Časopis Slovo a slovesnost
en cz

O slovenském (slovensko-českém) typu cikánštiny

František Kopečný

[Chronicles]

(pdf)

О словацком (словацко-чешском) типе цыганского языка / Sur le type slovaque (slovaquo-tchèque) de la langue tzigane

Český pracovník v oboru cikánštiny Jiří Lípa vydal v Rozpravách ČSAV svou druhou knížku o cikánštině.[1] Proti relativně úplnému popisu slovenského[2] typu cikánštiny ve své Příručce cikánštiny[3] vymezuje si v druhé publikaci autor užší cíl: prozkoumat otázku vlivu slovenského prostředí; pokládá to za první krok k systematickému zkoumání složitých vztahů cikánštiny k jazykům necikánského prostředí.

První kapitola poučuje o základním nářečním rozvrstvení cikánštiny v Československu. Základem popisu je cikánština Humenska, to je onen slovenský typ; mimo ni uvádí autor místy varianty z Prešovska a odjinud. Dalšími skupinami jsou skupina německá (z ní zůstalo po druhé světové válce velmi málo příslušníků), maďarská a rumunská; rumunská se dvěma značně odlišnými podskupinami, kotlářskou (do druhé svět. války potulnou, na našem území žijící hlavně v Čechách, ale zachycenou lingvisticky i ve Švédsku) a pak s tzv. olašskými cikány. Tato označení nejsou striktně geografická, např. olašští Cikáni nežijí v ČSSR nikde v rumunském prostředí. Přibližné hranice mezi skupinami slovenskou a maďarskou autor udává, potulný život (třeba bývalý) některých skupin způsobuje, že se ani tyto nářeční skupniy přesně nekryjí s dnešní jazykovou hranicí slovensko-maďarskou. Je přirozené, že nejvíc diferenčních rysů mezi těmito skupinami je v lexiku (slov. cik. hin cma ‚je tma‘ = maď. cik. šetítno hi, olaš. tuňárikoj; slov. cik. původní ginďardo ‚dlouhý‘ = maď. cik. dugo ze srch., olaš. lungo, něm. cik. lenkstu. Třebaže i gramatické izoglosy se někdy shodují s hranicemi těchto nářečních skupin, je tu už situace složitější; třeba počítat i s vlastními nářečními rozdíly cikánskými.

Nechceme dále sledovat autorův rozbor; splnil dobře svůj úkol, ukázat prvky slovenského vlivu, počínaje od hláskosloví (např. sykavky ś, ź vedle s, z a š, ž) přes morfologii až po skladbu a rozbor slovní zásoby: spojek je přejato až 85 % (předložek jen 33 %), částic 67 %, citoslovcí 61 %, substantiv 53 % atd., nejméně zájmen, vlastně jen ňič (např. pád ňisos) — celkem je přejato přes 44 % veškeré slovní zásoby zkoumané autorem, tj. 1159 ze 2616 slov. Autor ještě přidává souhrnnou kapitolu závěrečnou o povaze ovlivnění cikánštiny slovenštinou. Někde jde autor v předpokladu vlivu patrně až příliš daleko. Není mi jasné, proč by mělo být slovenským vlivem časté koncové postavení slovesa (s. 48) nebo užití dativu v přivlastňovací funkci (me leske učitel’is ‚já jsem jeho [doslova mu] učitelem‘); zdůraznění posesívní funkce dativu může být už balkanismus, ovšem uvedená vazba je i východoslovenská: soske te na? ‚proč (by) ne?‘ jako i ukr. čomu ni?

Kdybychom však měli jazykozpytci, hlavně slavistovi, nebo dokonce bohemistovi nebo slovakistovi radit, po které knize Lípově má sáhnout, chce-li se poučit o slovenském typu cikánštiny, řekli bychom, že po první. Protože z úplného [217]popisu vyplývá už pro slovakistu eo ipso i charakter a míra slovenského vlivu na cikánštinu. Autor patrně znalost své Příručky přímo předpokládá, protože druhá knížka neobsahuje úplný popis mluvnické stavby, sloveso např. probírá jen v jednom morfologickém typu, podobně je stručnější flexe jmenná. Jen vokativu a infinitivu je věnováno v Cikánštině více místa nežli v Příručce. A přitom hlavní problémy jsou řešeny v podstatě stejně (v první populárněji, v druhé odborně).

