Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Znovu k problematice „označování“ a „vyjadřování“

František Daneš

[Discussion]

(pdf)

Снова о проблематике «обозначения» и «выражения» / Encore sur les problèmes de la „signification“ et de „l’expression“

Mlezivova cenná informativní stať o uvedené problematice[1] vyžaduje, podle mého soudu, z hlediska lingvistického jisté doplnění. Nejde mi ani tak o to, že se v celém článku neobjeví termín význam (s výjimkou několika citací s angl. ekvivalentem meaning), který by lingvistům výklad lépe přiblížil (autor se přidržuje fregeovské tradice a mluví o „smyslu“ (Sinn, sense), ani že není nikde připomenut zajímavý pokus pražského lingvisty F. Slottyho[2] rozlišovat „Meinung“ („Nennfunktion“ — denotát) a „Bedeutung“ („Deutefunktion“ — význam) u slov i vět. Jde mi spíše o to, že Mlezivova stať — podobně jako i neobyčejně užitečná kniha Tondlova Problémy sémantiky (1966)[3] — ponechává stranou jeden důležitý proud současné logické sémantiky, který má právě pro lingvistiku značný význam. Jde o proud — názorově nijak homogenní — označovaný v rámci „lingvistické filosofie“ a „analytické filosofie“ názvem „filosofie běžného jazyka“ a představovaný jmény britských myslitelů, jako jsou Ryle, Strawson, Linsky, Austin aj.[4] Nepokládám se rozhodně za kompetentního odborníka, přesto však se domnívám, že pro naši lingvistickou veřejnost nebude bez zajímavosti, zmíním-li se zde stručně o některých věcech, které mohou být užitečné pro naši jazykovědnou práci.

Soustředím se hlavně na pojetí Strawsonovo, vyložené především v jeho stati „On referring“ (Mind 59, 1950, 320—344, přetištěné později ve dvou sbornících) a shrnuté a prohloubené v jeho knize „Introduction to Logical Theory“ (1952). Strawson důrazně rozlišuje jak mezi významem (meaning) a označováním (reference) (a v tom směru podrobuje pronikavé kritice Russelovu „teorii deskripcí“), tak mezi označováním a vypovídáním (assertion, making statements); soudí, že jazyka užíváme přece k tomu, abychom něco vypovídali (to state facts) o věcech, osobách, událostech atd., a že tedy jazyk má jak úkol plynoucí z otázky „o čem je řeč?“, tak úkol plynoucí z otázky „co se o tom říká?“; těmto dvěma úkolům odpovídají pak jednak pravidla pro označování, [307]jednak pravidla pro popisování, připisování (vlastností ap.), zařazování do tříd atp.[5] V nedbání distinkcí obojího druhu vidí pak Strawson právem původ mnoha nedorozumění, pseudoproblémů a falešných řešení otázek logické sémantiky.

Pochybnosti o užitečnosti „významu“ plynou podle S. z toho, že se nerozlišují tyto tři typy pojmů: (1) výraz a věta („types“), (2) užití daného výrazu nebo věty při jisté příležitosti („uses of types“), (3) jednotlivá vyslovení daného výrazu nebo věty („utterences of types“). Tak např. věta Československé mužstvo vyhrálo má (a výrazy v ní obsažené mají) význam, avšak věta (jako typ) nic nevypovídá o nějakém určitém objektu, není sdělením či výrokem (soudem — statement, proposition), nelze uvažovat o její pravdivosti či nepravdivosti, a její výrazy nic neoznačují. Teprve je-li věty (a výrazů) užito[6] ve vztahu k nějaké konkrétní situaci (např. k zápasu ze dne 5. dubna 1963), stává se věta (pokud jde ovšem o větný typ výrokotvorný) pravdivým nebo nepravdivým výrokem o nějakém jednotlivém objektu a její výrazy něco skutečně označují. A je samozřejmé, že tutéž větu ve vztahu k jedné a téže situaci mohou vyslovit různí lidé na různých místech atd. (neboli téže věty je možno užít v mnoha jednotlivých výpovědích k učinění téhož výroku — distinkce [3]). — Souhrnně: Věty Československé mužstvo vyhrálo a Československé mužstvo prohrálo (věty ve smyslu [1]) si neodporují, nejsou inkompatibilní (na této rovině nemá tato otázka vůbec smysl); inkompatibilní by se mohly stát tehdy, kdyby jich bylo užito ve vztahu k téže situaci (k témuž zápasu). Stejně tak nelze o žádné z nich říci, zda je pravdivá, nebo ne — obou však lze užít k vyslovení pravdivého nebo nepravdivého výroku.

