dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Konsonantická spojení na akustickém spektru

Jiřina Novotná

[Articles]

(pdf)

Сочетания согласных в акустическом спектре / Les jonctions consonantiques sur le spectre acoustique

V této studii věnujeme pozornost výzkumu akustického charakteru konsonantických skupin v češtině, a to z hlediska hodnocení akustického trojrozměrného spektra, v našem případě sonagramu nebo spektrogramu.[1]

Vycházíme ze souvislých mluvených projevů, především z nahrávek rozhlasových besed zařazovaných ve večerních pořadech pod názvem „Přemýšlejte s námi“.[2] Vycházíme-li při zpracování hláskových skupin ze souvislého mluveného projevu, jsme v jisté nevýhodě. Jak známo, nedochází v plynulé řeči k dokonalému proběhnutí všech tří základních fází hlásek, ale většinou se intenze následující hlásky překrývá s detenzí nebo i tenzí hlásky předcházející, a to platí nejen v rámci jednoho slova, ale i na mezislovních předělech. Dochází tedy k jistému splývání hlásek, ale nevycházíme ze situace do jisté míry umělé.

Z hlediska hodnocení relevantních rysů jednotlivých fonémů na základě akustického spektra je nutno si uvědomit, že jinak vypadá spektrum hlásky v umělé kombinaci konsonant + vokál nebo vokál + konsonant a jinak v přirozené slabice v souvislé řeči. Akustický charakter hláskových skupin se mění také podle pozice, jakou skupina zaujímá v slově, tj. podle toho, [150]zda je uvnitř slovního základu, na morfologickém švu nebo na mezislovním předělu. Provádíme-li soustavný rozbor souvislého mluveného projevu, vidíme, jak jazykové jevy mají v poměru k vlastní realizaci povahu potenciální reality; slabika, slovo nebo mezislovní předěl mohou být někdy jen potenciální.[3]

Jako potenciální se rovněž projevuje neutralizace protikladu, protože v souvislém mluveném projevu má velkou úlohu asimilace, která je ovšem formou „realizace“ neutralizace.

K neutralizaci protikladu znělosti dochází například zásadně vždy před pauzou, před rázem a před neznělými souhláskami. Mnohem složitější je situace tam, kde je výslovnost plynulá a kde se mezislovní předěl téměř nebo vůbec nerealizuje. O realizaci mezislovního předělu, který v řadě případů ovlivňuje neutralizaci protikladu, rozhoduje pak samo členění souvislé řeči: mluvní tempo, umístění logických a vdechových pauz aj.

Tyto faktory nám přirozeně výzkum hláskových skupin na základě souvislých mluvených projevů ztěžují. Na druhé straně nám však umožňují získat obraz, jak se jednotlivá spojení skutečně realizují.

V této studii nám jde především o postižení těch akustických rysů, jež odlišují typ jednoho konsonantického spojení od jiného.

V úvodu ještě poznamenávám, že jsem si vědoma té skutečnosti, že určité akustické rysy, které konsonantická skupina na akustickém spektru vykazuje a kterými se liší od jiné, nemusí být v souladu s percepcí nebo s průběhem percepce této skupiny posluchačem. Na otázku, které akustické rysy konsonantického spojení jsou z hlediska jeho vnímání relevantní a které nikoli, mohly by nám do jisté míry odpovědět percepční subjektivní testy; ty by, vzhledem k značné vzájemné kombinační schopnosti českých konsonantických fonémů a i k různorodosti konsonantických spojení, musely být rovněž značně rozsáhlé a různorodé.

 

I. Identifikace konsonantů na akustickém spektru

Dříve než přistoupíme k vlastnímu předmětu našeho výzkumu, k hodnocení konsonantických spojení na základě akustického spektra, podívejme se, jak vypadají základní typy českých konsonantů v intervokalické pozici.