V podstatě stejně je v obou knížkách řešen problém cikánských pádů. Po stránce čistě morfologické jde o tři základní tvary, pád přímý, nepřímý a vokativ, jak vlastně první rozpoznal Lípa. Ale po stránce funkční se neobejdeme bez další denominace různých pádových „derivátů“, tvořených od nepřímého pádu. Autor také mluví o gen., dat., lok., instr. a ablat. — jen se hledí vyhnout termínu akuzativ pro sám nepřímý pád, o platnosti akuzativu mluví jen u pádu přímého.[4] U nepřímého pádu se tomuto termínu vyhýbá, třebaže u životných jmen[5] má tento pád akuzativní platnost. Důvody pro Lípův postup a řešení jsou ovšem dosti pádné: nepřímý pád má totiž nejen funkci akuzativu u životných substantiv[6] — ale má i jistou funkci „dativní“, totiž označování vlastníka, a to i u jmen neživotných, např. la tel’uha hin duj kereki ‚kára má (doslova káře jsou) dvě kola‘ (včetně frazeologického kalku náne man kana ‚nemám kdy‘, srov. rus. mne nekogda) — viděli jsme už, že se v této funkci užívá někdy skutečného dativu, tj. nepřímého pádu plus -ke/-ge. Vyjadřuje dále náš dativní předmět nepřímý, de the man ‚dej i mně‘ (zase vedle i formálně dativ-ního de the mange). Ba v slovenské cikánštině nabyl nepřímý pád i funkce záporového genitivu. Právě to ovšem ukazuje na jeho vrůstání do sféry funkcí akuzativních, i když se pak vlivem slovanského prostředí objeví v této záporové funkci i jako syntaktický nominativ: le čhas náne, doslova ‚chlapce není‘, tj. chlapec není doma.[7] Užívat pro nepřímý pád termínu akuzativ (když si ponechává i jisté funkce dativní) nebylo by sice nejlepším řešením, ale nebylo by vzhledem k typu jazyka tak chybné. Po stránce morfologické se shoduje dativ a („směrový“) akuzativ i v hindštině. Mimoto je užití „dativu“ (tj. v našem případě nepřímého pádu) ve funkci životného akuzativu zase jistý rys balkánský, srov. vyjadřování životného objektu v rumunštině.[8] O užším sousedství dativní a akuzativní funkce v cikánštině svědčí konečně i rekce předložky vaš s dativem, i když stojí za naše akuzativní za, ‚(považovat) za někoho‘.

Cikánština se vyznačuje spolu s jinými jazyky novoindickými shodným genitivem, tj. genitiv tu má povahu adjektiva. To však při těsném sousedství relačního adjektiva a vlastního (adnominálního) genitivu nepřekvapuje natolik, aby jej funkčně odlišovalo od genitivu našeho. Kdyby si dvojjazyční Cikáni nebyli v zá[218]sadě „vědomi“ funkční synonymity slovenského a cikánského genitivu, sotva by napodobili i genitivní rekci u přejaté předložky bes (bes páňeskero ‚bez vody‘), když je jinak obvyklá jen rekce předložek s přímým pádem nebo s lokálem — třebaže tu spolupůsobila i domácí unikátní genitivní rekce synonymního bi (jež se však může pojit i s přímým pádem: bi o lóve ‚bez peněz‘).

V doslovné poznámce o grafice svých záznamů cikánštiny (s. 58) Lípa nepřímo reaguje na recenzi Trostovu: povaha cikánské kvantity mu není dosud jasná, zda je či není fonologická, byl tu patrně střídavý vývoj. Lesný poučuje ve svém článku v Čs. vlastivědě (III, 610), že se čs. Cikáni odlišují od jiných hlavně zkrácením délky v slovech jednoslabičných; nevíme ovšem, co si máme představit pod pojmem „čs. Cikáni“, ale patrně nikoli všechny skupiny uváděné Lípou, protože něm. cikánština tu délku zachovává; kromě toho Lesný nemá dost materiálu z přímého pozorování.

Lípa si všímá i vlivu jiných jazyků na ostatní nářeční skupiny cikánštiny, dobře např. vysvětluje maď. vlivem rozdíl mezi sg. a pl. u refl. zájmena ve Vlčanech (s. 34). Nevyjadřuje se bohužel k humenskému masovar ‚podruhé‘ (s. 37), jehož základ maso tak připomíná maď. máso-dik (más-ik) ‚druhý‘; jde tu snad kvůli rozdílu cik. [s] proti maď. [š] o podobnost jen náhodnou? Na s. 42 dole bychom si přáli mít uveden původ oněch modálních sloves, o kterých se zmiňuje. Také tyto srovnávací části jsou někdy obšírnější v Příručce nežli v Rozpravách, srov. tam např. paragraf o futuru (s. 104); hláskoslovně podobná situace u instrumentálu je zase líp napověděna v Rozpravách.

