., „vracejí často v různých souvislostech s naléhavostí, jež z nich činí mnohem víc než příležitostná pojmenování: dodává jim platnosti symbolů znamenajících netoliko věc, kterou v daném případě — ať obrazně, ať přímo — naznačují, ale zároveň i cosi nevyslovitelného, jakési poslední tajemství“. „Toto nevyslovitelné“ tvoří spodní tón všech Máchových děl: vzhledem k němu stává se obrazem každé slovo a každá věta, nejen ty z nich, kterých je užito v přeneseném významu (Kapitoly III, s. 234).

Samozřejmě tu nejde jen o ojedinělou zvláštnost poezie Máchovy. Každá pravá poezie je zaměřena k tajemnu, k záhadám lidské existence, k symbolickým nápovědím toho, co se přímo zautomatizovanými prostředky lidské řeči vyjádřit nedá. Podobnými prostředky snaží se vyjádřit nevyslovitelné také např. francouzský básník Alain-Fournier v románě Le grand Meaulnes (1913), jak to ukázal anglický badatel St. Ullmann v knize The Image in the Modern French Novel (Cambridge 1960), kde je rozboru symboliky tohoto díla věnována zvláštní kapitola (The Symbol of the Sea in ‚Le Grand Meaulnes‘).

Není snad třeba zvlášť zdůrazňovat, jak složitá je sémantika takových textů. Na nich je možno ukázat, jak závisí na obsahových kvalitách textu celkový, [119]jen uměleckému dílu vlastní smysl. Zde nevystačíme s označením význam estetického znaku, již proto ne, že oblast estetična je mnohem širší než oblast umění. V umění jde již o novou sémantickou kategorii, přičemž i zde je ještě třeba diferencovat. Je přece vedle umění, které hluboce zasahuje člověka, které upravuje jeho vztah ke světu mocnými nárazy, také umění prosté, všední, prchavé, jehož účinky nepronikají povrchovou vrstvu psychiky. Je-li specifickým rysem každého estetického znaku „dávat člověku pocítit vztah mezi ním samým a skutečností“, „poukazovat ke všem skutečnostem, které člověk zažil a může ještě zažít, k celému univerzu věcí“,[16] platí to o umění v takové míře, že jde již v poměru k mimouměleckému estetičnu o novou kvalitu. V obou případech běží o znak sui generis, a tedy i o zvláštní kategorie sémantické. V umění jde zároveň o sémantickou polyfonii, jejíž funkční realizace není jen záležitostí psychického automatismu, předpokládá zvláštní disponovanost a aktivitu vnímatelovu. Jak patrno, došla moderní estetika k poznatku, že je třeba umělecké dílo chápat jako celistvý znak, jehož význam je něco podstatně jiného než obsahová náplň.[17] Jde tu tedy o zvláštní sémantickou kategorii, kterou by snad bylo možno označovat jako „umělecký smysl“.

Z povšechných konstatování o specifičnosti estetické či umělecké sémantiky by se však pro překladatelskou teorii nedaly vyvozovat ještě žádné důsledky. Teprve až se ukáže, že různé typy básnických děl realizují umělecký smysl různým způsobem, s různým psychickým ponorem a s různou intenzitou, teprve potom se může stát sémantika literárních textů východiskem pro řešení překladatelských otázek. K tomu však dnes máme daleko.[18]

O tom, že v překladě záleží nejen na obsahu, ale také na smyslu, nemůže být pochyb. Překladatel má mít jasno o tom, čeho se má překládaným textem dosáhnout, jaká reakce se od čtenářů nebo posluchače očekává, jakou společenskou či jinou funkci text má. Případy, kdy má překlad stejný smysl, stejné funkční určení jako originál, nejsou časté. Celkem jasná je funkční ekvivalence v případě, kdy je překlad nutným předpokladem dorozumívacího kontaktu mezi mluvčím a adresátem, tj. když někdo užívá jazyka, kterému adresát nerozumí, a překladatel, resp. tlumočník má dorozumění umožnit. Funkční ekvivalence originálu a překladu je v takových případech předpokladem realizace záměru mluvčího, ale splnit tento požadavek je často poměrně nesnadné.