Skutečnost, že lze téže věty (nikoli ovšem každé) užít k různým výrokům, z nichž některé budou pravdivé, jiné nikoli, neplyne ovšem z nějaké víceznačnosti věty,[7] nýbrž z toho, že věty může být užito ve velmi různých situacích[8] (různými osobami, na různých místech, v různém čase, a tedy ve vztahu k různým objektům atd.). A velmi mnozí logikové dělají právě tu chybu, že ztotožňují větu s jejím užitím ve výpovědi, resp. s výrokem touto výpovědí učiněným. (Proto též většinou omezují repertoár svých příkladových vět na případy „ideální“, tj. takové, kdy rozdíl mezi větou a výpovědí víceméně splývá — srov. např. Quineovy „eternal sentences“ apod. —, zkrátka na případy nezávislé na situaci, okolnostech, kontextu, které jsou [velmi pravděpodobně] pravdivé v kterémkoli čase, na kterémkoli místě, u kteréhokoli mluvčího.) Výrok nelze tedy ztotožňovat ani s větou, ani s jejím významem.

Můžeme tudíž říci, že označování a pravdivost či nepravdivost jsou funkcemi užití výrazů a vět ve výpovědích, kdežto význam je funkcí vět a výrazů vzatých jakožto jednotky jazyka. Co je to tedy vlastně význam? Zřejmě to nejsou denotáty (designáty), tj. (v případě výrazů) množiny objektů nebo jednotlivé objekty, které mohou být výrazem označeny. A rovněž tak ani v případě věty nelze říci, že jejím významem je nějaká skutečnost vnějšího světa. Kdybychom ztotožnili významy s objekty, s osobami a věcmi, musili bychom pak připustit absurdní tvrzení, že významy prohrávají, vyhrávají, oblékají se, jsou černé nebo modré atd. Význam je právě to, co dovoluje, aby bylo výrazu užito k označení jistých objektů a aby bylo věty užito k učinění jistých výroků o jistých objektech (nebo přesněji snad by bylo možno říci, že význam vymezuje všechna možná správná užití jazykových jednotek). Udat význam výrazů [308]nebo vět je totéž jako udat obecné směrnice pro jejich (správné) užívání k označování a vypovídání za všech možných okolností. Lze tedy význam chápat jako množinu pravidel, zvyklostí a konvencí určujících užívání jazykových jednotek.[9] (Zdůrazňuji, že význam se tu neztotožňuje s užitím, nýbrž s pravidly užívání, což dobře zapadá do pojetí jazyka jako systému obecných pravidel.) — Z tohoto pojetí významu plyne ovšem i řešení otázky smysluplnosti[10] (nebo signifikance) vět: otázka signifikance se týká vět (nikoli jejich užití ve výpovědi) a je tedy záležitostí jazyka; signifikantní je každé věta, která odpovídá jazykovým pravidlům a konvencím dovolujícím užít jí logicky k výpovědi o něčem. (K tomu však S. trefně poznamenává, že pro běžný jazyk ani nemohou existovat přísná pravidla o tom, co je nesmysl a co nikoli.)

Úvahy o označování vedou S. i k řešení otázky vlastních jmen (VJ). Právem pokládá častou charakteristiku VJ jakožto slov, z nichž každého lze užít vždy jen k označení právě jediného (jedinečného) individua,[11] za zřejmě falešnou (srov. např. u VJ osobních, která jsou VJ par excellence). Rozdíl mezi VJ a obecnými jmény vidí S. v pravidlech, jimiž se řídí jejich užívání: užívání VJ se neřídí ani pravidly diktovanými deskriptivním významem, ani obecnými pravidly toho typu, jimiž je regulováno užívání slov jako já, tento ap., nýbrž řídí se konvencí ad hoc pro každou jednotlivou sadu aplikací jména na dané individuum. Nejsou to tedy konvence jazykové (neznalost vlastních jmen není neznalostí jazyka). Pokud jde o „vlastní názvy“ (S. užívá termín quasi-names, např. Velká říjnová revoluce), je sice jejich deskriptivní význam pro jejich označovací úlohu relevantní, avšak psaní velkých písmen signalizuje, že jejich užití je regulováno mimologicky (mimojazykově).[12]

[309]Celkový přístup badatelů z okruhu „ordinary-language philosophy“ dobře charakterizuje závěrečná věta Strawsonovy stati: „Neither Aristotelian nor Russelian rules give the exact logic of any expression of ordinary language; for ordinary language has no exact logic.“[13] Strawson tím zároveň kritizuje formální logiku na základě analýzy běžného jazyka.[14]