Cikánský infinitiv, tj. spojení spojky te s 3. pl. (někde s 3. sg.) indikativu préz., je vlastně částí širšího kontextu, tj. spojování této spojky te se všemi osobami prézentu. Takový je ráz infinitivu balkánského, má tedy i cikánský infinitiv balkánské kořeny. Lípa si dobře povšiml (Rozpravy 42, Příručka 112), že frekvence tohoto spojení je větší u Cikánů v maď. prostředí, poněvadž tam přebírá část významů maď. subjunktivu-imperativu (cik. so te kerav leha ‚co s ním mám dělat‘ odpovídá maď. mit csináljak vele). Ale z jeho zjištění na s. 41 Rozprav, že se totiž u maď. Cikánů vyskýtá i maď. forma infinitivu (géja dógozňi ‚šel pracovat‘), zároveň vyplývá, že cikánský infinitiv je už proti tomuto obecnému spojování te s prézentem dostatečně autonomní.

Autor někdy přehání ve snaze o naprostou formulační úplnost, méně by bylo více: např. místo prvního odstavce s. 35 a prvního řádku odst. dalšího, který k tomu smyslem patří, stačilo říci buď „V některých cik. nářečích se přestalo (přestává) užívat pův. číslovek na úkor číslovek přejatých“ nebo „Málokteré cik. nářečí zachovává všechny relativně původní[9] číslovky, přejímají se číslovky z jazyka prostředí, a to zejména číslovky vyšší“. — Nebo na s. 23 bych konec druhého odstavce formuloval jasněji takto: la da ‚matku‘ a la čhajóra ‚holčičku‘ jsou v platnosti předmětu, mají proto jako životná tvar pádu nepřímého.

Na obálce knihy stojí, že je Lípova práce cenným přínosem pro naši jazykovědu, zvláště indologii. To je plně pravda v tom smyslu, že může dodat — v připravované širší verzi anglické — cenný materiál filologii novoindické, i obecnému jazykozpytu. Pro slavistické čtenáře nebo i indoeuropeisty, ale neodborníky v indologii (a to je většina jazykovědných pracovníků našich) bychom si přáli opačného poučení, zhruba takového, jaké nám, velmi stručně ovšem, podává citovaná stať indologa Lesného. Výchozí body k němu by se našly i u Lípy, např. ve zmíněných částech o instrumentálu (s. 29), popř. futuru (s. 104 Příručky). Bylo by přece bývalo pro autora jistě v této věci informovaného, který se odvolává na práce Pořízkovy, poměrně lehké tomuto piu desideriu i při ponechání svého základního záměru vyhovět. Když už se o cikánštině píše, nestačí, myslím, odvolat se jen na práci Pořízkovu (Hindština — Hindi Language Course I, Praha 1963), nespecialista nemá takové knihy tak lehko po ruce. Nám by pak stačily i po[219]známky pod čarou o tom, zda a jak souvisí cik. pády třeba s pády hindskými, zda lok. cik. na -te/-de souvisí s hindským lok. na -tak, jak spolu souvisí instrumentály, jaký mají původ k-ové formanty v dativu i samém genitivu (na s. 28 se Lípa zmiňuje o olašském gen. na -ko, -ki, -ke). U jazyka tak prosyceného vlivy prostředí zasluhují právě proto větší zmínky zachované svéráznosti, např. zachování aspirovaných souhlásek ph, th, kh, ťh, čh, jež nejsou vždy kontinuanty starých aspirát, vznikaly i sekundárně, např. kh za pův. kš, přenesením aspirace jako v phučel (= stind. pr̥ččhati) — nehledě na to, že si některé jevy přímo vymáhají komentáře.[10] Je prostě z povahy věci komentář faktů neslovanských pro nás potřebnější. A když ne komentář, tak alespoň materiál. Bylo zjištěno, že slovník naší cikánštiny je asi ze 44 % slovanský. Ale teprve uveřejnění celého autorem slibovaného slovníku nám umožní (anebo přímo přinese) celkový rozbor. Teprv pak se ukáže, jak málo bude toho vskutku původního slovního fondu, ukáže se, jaké vrstvy přejetí s sebou tento zajímavý jazykový útvar vleče. Termínu jazykový útvar místo jazyk užívám úmyslně, a to na základě Lípový poznámky (s. 52), že v pokročilejším stupni ovlivnění cikánštiny jazykem prostředí se setkáváme jen s „cikánskou“ slovní zásobou, ale mluvnickou stavbou přejatou z jazyka prostředí (takový stav podle něho nastal u Cikánů v Anglii, Španělsku, v Arménii). Je třeba jistě souhlasit s autorem, že v tomto případě nebude už ovšem možno mluvit o cikánštině (poněvadž specifikum jazyka je dáno rázem jeho mluvnické stavby), že půjde už o argot příslušného jazyka hostitelského. Ovšem i v případě méně pokročilého stupně ovlivnění dochází při celkovém zásadním zachování mluvnických kategorií k takovým odlišnostem ve způsobu jejich vyjádření (srov. maď. typ infinitivu na -ni) — nebo k takovým modifikacím samého systému těchto kategorií (např. záporový nepřímý pád ve slovenské cikánštině) — že může začít být problémem mluvit tu o cikánštině jako o jediném jazyku (i když zatím tohoto stadia v našem případě dosaženo není).