Obsah našich poznámek lze stručně shrnout asi takto:

Sémantické problémy tvoří základ teorie překladu. Pro teorii překladu má základní důležitost sémantika textu. O poměru jednotek elementárních (lexémů, morfémů, syntagmémů) k významovým kategoriím textu ví se dosud jen málo. K vyjasnění těchto otázek mohou přispět překladatelské zkušenosti. Na druhé straně tím zase získá teorie překládání. Překlad reprodukuje vý[120]znamy textové (obsahové) a významy elementárních jednotek jen potud, pokud se přímo podílejí na významové výstavbě textu. Pro odlišení sémantických kategorií textu od elementárních významů vytvářejí si jazyky spontánně terminologii. V češtině se užívá slova obsah v podstatě jen pro označení významové náplně textových jednotek počínaje větou. Podobné poměry jsou i v jiných evropských jazycích; češtině je po této stránce blízká např. ruština (soderžanije) a němčina (Inhalt). Od textového obsahu je třeba odlišovat ještě smysl textu. Je to sémantická kategorie textová, která se vztahuje k textu jako celku (popřípadě také k částem textu v jejich poměru k celku). Smysl jako zvláštní kategorie sémantická jeví se zřetelně zvláště u textů uměleckých, kde je smysl těsně spjat s jejich celostním charakterem znakovým.[19]

 

R É S U M É

Textsemantik vom Standpunkt der Übersetzungstheorie

Die semantische Problematik gehört zum Kern der Übersetzungstheorie. Grundlegend ist für die Theorie der Übersetzung die Semantik der Texteinheiten (mit dem Satze beginnend) und der Texte überhaupt. Bei den selbständigen Texten (Nachricht, Abhandlung, Roman usw.) handelt es sich um semantische Kategorien höheren Grades. Gewöhnlich spricht man in solchen Fällen vom Textinhalt. Es ist aber nützlich außerdem noch zwischen Inhalt und Sinn zu unterscheiden. Der Sinn des Textes ist eng mit der funktionellen Bestimmung verknüpft. Der Unterschied zwischen dem Inhalt und dem Sinn tritt besonders klar bei den künstlerischen Texten hervor. Die semantische Problematik der Texte wurde bisher in der Fachliteratur nur wenig berührt. Mehr als in der Sprachwissenschaft ist in dieser Hinsicht in der Literaturwissenschaft geleistet worden. Vom Standpunkt der Übersetzungstheorie ist der Fortschritt auf dem Gebiet der Textsemantik sehr erforderlich.


[1] O této otázce připravuji podrobnější výklad.

[2] G. Frege, Sinn und Bedeutung, Ztschr. für Philosophie und philos. Kritik, N. F. 100, 1892, 25—50 (v souboru Funktion, Begriff, Bedeutung, Göttingen 1962, s. 38—63); srov. zde v čl. Mlezivově Problém označování a vyjadřování v logické sémantice, SaS 28, 1967, 46—52.

[3] Vlastní jméno (Eigenname) je podle Fregeho každé pojmenování, které označuje jednotlivinu, tedy nejen vl. jména v tradičním slova smyslu (i opisy jako „vítěz v bitvě u Slavkova“), nýbrž i výrazy jako náš pes, tato tužka apod. [S tím nelze souhlasit. Hk]

[4] Výklady v příručkách logiky mají někdy termíny zavádějící, zvl. lingvisty. Např. v Moderní logice, kterou vypracoval O. Zich s kolektivem spolupracovníků (Praha 1958) se rozlišuje slovo (znak), předmět (označená věc, designát; podle úzu u nás i jinde převládajícího bylo by lepší mluvit o denotátu) a myšlenka předmětu (význam). Zde musí vyvolat námitky lingvisty protiklad znak význam (význam je nedílnou součástí znaku, lépe by bylo rozlišovat výrazovou a významovou stránku znaku). Docela neobvykle je v platnosti významu užito označení myšlenka. V češtině se tohoto slova užívá zpravidla tam, kde jde o významový komplex vyjádřený větou nebo několika větami. Slovník spisovného jazyka českého (I. díl, Praha 1960, s. 1308) uvádí čtyři dílčí významy slova myšlenka, ale žádný nelze vztahovat na slovní významy v obecném smyslu význam, a to tyto: 1. myšlení, přemýšlení atd.; 2. idea, zásada atd.; 3. nápad, úmysl, záměr; 4. obsahová stránka, téma atd. Slova myšlenka se tedy v Moderní logice užívá neobvykle ve významu ‚představa‘. To je také přímo řečeno ve výkladu významového vztahu: Slovo Praha má význam; významem slova Praha je myšlená Praha (představa Prahy). Neobvyklé užití slova myšlenka je v Moderní logice dáno závislostí na knize C. K. Ogden - I. A. Richards, The Meaning of Meanings (srov. vyd. z r. 1947, s. 11).