Především je třeba uvést, že důležitou složkou pro čtení konsonantů z akustického spektra nejsou jen samy příznakové rysy jednotlivých kategorií konsonantů, jako je např. pauza před explozí u explozív nebo periodická šumová oblast u frikativ. Důležitou složkou je přechod F2 konsonantu k F2 následujícího vokálu. Tento přechod bývá označen jako lokus.[4] Jde o tu frekvenční oblast konsonantu, která úběžně navazuje na F2 následujícího vokálu. Tato přímá závislost konsonantů na následujícím vokálu je dána samým těsným sepětím konsonantu s vokálem, jak na to ukazuje např. A. Skaličková ve svých statích o slabice.[5] Vokál zasahuje nejen detenzi předcházejícího konsonantu, ale i velkou část jeho tenze. O tom se lze přesvědčit i při artikulaci. Skaličková uvádí příklady kombinace veláry k s vokály v slabikách ki, ku, kdy už při přípravě [151]k artikulaci těchto spojení se retní štěrbina zaostřuje nebo zaokrouhluje ještě před jejich vyslovením.

S tímto frekvenčním úběžníkem se však setkáváme nejen ve spojení konsonantu s vokálem, ale i naopak. Tento zjev můžeme sledovat i na průběhu F2 vokálu k následujícímu konsonantu, patří-li tento konsonant téže slabice (např. v prefixech před-, pod-, kde po alveolárním d následuje palatální ň), čímž naše výsledky potvrzují i vývody Romportlovy (srov. pozn. 4, s. 82). Ovšem spojení vokál + konsonant není tak těsné jako spojení opačné, zejména jde-li o explozívy, které jsou na spektru charakterizovány pauzou před explozí. Ale i zde F2 vokálu směřuje úběžně k F2 následujícího konsonantu. Přechod F2 konsonantu k F2 následujícího vokálu je důležitý nejen pro identifikaci jednotlivých kategorií explozív, ale i frikativ.

Podle příznakových rysů konsonantů, jak je můžeme pozorovat na akustickém spektru, rozčleňujeme konsonantické fonémy na tři kategorie: a) na explozívy, b) na frikativy a afrikáty, c) na nepárové konsonanty.

Explozívy. Základním rysem explozív je pauza před explozí a vlastní krátká exploze. Palatály ť, ď se liší od t, d delším trváním exploze, která někdy nabývá šumového charakteru. Veláry k, g se od ostatních explozív odlišují velmi krátkou explozí, pokud ovšem nejde o konsonant k ve finální pozici, kde jsme zaznamenali explozi prodlouženou.

Frikativy. Základním rysem sykavek s, z, š, ž je šumová oblast s vysokou intenzitou šumu na vyšších frekvencích. Charakteristickým rysem zbývajících frikativ h, ch, v, f je šumová oblast v porovnání se sykavkami velmi malé intenzity a nižší frekvence.

Z hlediska identifikace akustického spektra jsou z frikativ nejobtížnější labiodentály f a v. Jejich akustický obraz je velmi proměnlivý podle pozice, jakou zaujímají v slově. Jejich šumová oblast je velmi slabě zřetelná, zejm. v iniciální pozici v slově před vokálem a někdy i před explozívou. Rovněž frekvenční rozsah šumové oblasti obou frikativ je velmi variabilní a značně závisí na hláskovém okolí. U některých mluvčích jsme zaznamenali frekvenční oblast šumu u f ve finální pozici v slově velmi podobnou co do frekvenčního rozsahu šumové oblasti sykavek; šumová oblast labiodentály f měla přirozeně slabší intenzitu než u sykavek. Dále jsme konstatovali, že šumová oblast labiodentál f i v se v postavení před sykavkami velmi často přizpůsobuje do jisté míry jejich frekvenčnímu rozsahu: hranice mezi oběma konsonanty je někdy vyznačena pouze zesílením intenzity šumové oblasti sykavek.

Ke kategorii sykavek bychom mohli ještě podle jejich akustického charakteru zařadit i afrikáty, pro něž je charakteristická rovněž šumová oblast, projevující se menší intenzitou než u sykavek. Šumová oblast afrikát je také podstatně kratší. V iniciálním postavení před vokálem je šumová oblast afrikáty c viditelná jen ve výjimečných případech. Náznak exploze charakterizující afrikáty jakožto konsonanty polozávěrové se na spektru projevuje jen zřídka.

Nepárové. Společným znakem nepárových je jejich periodický charakter, přičemž u m, n, ň převažuje charakter explozívní, u j, l, r charakter vokalický. Poněkud stranou obou skupin stojí konsonant ř.