Na mnohé shody (i když ne ovšem přesné) právě načrtnutého pojetí s některými principy Mathesiovými, dále rozpracovávanými v pražské lingvistické škole (protiklad systému jazyka a konkrétních promluv[15] a z toho plynoucí protiklad věty a výpovědi,[16] rozlišení aktu pojmenovávacího neboli označovacího[17] a větotvorného,[18] koncepce aktuálního členění výpovědi, založená na rozlišení toho, „o čem mluvčí mluví“, od toho, [310]„co o tom říká“[19]) není snad ani zapotřebí výslovně poukazovat, jsou na první pohled zřejmé. Vyplývá z nich i to, že aktuální členění je jistým korelátem logické struktury výroků, které touto výpovědí lze učinit. Toto zjištění by mohlo být využito jak lingvisty, tak logiky jako východisko pro klasifikaci výroků a výpovědí.[20]


[1] Miroslav Mleziva, Problém označování a vyjadřování v logické sémantice, SaS 28, 1967, 46—52.

[2] Viz jeho stati Wortart und Wortsinn v TCLP 1, 1929, 93—106 a Satz und Sinn v Charisteriích, Praha 1932, 92—94. Ukazuje se, že mnohé myšlenky Slottyho byly dále rozvíjeny v pracích Mathesiových.

[4] Zajímavé srovnání přístupu „filosofie běžného jazyka“ a přístupu logických pozitivistů (na něž se soustředila v podstatě pozornost Mlezivova) najde se v Úvodu vydavatelů ke knize The Structure of Language: Readings in the Philosophy of Language, 1964 (srov. Novákovu zprávu o ní v letošním ročníku SaS, s. 97—98). Poučný je např. tento citát ze zmíněného úvodu: “Positivists contend that the structure of a natural language is illuminatingly like that of a logistic system and advocate that natural languages be studied through the construction of logistic systems. Ordinary-language philosophers deny that logistic system can capture the richness and complexity of a natural language. Language, they contend, is an extremely complicated form of social behavior and should be studied through the detailed analysis of individual words and expressions” (s. 1).

[5] Srov.: “To refer is not to assert, though you refer in order to go on to assert” (On referring, 179; cit. podle přetisku ve sb. Philosophy and Ordinary Language, 1963).

[6] Samy termíny užívat, užívání, užití, resp. úzus (use, employment, resp. usage) byly podrobeny kritickému rozboru Rylem v stati citované zde v pozn. 9.

[7] V principu má S. jistě pravdu. Nicméně existují i případy, kdy pravdivostní hodnota výroku plyne i z víceznačnosti — ať už lexikální, nebo syntaktické.

[8] S. užívá termín context, popř. circumstances (okolnosti); volím raději jako český ekvivalent slovo situace v širším smyslu (tj. věcný, mimojazykový kontext), neboť tak to S. míní. Podmíněnost kontextem jazykovým zaslouží ovšem v této souvislosti rovněž pozornosti; srov. k tomu Hausenblasovu stať Über die Bedeutung sprachlicher Einheiten und Texte, TLP 2, 1966, 59—69.

[9] Avšak v koncepci jiného představitele „filosofie běžného jazyka“, G. Rylea, nelze v případě věty její význam zhotožňovat s pravidly o jejím užívání; existují prý sice pravidla pro vytváření větných typů, nikoli však vět jednotlivých. (Srov. jeho stať Ordinary Language, The Philosophical Review 62, 1953, 167—186; přetištěno ve sb. citovaném v pozn. 5 a znovu ve sb. Ordinary Language: Essays in Philosophical Method, Englewood Cliffs, 1964). V tomto druhém bodě lze ještě s Rylem v podstatě souhlasit, ale jeho závěry jsou nepřesvědčivé: lze přece chápat význam jednotlivé věty (tj. větného vzorce s dosazenými lexikálními jednotkami) jako jev komplexní, určovaný v podstatě dvěma složkami: významy lexikálních jednotek („výrazů“) a jejich zobecněním a usouvztažněním prostřednictvím příslušného větného vzorce („pravidla tvoření větných typů“). Srov. můj referát Sémantická struktura větného vzorce, přednesený na syntaktické konferenci v Brně na podzim 1966 (bude otištěn v Otázkách slovanské syntaxe II, 1967), a čl. E. Coseria Das Phänomen der Sprache, Die pädagog. Provinz 1967, s. 1—18.

[10] Anglické termíny meaningful, meaningless činí vztah k problematice významu průhlednějším.