[5] Frege užíval označení Bedeutung také ve vztahu k větám; významem (Bedeutung) věty byla mu její pravdivostní hodnota (Wahrheitsbegriff), srov. cit. soubor jeho statí, s. 46.

[6] V uved. souboru s. 44: „Wir drücken mit einem Zeichen, dessen Sinn aus und bezeichnen mit ihm dessen Bedeutung.“

[7] „Der Sinn eines Eigennamens wird von jedem erlasst, der die Sprache oder das Ganze von Bezeichnungen hinreichend kennt, der er angehört; damit ist die Bedeutung aber, falls sie vorhanden ist, doch immer mehr einseitig beleuchtet. Zu einer allseitigen Erkenntnis der Bedeutung würde gehören, dass wir von jedem gegebenen Sinne sogleich angeben könnten, ob er zu ihr gehöre. Dahin gelangen wir nie.“

[8] U nás užívá např. L. Tondl za Fregeho Bedeutung slova denotace (srov. jeho knihu Problémy sémantiky, Praha 1966, s. 20), za Sinn ponechává smysl. Jestliže však přijímá z Kotarbińského sloveso značit v platnosti ‚mít smysl‘, pak by měl být v tomto rozlišování důsledný a volit za smysl výraz označení; srov. čl. Mlezivův zde, s. 46n.

[9] Gramatický rod, i tam, kde je jen formální záležitostí bez věcného významu, může se stát za určitých okolností součástí obsahu (např. při poetických personifikacích).

[10] Srov. K. Hausenblas, Über die Bedeutung sprachlicher Einheiten und Texte, Travaux linguistiques de Prague 2, Praha 1966, 59—89.

[11] Les contes de Perrault et les récits parallèles, Paris 1923. Perraultovy texty nejsou ovšem autentické texty folklórní.

[12] V lidových pohádkách hledali zbytky starobylých mýtů (vlastně návratem k jejich starému mytologickému výkladu z pol. 19. stol.) ve dvacátých letech také někteří badatelé sovětští — rovněž neprávem, patřil k nim i N. Marr a někteří jeho stoupenci.

[13] Srov. např. J. Máchal, Slovanské literatury II, Praha 1925, s. 451.

[14] Původně v sborníku Torso a tajemství Máchova díla (Praha 1938, s. 239—310).

[15] Slovo smysl, jehož je užito v názvu studie, má spíše platnost našeho obsahu. Mukařovský se označení obsah vyhýbal, protože bylo nevhodným užíváním v literární vědě znehodnoceno. Užívalo se ho i dosud často ještě užívá (podobně jako něm. Inhalt) k označení dějové osnovy literárního díla; v tomto významu se u nás již prosadilo označení syžet (příklonem k ruskému úzu). V platnosti našeho ‚obsahu‘ užívá se také označení téma (též u Mukařovského).

[16] J. Mukařovský, Studie z estetiky, Praha 1966, s. 56. Srov. též Kapitoly z české poetiky I, 1948, s. 17n. Jako znak jeví se umělecké dílo podle Mukařovského nejen v poměru k „označované“ realitě (tou je veškerá skutečnost jako objektivní danost i jako lidská empirie), ale také ve vztahu k tvůrci a společnosti.

[17] To vyplývá celkem jasně již z citovaných slov Mukařovského. V jeho pracích se však najdou i místa, z nichž by se dala vyvozovat totožnost celkového významu uměleckého díla s úhrnem částečných významů (např. Kapitoly I, s. 22).

[18] I v pracích, jako je např. Theorie der Texte od M. Benseho (Köln 1962), jež má tak mnohoslibný název, je vlastní sémantice textů věnováno málo pozornosti. Se sémantickou teorií textů souvisí tzv. obsahová analýza (content analysis).

[19] Problém překladu uvádí do souvislosti s dichotomií Bedeutung-Meinung E. Koschmieder v stati Das Problem der Übersetzung, Carolla Linguistica. Festschrift Ferd. Sommer, Wiesbaden 1955, s. 120—128; též v Koschmiederově sborníku Beiträge zur allgemeinen Syntax, Heidelberg 1965, s. 107—115.

Slovo a slovesnost, volume 28 (1967), number 2, pp. 113-120

Previous Zdeněk Hampl: Nové centrum obecné a aplikované jazykovědy v Portugalsku

Next Tatiana Slama-Cazacu: Quelques remarques sur l’objet et la méthodologie de la psycho-linguistique, et sur les possibilités d’application