Nazály m, n, ň se od ostatních explozívních konsonantů liší tím, že explozívní charakter se u nich projevuje jen v některých pozicích, např. v po[152]stavení intervokalickém a iniciálním. Naproti tomu je celá řada pozičních variant nazál, které jsou velmi často charakterizovány právě nepřítomností exploze. Jde zejména o finální pozici nazál m, n v slově (palatála ň si u řady mluvčích ve finální pozici explozi zachovává), nebo o poziční varianty nazály n před sykavkami, afrikátami, labiálami, alveolárami a velárami.

Nejvýraznější vokalický charakter ze všech nepárových má frikativa j, to se mj. projevuje třemi výraznými formantovými oblastmi na spektru. Periodický charakter je rovněž příznačný pro sonory r a l.

U konsonantu ř, který se z řady nepárových vymyká existencí dvou variant, znělé a neznělé, je periodický charakter značně oslaben a projevuje se jen u znělé varianty. Charakteristickým znakem vibranty r a obou variant ř je přerušovaný charakter spektra. Na rozdíl od vibrantního r jsou však vibrace obou variant ř na spektru v souvislé řeči jen velmi těžko a zřídkakdy rozeznatelné. Šumová oblast ř připomíná značně šumové oblasti tupých sykavek,[6] ovšem šumová oblast konsonantu ř, zejména v intervokalické pozici, bývá velmi často ve směru frekvenční osy rozčleněna ve dvě až tři oblasti, což je velmi dobře patrno na sonagramech Isačenkových. Šumová oblast znělé varianty ř následuje vždy s jistým opožděním za její oblastí periodickou.

 

II. Znělost a kvantita

Jisté obtíže působí určování znělosti a znělostní asimilace na základě akustického spektra. Přitom znělosti je třeba věnovat zvláštní pozornost, protože znělostní korelace je jedním z nejvýraznějších rysů českého konsonantického systému. Znělostní asimilace je pak jedním z případů dalšího závážného jevu v češtině, neutralizace znělosti.

Určování znělosti a znělostní asimilace není možné pouze cestou objektivní analýzy akustického spektra.

R. Jakobson[7] určuje konsonantický protiklad znělost—neznělost na základě přítomnosti nebo nepřítomnosti periodické oblasti o nízké frekvenci na akustickém spektru hlásky. Avšak tato periodická oblast nízké frekvence, která nám signalizuje přítomnost základního tónu, neprojevuje se na akustickém spektru vždy u všech konsonantů a u všech mluvčích.

Při zjišťování znělosti musíme nutně spektrální analýzu konfrontovat s poslechem. Znělost můžeme spolehlivě zjišťovat poslechem postupujících segmentů pomocí segmentátoru. Bezpečně ji slyšíme u explozív, a to i při poslechu delších segmentů (o trvání 0,26 sec). U frikativ nás někdy může mýlit to, že např. ve spojení náš národ [nážnárot] slyšíme na mezislovním předělu několikrát ž, ale těsně před nástupem nosovky zaznění š. Tento jev je snadno vysvětlitelný, srovnáme-li poslechovou analýzu se sonagramy těch spojení, kde je ona periodická nízká frekvenční oblast nad samou časovou osou zřetelná. Znělost totiž ve většině případů nastupuje již v průměru 50 ms před nástupem vlastní hlásky. U frikativ, které mají přirozeně delší trvání než explozívy, slyšíme např. ve výše uvedeném případě před nástupem další hlásky již jenom zbytek šumu, který se kvalitativně neliší od neznělé.

[153]Při určování znělosti se znovu potvrzuje fakt, že i v moderní experimentální fonetice není možné se spoléhat pouze na analýzu objektivními metodami, ale že její podstatnou část je třeba provádět poslechem nebo alespoň poslechem prověřovat. Při sporných případech se však nespoléháme na vlastní pozorování, ale doplňujeme je skupinovými poslechovými testy, které pak zpracováváme statisticky.

Ovšem rozdíl mezi znělými a neznělými se na akustickém spektru neprojevuje jenom přítomností a nepřítomností periodické oblasti nízké frekvence. Známý fakt, že neznělé jsou vytvářeny s větší artikulační silou, obrazí se nám na akustickém spektru ve větší intenzitě šumu nebo exploze a v delším trvání neznělých (popř. v trvání sousedních vokálů delším u znělých, kratším u neznělých), jak lze vidět na sonagramu kombinací eze, ese (obr. 1).