[11] Je pozoruhodné, že v podstatě obdobným způsobem VJ interpretuje P. Trost (viz jeho stať Zur Theorie des Eigennamens ve Sb. Omagiu lui Iorgu Iordan, Bucureşti 1958, s. 867—869). Trost přijímá u nich Gardinerovu funkci indentifikační (v protikladu k subsumační funkci jmen obecných) a říká: „Die Eigennamen sind Individuelzeichen auf Grund einer individuellen Zeichenkonvention. Ein und derselbe Ausdruck kann der Eigenname zahlloser Individuen sein …, aber die Beziehung von Name und Gegenstand gilt immer nur für den einzelnen Fall“ … „Statt einer bestimmten Bedeutung ein fester Gegenstandbezug“ (kromě shody vyslovuje i jistou kritiku). — Podobně se vyslovuje na jednom místě i Česká mluvnice Havránkova - Jedličkova (Praha 1963, s. 411) — ve smyslu Trostova řešení.

[12] S. připojuje poznámku o tom, že by bylo možno si teoreticky představit, že by osobní jména vlastní byla dávána podle nějakého systému (data narození nebo nějakých fyzických vlastností apod.), takže pak jejich užívání by mělo povahu deskriptivního označování. Je zajímavé, že náběhy k takovému systému skutečně existují — např. jména hřebců v chovatelských stanicích (srov. Ženatého článek v NŘ 50, 124—126). Zajímavý je i postřeh Trostův (o. c.), že specifické signifikance nabývají VJ osobní uvnitř svého systému („Namensystem“): nenabývají tu sice obecných jazykových významů, ale přece jen něco vypovídají o svém nositeli (např. o jeho národní, popř náboženské příslušnosti, společenském a generačním zařazení atp.).

[13] I logikové jiných škol projevují leckdy smysl pro specifičnost přirozených jazyků; srov. např. Quineovu nebo Waismannovu chválu vágnosti jazyka (Word and Object, s. 127; Language Strata ve sb. Logic and Language. Second Series, Oxford 1961). Důležité je však přitom Quineovo zjištění, že „vagueness is not incompatible with precision“. A snad bychom měli ještě dodat, že logická nepřesnost přirozených jazyků neimplikuje logickou nepřesnost lingvistických popisů a výkladů jazyka. I nepřesnost je třeba interpretovat přesně. Je možno např. souhlasit do jisté míry s názorem E. Paulinyho, že stavba přirozených jazyků odpovídá zdravému selskému rozumu (nehledě na vágnost tohoto termínu), nutno je však odmítnout jeho tvrzení, že „jazykovedca nemajú zaujímať noetické špekulácie učeneckého mozgu, lež musí ho zaujímať filozofia praktického ľudského rozumu, filozofia „zdravého sedliackého rozumu“ (srov. jeho stať Systém v jazyku ve sb. O vědeckém poznání soudobých jazyků, Praha 1958, s. 18—28). Pauliny zřejmě směšuje tři věci: (1) jaké poznání skutečnosti reflektuje tradiční struktura (systém) přirozených jazyků, (2) jakým způsobem postihují dnešní mluvčí skutečnost při běžném i odborném užívání těchto jazyků, (3) jakým způsobem postihuje (popisuje a vysvětluje) přirozený jazyk a jeho fungování jazykovědec (jakožto vědec). Nelze přece ztotožňovat povahu předmětu poznání s vědeckou teorií a metodologií jeho poznávání. — Srov. k tomu též stať J. V. Neustupného On the Analysis of Linguistic Vagueness, TLP 2, 1966, s. 39—52, osvědčující právě plodnost exaktního přístupu k popisu a interpretaci vágnosti.

[14] Příznačný je v tom směru např. tento výrok Ryleův: „’Back to ordinary language‘ can be (but often is not) the slogan of those who have awoken from the formalizer’s dream. This slogan, so used, should be repudiated only by those who hope to replace philosophising by reckoning“ (o. c., s. 125).

[15] „Proti jazykovému systému … stojí promluvy. V promluvách se realizují vyjadřovací možnosti dané jazykovým systémem pokaždé k individuálnímu účelu a s individuálním účinkem. Každá promluva má svůj vlastní věcný obsah a vyrůstá ze zvláštní situace a v každé se obráží aktuální postoj mluvčího ke skutečnosti … a jeho vztah k posluchači …“ (sb. Čtení o jazyce a poezii, s. 15). — „Rozdíl (mezi jazykovým systémem a promluvami) je dán právě individuální skutečností, s níž je promluva těsně spjata, kdežto jazykový systém jako abstrakce nemá k ní přímý vztah“ (tamže, s. 16).