Lípova práce, svědčící o značné jazykové erudici autorově, je neobyčejně cenná po stránce obecně lingvistické. Přejeme jemu i sobě, aby mohlo brzy vyjít širší zpracování anglické a slibovaný slovník cikánštiny. Ten především; je důležitější než texty a všechny ostatní Lípovy připravované práce (o českém typu cikánštiny apod.).


[1] Cikánština v jazykovém prostředí slovenském a českém (K otázkám starých a novějších složek v její gramatice a lexiku). Rozpravy ČSAV 1965, roč. 75 (řada SV), seš. 11, 64 s.

[2] Autor mu někdy říká typ slovensko-český, vlastně přesněji mluví o slovensko-české skupině. Vlastní čeští Cikáni byli však většinou vyhlazeni během druhé svět. války v něm. koncentračních táborech a k tomu ještě většina těch, kdo je přežili, cikánsky už nemluví. Je proto tím záslužnější, když autor slibuje co nejrychleji zbytky tohoto českého typu cikánštiny prozkoumat. Dá se jistě čekat velká typologická blízkost s typem slovenské cikánštiny, jak by bylo vhodnější autorem skutečně zkoumaný typ nazývat.

[3] Stručnou, ale významnou recenzi této první Lípový publikace uveřejnil v SaS 26, 1965, s. 87 P. Trost, s důležitými poznámkami k hlavním problémům.

[4] Ten má — jako náš nom.-ak. neživotných mask. nebo u vzorů kost a píseň a u všech neuter — platnost jednak nominativní, jednak akuzativní.

[5] Na rozdíl od češ. a slov. užívá se tohoto „živ. akuzativu“ i u jmen, která jen metonymicky lze označit za životná: zburinďa cejlone gaves ‚zburcoval celou ves‘ (u nás jména jako dvůr, národ, lid ap. nemají životné skloňování). — Zato v souhlasu s naší personifikací typu našel jsem hříbka srov. cik. bodaj te sivines jágen ‚kéž kouříš ohně‘ (akuz. pl.; v cik. nepřímý pád, tj. „živ. akuz.“).

[6] Jen ve zbytcích se tu udržel starý akuzativ, tj. z dnešního hlediska přímý pád: krom pořekadel typu ma cin o šošoj andre góno ‚nekupuj zajíce v pytli‘ (autorem patrně už nezaznamenaného) uvádí Lípa jediný doklad: imar chuňal pušum? ‚už jsi chytl blechu?‘.

[7] Je pro sílu tradice zajímavé, že v Příručce mluvil ještě Lípa o tomto nepřímém pádu le čhas ve funkci záporového gen. jako o akuzativu.

[8] Vlivem rum. „životného pádu“ (pe + nom.) objevuje se analogické spojení na + nom. (značící jinak gen. a dat.) i v těch nář. bulh., která žijí v symbióze s rum. nebo mold. (např. u besarabských Bulharů, kde mi to ústně potvrdil kol. S. Berežan). Vlivem arum, typu ’I vidzui pi Taki vysvětlují autoři studie Distribution des balcanismes en macédonien, Skopje 1966, s. 6—7 (Koneski, Vidoeski a Jašar-Nasteva) podobný dial. typ makedonský go vidov na Petreta. — Ze světových jazyků je známo užití dativu ve funkci životného akuzativu ve španělštině.

[9] K „původním“ číslovkám tu počítám i starší přejetí, např. efta 7, ochto 8, ejňa 9 z řečtiny.

[10] Např. Lípa má v obou knihách znění čhip (čhib-) ‚jazyk‘ proti Lesného formám čib, číb (čibb, čipp).

Slovo a slovesnost, volume 28 (1967), number 2, pp. 216-219

Previous Miroslav Renský: O vývojové dynamice v současné angličtině

Next Jan Průcha: K různým formám komunikace mezi lidmi