Obr. 1

 

Avšak takto se projevující znělost lze poměrně snadno sledovat v umělých kombinacích hlásek, ale nikoli v souvislém mluveném projevu, kde intenzita šumu a časová dimenze je relativní a závisí zase značně na samých modulačních faktorech souvislé řeči.

Rovněž hlasivkové pulsy projevující se na akustickém spektru poměrně výraznými svislými liniemi se neobjevují zákonitě na spektru všech znělých konsonantů.

Zdá se, že poměrně nejspolehlivěji lze zatím objektivně zjistit znělost pomocí sonagrafické analýzy při použití úzkého filtru (45 Hz), který nám zdůrazní oblasti nižších frekvencí do té míry, že se nám ona nízká frekvenční oblast projeví na sonagramu téměř vždy.

[154]Zdá se, že pro identifikaci konsonantů na akustickém spektru není kvantita vokálů rozhodující. Rozdíl mezi krátkým a dlouhým vokálem se dá poměrně spolehlivě určit u dvojice i í. U ostatních vokálů se jejich obraz na spektru ve směru vertikálním nemění.

Rozdíl mezi dlouhými a krátkými vokály zjišťovala u nás B. Borovičková[8] na základě spektrogramů izolovaných výrazů, kde dvojice vokálů byla vždy ve stejném hláskovém okolí a lišila se pouze kvantitou. Zjistila, že změna v prvních dvou formantech, závažných pro identifikaci vokálu, není distinktivním rysem odlišujícím krátké vokály od dlouhých. Nejpodstatnějším rozlišujícím rysem je zde pravděpodobně rozdílné trvání vokálu, což je patrné na časové ose spektra; ovšem je třeba mít na zřeteli, že nikdy nejde o absolutní trvání vokálu, ale o trvání relativní, o vzájemný poměr mezi vokály dlouhými a krátkými.

Kvantitu vokálu na základě akustického spektra lze stanovit jen s obtížemi, cestou složitých porovnávání. Kvantita je do značné míry ovlivněna individuálním a věcným tempem řeči, mírou zachování mezislovního předělu, závisí na pozici vokálu v slově, na tom, zda se nachází v otevřené nebo zavřené slabice. Závisí dále na přízvuku; zejména v souvislém mluveném projevu je patrná tendence k vyrovnávání neutralizace kvantity v nepřízvučné slabice.

Na základě souvislých mluvených projevů lze ovšem vysledovat některé obecné tendence týkající se realizace kvantity. Naše pozorování potvrzují známou skutečnost, že délka vokálů se úměrně zkracuje s narůstáním počtu slabik v slově.[9]

Chlumský ovšem poukazuje i na to, že zkracování vokálů závisí nejen na počtu slabik v slově, ale také na míře významové závažnosti slova a na druhu vokálů: nejkratší bývají vokály í a ú, nejdelší střední vokál á. Toto poslední zjištění nám vysvětluje, proč se v souvislém mluveném projevu tak často zkracují vokály í a ú, zejm. ve finální pozici v slově, a to bez zřetele na to, zda jde o slabiku otevřenou nebo zavřenou, o slovo dvouslabičné nebo víceslabičné. V našem materiálu máme jen málo dokladů pro krácení absolutní, úplné, ale zato pro všechny mluvčí máme četný počet dokladů pro částečné krácení těchto vokálů, např. ve slovech myslím, dolů, vidím aj.

Tyto změny v kvantitě nejsou ovšem funkčně závažné. Ve spisovné češtině dochází ke změně nebo redukci kvantity většinou jen tam, kde to nesnižuje významovou zřetelnost.

 

III. Identifikace konsonantických spojení na akustickém spektru

Ve spojení konsonant + konsonant je zvláště nápadné především to, jak se konsonanty v různém konsonantickém okolí různě modifikují a jak se v menší nebo větší míře odlišují od svého základního typu v pozici intervokalické.