[16] „Věta jako vyjádření aktuálního postoje k nějaké skutečnosti je výpovědí“ (ib. 59).

[17] „… jak vlastně (pojmenování) zachycuje skutečnost. Pojmenování je přece něco trvalého, alespoň pro jistou dobu, a skutečnost se neustále proměňuje. Musí být tedy v pojmenování něco velmi pružného, aby se pro tuto měnlivou skutečnost pokaždé hodilo. Tímto pružným elementem v pojmenování je význam …“ (Tamže, s. 23n.) Srov. též výstižnou formulaci Trostovu: „Vermöge seiner Bedeutung auf dem Plan der Sprache hat das Wort die Fähigkeit, auf dem Plan der Rede Gegenstände zu meinen“ (Bemerkungen zum Sprachtabu, TCLP VI, 1936, 288—294).

[18] Tímto termínem měl Mathesius patrně na mysli tvoření nikoli věty jakožto útvaru jazyka, nýbrž věty jakožto promluvy (v jeho smyslu, viz výše); ovšem „usouvztažnění“ jednotlivých pojmenování větným vzorcem je jen jednou složkou tvoření promluvy (výpovědi); další je nepochybně druhé usouvztažňování, to, které M. sám nazval aktuálním členěním (podle vzorce základ — jádro) — srov. např. v cit. práci, s. 59.

[19] Shody formulace Mathesiovy se Strawsonovou (a ovšem i s jinými, např. s Popovovou a s Hockettovou) jsou nápadné. Ovšem u S. není věc, zdá se, zcela jednoznačně řešena. Z některých formulací (srov. např. s. 181 cit. článku nebo s. 145n. uvedené knihy) se zdá vyplývat, že „to, o čem se mluví“ splývá s funkcí označovací (identifikační), kdežto „co se o tom říká“ s funkcí vypovídací (atributivní). To by však bylo stěží udržitelné pro všechny druhy výpovědí (výroků) a autor sám v dalším výkladu toto ztotožnění nerespektuje. S tím souvisí i jeho interpretace logického predikátu.

[20] Zajímavý pokus o rozlišení dvojího logického typu výpovědí, konstatujících (vyjadřují soud a jsou spojeny s otázkou jeho pravdivosti) a provádějících (nevyjadřují soud, nýbrž jejich funkce je totožná s jejich vyslovením, jejich vyslovení je právě provedením akce, o níž vypovídají — např. řeknu-li Omlouvám se vám; lze je většinou doplnit slůvkem tímto), představuje přednáška zesnulého J. L. Austina Performatif-Constatif, otištěná ve sb. La philosophie analytique (Paris, 1962, 271—304). Autor upozorňuje i na to, že tradiční dichotomie „pravdivý — nepravdivý“ je značně zjednodušující; to, čemu se říkává „pravda“, není nějaká jednoduchá vlastnost nebo vztah, není to jedna věc, nýbrž celá škála hodnocení (dimension of criticism). (Dodejme ještě, že rovněž zavedení tzv. vícehodnotové logiky je projevem téže snahy tuto zjednodušující tradiční dichotomii, převzatou nekriticky i formálními logiky, překonat. Aplikaci na jazykovědu viz např. v stati J. V. Neustupného, cit. zde v pozn. 13.) Austinovo závěrečné konstatování, že se ukazuje jako potřebné vybudovat úplnou, všestrannou obecnou nauku „o tom, co to vlastně děláme, když něco říkáme“, připomíná tendenci, která se u nás projevuje např. v posledních pracích Hausenblasových. — Srov. k tomu též některé úvahy Waismannovy (např. v práci cit. zde v pozn. 13); Jeho „jazyková strata“ odpovídají výrokům různého „logického stylu“ (např. výroky o hmotných předmětech, o smyslových datech, o přírodních zákonech, výroky popisující vybledlé obrazy v paměti, přísloví apod.). Jazyk není deduktivní systém (jak předpokládal např. Wittgenstein ve svém „Traktátu“), má mnohem uvolněnější strukturu (loosely knitted texture) a vlastnosti jako pravdivost, verifikovatelnost a smysluplnost výroků mají na různých stratech různý smysl; mezi pravdivostí a nepravdivostí atd. nelze vést ostrou hranici.

Slovo a slovesnost, volume 28 (1967), number 3, pp. 306-310

Previous Bohumil Palek: Původní česká práce o problémech logické sémantiky

Next Bohuslav Havránek: Akademik František Ryšánek devadesátiletý