Z hlediska identifikace akustického spektra konsonantických spojení bychom mohli dvoučlenné konsonantické kombinace rozdělit na kombinace se spektrem a) konfluentním, b) nekonfluentním a c) polokonfluentním.[10]

[155]a) Kombinace se spektrem konfluentním: akustický tlak vytváří na spektru jednu kompaktní oblast exploze a šumu nebo jenom šumu. Pro oba konsonanty máme vždy jen jeden F2, v případě znělosti jednoho z nich nebo obou — jen jeden F0. Z hlediska artikulace zde intenze i tenze následujícího konsonantu prostupuje detenzi i tenzi předcházejícího.

b) Kombinace se spektrem nekonfluentním: každý člen spojení vytváří na spektru svoji vlastní samostatnou oblast exploze nebo šumu.

c) Kombinace se spektrem polokonfluentním: stojí mezi oběma kategoriemi. Spojení takových konsonantů je volnější než u kombinací se spektrem vysloveně konfluentním. Charakteristické oblasti obou členů spojení se sice do jisté míry prostupují, ale přesto jsou na spektru jasně ohraničené a rozeznatelné.

Do první kategorie můžeme zhruba zařadit všechny kombinace explozíva + frikativa a frikativa + frikativa (s výjimkou sonor), do druhé všechny kombinace explozíva + explozíva a frikativa + explozíva (opět s výjimkou sonor), do třetí spojení konsonantů párových s nepárovými, zejména spojení explozív a frikativ s neslabičnými i slabičnými variantami sonor.

Obecně lze ještě říci, že spojení je těsnější, nachází-li se v iniciální pozici v slově, uvnitř slovního základu nebo na morfologickem švu sufixovém; volnější, je-li na morfologickém švu prefixovém. Výjimku z tohoto pravidla tvoří pouze skupiny t + s, t + š a dále skupiny d + z, d + ž, které se na morfologickém švu prefixovém realizují velmi často v prvém případě jako afrikáty c, č, v druhém případě jako znělé varianty afrikát ʒ, ǯ.

Těsnost nebo volnost spojení na hranici dvou slov závisí přirozeně zase na tom, do jaké míry je nebo není realizován mezislovní předěl.

a) Příkladem kombinace se spektrem konfluentním jsou zejména spojení p + s, p + š. Na explozi labiály p bezprostředně navazuje frikativní šum sykavek, který se v této kombinaci pohybuje v poněkud nižším frekvenčním rozsahu, než bývá obvyklé v intervokalické pozici, někdy se naopak frekvenční rozsah exploze bilabiály přizpůsobuje frekvenčnímu rozsahu šumu sykavky (obr. 2 na s. 156).

Konfluentní spektrum mají dále spojení k + s, kdy na krátkou explozi veláry, která bývá v těchto spojeních jen zřídkakdy jasně zřetelná, navazuje šum sykavky. Frikativní šum sykavky se ovšem v této kombinaci pohybuje na podstatně nižších frekvencích, než je to obvyklé v pozici intervokalické; dosahuje nejvýše 7 kHz a má jen velmi slabou intenzitu.

Konfluentní je spektrum kombinací t + v, d + v v iniciální pozici v slově a skupiny d + v na morfologickém švu prefixovém. Náznak exploze, který se někdy vyskytuje v iniciální pozici u labiodentál, splývá s explozí alveoláry, [156]na niž bezprostředně navazuje frikativní šum labiodentály (frekvenční rozsah šumu bývá u jednotlivých mluvčích velmi proměnlivý). Zatímco oblast šumu frikativy v nebývá někdy v intervokalické pozici vůbec viditelná, v kombinaci s alveolárou je zřetelná téměř vždy. Zřetelná je šumová oblast zejména ve spojení s neznělou alveolárou.

V případě spojení d + v jsme u dvou mluvčích zaznamenali spektrum, které bychom hodnotili spíše jako polokonfluentní: bylo charakterizováno explozí alveoláry

Obr. 2

 

a společným F1 i F2, který uběžně přecházel k F2 následujícího vokálu, avšak mezi explozí a šumovou oblastí frikativy byl náznak pauzy.

Splynutí a kompaktnost výše uvedených spojení je zvláště výrazná v iniciální pozici v slově, což jistě souvisí s přízvukovými poměry v češtině. Poněkud volnější (nikoli nekonfluentní) je toto spojení na morfologickém švu prefixovém, zejm. při zvláštním zdůraznění předpony při pečlivé výslovnosti. Volnost a těsnost tohoto spojení se na spektru projeví jednak v trvání charakteristických akustických oblastí obou členů kombinace, jednak v slabém náznaku jejich ohraničení.

Konfluentní spektrum mají téměř všechna spojení frikativa + frikativa. Jde zejména o častá spojení dvou sykavek, která jsou na spektru charakterizována jedinou šumovou oblastí na vyšších frekvencích, projevující se značnou intenzitou. Ve spojeních z + ž a s + š jsme u některých mluvčích zaznamenali v horizontálním směru pozvolný pokles horní hranice šumu v průměru až o 2 kHz. Ve většině případů zůstávala však horní hranice šumové oblasti dvou spojených sykavek stejná.

Kombinace v + z, v + ž, f + s, f + š mají rovněž spektrum konfluentní, avšak na spektru se projevují celkem dvojím způsobem: (1) Šumová oblast [157]labiodentál f a v je zřetelná a její dolní mez se pohybuje kolem 2 kHz, horní je úměrná horní hranici frekvenční oblasti šumu sykavky: šum labiodentály i sykavky tvoří přitom jednu splývavou oblast. Pokud se u těchto kombinací projeví náznak exploze, šumová oblast na ni bezprostředně navazuje. (2) Druhým způsobem se projevují kombinace v + z a v + ž, které mají jeden společný F1, nad nímž se jakoby s malým opožděním projeví šumová oblast sykavky. Společný F1 je zřetelný v rozsahu v průměru 200—400 Hz. Obecně lze říci, že frekvenční rozsah šumu labiodentálních frikativ se v těchto kombinacích přizpůsobuje frekvenčnímu rozsahu šumu následující nebo předcházející sykavky. Náznak hranice mezi oběma konsonanty je dán rozdílem intenzity šumu: slabší pro obě labiodentály, silnější pro sykavky.

b) Konsonantické kombinace, jejichž spektrum bychom označili jako nekonfluentní, jsou, jak již bylo řečeno výše, v zásadě dvojího druhu: spojení dvou explozív a spojení frikativy s následující explozívou. Volnost tohoto spojení je dána samým charakteristickým rysem explozív, totiž pauzou před explozí.

Spojení dvou explozív (např. p + t, k + t; vzájemná kombinační schopnost explozívních konsonantů je však v češtině značně omezena) je charakterizováno především dvěma pauzami, a to před explozí každého z nich, přičemž exploze prvního členu spojení bývá často oslabena do té míry, že není na spektru zřetelná.

Spojení frikativy s explozívou je charakterizováno vždy vlastní samostatnou šumovou oblastí frikativy, pauzou před explozí a vlastní explozí explozívy. Charakteristické oblasti obou konsonantů jsou v těchto spojeních zachovány ve všech pozicích v slově.

c) Do kategorie konsonantických spojení, jejichž spektrum označujeme jako polokonfluentní, zařazujeme dva druhy kombinací: spojení explozívy a slabičné i neslabičné varianty sonory a spojení frikativy s neslabičnou i slabičnou variantou sonory.

V prvém přínadě je spojení volnější, mezi explozívou a neslabičnou variantou sonory se někdy objeví krátká pauza před sonorou; v případě znělých explozív je F0 i F1 společný pro oba konsonanty. V druhém je spojení těsnější, protože šumová oblast frikativy se vždy do jisté míry prostupuje s periodickými oblastmi sonor. V obou případech si však oba členy konsonantického spojení zachovávají své vlastní, jasně ohraničené charakteristické oblasti. U znělých frikativ je F1 rovněž společný (obr. 3 na s. 158).

Polokonfluentní spektrum mají tyto kombinace pouze v pozici uvnitř slova; na mezislovním předělu i tehdy, je-li velmi oslaben, bývá pauza před sonorou. Někdy se před neslabičnými variantami sonor v iniciální pozici ve slově objeví začátek jakoby s rázem, — i když ráz je zde slabší, méně zřetelně ohraničený než před vokály.

Mezi oběma členy spojení, nacházejí-li se uvnitř slova, se na spektru projeví vždy jistý zlom mezi neperiodickou a periodickou částí spektra.

Vícečlenná konsonantická spojení, tj. tříčlenná nebo čtyřčlenná, mají spektrum jednak nekonfluentní, jednak polokonfluentní.

Nekonfluentní spektrum mají všechna vícečlenná konsonantická spojení, jejichž druhým nebo třetím členem je explozíva (např. v iniciální pozici v slově [158]skupina z + d + r [združeňí]). Volnost těchto spojení je, stejně jako u skupin dvoučlenných, dána opět samým charakteristickým rysem explozív, totiž pauzou před explozí. Nekonfluentní spektrum mají ještě všechna vícečlenná konsonantická spojení na švu prefixovém, začínající frikativou j (např. [nejdraší], [nejhrupší]). Volnost těchto spojení je dána výrazným vokalickým charakterem j.

Jen velmi málo vícečlenných konsonantických spojení z hlediska rozdělení fonémů na tři základní kategorie, tj. explozívy, frikativy a sonory, je v češtině

Obr. 3

 

sourodých. Avšak ani tříčlenná skupina frikativ nemá spektrum konfluentní. Šumové oblasti frikativ na sebe sice navazují, ale spojení je volnější než u skupin dvoučlenných, a tak např. spojení v + z + h [vzhúru] hodnotíme jako polokonfluentní.

Polokonfluentní spektrum mají rovněž v češtině často se vyskytující spojení dvou frikativ se sonorou; hranici mezi oběma frikativami a sonorou tvoří zase přechod od neperiodické k periodické části spektra.

 

Závěr. Zjistili jsme, že akustické rysy charakterizující konsonant v jeho základní podobě, za jakou jsme pokládali konsonant v postavení intervokalickém, v různém konsonantickém okolí se různě modifikují. Na základě našich akustických analýz můžeme říci, že zejména ve způsobu navázání konsonantu na následující konsonant se v rámci tří základních kategorií konsonantů (explozív, frikativ a sonor) projevují jisté zákonitosti. Modifikace základní podoby konsonantů se uskutečňují především v časové dimenzi akus[159]tického spektra, přičemž různou měrou je ovlivněn i jejich frekvenční rozsah a intenzita.

Na akustickém spektru konsonantických spojení velmi často základní akustický rys nemusí zachovat svoji prioritu, ale může být nahrazen nějakým rysem sekundárním, podle něhož konsonantický foném identifikujeme (např. ve spojení dvou explozív může být exploze prvního členu spojení suplována pouze pauzou před explozí).

Domníváme se pak, že modifikace základních podob konsonantů vznikají ve většině případů v důsledku artikulace homorganní následujícímu konsonantu.

V závěru musím ještě zdůraznit, že v konsonantických spojeních jde jen o modifikaci základních akustických rysů konsonantických fonémů, nikoli o kvalitativní změnu akustických hodnot odpovídajících distinktivním vlastnostem lišícím české fonémy. To znamená, že kompaktní foném zůstává v podstatě kompaktním, gravisový gravisovým atd.[11]

O jistou kvalitativní změnu akustických hodnot jde jen ve výjimečných případech, např. ve skupinách t + ň, d + ň, kdy se nekompaktní alveoláry [t], [d] mění někdy v kompaktní palatály [ť], [ď], a ve skupinách n + ť, n + ď, kdy se — rovněž jen někdy — neakutové [n] mění v akutovou palatálu [ň].

Stranou ponecháváme ovšem protiklad znělosti, kdy se v důsledku znělostní asimilace mění konsonant znělý v neznělý a naopak.

 

R É S U M É

The Acoustic Spectra of Consonantal Combinations

The aim of this paper is to investigate the acoustic features that differentiate one type of a consonant-cluster from another. In view of the acoustic spectra of the single two-member groups and of their identification I can classify them into three classes: confluent, non-confluent and semi-confluent. A) Within the confluent spectra combinations the acoustic pressure forms one compact area of explosion and noise or noise only. For both consonants there is always one F2 and in case one or both of them are voiced — only one F0. B) In the non-confluent spectra combinations each member of the combinations has its own independent area of explosion or noise. C) The semi-confluent combinations lie between the two previous categories. The linking of such consonants is looser than that of the combinations havig an explicitly confluent spectrum. In fact the characteristic areas of both the members penetrate each other to a certain degree, but, nevertheless, they are clearly defind and visible in the spectrum.

The first category involves — roughly speaking — all the combinations of an occlusive + a constrictive and of a constrictive + a constrictive (with the exception of vowellikes, vowel-like = sonorous sound [r, l]), the second category concerns the occlusive + occlusive and the constrictive + occlusive clusters (again with the exception of vowellikes). The third category includes among others the combinations [160]of an occlusive or a constrictive with a non-syllabic as well as with a syllabic variant of the vowellikes.

The acoustic analyses I carried out convince me that the way in which the neighbouring consonants are connected with each other within the three basic categories of consonants (occlusive, constrictive and vowellikes) is subject to certain laws.

I found that the acoustic features characterizing a consonant in its basic form as it occures in an intervocalic position are subject to different modifications in different consonantal environment. These „basic form“ modifications can be seen in the first place in time scale, their frequency and intensity being influenced in different degrees.

With consonantal combinations, however, it is a question of a modification of the basic acoustic features of consonantal phonemes only, not one of a qualitative change of their acoustic values, corresponding to distinctive features distinguishing one Czech phoneme from another.


[1] Výklad principů spektrální analýzy podala B. Borovičková, K otázce spektrální analýzy mluvené řeči, SaS 22, 1961, 263—268.

[2] K přehrávce bylo použito profesionálního zařízení Čs. rozhlasu, magnetofonu SJ 100 s rychlostí posuvu 38,1 cm/sec, magnetofonové pásky CH.

[3] Srov. TCLP IV, 1931, s. 313. V návrhu fonologické terminologie je uveden jako příklad potenciálního fonologického jevu jen mezislovní předěl.

[4] P. C. Delattre - A. M. Liberman - F. S. Cooper, Acoustic Loci and Transitional Cues for Consonants, JASA 27, 1955, 195n; E. Fischer-Jörgensen, Acoustic Analysis of Stop Consonants, Miscelanea Phonetica 2, 1954, 42n.; M. Romportl, Zvukový rozbor ruštiny, Praha 1962, 82n. (Autor zavádí pro lokus český termín úběžník.)

[5] A. Skaličková, K otázce podstaty slabiky, SaS 15, 1964, 19—24; táž, The Problem on the Syllable Boundary and the Identifikation of Sounds, Zeitschrift f. Phonetik 14, 1961, 321—327.

[6] Upozorňuje na to A. V. Isačenko, Zur Akustik des tschech. ř-Lautes, Phonetika 12, 1965, 1—13.

[7] R. Jakobson - M. Halle, Fundamentals of Language, s’Gravenhage 1956.

[8] B. Borovičková, Spektrální analýza češtiny, kandidátská dis. práce, 1963, s. 128.

[9] K těmto závěrům došel již J. Chlumský, Česká kvantita, melodie a přízvuk, Praha 1928. V podstatě k stejným dochází i B. Borovičková (pozn. 8), která naměřila v jednoslabičných slovech pro krátké vokály hodnoty v průměru 80 ms, v pětislabičných klesalo trvání vokálů až do 60 ms.

[10] Dlouho jsme místo termínů konfluentní, nekonfluentní a polokonfluentní užívali jako pracovních termínů kompaktní, nekompaktní a polokompaktní, které by nám danou skutečnost snad vystihovaly nejvhodněji. Ovšem termín kompaktní zavedl v akustické fonetice R. Jakobson (již v R. Jakobson - C. G. Fant - M. Halle, Preliminaries to Speech Analysis, M. I. T., Rep. 13, 1952, později ve Fundamentals of Language, v. zde pozn. 7), který hodnotí jako kompaktní onen foném, na jehož spektru je akustický tlak koncentrován v užší, středové oblasti spektra. Jde mu tedy o koncentraci akustického tlaku ve směru vertikálním, tj. ve směru frekvenční osy, zatímco nám jde o jeho soustředění ve směru horizontálním, o splynutí charakteristických oblastí dvou konsonantů v jednu ve směru časové osy. Aby nedošlo k nedorozumění, užíváme proto termínu konfluentní, nekonfluentní a polokonfluentní (z lat. confluere, tj. stékat se, splývat).

[11] Užíváme zde Jakobsonovy klasifikace, později rozvedené některými badateli v důsledný systém binárních protikladů. Na češtinu je aplikoval H. Kučera, Phonology of Czech, ’s-Gravenhage 1961.

Slovo a slovesnost, volume 28 (1967), number 2, pp. 149-160

Previous Jaroslav Machač: K lexikologické problematice slovních spojení

Next Ladislav Nebeský: Analytický směr v algebraické lingvistice